Milka73 přečtené 96

Je to jenom sranda 2024, Blanka Luxová

Za knihu na recenzi děkuji @humbook #humbookblogeri. Kdybych dávala knihám hvězdičky za obálky, kniha by jich dostala pět. Ale i když obálka je nádherná, bohužel tady ji obsah zkrátka neodráží. Hvězdu si ode mě kniha vysluhuje za čtivost. Čistě co se stylu psaní týče, ten je příjemný, svižný, postrádá obvyklé debutové nedostatky. Druhou hvězdu ode mě kniha dostala za pár částí v poslední třetině, kdy naplno otevřela pár vážných věcí a i když je to celé zcela očividná hra na city, pár pasáží dokázalo vzbudit trochu emocí, i když prakticky skrze osobní zkušenosti. Za co knize musím hvězdu strhnout, jsou problematiky, jimž se věnuje. Nechápejte to špatně: hodně vyhledávám heavy contemporary (i když tohle se zpracováním tváří spíš jako feel-good) s vážnými tématy. Jenže tady máte tři vypravěče, na relativně malém rozsahu pro tolik vypravěčů, a každý z nich řeší hned několik problémů a potíží, ať už fyzického nebo psychického rázu. Ano, život člověku občas naloží vskutku hodně, ale knižní praxe je někde trochu jinde: tím, kolik toho autorka postavám na daném rozsahu naložila, je tím kniha doslova překombinovaná. Nic, vůbec nic se neřeší do hloubky, všechno zůstává až neuvěřitelně povrchní a za mě nedostatečně zpracované. Zatímco sama autorka se v poděkování přiznává k inspiraci knihou An(n)a., která je zjevná, úplně stejně si mohla přečíst i Cool Girl!, díky čemuž se mohla nejen vyvarovat zjevné podobnosti, ale i jinak a ne tak podobně zpracovat soutěž středoškolské popularity. U postav ještě zůstaneme, protože další hvězdu musím strhnout právě za postavy. Každý můžeme mít zkušenost samozřejmě jinou, ale nejen praxe šikany, ale i chování celkově tady odpovídá mnohem spíš podobě děcek na základní škole, na střední se to posunuje úplně jinam. Postavy jsou jako jejich problémy: ploché, s minimálním vývojem, těžko znatelným charakterem. Na stržení poslední hvězdy se podílí hned několik věcí. Zcela zjevně umělá hra na emoce, která za mě těžce selhala. Text působí zmanipulovaně. Nedomyšlenost několika záležitostí. Opakovaně přehršel nedostatečně upravovaných problémů včetně duhové orientace snad u každého trochu důležitého. A samozřejmě chyby; nejen chybějící uvozovky, ale hlavně zjevná neschopnost používat správně přivlastňovací a vztažná přivlastňovací zájmena. Němčina je krásný jazyk, ale tady jsme pořád v češtině. A tohle jde ve velkém na vrub i nakladatelství. Jo, a taky to zbytečné množství prázdných stran, které mohly být věnované rozpracování vážných témat. Je super, že se autorka pustila do něčeho takhle velkého, ale je to až moc velké na to, aby to bylo ucházejícně zpracované na rozsahu a bohužel tady vše sklouzlo k takové povrchnosti, nerealičnosti a neuvěřitelnosti, že jsem uvažovala, jestli nezůstat u hvězdy pouze jedné.... celý text

Hlava, nebo orel 2024, Lena Valenová

Znáte ten pocit, když dočtete skvělou sérii a ani za nic se vám nechce její svět opouštět? Přesně tyto dojmy ve mně vyvolala celá trilogie z prostředí současné české monarchie. Otázka, jak by to vypadalo, kdyby na Pražském hradě nesídlil prezident, ale královská rodina, otvírá mnohé intriky, společenské záležitosti, ale i život pod drobnohledem, osobní růst a psychického potíže. Nemusíte se děsit velkého množství postav, kniha má i tentokrát jejich seznam, navíc výběr jejich jmen v orientaci mezi nimi velmi pomáhá, zároveň je skvělou hrou, v knize se můžete opět těšit i na krásnou mapu, a ano, i na více dějových linií; možná se může zdát, že každá postava a každá dějová linie by si zasloužily více prostoru a zápletek, ale je důležité si uvědomit, že tato série není příběhem toliko o jednotlivých postavách, ale primárně o královské rodině a monarchii celkově, v čemž každá postava dostává svůj díl prostoru. Autorka se pustila do velké alternativnosti naší současnosti, kterou za mě zvládla na výbornou, navíc zaobalila svůj specificky charakteristický, velmi sympatický a příjemný styl psaní opět do nádherného kabátku, který stejně jako v případě předchozích dílů nejej lahodí očím a odkazuje na české symboly, ale také symbolizuje jisté záležitosti, které se knihou prolínají, což všímavým čtenářům přinese nádherný wau efekt. Kniha pracuje se všemi dějovými liniemi a plot twisty, které v předchozích dílech rozehrála, o zábavu a napětí není žádná nouze, naopak. Troufám si říct, že jsem nenalezla žádné slepé či hluché místo, ale zároveň kniha nepůsobí uspěchaně ani přeplácaně; ano, děje se toho hodně a proto je pro potřeby knihy třeba toho hodně ukončit, ale ta dynamika zároveň skvěle odpovídá situaci, která se řeší, tudíž vše působí skvěle vyváženě. Další obrovský skok zažívají postavy, a to jak ve vývoji svých přístupů, charakterů, přijetí, postavy během trilogie od toho, jaké byly na začátku, prošly obrovským vývojem podmíněným dějem a okolnostmi, zestárly a přijaly svou odpovědnost, zároveň sledujeme i vývoj jejich vzájemných vztahů, ano, tohle všechno v knize je. Včetně vztahů, jimiž se proplétají intriky a mocenské hry. Nebo psychických problémů. Bohemian Royals jsou dechberoucí sérií z fiktivní součastnosti, která je zpracovaná tak nádherně reálně s postavami snadno označitelnými za reálné lidi, že je chvílemi opravdu těžké uvěřit tomu, že se jedná o fikci, s takovou precizností za mě autorka tuto hru zvládla.... celý text

Sběratelka příběhů 2023, Sally Page

Hostitel 2017, Robin Cook

Znamení Padlých 2024, Michal Sirotek

Za knihu na recenzi moc děkuji @humbook #humbookblogeri. Fantastický svět, postavy mající důvod a pohnutky vydat se na cestu strastiplného putování, promyšlený systém magie a politiky, to vše tato kniha přináší. Velmi hned ze začátku oceňuji slovníček pojmů přiložený na konci knihy, autor se do vymýšlení světa pustil opravdu od základu. Je to ovšem svět, u něhož budete snadno nacházet podobnosti s některými jinými, za mě má tato kniha docela hodně Zaklínač vibes (chvílemi možná až moc, ona podobnost například mezi názvy na mapě, Wyzima a Gryzima), ale celkově atmosféra a práce se světem na mě hodně působila podobně jako Zaklínač, ale třeba také Moře střepů nebo, jo, kniha má za mě potenciál líbit se i fanouškům Věcných mlh, nebála bych se tyto knihy postavit vedle sebe, i když samozřejmě každé připodobnění má své výjimky. Znamení padlých je prostě tento typ temnější, propracované, drsnější a leckdy vpravdě nemilosrdné fantasy, což já ráda. A některé kapitoly mají i hodně Píseň čepele vibes. Znamení padlých však není jen kniha o světě, ale i o postavách, které jsou rozmanité, a to jak do sociálních vrstev, povah a charakterů i schopností, takže je opravdu z čeho vybírat. Myslím, že u všech je znatelný vývoj, který je podmíněn vnějšími okolnostmi a událostmi, na začátku a na konci nejsou stejní. Knihou se prolínají v podstatě dvě dějové linie vcelku dlouho nezávisle na sobě, propojené však už vesměs od začátku v prvcích, dojde ale i k jejich propojení, a to ve vpravdě epickém podání. Styl psaní, jimž je kniha vyprávěna, bych označila za hutnější, takový možná i trošku těžší na soustředění, ale v tom dobrém smyslu, že to není rychlé a hodně lehoučké, ale odpovídá to i té celkově hutnější atmosféře. Celkově u mě tato kniha vyvolala velmi dobrý dojem, má vše, co od nadupané a atmosférou náročnější fantasy žádám, bohužel však plné hodnocení knize dát nemůžu - a to kvůli nemalé řadě gramatických a pravopisných chyb, jimiž je kniha doslova protkaná. Bohužel, ale u knihy za takovouto cenu (kor když je to paperback) je tolik chyb nepřípustných, minimálně ještě jedna korektura by tu byla žádaná.... celý text

Hradní intrikáři 2023, Lena Valenová

Hradní intrikáři začínají přesně tam, kde skončila Korunovace, a přináší neopakovatelný zážitek, kterému se vyrovná jen málo co, pokud vůbec. Prostředí královské rodiny autorka opět představuje s až neuvěřitelnou přirozeností, jako by nemluvila o fikci, ale o něčem, co skutečně funguje a existuje. S lehkostí čtenáře zavádí do zákulisí politikaření a královské vlády plné zádrhelů, které by jen tak někoho nenapadly, ale přitom zapadají do celého konceptu. Tím vším ladně proplouvají postavy, z nichž si některé získají vaši přízeň víc a jiné méně - u mě si ji drží všechny do jedné -, každá představuje jiný pohled na celou situaci, jiný postoj. Každá postava prožívá jiný příběh, ale přitom všichni vlastně řeší to samé, neustále dělají přešlapy a musejí se vypořádávat se svými pády. Svět Bohemian Royals si užívám plnými doušky. Můžete se těšit jak na situace závažné, v nichž se řeší opravdu důležité věci, a to nejen na úrovni královské rodiny, ale i lidské, se kterými se můžeme setkat i my. Zároveň kniha překypuje okamžiky, v nichž se budete od srdce smát, protože se u nich jednoduše nejde nebavit. A pak vám kniha naprosto vyrazí dech, když vás srazí šokujícím náběhem skutečností, které spustí kolotoč, který vám nedovolí knihu odložit a budete jen hltat stranu za stranou. Intriky, ty hýbou dějem ve velkém, ale zároveň na pozadí všeho, že je vskutku snadné přehlédnout jednotlivé malé tahy a kroky, a v tom spočívá to kouzlo. Už první díl položil mnoho otázek, z nichž na některé dostanete odpovědi, ale na další si musíte ještě počkat a k nim se připojují i nové. Napětí, očekávání, nervozita, neschopnost odložit knihu, to u mě provázelo posledních zhruba sto stran, když jsem až zapomínala dýchat, a to, co si autorka pro čtenáře připravila, jsem odhadla jen pár stran před odhalením. Velkým odhalením, které posunuje celé dva již vyšlé díly do nových rovin. Autorka si bravurně vyhrála s gradací všeho, co se na hradě odehrává, ať už se to královské rodiny dotýká přímo nebo jen okrajově, je vidět, že moc dobře ví, v čem se pohybuje - a teď nemyslím jen popisy prostředí, které je fakticky vzato dosti omezené, ale zároveň v něm jsou představovány neomezené možnosti, ale v celkové fikční situaci, kterou vystavěla. Třetí díl tak bezpochyby vyvolává jak velká očekávání, tak hlavně velké těšení na to, co si pro nás autorka připravila do závěru. Až si někdo bude s povzdechem stěžovat, že chce žít v Británii nebo kdekoli jinde, protože tam mají monarchii a královskou rodinu, my se můžeme jen potutelně usmívat - protože víme, že my máme své Bohemian Royals.... celý text

Chapadla Černé hvězdy 2024, Tereza Kadečková

Wau. Jedním slovem - wau. V Chapadlech Černé hvězdy vás autorka zavede do v podstatě postapokalyptické verze našeho světa, který je zahlcen vodou, což si přináší své daně a ne tak úplně přirozený vývoj přizpůsobení se, mocenské hry a štěpení společnosti. A ano, hned takto zkraje si troufám tuto knihu připodobnit a tedy i doporučit fanouškům bezkonkurenčně nejlepší sci-fi série, jakou jsem měla tu čest číst, a to k českému Myceliu Vilmy Kadlečkové. A to nejen proto, že i tady do hry ve velkém vstupuje v podstatě náboženský kult. Společnost se rozdělila na tři části, z nichž každá je naprosto odlišná a v podstatě mezi sebou vedou tichou válku o příslušníky. Na jedné straně tu máte fanatický kult, na druhé ty, kteří si myslí, že mohou všechno. Na jedné straně tu máte symbionty, jejichž prostřednictvím se můžete připodobnit rybám a snáz tak žít v nových podmínkách, na druhé straně tu máte technologie v podobě kyborgů a androidů. Jenže nic není ani zdaleka tak jednoduché, za všechno se sakra hodně platí a za všechno se nesou následky. Tato kniha myslím není pro slabé povahy. Nejde teď jen o expresivní výrazy v textu, ale i o samotný příběh a děj, jímž provází dvě sestry, Aphelion a Perihelion, které nabízí optiku obou stran příběhu. Příběhu, který je krutý, nemilosrdný a místy až nechutný, ale taky pekelně dobře promyšlený a propracovaný. Jednak hned prvními stranami čtenáře vtáhne pod svou hladinu, jednak přináší zdánlivě hodně komplikovanou podobu reality, do které se dá ale rychle, opravdu hodně rychle proniknout a pochopit ji. Celé to autorka zaobaluje do nesmírně čtivé podoby. Tohle budete a nebudete chtít dočíst, protože budete chtít vědět, jak to skončí, ale navzdory vší nemilosrdnosti nebudete chtít ten příběh opustit. A co víc, tato kniha otvírá i lidskou povahu a problematiku nejen rodinných vztahů, což knize dodává ještě další kredity. Hodně těžko se mi slovy zachytává to nadšení a dojem, který text zanechal - protože mě připravil o slova. V tom dobrém, v tom nadšeném. Tohle číst jednoduše chcete.... celý text

Prapůvodní chaos 2023, Martin Kuneš

Prapůvodní chaos je sbírka, básnická sbírka tvůrce, kterého můžete znát z Instagramu, ale nyní si sbírku můžete pořídit i v papírové podobě. Ukrývá v sobě texty, které spojuje nejen velká osobitost, ale i to, že působí velmi osobně. Při čtení těchto básní jsem z nich cítila, jako by autor opravdu dával všanc své nitro, otvíral dosud bráněné a zamlčované stíny vlastní mysli; zároveň se v těchto textech ale také objevuje i obecnost až komplexnost, myslím to v tom ohledu, že se v řadě z nich najde také mnoho, mnoho čtenářů, ne-li každý. Jako by autor nepsal jen o sobě, ale o nás všech, ale ne obecně, nýbrž o jednotlivcích. Básně v této sbírce vypráví příběh, příběh, který se odhaluje už při prvním čtení, ale rozhodně se neukáže celý, s každým dalším opakovaným čtením dá něco nového, něco jiného, ukáže další svou možnou tvář. Některé básně jsou o naději, možná ji najdete i tam, kde zamýšlena nebyla, jiné jsou o strachu a bolesti, v dalších najdete přímé odkazy na aktuální dění posledních let. To všechno tam je, i mnohem víc, tak jako velká láska a hlavně úcta k přírodě, což dnes potřebujeme slyšet také. V básních se také vyskytují opakující se motivy, které přináší dojem zacyklenosti a snadno se v tom dá najít koloběh roku, koloběh života. Sbírka se čte hodně dobře. Nemusíte se bát žádných jazykových složitostí, vlastně jsou to jednoduché věty chytře naskládané za sebe s jen občas vystaveným slovosledem tak, aby zachovala rýmy. Není to ani taková ta "standardní" poesie s mnohými zákruty, na kterou jsme často zvyklí ze škol (a kterou mnoho lidí nemá úplně rádo), ale ani to není moderní poesie mající leckdy tendenci popírat jazyková pravidla, je to něco mezi, takové lidské, a proto si myslím, že má Prapůvodní chaos velký potenciál zaujmout i čtenáře, kteří jinak poesii příliš neholdují. Děkuji moc za tento nádherný čtenářský zážitek.... celý text

Do skonání věků 2022, Žaneta Neužilová

„Naděje existuje do té doby, dokud žijeme.“ Jakkoli se to může zdát znít poněkud divně, tato kniha patří mezi tituly, které u mě zadrnkaly na notu nostalgie. Je to tak - protože tohle je poctivá fantasy, která dýchá parádním dojmem klasičnosti, zároveň to vyvažuje silnou a sebevědomou ženskou hrdinkou, která moc dobře ví, jaké jsou její schopnosti, a navzdory mým ne úplně vysokým očekáváním - obálka mě zcela uchvátila, ale s fantasy příběhy z Pointy mám spíš špatnou zkušenost - mě kniha naprosto uchvátila. Jak se můžete dočíst hned v předmluvě knihy, svět Melior Annis, v němž se kniha odehrává, je vystavěný podle stejnojmenné textRPG hry, jestli jsem to pochopila správně, ale pokud tuto textovou hru neznáte, nebojte: stejně jako v předmluvě knihy padlo, i já můžu z vlastní zkušenosti potvrdit, že pokud tu hru neznáte, na to, abyste si tuto knihu užili, na tom se to vůbec nijak nepodepíše. Styl psaní má autorka úžasně čtivý a na mě působí i dost vypsaně, nevědět to, vůbec bych si netipla, že je tohle debut. Zároveň bych řekla, že jsem z textu cítila i velký respekt vůči příběhu, což jen podtrhuje celou atmosféru díla. Z příběhu na mě křičí slovo "komorní", ač to není úplně nejpřesnější vyjádření - i když možná ano. Máte tu ústřední dvojici, Sal a Natana, kteří mezi sebou mají úžasné pouto, kteří jsou na jednu stranu "jen" součástí příběhu a světa, ale na tu druhou se vše odehrává kolem nich, což je skvělá kombinace. Příběh je zavádí do situací, které spolu souvisí mnohem víc, než by se mohlo zdát, a co začíná jako jednoduchý přímý příběh, se může snadno rozvinout do epické komplexní pavučiny mnoha dějů - ale taky nemusí a pokud se tak nestane, nebudete mít pocit nevyužitého potenciálu. Jak jsem zmínila výš, hru Melior Annis neznám, a možná právě i proto mě okouzlil právě svět, v němž se příběh odehrává - ale není to jen jeho fungování, ale hlavně vizuální zprostředkování, které se autorce do textu podařilo promítnout. Nesetkávám se často s tím, že bych si na základě popisů dokázala místa a lokace představit tak konkrétně a barvitě a plasticky, ale tady je to zvládnuté na jedničku. Pokud máte rádi klidnější tradičnější fantasy, kterým ale zároveň vůbec nic nechybí, Do skonání věků můžu jedině a plně doporučit.... celý text

Erebos – Hra, která zabíjí! 2011, Ursula Poznanski

Gronnyho dobrodružství 2023, Matyáš Tachecí
ztráta času

Text představuje fantastický svět, v němž je hned několik království a strom, který svět chrání, Srdce světa. Gronny je princem z rodu strážců tohoto stromu. Jenže místo toho, aby ho zajímalo cokoli podstatného, radši bezdůvodně zabíjí v lese zvířata. No a když se zcela nepřekvapivě všechno pokazí, kdo je ten jediný, kdo musí zachránit celý svět? Ano, správně, Gronny. No tak se vydává s domestikovaným vlkem na cestu do vedlejšího království pro spojence. Hah. Něco jako výstavba světa tady těžce selhalo. Království jsou prostě náhodně rozmístěné oblasti bez větších specifik nebo snad nějakých charakteristik, nezjistíte o nich absolutně nic. Jakékoli pokusy o politiku ztroskotaly na tom, že Gronny radši popíjel medovinu. Během cesty? Všechno se děje tak nějak náhodou, ale ne že shodou okolností, prostě jsou to naházené prvky, jako by všechno vznikalo bez rozmyslu za pochodu. Postavy? Huh. Povahy nulové, absolutně nic o těch postavách nezjistíte. Teda kromě toho, jak jsou arogantní a sebestředné a ve všem nejlepší, jo a protiřečit si, to ony umí taky dobře. Nějaký charakterový vývoj? Nic. Nějaká osobitost? Nulová. Vývoj postav nebo vzájemných vztahů? To neviděli ani z rakety. Prostě na sebe natrefíte někde v lese a hned jste nejlepší kámoši. Ta dokonalá holka? Jen umístěná pro dodání lásky na první pohled, aniž by byla čímkoli podmíněná (snad jen tím, že ach, je tak krásná, hned ji miluju), ale co Tessu dostalo na Gronnym, to fakt nechápu. Celá tahle "vztahová" linka tam byla těžce na sílu a z hlediska příběhu naprosto k ničemu. Vídám chválu na to, jak je úžasné, že autor ten text psal do poznámek v mobilu. Haló, a to je důvod jí dávat přehnaně nesmyslně dobrá hodnocení? Znám příběhy, které vznikaly na mobilech a jsou zatraceně mnohem lepší než tohle. A grafická podoba příběhu? Jak je dělaný vnitřek výtisků, to "zdobení" každé strany? Bleh. Naprosto neadekvátně to textu slibuje lepší dojem, ale spíš ho ještě víc potápí. Jazyk psaní není ničím výrazný, je strohý a popravdě za mě dost nezajímavý, kolikrát jsem měla problém udržet pozornost a už si ani nepamatuju, kdy se mi naposledy chtělo tolik přeskakovat. Jo, párkrát jsem se u textu malém zasmála. Málem. Zoufalstvím. Něco jako korektura by textu taky neuškodilo. Překvapuje mě, že si tohle nakladatelství vzalo na triko. Je mi to líto, ale ač se opravdu snažím, na tomto textu nemohu najít nic, na co bych mohla říct aspoň něco kladného - možná obálka nevypadá špatně, ale obálka opravdu není obsah. Děkuji autorovi za poskytnutí výtisku, abych měla možnost zjistit, jak NEMÁ vypadat fantasy, ale tady jsem opravdu nenašla nic pozitivního. Snad jen to, že text není zas tak dlouhý (což i proto je tak plochá), takže to přetrpění mě stálo jen jeden den.... celý text

Pán nočních můr 2022, Jana Kvičerová

Vážně. Přemýšlím, kdy naposledy jsem četla takhle dobrou fantasy. Teda jedna odpověď by mě napadala, ale Krysy apokalypsy jsou dost odlišného ražení. Zbystřete svou pozornost, jste-li fanoušky knih J.R.R.Tolkiena nebo série Zaklínač či Devět princů Amberu, protože právě vám věřím, že se má Pán nočních můr největší šanci dostat se pod kůži tak jako mně. Velká rodina bohů. Každý vládne svému světu - nebo má svou roli světy napříč. To je příběh Annuvie Cestovatelky, která může procházet mezi světy a pomáhá udržovat rovnováhu mezi živými a mrtvými. Nebo spíš pomáhala. Do uvěznění ve světě bohů ji uvrhl ten nejhorší hřích. Zamilovala se. Do smrtelníka. Co na tom sešlo, že pomohli uvěznit největší hrozbu jednoho ze světů, Pána nočních můr. Až na to, že se mu po staletích v nejpřísnějším vězení podařilo utéct. A zabít boha. Což z něj dělá ještě silnějšího protivníka. Jediný, kdo ho může díky svým schopnostem zastavit, je Via, která se vrací zpět do světa svého milého: až na to, že se ho nemůže ani dotknout. Ne, nebojte se toho: láska a hluboký cit, který zatemňuje rozum, se táhne celou knihou, hluboce zakořeněný v postavách, ale romantická linie je zároveň potlačena do pozadí natolik, že v knize vlastně téměř není. Do popředí v knize ve velkém vystupuje příběh, systém světů a bohů. Že se to může zdát komplikované? Není. Když při čtení budete dávat pozor - Pán nočních můr není z knih, které by byly nenáročné a na vypnutí, je tu třeba se soustředit a přemýšlet - vše vám bude bez problémů dávat smysl a bude se před vámi rozvíjet nemalá mapa světů, světel a temnot, schopností a omezení. Možná by knize pomohl seznam postav nebo alespoň bohů a jejich schopností, ale to je jen drobnost. Když nad tím přemýšlím, v knize se toho vlastně tolik neděje, není z těch, kde by každá strana, každý odstavec byly nadupané akcí, ale zároveň nemá žádná hluchá místa a vy ten pocit, že se pořád něco děje, rozhodně máte, protože ač to není akce za akcí, tak každé slovo a každý čin tahá za nitky většího příběhu, takže ano, ono se pořád něco děje. Ať už se to odehrává na myšlenkové nebo fyzické úrovni. Ovšem i na boje, krvavé a nemilosrdné, se těšit můžete. Autorka se rozhodně nebojí vrhnout své postavy do nebezpečí, které je může zabít fyzicky, ale i jim pomalu po kouscích rozsypat vůli a duši. Ve světě vykresleném barvitě, mnohavrstevně, uvěřitelně. S postavami, z nichž si každá v duši nese kruté rány, démony, zároveň žádná není dokonalá, mají své charakterové vady a nedostatky, pročež je někdy chcete nenávidět, ale nemůžete, protože i bohové tím získávají na lidskosti. Pán nočních můr je jednou z těch knih, které jsem prakticky od první strany až do té poslední četla s otevřenou pusou, ohromením a zatajeným dechem. Předvádí úžasnou práci se světy, postavami a jejich systémy, ale také s jazykem, který je čtivý, ale zároveň i hutnější, což příběhu také jako by dodávalo na hloubce, protože drží pozornost a o to víc čtenáře nutí nad textem přemýšlet. Tato kniha je prvním dílem série, u mě zafungovala jako obrovské lákadlo a háček, na který jsem se ochotně chytila. Protože tohle je naprostá pecka.... celý text

Slovodějky 2023, Alena Adrianet Heinrichová

Recenze pro @humbook #humbookblogeri . Slova mají moc. Poté, co za údajnou zradu popravili Amáliina otce, nejvyššího slovoděje, se projevilo, že zdědila jeho schopnosti. Protože je však v nemilosti a nemá kdo ji naučit s novými schopnosti a funkcí s tím spjatou zacházet, pod bedlivým dohledem musí dokázat, že jí její místo náleží. Uzavřené město v meziválečné době bez jediného kontaktu s vnějším světem, v němž je každodenní součástí života magie, přesně tam vás Slovodějky zavedou. Právě slovodějové jsou ti nejdůležitější, hledají nová slova, „kouzla“ pro usnadnění všeho, zastávají v podstatě technologický vývoj, a právě mezi nimi se ocitá Amálie. Má to ale jeden háček: doteď moc patřila výhradně mužům. Teď však přešla do rukou žen. Feminismus, ten je hodně velkou součástí této knihy, řešení otázky moci a vlivu žen, odmítající postoj mužů, řeší tuto otázku vlastně celá kniha. Místy možná až trochu moc agresivně. Velmi důležitou roli v knize hraje knihovna, magie, slovodějství a jak to spolu souvisí. A to je věc, kterou jsem si na knize naprosto zamilovala. Ona v podstatě cca polovina knihy je spíš o poznávání tohoto systému, jeho ukázání, včetně komplikací, které může přinést, a to jsem si nesmírně užívala. Autorka knihovnu pojala osobitě a po svém a naprosto kouzelně a úchvatně, až jsem si říkala, že je škoda, že kniha není delší, aby tam knihovny mohlo být více. Pak se kniha víc stočila k příběhu, opět se zabývajícímu feminismem hodně, a v této oblasti by mi možná nevadilo trochu víc akce. Postavy jsou v knize taky naprosto kouzelné. Amálie možná nebyla vyloženě charakterově výrazná, ale o to byla pro mě příjemnější vypravěčkou, se kterou jsem se mohla pěkně ztotožnit. Postav je tu nemálo a ne všechny dostaly takový prostor, jaký by mohly, ale přitom si každá zachovává svůj charakter a většina z postav velmi sympatický. Hugo, Bedřich a babička, tahle trojka je naprosto topová. Jak naznačuje i anotace, knize se nevyhne romantická linka... Autorka ukazuje, že rozhodně ví, jak pracovat s textem, píše velmi čtivě a poutavě, a i když pár výtek mám, kniha u mě zanechala dobrý dojem.... celý text

Šepot vzdálených chvil 2015, Kate Morton

Zaprodaný cit 2022, Ella Trobok

Biograf láska 2023, Uljana Donátová

Všechno, co jsem zapomněla 2023, Adéla Chrástecká

Podle mě největší kouzlo poesie spočívá v tom, že každý na ni hledí jinak, každému dá něco jiného. A to nejen v závislosti na člověku, ale i na době, okamžiku, kdy danou poesii čte. Proto čtu poesii moc ráda, ale proto se mi také špatně hodnotí. Všechno, co jsem zapomněla je sbírka moderní poesie rozdělená do pěti částí, v nichž jsou k sobě přiřazeny básně tématicky si bližší, a zároveň názvy jednotlivých částí trochu korigují směr, kterým se může porozumění sbírce ubírat. Já v tom vidím příběh, příběh i naději, zklamání, pádu, bolesti, ale i sbírání síly a opětovného povstání. To je právě to kouzlo, že každý a kdykoli v poesii vidí něco jiného, proto toto své vnímání a rozumění nebudu rozepisovat víc. I zásluhou svého studia se na poesii také dívám z technického hlediska. Tato sbírka je poesie moderní, volný rým a volný verš, v případě některých básní zajímavá práce s grafikou (odsazování, tučné písmo, kurzíva atp.). Čímž kniha zvyšuje svůj potenciál zaujmout nečtenáře poesie, kterým se tato kniha bude číst mnohem lépe než díla, v nichž je přísně dodržována časomíra a další nepsaná pravidla poesie. Každá jedna báseň v této sbírce má svou váhu, svůj význam a své sdělení. Možná tam od autorky vložené je, možná není - jako u každé jiné poesie, i tady jde o rozumění čtenářů. Některé básně mě zasáhly méně, jiné opravdu hodně. A s jistotou mohu říct, že i tato sbírka patří k těm, ke kterým se budu vracet.... celý text

Fantom 2023, Martin Fajkus

Lovci monster, americká splatterpunk akční urban fantasy série o nestvůrách a monstrech z pera autora srovnatelného s mistrem Kulhánkem. A jak sám autor nejednou ukázal, monstra nejsou jen výsadou USA, ale celého světa, a ČR je nadpřirozenými legendami opředená. Skupina českých autorů, která se podívala na zoubek české monsterlovecké skupině Fantom ne nepodobné zaštiťujícímu nakladatelství, na které v textech najdete i pár odkazů, patří v žánrových vodách mezi známá jména - a po přečtení je třeba říct, že jsou do sbírky všichni zasazeni oprávněně. Ač u antologií zpravidla narážím na aspoň jeden text, který těžce nesedne, tady se nic takového nestalo: ano, našlo se sem tam něco, k čemu jsem měla výhradu, ale žádná nebyla dost velká, aby jakkoli snížila mé nadšené hodnocení. Sbírku otevírá svou povídkou zasazenou do Prahy sám Larry Correia, chronologicky se odehrává po Ochránci, pak následují čeští autoři. Je radost sledovat, jak si poradili s universem někoho jiného: povídky se vyznačují čtivostí ne nepodobnou textům Larryho Correii, přirozeně v nich promlouvá i známý styl humoru a odlehčování situací až bizarními scénami střídajícími se s vážnějšími momenty. Tyto spojující stylové rysy jsou plynulé, přirozené, nikde nepůsobí na sílu nebo uměle vtlačené. I s tímto si ovšem jednotliví autoři v textech ponechávají své osobité styly známé z jejich sólo děl, přetrvávají jejich charakteristické prvky v souladu s prvky monsterloveckými. Můžete se těšit na easter eggy a narážky spojující jednotlivé povídky nejen dohromady k sobě do celku, ale také odkazy na autorská sólo díla, která přístup FLM dělají komplexnější nejen v LM, ale i v dalších (českých) knižních universech. A protože jsme u české jednotky, nesmíme zapomínat na český přístup postav, český přístup policie, český přístup "obyčejných lidí", český přístup monster - a česká monstra. Vodníci, můry, jezinky, bludičky, to je jen stručný příklad toho, na co se můžete těšit. Pokud vás baví LM, tohle je povinnost.... celý text

Tichá bolest 2023, Táňa Keleová-Vasilková

Cesta 2022, Otakar Pospíšil

Epické fantasy, obzvláště s tématem putování, výpravy, mám načtené opravdu hodně. V prvé řadě je třeba říct, že kniha přinesla něco trochu jiného, než by čtenář v žánru čekal. Už kvůli tomu, že svět, až na dva bojující draky a jeden prvek k tomu, působí dosti mírumilovně, smířeně, velký důraz je v něm kladen na přírodu a vztah k ní, což je zároveň i nenásilný apel pronikající do reality. Svět je prodchnutý atmosférou lehce duchovní, ale ne ve smyslu víry, spíš nadhledu, odstupu. Příběhem provází hned několik postav, nejen ti zmínění v anotaci, ale i další. Každý charakter je jiný, vynikají v jiných schopnostech. Z jejich strany se do knihy dostává humor, emoce, ovšem vzhledem k celkové výstavbě je to občas trochu na sílu. Ocenila bych větší rozpis jejich charakterů než jak vypadají a co mají na sobě, ale věřím, že na jejich rozvoj dojde v dalších dílech. Celkově je příběh jednodušší, myslím v tom smyslu, že je vcelku přímočarý, bez napěchování mnohých dějových odboček: několik se jich objeví, ale putování za cílem výpravy si ponechává hlavní slovo. Kniha ke psaná čtivě, příjemně, ovšem možná až trochu honosně; to se dostává do kontrastu s hovorovými promluvami postav (v nichž není nouze o hovorové koncovky): postavy mluví všechny vesměs stejně, způsob jejich vyjadřování je necharakterizuje. Svět příběhu přináší velký potenciál: při čtení této knihy je určitě třeba pamatovat na to, že se jedná o první knihu vícedílné série, tudíž svět a příběh spíše otevírá a připravuje na to, co teprve přijde.... celý text