milary přečtené 731

U útulku 5 2003, Edgar Dutka

Získala jsem tip na knihu „Matka vzala roha“ (díky, milá kap66!), která mě zaujala na první dobrou. Jenže: zjistila jsem, že má mladší sestřičku – pravda, na niž navazuje prý jen volně – a stejně mi to nedalo spát. Měla jsem štěstí. Podařilo se mi poslechnout si „Útulek“ jako četbu na pokračování, jejímž interpretem je Svatopluk Skopal. Pana Skopala vídám moc ráda hrát, ale jak čte tohle vyprávění devítiletého kluka, to je prostě dokonalost sama. Dokáže neuvěřitelně přesně odstínit i sebemenší hnutí jeho mysli, každou verbální frajeřinu, každou radost, zaskočenost, smutek, naivitu, bezelstnost, - všechny emoce prcka, který se po zatčení mámy ocitá spolu se svou sestrou v děcáku. Je to bezmezně dojemné i legrační, je v tom spousta pospolitosti v lumpárnách a osamělosti v tom, nač rozum zatím nedosáhne, je v tom bez okázalých formulací celý ten křivácký systém doby s drobnostmi, které člověka úplně špendlí k zemi. Je to knížka bez dramat šikany mezi dětmi, knížka o bezděčném zápase, o solidaritě, touhách a nadějích. Často tu někdo píše, že to či ono by patřilo do povinné četby. Myslím, že „U útulku 5“ by tam patřilo určitě, ale pro převis peprných výrazů, které jsou zcela přirozeně frekventovaně přítomné v celém vyprávění a nespadají zrovna do představy o kultivované mluvě, by to stejně neklaplo :). Ale čtěte, v ideálním případě poslouchejte! Klidně nepovinně.... celý text

Síla přírodní fermentace - Jedinečná chuť a léčivá síla živých kultur 2015, Sandor Ellix Katz

Vařím dobře. Léta si nikdo nestěžoval, natož aby (po požití) zemřel. Jednu pihu na kráse to ale přece má. Výroba delikátních sladkostí – co delikátních sladkostí, i taková buchta na plech - v důsledku mých inovativních postupů málokdy dopadá podle plánu, o estetické rovině nemluvě. Prostě to z mé úžasně šikovné mámy přeskočilo rovnou na dceru. Moji teda. A co jako? Protože jsme s mužem vegetariáni (flexitariáni jen o prázdninách v blízkosti regionálních „nevege“ pochoutek) a máme zálibu ve zdraví prospěšném stravování, zakoupila jsem výše zmíněný titul. Dobře jsem udělala. Kromě řady zajímavých receptů na poživatiny neoddiskutovatelně zdravé a co do chuti nanejvýš slibné je ta knížka báječně napsaná; obsahuje množství zajímavých informací z historie a perliček pro potěchu, humor i filozofická zamyšlení nad podstatou věcí. Moc příjemně mne překvapila. Formulace jsou zcela nenátlakové; prostě nabízí, co nabízet má a nepodsouvá žádná dogmata. Jo, - a autor vybízí k experimentování. Jupíííí! :))... celý text

Pahorek 1969, Ray Rigby

Čas od času si pročítám komentáře lidí, které mám ráda, kteří mě baví, inspirují, upomínají... Omlouvám se, ale nic nového k té knize nenapíšu. Po fantastickém komentáři 1amu by to bylo nošení dříví na Pahorek. Propojení s "Přeletem nad kukaččím hnízdem" je skvělé. Jsem hrozně ráda, že jsem film (mnohokrát) viděla a pyšná, že něco tak úžasného natočil "náš" Miloš Forman. A zfilmovaný "Pahorek" mě zasáhl podobně. Vracet se k těmhle dvěma klenotům (jak je nazval 1amu) literárním i filmovým, není pohodlné. Ale užitečné. Berme to jako privilegium, že můžem...... celý text

Osvobozené kino Mír 2002, Ladislav Pecháček

Dočetla jsem "Kino Mír", a páni, to teda byla pecka!!! Zajímavý nápad s hlavičkami kapitol, nevídaně krásně napsané - člověk tam slyšel Cimrmany a ozvuky Velinského, a nacházel v klučičích pasážích Poláčka - a hlavně, hlavně to celé úplně dýchalo Hrabalem... A kompletně to byla obrovská absurdní sranda - a zároveň z toho mrazilo. S komentem moc nevím; z důvodu četných skrytých odkazů, o kterých nemám důstojné povědomí (i strejda Google se chvílemi zapotil), jsem text louskala k úplnosti dosti pracně, a myslím, že to bylo na pokraji mých intelektuálních hřiven :). Ale velká paráda. Jsem nadšená, jako už dlouho ne. … (náčelník) Povzdechl. - Boha jeho, co já jsem se natrápil s tou relativitou...Příště vám půjčím Vlast elektrotechniky. Potřebujete trochu materialismu, abyste se nám tu nemodlil před spaním. - Včera jsem se skoro nemodlil, přiznal se otec. - Časem vás to přejde. Jen co si přečtete Ruské světlo. Boha nikdo neviděl. - Atom také nikdo neviděl, namítl otec. - Je vidět, že vám to myslí, řekl náčelník, - ale atom nám exploduje, když potřebujeme, to nemůžete popřít. Otec nepopíral. - A co dělá ten váš bůh? - Bůh si dělá, co chce, připustil smutně otec. - No vidíte. Boha neovládnete, boha jeho. - Myslím, pane náčelníku, řekl otec - že v tom je právě ten vtip. ...... celý text

Dáma se zeleným slonem 2010, Jaroslav Velinský

Za předposlední knihu („Zmizení princezny“) jsem nadrobila „pouhé“ 4 hvězdy. Chtěla jsem napsat: všestranně slabší (machrymachry...). Ale šla jsem do sebe, jelikož bylo nutno si přiznat, že jsem rozmrzelá převážně aktuálním výběrem ženského teamu. Teda Oto… Nostalgie po „útlých zádíčkách s kšandičkama“ té čím dál oprudentnější „Marusji“? Zapálení pro duševně nestabilní (byť čerstvě mobilní) křehuli? Mařenka – to byla ovšem jiná liga. Ale.., až zas trochu dost jiná :). Zkrátka, skoro jako bych nepatrně ohrnula nos, zpovykaná… Ovšem… Přátelé... „Dáma se zeleným slonem“ mě beze zbytku navrátila do tvůrčí extraligy jménem Velinský. Nenechalo mne to vydechnout, bránice se radostně otřásala, smála jsem se nahlas, přerývaně předčítala svému muži (an mi souběžně pinkal hlášky z jiného dílu), vracela se, pažravě „gurmánila“ i vytříbeně „gurmetila“, žasla… Ta nenapodobitelná lehkost formulací, ta neohraničená schopnost naprosto přirozeně uplatnit a vřadit desítky solitérních fórů (špičkových a jinde nevídaných), ten krásně retro poctivě detektivní příběh s neošizenou logikou – prostě velká paráda. Citovat nebudu. Čtěte.... celý text

Návrat Krále Šumavy 2012, David Jan Žák

Četla jsem krátce po „Zatím dobrý“. Dojem z četby „Návratu krále Šumavy“, - a to je to jednodušší, k čemu se chci pokusit připojit osobní názor, byl horší. Mašínové odsýpali jednolitě a s obrovskou dávkou napětí, člověka to moc nepouštělo, čas na zhodnocení přišel až pak. Tahle knížka mi přišla jaksi stylisticky nesourodá (výrazně mi – s ohledem na ostatní - překážel romantický způsob líčení páně Hasilových vztahů se ženami) a místy jako by doplácela na snahu uplatnit až příliš mnoho různorodých informací, občas, zdálo se mi, samoúčelně, a se špatným načasováním. Ocenila jsem méně černobílý pohled na běžně automaticky pojaté role špatných a správných (komunisti, esenbáci, ostraha hranic, agenti, sousedé etc.). Vlastně jen víceméně navážu na svůj komentář k „Zatím dobrý“. Styčných bodů i dilemat je pořád mnohem víc, než bych si přála. ... „Myslíš, že to všechno mělo nějakej smysl?“ „Jo, určitě jo“. „Já ti nějak nevím. Převedli jsme fůru lidí, to je pravda, zachránili jsme jim krky. Ale spočítej si, kolik našich zavřeli, kolik jich popravili. To jsou, kamaráde, jasný počty. Odsralo to daleko víc přátel, sousedů, bráchů a sester, než kolik lidí bylo zachráněnejch. Američani nás masírovali, že bude třetí světová, a ono zatím velký kulový. Vždyť jenom proto jsme pro ně začali pracovat. Chtěli jsme se domů vrátit. A teď jsou z nás emigranti.“ „Taky jsem na to myslel. Naše pozavírali, mámu už nikdy neuvidím, ani syna. ...Ale pořád si říkám, že tu práci někdo dělat musel.“ „Jasně. Jenom si říkám, za co jsme vlastně bojovali my?“ Válka. Vždycky jsem to slovo považovala za jednoznačné. A teoretizování za blbost. Doufám, že si nikdy nebudu muset v praxi zodpovědět otázku, co bych dokázala, kdybyA jestli co, tak čekat se zaťatejma zubama, až příjdou. (A pak – už bez zubů, kroutit výměru trestu na uranu). Jestli bych dokázala ve válce ukrýt Žida. Vypomoct Němci. Falšovat seznamy v lágru. Sloužit mše muklům. Hájit pravdu až k oprátce. Burcovat jako živá pochodeň. Riskovat životy milovaných. Zabít. „Těch mladejch pohraničníků mi bylo i trochu líto, samí mlaďoučký a hloupí kluci. Neměli ánunk, komu tlačej káru.“ ... místní se na něj dívají jako na vraha a prospěcháře Nedojde jim, že sousedé jejich rodičů netrpěli kvůli Hasilovi, ale kvůli režimu... ...Studentka pozoruje jeho tvář. Chápe, co na ní všechny ženské a milenky viděly. Pořád má neskutečné osobní kouzlo... Mělo jí svitnout, proč se pro něho tolik lidí obětovalo... Poslední citace mi připadá výpovědně už zcela mimo. No, tak už bych sakra měla přijít na to, co se tu (i v Mašínech) vlastně snažím říct. Že bych raději nesla svou kůži na trh z vlastního rozhodnutí, pokud bych na to měla kuráž, a způsobem, který bych si zvolila, než bych se stala jednou z mnoha bezděčných obětí následkem rozhodnutí cizího. Odpovědnost se pak unese líp. A že tu můžem donekonečna mluvit o hrdinství i opaku, o tom, co mělo a nemělo cenu, o nutnosti boje proti útlaku a manipulaci, o lidech, kteří ještě dnes jsou ochotní dívat se doleva, ale brala bych ta slova s respektem jen od těch - a jistě i mezi uživateli jsou, kteří se doleva či jiným aktuálně vymáhaným směrem už někdy dokázali nedívat, bez ohledu na vlastní prospěch. A dokázali by to zas. Na rozdíl od nás teoretiků. Válka. To NEjednoznačné slovo. Myslím, že to byla – aspoň na dlouhou dobu, poslední kniha podobného ražení, kterou jsem četla.... celý text

Zmizení princezny 1999, Jaroslav Velinský

P.S. 2015, Aňa Geislerová (p)

Milá Aňo, tak si čtu zdejší komentáře, a - ano, znovu a znovu je všechno také o tom, do které fáze života se nám jaká knížka trefí, co máme za sebou (popř. před sebou) a čemu vstříc máme momentálně oči a uši nejvíc otevřené. A připadá mi moc hezké, co píše Vesmich 2. 11. 2018. ( Já jsem se totožně úplně nebála, že to "bude pitomé" :)), jak ona v humorné nadsázce použila, spíš jsem si říkala, že asi primárně spíš relaxační - ehmmm, pokouším se obejít formulace typu "čtení do vlaku" a pod.). Líbilo se mi Vás poslouchat - a nebojte se, grafickou stránku knížky si ujít nenechám. Já měla zrovna otevřené nejen oči a uši, ale také duši. A dělaly mi radost netoliko četné Vaše zajímavé úvahy, vzpomínky a ledasjaké zmínky, ale také mimořádná způsobilost je adekvátně zprostředkovat. A neméně jsem ocenila, že jste dokázala předložit mnohé, aniž byste pozbyla smysl pro nezbytnou přiměřenost. Takže budu ráda doporučovat dál, a Vám přeju ještě mnohá a mnohá P. S.. milary... celý text

Šikmý kostel 2020, Karin Lednická

Bolelo to čtení. Asi přejdu na leporela. Třeba „O Smolíčkovi“. Taky by se v komentáři objevilo mnohé, co momentálně chaoticky vybuchuje v mé přecpané hlavě. Akorát by to bylo drobet jednoznačnější; navíc s tím správným koncem a autoritativním ponaučením do budoucna. Úděl. Jho. Jistota. Lpění. Poslušnost. Pokušení. Svoboda. Vabank. Důsledky. Rezignace. Lhostejnost. Otupělost. Naděje. Nezlomnost. Osud. ŽIVOT. O tom ta knížka pro mě byla především. Věčný život - život věčný, pokračující bez ohledu na jednotlivce, epochy, smrt. My všichni jsme součástí nekonečného proudu, vezeme si v chatrných loďkách vyměřený čas, obdarování, marnost, krutost, křivdy, viny, radost, víru, odpuštění, malichernost, závist, moudrost, nenávist, lásku, světlo, tmu… Svůj úděl. „Šikmý kostel“ je mi jednou velkou metaforou života, podobenstvím o naší existenci. „Šikmý kostel“ je také výjimečný silný příběh, obohacující a podnětný, nádherně napsaný. Jsem za tenhle mnohovrstevný zážitek moc vděčná.... celý text

Takový sníh už nepadá 2013, Ilja Kučera ml.

Nic zásadního? No, aťsi ne. A přece těch pár hodin se sluchátky na uších prosvětlilo nijaký den, když jsem se nechala pozvat k veselému ohníčku vzpomínek a odžité radosti a potěšila se láskyplným synovsko - tátovským sdílením. Za mě dík.... celý text

Kdo mi jde po krku 2018, Michael Koryta

Hodně dlouho už se mi nedostala do ruky dobrodružná literatura, nebo - li "dobrodružka", tak jsem po knížce ráda sáhla. Nalákalo mě atraktivní prostředí i specifické okolnosti, nezklamala mě. Byla informačně zajímavá, čtivá a řádně napínavá, měla většinově spád a bavila mě. Málo pravděpodobné situace jsem neřešila a ochotně přistoupila na nadsázku, která je v podobném žánru zcela případná. Co mi nevyhovovalo (a za to hvězda dolů), byla přestylizovanost mluvy záporáků. Vůbec to na mě nepůsobilo děsivě, spíš jako rušivá (a mnohdy značně ukecaná) "kašírka"; štvalo mě to a vytrhovalo z atmosféry děje. Jakoby měli každou chvíli slézt z "placu", podrbat se pod parukou a jít "na cígo"... Ale 80 - 85% je fajn, ráda se s Michaelem Korytou znovu čtenářsky potkám.... celý text

Smrt komára 2006, Jaroslav Velinský

Já prostě... Hospoda, která se necejtí hodna ani toho, aby pohostila blechy vašeho psa..?... Kam na to "ten chlápek" chodil?? Kolikrát slýchávám, že odchodem kohosi vznikla nenahraditelná ztráta. Většinou se to týká někoho významného. Pro mě fakt, že pan Velinský už nic nenapíše, je prostě MEGAztráta. Pro všechnu tu obyčejnou radost, kterou nám daroval, a víc nedá. Nemusela bych to už ani číst; stačí sázet hvězdy. Ale to by byla škoda. Místo toho tyhle poklady škudlím, co to dá...... celý text

Zatím dobrý 2013, Jan Novák

O Mašínech jsem moc nečetla a nevěděla. Ale bylo to pořád otevřené téma a teď na ně došlo. Na mě. Otec Mašín… ten ve mně žádné otázky nevyvolává. A nemyslím, že se na tom nějak podepisuje sugestivní podání jeho části příběhu. Jednoznačně jeden z lidí, o jejichž morálním kreditu a odvaze nepochybuju. Synové… Tady ty otazníky mám. Čtu si komentáře a vidím, že nejsem sama. Chce se mi souhlasit ve všem s mi-380. Argumentům dobře rozumím a zdají se mi blízké objektivitě, pokud je to s ohledem na válečné šrámy a raketový nástup totality vůbec možné. Na druhou stranu naprosto chápu i - nikterak útočný – odstup (vyjma komentářů odpad!), celkem srozumitelně pojmenovávající odboj bří. Mašínů se vším všudy (třeba jak píše druzickaster nebo mirektrubak). A ano, rozdíl mezi jejich „válkou“, sebevražedným odhodláním a měřítky nevyhnutelnosti na straně jedné, a zřetelným postojem osobní statečnosti otce Mašína na straně druhé přehlédnout nelze. Tak jo. Tak jak to teda je? Hrdinové? Vrazi? Lze si plánovat vystřílet autobus LIDÍ jako zatroubení k odboji? A kdy potom ty odvěké nároky svrchovaně určovat lidi a (ne)lidi vezmou konec? Posune člověka někam msta, jakkoliv tisíckrát pochopitelná? Sabotáž? Jo, to beru. Ale i tady je to „padni komu padni“. Tak jak to teda je??? Nevím… Jak bych mohla? Asi bych tu krkolomnou rozteč hrdinové x vrazi vůbec vynechala. Ráda bych se k tomu postavila zásadově. Což by mělo ovšem smysl jen tehdy, kdybych ty zásady dokázala obhájit, být na jejich místě. A dobře si uvědomuju, že nebýt nejrůznějších lidí, překračujících (za běžných okolností nemyslitelně) meze, doteď jsme možná mohli sedět u televize s „Majorem Zemanem“. A to taky nechceš… Kniha? Za mě špičková věc. A JI tu hodnotím. Thrillery a dobrodružky? Pfff… přečtěte si tohle a spadne vám brada. (Anebo si to rovnou pusťte s panem Ornestem, pro jehož způsob načtení marně hledám superlativy). Jestli vám teda nevadí, že se vám v hlavě budou rojit neodbytné otázky, hledající své odpovědi. Což vás u „Majora“ rozhodně nepotká...... celý text

Mzda strachu 1993, Georges Jean Arnaud

Souhlas s komentářem Metly od A do Z... Jen bych připojila závěrečnou větu z anotace, která je opět jaksi jedním velkým SPOILEREM: Autor sleduje dramatickou cestu, kterou jen jeden z řidičů dokončí, aby pak nesmyslně havaroval ve chvíli opojné radosti z vítězství při návratu. Tak dík... Inu, kdo je připraven, není zaskočen, není - liž pravda? :)))))... celý text

Křížová palba 2019, Štěpán Kopřiva

Dovedu si představit, kamarádi... Po mém výlevu nadšení ohledně „Rychlopalby“ oprávněně očekáváte další souhlasnou a stejně vtipnou odezvu na opěvovanou „Křížovku“ – a nic. Nedočetla jsem, ani napodruhé. ??..???..?? (Ne ne, jsem to pořád já, ještě včera jsem se dívala a omyl je vyloučen!) Víte, ne že byste to nezmiňovali (pan Killingjoke a pan marlowe například). Ale tam, kde vy jste se přes plot nadsázky přehoupli (bez nadsázky) s nedbalou elegancí, já se zachytla za nohavici a už to nešlo spravit. Už úvodní soudružská synchronizace stran pohříchu fyzického vymáhání dloužku (jako službička jistému bastardovi) temperovala tentokrát moje sympatie k hrdinovi na úroveň balíčku špenátu od minulého století opomenutého v mrazáku. Co si budem - ony uniformy i všemožně jinde metají ostrýma – argumentačně, i při donucovacích prostředcích jiné povahy. A knížku proto neodkládám. Tak proč zrovna tuhle, která je celá oslintaná od mého natěšeného šetřivého očekávání? No prostě čtu asi čím dál raději knížky, aspoň ty „realisticky se tvářící“, kde je zřetelněji nalajnováno. A ne nutně úplně černobíle. A možná proto se mi nezdály ani hlášky (stále vtipné) tak lehkonoze nenucené jako v „Rychlopalbě“. Ále, dám si pauzu, pominu čtečku a časem si vypůjčím do třetice „Křížovou palbu“ na papíře. Protože – zmiňujete ufiknuté prsty, blodkovský horor „V studni“, kdo by se netěšil..???... celý text

Meda Mládková – Můj úžasný život 2019, Ondřej Kundra

O paní Medě Mládkové toho bylo v minulých letech ke čtení docela dost. Chtěla jsem vědět víc, tak jsem sáhla po knize. Byla to chyba. Potvrdila jsem si, co jsem věděla. Že je to vzdělaná, nesmírně pracovitá, cílevědomá, inteligentní a velkorysá dáma, že se nikdy nelekala překážek, že její životní cesta je lemována různorodými dosaženými metami, k čemuž přispěla řada mnohdy nesnadno získaných zkušeností, šarm, dobrý instinkt a – bez toho to nejde nikdy, také dávka štěstí. Že se obratně a odvážně angažovala v době totality ve prospěch českých výtvarných umělců, které podporovala, a přátelila se (spolu se svým mužem Janem) s dalšími českými osobnostmi, ať už se nalézaly doma, či v emigraci. Nová pro mě byla ničím nezastíraná tvrdost, důraz na neústupnost, svěcení prostředků účelovostí, pověstná vytrvalost místy zcela očividně zaměňovaná za nezlomné přesvědčení o nezpochybnitelnosti prosazení vlastních názorů na úkor legitimních názorů druhých. (Mluvím třeba o svévolné účasti na pohřbu F. Kupky, lehkovážném narušování odpovědnosti jiných za bezpečnost paní Bushové při pražské návštěvě, aj.). A tak jsem se dozvěděla, že Meda Mládková dokázala stejnou měrou vyvolat zasloužený obdiv a také svým až neodbytně nátlakovým způsobem vzbudit zcela opačné emoce: odstup - až jistou nevoli, a někdy také zmaření výsledku jednání, které mohlo dopadnout při jiné strategii třeba lépe. Nepůsobil na mě úplně nejlíp ani narůstající dojem, že se paní Meda cítí zcela kompetentní mluvit prakticky o čemkoliv (viz jedna z příloh aj.). Co je závěrem pro mne? Všechny tyhle informace mi nechyběly. Můj vděk a respekt k paní Medě Mládkové stojí stále na té samé nezpochybnitelné podstatě, pro kterou jsem si jí vážila a vážím.... celý text

Pouť oběšenců 2020, Pavel Hrdlička

Celá ta série byla v mnoha ohledech báječná. Hodně nabízela. Moc se mi líbila. A tak už se netrpělivě těším, až mi padne sedmdesátka. Že třeba... No, spíš to vidím, že ne. Nevadí :)).... celý text

Opuštěná společnost 2017, Erik Tabery

Nechystám se (výjímečně :)) nevybíravě tupit předřečníky (či spíše "předpisatele") s odlišným pohledem na věc. Úroveň téhož je ostatně v knize vícečetně popsána dostatečně srozumitelně; užitečné vědět, což? Jsem dost opatrná na sdílení, či dokonce šíření informací. A pro jistou lenost ověřovat skrumáž, co se lavinovitě na člověka hrne z nejrůznějších informačních zdrojů, sebezáchovně selektuju. To neznamená, že se uzavírám do krunýře vlastního názoru, ani že ho musím na všechno nutně mít. (A vědět, nejlépe s "křížkem po funuse", jak se dalo veslovat jinak, jinam a líp...). Znamená to, že se snažím vybírat co nejspolehlivější prameny a z více pohledů ověřitelné zdroje, lidi s dobrou pověstí, vzdělané a natolik při věci, že nepotřebují útočné a úskočné vycpávky argumentů, šmelení s důkazy, ani vtíravost podsouvání. Ke čtení nepotřebujete slovník cizích slov, argumentace je opřena o sled věcí v širším dějinném kontextu a s užitečným využitím dohledatelných citací. Pojmenovávání jevů je zcela nadčasové. A přesto text nebrání nesouhlasit. Jen chce vyzvat ke zdůvodnění, proč a s čím nesouhlasíte. K dialogu. Hodně jsem se dozvěděla. O sobě, o jiném. Je dobré si to přečíst. Občas... (Audio skvěle načetli Jiří Dvořák a Ivan Trojan).... celý text

Poslední tajemství Jana T. 2002, Jaroslav Velinský

Foglarovky jsem milovala a milovat nepřestanu. Je to něco, co vám nikdy „nevyčichne“; něco hluboko pod úhlednými parketami, skrývajícími současné mírné či větší opotřebení, oděr uplynulými lety, konzumem (no jasně že si ho všichni docela užíváme :)), dějinnými zvraty, kolozubými žebříčky hodnot, opadavou schopností se nadchnout. Pamatujete? Já třeba nezapomenu, jak máma jednou vyndala z útrob skříně štos pro tu dobu naprosto atypicky vyhlížejících časopisů, takto „Mladých hlasatelů“, a tam – kromě jiného – se na každé poslední stránce skvěl jeden z příběhů „Rychlých šípů“. A ještě kupičku zteřelých stránek scvaknutých sešívačkou s dalšími příběhy. A první vydání „Záhady hlavolamu“ (s šílenými ilustracemi, na které jsem si vždycky, když jsem to kdoví pokolikáté četla, položila rychle ruku. Ale – stejně jsem moc dobře věděla, co mám pod dlaní:)). To potěšení z každé nové knížky od Foglara, získané od kamarádů a bůhvíjak. Ta nevyhnutelnost sehnat „Šípáky“ za každou cenu, když mohly najednou těsně po devětašedesátem vyjít tři komixové knížky znovu, první dvě s původními ilustracemi Jana Fischera… Miluju Velinského. ALE! pokračování legendárního příběhu s ježkem v kleci?? Tctctsc… Bojim bojim. Nemusela jsem. Je to jako jezdit na kole, to nezapomenete :). Vykouklo to na mě ze stránek, a už mě to mělo. Krásně mě to vcuclo. Četla jsem bez oddechu, jako kdysi. Paráda. Jen se mi občas srdce nepatrně sevřelo. Nade vší tou nevinností, neúhybnou touhou po tom správném, křehkostí vůči současnému světu. Jako když se bojíte, že něco zesláblo, že někdo cosi pošlape, že se kdosi něčemu vysměje. Že už to nedává smysl. A pak jsem koukla na hodnocení „Hlavolamu“ a zase jsem se uklidnila. DÁVÁ. I dnes. A jakkoliv i na mne, skalního fandu, působí finále „Posledního tajemství...“ dnes už taky trochu úsměvně, zároveň dojímá a laskavě upomíná. A to na něco hodně cenného. Velinský dokázal navázat nad očekávání skvěle. A ledacos k tomu vysvětlují i oba závěrečné texty v knize.... celý text

Goldstein 2019, Volker Kutscher

Nebudete tomu věřit, ale přemýšlela jsem, že dám tři. Jenže, jistá věc; v Kutscherovi jsem prostě definitivně našla svého ideálního autora, takže jsou z toho nakonec stejně zase čtyři - co s tím naděláte..? Kymácivé hodnocení někde kolem 70% způsobily tentokrát dvě související věci. Málokdy - skoro nikdy, dá se říct, nežehrám na nadbytečný počet stránek. Baví mě to - čtu, nebaví mě to - pak je i stotřicet stran moc. "Goldstein" jich má 640, podobně jako ostatní díly. Ale klopotné úsilí dostát obvyklému rozsahu se tentokrát opravdu i při nejlepší vůli nepřehlédnutelně opírá převážně o - a to je ta druhá věc - neuvěřitelně stereotypní líčení vztahových peripetií Gereona a "Šárlí"; oč frekventovanější, o to monotónnější. Rozumím tomu, že je ještě (pámbuzaplať) pěkných pár stovek stránek před námi (jupíííí), ale pokud není vztahový posun, či jiný "kostlivec ve skříni" ještě na řadě, domnívám se, že by se dalo u autora tak dobrého (a v daném žánru) dostát požadovanému objemu stran vynalézavěji. A jestliže se mi zdál v minulých dvou dílech Rath pro svou umanutou (leč, přiznejme, mnohdy funkční) neukázněnost "na pěst", tentokrát převzala podobnou roli doposud předpisově zásadová Charlie a - no, působí to místy trochu křečovitě a její konání je - řekněme - poněkud nepravděpodobně impulsivní. Což nese opakovaně nevyhnutelně odpovídající výsledky, vyvolávající u čtenáře mírné osypky. Znovu jsem poslouchala; je to trochu zápřah na šedé buňky mozkové, protože se cyklicky střídají tři čtyři dějové linky i aktéři. Ale to nevadí; a také vše, co je v předchozích dílech skvělé, zůstává; včetně zajímavé zápletky. Tak proto čtyři :).... celý text