3497299 komentáře u knih

Elkinsova kniha mi trochu připomněla Bayardovo kontroverzní dílo Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli — v obou dochází vzdělaný akademik k jakýmsi terapeutickým radám, jak si najít k umění vlastní cestu a nefrustrovat se jeho intelektuálními nároky a přemírou encyklopedických znalostí, jež je třeba pro akademické porozumění načerpat, přičemž vychází z toho, že se současné umění — ať literární či vizuální — "normálnímu" člověku odcizilo. Na tom by nebylo v zásadě nic špatného, jak Bayard tak Elkins ovšem, i když každý jinak, předkládají pouze nesystematický souhrn banalit či podivných dojmologií (v případě Bayarda tedy ještě podepřené demagogickým přístupem). Jediné, co je na Elkinsově knize skutečně zajímavé, je samotný nápad dívat se na percepci umění tímto "neakademickým" způsobem a samotné zveřejněné výpovědi dotazovaných diváků. Zpracování vytyčeného tématu je ovšem slabé a ne příliš přínosné. V dílčích psychologických vysvětleních některých pohnutek se Elkins jeví být značně naivním či nedovtipným, díky čemuž jsem začal o jeho celkovém způsobu uvažování dost pochybovat. Přestože mi tedy jeho pohled na umění není v zásadě vzdálený, ve většině závěrů s ním nesouhlasím a kniha je pro mě celkově zklamáním.

1 04.11.2013

Celkem mě pobavilo, že Tavel v krátkém příspěvku psychochirurgii píše o potenciálním prospěchu "Monizovy operace". Egas Moniz je portugalský lékař, který svého času dostal Nobelovu cenu za vynález frontální lobotomie. Není nad to, když se věci nazývají pravými jmény.

Jinak jde o suché přelouskání Franklovy teorie logoterapie a zásad terapeutického přístupu s tím spojeným. Tavel k Franklovu učení nepřináší téměř nic nového a pokud přece, pak ve značně zjednodušené a zredukované formě, kde dominuje shrnutí a tučně zvýrazněné věty, jež jsou poplatné didaktické formě. Pokud znáte Frankla a víte něco málo o jeho myšlenkovém a historickém kontextu, Tavelova kniha je pro vás zbytečná. Jediné, co mě více zaujalo, je přehled statistických výzkumů, kterak náboženská víra ovlivňuje zdraví a délku života. I v tomto případě ovšem ze strany autora jde jen o přehled toho, co již vytvořili jiní.

1 11.10.2013

Není to filosofický spis, nýbrž řekněme filosofická románová satira. Je to text podobného ražení, jako např. Cesty Binjumina Třetího od M. M. Sforima, či jako známější a rozsáhlejší Gulliverovy cesty. Navíc je to satira chytrá, vtipná, strohá a sympaticky nekompromisní. Polemický odkaz k Leibnizovu "nejlepšímu ze všech možných světů" je v textu na konci snad i zbytečně explicitně uveden, když Panglos praví, že "Leibniz přece nemohl nemít pravdu".

2 07.08.2013

Egan je asi "nejtvrdším" z autorů hard SF. Lze říci, že jeho práce nemá obdoby: klade vysoké nároky jak na konzistenci a detailní promyšlenost fikčního světa, tak na čtenářské schopnosti a vzdělání. Diaspora je však dílem, jež by (nejen) žádný čtenář SF neměl minout. (To pak víceméně platí i o jeho dalších knihách) Egan klade hluboké otázky po povaze vědomí a jeho možnostech, po smyslu a naplnění bytí; odpovídá rozvinutím dalekosáhlých predikcí ohledně možné povahy existence, přičemž do své konstrukce započítává jak detailní znalost astrofyziky (tedy makrosvěta), fyziky částic (mikrosvěta), psychologie, kognitivních věd, AI i možností programování. To vše pak kombinuje s notnou dávkou existenciální závrati protkané snahou dostat se na dřeň poznání sama sebe (povahy vědomí) a prostředí (povahy existence jako takové zjevující se v podobě vesmíru(ů), který(é) lze do určité míry pochopit). Těm, kteří Eganovým knihám vyčítají neživotnost a jistou strnulost v charakterizaci postav či zkrátka neschopnost vyprávět příběh, bych rád odpověděl, že Egan navazuje v dobrém slova smyslu na tradici "filosofických románů", jako je Flatland Edwina Abbotta. Stejně jako Abbott i Egan otvírá dveře poznání, rozšiřuje horizont myšlení (Egan na poněkud komplexnější a náročnější rovině než Abbott). SF vychází imho z vážné snahy uchopit ontologii obrazotvorností, čili dostat se tam, kam ji filosofie ani věda (z jakéhokoli důvodu) nemůže následovat. Greg Egan tak činí víc, než kdokoliv jiný: otvírá pandořinu skříňku "imaginace rozumu".

7 18.07.2013

Banalita nafouklá na 300 stran. Kniha navíc nápadně připomíná koncept Atlasu mraků, nicméně působí v tomto směru dosti bezradně - příběhy nejsou propojeny ničím víc, než vágně vyjádřeným, ale neustále omílaným patosem zrození-života-lásky a jakýmsi anticivilizačním étosem. Autorka si dokonce vypůjčuje otřepané prvky z dystopických světů, nedostatek invence či fantazie ji však zřejmě neumožňuje v tomto směru vytvořit nic zajímavého. Nejautentičtěji a zároveň nejlépe je popsaná část Brigity očekávající v bolestivých kontrakcích svůj porod. Je zřejmé, že autorka se zde vypsala z vlastních zážitků - bohužel to celý text nikam dál neposunuje. Celou knihu bych si dovolil shrnout citátem ze závěru: "Doufala, že tlačí..."

23.06.2013

"Je to ovšem také román o lásce, o nenaplněné touze po troše domova a štěstí, po lidsky hřejivém slově a pohlazení, román o bolesti v lidském nitru." (Ivan Dorovský - překladatel a autor doslovu)

Slova Ivana Dorovského Freudovu sestru celkem vystihují - především svou rozbředlostí a patosem válejícím se v kaluži melancholie (ne v hlubině, jak by snad autor chtěl, ale v kaluži). Smilevski smutek a tragédii nevystihuje, pouze se zjednodušeně a pokud možno všeobecně pochopitelným způsobem odkazuje k tomu, že tragédie a absurdita života jest. Tam, kde kupříkladu Stefan Chwin v Hanemannovi, či Jon Fosse v Melancholii skrze text utváří "tělo nepojmenovatelného smutku", Smilevski jen smáčí pero v písmenkové polívce. Dorovský v doslovu dále uvádí, že autor postupuje v souladu s postupy postmoderního románu a že za Freudovu sestru, jež již stačila vyjít v mnoha jazykových mutacích, dostal cenu za literaturu Evropské unie. Skutečně se zdá, jako by autor psal dílo dle unijních směrnic (snad má EU pro psaní postmoderní beletrie vlastní direktivy), a ocenění plyne především z jejich naplnění. V povrchnosti je síla, neb nevznikají průtahy během překládání a rozředěné filosofické myšlenky se mohou rychle a bezbolestně dostavit ke všem členům evropského společenství, které teď víc než kdy jindy hledá svůj duchovní smysl, odrážejíce se od obav z globalizace a ztrát regionálních kulturních specifik. Freudova sestra je spíš než textem těžícím z kultury a historie nevelkého balkánského národa rozředěným evropským myšlenkovým eintopfem: chudák Makedonie...

3 01.04.2013

Poněkud schematicky utvářený román. Autorka vzhledem ke svému akademickému zázemí zřejmě docela chytře a umně - domnívám se - stylem vyprávění a kompozicí parafrázuje dobovou literaturu. Zdá se mi ovšem, že kniha v tomto smyslu bohužel nic víc než dobře provedenou prací, tedy přímočarým naplněním programového konceptu, není. Jedná se ovšem o debut, jsem tudíž zvědav na autorčiny další díla - doufejme, že pro mě budou překvapivější...

2 31.01.2013

Velmi podnětná kniha. Pluralita názorů se tedy naklání spíše k pozitivnímu pólu vzhledem k tématu, ovšem kritický rámec se určitě nevytrácí. Barvitost osobností, přístupů a oborů je dostatečná, i když si autoři sami v úvodu kladou za vinu některé nedostatky. Zejména tedy to, že oslovovaní jsou jen muži, a dále fakt, že se příliš nezabývají nespravedlností globálůního rozdělení výdobytků moderní doby a ekonomickými aspekty věci. Konečně česká kniha, v níž se veřejně (na odborné úrovni) diskutují myšlenky Raye Kurzweila a spol.

2 26.12.2012

Midcultový kýč bez nadhledu. Pluralita pohledů a vykonstruovaná paradoxní síť, jež strojí nenaplněné touhy a bolestiplné osudy barvitého hejna matek, má čtenáři dát pocit pochopení komplikované reality a dotknout se cípu všehomíra. Bahnění si v empatické kaluži je navíc podpořeno překvapivým "queer" konceptem vyprávění. Můj osobní radar pro vnímání "umělecké pravdy" je vůči Koubkově knize ovšem poněkud skeptický, čemuž také odpovídá hodnota jedné hvězdičky...

26.12.2012

Je celkem paradoxní, jakým způsobem je nová kontroverzní kniha Petra Hájka provázaná s kritikou osvícenského programu významného představitele frankfurtské školy Theodora Adorna, jíž filosof rozvádí ve svém spise Dialektika osvícenství. Když nyní pomineme odlišné pozice (Hájek vychází z apokalyptického proroctví sv. Jana) Adorno, stejně jako Hájek, kritizuje osvícenský program jako zdánlivé osvobozování člověka z pout hierarchizované moci náboženství a feudalismu, jež ústí do zmatené doby rozmělněných hodnot spotřební kultury provázené ztrátou smyslu a vznikem nového panství kapitálu a manipulací mediální zábavou. V závěrečné části nazvané Prvky antisemitismu - Meze osvícenství však Adorno předvádí brilantní analýzu paranoidního myšlení ukotvujícího se ve sdíleném šílenství (myšlenka je pravdivá, pakliže s ní souhlasí i další jedinci, kteří tak tvoří "osvícenou" elitu těch, kdo prohlédli). Ztrátou reflexe Adorno vysvětluje blouznění, jehož obětí se může stát každá skupina lidí, vůči níž nereflektující elita pociťuje idiosynkrazii. Stejně jako dle autora Smrti v sametu Solovjovova Legenda o antikristovi překvapivě přesně popisuje osud Václava Havla, slova Theodora Adorna zase překvapivě přesně popisují Petra Hájka:

" Fyziologická teorie vnímání, kterou filosofové od Kantových dob opovrhovali jako teorií naivně realistickou a jako bludným kruhem, vysvětluje svět vjemů jako intelektem řízené zpětné zrcadlení dat, které mozek přijímá od skutečných předmětů. Podle tohoto názoru uspořádává přijaté bodové vjemy chápavost (Verstand). (...) Mezi skutečným předmětem a nezpochybnitelným smyslovým datem, mezi vnitřkem a vnějškem zeje propast, kterou musí subjekt na vlastní nebezpečí přemostit. Aby subjekt zrcadlil věc tak, jak je, musí jí dát víc, než co od ní získává. Subjekt znovu vytváří vnější svět ze stop, které svět zanechal v jeho smyslech: jednotu věci v jejích rozmanitých vlastnostech a stavech.
(...)
Patologickým rysem antisemitismu není projektivní chování jako takové, nýbrž výpadek jeho reflexe. protože subjekt už není schopen vracet objektu, co od něj přijal, nebohatne, nýbrž chudne. Ztrácí reflexi v obou směrech: jelikož už nereflektuje předmět, nereflektuje ani sám sebe, a ztrácí tak schopnost diference. Místo hlasu svědomí slyší jiné hlasy, místo aby zkoumal sám sebe a přečetl si protokoly o vlastní mocichtivosti, připisuje protokoly sionských mudrců jiným. Nadouvá se a zakrňuje zároveň. Vnějšímu světu neomezeně uděluje to, co je v něm, ale to, co mu uděluje, je naprosto nicotné, pouhý nafouknutý prostředek, vztahy, machinace, temná praxe bez průhledu na myšlenku." (Dialektika osvícenství; Theodor W. Adorno, Max Horkheimer, OIKOYMENH, 2009)

Na základě analogií ze Smrti v sametu se lze domnívat, že Hájek by tento text patrně označil za pseudofilozofické blábolení zakomplexovaného intelektuála. Inu, Thomas Szasz v knize Ceremoniální chemie uvádí, že každá společnost potřebuje svoji zástupnou oběť (pharmakós), aby se jí symbolicky očistila od hříchů a zla. Kdo je Hájkovou pharmakós je z jeho textu dostatečně zřejmé.

Jinak co se týče samotné knihy, svým extremismem a psychopatologií ji lze směle zařadit po bok šílených pamfletů, jako je např. SCUM manifest radikální feministky Valerie Solanas. V tomto případě jde o nezastíranou agitku za "nevídaně vzdělaného, moudrého a schopného Václava Klause" proti "mocichtivému, nevzdělanému a zakomplexovanému Václavu Havlovi". Připadá mi celkem příznačné, že autor sice používá poznámkový aparát, ovšem především k dokládání svých všeobecných znalostí. Tak se sice dozvíme málo nebo nic o zdrojích autorových kontroverzních informací, zato nás například poznámka na straně 159 za odstavcem končícím větou: "Dramatický nástup tajných služeb, policie a justice, jimž veřejnost s mediálně vymytými mozky freneticky tleská a velebí otrokáře, že ji zavírají do žaláže nejtemnějšího.", překvapivě informuje o tom, že Žalář nejtemnější je román Ivana Olbrachta. Ostatně proč používat poznámkový aparát smysluplně u textu, který vychází ze stokrát omílaných klišé z bezpočtu konspiračních webových stránek, k nimž si autor přidává ještě vlastní paranoidní blábol (viz předchozí citáty z Adorna).

Hájkův náhled na všechny pole lidské činnosti je úsměvně odzbrojující: jsi-li křesťan dle mého gusta, tvoje práce a myšlenky mají hodnotu, nejsi-li, pak věz, že tvé dílo je beze smyslu, bez hodnoty a nechce nic říct. Tak se dozvíme například to, že "fenomenologie byla slepým ramenem filosofie již ve chvíli, kdy se jí Patočka začal zabývat", či že Trierův snímek Melancholie je "umělecky bezcenná\" a že "o světě a lidské existenci nic říci nechce", nebo že Stephen Hawking není opravdový vědec, nýbrž jen pomýlený popularizátor, jenž mediálně využívá svého postižení. O schopnosti Petra Hájka pronášet smysluplné věty ostatně dostatečně svědčí jeho definice konformity jako radikality: "Trierův film je ve skutečnosti dokonale konformní: Důsledné odmítnutí základny - zprávy o Apokalypse podle evangelií a svatého Jana." Vzhledem k tomu, že často "chytře" promlouvá o tom, jak se v určitých kontextech některé pojmy špatně používají, je překvapivé, jak často si sám plete pojmy s dojmy. Ostatně pokud si chcete vytvořit přesvědčivý úsudek o tom, jak hluboce autor rozumí filosofii a umění, přečtěte si ji sami - místy je to kniha skutečně zábavná.

Döblinův Valdštejn je po všech stránkách výjimečná kniha. Jde o "döblinovsky" expresivní historický text celkem slušného rozsahu sedmi set stran (českého vydání). V lecčems se podobá nedávno vydané autorově trilogii Amazonka (viz recenzi na iLiteratuře: http://iliteratura.cz/Clanek/30279/doblin-alfred-amazonka). I u ní jde o historickou látku se silným eschatologickým rámcem, který se ovšem na hony drží od nepříjemného moralizování. Valdštejn je však na rozdíl od Amazonky ještě o něco méně čtenářsky přístupný (přičemž již Amazonka je poměrně náročná). Döblinova poetika pracuje s obrazností hodnou pláten Hieronyma Bosche. Peklo třicetileté války tedy pojímá jako velkolepé divadlo intrikářské politiky, nízkých pudů, vraždění a náboženských vášní. V textu se objevuje velké množství postav a místopisných názvů (mnoho z nich jen jednou v rámci nějakého výčtu), přičemž autor "vysvětlováním" historického pozadí čtenáře nijak nevede. Vzniklý chaos ovšem patří k jedinečnému zážitku, jenž Döblin svojí freskou zprostředkovává. V příběhu se navíc místy objevují i metafyzické pekelné bytosti (čerti pobíhající krajem a působící zmatek a děs okolních obyvatel), ovšem v jistém parodickém rámci je s nimi nakládáno bez metafyzické bázně či údivu. Vzbuzují děs, hrůzu a zmatek, ale lidé jakoby na ně byli zvyklí - tvoří nedílnou součást jejich náhledu na svět, v němž žijí. Lze je samozřejmě brát také coby metaforické bytosti, čili personifikaci zla, moru a války. Lze se domnívat, že právě tyto prvky jsou příčinou občasného označování Alfreda Döblina coby autora "magického realismu", jak se objevuje např. v anotaci českého vydání Amazonky (Barrister a Principal).

Jak se lze dočíst v Trávníčkově knize Příběh je mrtev?, sám Döblin, jenž patří mezi zásadní autory německé literární avantgardy, popisuje svůj styl takto: "Namísto tradičního vyprávěného příběhu a psychologické motivace jednání postav by měl nastoupit kinostyl - přímý, jasný, ve svižném tempu odvíjený." A také: "Vypravěčský nepořádek (Erzählerschlendrian) nemá v románu žádné místo; nevypráví se, ale staví. Vypravěč má stavitelskou znalost. Úsečnost, slovní úspornost je nutná..."

Tato charakteristika poměrně dobře sedí právě na rozsáhlý román Valdštejn. Pokud vás zajímají historické souvislosti a chcete číst knihu ze studijních důvodů, doporučuji raději sáhnout po jakékoliv relevantní učebnici historie nebo si najít příslušná hesla na Wikipedii. Síla Alfreda Döblina tkví v něčem jiném. Autor zcela v duchu uvedeného citátu minimalizuje vhled do duševních pochodů postav, na rozsáhlé textové ploše sledujeme především nekonečná líčení dění, jež jsou popisována expresivně, ale také zcela věcně. V duchu onoho "kinostylu" autor například ve výčtech často vynechává spojky (asyndeton).
Pokud bych chtěl Döblinova Valdštejna přirovnat k nějakému současnějšímu románu - z hlediska obraznosti, tématu i obtížnosti - pak bych uvedl nejspíše oceňovaný román Cormaca McCarthyho Krvavý poledník. I ten je ostatně svou obrazností přirovnáván k práci Hieronyma Bosche.

9 28.11.2012

Tomáš Sedláček po vzoru mnohokrát uváděného Feyerabenda přistupuje ke svému textu dle kréda "anything goes", tedy cokoliv se hodí. Ve výsledku je pak Ekonomie dobra a zla místy celkem slušný mišmaš. Analogie jsou sice chytré a podnětné, autor však občas navozuje tak arbitrární spojení, že se vytrácí ukotvení smysluplnosti významu. Tento nepředpojatý přístup, který ve své esejistice hojně užívá např. Stanislav Komárek, mám osobně rád, neb je osvobozujícím způsobem inspirativní. U Sedláčka mám však místy podezření, že se spíše honosí svojí sečtělostí a schopností propojovat cokoliv s čímkoliv, aniž by tím nutně dosahoval hlubšího náhledu. Proč: protože celá kniha se nese v duchu zjednodušování a opakování sice originálních myšlenek, ale v přístupném a všeobecně povrchovém hávu (přes značné množství přesně uváděných citací). Nehledě k tomu, že se mnohé informace zbytečně opakují - někdy i v jedné kapitole či dokonce odstavci - jakoby kniha neprošla řádnou redakční stylistickou úpravou (četl jsem první vydání z roku 2009, nakl. 65. pole). Kniha zpočátku připomíná velmi subjektivně pojaté dějiny myšlení vybraných osobností a směrů, na nichž autor ukazuje proměnu statutu ekonomického uvažování (však také často cituje různé úvody do filosofie a její dějiny - Rádla, Anzenbachera, Störiga, Liesmanna a Zelaznyho) a svéráznou interpretaci literárního kánonu. Na konci pak autor dochází k zajímavé syntéze či osobnímu příspěvku k ekonomickému myšlení, přičemž se nebojí ani vstupu na pole matematické logiky a neurologie. Opět ovšem spíše v obecném a povrchnějším rámci, v němž uvedené myšlenky opakuje stále dokola (těžko říci, zda je to přístup k širokým masám čtenářů nebo autorova obava z nepochopení jeho idejí). Kromě uvedeného Feyerabenda lze autorův tvůrčí koncept vztáhnout také na myšlení Nelsona Goodmana a jeho Způsoby světatvorby, v nichž klade na rovnocennou úroveň umělecké a exaktně i "volněji" vědecké obrazy světa.

Nemůžu si odpustit také jednu věcnou výtku týkající se poznámky pod čarou č. 441 na straně 196: Gödelovy věty se netýkají ani tak "teorie množin", které jsou dle autora "jedním z nejsilnějších důkazních prostředků současné matematiky", nýbrž "teorie čísel" - Gödel je uváděl v roce 1931 na příkladu Russelovy Principii Mathematica - a ani není tak docela pravda, že "nikdy v ní nedokážeme vše, co je v ní pravdivé", nýbrž "nikdy v ní nedokážeme vše, co je pravdivé" (mimo ni, ne v ní - tedy v oné teorii). Not everything goes.

Ale abych zase jenom nekritizoval, Ekonomie dobra a zla vůbec není špatná kniha. V mnohém je podnětná a dokazuje sympatickou nespoutanost, otevřenost a ve velké míře také podvratnost autorova myšlení ve spojení s celkem slušnou erudicí. Také její čtivost a přístupnost, díky které se z ní stal na poli esejistiky nebývale úspěšný bestseller schopný ovlivňovat názory širší než odborné veřejnosti, lze hodnotit pozitivně. Vytýkané nedostatky tak beru jako neduhy debutujícího autora-myslitele, jehož je dobré dále sledovat.

9 22.11.2012

Jde o poměrně podrobný výklad postupu známého Gödelova důkazu. Text neobsahuje původní Gödelův článek, ale krok za krokem jej vykládá pokud možno s maximální srozumitelností. Jde tedy ve své podstatě o popularizační knihu (Nagel a Newman nejdou do hloubky všech detailů, ale rozhodně nezůstávají na povrchu) určenou spíše odborné veřejnosti (např. filosofům). Na rozdíl od knihy Neúplnost R. Goldsteinové je zde důraz na samotnou podstatu důkazu, mnohem méně na jeho řekněme filosofický přesah, i když i ten je v poslední kratičké kapitole autory pojímán. Pokud se chcete dozvědět něco o Gödelovi, historickém pozadí a širších souvislostech jeho vět o neúplnosti na vědecký (především matematický či matematicko-logický) diskurs, doporučuji text R. Goldsteinové. Alespoň z toho, co vyšlo česky. Pokud vás zajímá samotná podstata, pak doporučuji tuhle knihu, či mnohem rozsáhlejší a mnohovrstevnatější Gödel, Escher, Bach Douglase Hofstadtera. Kromě toho v českém kontextu existují ještě asi dvě vydané Gödelovy monografie (jedna z nich obsahuje celý Gödelův původní článek z roku 1931) a Filosofické eseje samotného Gödela vydané nakl. OIKOYMENH.

S jmenovanou Hofstadterovou knihou tento text úzce souvisí: jde v podstatě o iniciační knihu, která autora k sepsání mega-díla Gödel, Escher, Bach zásadně podnítila již za jeho studentských let. Díky čemuž později drobně revidoval další vydání, které opatřil i předmluvou. České vydání čerpá z této revize a jak lze zjistit již z obálky, Hofstadterovu předmluvu rovněž obsahuje. Navíc je zde v příloze uvedena i původní klíčová Hofstadterem neupravená kapitola věnující se samotnému jádru důkazu. Vydavatelství VUTIUM (Vysokého technického učení v Brně) lze však vytknout nepozornou redakční práci. Za všechno lze uvést větu ze strany 39: " Konečně axiomy kalkulu (v podstatě ty z Principia) jsou následující čtyři formule:...", která ovšem stojí až za těmito formulemi, které má uvozovat, a za níž následuje místo toho další výkladový text.

3 22.10.2012

Neil Postman na začátku knihy uvádí, že svět se neřítí do dystopické katastrofy Orwellova 1984, nýbrž do společnosti Huxleyho Brave New World, v níž je Velký bratr "velkým bavičem" a společnost intelektuálně atrofuje v křečích smíchu. Veškeré vzdělání a seriózní debaty jsou redukovány přes zábavný mustr. Nejde o to, že kniha vznikla v osmdesátých letech v prostředí Spojených států, kdy věřím, že velmi ubíjející televizně-estrádní zábava nabývala vrchu, tedy, že jde o z tohoto hlediska již poněkud irelevantní intelektuální vyhrazení, ale že Postmanovy argumenty často podléhají podobným nešvarům, které sám kritizuje. Jde tedy z jeho strany o postoj intelektuálně pobouřeného konzervativce, který vnímá mediální situaci značně zjednodušeně v jakémsi dualistickém souboji text vs. pohyblivý obraz. Situaci poměrně dobře charakterizovala v předmluvě k českému vydání (Mladá fronta) Ivana Reifová. Postmanovy knihy či články byly v akademickém prostředí považovány i v jeho době spíše za zjednodušené a společensky přístupné práce než za objevné a bystré sondy do mediálních témat. Dokážu si představit, že text velmi konvenuje řadě intelektuálům samolibě si libujícím ve svých elitářských pozicích odmítání mainstreamové kultury, ovšem bez hlubšího náhledu a sebereflexe. Přestože má Postman nejspíše v jádru pravdu, styl knihy je tedy značně emfatický a argumentačně povrchní. Často jde spíše o dojmologii než smysluplnou argumentaci.

Neustálé omílání jedné myšlenky, že informace v textovém diskurzu mají vyšší hodnotu než v obraze, že s textem lze polemizovat o jeho pravdivosti, lze jím formulovat a prezentovat abstraktní myšlenky, kdežto obrazem nikoliv, je spíše úsměvné. Autorovo vymezení umění fotografie na čistě realistické prezentace fragmentů světa je svojí naivitou zarážející. Dokazování, že propojením zábavy a učení nutně vzniká trivializace hodnot a naopak (!!) oslabování schopnosti paměti a kontextualizace, přičemž jediným argumentem je pro něj to, že prozatím nebyl zcela věrohodně dokázán opak, spolu s řadou edukativních excesů typu "Sezamové ulice", je podobně nedůsledné. Autor navíc tvrdí, že doposud žádný vlivný intelektuál učení a hru nepropojoval - co by asi řekl na Komenského didaktiku. Podobně problematické je ohánění se tím, že mediální zpravodajství lidem neposkytuje žádné relevantní informace, které by se bezprostředně týkaly jejich praktické existence - jakoby toto knihy a všeobecné vzdělání v nějaké výrazné míře poskytovaly. Zajímavější je analýza fragmentarizace a vytrhování z kontextu, jež u diváků vede k neschopnosti udržet pozornost a propojovat, zobecňovat; v tomto směru ovšem opět chybí hlubší vhled. Vše je pouze neustále konstatováno a opakováno. Zajímavé je, že určitý protiklad k Postmanovu skepticismu tvoří jiný vlivný americký intelektuál - Timothy Leary. Learyho provokativní chvála klipovitosti a obrazové nahuštěnosti v některých esejích (viz například Největší hity Timothyho Learyho I) je samozřejmě stejně demagogická a lze ji snadno napadnout, ovšem určitou progresivní radikalitou je imho podnětnější. Neil Postman bohužel podléhá příliš mnoha předsudkům, než aby byl schopen ve své kritice skutečné hloubky a objevnosti, chybí mu břitkost a nadhled. Ve své eseji se svými větrnými mlýny pouze bojuje, aniž by byl schopen jakéhokoliv kreativního přístupu. Jeho postoje jsou čirou negací statutu quo. Lze jej vnímat jako naštvaného čtenáře, který apriorně pohrdá čímkoliv jiným, než písmenky. Psané slovo považuje za naprostý vrchol lidského myšlení a přechod z orálního na písemný projev (na rozdíl od revoluce audiovizuální) za zcela zásadní v pozitivním slova smyslu. Neříkám, že nemá v tomto pravdu, není ji ovšem schopen dostatečně obhájit.

7 19.10.2012

McCarthy už ve své prvotině ukazuje, že je skutečným mistrem. Text je sice méně čtivý a nerozvíjí příběh, na jaký jsou čtenáři patrně zvyklí z jeho pozdějších knih, především z jeho populárnější a přístupnější "hraniční" trilogie a románu Cesta, ale zato to dohání úžasnými popisy, zaměřenými na detail, které pro mě rozhodně nebyly nudné, a metaforickou vynalézavostí. Román je percepčně obtížnější, ale domnívám se, že není po formální stránce samoúčelem, tedy v tom smyslu, že by formální hutností zakrýval jiné spisovatelské nedostatky nebo absenci výraznějšího tématu. Ve Strážci sadu se ukazují nejen autorovy později k dokonalosti rozpracované postupy, ale i charakteristická symbolika a jakýsi "mccarthyovský světonázor". Ve srovnáním s jeho pozdějšími díly jistě nejde o vrchol ani o "bezesporu geniální dílo", ale autorovu genialitu kniha poměrně sebejistě zjevuje.

Poznámka k jedné zdejší čtenářské reakci: Co se týče doslovu, nemyslím si, že by v něm Alena Dvořáková čtenáři své interpretační stanoviska vnucovala jako "správný" návod ke čtení. Naopak jsem jej vnímal jako velmi chytrou a podnětnou analýzu a výklad v širším, ale konzistentním rámci, který je tudíž zcela oprávněný.

Více v recenzi:
http://www.knihozrout.cz/blog/cormac-mccarthy-zivot-jako-smrtelna-choroba_b4.htm

6 19.08.2012

Souostroví Gulag je jedna z těch knih, které by měl číst každý. Její síla je mimojiné v mohutnosti počtu stránek. Nikde nejsou líčení totalitních zvěrstev tak naléhavá jako zde, a to právě díky pocitu nekonečného proudu dalších a dalších hrůzných svědectvích, výčtech mučení, absurdních obvinění, výslechů, trestů, poprav (především první části knihy mi svým neustávajícím výčtem připomněly 120 dnů Sodomy markýze de Sade - Souostroví sice působí v jiném smyslu než de Sadeho transgrese, nicméně do jisté míry analogicky). Solženicyn popisuje věci, které jsou dnes již sice různě umělecky či dokumentárně zpracované v jiných textech či filmech, ale namnoze spíše jen parciálně, nikde v takovéto ucelené rozsáhlé a přes autorovy omluvy za nedostatečnost dalších informací a za nedotaženost textu psaného za "bojových podmínek" velmi komplexní podobě. Kvantita čtenáři poskytuje svébytnou kvalitu zážitku. Rozsáhlost Solženicynových rešerší (neboť zde zdaleka nepíše jen o sobě a o tom, co on sám viděl nebo zažil) je udivující - na podobný text by za jiných okolností byl třeba kolektiv autorů. Nicméně Solženicyn zde nejen na tvůrčí rovině dokazuje, čeho je jedinec s vypětím vůle schopen dosáhnout. Souostroví popisuje skutečnost v níž je dokonale naplněn smysl Kafkovy povídky V kárném táboře.

31 20.07.2012

Patrně jedna z nejvýraznějších a nejpromyšlenějších moderních sci-fi. Troufám si tvrdit, že Stephensonův Anatém se dočká statusu klasického díla žánru. Autor zde v mnohém překonává svoji předchozí tvorbu, jak tematicky tak schopností vystavět příběh. Navíc tentokrát jde o kvalitní český překlad Petra Kotrleho, takže podobné překladatelské katastrofy vydavatelství Talpress, jako byla ta v případě Rtuti, se bát nemusíte. I když upozorňuji, že ani tentokrát není tento český vydavatel bez viny: na každém vyobrazení (asi až na jednu výjimku), které v knize najdete, se jakýmsi tiskovým nedopatřením dostala zkratka FPO. Jest se obávati, že jde o tohle: http://en.wikipedia.org/wiki/For_position_only . Nápis je vždy uprostřed obrázku a poměrně velkým fontem.

Jinak tahle kniha na mě působila pozvolna. Tím chci říct, že jsem se přibližně každých sto stránek blížil víc a více nadšení, které kulminovalo někde kolem str. 500 (z celkových 726 stran textu i s výkladovým slovníkem pro orientaci ve fikčním světě a přílohami). Doporučuji Anatém doplnit čtením Grega Egana, zejména jeho románem Karanténa.

6 27.06.2012

Patrně nejslabší detektivka, jakou jsem v poslední době četl. Vypadá to, jakoby šlo o rychlokvašku, která pateticky vykrádá názory skupiny Greenpeace, aby vyznívala jako "více než pouhá krimi". Laciná snaha o to, vyvolat u čtenáře pohnutí na způsob: Jaké hrůzy nás to čekají, když nebudeme šetrnější...naštěstí to ještě můžeme odvrátit třeba tím, že začneme jezdit metrem místo autem. Nebo jak píše Sofi Oksanen - díky Léčiteli si začnete více vážit věcí kolem vás. Pokud vás podobné banality po přečtení napadají a cítíte se přitom dobře,pak jste zřejmě cílovým čtenářem. Vypadá to, jakoby se autor nechal financovat Stranou zelených (nebo se spíš jen vezl na anti-globalizační vlně), bohužel kromě této bohulibé agitace text nenabízí nic moc dalšího. Vlastně se ani nedá říct, že autor na těchto "zelených" názorech svůj svět "staví", přesnější by bylo napsat, že se o ně při své tvorbě alibisticky "opírá". Fikční svět je banální a nerozpracovaný, všechno je zde postavené na rychlém a ne příliš pracném efektu (odmyslete si tu blízkou budoucnost, tedy agitační rozměr textu, a co vám zbude? - pro zajímavost doporučuji srovnat s Flashbackem od Dana Simmonse, který s podobným prostředím pracuje na trochu jiné úrovni). Dodávám, že bych byl nerad, kdyby moje kritika byla nesprávně interpretována, jako pranýřování či naopak obhajoba čehokoliv kromě textu a jeho kvalit - o správnost či nesprávnost těchto souvisejících idejí mi rozhodně nejde.

O konstrukci postav a "napínavé" zápletky bych raději ani nemluvil - autor si vycucává z prstu zvraty typu: detektiv honí zločince, ale aby nebyl v příští scéně, tak si zlomí nohu o položený kufr, nebo v pravou chvíli zasáhnuvší taxikář se zbraní v ruce uvede vše na pravou míru větou: "Nebyl jsem vždycky taxikářem...". Tyhle scény vyznívají trochu jako ve stylu dua Tarantino/Rodriguez, bohužel v Léčiteli žádná subverze není (nebo je tak hluboko, že ji nepochopil žádný z hodnotících finských novinářů, jejichž pochvaly jsou zveřejněny na obálce knihy). Doufám, že si tímto Finsko nekompenzuje potřebu literárního trhu vytvořit rychle nějakého současného autora detektivek a povozit se na aktuálním skandinávském boomu. Jelikož za tuhle knihu dostal Tuomainen ocenění "Nejlepší finský krimi román roku 2011", jest se toho obávati...

7 10.06.2012

Celkový dojem mi kazila jen přílišná polopatičnost a doslovnost autorova výkladu problematiky vůle jedince v historickém dění, konfliktu svobody a omezení, intencionality. Tolstoj v druhé půli díla vrství jednoduché metafory, jež říkají stále dokola to samé, téměř na začátku každé nové části, jakoby se obával, že jeho autorský záměr zůstane nepochopen. Nebo aby zajistil pochopení všech čtenářů? - to sotva, jelikož svým rozsahem Vojna a mír rozhodně nesměřuje k "user´s friendly" masové literatuře. Tyto nadbytečné úvahy, jež danou problematiku omílají, kazí jinak dokonalou kompozici. Snad by stačil jen závěrečný epilog, jehož posledních padesát stran je právě filosoficko-sociologicko-historickou úvahou nad postavením historické vědy a člověka v dějinách. Tolstého metafyzický "světonázor" je přitom zajímavý a přes svoji prostotu a jednoduchost není nijak banální.

Co se týče zmiňované kompozice, její genialita spočívá právě v její nenásilnosti a prostotě v popření autorských tendencí konstruovat umělou zápletku. Tolstojova kompozice je imho poměrně nadčasová. Na rozdíl od jemu současných evropských realistů Tolstoj nevytváří lehce rozklíčovatelné fabulační struktury. Vstup nové postavy na scénu nic neříká o její důležitosti pro nadcházející dění ani o jejím dalším vlivu na ostatní. Autentičnost života tak v knize vystupuje s intenzivní silou. Jediné, čeho se autor přesně drží, jsou historické souvislosti, popisy bitev, tažení, politické machinace. Děj knihy odráží plynoucí bytí, které není strukturované - naopak ono samo strukturuje příběh. Vzorce vyvstávají z popsaného dění, místo aby dění vyvstávalo z narativních vzorů. Tolstoj popisuje především charaktery hrdinů, jejich vnitřní život a prostřední, v němž se nacházejí. Z jejich setkávání pak přirozeně vyvstává jejich komunikace a konfliktní situace. Napínavé dramatické pasáže doplňují dlouhé popisy všednosti. Čtenářský zážitek zbavený předsudků z očekávání "nudné"/"zábavné" literatury je výjimečný.

10 24.04.2012

Pro mě bylo relevantní číst Annu Kareninu jako Bildungsroman Konstantina Dmitriče Levina (jehož Jiří Honzík v doslovu vydání z roku 1964 označuje jako autorovo alter-ego). Levin je jediná postava, která se v textu skutečně vnitřně vyvíjí, ne pouze reaguje na nově vzniklou situaci v rámci již uceleného a neměnného charakteru, jako de facto všichni ostatní. Anna Karenina, Vronskij, Levinův bratr, Oblonskij a ostatní jsou vždy poplatní vlastnímu vnitřnímu statutu quo a jako takoví by na konflikty, s nimiž se v románu setkali, reagovali vždy stejně. Levin prochází od začátku textu sérií výrazných proměn, jeho osobnost je otevřená a tvárná, je zrcadlem svého okolí, které introjikuje a nechává jej utvářet. Je smysluplně tvůrčí reflexí svého světa. Je idealistou, který chce měnit, ale měnit se zpětnou vazbou otázky-pochyby-pochopení. Proto odmítá na konci diskuzi se svým bratrem Sergejem Ivanovičem a Katavasovem, když si myslí, že zatímco oni jsou v brnění, on je nahý. Přes brnění jejich pevně utvořených intelektuálních konceptů nelze proniknout, zatímco jeho zpochybňující "živý" intelekt pevně propojený s emocionální složkou je natolik odlišný, že produktivní názorový konflikt není téměř možný. Zároveň mu jeho tvárnost dává jako jedinému možnost vysvobození z nesmyslnosti materiálního koloběhu života, pochopení a přijetí existence na iracionální rovině. Nedává mu "lásku" či "štěstí", ale možnost jejich dosažení.

Z tohoto hlediska není nesnadné "číst" samotnou Annu Kareninu jakožto symbol tehdejší ruské šlechty, která již dosáhla svého konečného stádia. Je za vrcholem svého vývoje a jelikož není schopna proměny, je odsouzena k vnitřní zkáze. Její uzavřený ideový systém ve vší své sofistikovanosti není konzistentní, je neschopen dostát svým tužbám a potřebám a tudíž se hroutí v hysterické reakci (Anna se svým vysokým intelektem a emocionálně i sociálně vyspělou osobností selhává a hroutí se). Anna - na rozdíl od Levina - nedokáže své šance na spasení využít. Takto podaný výklad jistě není všeobsáhlý a v jednotlivých bodech je snad příliš mechanický a zdaleka nevystihuje mnoharozměrnou genialitu Tolstého díla, ale tak už to s interpretacemi chodí... Proto nelze než doporučit číst, číst kriticky, číst v souladu sama sebe a s otevřenou myslí.

Á propos, Vronskij zdaleka není tak špatným a povrchním člověkem, jak je často vykládán - možná je v něm část Valmonta, který ještě nedošel na mez "nebezpečných známostí".

14 09.04.2012