Terva přečtené 1892

Lednička plná hlav 2024, Rio Youers

„Za těch posledních pár dnů jsem prožila všechny emoce, co lidstvo zná. Kála jsem se, bála jsem se, přemejšlela jsem a truchlila, ale teď jsem NASRANÁ!“ Z přebalu této komiksové knihy je jasné, že Joe Hill, (který má na svém účtu Košík plný hlav) kolem ledničky jen procházel, kouknul do ní a zase jí zavřel. Dodal k tomu jen: „Tak to klidně vydejte, ale napište tam někam moje jméno.“ Tohle už totiž z Joem Hillem nemá nic společného. On to jen schválil. Takhle nějak dopadl jeho otec Stephen King s komiksovou sérií Americký upír. Tak že jsem si Ledničku plnou hlav koupil tak nějak automaticky, protože jsem si naivně myslel, že Joe Hill k tomu napsal scénář. A opak je pravdou. On k tomu napsal jen komentář. Citát: Brody Island je většinou pěkný místečko, stačí se jen vyhejbat žralokům a motorkářům. Hned na počátku jsem se musel pousmát. Jedna situace vás navnadí na Čelisti. V jedné chvilce se totiž ocitáme na Brody Islandu, kde řádí velký bílý žralok a shodou okolností místní policejní náčelník před rokem uhořel v lodi. Pozdrav Stevenu Spielbergovi je snad jasný. Pak už to ovšem je spíš masakr hlav a žralok je jen taková návnada pro čtenáře. Sekyra Yggdrasilu má své kouzlo a jako vrchol blaha je fakt, že po ní zůstávají mluvící hlavy. Tak že masakr dobrej, napětí super a zábava nezná vrcholu. Scénář se povedl. Rio Youers si s tím pohrál. Citát: Některý věci jsou možná moc hloupý na to, aby umřely. Co se týče kresby, ani tady nemám námitky. Tom Fowler to příjemně nakreslil a Bill Crabtree to nádherně vybarvil. Navíc, jako bonus, najdete mezi každou kapitolou dvě celostránkové alternativní obálky. A je opravdu čím se kochat. Ovšem nejbrutálnější jsou scény sekání hlav a pak košíková se žraločí hlavou. To je opravdu barevný červený masakr. A když to pak ty hlavy ještě komentujou – no prostě i bez Joa Hilla tohle zábava byla. Citát: Tys mi usekla hlavu, ty zavšivená píčo! Neřeknu ti ani hovno!... celý text

Slepý hon 2024, Jiří Pavlovský

„Porazil jsem démony, čaroděje, monstra z jiné dimenze a nakonec mě sežere přerostlý medvídek Pů.“ „Kdo potřebuje slepé děti?“ Kladivo se bohužel po dokončení první série dostalo do slepé uličky. Vzhledem k událostem v posledním díle „Poslední stádium“, kdy došlo k zajímavému zvratu, se vlastně celý příběh prozatím pozastavil. Druhá série do dnes nevznikla a jen bůh a Pavlovský vědí, zda vůbec nějaká bude. No a aby si čtenář nemyslel, že bylo na Čaroděje zapomenuto, rozhodl se pan spisovatel Jiří Pavlovský napsat příběh, který se datuje do dob, kdy parta Kladiva byla ještě celá. Toto je další příběh, který mohl být klidně zařazen někam mezi třetí až desátou knihu první řady. Malá ochutnávka: Zatím poslední dítě, které osleplo, nemělo ani oči zavázané páskem. Jen je mělo zavřené. Holčičky brala slepou bábu vážně – nefixlovala. Když měla mít zavřené oči, měla zavřené oči. Když je pak otevřela, nechápala, proč stále vidí tmu. Dospěla k názoru, že něco udělala špatně, že prostě zapomněla, jak se otvírají oči. Slepý hon začíná nejznámější dětskou hrou Slepá bába. Ať zvedne ruku, kdo jí nikdy nehrál . . . zajímavé. Ovšem pracuje se tu z podstatou této i jiných „her“. Jedná se o její hlubokou minulost a proč vlastně vznikla tato říkanková hra. Líbí se mi, kam až byl tvůrce schopen zajít do minulosti, aby to tak nějak každý pochopil. Že za to může Němcová nechápu, ale pana Erbena jsem se vždycky bál. Například z jeho Zlatého kolovratu se mi na hlavě ježí vlasy do dnes. Citát: Když člověk bojuje s nevidomými, neměl by u toho mluvit. Kladivo na čaroděje – Slepý hon je dobrodružný, napínavý a strašidelný příběh. Rychle se to četlo, děj byl zajímavý a nebyl čas se zastavovat. A když už jste si konečně prošli celou slepou bábou a poznali i kohouta v koutě, vytasil na nás pan spisovatel možné pokračování. Ke konci se totiž objevuje další zajímavý námět, který by určitě stál za zpracování do literární podoby. Tento příběh ze série Kladiva na čaroděje rozhodně doporučuji. I pro ty, kteří třeba nikdy z této řady nic nečetli. Citát: Někdy prostě nejlepší způsob, jak bojovat se zlem, je nechat ho vyhrát.... celý text

BRSRKR: Krvavá pouť. Kniha první 2024, Mattson Tomlin

„Jakmile se promění v netvora, musí být ukojena jeho touha po násilí. V lidské podobě si s ním dokážeme časem poradit.“ (Padlá říše) BRZRK Krvavá pouť - Kniha první, přinesla přesně to, jak se příběh jmenuje. Krvavá pouť je krvavá. Kniha první obsahuje dva příběhy. A tím je Symfonie zkázy a Padlá říše. Už jen ty další dva názvy příběhů naznačují, že to bude koupel v krvi. Ještě snad nikdy jsem nezažil tolik násilí a krve jen v názvech. A to jsem ještě knihu ani pořádně neotevřel. Vlastně už jen samotná obálka naznačí to své. A že je dobře nakreslená, tomu vděčíme tvůrci a kreslíří, který si říká Travis Charest. Netřeba dodávat, že na obalu je Keanu Reeves, který se podílí na příběhu svým námětem. Citát: V prvních dnech pouze opakoval stejná slova: Tohle pro vás nedopadne dobře. (Padlá říše) Jo, dost keců, jdeme na to. Příběh první Symfonie zkázy mi tak trochu evokuje Conana. Vzhledem k tomu, že příběh začíná v Atlantidě, není se ani čemu moc divit. Ale i tak se mi zdá, že Berserkr Unute, zde vystupující, na Conana nemá. Nemluví, jen zabíjí . . . a ještě ta barva jeho oblečení . . . Další poznatky k této povídce najdete v komentáři v sekci „Části díla“ u této knihy. Citát: Často jsem byla tázána, zda pohled na ta jatka nemá vliv na mou duši . . . (Symfonie zkázy) Druhý příběh „Padlá říše“ nám mimo jiné přináší i celý nový tým tvůrců. Tak že zapomeňte na docela přijatelnou kresbu v předešlém příběhu a zvykejte si zase na jinou. Přesně ta situace, kterou nesnáším. Někdo vymyslí příběh a pak to jen posílá dál a dál jiným tvůrcům, až je z příběhu mišmaš. Naštěstí je kresba nové kreslířky úžasná a scénář je ještě dokonalejší. Další poznatky najdete v komentáři k této povídce v sekci „Části díla“ u této knihy. Citát: Pojďte, jsou netrpěliví, chtějí vidět krev a vy už se začínáte hojit. (Symfonie zkázy)... celý text

Kalužiny modré krve 2003, Jaroslav Mostecký

„Je-li cílem evoluce na této planetě vyhlazení humanoidů a jejich nahrazení nějakou jinou formou života, nedá se nic dělat.“ Toto je šestá kniha v pořadí příběhů Marka Stonea, napsaná Českým spisovatelem. Jaroslav Mostecký se také do této sbírky přičinil svým příběhem Kalužiny modré krve. Tohle byl velmi divný příběh. Jakýsi pokus o vesmírnou detektivku. Jenže to trochu postrádalo logiku. Například jsem stále přemýšlel, co například ty holky zavřené v labyrintu serialu jedli. Nikdo tam nesměl, jen eunuši, ale zásobování vysvětleno nebylo. Takových holek na jednom místě musí mít své potřeby a to nepíšu jen o jídle. Je spousta dalších věcí. Tady mi to prostě hlava nebrala. Vlastně celý ten příběh mi nesednul. Sice se to hezky četlo, ale člověk nesmí moc přemýšlet o detailech. A to hold někdy prostě nešlo. Citát: Rozčiluje mne, že se na cizí planetě setkám s inteligentní bytostí kdovíodkud, o jejímž světě Pozemská unie podle všeho vůbec nic neví, ta bytost mi zachrání život a osloví mě mým JMÉNEM!... celý text

S pokorou a nadějí 2021, Becky Chambers (p)

„ . . . lehce se zatřásla. Buňka se rozdělila na dvě. Nemůžu říct, že bych zajásala, řvala jsem. Jako lvice. Tady to máme!“ Při čtení této „pohodovky“ jsem se musel smát. Já čekal agresivní, bojeschopné vetřelce, krev, zmar a beznaděj. Jo, to jsem se tedy hodně spletl. Tohle je přírodopisné výpravné sci-fi Čtyři planety, čtyři mírumilovná přistání, žádné napětí, všechno v klidu a pohodě. Dokonce i ty „krysy“ (šneci na plášti lodě) nechce posádka zabít, ale nakonec to byl asi jedinej masakr při této výpravě. Že se v pozadí neozývá planeta Země, je jen takový doplněk. A pokud přežijí jen lidé na této lodi, bude to konec všech nadějí. Citát: Jednoho dne jsem vzhlédla od pracovního stolu, kde jsem právě označovala vzorky kamenů . . . Například dvě lesby na lodi, takhle to Darwin vůbec nemyslel. Tohle není četba pro mne. To jsem se mohl podívat na Discovery, tam je víc napětí. Tady je jediné napětí, když se buňka zatřásla a rozdělila se na dvě. Pokud se věnujete vědě – ať už profesionálně, nebo je to pro vás koníček či jen prchavý zájem -, myslím, že tento skutek (čin těch buněk) vás nadchne stejně jako mě. Ještě sice nevíme to největší „PROČ“, ale rozhodně jsme se dostali o pořádný krok dál . . . Dalším příběhům paní spisovatelky se prozatím o pár parseků vyhnu. Citát: Je těžké připisovat hodnotu objevům, když jste ještě neodhalili parametry reality.... celý text

Program Nosferatu 2024, Miroslav Pech

„Největším luxusem, kterej si může člověk dovolit, je prázdná hlava.“ „NECHOĎ DOVNITŘ VOLEJ HAVRANY“ Čtrnáctá Zrnka temnoty opět dokazují, že spisovatelé sem vybraní dost hřeší tím, že používají scény a situace z jiných, již hodně známých příběhů. Já jsem spokojen tak na půl. Když totiž odečtu různá klišé z jiných knih, příběhů a od jiných spisovatelů, hrubá kostra příběhu je povedená. Forma vyprávění je někdy moc dětská, ale jak jsem řekl, zrnka temnoty v tom rozhodně najdete. Navíc jsem se pobavil, když si „táta“ zkoušel svý možnosti. Víc nenapíšu, ať nebouchnete a já nespoileruju. Vzhledem k tomu, že má tento příběh asi jen 150 stran nestačí vás unudit k smrti, protože ta poslední fáze za něco stála. Rozhodně jsem rád, že jsem vydržel až na konec. Citát: Ty jsi tak slaďoučká, že tě asi maminka brzo spapá.... celý text

Adarhargský jed 2003, Štěpán Kopřiva

„Z jistého filozofického hlediska nic není náhoda, neb vše je předurčeno.“ Téměř po dvou letech jsem se dostal na začátek. Adarhargský jed je totiž úplně první příběh ze série Mark Stone, kapitán pro dohled nad primitivními planetami, co jsem četl. Za tu dobu mám načteno již dalších 64 příběhů, který v roce 1975 započal Jean-Pierre Garen svým prvním dobrodružstvím „Trestancem na Edenii.“ Jsou to vesměs jednoduché, dobrodružné sci-fi říznuté špetkou humoru, sexu a bojových scén. Štěpán Kopřiva nijak z této linie neodbočil (až na malé, skoro nevýznamné, detaily) a zůstal věrný Garenovo odkazu. Malá ochutnávka: Vlna je doslova smetla. V jednu chvíli to byl obyčejný bar plný rozstřílených stolků a převrhnutých židlí, s třemi pálícími maniaky, jednou mrtvolou, dvěma vyděšenými feťáky, barmanem ukrývajícím se za pultem a opilcem stále spícím s hlavou na stole. V další už byla všude jen řvoucí masa zpěněné vody. Je s podivem, že když jsem tuto knihu četl podruhé, našel jsem i několik citátů, které mi při prvním čtení nějak unikly. Vím to, protože jsem v knize měl vloženou starou popsanou záložku z vyznačenými původními citacemi. A tak se stane, že v tomto, mém druhém komentáři k příběhu, nepoužiju citáty stejné, ale „nové.“ ( i malá ochutnávka bude jiná) Jinak je to akční, dobrodružný, je v tom i sex a napětí. Prostě klasika. Z těch pěti Českých příběhů, které jsem již četl, je zatím Adarhargský jed tím nejlepším v České sérii. Štěpán Kopřiva zabodoval. I kdyby jste nikdy nečetli žádného Marka Stonea, tohle si rozhodně přečtěte. Doporučuji! Citát: Řekl i to, co nevěděl. Bohužel toho, co nevěděl, bylo výrazně víc než toho, co věděl. V příběhu je i odkaz na další velkolepé dobrodružství. Jedná se o Perryho Rhodana. Když jsem se díval, tady na Databázi, kolik že to má dílů, trochu jsem se lekl. 394 – slovy: tři sta devadesát čtyři!! Je to sice nová vzrušující výzva, ale to nikdy nedám dohromady :-) Citát: Bojíš se, že se budeš nudit? Nakup si zásobu sci-fi magazínů. Slyšel jsem, že Perry Rhodan docela ujde.... celý text

Hvězda mého života 2010, Ondřej Neff

„Něco není v pořádku“ Jemně zavrtěl hlavou. „Nevím. Možná. Uvidíme.“ Proč jí nevytáhnete? Vždyť je úplně hotová!“ „Možná že je, možná není. Ona si sama řekne.“ Když jsem četl „Měsíc mého života“ a posléze „Reparátora“, říkal jsem si, kam ten pan spisovatel spěchá? Teprve „Rock mého života“ se trochu ustálilo a sledovalo samostatný příběh. Ale až teprve ve „Hvězdě mého života“ se konečně dozvíme, jak Jakub Nedomý k Dědkovi Čuchákovi přišel. A také, jak Čuchák přišel k Čuchákovi. Tady je to celé pěkně od počátků jejich přátelství a spolupráci. Prostě všechny ty okolnosti, které tvoří podstatu příběhů z Arkádie. Malá ochutnávka: Co si takovej Polák myslí, že se rozsypu, když uslyším, že mě prokleje? I když, na druhou stranu, být prokletej od Poláka, to už je něco. To člověk jede do pekla jak namydlenej, a ani nemusí čekat na smrt. Snad nejakčnější, nejzajímavější a nejbrutálnější je v příběhu duo Alice – Viktor. Jejich eskapády a zabíjení snad nezná hranic. I když on se ani Jakub Nedomý neztratí. Jeho průjezd ochrannou stěnou je taky pěkně šílená jízda. Jinak je příběh snad nejlepší z těch čtyřech knih, co jsem zatím četl. Bavil jsem se, smál jsem se i se někdy divil, co všechno se dá vymyslet. Například proměna v Čucháka mě docela dostala. Je to prostě povedené dobrodružství a už se pomalu připravuju na další příběh. Citát: Nikdo není dokonalý, ani Třpyt rosy. PS – V příběhu je strašný kiks. Jedná se o převrácené vozidlo. Nemohou jej dostat zpět na kola, ale najednou jim hrozí nebezpečí, tak do auta nasednou a ujedou . . . jak jen dostali vůz na kola nám pan spisovatel neobjasnil.... celý text

Chameleon v běhu staletí 2023, Eva Žilková

Říše: živočichové (Animalia) Kmen: obojživelníci (Amphibiae) Třída: plazi (Serpentina) Čeleď: suchozemští (Lacertae) Rod: Chameleon „Není to ještě úplně dotažené, chameleon přece není . . . ale nevadí.“ Pokud nechápete, o čem to na počátku věků píšu, po přečtení této knihy pochopíte. Ke knize jsem se dostal zcela záměrně. Paní spisovatelka Eva Žilková totiž napsala povídkovou knihu „Zákon chrličů“, která mě zrovna moc dvakrát nesedla. Zákon chrličů jsem si koupil protože měl povedený foto obal a zajímavý námět. Obsah byl však strašný. Trochu jsem se obával i této knihy. Opět má totiž pěkný obal a zajímavý námět. S chameleonem na tričku, který vyrobila Nikola Cuc, (která má na svědomí i krásné ilustrace v této knize), jsem začal číst. Malá ochutnávka: Během 18. a 19. století je popsáno více než osmdesát druhů chameleonů. Několikrát se změní systém klasifikace jejich rodů, až se ustálí na dnešních jedenácti. Postupně je popsáno dvě stě čtyřicet tři druhů chameleonů, ale nikdo nemůže říct, že je počet správný a konečný. Někteří vymřou dřív, než je věda objeví, jiní se dovedně skrývají. Kdo ví, na jakém čísle se jejich počet jednou zastaví. Možná nikdy neobjevíme všechny a některý z malých mistrů neviditelnosti nám přece unikne. Bude to ten nejšťastnější chameleon na světě. Musím uznat, že tohle se paní spisovatelce povedlo. A protože jsem se dočetl, že paní Žilková studovala historii, rozhodl jsem se jejím slovům věřit. Ne vše, co je zde řečeno má jisté historické podklady, ale protože nejsem žádný učenec, a historii jsem viděl jen z rychlíku, mohu přiznat, že by to tak kdysi i mohlo být. V příběhu o Chameleonech v běhu staletí se dostaneme na počátek lidstva a svou poutí běhu staletí skončíme až v současnosti. Vše je čtenáři podáváno srozumitelně, sem tam je i možnost zamyslet se nad chameleonem a jeho opravdovou úlohou v daném čase, ale hlavně je to přehledné a zajímavě podložené „fakty“. Byl jsem mile překvapen a příběhy o chameleonech mě prostě bavily. Tuto knihu vřele doporučuji, obsahem je velmi zajímavá. Citát: Možná jednou, až lidská civilizace zmizí, se planeta lidí stane planetou chameleonů. Náš malý hrdina bude na věk lidí jen matně vzpomínat jako na prchavý zlomek věčnosti.... celý text

Naposled 2014, Warren Ellis

„Nenávist. Kulky. Bomby. Krev. Špióni.“ „Leze vám to kurva do těch vašich makovic, lidi?“ Ve Městě je vydáno Stanné právo. Policie brutálně napadá obyvatele. Spider Jeruzalem stále více propadá demenci své nemoci. Ale z posledních chvil se snaží stále publikovat a komentovat dění v ulicích. První tři díly „Po hlavě“ jsou hodně krvavé a smutné. Dokonce i kočka Kočka má svůj splín. S tím nic nenadělá ani smajlík se třema očima a úsměvem. V dalším příběhu jdeme „Rovnou do Pekla“. V ulicích Města se lidé bouří. Svoboda slova je potlačována, ale ne na dlouho. Opět pěkný krvavý masakr – válka v ulicích. Každé hnutí, každé noviny jdou do boje. Drsné napětí. Citát: Všechny nás znásilní a zastřelí a zase znásilní. Šílený „Dlouhý den končí“, nás zavede zpět k Jeruzalemovi. Ten v tomto příběhu vyráží se svýma dvěma ohavnýma asistentkama do ulic. Má rande s Fešákem. Preziden Callahan rozhodně nebude nadšený. Vedou s Jeruzalemem dlouhý rozhovor. Někdy až nudný, protože se zde dost věcí opakuje. Ale jinak cajk. V příběhu „Naposled“ se Spider Jeruzalem odebral na místo posledního odpočinku. Ano, to je sídlo v horách, kde to všechno začalo. A asi to zde i všechno skončí. Ovšem, končí to docela šíleně! Citát: Když to udělá president, není to zločin. Další příběh „Nenávidím to tu“ je už z jiného soudku. Nebudu se k tomu tady vyjadřovat. Místo toho jsem příběh vložil do sekce „Části díla“ a napsal k němu svůj komentář. Ovšem přeci jenom bych jedenu kapitolu v knize zde vyzdvihl. Jedná se kapitolu z názvem „Žijeme v monokultuře.“ To je fakt síla. Myslím, že to trochu škádlí rasistický postoj, ale co je mi kurva po tom, když s tím souhlasím?Všude se futrujou cizí kultury a my si je musíme nechávat projít žaludkem. I tady v Praze. Kdy jste naposled měli například poctivou svíčkovou se šesti místo durum nebo burgru? Ano, o tom Spider Jeruzalem také píše. A dost se monokulturou trápí. Zbytek najdete v jeho knize na konci tohoto komiksu. Citát: Nenávidím, jak mě to miluje, a nenávidím, jaký z toho mám pocit. Nenávidím to tu . . . ale chraň pánbů, nedovedu si představit, že bych žil někde jinde. (Nenávidím to tu)... celý text

Hlubiny města 2023, * antologie

„Kdyby ten klavír nevážil nejmíň metrák, a kdybychom nestáli dobrej patnáct metrů od jakýhokoliv baráku, řekl bych, že ho někdo prohodil támhle tím oknem . . .“ (Rutina – Martin Paytok) „Každé město má své hluboké tajemství.“ První čtyři povídky jsem docela protrpěl. Nebavily mě. Už už jsem to chtěl vzdát, ale pak jsem si řekl, „jsou to jen povídky, nebude trvat dlouho, než se pročteš na jejich konec“. Navíc z velké části jsou od spisovatelů, o kterých jsem nikdy „neslyšel“. Například politický spisovatel Dalibor Vácha . . . a napíše fantasy? Nebo „venkovský“ spisovatel Jan Štifter. Fakt mě jeho „Zavařovačky“ totálně dostaly – chtěl jsem po nich tuto antologii odložit a zavařit jí někam hluboko do mé knihovny, aby tam hnila až do konce věků. Ale jak jsem řekl – vydrž, prďka, vydrž, třeba to bude lepší. Malá ochutnávka: Vykřičený dům byl označený velkým kamenem, zasazeným do dlažby, který měl při příchodu tvar mužského přirození, kdežto při odchodu tvar srdce. Za dveřmi jsme prošli chodbou do kruhové haly, kde v sedmi výklencích sedělo sedm nádherných dívek. Oblečené byly do průsvitných říz a pleť měly tak bledou, že skrze ni prosvítalo modré tkanivo cév. (Dutý septagon – Petr Stančík) Pátý a šestý příběh mě už zaujal. Například mě totálně dostal příběh, vedení v této antologii jako pátý. „Dutý septagon“ od Petra Stančíka. Jeho atmosféra byla perfektní. A zároveň musím přiznat, že po Mlýnu na mumie, jsem od tohoto spisovatele už nic jiného nepřečetl. Ale tohle se mu povedlo. Dalším dobrým příběhem byla „Rutina“ od Martina Paytoka. Detektivka s . . . klavírem – fakt povedený. Nádech tajemna mě dostal. No a pak už to jsou vesměs povedené příběhy. Citát: Chcete si snad nechat ujít příležitost setkání s aktérem jednoho z nejnebezpečnějších městských mýtů? (Pan Twardowski) Od povídky číslo 8 až po příběh příběh třináctý jsem byl spokojený. Pravda, „Luna ve spletitých uličkách“ od paní Vrbenské je spletitý příběh o kterém si můžete myslet cokoliv. Příběh „Zakantum“ od Veroniky Fiedlerové doporučuji, byl perfektní. Povídka od Anny Bolavé mě vůbec neoslovila a poslední příběh od Kristýny Sněgoňové mě totálně zklamal. Měl jsem za to, že tato spisovatelka umí víc. Ostatně, kdo se chce dozvědět víc, najdete ke všem povídkám mé komentáře v sekci „Části díla“ a nebo klikněte zde: https://www.databazeknih.cz/povidky-z-knihy/hlubiny-mesta-513069 Citát: Víš jak jsme si v Praze vždycky dělali prdel, že Brno není město, ale duševní stav? (Dno výkopu – Vilém Koubek)... celý text

Meč proti sekeře 2003, Miroslav Žamboch

„To jsou ti androidi . . . ti panáci vždycky udělají, co je třeba, místo toho, co je správně.“ „Muž se musí postavit i bohům, když si myslí, že je to správně.“ Jen pro úplnost – tohle je čtvrtý příběh z řady Mark Stone, kapitán pro dohled nad primitivními planetami, napsaný Českým spisovatelem. U pana Miroslava Žambocha oceňuji, že ačkoliv okamžitě zařadil příběh do své příběhové linie, drží se linie příběhů, který započal Jean-Pierre Garen. Protože nečíst ani jeden příběh předcházející, z řady kapitán pro dohled nad primitivními planetami, skoro bych si myslel, že se Bakly dostal na jinou planetu. Oproti předcházejícímu dobrodružství z pera pana Procházky (Jablka z Beltamoru), je tohle prostě dokonalé. Drží se to základních aspektů francouzského tvůrce celé série, má to dobrodružný základ, napětí, sex i perfektní dokončení. Citát: Cítil, že se stal svědkem počátku celoplanetární války. Pan Žamboch si sice do příběhu přidal některé své myšlenky a inovace, ale nepůsobí to tak „vetřelecky“ a čtenář to v poklidu přijme. Píšu třeba o některých inovacích robota Raye, se kterými se čtenář v předcházejících příbězích vůbec nesetkal. I o pravidlech, které jsme nikdy od Jean-Pierra nečetli. Ale jak říkám, je to neinvazní doplněk k jinak perfektnímu příběhu. Celé to byla jedna velká bitva alá Žamboch a celé to bylo po vzoru Garen. Dokonalé. Citát: Příroda odezněla a přesunula se do kmenové historie.... celý text

Kráva nebeská 2016, David Duchovny

„Vidíte! Žádná slanina, žádná šunka, žádná vepřová pečínka? Žádnej já! Tohle je košer ráj, vy pitomci!“ „Většina lidí si myslí, že krávy nemyslí.“ Kráva, prase a krocan vejdou do baru a barman řekne . . . VEČEŘE. Ty krávo! To bylo tak ujetý, až to bylo hezký. Nenapsat to David Duchovny, věřil bych, že to napsal nějakej sjetej mimozemšťan z Akt X. Dobrej rozjezd, příjemný útěk a hlavně ta geniální myšlenka celého putování – paráda. Pravda, ty anabáze v různých zemích, to už bylo trochu přes míru . . . ale jinak super výlet. Nebudu se ptát, jak kráva mohla chodit po dvou, (Ukradla jsem z domu mapu světa a pár svazků Encyklopedie Britannica), aby vypadala jako „lidská kráva“, nebudu se pídit po tom, jak mohli krást v obchodech a nikdo si jich nevšimnul, nebudu bazírovat na tom, jak mohl krocan používat mobilní telefon a lítat s letadlem . . . příběh mě vzal pod svá křídla, ale nenechal jsem se vodit za čenich. Citát: Tahle země byla celá šílená a já šílela z ní. Tak tohle znamená být šílená kráva. Pochopil jsem i, že tam pan spisovatel-herec musel vložit sex, nadávky i fekální humor, aby to pobrala větší část čtenářů, a aby se příběh donesl ke všem . . . a i s tím souhlasím. Tak že jsem se obrnil, opevnil a smál se u tohoto, trochu ujetého, ale jinak velmi krásného, a poučného příběhu. Jen škoda, že to v Hollywoodu už nenatočí a věřím, že Netflix na to neskočí, protože by to celé pokálely kravskou mrvou. Ostatně dokážete si u nich (Netflix) představit film, kde židovské prase v Izraeli ukamenují muslimové? A to nepíšu o tom, že zde mluvící zvířata ukazují dětem cestu k drogové závislosti. Ne, to by vám, ty krávo, hlava nebrala. Jinak David Duchovny nese odpovědnost za všechny kraviny v mém textu. Citát: Malý krůček pro krávu, ale obrovský skok pro skot.... celý text

Tanec papírových draků 2: Hon 2023, Petr Brožovský

„Doktor, nový Doktor, doktor Pacient a Mrtvola. Znělo to jako začátek vtipu z pitevny. Ty debilní přezdívky mi přerůstaly přes hlavu.“ „Když jsem se probudil, pozoroval mě Adolf Hitler. Nikoliv živý, samozřejmě, přesto mě obraz s Vůdcem na stěně poněkud zarazil. Podobnou bytovou dekoraci jsem naposledy viděl na návštěvě u kamaráda v Bruntálu.“ Někdy se z knih člověk dozví docela zajímavé informace. Ano, a hned se tu rýsuje otázka: Kdo je z Bruntálu? Kdo pracuje v Epoše (pracoval?) a je z Bruntálu? No jasně – vortex-blik! Citát: Píchali jsme stejnou holku, tak že jsme něco jako poševní bratři. Velmi mě pobavila a nadchla akční scéna odehrávající se na stranách 129 až 132. U tohoto výkonu hlavního hrdiny jsem se pobavil snad nejvíc v celém příběhu. I když i to ostatní za to stojí. Celkově mám dojem, že kniha druhá je akčnější i vtipnější. Jakoby se Mrtvola poučil a nechtěl své čtenáře zklamat. A když se přidalo cestování časem, tak jsem tleskal. Pravda, musím se zeptat, co je to, do prdele, vortex!?!? A i kdyby mě na to autor v doslovu doslova neupozornil, stejně bych se zeptal. Malá ochutnávka: „Hele, to je von,?“ nacpal mi před obličej displej s fotografií opáleného sympaťáka s lehce oplácanými rysy a bělajícími vlasy. „Strč si ten telefon někam, nechci se vybourat,“ zavrčel jsem. „Nebude to tak těžký, neboj,“ uklidňoval mě. „Dáme si drink na pláži, štípneme notebook, a než se naděješ, jsme na cestě domů.“ „V Kanadě se to taky tvářilo jednoduše. A zpáteční cestu jsem strávil v umělým spánku,“ povzdychl jsem si. Je to příjemný mix akce, lásky, klidu a napětí. Příběh se odehrává pět let po prvních událostech. Tým PSZÚ (Význam zkratky je dvojsmyslný, nejděte si to svoje) je trochu obnovený, ale zatím docela mizerný. Situace kolem přezdívek se velmi pomalu stabilizuje. Napětí vzrůstá krok od kroku. Smrt je blízko. Všechen ten zmatek kolem krystalu je stupňující. Užíval jsem si tyto chvilky. A jak jsem již řekl, vrcholem byl vortex. (co je to . . .) Jo, já se bavil. A teď si ho jdu vykouřit. Cestou jsem vybral asi dvacet citátů a vkouřil je panu Brožovskému na jeho DKProfil. Dobrej je ten o kozách . . . Citát: A je teda teplý si ho sám vykouřit, nebo ne? (ten není o kozách)... celý text

Troll 2023, Matthew A. Clarke

„Kdo říká, že sebevražda je snadné východisko, zřejmě jí nikdy nezkusil.“ Tohle jsem nějak nepobral. Co to jako mělo být? Troll ve sklepě? Nejhorší Zrnka temnoty, co jsem zatím četl. Všichni v tom příběhu jsou tak nepřirozeně divní, že jsem to ani nechtěl dočíst. Naštěstí je to krátké, tak jsem se dlouho netrápil. Vlastně asi nejkladnější postava byla ta trolice ve sklepě. Ta alespoň měla přirozenou povahu a pomáhala se zabíjením mladých nerozhodných idiotů. Ta trojice (dvojice), co jí naháněla byla ve vraždění a páchání podivných skutků ještě horší. Nemohl jsem si vybrat, komu fandit, všichni byli nesympatičtí. Celý děj se mi vůbec nelíbil. Citát: Nejsem si jistá, že jsem hezká. Chtějí se hezký lidi zabíjet?... celý text

Nezabolí jazyk od dobrého slova: Antologie českého aforismu 2004, Jiří Žáček

„Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět, stará garda má pocit, že s ní lepší svět odchází.“ (Karel Čapek) „Kdo nic neví, musí věřit všemu.“ (Jan Neruda) K této knize aforismů jsem přišel jako slepej k houslím – abych to tak nějak nesložitě vysvětlil :-) Knihu mi doporučil pan Lech Przeczek. Pokud se vám zdá, že je to Polské jméno, tak asi jo, ale jinak se jedná o třineckého autora, kterého tady na Databázi knih najdete převážně jako spisovatele aforismů. Aforismy já zas tak moc nemusím, vlastně kecám, přidávám sem na DK dosti citátů známých i neznámých spisovatelů, a některé z těch citátů jsou vlastně aforismy. Jedná se spíš o to, že rád cituji a aforismuji, ale jen v malé míře. Citát: Pohlédnou do zrcadla často vyžaduje velkou dávku odvahy. (Lech Przeczek) Celá kniha aforismů je pro mne velkým oříškem a jak bych tak řek slovy Stephena Kinga; Je to na dlouhý pochod. Tuto knihu jsem četl v přestávkám mezi jinými knihami a na zastávkách tramvaje, kdy jsem čekal na spoj. Trvalo to skoro měsíc. Kniha má přes 280 stran. Je rozdělena na pár pasáží jako je třeba Česká přísloví nebo Lidová rčení. No a pak se to rozjede jmenovitě od různých autorů. Citát: Mírová holubička by měla mít v zobáku místo olivové ratolesti pěknou lískovku! (Vlasta Burian) Většina z nich již není mezi námi, ale jejich výroky zůstávají nesmrtelné. Osobně mě nejvíc zaujaly aforismy Vlasty Buriana, Jana Nerudy, Karla Čapka nebo Jana Wericha – ano, jak by řekl klasik – výroky klasiků. Ale najdete tu celkem 66 českých autorů a jejich výroků. Je toho však tolik, že si to všechno rozhodně nejde zapamatovat. Jinak se u těchto aforismů pobavíte, zamyslíte se nad nimi, a určitě si ty nejzajímavější zapamatujete. Které jsou ty nejzajímavější vám však napovím, protože věřím, že každý jedinec, každá osobnost, si najde ty své. Citát: Může být i smutno, jen když je při tom veselo. (Jan Werich)... celý text

To, co zabíjí děti. Kniha druhá 2024, James Tynion IV

„Někdy ráda ubližuje lidem tím, že jim říká pravdu. Pravda může bolet víc.“ Rozbalit, očuchat (áááách) a jdeme na to. I když jsem Knihu první nehodnotil zrovna nejlichotivěji, nebyl důvod se netěšit na Knihu druhou. Ostatně příběhy na sebe navazují a tak si říkám, proč to není rovnou kolosálka? Ale což, dvě knihy zaberou stejné místo. Po masakru z Knihy první se tu rozjíždí vyšetřování. Ale šerif Carter není zrovna frajer a mám pocit, že rozumu taky moc nepobral. Je z vražd rozhodně rozhozenej, a zpočátku si vůbec nevěděl rady. Tak že první část této knihy je hodně o mluvení. Akce skoro žádná. Citát: Myslím, že když ti všechny, co znáš, sežerou příšery, můžeš bejt zlá, jak chceš. Docela mě pobavil přílet paní Stínací do USA. Scéna s telefonistkou a záchodem vás určitě také rozesměje. Ale na druhou stranu se Stínací nebude rozhodně žádná sranda. Začal jsem se bát o osud Eriky. Už jen pár hodin – a pak začne masakr. Ke konci začíná být děj skoro až beznadějný pro osoby, kterým jsem fandil. Bylo to strhující. Chaos je však někde jinde. Opět musím upozornit na zmatená komiksová okna. Někdy jsem šel jiným směrem, než zamýšleli tvůrci. To byl asi nejhorší zážitek s kreslením tohoto příběhu. Jinak kresba je střídmá a celkem povedená. (Až na ta chaotická okna). Celkově to však na mě mělo lepší dojem, než Kniha první. A myslím si, že jako celek to za 80% obstojí. Citát: Neumřu nějakou zasraně dementní smrtí!... celý text

Tanec papírových draků 2022, Petr Brožovský

„Zabiju ho. Zabiju ho a pak o oživím a zabiju znova. Ještě nevím jak, ale do minuty zemře. Přísahám.“ „Hlavní je, že víš, proč tu jsi . . .“ Od pana Brožovského jsem nikdy nic nečetl. Dalo by se i říci, že to je vlastně skoro prvotina. Tak že jsem k tomuto příběhu přistupoval s poněkud smíšenými pocity. Takových příběhů už tu bylo a vesměs to bylo jen opisování od základu. Tanec papírových draků mě však překvapil. Není to žádná šílená akční jízda, je to střídmé, bez nějakých emociálních výlevů a s poměrně klidným a přímočarým dějem. Hlavní hrdina se většinou neptá a hned jedná. A je tu spousty odkazů na popkulturní věci. Například něco jako X-meni, Thanosovo lusknutí a spousty hudby. Ale to se dá vydržet a tolerovat. Citát: Nikdo nevolá policii, když se probudí na dálničním odpočívadle bez peněz, s kocovinou jako kráva, smrdí jako putyka, na obličeji má dámské spodní prádlo, nádobíčko venku a nic si nepamatuje. (POZOR možný spoiler!) Pokud se ptáte, co to je „Thanosovo luskuntí“ doporučuji Marvels movie. Mimochodem já Thanosovi fandil a křičel na něj – luskni ještě jednou!!!! Něco podobné hrozí i v tomto příběhu, ale víc už dost, ať neprozradím děj. Tak že je tu spousta zbraní, akce, lásky . . . hmmm . . . zní to divně? No, o jedné holce by se dalo pochybovat, pokud jí najdete v koupelně jak si honí . . . Ne, je to prostě pohodové čtení u kterého se zasmějete, zamyslíte a až to dočtete, budete se pídit po pokračování. Při čtení jsem poslouchal symfonický koncert Automobilio Explosivo Forte v AGS dur. Citát: Yes! A mám tě! Mám tě, mám tě, mám tě! Máchání rukou, hejbání věcma, debilní černý kabáty – byla ze Zmijozelu!... celý text

Jablka z Beltamoru 2002, Jiří W. Procházka

„Byl to moudrý lid. Pokroku netřeba. Obyčejně přinášel jen komplikace.“ Pan Procházka Jiří W. umí dvě věci. Buď napíše velmi dobrý příběh nebo to celé pos. . .re. Jablka z Beltamoru jsou tou druhou možností. Příběh je důkazem neúcty k původnímu tvůrci. Zatím co se pan Jean-Pierre Garen snažil celý život psát jednoduché příběhy, pan Procházka to vzal z gruntu, šíleně, nepřehledně a vlastně i nudně. Každý, kdo kdy četl příběhy kapitána Marka Stonea je zvyklej na jednoduchost a přímočarost. Tohle je opakem. U čtení tohoto příběhu jsem se několikrát i zhrozil slovních obratů a vkládání známých pojmů z příběhů této řady. Vše se to vůbec nehodilo a bylo to vlastně nevkusné. Odpad tomu dávat nebudu, ale byl jsem tomu blízko. Citát: Záblesk by snad oslepil i již slepého.... celý text

Tankový prapor 1990, Josef Škvorecký

„Dodržováním okopových norem bojujeme za mír.“ Díky Čtenářské výzvě (a Odznakům :-) :-) :-)) jsem se opět vrátil k této knížce. Tankový prapor jsem již kdysi několikrát četl. Podobné příběhy se tenkrát odehrávaly skoro na každém Vojenském útvaru. Já osobně jsem byl u protiletecké roty T3 (Těžká třetí). Také jsem si užil mnoho srandy, nepochopení i lásek. V tomto nám pan Josef Škvorecký nelže. Akorát je jeden z mála, který o tom prostě napsal. A protože u tankánů sloužil, měl to, jak se tak říká, z první ráčny. Malá ochutnávka: „Hovno“ zaznělo z věže. „Na to se vyseru.“ „Neser Juraji,“ pravil pedagogicky řidič. „Koukej maskovat!“ „Do prdele, nech mě bejt!“ „Kurva Juraji, neser boha! Přece nenecháš starýho Střevlíčka, aby maskoval za tebe.“ „Vyserem se na to kolektývně,“ řekl nabíječ. Je v tom mnoho pravdy, jak to tenkrát vlastně celé fungovalo. Jenže, díky filmu se z knihy stala jen podřadná záležitost. Jakoby si lidé o tamní době nechtěli pořádně číst a tak dali přednost filmovému zpracování. To bylo přímočařejší a díky hereckým výkonům herců „herecké“ doby i přehlednějším a srandovnějším. Ale pozor, nemyslete si, že to byla nějaká zas tak moc špatná doba. Jak řekl pan Pelc . . .a bude hůř. Citát: Ten si zas nasral do krku, až mu hovna tečou po bradě.... celý text