Terva přečtené 1892

Vše, co chcete vědět o pivu a bojíte se na to zeptat své ženy 1998, Petr Urban

„Vy že jste abstinent? A co ten mozol od pulitru mezi očima?“ „Život je skvělý, když se máš čemu smát.“ (Radegast) Po delší době jsem musel upustit od složitých českých porno-scifi a dal si k obědu něco méně hororového. I když on chlast je sám sobě hororem. A když vám vtipy o pití a manželkách napíše takový velký sportovec, jako je pan Petr Urban – inu, neodolal jsem a na ty pomyslné pivní sáňky nasedl. Ještě před startem vám osvětlím, že kreslil Petr Urban a slovem se na kresbách podílel Richard Crha, který již není mezi námi. Byl to slovutný vydavatel jednoho zajímavého časopisu... Kdo nečte Pivního kurýra, pije nevzdělán. Citát: Češi milují pivo, protože pivo miluje je. Ještě než začnu, musím si odskočit . . . do tupláku pro Kozla. Radegast je hořký, a já potřebuju normál. A hned jsem se začal smát až jsem mečel. Zajímavostí této pivně manželské knihy je, že každou chvilku narazíte na popsaný list s různými rozumy, návody, postřehy a pivními vložkami. Celkově tu najdete 35 pivních vstupů obou autorů. A mezi nimi jsou kreslené příběhy nejen z hospod, ale i z jejich okolí, někdy je to underground. Musím uznat, že jsem se chlemtal smíchy až do konce zavírací doby. Nejzajímavější je vložka číslo 8. Má název Pivo je milosrdné. Tlak naštěstí zůstal a tak jsem se smál a pokud se nesměju do dnes, tak jsem šel na pivo. Citát: Bodejď bys neměl s kým jít na pivo, když si všechny kámoše uchlastal k smrti!!!... celý text

Oheň v kapradí 2004, Františka Vrbenská

„Lidé obvykle raději staví na svých představách a dojmech, než aby důkladně analyzovali fakta.“ Řeknu vám, strašně jsem se bál. Když se do něčeho vloží paní Františka Vrbenská – mám osypky. Její Naganty a vlčí máky poslali skoro totálně do kopru Johna Francise Kováře. Měl jsem tedy strach i o Marka Stonea. A skoro jí to vyšlo. Už jen ten název „Oheň v kapradí“, to jsem nepobral. A v obsahu jsem nenašel důvod, proč se tak tato kniha vůbec jmenuje. Příběh je na poměry Jeran-Pierreho Garena až moc přetechnizovaný. V některých věcech jsem se ztrácel. Zbytečná složitost těchto dvou příběhových linií je sice hezká, ale do série Mark Stone Kapitán pro dohled nad primitivními planetami se zrovna moc nehodí. Citát: Byla by krásná a okouzlující i v okamžiku, kdy by člověku promyšleně podřezávala krk. Možná změnit jména hlavních hrdinů a udělat z toho příběh z jiného světa. Mark Stone má být jednoduchá céčková záležitost a přespříliš technických výrazů jí doslova ničí. Musím přiznat, že nepřečíst si před psaním tohoto komentáře anotaci na zadní straně knihy, skoro úplně bych si nevzpomněl na děj. Navíc ani netuším, kdo je Miroslav Zachariáš, ale pevně doufám, že to on držel paní spisovatelku v jakž takž vyjetých kolejí SDPP. Citát: Toho chlapíka by zadržel leda dezintegrátor. Jinak ještě pro upřesnění. Jedná se o knihu číslo 71 v sérii Mark Stone Kapitán pro dohled nad primitivními planetami a zároveň o desátí díl, který napsal jeden z Českých spisovatelů. A v tomto případě je to první příběh, který napsali dva spisovatelé. Avšak mám dojem, že Františka Vrbenská a MiroslavZachariáš se do tohoto světa moc netrefili. Navíc mě v příběhu fascinovalo slovo „intergalaktický“ to J. P. Garen nikdy nepoužíval a je to spíš slovo výsměchu. A ne nadarmo jsem si vzpomněl na jednu větu z legendárního filmu - „Hej! Staříci! Fungují ty stroje ještě?!?!®“ Tam se slovo „intergalaktický“ používalo skoro furt. Citát: Mohu připravit odvar z kořeně tahrig-satu, ten křísí vyčerpané a choré. ® Men in Black (1997)... celý text

Przebłyski / Záblesky 1999, Lech Przeczek

Vítr svléká stromy úplně do naha Barevní draci listí poletují ve vzduchu jako střípky přání Patnáct básní seřazených zrcadlově, které napsal Lech Przeczek, na jedné straně Polsky a v zrcadlové protější straně Česky. Je přinejmenším zajímavé posoudit nakolik se jazyky od sebe liší. A někdy zjistíte, že to zas tak velký rozdíl není. Ale básně zní dobře v obou případech. Asi nejlepší, co mě jako „neznalce“ tohoto žánru zaujala, je báseň číslo pět. Obsahově je zajímavá, ale mě také zaujal její polský název – „Rupieciarnia“. Tohle slovo jsem snad v životě neslyšel. Znamená to „Skladiště nepotřebných věcí“. Je to jedna z těch delších básní. A mám pocit, že naprosto vystihuje myšlenky většiny lidí. Lidé se ospale loudají pod deštníky bezcitnosti Musím napsat, že všechny básně v této sbírce mají něco do sebe. Donutí vás nad jejich obsahem zauvažovat, zamyslet se a mnohdy i pochopit význam. Z těch, co se mi nejvíce líbily bych jmenoval například „Ztráta rovnováhy“, „Míjení nástrah“. „Milostná“ a nebo „Reminiscence“. Ale i ostatní básně za to stojí. Rozhodně milovníkům poezie tuto sbírku doporučuji. V celém mém komentáři jsem vybral a vepsal báseň „Podzim“. Moc se mi líbí a hlavně, když se blíží ta zima . . . Na konci knížečky najdete recenzi, kterou napsal Franciszek Nastulczyk a mnohé vám osvětlí. Nebe oplakává odcházející léto (Podzim / Jesieň)... celý text

Zresetuj mě 2023, Michal Sirotek

„Chceš po zbytek života dostávat nakopáno, nebo být ten, co nakope druhý? Nastal čas, aby ses rozhodl.“ „Oko za oko a svět bude slepý.“ Tohle byl zmatený a těžký příběh. Jaká si sci-fi detektivka, která mě nějak nedokázala pořádně vtáhnout do děje. Nešlo ani tak o vraždy napáchané jedním pomstychtivým „člověkem“, spíš šlo o prostředí a způsob. Nejhorší na tom bylo to prostředí. Vše, co se nedalo vysvětlit normálně, bylo panem spisovatelem posláno na „černý trh“ a tím to bylo vysvětleno. Takovej alibismus, kdy se policie nemůže hnout z místa. A přeci se našla (způsob) perla mezi policií, Sandra, která jako buldok, šla neúprosně, někdy i navzdory logice, vřed k úspěšnému vyřešení tohoto případu. Citát: Člověk, který si nechá dobrovolně vydloubnout zdravý oči, je magor. Co mě však doslova odrovnalo byl čin odehrávající se okolo strany 190. Parta techniků ohledává mrtvolu v autě a jedna najde - CITUJI – „je tu něco jako váleček a od toho vedou dva dráty, pojďte se podívat“ - a to už jsem brečel. Tady někde se má víra k tomuto příběhu totálně rozpadla. Málokdy se mi stává, že mě ve třetí třetině příběhu totálně přestane zajímat, kdo je vrah, a jak to dopadne. Zresetuj mě, mě zresetovalo a stal jsem se apatický. Musím však vychválit nádherný a magicky přitahující přebal knihy. A opět jsem se utvrdil v tom, že „šaty nedělaj člověka“. Citát: Vypadáš, jako by tě právě někdo vysral.... celý text

Bledá trojka 2024, Chad Lutzke

„Nikdo nechce znásilňovat holky za jasného dne, kdy světlo ozařuje jejich hříchy.“ Když opomenu spousty nelogických jednání a situací, tak v jádru to má dobrý námět. Jenže je tam spoustu balastu, kterej strhává celý příběh někam na dno. Nepromyšlené a uspěchané, dalo by se říci. Příkladem je svázaný chlap připoutaný k židli s roubíkem v puse. Jak on se pak pěkně rozkecá a prozradí spoustu informací – ale furt má ucpanou pusu roubíkem s koulí a náhubkem alá BDSM. Tak že mu to nežeru, i když díky tomu se děj posouvá. A další, co mě doslova rozesmálo, když Alex zpívá Kammi jednu píseň, tak tvrdí, že vlastně neví, o čem ta píseň je. Jenže, text je úplně jasný, tak proč to jako neví? A co mě nejvíc dostalo byl konec. Tak strašnej a příšernej konec jsem v tak hororovém příběhu rozhodně nečekal. Bylo to směšné. Citát: Potřebujem kref? Když jo, chci kluka. (f je tam opravdu)... celý text

Sandman omnibus. Svazek I (limitovaná číslovaná verze) 2024, Neil Gaiman

„Řádu už scházelo jen toto. Magdalenin grimoár. Obřad můžeme uskutečnit již za příštího úplňku. A pak už nikdo nemusí nikdy zemřít.“ „Není mrtvý, jenom spí.“ Druhá věc po otevření (první je očuchání) je fakt, že příběhy jsou chronologicky řazené úplně jinak, než vycházely samostatné svazky. Tak že dostáváme ucelenější Sadmanův příběh. Další věcí, která vás okamžitě praští do očí je kresba. Když to totiž prolistuje, zjistíte, že těch sedmnáct ilustrátorů, kteří na příběhu pracují mají celkem rozlišné pohledy na Sadmanův svět. Jsem z toho trochu znechucen, protože několik druhů kreseb v jednom obrovském svazku je tak trochu pískem ničící soukolí. Například první příběh v tomto svazku nazvaný Spánek spravedlivých nakreslila dvojice Sam Kieth & Mike Dringerberg. A je to vskutku nádherné po vizuální stránce. Ale pak například čtete příběh „Domeček pro panenky“, který nakreslil opět Mike Dringerberg, ale spolupracoval s ním Malcolm Jones II. a už to tak krásné není. A takových rozdílů je v tomto velkém svazku opravdu hodně. Pro mně tak trochu zklamání. Citát: Mám pocit, jako když mi někdo chodí po hrobě. Zajímavostí je, že mají v zajetí Krále snů, několik desetiletí. Dva strážní, kteří střeží skleněné vězení jsou sice tak trochu hlupáci, ale překvapilo mě, že jeden z nich čte knihu. Ještě větší překvapení přišlo, když jsem zjistil, že to je kniha Stephena Kinga. Ale co mě naštvalo, že to není symbolicky Nespavost, ale To. Jenže pak jsem si uvědomil, že se právě píše rok 1988. „To“ bylo napsáno o dva roky dříve, ale Nespavost až v roce 1994. Tak jo, už to chápu. Pořádek musí být. Pomsta přijde až později. Jinak popkulturních i jiných odkazů najdete v tomto svazku spousty. Někdy jsem je ani nestačil stíhat. Po delším čtení vám tak trochu dojde, že to není horor ani thriller, ale pohádka. Ze všech těch snů a postav nejste vystrašený do krve, ale spíš tak nějak pohádkově. A když vám do toto vstupují ještě komiksové postavy, inu . . . Citát: Nekonečná noční můra, to je jeho život . . .... celý text

Šerosvět 2024, Richard Corben

„Jsi zbabělec a navíc hlupák! Proto zůstaneš navždy sám. Jsi zbytečný a bezvýznamný. Jdi do hajzlu!“ Musím přiznat, že mi docela dlouho trvalo, než jsem si zvykl na kresbu. Na můj vkus mají postavy moc velké hlavy. A některé ženské (vlastně všechny) zbytečně moc velké kozy. Těžko říci, co si tím pan Corben kompenzuje. Ostatně od tohoto kreslíře a scénáristy jsem četl jen jeden komiksový svazek povídek. Jinak nic. Tak je asi vidět, že jeho tvorba mě moc nebere a jeho dílu se vyhýbám. Šerosvět mě nalákal svou anotací, ale že to bude tak sprosté, se sexuálními motivy, to mě vůbec nenapadlo. Citát: Probuď se! Tvůj osud už čeká na své naplnění. Navíc mám trochu bordel v ději. Nějak se tam divně prolíná realita a sen, ale nikdy pořádně netuším, co je ta realita a co sen. Je to zněť halucinogenních obrazů, ale já nic nekouřil. Tak že krom některých dobrých hlášek, u kterých jsem se zasmál, jsem vlastně docela zmatenej. A také i díky tomu jsem například nedocenil brutální útok pavoučí nestvůry na zkoprnělé vojáky. Nádherná jednostránka (ale bohužel jediná) a to nejsem ani pod vlivem. Nesouhlasím a vlastně i souhlasím se slovy hlavní sudičky, která si říká Baba Maga. „Náš příběh je plný mnoha neočekávaných zvratů.“ Inu, některé zvraty jsou tak zmatené, že jsem se raději vydal do lesa s krvepijnými kořeny. Citát: Vyjmu ti ze zadku konečník a narvu ti ho do krku, ty zmrde! Co mě v příběhu vyloženě dráždí je absence jídla a pití. Oni neustále putují, ale nikde není vidět, že by někdo jedl či pil. (až na jednu výjimku ke konci příběhu) Zvládají to takhle už docela dlouho. Někdy i týden snad i víc. Hlavně v Pustozemi mi to přišlo podivný. Navíc komiksová okna jsou prostá pozadí. Jen postavy a za nimi převážně žluto. A jako bonus jsem očekával hlubší vztah Tugana s jeho Frix. (Tugat – hlavní hrdina. Frix – Jeho kobyla) Když to shrnu, tak mě tento příběh skoro vůbec neoslovil. Kniha obsahuje povídku Šerosvět v černobílém provedení. Obsahuje jednu zajímavou zvláštnost. Více najdete v komentáři u této povídky v sekci „Části díla“ u této knihy. Citát: Když o tom tak přemýšlím, měl bych někomu nakopat zadek. (Šerosvět 2011)... celý text

Suzy 2024, Jana Pacáková

„Má oči, ale je slepá. Má uši, ale neslyší. Má ústa, ale nemluví. Má ruce, ale nemá cit.“ Oživlé panenky mnohým budou navždy evokovat dvě nejlegendárnější - Annabelle a Chucky. Jenže Suzy je tak trochu něco úplně jiného. Musím přiznat, že Jana Pacáková mě překvapila směřováním svého příběhu. Jsou to vlastně dvě linie příběhů, které směřují k jednomu moc zajímavému konci. Navíc se napětí celkem slušně stupňuje, je v tom pár hororových scén a navíc děj rychle plyne. Četlo se to rychle, nebylo tu místo pro nudné pasáže a navíc samotný konec překvapí. Nedá se říci, že je originální, ale je vítaný a vlastně nečekaný. Další velmi povedený příběh v edici Zrnka temnoty. Citát: A já věřím, že mnohé věci skutečně mají duši.... celý text

Ve stínu pravdy 2004, Petr Macek

„Co by mi ze života zbylo, kdybych byl jen bezchybný hrdina, který vždy všechno zachrání?“ To je snad poprvé u této série, kdy se mi vůbec nelíbila kresba na obálce. Pan Petr Bauer skoro vždy dokázal nakreslit poutavý obal, ale tentokrát jsem obrázek moc nechápal. Až teprve skoro na konci příběhu však přijde pochopení. Ve stínu pravdy je kniha číslo 70 v sérii Mark Stone Kapitán služby pro dohled nad primitivními planetami a kniha číslo 9, kterou napsal Český spisovatel. Tentokrát si tento svět pokusil podmanit Petr Macek. Celkem napsal čtyři příběhy z tohoto stoneovského světa. Tento je první. Jinak tvorbu pana Macka moc nesleduju. Má většinou životopisy našich herců a zpěváků, ale jeden dost povedený komiks. Dechberoucí Zázrak. Ale zpět do světa primitivních planet . . . Malá ochutnávka: Stone, ty jsi tady? . . . Díky Markově chvatu se nejen zasekl zámek, ale také se něco stalo s očními otvory, takže Harris nic neviděl. „Kde jsi?“ „Tady,“ řekl Stone. Pak ho něco napadlo, mrkl na ostatní, přiložil si prst na rty a potichu odešel několik kroků stranou. Počkal až cholerik Harris dojde na místo ze kterého se ozval poprvé, pak se mu ozval znovu. „Ne, vlastně jsem tady!“ „To mi děláš naschvál?“ „Jasně,“ přiznal Mark se smíchem. „Nemůžu si pomoct.“ „Jednou ti to vrátím!“ „Jo. Víš co? Třeba bys mi mohl přerušit nějakou akci zbrklým střílením.“ Pochopil jsem jednu věc, Čeští spisovatelé si velmi oblíbili jednu postavu ze Stoneova okolí. Kulomet Harris je zatím snad ve všech Českých příbězích. Tento komik a kazič všech akcí jim nějak přirostl k srdci. Ale Stone s Rayem míří jinam. Jsou na planetě v království, kde nejsou muži. Tedy byli odvedení do války. Proto se tu naskytlo pár nelogických situací ohledně sexu. Nemá smysl se rozepisovat. Prostě jsou tu velké nejasnosti v ději. Ale když se přes to přenesu, musím napsat, že se to rychle četlo a nemělo to žádné nudné pasáže. Ostatně, je to krátký příběh, tak proč se zdržovat. Tak že až na nějaké ty nesrovnalosti a naivní humor, je to hravé a akční dobrodružství. Citát: Neměl rád zbraňové systémy mimo provoz.... celý text

Vražedný sokol (limitovaná obálka - Iron Maiden) 2024, Darien Warren Johnson

„Ty mě verbuješ do tohohle šílenství? Do zabíjení oblud hudbou?“ „Metal zničí veškerý zlo!“ Před rozbalením jsem si pustil Iron Maiden – Senjutsu, knihu nafetoval do plic a otevřel. Sokol vypuštěn! Kresba (Daniel Warren Johnson) není nijak extra, je spíše průměrná. Barvy (Mike Spicer) tomu dodávají takový ten jednoduchý žvýkačkový vzor. Je to hodně přebarvené. Ovšem, co se týče obsahu – je to metalová bomba. A když se rozhodnete nerýpat do nelogických detailů, plně si tento nářez užijete. Citát: Během mojí hlídky se žádný děti žrát nebudou! Je to totiž osm sešitů totálního nářezu. Obluda stíhá obludu, hudba temně zní a až uvidíte létající bubny budete v sedmém Heavy nebi. Akce střídá akci a mezi tím jsou láskyplné předěly, které vždy započnou ještě horší nářez. Smutek střídá veselí, smrt střídá život. Jako bonus je tu příběh, jak Jake s Vrážou našli bicí soupravu pro Jimi. Jmenuje se Tenkrát. Na konci knihy najdete Skicář a jako třešinku na dortu máte na konci všechny metalové obálky v barvě a v celé své kráse. Citát: Lidi se usmívají. Padouši jsou po smrti. Slavný vítězství. A teď PIVO! PS – Komentář k povídce najdete v sekci „Části díla“ u této knihy.... celý text

Leviatan 1 2024, Kjongtchak I

„Pevninu na Zemi zcela zalily oceány. Zaplavily prosperující civilizace. Lidstvo padlo. Avšak . . .“ Sice se toto postapo tváří jako manga, ale je to barevné a čte se to jako klasický komiks. Jenže i tak na mně působí jako antimanga. Je to dětsky hravé, samá příšera s velkýma (japonskýma) očima a dokonce i harpunářka Rita má na můj vkus velký koz . . no, prostě má moc evropský prsa. Ale protože se tam jen bojuje, není zatím nic jasný. Tak že tento úvodní díl je jen o přežití, krvi a záchraně. Je to skoro bez dialogů, jen jednoduchá slova a spousta bitev s příšerama. Zkonzumováno v podstatě za pár minut. Citát: Zvládneme tady přežít?... celý text

Reg Dolls: Dejchej nebo se udus 2023, Lenka Limberk

„Nemůžeš stříbrný overal a hvězdičky vyměnit přes noc za motorkářský oděv a čekat, že na to ta lízátka přistoupí.“ Kdybych vám měl přiblížit děj příběhu, tak bych asi začal na letišti. Náhodné setkání tří lidí v Holandsku je základem příběhu, kde sledujeme osudy, lásky a umění několika osob, které se nevědomky i vědomky míjejí celým svým životem. Netušil jsem, že se příběh vydá tímto směrem. Myslel jsem, že to bude jen o skupině Reg Dolls. Ale opak je pravdou, je to o všech v mnohaletém cyklu. A vlastně to bylo velmi zajímavé – sledovat osudy, jak lidí z kapely, tak i všech se kterými se kdy setkali, ať už to jsou fanynky, milenky, nebo synové, manželky a manželé. Malá ochutnávka: „Stejně, jsme v Kanadě a jdeme do rádoby japonský hospody. V Japonsku jsme si dali do trumpety ve švédský a ve Švédsku jsme táhli do český. O čem to svědčí?“ mudroval Road. „Že další zastávka bude v Československu,“ oznámil Abbey. „Jen to ne, tam bych se bál, vy ne? „Máme českou babičku. Psávala, ať ji přijedeme navštívit, že ten režim je mýtus. Zavřeli jí.“ Příkladem je Dominic Hurt (zakladatel Reg Dolls), a jeho životní míjení s Florence Night (fotografka a umělkyně). Tohle je fakt dojemné a je velmi zajímavé sledovat to nevědomé míjení, které se stává osudným a někdy i chtěným. Je to veselé (Já chci svou kočku), smutné (Milá Flo . . .), napínavé (Ještě jednu věc pro mne musíš udělat), a dramatické (Jak se jmenuje tvůj syn?). Někdy teče krev, někdy se to zdánlivě dostává do beznadějných situací a mnohdy jsou konce kapitol pěkně vypointované. Taky zde poznáte, co to znamená žárlivost a kam vás až může dovést. Citát: Tak dlouho jsem opakovala, že je jedinečnej, až si dal šanci. Prostě je to příběh o životě. A i když jsou tam někdy přeskoky do jiných situací a časových linií, je to vlastně přehledné. Musím přiznat, že obsahově je to spíš pro ženské publikum, ale díky rebelům z kapely Reg Dolls je to čtivé i pro mužskou část uživatelů. Knihu, mimo jiné, seženete v nakladatelství Bookla. Doporučuji všem, co mají rádi život a jeho všemožné osudy. V příběhu také, mimo jiné, zazní – Forever Young. A konec? Inu, „všechno tomu nasvědčovalo . . .“ Citát: Jedno je jistý. Jste si podobný jak vejce vejci.... celý text

Pivrncovo sérum srandy 2000, Petr Urban

„Ten můj úchyl je snad zoofil, jak ucejtí Kozla tak na něj vlítne!!!“ „V každý prdeli je tma, jen jemu tam svítí.“ Réné a Rudolf se v nedělním dopolední zabývají golfem, já se vydal za Pivrncem. Ale musím uznat, že hned na počátku jsem zkoprněl. Čtvrtá kresba na kterou narazíte je fakt brutální. Nabodnutá jehla v rozkroku – hnus! Ale ono i celkově jsem se moc nezasmál. Z té spousty kreslených vtipů jsem se jen málo pobavil. Některé scény jsou dokonce odporné, jiné až úchylné a asi dvě jsem pochopil až po inzultaci s internetem. Tohle je slaboučký průměr. Citát: Normálně bych se s tebou rozvedla, ale tady (opuštěný ostrov) tě budu muset utopit.... celý text

Za trest 2024, Aleš Černý

„Křičel jsi ze spaní a párkrát ses po mě ohnal.“ „To je mi líto.“ „Že jsi mě vzbudil?“ „Že jsem se netrefil.“ „Nemůžeš mě tu nechat, já tě přece miluju!“ Druhý příběh z pera Aleše Černého je z jiného žánru než byla kniha „Na hraně apokalypsy“. Zůstal humor, ale ztratilo se to postapo a sci-fi. A s Hardingovou (jmenuju se Alice!) je to skoro horor. Ve své podstatě bych řekl, že je to road movie horor. Protože když do nějakého příběhu hodíte zamilovanou ženu, udělá vám ze života peklo. Hardingová se zpočátku (vlastně až do konce) snaží to peklo utvářet. A to prý nemá ráda násilí. Tak že jsem hned od začátku fandil hlavnímu hrdinovy, (i když to byl vlastně únosce) a přál jsem si, aby jí už konečně zastřelil. Citát: Ještě jednou mi řekni broučku a už tě nikdy nikdo nenajde. Stockholmský syndrom je svině, ale ještě větší průser je, když ten syndrom pomalu dostává hlavního záporáka. Pak z toho vzniká něco jako láska a vše se hroutí. Dokonce i ten sex se stává zvrácenější a někdy až takový nucený. (Mimochodem ta bizaro -sex scéna ve stanu mi moc nesedla) A ačkoliv jsem si tuto jízdu užíval, přesto bych některé dialogy vynechal nebo trochu upravil. Dostával jsem někdy pocit, že už jsem něco podobného nebo stejného četl o pár stránek dozadu. Jako celek to však funguje. No a na konci už je po romantice, protože to je plné krve, nářku a pláče. Ne zrovna v tomto pořadí. Citát: Scházela mi stejně jako mi předtím překážela.... celý text

Milostné strasti nebožtíků 2024, Džundži Itó

„Den jako stvořenej na věštění na křižovatce.“ (Milostné strasti nebožtíků) Stylu manga jsem nepropadl. Ano, něco jsem si přečetl, ale skoro vše jsem pak věnoval jako dárek někomu v okolí. Doma mi zůstalo jen pár příběhů. Zápisník smrti a Tokijský ghúl jsou dvě série, které se mi líbily a mám je ve své knihovně. Naruto nebo Čarodějova nevěsta jsem poslal dále do světa. Bylo to až moc dětské. Nedavno přečtené tři díly Pán a kocour je také v tom romantickém hravém stylu, kdy očekáváte nějaký zvrat a ono nic. Milostné strasti nebožtíků je dárek na Vánoce, ale rozhodl jsem se ho přečíst. A proč? Protože když už to mám doma . . . a hlavně ten název je zajímavý. Ten mě lákal nejvíc. Citát: Laskavě se tu nemotej! Koukej se vrátit do hrobu! (Milostné strasti nebožtíků) Jenže tohle není celá kniha o jednom příběhu. Jedná se vlastně o soubor několika povídek. Celkem sedm povídek na téma lásky, sebevraždy a vraždy. Hned ta první povídka nese název jako celá kniha. Milostné strasti nebožtíků. Musím však říci, že celý ten koncept věštění budoucnosti někde na křižovatce za mlhy mě moc nebral. Hodně dětské a naivní. Navíc tolik mrtvol za tak krátkou dobu? Tohle mě, jako čtenáře, docela odrazuje. Tento příběh obsahuje bonusovou povídku Chlapec v bílém. Citát: Věští se tu na každém rohu. Jako by všechny zdejší obyvatele něco posedlo. (Chlapec v bílém) Dalším hororem, který je rozdělený na dvě části: Ségřin kluk a Seance je příběh několika sourozenců. Už jen podle těch ksichtů je vám jasné, že tohle bude peklo. A taky že bylo. Například upálení jedné z postav – to jsem se smál a nebyl jsem sám. Příběh druhý – Seance je také perfektní. A i když to bylo morbidní a strašidelné, válel jsem se smíchy. Tuhle rodinku jsem si oblíbil. Pátým příběhem je „Dům Iluzorních bolestí“. Nejmorbidnější a dost mrazivý příběh. Fakt síla. Citát: Bolí ho místa, která s jeho tělem vůbec nijak nesouvisí. (Dům iluzorních bolestí) Další, šestý příběh v tomto svazku se jmenuje „Žebranda“. Je divná. Sice super strašidelný začátek, ale čím víc do hloubky, tím míň jsem operaci žeber věřil. Inu, Japonsko. Poslední povídka je o hovně. Jmenuje se totiž „Vzpomínka na realistický hovno“. Musel jsem se u ní snad i pos®at smíchy. Tak že jako celek jsou to povedené morbidní příběhy. Až na tu úvodní jsem se vlastně u všech svým způsobem bavil. Komentáře ke všem povídkám najdete v sekci „Části díla“ u této knihy a nebo klikněte sem: https://www.databazeknih.cz/povidky-z-knihy/milostne-strasti-neboztiku-539880 Citát: Byl ze mě ten, kdo si veřejně koupil hovno. (Vzpomínka na realistický hovno)... celý text

Chlípná chapadla 2024, Carlton Mellick III

„Chapadlatka s patnácticentimetrovými drápy a bezmála třímetrovými chapadly není typ bytosti, kterou byste chtěli mít za protivníka.“ „Má sex se svým vlastním uměním.“ Jsem hodně překvapen. Já jsem od pana Mellicka III nečekal tak laskavou, erotickou gangsterku. A vlastně snad poprvé, od dob, co čtu jeho příběhy (četl jsem všechny) jsem nebyl překvapen bizzarností prostředí, jak hlavní dvojice, tak i vedlejších postav. Dokonce jsem postřehl, že při některých erotických scénách mi stojí chapadla po celém těle. Vlastně i to tetování je vzrušující. Čím více čtete příběhy Carltona Mellicka III, tím více do jeho prostředí zapadáte a topíte se v něm. Což je vlastně samo o sobě vzrušující. Někdy stačí jen název knihy. Chlípná chapadla – cha cha cha. Citát: Kdekdo tvrdí, že schopnost měnit pohlaví by velice uvítal, ale když se tento proces vymkne kontrole, není to vůbec žádná legrace. Oona i Eliot jsou bezpochyby „bizzarre“ dvojicí a vlastně i formou života a velikostí těla byste je nikdy společně nenechali si zachapadlovat. Ale oni pro to mají jiný názor a v jisté době i společného protivníka. Že jsou pak postavy trochu společně propletené a jejich souvztažnost je čtenáři postupně dávkována, není v příběhu nouze o překvapení. Dokonce i dvojici Lamií si oblíbíte, i když jejich „koníček“ je smrtící. Nakonec se do nich i tak mnozí zamilují. Banda žraloků se samopaly mi evokovala některé filmy od Asylum a hlavně ke konci, kdy na scénu přichází zatopený mrakodrap, jsem měl sto chutí si jít mezi žraloky zaplavat. Malá ochutnávka: OONA: Přesněji řečeno je to bordel mořských panen. Vlastní ho rodina najádů. Kdyby byl Niko dost blbej na to, aby si sem přijel vrznout, stoprocentně by přišel o život. Bude to dokonalé. ELIOT: Kdo ale uvěří, že byl dost blbej na to, aby sem jezdil? OONA: Všichni vědí, že má v hlavě nasráno. Tohle je přesně ten typ nápadu, se kterým by se mohl vytasit. A protože je to erotická romantická gangsterka musíte také mimo sexu a střelby očekávat i velmi krvavé scény. Masakr „krví“, kdy se Eliot trochu spustí, je fakt brutální. Tohle jsem nečekal. Ke konci už je to jen střelba, řev, pláč a samá voda. A pak přijde epilog a vy se přistihnete, že brečíte jak chobotnice a všude kolem sebe stříkáte sekret a inkoust. Ale to už je pozdě, protože všechno šp . . . dopadlo tak, jak dopadlo. Tohle byla fakt síla. A já teď přemýšlím, co udělám dřív, zda si skočím do tattoo nebo do akvaristiky koupit si chobotničku a nebo se nechám eroticky sežrat lamií. Citát: Jestli se odsud dostaneme, nechtěj vědět, jak ti nakopu prdel.... celý text

Pán a kocour 2 2024, Umi Sakurai

„Hlazení mňám moc rád. Je to jak olíznutí od maminky. Je to příjemné, hřejivé a dělá mi to radost.“ „Já mám také rád kočky.“ Druhá miloučká knížka o Štístku, kocourovi, který na stará kolena získal svého prvního páníčka. Někdy si říkám, jak může být člověk z tý kočičky tak blbej? Štístko si svého páníčka tak krásně zvotročila, že páníček skáče, jak košišta mňouká. Vození na rohožce od dveří, to jsem šel smíchy do kolen. Tedy, řeknu vám, to je tak miloučký, až mi tekl med od huby. Ale . . . , ale, čekal jsem nějakou dramatickou stránku příběhu. A místo toho jsem viděl přebaly na telefon s kočkou, tričko s kočkou nebo hrníček s kočkou. Citát: Ale právě proto, že je to náš idol, bude možná lepší se ho na osobní věci neptat. A v některých postelových momentech jsem doslova čekal sex páníčka se Štístkem. Říkáte, že jsem pokrytec? Tak si to přečtěte, a dáte mi za pravdu. „Když jdu spát, Štístko si ke mně vleze a spí se mnou. Ale když ho do postele dám já, vždycky uteče.“ Ale, když se pan Kando v práci zmíní o kočce, co má doma, holky se na něj jen lepí. Na druhé straně je Štístko docela žárlivej parchant a tak se situace začínají trochu hrotit. No, ne zas tak tragicky. Furt je to takový mňauglišový. A tak mi nezbývá nic, než si vzpomenout na větu jednoho nejmenovaného spisovatele, který na otázku, zda má raději psi nebo kočky, odpověděl, „já jím všechno.“ Citát: Mrkev není hračka.... celý text

Ultimus 2021, Ondřej Neff

„Náš plán se nemění. Jenom se trochu komplikuje. Nepotřebuju žádné elementy, abych viděl, že to dobře dopadne.“ Ultimus je další příběh ze světa „Arkádie“, respektive ze života na Měsíci. A protože je „Ultimus“ nápravné vězeňské zařízení, myslel jsem si, že to je ten velký nevysvětlený časový úsek, na který narazíte v knize „Rock mého života“. Ne, není. Jakoby na něj pan spisovatel zapomněl. Tak jsme sice na Ultimusu NZ, ale v jiném časovém období. Tak že něco málo na vysvětlení, ať nepropadnete očekávání vysvětlení jiných událostí. A ať se z toho ne . . . Hu. Citát: Kdo je roztavený nezlobí. Příběh je opět prošpikován spoustou technických „vymožeností“ jejichž názvy mi mnohokrát vůbec nic neřekly a ani jsem si nedokázal představit, co dělají nebo spíš, jak to dělají. A představit si je vizuálně byl také docela problém. A když už jsem u těch „záporů“ musím upozornit, že v příběhu je jedna velmi osudová a dost důležitá nelogičnost. Jako by pan spisovatel zapomněl, co napsal v jiné kapitole, a v dalším běhu událostí si protiřečí. Událost nebudu dále vysvětlovat, ať neprozradím děj. Jen si postěžuji, že nebýt této „události“ příběh by se vyvíjel jiným směrem. A tady je asi zakopaný ten pes . . . Čuchák. Citát: Zase ty tvoje zbytečné otázky. Všechno, co Dědek ví, je jisté. Tak a teď klady. Nedomého a hlavně Čuchákovo hlášky má asi každý rád. Nikdo pak ani neřeší, že jsou někdy úplně mimo kontext, ale potěší, pobaví a čtenář se uvolní a zasměje. Příběh celkem rychle plyne a nenajdete tu nějaká zvlášť nudná místa. Geniálně je vyřešená strava všech vězňů a „bachařů“ na Ultimusu. Tohle byla skvělá myšlenka. Zvláštní mi však přijde vztah Nedomý & Čuchák a kapitán Mantela. Ovšem funguje, i když mnohdy skřípe. Kecy, které pak vždycky po akci má Kuba Nedomý už čtenář ignoruje, protože ví, že v dalším příběhu se stane skoro to samé. Citát: Máma mi vždycky říkala: Nevrtej se v tom a žer! V tomto příběhu najdete tuším tři odkazy na povídky, to aby jste byli v obraze, kdo je ta nebo ta postava a nebo z jakého příběhu je událost, která se děje. Problém je však v tom, že všechny povídky jsou v antologii „Hu! Povídky Dědka Čucháka“, která však vyšla až rok po Ultimusu. Vědět to dřív, tak si nejdříve přečtu tuto antologii a pak teprve Ultimus. Přeci jenom pořádek musí být . . . Hu. No a tak mě teď čekají právě tyto povídky. Ultimus je, skoro se mi chce říci, „průměrný“, ale je to vlastně skvělé dobrodružství, které za to stojí. Citát: Kdo je roztavený nezlobí.... celý text

Parcela 13 2024, Steve Niles

„Nedovolej nám odejít. Všechny nás zabijou, aby unikli.“ Hned první informační panel mě docela vyvedl z míry. Píše se v něm doslova: „Ludvík XIV vydal vyhlášku, že každý, kdo se pokusí o sebevraždu, stane před očima zákona a Boha a bude potrestán za své hříchy . . . bez ohledu na to, zda byl čin dokonán.“ To jako znamená, že když se mi v tý době (1670) nepovede sebevražda, soud mě odsoudí k smrti? Teď nevím, zda to opravdu Ludvík XIV takto myslel, nebo to tvůrci nějak špatně pochopili a nebo to je Českým překladem? Rozhodně je to zajímavý rozpor. Ale jen Bůh a Filip Ženíšek ví, kde je pravda. Citát: Pravda nebo ne, já se bez boje nevzdám. Proč mám pocit, že je to běžná americká duchařina. Ano, je tu spousta duchů, krve a zabíjení. Ale, to už jsem viděl snad stokrát. Tak že zase tak hororově vyvedený z míry nejsem. A i když je kresba nádherná, pocit všednosti mě rozhodně neopouští. Tak že nezbývá než jen čekat na nějaký nečekaný zvrat. Jenže zvrat byl jen takovej, že se objeví fakt hnusná, červem prolezlá postava, a řve „utečte!“ Takže krom hezký kresby jsem v tom měl docela chaos. Citát: Nemůžu slíbit, že budu přítel, až se potkáme příště!... celý text

Virální životy 2024, Felix I. D. Dimaro

„Když se život zvrtl, změnil v násilí, stal se nešťastným, většina lidí se stávala buď svědky, nebo oběťmi, a jen málo z nich hrdiny.“ „Všichni jsou teď paparazzi.“ Pan Felix I.D. Dimaro z Nigérie, žijící v americkém Torontu opět poukázal na to, jak je bílá rasa zvrácená a úchylná. Ale v jednom má pravdu, Simon Hinch, hlavní postava tohoto příběhu, si svůj osud rozhodně zasloužil. Ovšem vše kolem naplnění osudu už náruživý čtenář zná z mnoha jiných příběhů. Od ducha ve stroji (v tomto případě telefon), naplnění pomsty, až po mnohé, dlouho očekávané a předvídatelné, „zvraty“. Takže tohle je obyčejný průměrný příběh, který vás sice možná osloví a to v tom případě, že si ihned na internetu najdete zde zmíněné stránky o Smrti v přímém přenosu. Jsou tři a prý plně funkční. Citát: Lidé rádi vidí umírat jiné lidi, ale když slyší, jak to probíhá, je to skutečné. Mnohem osobnější zážitek.... celý text