Koka
přečtené 1580
Na severu ostrov září
1941,
William Heinesen
Číst o útrapách kolonistů, zakládajících v divočině nové osady, jsme zvyklí spíše v příbězích odehrávajících se na americkém kontinentu. Zde, na Heinesenově ostrově, na jednom z těch mnoha Faerských, však je jiná "divočina", než na divokém západě: Neúrodná půda, stálá hrozba skalních lavin, trvalá zadluženost všech osadníků, kteří jsou odkázáni na "dary" moře věčně ohrožujícího jejich životy a současně poskytujícího jim jedinou obživu, než se jim povede vydobýt z půdy první výpěstky. A když se k nástrahám přírody přidají špatné lidské vlasnosti - závist, lakota, pokrytectví, tak o tragédie není nouze. Myslím, že nikdo z nás si nedovede tak těžký, tvrdý a krutý život, jaký žily postavy této knihy, vůbec představit. Příběh končí optimisticky - civilizační pokrok navštíví i rozpadající se osadu a výstavba majáku předznamenává záchranu nejen námořníků, ale i mnohých osadníků, kteří se rozhodli už zůstávat jenom na souši. Autorovi patří veliký obdiv za to, že dokázal lidi a přírodu svého rodiště zobrazit tak přitažlivě, dramaticky a přitom věcně, nepřepínal ani v zobrazování těžkých chvil, ani v "romantice" lásek a nadějí. Jedině kapitola XVII mi dělala problémy, ale chápu, že v letech kolem 1910 bylo takové počínání úplně normální.... celý text
Oberonův kouzelný roh
1974,
Valentin Petrovič Katajev
Na světě je několik měst, které daly světové literatuře vysoce nadprůměrný počet tvůrců a ještě více literárních námětů. K nim patří i Oděsa, město slavné, kosmopolitní, v dějinách těžce zkoušené, které se - díky pozici mezinárodního přístavu - výrazně vymykalo té všeobecné ruské zaostalosti a izolovanosti, kterou po carském režimu ještě prohloubil bolševický režim. Již před léty mě zaujala pocta literární Oděse, u nás vydaná pod názvem Perla v ebenu (https://www.databazeknih.cz/knihy/perla-v-ebenu-162829) a oděské uličky s mnoha podivnými figurkami jsem si užila hlavně v Oděských povídkách Isaaka Babela. Katajevovy vzpomínky na dětství, na oděské ulice, náměstí, parky, nábřeží jsou ovšem z jiného ranku, než příhody chudého židovského kluka Babela. Valentin Katajev (a jeho posléze literárně také proslavený bratr Žeňa - Jevgenij Petrov) vyrůstali ve středostavovské intelektuální rodině, dostalo se jim lásky, pozornosti a zejména vzdělání, a i materiální nedostatek byl u nich jaksi snesitelnější. Obernův kouzelný roh je souborem drobných i rozsáhlějších epizod, časově neseřazených vzpomínek, které autor sepsal na sklonku života a díky tomu nám podal úžasné svědectví o oděském životě na začátku 20. století, v letech před říjnovou revolucí, která pak smetla "starý svět". Jsou zde vzpomínky ryze privátní - na maminku, tety a jiné - někdy i divné - příbuzné, ale rovněž zde očima 6- až 15-letého kluka poznáváme městský život té doby, systém vzdělávání a výchovné metody, bohatou uměleckou a společenskou scénu oděského života (doslova dojemná a úsměvná je epizoda s prvním předvedením fungování telegrafu, na které vzal synka jeho otec do budovy polytechnického instutitu, kde se jen pro uzavřenou společnost předváděl ten nepochopitelný a okouzlující technický zázrak). Četla jsem to s velikým zaujetím.... celý text
Freska
1961,
Magda Szabó
M.S. dovedla pitvat rodinné vztahy, jak nikdo jiný. Doba, do níž se narodila, přelomové události, které byla nucena zažívat, lokální specifika jejího rodiště - to vše jí nabízelo náměty, které dovedla úžasně vnímat, se smyslem pro detail analyzovat a následně literárně velmi přitažlivě, s obrovským talentem pro slovní vyjádření pocitů, nálad, popisů prostředí a osob, zpracovat. Četla jsem to napjatě, jak nejnapínavější detektivku. Román Freska je údajně její debut! Přitom vykazuje kvality, k nimž se naprostá většina dnešních spisovatelů "nepropíše" ani u svého dvacátého díla! Freska by si plně zasloužila nové vydání (sehnat tu 60 let starou knížku, to dá fušku!), v ideálním případě i v novém překladu. Doporučuji.... celý text
Kouzlo ostrova
1947,
Elizabeth Goudge
Děkuji autorce předchozího komentáře, že pro mne objevila překrásný literární poklad! Vlastní děj příběhu - když by ho měl člověk suše převyprávět - působí všedně, poněkud nasládle romanticky. Jenomže způsob jeho zpracování je podmanivý, přesvědčivý, překrásný a navíc obohacený popisy jakéhosi jedinečného ostrova ležícího mezi Anglií a Francií, kde se mísí jazyky, způsoby, tradice. Vylíčení charakterů všech (i epizodních!) postav je natolik zajímavé, moderní, přitažlivé, s velikou dávkou psychologického poznání jednotlivch typů lidské povahy, místy i s humorem a vtipně (pobavila mě charakteristika nemehla - služky Toničky i výroky jeptišek), že jsem nevycházela z údivu nad tím, že tak "dávné" dílo může působit natolik moderně. A v českém překladu mě zaujalo třeba i to, že již v roce 1946 překladatelka pro označení majetného člověka použila slovo "zazobaný" - to bych byla čekala až od literatury mnohem mladší :=)).... celý text
Šťastné dny
1990,
Sigrid Undset
Netradičně začnu zmínkou o závěru knihy - o doslovu. Velmi mě překvapilo, když jsem se tam dočetla, že tato knížka vznikla na popud manželky amerického prezidenta Eleonor Rooseveltové, která vybídla evropské autory, emigrované před nacismem do USA, aby po dobu svého amerického pobytu napsali něco o dětství v jejich zemích před válkou. Velmi by mě zajímala taková antologie, která by shromáždila všechny takto vzniklá díla! Kdoví, zda vůbec existuje ... A teď ke Šťastným dnům S. Undsetové: jsou až moc šťastné, idylické, hodně asi podbarvené autorčinou nostalgií za rodnou zemí a za dětstvím jejích tří dětí, z nichž v době psaní knihy dvě už nežily. Myslím, že dětství Undsetové potomků nebylo tak zcela "norsky typické" - už jenom literární sláva jejich mámy a s ní spojené dobré hmotné zajištění je asi hodně vyčleňovalo. Velmi jsem však ocenila popisy norských lidových zvyků, tradic, občanských slavností, do textu zakomponované norské mýty a anekdotické příběhy, líčení venkovského života na salaších, na zemědělském statku, v horách, v klimatických podmínkách pro nás naprosto nezvyklých. Všem zájemcům o hodnotnou severskou literaturu a skandinávská témata vřele doporučuji.... celý text
Třetí dívka
1977,
Agatha Christie
Trošku ten příběh "kulhá" - děj se odehrává v letech, kdy u britské mládeže už panuje móda dlouhých vlasů, ledabylého stylu oblékání, drog a samostatného života v komunitách, a přitom je veřejná správa té země natolik zaostalá, že může kdokoliv přijet z ciziny, vyhlásit o sobě cokoliv a nikdo ho "nelegitimuje"?!!! Vůbec si navybavuji, že by byl tento příběh zfilmován, přitom si nedovedu představit, že by některý příběh této autorky zfilmován nebyl :=) Líbily se mi mnohé vtipné hlášky i četné autorčiny reakce na aktuální dobu. Třeba tato dosud neztratila platnost: " ... politika se ovšem mění. Víte jak to chodí. Otočí jako na obrtlíku. Víte, jak to bylo, když vypukla válka. Nikdo z nás nevěděl, kde vlastně stojíme. V jedné válce Taliáni byli naši bratři, v další válce to byli nepřátelé. Nevím, která z nich byla nejhorší. Za první války Japonci byli naši drazí spojenci, a v další válce vyhodili do povětří Pearl Harbor! Člověk nikdy nevěděl, na čem je. Začnou s Rusy takhle a skončí úplně opačně. Povídám vám, Poirote, nic není dneska obtížnější, než otázka spojenců. Přes noc se spojenci můžou změnit."... celý text
Staromódní příběh
1981,
Magda Szabó
Začetla jsem se do první desítky stran a měla jsem neodbytný pocit, že je to jakási středoevropská obdoba Márquezova veledíla Sto roků samoty. Sice žádný fantazijní ani magický prvek zde není, ale obrovský počet postav (mnohdy stejného jména) , propletenec epizod ze života pěti (místy až sedmi) generací, setrvávání na místě a přesto změny, zvraty - to vše mi připadalo povědomé a velmi, velmi přitažlivé. Autorka zvolila jakousi poloreportážní formu: nejenže vypráví životní příběh své mámy (a jejich rodičů, prarodičů, sourozenců, tet, manželů, švagrových, tchýní, dětí, přítelkyň, učitelek, ...) ale současně nás seznamuje s procesem získávání písemné dokumentace a zaznamenávání vzpomínek pamětníků, tedy zdrojů, z nichž komplikovaný a spletitý příbeh tvořila. A navíc ještě - současně se životy postav - v krátkých věcných zmínkách seznamuje čtenáře s banálními i světodějnými událostmi, které se děly souběžně, čímž skvěle zasazuje ty osobní tragédie, výhry, i prohry, narození i úmrtí, intimní zážitky a myšlenky do kontextu s okolním světem. Od dětství jsem na adresu neodpovědných rozhazovačných lidí slýchávala, že "ten se chová jak maďarský hrabě". Až z této knihy jsem úplně do důsledků pochopila, jak takový životní postoj vypadá - prohrát v kartách majetek budovaný třemi generacemi, zadlužit se u každého, kdo je ochoten mi půjčit, jen abych měl na dárky pro milovanou; oženit nebo vdát se za toho, kdo má majetek a při úpadku ani nepomyslet na možnost vydělávat si na chléb prací, ale pouze zkoumat možnosti, kdo z rodiny by mě uživil ... Tato sága několika rozvětvených rodů, obraz života v uherském maloměstě na přelomu 19. a 20. století, města sešněrovaného tradicemi, nacionalismem, předsudky, náboženskými pravidly, lakotou i velkorysou okázalostí, obraz výchovy dětí pomocí prostředků, z nichž minimálně každý druhý by dnes byl trestným činem, studie myšlení společenské vrstvy, která je už dějinně "na ústupu", drolící se c. k. monarchie a signály blížících se sociálních bouří atd. atd. - to vše mě nadchlo. Knihu považuji za úúúúžasnou a nedoporučuji ji číst nikomu, kdo "zvládá" v literatuře jen několik málo jasně daných, individuálně pojmenovaných a ostře a jednoznačně charakterizovaných postav. Kdo však hledá velký příběh pestrých a dramatických životů mužů, žen, dětí, rodin až celých rodů, ten by se zde mohl nabažit. (dávám 55 hvězd).... celý text
Drsné pastorále
1982,
Gavino Ledda
Drsné pastorále bylo mnohem mnohem drsnější, než bych si dovedla představit. Po knize Accabadora je to moje snad pouze druhá kniha ze Sardínie, obě však představují sardský svět jako něco tajemného, krutého, neevropského, v mnoha aspektech až nelidského (podrobné popisy souloží pastýřů se zvířaty a společenská akceptace takového řešení "přirozených potřeb" mě šokovaly). Každopádně - je to zajímavý, máločemu podobný příběh, jehož přitažlivost je znásobena i tím, že jde vlastně o autobiografii podanou románovou formou. Skvělé, objevné (pokud jde o informace o tradicích, zvycích a hodnotách obyvatel Sardínie), ovšem nijak "oddechové" čtení.... celý text
Vodní panna
1980,
Vlastimil Milota
Poněkud těžkopádná zápletka, jen nesnadno se mi dařilo udržet pozornost a vnímat, komu patří která chata, kdo komu zahýbá, kdo na koho líčí. Příběh nás vrací do let, kdy placení alimentů na nemanželskou dceru a k tomu ještě na dceru žijící v Západním Německu (!) bylo takovým kádrovým prohřeškem, že prozrazení tohoto přečinu mohlo i skvělému vynálezci zničit kariéru - a, samozřejmě, i manželství. Byly to roky, kdy dělat tlumočnici na mezinárodním veletrhu bylo terno - dalo se tak dostat k tuzexovým bonům (pro mladou generaci: to byla taková zvláštní platidla pro nakupování ve zvlášních obchodech) a klofnout nějakého postaršího cizince ... Knížka docela výstižně líčí i vyšetřovací postupy tehdejších kriminalistů, mnohdy úsměvné a amatérské. Žádný vzrušující příběh to není, v tom s anotací nesouhlasím; ale je to příběh, do kterého vrhají stíny ještě válečné roky a nacistické přečiny, a tato linka mě zaujala.... celý text
Podrazák
2005,
Harlan Coben
Příběh těží z nadstandardní obliby kriminálních příběhů odehrávajících se ve sportovním prostředí, kde se špinavé praktiky profesionálního sportu a gangsterské charaktery lidí "kolem sportu" vzájemně hezky doplňují. I když mi díky četbě stovek podobných příběhů bylo od počátku jasné, že "pod svícnem bývá tma", knihu jsem dočetla, protože mě bavily místy opravdu vtipné hlášky Myrona a jeho rambo-kámoše Wina: třeba narážka na tehdejší domácí paní Bílého domu Hillary C. nebo na gamblerské sklony slavného basketbalisty Michaela Jordana; na druhou stranu je však možné, že neamerický čtenář, neznalý tehdejších skandálů těch různých USA-celebrit, nemusí vůbec těm narážkám porozumět. Rozulení bylo poněkud těžkopádné, hodně melodramatické, přesto té četby nelituji, protože jsem si obohatila slovník o výrazy z amerického fotbalu (které sotva někdy někde použiji, ale ... :=))... celý text
Osamělá vášeň slečny Hearnové
1969,
Brian Moore
Groteskní drama stárnoucí osamělé ženy, svírané chudobou, staropanenstvím, bigotním katolictvím, životem pod stálým dozorem vypočítavé příbuzné, závistivých a nepřejících spoluobčanů a pokryteckých "duchovních otců", jejichž neblahý vliv na život v Irsku je námětem tolika dalších knih. Stránky zajímavého příběhu plynou a čtenář se dlouho nedovídá, co je tou utajenou vášní ušlápnuté a neúspěšné učitelky hry na klavír. A až se to dozví, tak příběh nabere takové grády, že se nestačíte divit. Postavení osamělé, neprovdané ženy v irské společnosti je primárním tématem. Ale tehdejší irskou zaostalost, ubohost, omezenost autor vykreslil i pomocí kontrastu života Irů, kteří se nikdy nikam nepodívali, s příběhem muže, který se vrátil po dlouhých letech práce v New Yorku a najednou zjišťuje, jak mu jeho jeho rodná země působí zaostale, omezeně, ušlápnuto (příběh se odehrává se v 50. letech 20. století). Jsem velmi překvapena, že tento silný, dojímavý i tragický příběh zde nemá žádnou odezvu, protože ta vášeň, které holduje ubohá slečna Hearnová, je totiž vášní i mnoha našich současnic (a problémy jim způsobuje rovněž nemalé). Velmi doporučuji.... celý text
Stoner
2015,
John Williams
To se mi snad ještě nikdy nestalo: opakovaně jsem se náhledem na obálku a do tiráže knihy přesvědčovala, že opravdu čtu ten samý román, kterému zde tak mnoho předchozích čtenářů dalo tolik příznivých posudků! Nemohla jsem tomu uvěřit. Na rozdíl od předchozích komentujících totiž považuji příběh za směšně trapný, nedomyšlený, postavy jsou panoptikální loutky, univerzitní prostředí působí nevěrohodně (nikdo kromě jednoho jediného profesora neumí rozpoznat zjevnou nekompetentnost teatrálního studenta? anebo nebyla ta neznalost opravdu tak zjevná, jak si máme myslet?) , dobová atmosféra na příbeh doléhá jen jakoby z veliké dálky, jakoby tam všichni žili v bublině. Nejhůř z toho všeho mi vychází titulní postava - William Stoner, fádní slaboch, který se chová jak leklá ryba. Slabochů, podpantofláků, průměrných nevýrazných mužů, kteří nedovedou zabojovat ani o milovanou ženu ani o milovanou dceru ani o milované povolání - je plná světová literatura (a zejména - plný svět). Těžko proto chápat, proč autor připsal Stonerovi situaci, která v ničem, naprosto v ničem neodpovídala jeho povaze, názorům, vývoji jeho postavy. Jakoby najednou psal o někom jiném, když do knihy včlenil epizodu, jak se Stoner jakože vzbouřil a postavil na zadní. Působení svého "hrdiny" v příběhu pak honem vybalancoval tím, že ho zas vrátil do jeho šarže a po té quasi vzpouře jej nechal sklapnout a dál - mlčky a nevýrazně - jít prázdným životem. Osudů "zbytečného člověka" je plná zejména ruská literatura, v této knize jsem snad poprvé takovou postavu našla v literatuře americké. Pozoruhodné a zdá se mi, že trucovitě "politicky nekorektní", je, že autor ty nejhnusnější vlastnosti svých postav - úlisnost, zákeřnost, intrikánství - připsal dvěma postavám fyzicky postižených mužů, s přímou narážkou, jak jejich handicap zdeformoval i jejich povahu. Tím se jakoby vrátil k odkazu literatury 19. století, kde největším zloduchem často býval nějaký kulhavý hrbáč ...... celý text
Kdo je to sakra Kafka
2016,
Lizzie Doron
Autorka si dala za úkol v beletristické formě zveřejnit a pranýřovat všechny absurdnosti izraelsko-palestinského konfliktu, který je dlouhodobý, neřešitelný a už tak otravný, že nejen okolní svět, ale i jeho aktivní aktéři a "fanoušci" jsou z něj otrávení. Vybrala si k tomu dvě postavy, muže a ženu - "smířlivé" zástupce obou znepřátelených stran, z nich každý se až od toho druhého občas dozvídá důvody té nenávisti, obav, strachu a různých administrativních opatření, omezujících normální život v jejich zemi (zemích?). Bylo to silné, přitažlivé, pro středoevropského čtenáře jistě v mnohém objevné, ale časem jsem už vypozorovala poněkud únavný stereotyp těch epizod: protagonisté se sešli, vzájemně si "vyměnili" své poznatky o tom, v čem jejich straně ta druhá strana křivdí, ubližuje, ji omezuje. On se pak dlouho neozval a ona pokaždé zavolala své kamarádce, která jí jeho názory vyložila, vysvětlila, zdůvodnila .... a tak dokola. Jen tak na okraj: nerozumím, proč byla kniha do češtiny překládaná z němčiny, proč má i v té němčině uvedený "originální" název v angličtině, a hlavně proč česká překladatelka v názvu i v textu užila slovo "sakra", které rozhodně neevokuje ani židovský ani arabský kontext, a také proč používala slovo falzifikátor, když čeština zná krásné slovo padělatel.... celý text
Taliáni
2020,
François Cavanna
Téma života cizinců, zahraničních „gastarbeitrů“ ve Francii v 20. - 30. letech XX. století, které mě tak zaujalo v knihách Ulice U rybařící kočky a Příslib úsvitu; rychlokurs z dějin komiksu, který jsem získala z knihy Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye; bolestné vyprávění o životě chudého dělnického kluka, které mě zasáhlo v knize Ze života sardinky; beznaděj života chudých lidí, přežívajících na okraji většinové společnosti, které tak citlivě a otevřeně líčí kniha Angelin popel; krutosti francouzské školní docházky začátku 20. století, tak nepokrytě zobrazené v knize Kolej na Svatém kopečku – tyto a mnohé mnohé další, již dávněji zpracované náměty se jakoby zhutnily v této báječné knížce, ovšem ne jako „vykrádačky“ starších příběhů, ale naopak – jako svébytný, ucelený autentický příběh. Autor tímto dílem postavil pomník svému tátovi – negramotnému zedníkovi, který pro Cavannův charakter, vyznávané hodnoty a povahu udělal víc, než by byly udělaly všechny prestižní univerzity. Kniha mě nadchla a čtenářům, které zaujala ta výše citovaná díla, ji vřele doporučuji Abych nezapomněla: kromě obdivu k autorovi vyslovuji dík i českému překladateli, který, myslím, Cavannův jazyk a styl myšlení „trefil“ opravdu dokonale. (Jen s korekturami to bylo poněkud horší …)... celý text
Nač vzpomenu
1967,
Edmond Konrád
Vtipná, zajímavá a informacemi nabitá kuriozitka. Z jistého úhlu pohledu by bylo možno tuto knihu označit za snůšku drbů a anekdot z prvorepublikového života pražské literární smetánky (podrazy, pomluvy, naschvály, kdo - s kým - proti komu), kde se některé epizody ocitají až na hraně bulvárních "skandálů". Takový pohled by však hodnotu knihy velmi snižoval a hlavně - nebyl by výstižný. Autor byl totiž souputníkem tolika slavných a významných osobností, že jeho dobová výpověď o jejich myšlenkách a činech je významným příspěvkem k poznání vývoje české literatury a vůbec kultury té doby. Malinko mi vadil jeho vypravěčský styl - na jednu stranu nesmírně bohatý, květnatý jazyk (zdejší milovníci diskuzního vlákna o neznámých či zapomenutých slovech češtiny by s velikým gustem hltali snad každý odstavec), na straně druhé však vystupuje jaksi kapriciózně a teatrálně skromně, o sobě mluví výhradně ve 3. osobě, shazuje se, vyzvedává svůj nicotný význam a nazývá se "autůrek" a "doktůrek". Za nejkrásnější považuji část Maminka povídá, která má kromě jiného i vysokou informační hodnotu jako jediněčná pragensie. Každopádně - všem, které zajímá český literární, divadelní a společenský život té doby (cca od 1900 až do úmrtí Karla Čapka) - vřele doporučuji.... celý text
Na obzoru Island
1981,
Ludmila Uličná
Nepochybně i tato kniha přispěla u nás k rostoucímu zájmu o severské státy, zejména o vzdálený, tajemný a v té době vlastně nedosažitelný Island. Přiblížila začátkem 80. let českým čtenářům cestu přes státy, do nichž se jen tak nikdo z nich tehdy podívat nemohl. Autorka s manželem však tu možnost kupodivu měli, i když i jejich cesta byla provázena typickými trapnostmi tehdejších výjezdů z ČSSR: jízda ubohým auťákem, naprosto nevhodným do náročného terénu, kostelecké párky vařené v horké vodě islandských gejzírů, nedostatek valut, strach z celníků, proklamované mírové poselství cestovatelů ze socialistického Československa, kteří se sami cítí jako protipól nevkusných a omezených amerických turistů .... jednoduše: typický socialistický cestopis. Autorka své zážitky podává přespříliš emotivně, poeticky a vzletně, díky čemuž jsou věcné poznatky, informace a postřehy často překryty spoustou slovního balastu. Přesto však tento cestopis považuji za velmi zajímavý z hlediska popisu tehdejší islandské reality, tak vzdálené dnešnímu stavu - to ještě na Islandu nebyla jediná asfaltová silnice; "vesele" a krutě probíhal hromadný lov velryb a jejich krvavá jatka přímo na břehu; američní snobové byli jediní turisté, co na posvátných místech Islandu povykovali, .... atd. Většina těch informací dnes již neplatí, ale jeden postřeh L. Uličné na konto obyvatel Reykjavíku je myslím stále aktuální: "... tady žije vzácný druh lidí, který nefňuká a necítí se ukřivděn osudem." (s. 85) Kniha mi zas o kousek více pomohla porozumět knižním příběhům mých oblíbených současných islandských autorů.... celý text
Abeceda strachu
1980,
Jenny Berthelius
K prvnímu příběhu: Atmosférou stupňujícího se napětí, vzrůstajícho strachu, signály blížícího se neviditelného mstitele ... tím vším, i dalšími prvky mi tato knížka připadá jako prvotní zárodek těch všech pozdějších skandinávských krváků, které tytéž prvky využily a často dovedly ad absurdum. I když jsou zde všechny banální klišéovité propriety (tajemný obraz ženy, který diváka uhrane, panenka jako symbol i varování, chalupa na samotě, přerušené telefonní spojení, auto neschopné jízdy ...), příběh mě zaujal zejména tím, že hlavní postavou je spisovatelka a na docela slušné ploše jsou zde vylíčeny tvůrčí postupy spisovatele, kterému "to někdy píše", ale někdy se dílo tvoří jen v křečích a nasilu. A ten příběh v příběhu měl příchuť próz některých ruských klasiků a byl poněkud nasládlý, ale účel splnil. Kriminální stránka příběhu není nijak výrazná ani zajímavá - jako "detektivka" to neobstojí, ale milovníkům napětí a těm, kteří se rádi bojí, doporučuji.... celý text