puml
přečtené 1964
120 dnů Sodomy
2006,
Donatien Alphonse François de Sade
Sadeho 120 dnů Sodomy je pro mě především kritika neomezené moci a dvojí morálky. Sade popisuje společnost, která prosazuje dvojí morálku a rozděluje společnost na ty, kteří mohou páchat prakticky cokoliv, bez špatného svědomí a beze strachu, a na ty, kteří jsou využíváni a nuceni jen bezmocně přihlížet. Zároveň je 120 dnů tak trochu parodie manýry dobrého a morálně silného, asexuálního hrdiny. Sade naopak uvádí na scénu hrdiny, kteří jsou morálně a sexuálně skrz naskrz zkažení a kteří, ač zastávají posty, jež by je měly opravňovat k morální bezúhonosti, tuto morálku neustále překračují. Hlavní protagonisté tak využívají své moci k prosazování vlastní "morálky", ve které se brutalita a krutost, prosazovaná až s úzkostlivou pečlivostí a přesností, stává jakousi anti-transcendencí a anti-spiritualitou. Tradiční pohled na křesťanskou duchovnost a spirituální rozměr člověka, který se omezoval na duchovní prožitek s výrazným potlačením sexuality, je tak ve 120 dnech nahrazen rozměrem ryze utilitárním, ve kterém je naopak tělesnot, sexualita a destrukce, a s tím spojené uspokojování slastí, povýšeno na trancendentní a spirituální zážitek pro hlavní protagonisty z řad mučitelů. Neustálé překračování zákazů se tak stává nejvyšší svátostí. Jedná se tak o studii, kam až lze ve společenské sebedestrukci zajít, jak lze uplatnit moc, a že každá moc má v sobě jistou dávku "sadismu", který se ale nemusí nutně prosazovat tak, jak píše Sade; tj. v obskurních uchylkách. Už jen samo prosazování moci poskytuje duševní ale mnohdy i fyzické uspokojení. Každé prosazování moci má v sobě skrytý sexuální podtext a určitou dávku destrukce. Jedná se vlastně jen o to, jakým způsobem a čím je člověk schopen těmto svým démonům čelit. Společnost zbavená jakýchkoliv morálních pravidel a zásad je společnost 120 dnů Sodomy, kde každý každého využívá jen ke svému vlastnímu uspokojení. Jinak se ale jedná vcelku o dost schematické dílo, ve kterém není vlastně jediná postava, která by nějak zásadně vzdorovala praktikám, které se v zámku odehrávají. Ale na druhé straně snaha přežít za každou cenu a v každé situaci je vlastnost většiny živých organismů, člověka nevyjímaje. Sadeho trpící postavy jsou ale jen bezduché loutky neschopné jakéhokoliv vzdoru a bez možnosti se domoci jakékoliv pomoci a práva (zvlášť když vrcholní představitelé těchto institucí jsou jejich trýzniteli), a to je asi ta nejděsivější Sadeho vize a odkaz společnosti. reakce na poznámku od uživatele nokid: Mnohdy to tak určitě vypadá, že se dobro prosazuje pasivitou, ale nemyslím si, že Sademu šlo o nějaké dobro a zlo, ta kniha, stejně jako celé jeho psaní stojí mimo tyhle kategorie a spíš bych to nazval popisem „stavu věcí“. Ta „děsivost“ 120 dnů je v tom, že tam není žádný vzdor vůči jakékoliv kategorii typu dobro a zlo; on tam totiž není vůbec žádný vzdor. Proto ten někdy až úřední tón, distancovanost, takřka nulová psychologie ve smyslu hlubšího vykreslení postav, pohnutky ryze utilitární a rozdělení jako z formulářů na daňové přiznání. To samozřejmě trochu zlehčuji, ale ani na úřadě nepomůže, když se operuje termíny jako dobro, zlo, morálka, soucit atd. Člověk si tam může klidně kleknout (což většinou nikdo nedělá) a stejně pak musí udělat, co udělat - podle úřadu či jiné instituce - má, protože ví, že úřad vládne represivními mechanismy, takže je pak většinou namístě jen odevzdanost a pasivita k úřadu, který za to mimo jiné dává jakous takous jistotu řádu, a o to, jestli je to řád dobrý nebo zlý tu nejde, tyhle kategorie totiž ztrácí význam vstříc vlastním očekáváním a obsesím; každý takzvaný řád může být pro jednoho dobrý a pro druhého zlý. A proto jsou tu vždycky ti, co vzdorují, a vždy vzdorují aspoň latentně, když ne aktivně, a tím podrývají stávající řád a nutí ho se neustále přizpůsobovat nebo obměňovat. Ale právě absence jakéhokoliv, a tím myslím opravdu jakéhokoliv, byť i psychického a verbálního vzdoru, činí (mimo jiné) ze 120 dnů tak skandální čtení. Ty popisy jsou jinak strašně komisní a jednání postav je schematické až na nejvyšší možnou míru. Ale to je jen z povahy Sadeho psaní, které k žádnému moralizování a kategorizaci (mimo kategorizaci nejrůznějších sexuálních deviací) dobra a zla nesměřuje. On byl buřič a ničitel a tepal do všeho a do všech a měl z toho potěchu. Ty morální kategorie se tam dostávají víceméně přes čtenáře a vykladače Sadeho díla.... celý text
