Terva přečtené 1892

Pán a kocour 1 2024, Umi Sakurai

„Myslel jsem, že dnešek bude stejný jako všechny dny předchozí . . .“ „Ten stařík se snad pomňauknul!“ Tento příběh jsem koupil jako dárek k Vánocům 2024. Jenže, když mi tak ležel na stole, připraven na zabalení do Vánočního papíru a posléze určen k odeslání . . . inu, neodolal jsem a před všemi úkony jsem do něj nahlédl. A pak jsem se přistihl, že ho čtu. A je to nádherné. Ostatně, proč neprozkoumat dárek, který pak bude číst někdo jiný. Co když se to nebude líbit? Je pak lepší udělat hloubkovou sondu do příběhu. Nakonec to je celkem miloučké, i když nic pro mne. Kocour Štísko byl ke konci docela terorista a udělal si ze svého páníčka skoro otroka. Ale když se mají oba rádi, určitě nějaké ty neshody hoděj za hlavu. Nebo si na klavíru spolu pěkně zazpívají – Kočka leze dírou . . . Citát: Je mi jedno, jak mi budeš říkat, i kdyby to mělo být „Sopel“.... celý text

Zatykač na Stonea 2003, Jiří Pavlovský

„Když je člověk připraven na nejhorší, tak ho osud jen málokdy zklame.“ Toto je již šedesátá devátá kniha v sérii Mark Stone Kapitán služby pro dohled nad primitivními planetami a zároveň osmá kniha, kterou napsal Český spisovatel. Pan Jiří Pavlovský příběh pojal trochu víc akčněji, než jsme si zvykli. Hýří to tady honičkami a výbuchy. Nechybí dramatičnost a dobrodružství, jisté tajemno a sem tam jsem se i zasmál. Asi nejlepší scéna je ta s inteligentními dveřmi. Odehrává se skoro až na konci příběhu a tak vám víc nebudu prozrazovat. V příběhu jsem také narazil na dvě docela velké nelogičnost, ale o těch nenapíšu vůbec nic, protože ten, kdo se rozhodne si příběh ve své celistvosti užívat, je s nadhledem přehlídne. Jinak je to další povedený příběh, který jsem si já osobně užíval až do konce. Vzhledem k některým systémovým chybám dávám 65%. Což je tři a půl Hetešáka. ( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ Ƹ ) Citát: Tak, teď už jsem dokonalý padouch. Právě jsem hrdinovi odsouzenému na smrt vysvětlil své plány.... celý text

Sága 10 2023, Brian K. Vaughan

„Kurva, některý vaše ryby jsou tak pěkný, že bych je vojel.“ Čtyři roky nás nechala tvůrčí parta, která se Ságou zaobírá, čekat na další pokračování. Co se asi stalo, že si dali takový čas? Byl to nějaký tvůrčí blog a nevěděli si rady jak pokračovat nebo se pohádali a trucovali a nepsali? No, těžko říci. Hlavně, že jsme se všichni dočkali. Za ty čtyři roky čekání toho čtenář docela dost zapomene, tak že jsem měl rozjezd docela zmatečný. Avšak stačila chvilka a byl jsem zase v Sáze. Jenže, kam jsem se to časem dostal? Nejsme nějak moc daleko? Sakra, jsme. Tvůrci nějak po čase zapomněli na čas a jakoby skočil s nima. Inu, budiž. S tím čtenář nic nenadělá. „Otec mě naučil, že důležitou součástí umění, jak přežít, jen vědět, kdy držet kušnu,“ Citát: Kojení je kravina! Co však musím uznat, je fakt, že po tak dlouhé pauze se tvůrci nesnaží nějak moc inovovat. Že zůstali u staré, již zajeté stopy. Barvy, kresba a nakonec i dialogy jdou ve stejné stopě předcházejících devíti svazků. Jen některé celostránkové kresby jsou víc propracovanější a nejsou tak jednoduché, jako třeba přebalová stránka. U dialogů bych se mohl škát, že některé nejsou přeložené. Ale asi nejsou tak důležité, aby to nabouralo posloupnost děje. Svazek obsahuje kapitoly 55 až 60. A teprve okolo kapitoly 59 se začne konečně dít něco pořádného. Když vynecháte sex a učení fakanů hrát na kytaru, tak se vlastně nic tak zvláštního nedělo. Citát: Špatný vkus je nakažlivý. Jediné nebezpečí je vlastně agent Gale, ale ten se teprve rozjíždí, tak že počítám s tím, že se jeho skutky začnou projevovat až někdy v dvanáctém svazku. V tomto to byla jen rodina, prodej drog, láska a kytara. Jinak se vlastně nic zvláštního nedělo. Co mohlo zvýšit napětí byl jeden malý výlet, ale jeho konec nám tak nějak tvůrci zatajili. Proč? Netuším, asi je to tajné, nebo nějaký breberky. Byl jsem vlastně docela zklamán. Avšak věřím, že vše se teprve rozjíždí a příště už to bude dramatičtější. (POZOR! SPOILER – Bylo mě líto té Stromové lodi, která na konci nedopadla dobře) Citát: Docela mě ohromilo, jak moc se mi to nehnusilo.... celý text

Zloděj tváří 2023, Arnošt Vašíček

„Jak mocné a nebezpečné muselo být Zlo, že bylo nutné jej střežit ochrannou kletbou ve jménu nejvýše postaveného anděla, toho, který bývá dokonce označován za spolustvořitele světa?“ Na Světě knihy 2024 jsem si zakoupil dvě knihy od pana Arnošta Vašíčka a nechal si je podepsat. Lovce záhad a Zloděje tváří. Byl jsem překvapen, že zatím nechal v klidu komisaře Martena a napsal prostě jinou krimi. Zloděj tváří je vlastně docela strašidelné pátrání o uříznutých tvářích. Příběh je jakési krimi, říznuté duchařinou a démony. Obsahově je to brutální a smutné, leč čtenář chápe, proč osobnosti tohoto příběhu umírají. Vše je podmaněno vyšší mocnosti. Citát: Co se stane, až mu přinese poslední oběť? Celá ta symbolika a cesta k pochopení a odhalení je mrazivá. Tohle dílo se panu záhadologovi povedlo. Oba svérázní detektivové Drexler a Hartman jsou vlastně sympaťáci, i když každý má ve skříni toho svého strašáka. Drexler je alkoholik, a Hartman – inu, to se dozvíte na konci příběhu. Zajímavé prostředí pro hororovou atmosféru tentokrát měly lužní lesy na soutoku Moravy a Dyje. Vše se to tak nádherně povedlo, že z toho mám ještě teď, při psaní komentáře, postavené chlupy na celém těle. Tohle rozhodně doporučuji všem milovníkům napětí, záhad a krimi. Citát: Kurva, dal bych si dvě deci borovičky.... celý text

Motýlí křídla 2021, Lech Przeczek

Jsem na úplně neprobádaném místě. Básním a poezii samotné se nevěnuji v nějaké velké míře. Moc jsem toho ani nečetl. Ale shodou okolností se mi do ruky dostala tato knížečka pana Przeczeka, a já se rozhodl si tento soubor poezie přečíst. Zaujala mě například čtvrtá báseň. Je velmi zajímavá. A tak jsem se rozhodl ji použít v Malé ochutnávce. Snad to panu spisovateli nebude vadit. Báseň „Tušení“ se mi zdá jako jedna z těch nejlepších v této sbírce. Malá ochutnávka: TUŠENÍ Stále jasněji cítím obrysy ukryté mimo realitu Myšlenka soustředěná v bodě zvratu se snaží poodhalit střípek tajemna Protéká význam mezi prsty Letmý obraz mizí Ještě nejsem připraven dotknout se světla za zrcadlem To mě vzalo u srdce. Ale protože jsem v tomto oboru nezkušený, možná jsou ve sbírce i lepší věci. Ovšem nejsem připraven se touto cestou vydat. Mohu jen napsat, že se mi třeba líbily básně „Bez slitování“, „Opěrný bod“, Příchod soumraku“ nebo „Změna úhlu pohledu“. Ovšem mrazivý je příběh nazvaný „Bludiště“. U toho jsem měl naježené chlupy na celém těle. Zajímavý obsah. Myslím, že pár mouder jsem si z této sbírky odnesl. Avšak jsem se jen utvrdil v tom, že poezie nebude mou silnou stránkou. Muho ale milovníkům poezie Motýlí křídla doporučit.... celý text

Mise na Šámatu 2003, Vlado Ríša

„Je to snad poprvé od doby, co jsem nastoupil k SDPP, kdy mě generál neodvolal z dovolené.“ Vlado Ríša se vrací do světa Maarka Stonea s dalším příběhem. Je v pořadí již šestá Česká osobnost, která svým dobrodružstvím přispěla do rozmanitého díla Jean-Pierra Garena. Mark Stone: Kapitán pro dohled na primitivními planetami tak může nadále prožívat svá dobrodružství a čtenáři s ním. Pan spisovatel tento příběh pojal spíš jako počítačovou hru. Mark Stone dostává postupně několik úkolů a pokud je nesplní, čeká smrt, jak jeho, tak i jeho věrného robota Raye. Malá ochutnávka: Ray se opřel o zeď nejbližšího domu a vypadal, jako kdyby patřil k těm nejlenivějším flákačům v celé Galaxii. Za chvíli se uvolnil zbytek stolu, u něhož trůnil Mark Stone, obklopený několika talíři plnými dobrot, grilovaného masa, salátů, a také vysokým skleněným pohárem plným napěněného světlého piva. . . Musím však také napsat, že Charlungští bojový obři, které napsal pod pseudonymem Louis Richard byli lepším příběhem. Mise na Šámatu je rozjeta za podivných, nePierovských, pravidel a sem tam to ztrácelo logiku. Ano, i v těchto lehkých příbězích by nějaká logika měla být. Tady jsem třeba nechápal, proč se Mark Stone nechal do této hry vůbec zasáhnout. Ano, Ray byl uvězněn, ale s jeho vybavením (laser a dezintegrátor) by nebyl vůbec problém zmizet po „anglicku“, jak se tak říká. Také nesrovnalosti kolem telepatických schopností jsou podivné. Lehce se to čte, ale je to jen průměrný příběh, který asi za několik dní zapomenu. Citát: Pokud mají přežít v království . . . nemohou vyvraždit většinu jeho obyvatelstva.... celý text

Nejnebezpečnější hrdinové světa (limitovaná edice) 2017, Doug Mahnke

„Nesmí to všechno být na nic. Tak jsem prožil většinu svého života. Ničím. Pro nikoho jen pro sebe. Ale chci všem dokázat, že se mýlí. Zvládnu to lépe.“ Byl jsem trochu vyveden z míry, když jsem se dozvěděl, proč vlastně Americká liga superhrdinů vznikla. Aby měl stát obranu proti Lize spravedlnosti v čele s Batmanem? Na mě je to moc superhrdinů a tak u DC skoro většinou fandím Superpadouchům. Jen málo kdy se pustím do hrdinů DC. Onehdy mě zaujal Green Arrow (scénář: Kevim Smith) a tak se stal i lákadlem u tohoto nově vzniklého svazku „Americká liga spravedlnosti.“ Ostatní hrdinové mě moc neberou. Jsem spíš padouchovej. Citát: Vybrals schopnosti, ne lidi. Superman a Batman jsou už vyčpělí, Wonder Woman se mi sexuálně nelíbí, Flash je smazatelný, Aquaman se veze na vlně filmů (druhý byl lepší), Catwoman byla dobrá kdysi s Daredevilem, a i v Deadpool & Wolverine moc prostoru nedostala. (A kde se vůbec vzala v Marvel?) a Cyborg Vibe, Katana nebo Stargirl (tupé a jednoduché přezdívky) – inu, ty skoro neznám. Vlastně musím napsat, že tohle je pro mě čtení spíš ze zvědavosti, protože mě nalákala kresba. Citát: Ta dohoda se mi přestává líbit. Opět mě zaujala Catwoman. I tady jí to sekne, až na ty oranžový skla u brejlí. Co je tohle za módu, to nechápu. Opět musím vyzvednout kresbu. Je prostě nádherná. I rozmanitost vkládání komiksových oken je perfektní. Tak že jsem knihu spíš prohlédnul, než přečetl. Obsahově je to na mě moc složité a všechny ty zmatky kolem hrdinů, super hrdinů, super super hrdinů a super padouchů nechci moc pobírat, páč jak jsem již psal DC není tak přitažlivý svět jako ten od Marvelů. Ale musím uznat, že je zatím DC docela tvrdý, kdežto Marvel už je Disney. Role se asi brzy otočí. Citát: Proč se mnou mluvíš jako s idiotem?... celý text

Barbaři z ledové planety 2024, Ruby Dixon

„Začnu se hihňat. Lechtá to, až se ošívám, a měla bych ječet „tohle ne, pomoc, to je znásilnění“, ale místo toho dostávám záchvat smíchu. Protože mě nechce sežrat. Chce mi jen lízat vaginu.“ To jsem zase jednou střelil vedle. Už jen to, že ze 49 komentářů, které tu jsou je 49 žen!!! Pravděpodobně budu první muž, který příběh četl a k této knize napíše komentář. A nebude to nic HIVpositiv. Protože celý koncept tohoto příběhu je strašný. Představa, že nějaká (nějaké) žena je unesena mimozemšťany a vyhozena (vyhozeny) na Ledové planetě, kde potkají mimozemské barbary a tam se rozšukají jako zběsilé . . . to je strašná představa. Ona padne do pasti, barbarský lovec jí z té pasti uvolní, odnese jí do své jeskyně a tam jí vylíže vaginu . . . a pak už se tam jen líbaj, oshávaj, ona mu ho vyhoní a pak si zašukaj. No, nic, druhou knihu už rozhodně číst nebudu. Citát: Dneska večer mu ho rozhodně vyhoním. Klukům to snad ani nedoporučuji, pokud nemají rádi pseudo sci-fi porno promísnuté červenou knihovnou. Tohle je opravdu dívčí román. Navíc je v tom spousta nelogických věcí. Například jako by paní spisovatelka zapomínala, kolik je vlastně v odhozeném kontejneru žen, ať už živých nebo v kryoboxech. A vrcholem jsou lovci barbaři, kteří používají mýdlo – to jsem šel do kolen. Přeci nebude ručně honit špinavého smrdícího divocha. A pak se tam objevil celý kmen nadržených barbarských lovců (s mýdlem) a několik pozemských žen . . . inu, pokud ještě neumřeli, šukají tam do dnes. Příběh nemá vůbec dramatickou stránku, žádné napětí ani v podstatě žádný humor. Je to jen o sexu. Citát: Tahle rozkoš bude má smrt.... celý text

Marvel Loki - Román podle televizního seriálu 2024, Hayley Chewins

„Proč lidé, kterým se nedá věřit neustále opakují „věř mi“?“ „Když tu hodíš kamenem, trefíš Lokiho.“ Nebudu tvrdit, že ten, kdo viděl seriál, a má v merku MarvelStudio, musí rozhodně tuto knihu mít. To ne, to by bylo pokrytectví. Kniha je opravdu jen přepisem první řady seriálu. Prostě si paní jihoafričanka koupila předplatné u nějaké televizní společnosti, čuměla na seriál a podle něho pak napsala tuto knihu, které se říká román. Vlastně bych knihu ocenil víc, kdybych ten seriál neviděl. Jinak je to prostě jen zvopakování, co každý viděl v TV nebo na DVD. Jediná kladná věc v této knize je fakt, že se zde dočtete i o úvahách a věcích, které si aktéři jen myslí. Což je taková třešinka na dortu k již zmíněnému seriálu. Ale protože bylo nezajímavé, číst přesně to, co jsem již viděl, nebylo to zas tak dobré počtení. Četlo se to rychle a s jakýmsi dojetím a zvědavostí. Přeci jenom, co kdyby . . . a nic. Citát: Boj neskončil, boj právě začal.... celý text

Meč světla 2003, Jean-Pierre Garen (p)

„Čeká tě ještě notný kus cesty a tvé zkoušky teprve začaly. Za to, cos pro mě udělal, ti něco dám.“ „Prosím, pane, neodmítejte mě, jinak mě přísně potrestají.“ Jean-Pierre Garen, snad ještě na smrtelné posteli, napsal poslední příběh ke své vynikající sérii Mark Stone kapitán pro dohled nad primitivními planetami. Meč Světla je totiž svým vznikem datován do roku 2003. Pan spisovatel zemřel v roce 2004 po delší nemoci. Můžu tak konstatovat, že si před smrtí napsal pěknou pohádku. Meč Světla totiž není klasickým Stoneovským příběhem. Odehrává se na nejmenované planetě, kde nejsou žádné mimozemské technologie a kde se ani neobjevuje nikdo z té pestré škály lidí v těchto příbězích. Žádný Know, žádný Stone, žádní piráti – nikdo. Malá ochutnávka: U ohníčku seděli tři muži. Byli špinavý, neholení, otrhaní, ale u pasu měli bytelné meče. Nad ohněm se opékal pták. „Už to bude?“ zeptal se jeden. „Ještě chvilku. Jdi se zatím podívat k cestě. Onehdy jsme málem propásli jednoho pocestného.“ „To byl kšeft!“ zasmál se první. „Prachy neměl, prořízli jsme mu chřtán a nic z toho.“ Neochotně vstal a zamířil k cestě, protože věděl, že vůdce odmlouvání nesnáší. Skryl se za křovím. O něco později tiše zavolal kumpány. „Hej, někdo jsem jde!“ Meč Světla je pohádka o princi Jarvenovi, který jako druhý syn krále Jarvika je donucen opustit království a jít do světa hledat své štěstí. Respektive je vyslán hledat legendární meč Světla. Tato tradice je předávána z generace na generaci a týká se všech současných královských synů. Tím se tu objevuje i záporák, kterého zpodobňuje jeho starší bratr, který si dělá nárok na království. Tak že oba se vydávají na dlouhou a nebezpečnou cestu. Jarven jde tou delší cestou a tím získává mnohé výhody. Najde kouzelný prsten, má sex, sní paštiku, dostane kouzelnou šipku a potká i draka. Co více by si milovníci lehkých dobrodružných příběhů měli přát? Je to důstojné ukončení spisovatelovo tvorby. Čest jeho památce! Citát: Když už není nic k jídlu, zbývá nám aspoň láska.... celý text

Ďábelská křídla 2024, Mike Mignola

„Představa, že naše město zničí obří potvora, by mi dřív přišla jako konec světa, ale teď je to normálka.“ (Rutina) Obálku k tomuto tří povídkovému svazku vytvořil Ryan Sook. Vypadá opravdu zajímavě. Ale pojďme si něco říci k příběhů. Hned u toho prvního jsem se opět musel zamyslet, proč mám tyto příběhy rád. Ano, Hellboy, ten velký, to on mě zaujal. Jenže pak z Ú.V.P.O. zmizel a přednost dostali jiné, nevýznamné (dle mého) osoby. Hellboy má svojí novou řadu, která zase tak moc nevychází. Pak se objevuje Mladý Hellboy, který mě už moc nebaví a jeho příběhy nekupuju. No, a pak, asi abych byl naštvanej, mi hned tvůrci do Pekla na Zemi strčí Mladého Hellboye. Opět jsem se zamyslel nad tím, proč jsem to začal kupovat? Tak že první povídka v tomto svazku „Ďábelská křídla“ je pro mne vlastně zklamáním. Citát: Není dne, kdy bych neuvažoval nad tím, co by ta obluda napáchala, kdybych ji nezabil, a co dalšího by přišlo portálem, kdybych ho nezavřel. (Neřešitelná rovnice) Druhý příněh je velmi průměrný a po dočtení tohoto svazku jsem vlastně skoro celý děj zapomněl. Třetí příběh Rutina je tím nejlepším, co nám tu tvůrci mohli nabídnout. Příběh Arona ze Santo Fé. Líbí se mi, jak si Aron stěžuje, že mu auto rozšlápla nějaká obluda a mít tak auto funkční a mít benzín, byl by už dávno fuč. Ale není, stále chodí pěšky každé ráno do své práce a vše kolem už bere – inu Rutina. Ovšem musel jsem u této povídky ubrat jednu hvězdu. Je to díky arogantnímu chování některých členů Ú.V.P.O. Citát: Jenom vás zabít mi nebude k ničemu. (Ďábelská křídla)... celý text

Flotila zatracených 2023, J.S. Dewes

„Hlídals, Hlídko, Rozhraní, dočkal ses jen zklamání. Na samotu není lék, chcípnem tady vespolek.“ Flotila zatracených je druhá kniha v příběhu Rozhraní. Chvilkama se táhne příběh stylem knihy první. Rozvláčné, moc popisování a hodně opakování. Teprve někde v půlce těch pět seti stran se přesuneme jinam. A vlastně celý ten příběh Cavalona v hlavní roli je povedený a napínavý. Zajímavé jsou také vštěpy, jakási součást lidského těla, která brání poškození. Je to trochu složitější, ale také dobrá myšlenka. Malá ochutnávka: Ford si dlouze povzdechl. „Zkusila jste nakázat vštěpům, aby to vyléčily,“ Adequin se útrpně zamračila. Už jen pouhé pomyšlení na to, že by vštěpy požádala, aby se pohnuly, jí do paží a ramenou vystřelilo prudkou bolest. „Jo zkusila. Ani se k tomu nepřiblíží. Jako by moje předloktí byla něco na způsob zakázaného území. Jako by to už vůbec nebyla živá část těla.“ Ovšem jistá skepce ve mně stále hlodala. Proč je to všechno popisované oklikou. Kdyby šla paní spisovatelka trochu přímo, mohla napsat jednu knihu o pětseti stranách místo dvou a dílo mohlo být i svižnější. Takto jsem jen četl a čekal na poslední stránku, i když jsem o zajímavém konci pochyboval. Tento příběh o Rozhraní není sice špatný, ale pomalý. Myšlenka dobrá, jen jít na to příměji by bylo lepší. Tak že zůstávám u hodnocení jak u první knihy 70% ( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ Ƹ ) Citát: Hlavní navigační důstojník flotily je tak trochu k ničemu, když nemáte žádnou flotilu.... celý text

Císař Atlantidy aneb Stávkující Smrt 2024, Dave Maass

„Co dnes máme pít? Krev. Krev musíme pít. A co smíme políbit? Jen ďáblovu řiť!“ „Není nad hlášení o počtech obětí hned po ránu.“ (POZOR! CELÝ KOMENTÁŘ JE PROTKÁN CITÁTY, TAK ŽE MŮŽE DOCHÁZET K PROZRAZENÍ DĚJE A UDÁLOSTÍ) Začal jsem dramaticky. Písní z počátku příběhu, kterou zpívá v městě Atlantida postava, která se v opeře nazývá „Duch Života“. Nutno dodat, že příběh je černobílý, jakoby na něj Měsíc temně kvílil. Znuděná a stará Smrt je fakt zajímavá postava. Ani Ducha Života zabít nechce. Taky proč? „Kolik ti je? Sotva tři sta let?“ „A já tuhle pitomost dělám od začátku věků“ – pravila Smrt. A já si uvědomil, že tohle není komiks mířený na mou skutečnost. Tohle bude na mě moc vážný. Raději se bavím imaginární smrtí, než tou skutečnou, ač je skutečně imaginární. Malá ochutnávka: Já, císař Overall, bohem vyvolený, zaručuji každému vojákovi, který si to zaslouží, život věčný. Každý, kdo toho bude hoden, bude imunní vůči smrti. Žádné zranění ani nemoc vás nezastaví. A já budu vděčný za vaši nehynoucí podporu. DO BOJE! Jenže pak Smrt provede akt, který zvedá chlupy po celém těle. Vstoupí do stávky. „Žádný mír, žádná smrt!“ Ne nadarmo jsem si vzpomněl na jeden velmi starý Český film*, kdy se kohoutovi vracela odseknutá hlava zpět na tělo. Tady se totiž uskutečnilo to, co jsem si přečetl v anotaci. Zombi éra právě začala. Meč Smrti byl zlomen, ale pohled do minulosti přináší další strasti. „Budete nejspíš velmi nekompetentní, když nedokáže někoho zabít za 82 minut, že?“ „Dejte nám chvilku. Smrt má kvůli vší té válce napilno. Není tak rychlá, jako bývala.“ Pokud někomu vadí, že píšu komentář v citátech, omlouvám se, ale všechna ta smrt mi vyhnala slova z těla. Doporučuji – zajímavé, smrtící, mrazivé. Citát: Ve stínu jeho věže se živí nesmějí a umírající nenaříkají. Ještě něco málo k příběhu a této knize. Tak trochu mi tam vadily ty drony, ale to už je úděl současné literatury. V příběhu je strašně moc moudra. A také velmi zajímavých výroků. Pár jsem jich poslal panu Maasovi do jeho profilu v sekci „Citáty“. Navíc, jako bonus najdete na konci knihy skoro až vyčerpávající informace od tvůrců této knihy. Je přidáno i pár fotografií a některé zajímavé kresby. Citát: Už dávno jsem neviděla knihu, která by nehořela. * Dařbuján a Pandrhola (Martin Frič 1959)... celý text

Černá luna 2024, František Kotleta (p)

„Nemůžeme nechat něco náhodě jenom proto, že věříš v symboliku frndy.“ Musím uznat, že Černá luna se mi četla lépe než Černá smečka. Netuším ani pořádně proč, když se vlastně jedná o pokračování rozjetého příběhu. Rozdíl je jen v tom, že děj se odehrává ve „světě“ a ne v Čechách. Možná to byl ten rozhodující fakt, který pro mne učinil příběh přijatelnější a možná i zajímavější. Je to propracovanější. Ano, mohu bazírovat na tom, že Kotek by to zvládnul lépe než Satanův syn, že mohlo být i více humoru (Terminátor to nezachrání) a ne jen jednostranné ironické připomínky a že toho sexu mohlo být méně, aby to bylo stravitelnější, ale s tím vlastně nic nenadělám. Malá ochutnávka: V životě jsem už navštívil všelijaká vězení, jedno horší než druhé, a jestli měla něco společného, pak smrad. Páchla. Nemytá těla, špatně větrané prostory, levná desinfekce, potkaní bobky a myší chcanky, to všechno se vždy smíchalo v jeden velmi intenzivní všudy přítomný puch. Rozdíl v kvalitě vězení už jenom nastavoval intenzitu zápachu. Pan Kotleta se rozhodl vydat tímto směrem, čímž se totálně vykašlal na Swingers, Spad nebo Nářez a jde další možnou cestou. Zda je tato cesta lepší než například Husté nářezy, to musí rozhodnout čtenář sám. Ale mám pocit, že Černou smečkou nebo lunou nepřiláká větší množství čtenářů. Jakoby se zasekl a planýruje jen své minulé příběhy. Prostě jen; Zabiju tě, umučím tě, zabiju tě, umučím tě, chvilkama to bylo až moc jednotvárné. Ovšem pro ty, kteří od pana spisovatele ještě nic nečetly, to může být rozhodně zajímavé a sexy dobrodružství. Citát: Platan nepije ani Satan.... celý text

Hlídka na konci vesmíru 2022, J.S. Dewes

„Hlídáš, Hlídko, Rozhraní, bděle lidstvo ubráníš. Nespi, Hlídko, v temnotě, viatoři najdou tě.“ Když jsem viděl, že kniha má 500 stran a na zadní straně jsem si přečetl, že je to strhující a svižná jízda – ihned jsem zapochyboval. Tyto dvě věci společně vždycky nevěstí nic dobrého. A nebyl jsem tak daleko od pravdy. První díl v sérii „Rozhraní“ mě zas tak moc o své „svižnosti“ nepřesvědčil. Námět je v pohodě. Je to temný, zajímavý a tajuplný. Jenže pak se objevují ty závady na svižnosti. Už jen samotná doba tisíce let od posledního setkání s mimozemšťany, dvě stě let stará kosmická loď a neustálé opakování situací příběh hodně zpomalovalo. Citát: Možná jsem jedinej certifikovanej astromechanik, co může říct, že nikdy nebyl ve vesmíru. Je s podivem, že za tisíc let se lidé o mimozemšťanech zas tak nic moc nedozvěděli???? Jak může vesmírem lítat stará vyřazená kosmická loď, kterou lidé vyrobili před dvěma stovkami let???? A teď k tý svižnosti. Podám vám ukázku. Je nějaká situace, dva lidé ji řeší, plánují, předělávají, pak dojde k jakému si střetu . . . pohoda. Jenže pak přijde třetí osoba, a ty dvě jí tu situaci začnou celou od začátku vyprávět. Čtenář to tak musí číst znovu. Pak přijde čtvrtá osoba . . . mám psát dále???? Jo, svižnost! Taky mi vadila věc o „mumlání pod vousy“. Tento efekt byl v knize několikrát použit. Čtenář se nedozví, co si dotyčná osoba mumlala pod vousy. Malá ochutnávka: . . . jenže teď už Cavalona štípla pošesté a byla si celkem jistá, že ho to začíná štvát. Takže se stáhla a pokusila se vymyslet jiný způsob, jak duplikáty zastavit. Jackin nevrhl, že by je mohli vždy vyvést ze dveří a nasměrovat přes okraj lávky. Ale ať byli dvojníci skuteční, nebo ne, ta představa byla trochu moc znepokojující, než aby nad tím Adequin vážně uvažovala. Ale, abych tu jen nebrečel. Ten koncept příběhu je perfektní. Je to napínavé, z půlky svižné, dobrodružné. Tak že i když mi trvalo trochu déle, než jsem to přečetl, nebyl tam moc prostor k nudě. Zajímavostí jsou i „zavlnění“, při kterých se na lodi vyskytují dvojníci z jiného času – minulost vs budoucnost. Jenže tento jev není náležitě využit a tak je spíš jen doplňkem, který moc nefunguje a plete čtenáře. Paní spisovatelka sice napsala sci-fi román o tisíce stranách (druhá kniha má taky cca 500 stran), ale příběh nemá to správné hororové napětí a vlastně mi tu scházel i humor. A není tu vlastně není žádná podstatná postava, která by se mi zalíbila. Snad krom Rakeové, ale u ní si nejsem jist, co si o ní myslet. Tři a půl Hetešáka – 70% ( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ Ƹ ) Citát: Uvidíme, co se stane – to je úžasná strategie.... celý text

Lobo: Mobydyk a další příběhy 2024, Alan Grant

„Ale že k tobě to jméno sedí Neštístko! Co jsem tě potkal, tak jsem dostal po držce, plynem do ksichtu, vězeňskej mundůr, nakládačku a navrh mě eště zblajzla podělaná velryba!“ (Jak vytrhnout velrybě pajšl) „Před truchlícím velkym šéfém se neschováte!“ (Tanec smrti) Lobo – Mobydyk obsahuje pět povídek s tímto svérázným pijákem šestipíva. YO HO HO. Už jen podle názvu poznáte, že se jeden z těch příběhů bude zgurveně podobat příběhu o bílé velrybě. Akorát pošlou tvůrci Vobluda, tak se zove ta bílá velká, do jiného prostředí. Trochu to tu lítá, Lobo chlastá, co může a velryba má hlad. Druhý příběh Přátelé je trochu komornější, odehrává se totiž skoro celý v komoře, tedy v jednou obsazeném bytě. Ke konci je to však masakr. Citát: Máš prst na tepu národa, Lobáku. (Přátelé) Třetí povídka Tanec smrti je vlastně píseň Poslední tango v Buenos Aires. Je to nejhorší příběh v tomto svazku. Za to čtvrtý příběh „Pozor! Musíme to popravit“ je naopak dle mého soudu nejlepším dobrodružstvím Loba a jeho Lovců vodměn. Dělání, dělání, dělání je lék! Poslední příběh „Surfujeme na bohovlně je příšerně nakreslený. A moc mě nebavil. Komentáře ke všem povídkám najdete v sekci „Části díla“ u této knihy. Citát: Repeté šestipívo, bejby! (Pozor! Musíme to popravit) Když se na to podívám tak ňák soubornějc, je tohle lehce nadprůměrný svazek. Ale nechci mu dávat 80%, páč nějak jeden příběh obsahově za moc nestál a jeden svazek, co nakreslil C. T. Critchlow, ten zas nebyl dobře nakreslen a ani vybarven. Tak to to vypadá na zgurvených 70procentíček, což je vlastně za tři gvězdy. To mně žvejkni játro! Citát: Vždycky jsem tušil, že jednoho dne zemřu. Doufal jsem, že se tak stane ve službách dobra. Třeba při záchraně krásných panen z rukou zuřících hord barbarů nebo při spáse planety před zběsilou destrukcí. Epitaf ve znění „přejel ho opilý řidič“ není zrovna v mejch vysněnejch. (Surfujeme na Bohovlně)... celý text

Země zmaru 2024, Daniel Gris

„Člověk mohl věřit jen tomu, co sám vidí. Nikoli však lidem, které vidí.“ Tahle knížka mi zůstala pár dní na stole, než nastal čas k ní napsat komentář. Problém však byl, když jsem si vlastně nemohl vzpomenout o čem byla. Musel jsem si na zadní straně přečíst anotaci, abych se dostal do obrazu. A hned jsem si vzpomněl na ty dlouhé pasáže, kdy je hlavní hrdina řečený „kluk“ zavřený s několika vězni v nějaké cele. Vlastně celá ta pasáž „uvěznění“ mi připadala divná, nelogická a zbytečná. Ale jinak vznik a okolnosti kolem viru, který v tomto příběhu odrovnává postupně civilizaci, byly povedené. Citát: Překvapilo ho, jak rychle devalvoval z lidské bytosti na pouhého živočicha. Jen jsem (a opět pochybnosti o logice) nějak nepochopil, kdo si dal dohromady tak rozdílné úmrtí po celém světě. Z pohledu čtenáře jsem mezi těmi třemi událostmi nenašel žádné pojítko. Nakonec musela nastoupit náhoda, kdy si jeden doktor postěžoval druhému a už to jelo. Tohle mě moc nebavilo, nebylo to záživné, nedokázalo mě to vtáhnout do děje a vlastně mě to i nudilo. Ostatně, když jsem si po čtyřech dnech nevzpomněl o čem to bylo, tak to za to rozhodně nestálo. Myšlenka viru je dokonalá, ale to prostředí kolem nebylo propracované, aby to dokázalo zaujmout. Citát: Žádný člověk není ostrov sám pro sebe.... celý text

Ten mizernej Bucky Dent! 2017, David Duchovny

„Lucifere, Kníže Temnoty, vládce podsvětí, Satane, vypadáš tak rudě a úžasně. Puč mi pade.“ „Člověk neví, jak je všechno krásný, dokud není čas odejít.“ Bucky Fucking Dent se někdo z Českých překladatelů snažil zjemnit na „mizerný“. Trochu to nechápu. Když už to v zahraničí vyšlo pod názvem Bucky Fucking Dent, proč to u nás nevyšlo pod názvem Ten zkurvenej Bucky Dent? Někdy tu Českou ubohost a odpudivost, v používání tak krásných Českých nadávek nechápu. Ale což, hlavně, že víme, co tím měl pan spisovatel na mysli. Protože Bucky Dent to v příběhu opravdu náramně zkurvil. Že jo kámo! Malá ochutnávka: „Milý Tede, mám rakovinu plic. Což je k posrání, protože jsem kupoval cigarety, které škodily jen dětem a těhotným, a jelikož jsem nebyl ani jedno, myslel jsem si, že nic neriskuju. Bylo to ode mě hloupé. Událost dne: kreativní tvůrce reklam tabákové firmy Tareyton se chytil do pasti vlastních dehtových omylů.! A teď k příběhu. Po Krávě nebeské, jsem se vlastně vysloveně na další knihu od Agenta Duchovnyho těšil. Šílený příběh o krávě mě navnadil a čekal jsem. Co ještě Mulder dokáže. A musím přiznat, že mě to strašně bavilo, i když to vlastně není moje čtecí téma. Vztah otce a syna je spíše rodinné drama, než nějaké sci-fi. Ale i tak jsem se bavil. Zpočátku se to pomalu rozjíždí, až jsem si říkal, zda jsem neudělal chybu, ale pak to pan herec a spisovatel odpálí. Vztah mezi synem a otcem je krásně podbarvený minulostí, současností a zavede nás až do budoucnosti. Jejich rozhovory jsou vesele vypointovány a u mnohých konců kapitol jsem se od srdce zasmál. Citát: Jednou si to tvá máma dělala sama a za devět měsíců ses narodil. A dokonce i když jsem tušil, jak to celé dopadne, konec mě strašně překvapil. Ta láska a vřelost mě totálně dostala. Příběh mě dokonce tak dojal, že jsem šel do pokoje a nalil tátovi pivo, aby nemusel vstávat a jít do ledničky. Koukal akorát na fotbal. Ano, musím přiznat, že basseball není náš sport. Vlastně tuto hru znám jen proto, že vím kdo je Homer Simpson a že nějaký Negan, kdysi za éry zombie, vlastnil Lucille. Ale pochybuji, že hráči „bejzbolu“ si své pálky omotávají ostnatým drátem. Tento příběh doporučuju a dávám mu čtyři a půl Hetešáka. ( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ Ƹ ) Citát: To nic, víš, nastal jeho čas, tak je to správné. Dovyprávěl svůj příběh do konce.... celý text

Zatloukání hřebů 2024, Vilém Koubek

„Jasně že bych chtěl, aby se mi syn vrátil, ale zároveň se nedokážu ubránit pocitu, že by se mi vrátit neměl.“ „Neodnášej si nic než fotky, nenechávej nic než stopy.“ Nemá to sice originální námět, ten koncept už je tisíckrát omletý, ale tím, že jej pan spisovatel vložil do Českého prostředí, tím to dostává jistou originalitu. Rozhodně to má napětí a hororové prostředí. Trochu mi tam vadila ta „závislost“ na internetu, ale dnešní mládež už to prostě bez netu neumí. Vlastně, když jim ho vypnete, jsou na prahu hororu. Tak že nevěřil jsem všem těm kecům, ohledně videa, který natočila Adéla. Navíc ten styl „Blair witch“ mi nesedí už od dob, co jej někdo vymyslel. Tak že z původního nadšení jsem trochu slevil, protože všechny ty dohady kolem záhadného bytu mi připadaly nesmyslné. Třetina příběhu obsahuje jen dohady, odhady, úvahy a scestné domněnky. Hrubá kostra příběhu – oltář, hřeby a prostředí – jsou perfektní. Tudíž tomuto příběhu zatloukám tři hřeby. Citát: Člověk nikdy neví, život venku je tvrdej a slunce je hitler.... celý text

Šarlatová evangelia 2024, Clive Barker

„Tobě se nabídne naprosto jedinečná příležitost dvakrát zemřít a přesto plýtváš dech banálnímí urážkami?“ „Já sice ráno budu mrtvý, ale ty budeš furt Pinhead.“ Pinhead opět v akci. Začátek velmi dobrý. Spousta krve, smrti a násilí. V akci jsou opět pekelné řetězy, které cenobita umí ovládat vskutku bravůrně. Jenže někde v půlce příběhu se to trochu zlomí a tak nějak to směřuje jiným směrem. Pinheada se tu snaží pan spisovatel polidštit a hlavního hrdinu naopak začíná spojovat s Peklem. Snaží se otočit pohled na obě postavy. Moc se to nepodařilo. Ve třetí části knihy už to byla docela nuda. Nic tak příšerného se neděje, krve je sice stále dost, ale dopisy a skutky postav to celé zablokují a čtenář tak nějak tápe. Malá ochutnávka: Přinášel s sebou rovněž hmyz; vypasené modročerné mouchy v množství tisíců exemplářů. Řada z nich mu bzučela kolem pasu a přistávala na nástrojích, aby se přiživila na vlhkých lidských tkáních. Byly čtyřikrát nebo pětkrát větší než běžné pozemské mouchy a vytvářeli úporný hluk, jenž se rozléhal celým prostorem mauzolea. Těšil jsem se, ale nakonec jsem lehce zklamán. Je v tom totiž strašně moc postav, a někdy jsem v nich měl zmatek. Dokonce i sám pan spisovatel se v tom trochu ztratil. A to když na straně 337 píše, že „čtveřice Harcovníků se vydala na zpáteční cestu od katedrály“ . . . bylo jich pět a ne čtyři. A nejvíc mě štval Harry. Neustále sliboval že Pinheada zabije. Opakoval to snad desetkrát, až už to bylo i trapné. A vlastně ani konec samotný mě neuspokojil. Tak že nakonec jen průměr. Citát: Co se stane, když člověk umře, když je zrovna v Pekle?... celý text