3497299 komentáře u knih

Pro mě osobně největší tuzemská literární událost tohoto roku. Wallace je evidentně velmi nadaný a schopný autor, u nějž je formální stránka součástí výpovědi v silném slova smyslu. Některé postupy, které vynalezli nebo alespoň zdůraznili např. členové OULIPO či jiní postmodernisté, a které v jejich případě často zůstaly spíše na rovině formální hry, Wallace používá s tím, že při tom akcentuje větší hloubku vyjádření. Jde o ten typ autora, který vytváří nové způsoby vidění. U některých povídek se svým smyslem pro detail a jazykovou ekvilibristikou dostává na úroveň Vladimira Nabokova. Jindy dosahuje skrze perecovský popis (vršení deskriptivních detailů) míry odtažitosti, která specificky koresponduje s přítomným tématem. Jistým společným prvkem jinak velmi rozmanitých povídek je zřejmě zrcadlení. Je zde fyzické zrcadlení, kdy kluk napodobuje výrazy svého sourozence, který se z této nevyžádané reflexe může zachránit jedině zmrtvěním a rezignací na vlastní expresi. Což vlastně slouží coby metafora pro většinu dalších povídek v souboru. Jejich tématem je často vlastní zrcadlení toho, co protagonisté kriticky vnímají na ostatních – často zrcadlení jimi zároveň reflektované, ovšem paradoxně touto reflexí naopak o to více zesílené. Stejně právě jako v případě expresivního napodobování tváře druhou osobou, při jejímž sledování je tak obtížné přerušit smyčku a opustit nechtěný afektovaný sled výrazů. Jedná se o neurotický kruh, v němž reflexe neurózy celý okruh posiluje. K tomu jsou Wallaceho texty často velmi vtipné, a to dosti nečekaným a těžko napodobitelným způsobem.

9 11.06.2018

Jedná se o nepříliš povedenou triviální literaturu: hrůzně schematickou, formálně naprosto banální a co do uchopení historicko-literárního tematu a charakteru hrdinů dosti přiblblou. Je to smutné, ale je vidět, že v angloamerickém populárně-knižním kontextu stačí k vytvoření bestselleru naprosté minimum schopností a snahy (a to je Charlie Lovett údajně držitelem magisterského titulu z tvůrčího psaní). Lovettův román je však překvapivě zábavný ne ani tak v tom, o čem píše, ale naopak v tom, co (nevědomky ?) zamlčuje. Stačí si položit otázku, co je v tomto Dobrodružství skutečnou záhadou — identita Shakespeara? To sotva, neboť již od začátku je díky časovým exkurzům do alžbětinské doby víceméně jasné, kdo je kdo. Nebo to, zda je Pandosto padělek? Vždyť autor nenechává čtenáře ani chvíli na pochybách — vždy, když se vynoří nová informace, neváhá ji okamžitě zařadit do jasného kontextu, aby se snad čtenář ani na chvíli neznepokojil nad tím, jak se věci mají (nebo aby se unudil k smrti). Či snad jde o to, kdo je tady vrah? Ale jděte. I ten nejnaivnější čtenář detektivek nemá šanci minout.

Skutečná záhada spočívá v tom, co je kouzlem Petera Byerlyho: zakomplexovaný, sociálně neschopný, nevýrazný a poněkud natvrdlý knihomol (považte, že někdo, kdo se intenzivně zajímá o literaturu, až do vysokoškolských let nikdy nenarazil na pochyby ohledně identity velkého barda, a že ani nerozezná knihu od knižního pouzdra, které se tak marně snaží otevřít a listovat si v něm!) nějak svádí jednu ženu za druhou. Krásná, inteligentní, vzdělaná a bohatá princeznička Amanda mu prozradí, že je tak výjimečný, že ani netušila, že někdo takový vůbec může být. Důvody své fascinace však nechá coby nevyjasněnou otázku. Jiná krásná, vzdělaná a evidentně chytrá a sebevědomá žena se jej snaží od prvního setkání ulovit poměrně nezastíraným flirtováním, přestože Peter hned prohlásí, že jej její intelektuální záliba (viktoriánští malíři) příliš nezajímá a nerozumí jim. Kamarádka jeho zesnulé manželky jej přímočaře vyzývá k nezávaznému sexu (netuší, že jej mezitím již ulovila znalkyně viktoriánského umění). Přímé indicie k vyřešení záhady chybí. Pokud však použijeme známý nástroj k odstranění nepravděpodobných či zbytečně složitých hypotéz — Occamovu břitvu, a v duchu Sherlocka Holmese zvolíme jediné možné konzistentní řešení, které veškeré stopy vysvětluje, nutně dojdeme k tomu, že hlavní hrdina je obdarován kromě řady neuróz též gigantickým penisem, který, ač si to ve své panické naivitě zřejmě neuvědomuje, veškeré náruživé slabší pohlaví fascinuje svým nepřehlédnutelným nadouváním. Poměrně dobře to staví do tohoto kontextu též scéna, v níž Petera svede na nemocničním lůžku jeho rakovinou nemocná manželka s tím, že strachu před operací ji zbaví jen intenzivní vyplnění Peterem. Peter ve své naivitě zřejmě nemá zdání, jak bujně fyzické důvody v jejich křehké lásce figurují.

Je poměrně překvapivé, že dobrodružný román hemžící se restaurátory, padělateli a sběrateli vzácných tisků skrytě tematizuje obskurní fyzickou anomalii, ale tak už to u nevyrovnané a v zásadě samoúčelné brakové literatuře bývá. Nejen z toho důvodu se občas vyplatí ji číst. Pro zájemce o spřízněnou tematiku lze ještě doporučit poněkud přímočařejší román Darka Šmída Superpérák (vydal Odeon, 2013), či spíše nápaditější a zábavnější hororovou filmovou grotesku ve stylu raného Cronenberga — Bad biology (2008) Franka Henenlottera, kde je obří penis dokonce nadán vlastním rozumem a dokáže opouštět tělo svého nositele.

9 24.06.2014

Döblinův Valdštejn je po všech stránkách výjimečná kniha. Jde o "döblinovsky" expresivní historický text celkem slušného rozsahu sedmi set stran (českého vydání). V lecčems se podobá nedávno vydané autorově trilogii Amazonka (viz recenzi na iLiteratuře: http://iliteratura.cz/Clanek/30279/doblin-alfred-amazonka). I u ní jde o historickou látku se silným eschatologickým rámcem, který se ovšem na hony drží od nepříjemného moralizování. Valdštejn je však na rozdíl od Amazonky ještě o něco méně čtenářsky přístupný (přičemž již Amazonka je poměrně náročná). Döblinova poetika pracuje s obrazností hodnou pláten Hieronyma Bosche. Peklo třicetileté války tedy pojímá jako velkolepé divadlo intrikářské politiky, nízkých pudů, vraždění a náboženských vášní. V textu se objevuje velké množství postav a místopisných názvů (mnoho z nich jen jednou v rámci nějakého výčtu), přičemž autor "vysvětlováním" historického pozadí čtenáře nijak nevede. Vzniklý chaos ovšem patří k jedinečnému zážitku, jenž Döblin svojí freskou zprostředkovává. V příběhu se navíc místy objevují i metafyzické pekelné bytosti (čerti pobíhající krajem a působící zmatek a děs okolních obyvatel), ovšem v jistém parodickém rámci je s nimi nakládáno bez metafyzické bázně či údivu. Vzbuzují děs, hrůzu a zmatek, ale lidé jakoby na ně byli zvyklí - tvoří nedílnou součást jejich náhledu na svět, v němž žijí. Lze je samozřejmě brát také coby metaforické bytosti, čili personifikaci zla, moru a války. Lze se domnívat, že právě tyto prvky jsou příčinou občasného označování Alfreda Döblina coby autora "magického realismu", jak se objevuje např. v anotaci českého vydání Amazonky (Barrister a Principal).

Jak se lze dočíst v Trávníčkově knize Příběh je mrtev?, sám Döblin, jenž patří mezi zásadní autory německé literární avantgardy, popisuje svůj styl takto: "Namísto tradičního vyprávěného příběhu a psychologické motivace jednání postav by měl nastoupit kinostyl - přímý, jasný, ve svižném tempu odvíjený." A také: "Vypravěčský nepořádek (Erzählerschlendrian) nemá v románu žádné místo; nevypráví se, ale staví. Vypravěč má stavitelskou znalost. Úsečnost, slovní úspornost je nutná..."

Tato charakteristika poměrně dobře sedí právě na rozsáhlý román Valdštejn. Pokud vás zajímají historické souvislosti a chcete číst knihu ze studijních důvodů, doporučuji raději sáhnout po jakékoliv relevantní učebnici historie nebo si najít příslušná hesla na Wikipedii. Síla Alfreda Döblina tkví v něčem jiném. Autor zcela v duchu uvedeného citátu minimalizuje vhled do duševních pochodů postav, na rozsáhlé textové ploše sledujeme především nekonečná líčení dění, jež jsou popisována expresivně, ale také zcela věcně. V duchu onoho "kinostylu" autor například ve výčtech často vynechává spojky (asyndeton).
Pokud bych chtěl Döblinova Valdštejna přirovnat k nějakému současnějšímu románu - z hlediska obraznosti, tématu i obtížnosti - pak bych uvedl nejspíše oceňovaný román Cormaca McCarthyho Krvavý poledník. I ten je ostatně svou obrazností přirovnáván k práci Hieronyma Bosche.

9 28.11.2012

Tomáš Sedláček po vzoru mnohokrát uváděného Feyerabenda přistupuje ke svému textu dle kréda "anything goes", tedy cokoliv se hodí. Ve výsledku je pak Ekonomie dobra a zla místy celkem slušný mišmaš. Analogie jsou sice chytré a podnětné, autor však občas navozuje tak arbitrární spojení, že se vytrácí ukotvení smysluplnosti významu. Tento nepředpojatý přístup, který ve své esejistice hojně užívá např. Stanislav Komárek, mám osobně rád, neb je osvobozujícím způsobem inspirativní. U Sedláčka mám však místy podezření, že se spíše honosí svojí sečtělostí a schopností propojovat cokoliv s čímkoliv, aniž by tím nutně dosahoval hlubšího náhledu. Proč: protože celá kniha se nese v duchu zjednodušování a opakování sice originálních myšlenek, ale v přístupném a všeobecně povrchovém hávu (přes značné množství přesně uváděných citací). Nehledě k tomu, že se mnohé informace zbytečně opakují - někdy i v jedné kapitole či dokonce odstavci - jakoby kniha neprošla řádnou redakční stylistickou úpravou (četl jsem první vydání z roku 2009, nakl. 65. pole). Kniha zpočátku připomíná velmi subjektivně pojaté dějiny myšlení vybraných osobností a směrů, na nichž autor ukazuje proměnu statutu ekonomického uvažování (však také často cituje různé úvody do filosofie a její dějiny - Rádla, Anzenbachera, Störiga, Liesmanna a Zelaznyho) a svéráznou interpretaci literárního kánonu. Na konci pak autor dochází k zajímavé syntéze či osobnímu příspěvku k ekonomickému myšlení, přičemž se nebojí ani vstupu na pole matematické logiky a neurologie. Opět ovšem spíše v obecném a povrchnějším rámci, v němž uvedené myšlenky opakuje stále dokola (těžko říci, zda je to přístup k širokým masám čtenářů nebo autorova obava z nepochopení jeho idejí). Kromě uvedeného Feyerabenda lze autorův tvůrčí koncept vztáhnout také na myšlení Nelsona Goodmana a jeho Způsoby světatvorby, v nichž klade na rovnocennou úroveň umělecké a exaktně i "volněji" vědecké obrazy světa.

Nemůžu si odpustit také jednu věcnou výtku týkající se poznámky pod čarou č. 441 na straně 196: Gödelovy věty se netýkají ani tak "teorie množin", které jsou dle autora "jedním z nejsilnějších důkazních prostředků současné matematiky", nýbrž "teorie čísel" - Gödel je uváděl v roce 1931 na příkladu Russelovy Principii Mathematica - a ani není tak docela pravda, že "nikdy v ní nedokážeme vše, co je v ní pravdivé", nýbrž "nikdy v ní nedokážeme vše, co je pravdivé" (mimo ni, ne v ní - tedy v oné teorii). Not everything goes.

Ale abych zase jenom nekritizoval, Ekonomie dobra a zla vůbec není špatná kniha. V mnohém je podnětná a dokazuje sympatickou nespoutanost, otevřenost a ve velké míře také podvratnost autorova myšlení ve spojení s celkem slušnou erudicí. Také její čtivost a přístupnost, díky které se z ní stal na poli esejistiky nebývale úspěšný bestseller schopný ovlivňovat názory širší než odborné veřejnosti, lze hodnotit pozitivně. Vytýkané nedostatky tak beru jako neduhy debutujícího autora-myslitele, jehož je dobré dále sledovat.

9 22.11.2012

Pro mě se Běsi stávají nejlepším Dostojevského románem. Jsou jakýmsi absolutním a šíleným (ovšem logicky konstruovaným a smysluplným) surogátem Dostojevského uměleckého a myšlenkového světa. BTW, doslov Václava Černého, jenž měl původně vyjít jako součást slovenského vydání Běsů v roce 1967,jejichž celý náklad byl cenzurou zadržen, a který je součástí nového vydání Academie, je vynikající a rozhodně stojí za přečtení i vzhledem k celému Dostojevskému dílu. Do velké míry je zajímavější a rozhodně radikálnější než třeba Berdjajevova esejistická studie "Dostojevského pojetí světa".

9 01.12.2011

Zajímavé téma je rozpor mezi tělesností a duchem, který se projevuje v erotickém vztahu. Plus Kunderova typická témata: osamělost, neschopnost přiblížit se k druhému (totožnost je zrazována proto, že o druhém máme mylný dojem - tvoříme si falešné obrazy atd.). Kundera se coby implicitní autor štítí světa, štítí se společnosti, sdílení, růstu i rozpadu. Vlastně se štítí jakékoli proměny a sdílení - je duchem trochu jako Platón, protože považuje za úctyhodné pouze to, co je nehybné, neměnné a osamělé. Zároveň jej ovšem tělesnost vzrušuje, takže k tomu přistupuje s libertinským étosem: jeho hrdinové (v tomto případě hrdinka) využívají sex perverzně - odmítají jeho plodivou a vztahovou funkci a přijímají ho v jakési osamělé, melancholicky tragické slasti (melancholicky tragické proto, že vědí, že jim vykoupení nepřinese).

Kundera je zajímavý autor. Vychází z určitých existenciálních předpokladů – ztráta objektivního smyslu a hodnot, nepřekročitelná hranice mezi subjektem a světem – a na základě toho sem tam vyvozuje nečekané spojitosti. První polovina knihy se mi v tomhle smyslu líbila a nevadilo mi, jak moc je nepřátelská k tělesnosti a že její morálka je taková, že by si sice přála být libertinská, ale nakonec spíš připomíná sv. Augustina. Specifikum Kundery je, že na základě několika postřehů utváří docela radikální zobecňující závěry. Což by vlastně nebyl problém, kdyby nešlo o jednoduché a opakující se rámce, takže ve výsledku čtenáře kniha nejprve baví a zajímá, ale záhy přestane překvapovat a začne být trochu banální. Přijde mi, že Kundera nějak pojal svět, interpretoval jej, načež byl se vším hotov a už tedy nebyl schopen nebo ochoten svůj pohled příliš rozšiřovat, takže jej v pozdním díle pouze opakuje – proto se možná Totožnost tolik podobá povídce Falešný autostop – nepřijde mi ovšem, že by měl autor od té doby na srdci něco příliš nového: Lidé mají falešné představy – o sobě i o tom druhém + žárlivost, manipulace aj.

Druhá polovina knihy mi přišla jako psychologicky vachrlatý a stylisticky plochý text dejme tomu jako od slabšího Miloše Urbana (i když Kundera chtěl asi spíš napsat něco jako Eyes Wide Shut, respektive Snovou novelu). V příběhu se nejprve rozvíjejí zajímavé motivy a souvislosti (např. reklama, která vizuální hříčkou spojuje sex a mateřskou lásku ke kojenci – to je jak od D. F. Wallace!). Kundera však hrdince přisoudí vyhrocené a podle mě nesmyslné jednání – Chantal je vlastně strašně neživotná a děsivá kreatura. Vlastně nesnáší tělesnost a sex (představuje si, že je vůně růže, která proniká světem mužů, tj. bez náležitého tělesného dotyku – což se konkrétně projeví v několika jejích reakcích odporu), je zcela uzavřená do sebe, iracionální a necitelná. V jednu chvíli si uvědomí, že má vlastně radost ze smrti svého syna, protože díky ní může mít láskyplný vztah s Jeanem-Marcem. Pak však dojde na ony tajné dopisy a když se vyjeví, že jejich autorem byl Jean-Marc a že s ní vlastně hraje jakousi hru (a že se jí hrabal v podprsenkách, stejně jako ti rozmazlení spratci od její švagrové…), Chantal se cítí zrazena a rozhodne se tenhle skvělý vztah bez diskuze ukončit a z trucu odjede do Londýna na orgie – tam si ovšem uvědomí, že je raději onou vůní a že ji vlastně děsí sliny, což je na orgiích trochu problém, a začne panikařit. Nedokážu si moc představit, že by se tak nějaký člověk zachoval, pokud by netrpěl psychózou. Jenže samozřejmě nejde o realistický koncept, je to vlastně nakonec jen sen atd. Takže vůbec nejde o psychologický román, nýbrž o román filozofický – jde o ideje samotné, nikoli o realističnost jejich vtělení do jednání hrdinů. Bohužel se zde však demonstrují pouze ony Kunderovy základní existenciální východiska, z nichž vycházejí za vlasy přitažené konsekvence, které samy o sobě nejsou intelektuálně kdovíjak poutavé – člověk k druhým nepronikne, tělesnost je hnusná, svět je hnusný, spojení ducha a těla je však paradoxně vlastně vzrušující, takže vznikají urč. perverze atd. Celek vyznívá nihilisticky, což je za mě ok. V rámci autorovy stylistické stručnosti však jde o teze, jejichž vtělení do uměleckého textu nepůsobí příliš přesvědčivě.

Shrnul bych to tak, že Kundera byl zajímavý člověk (jeho interpretace světa byla intelektuálně zajímavá), který nebyl schopen svoji vizi dostatečně zajímavě umělecky zpracovat – alespoň tedy co se týče téhle jeho francouzské fáze. Oproti autorům jako Houellebecq, Céline nebo C. McCarthy, jejichž východiska byla v mnoha ohledech podobná, napsal Kundera spíš průměrný text s několika pozoruhodnými prvky a s poutavým námětem. Taky musím říct, že mě ta jeho stručnost a úsečnost vlastně docela sere (ano, nikoli irituje – sere mě, protože já nejsem žádný platonik ;-) ) – ono to funguje, když nechává autor interpretaci na čtenáři, ale u Kundery takto každá jeho zobecňující myšlenka působí jako jednoduchá a absolutní pravda, která přináší dojem, že svět je vlastně jednoduše pochopitelný a vysvětlitelný – což je ovšem tak trochu kýč, kterého se on sám tolik štítil.

Jinak doslov Jakuba Češky je vlastně korespondujícím způsobem průměrný – pár pěkných postřehů; neurazí, ani nenadchne.

8 25.07.2024

Žánrový cross-over není samospasitelný. Autorka dělá tu chybu, že není dostatečně důrazná ve svém vlastním stylu a nepřomýšlí své nápady důvtipněji. Uranova tak zábavně překvapuje, ale ne dost: charaktery i motivy jsou bizarní, ale ne dost, jazyk je hravý, ale ne dost, dějové zvraty jsou střelené, ale utápí se v těle průměrnosti. Lence Elbe chybí důmyslnější koncept a větší fantazie – hraje si, ale v mezích, svoji obrazotvornost nepouští z vodítka utaženého nakrátko. Stejně jako imaginární pes jejího románového alterega, který je neustále odháněn, takže jeho veškerý potenciál je snížen na občasné náhodné interference, ale jinak čtenář moc nechápe, proč tam vůbec musí být.

8 08.02.2021

Kniha se v originále nazývá En finir avec Eddy Bellegueule, jelikož se Bellegueule jmenuje protagonista, a protože jde o autobiografický text, jmenoval se tak i její autor, než si nechal jméno úředně změnit. V češtině se z jeho příjmení v titulu stalo B. zřejmě proto, že nutnost vyslovit obtížné slovo před knihkupcem zřejmě snižuje prodejnost, jiný důvod v tom nevidím. Eddy Bellegueule je kluk, který se stydí za to, že je homosexuál, protože na francouzském venkově ho za to každý šikanuje. Jakmile se odstěhuje do města, je to trochu lepší. Tolik k jejímu faktickému obsahu. Kniha k tomu samozřejmě poskytuje řadu víceméně zábavných detailů, u nichž pochopíte, že Bruno Dumont ve svých filmech zdaleka nepoužívá tolik nadsázky, jak se zdá. Jinak je to text, jakých je spousta – přiměřeně zajímavý a celkem dobře napsaný, cenný jako nositel svědectví, ovšem bez nějakých zásadních kvalit.

Autor sám podotýká, že jeho rodiče (a s nimi všichni příslušníci jejich kulturní třídy) si ve svých postojích často protiřečí: svoje příkoří mimo jiné svádí na bohaté elity, které pro ně tak představují nepřátele, ale když má někdo z nich šanci se k těmto elitám přidružit, jsou na něj patřičně hrdí. Podobně se u nich např. všeobecně pohrdá homosexualitou a zženštilostí, ale pokud v daném okamžiku tento motiv převýší nějaký jiný (třeba konkrétní sympatie), osoba, která by jinak homosexuála zesměšňovala, jej bude bránit, třebaže jen krátce, dokud motiv nevymizí a dotyčný se nevrátí k obvyklé šikaně spolu s ostatními. Podobně u rasismu: je zde všeobecný odpor k rasové odlišnosti, ale existují výjimky, kteří představují jedince, jež ten který příslušník spodiny přijal s tím, že např. tento konkrétní “Arabáč” je náš. Autor k formující síle kulturních stereotypů trefně dodává historický příklad, že když se v roce 1789 vesničané bouřili kvůli nedostatku potravy a šli demonstrovat před královský palác ve Versailles, jakmile spatřili krále, převážil přeci jen silněji imprintovaný vzor reakce a lidé začali spontánně volat: Ať žije král! Plyne z toho obraz kulturní třídy, která je do značné míry nesvéprávná – její reakce a rozhodnutí určují emocionálně silně podmíněné stereotypy, k nimž si teprve ex post vytváří jakési chatrné racionální odůvodnění (např. mlátím ženu, protože mi nedává dostatek lásky – kdyby mě měla ráda, nebyl bych takovej rapl). Podobně třeba mnoho voličů Miloše Zemana jej imho volilo na základě jednoduché emoce a z ní plynoucího názoru (mám rád to, co znám, nemám rád to, co neznám – Zemana znám), k němuž si poté vytvořilo slabé odůvodnění (mnoho pro nás udělal, ochrání nás před vnějším nepřítelem). V neurologii se něčemu podobnému říká konfabulace – člověk vytváří smyšlené vysvětlení nějaké reakce, jejíž příčinu nezná, ale jíž si potřebuje nějak přisvojit, aby si uchoval dojem, že se má pod kontrolou a ví, co dělá. Existuje příklad lidí, kteří mají např. porušené propojení mezi hemisférami (corpus callosum) a kteří dostávají do každého oka jiný obraz, přičemž jen jedna polovina mozku dokáže ten “svůj” obraz vědomě zpracovat a popsat (každá hemisféra zpracovává jeden zrakový vstup). Na jejich příkladu lze tento fenomén pozorovat velmi zřetelně - levá hemisféra, která ovládá řeč, tvoří falešné vysvětlení podmíněné a neuvědomované fyzické reakce na obraz, který zpracovává pravá hemisféra (viz třeba práce V. S. Ramanchandrana). U obyvatel světa vylíčeného v knize Skoncovat s Eddym B. je tento rozpor mezi reakcemi a jejich odůvodněním často jen o něco méně křiklavý. Tudíž by se mohlo lehce říci, že existuje zásadní rozdíl mezi třídou nevzdělaných a hloupých lidí, kteří jednají dle aktuálních pocitů a příslušných stereotypů, přičemž zvesela konfabulují absurdity – jak je popisuje Édouard Louis – a třídou poučených, vzdělaných a racionálně uvažujících občanů, kteří jsou schopni stereotypy nahlížet, bránit se jim a lze je přesvědčit logickými argumenty. Jenže to by bylo moc jednoduché, neboť se pochopitelně na základě téhle zkratkovité úvahy nabízí otázka, zda ve velké míře téhle iluzi neodléhají všichni a zda vzdělání a rozum pro většinu není jen od toho, aby vytvářela u některých lidí přesvědčivější a komplexnější a u jiných naopak prostší pseudovysvětlení jejich jednání. Tedy zda prostě nejsou knihy, jako je Skoncovat s Eddym B., šokující pro jejich vykreslení zaostalého venkova (nebo nějakého jiného „vzdáleného“ a “cizího” prostředí), ale jsou děsivé proto, že ukazují reálnou tvář naší všeobecné ubohosti.

8 29.05.2018

Tohle ikonické dílo sci-fi sice není nijak moc dobře napsané, ale vyvažuje to něčím jiným. Kromě precizně utvořeného fikčního světa, vč. pokusu o rozmáchlou socio-politicko-náboženskou predikci do možnosti uplatnitelné ve vzdálené budoucnosti, zejména velmi chytrým způsobem, jakým významově propojuje veškeré vyskytující se prvky. Alespoň jedna zajímavá věc: Příběh čtenáře navádí k tomu, že nejcennější na planetě Arrakis je voda, resp. že nejcennější v civilizaci je vzácné koření, které po zničení všech inteligentních strojů představuje jedinou možnost, jak pro lidskou posádku konat vzdálené vesmírné lety. Ovšem obecně nejcennější jsou zde ve skutečnosti informace a schopnost jim porozumět, tedy interpretační dovednosti. Ještě nikdy jsem patrně nečetl román, v němž by jeho hrdinové natolik důsledně a úzkostně vnímali každý detail, každý náznak a snažili se z něj vyzískat maximum. V pragmatickém světě DUNY zřejmě rozhoduje sebemenší drobnost; je zde snaha snížit náhodu na minimum a obava z nezachycení významu či jeho odstínu jeho hrdiny neustále traumatizuje. Některé postavy mají blízko k dokonalým homo rationalis. V rámci hard core science fiction je tahle tendence dosti typická a DUNA zřejmě představuje jeden z jejích vrcholů.

8 06.02.2018

Všechny Spitzerovy argumenty jsou postavené na výsledcích kvantitativních srovnávacích analýz, které autor poněkud tendenčně interpretuje. Kdyby si přečetl kupříkladu knihu Signál a šum od Nata Silvera, musel by si být vědom, že své závěry vyvozuje přinejmenším neuváženě (vzhledem k tomu, že se Spitzer prezentuje coby vědec, mám podezření, že to dělá vědomě a záměrně tak manipuluje čtenáře s tím, že – dle jeho názoru – jde přece o dobrou věc). Ze srovnávacích experimentů sice lze vyčíst určité korelace, ale mnohem hůře z nich lze s jistotou vyvodit příčinné souvislosti. Příklad z Kybernemoci:

Srovnávací analýza používání iPhonu a kognitivních schopností, bystrosti úsudku a všeobecného přehledu uživatelů. Mezi skupinou uživatelů iPhonu a skupinou lidí bez iPhonu (a zřejmě i bez jiného smartphonu) se v tomto ohledu nejprve neukáže žádný relevantní rozdíl. To se nám samozřejmě nelíbí, takže si skupinu uživatelů rozdělíme na tři části: na slabé, středně silné a intenzivní uživatele. A hle, žádané výsledky jsou tu! Zejména intenzivní uživatelé iPhonu vykazují ve srovnání s "neuživateli" slabší orientaci i zastřenější uvažování v řešení komplexnějších problémů, k nimž je potřeba znát či zjistit určité informace. Jinak řečeno, ti, co si mohou cokoli kdykoli na svém iPhonu vygooglit, jsou na tom paradoxně hůře. iPhone je tedy jedna z nebezpečných příčin kyberdemence!

Jsa inspirován vychytralým Spitzerem, vytvořil jsem analogický experiment, v němž hodlám nebezpečí výrazně rozšířit za indikovanou oblast digitálních médií: k mentální retardaci totiž dle všeho přispívá mnohem více zákeřných nástrojů. Co třeba takový německo-český/česko-německý slovník! Vezměme si dvě skupiny lidí – jednu tvoří uživatelé slovníku a druzí se bez něj zcela obejdou. Obě skupiny dostanou stejný úkol: napsat Manfredu Spitzerovi děkovný dopis v němčině. Na konci se provede gramatické a stylistické srovnání jednotlivých dopisů a vyhodnotí se rozdíly mezi oběma sledovanými skupinami. Pokud se ukáže (a ono se ukáže), že uživatelé slovníku jsou na tom hůře s německou gramatickou i schopností formulovat stylisticky správné věty, a pokud se navíc projeví korelace mezi intenzitou užívání slovníku a jazykovou neohrabaností, bude třeba vyvodit jednoznačný závěr: německo-český slovník je zákeřná a nebezpečná věc, jež zhoršuje jazykové schopnosti svých nic netušících obětí! Pane Spitzere, děkujeme.

8 19.04.2017

Elin z něj nedokáže spustit oči. Nikdy netoužila po lidské něze jako v této chvíli. Jeho pohled a vráskami zbrázděné čelo ji hluboce dojímají. Rty se jemně dotkne jeho úst, usměje se, znovu ho políbí, vezme jeho obličej do dlaní, následuje další polibek. "Pane Bože", řekne Daniel. Elin pokračuje v líbání. Rty má poškrábané od jeho strniště. Rozepne si živůtek a položí si jeho ruku na prs. Daniel ji jemně hladí a mne ji bradavku. Vypadá strašně zranitelně. Elin ho laská pod košilí, až se při jejích dotycích chvěje. Podbřišek se jí svírá touhou, podlamují se jí kolena. Touží jen povalit ho do trávy a obkročmo se na něj posadit.

A takhle debilně je to napsané úplně celé. V podstatě je to jen neumětelsky mechanický komentář k průměrné televizní kriminálce plné banální psychologie, sentimentálně naivnímu roztřídění světa na ty hodné a ty zlé. K tomu střípky poněkud úporného soft-porna - na své si přijdou nanynky i světáci. Fantazie autorů je mdlá, až se zdá, že jim nejde o nic jiného, než se strefit do černého středu terče průměrného vkusu a pořádně na tom nabouchat šišky. Počítačový program dokáže psát lépe - viz např. http://www.nytimes.com/interactive/2015/03/08/opinion/sunday/algorithm-human-quiz.html

Egan je asi "nejtvrdším" z autorů hard SF. Lze říci, že jeho práce nemá obdoby: klade vysoké nároky jak na konzistenci a detailní promyšlenost fikčního světa, tak na čtenářské schopnosti a vzdělání. Diaspora je však dílem, jež by (nejen) žádný čtenář SF neměl minout. (To pak víceméně platí i o jeho dalších knihách) Egan klade hluboké otázky po povaze vědomí a jeho možnostech, po smyslu a naplnění bytí; odpovídá rozvinutím dalekosáhlých predikcí ohledně možné povahy existence, přičemž do své konstrukce započítává jak detailní znalost astrofyziky (tedy makrosvěta), fyziky částic (mikrosvěta), psychologie, kognitivních věd, AI i možností programování. To vše pak kombinuje s notnou dávkou existenciální závrati protkané snahou dostat se na dřeň poznání sama sebe (povahy vědomí) a prostředí (povahy existence jako takové zjevující se v podobě vesmíru(ů), který(é) lze do určité míry pochopit). Těm, kteří Eganovým knihám vyčítají neživotnost a jistou strnulost v charakterizaci postav či zkrátka neschopnost vyprávět příběh, bych rád odpověděl, že Egan navazuje v dobrém slova smyslu na tradici "filosofických románů", jako je Flatland Edwina Abbotta. Stejně jako Abbott i Egan otvírá dveře poznání, rozšiřuje horizont myšlení (Egan na poněkud komplexnější a náročnější rovině než Abbott). SF vychází imho z vážné snahy uchopit ontologii obrazotvorností, čili dostat se tam, kam ji filosofie ani věda (z jakéhokoli důvodu) nemůže následovat. Greg Egan tak činí víc než kdokoliv jiný: otvírá pandořinu skříňku "imaginace rozumu".

8 18.07.2013

Nádherná ukázka textové a myšlenkové hravosti. Tolik vodítek všude kolem, že člověk neví co s nimi. Nezměrnost arbitrárního kosmu poskytuje nekonečně mnoho možností - nekonečně mnoho cest, nekonečně mnoho pokračování, nekonečně mnoho cílů a nekonečně mnoho konců.

8 01.12.2011

Divocí detektivové mají tři části - prvních 130 stran tvoří deníkové vyprávění jednoho z hl. hrdinů, pak následuje hlavní rozsáhlá část tvořená výpovědí velkého množství postav, které víceméně měly co do činění s dvojicí hlavních hrdinů - Odysseou Limeme a Arturem Belanem (jedno z autorových fikčních altereg) - v období následujících dvaceti let. Vtipné je, že v celé téhle části se o postavě vypravěče z první části vůbec nic nedozvíme, jakoby vůbec nikdy neexistoval, ačkoliv na konci první části lze předpokládat, že měl s dvojicí "divokých detektivů" hodně co do činění Jedna z postav dokonce tvrdí, že tento člověk vůbec neexistoval, jelikož je historik, který se zabývá bludrealismem n. tzv. žaludečním realismem (aluze na Bolaňovu skupinu infrarealistů - umělecká anarchistická skupina na pomezí beatniků a surrealistů) a tohle jméno nikdy neslyšel (téma zmizení je pro latinskoamerickou prózu poměrně typické - viz třeba Cortázarovy povídky). Následuje třetí část, která přímo navazuje na první a je vyprávěná opět stejnou postavou formou deníkových záznamů a která dodává předchozímu určitý nejasně uchopitelný rozměr. Co mi připadá na Bolaňovi nejzajímavější je jeho jakási neuchopitelnost - není jasné, co je ve velkém množství textu pro vyprávění relevantní a co ne, některé zřejmě podstatné věci se vůbec nedozvíme, některé zavádějící redundantní informace a drobné digrese zde naopak jsou, takže výsledek tvoří určitou mozaiku, ze které vystupují určité vzory, ovšem je třeba aktivního percepčního přístupu - čtenář je autorem neustále uváděn v pochyby. Pokud bych jej k někomu chtěl přirovnat, napadá mě Michael Haneke - některé jeho filmy jsou taky takové mozaiky, ze kterých narativní struktury vystupují a zase se v nich ztrácí (Caché, Code inconnu, Das Weiße Band).

8 01.12.2011

Výborná "alternativní historie" - jak formálně tak obsahem - ve které je sice velmi rychle jasné o co jde, ale těžiště románu rozhodně neleží v překvapivé pointě. Zavádějící tajemný obal s otázkami "kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme" v kombinaci s názvem "Neopouštěj mě" je klamavá reklama - o žádnou slaboduchou meditativní slátaninu na způsob P. Coelha se naštěstí nejedná, takže se toho nebojte.

8 01.12.2011

Jde o průměrně napsaný popový román. Moderní konflikt alternativní ženskosti a tupého pseudoracionálního mužského šovinismu je ztvárněný do podoby, která nevyniká ani hloubkou ani vtipnou lehkostí. Na textu je vidět, že autor je příliš zatížen osobními preferencemi a postrádá nadhled. V knize je neustále opakováno stejné konfliktní schéma, přičemž se proměňují pouze rekvizity (biofarma, feng-šuej, domácí porodnictví atd.). Přesto že jde o útlou novelu, kniha začne být po pár desítkách stran velmi iritující, tedy alespoň pokud nesdílíte stejné světonázorové prizma, jako hlavní hrdina, populární spisovatel Mojmír. Viewegh se sice snaží změnou vyprávěcí perspektivy rozrušit příliš jednostranné vyznění textu (příběh vypráví dula) a vytvořit tak jakousi rovnováhu mezi oběma přístupy (alternativa/rigidní falokratická racionalita), ale to je právě největší slabina románu, jelikož pohled a argumentační diskurz duly je úplně stejný jako pohled Mojmíra, jen inverzně převrácený. Viewegh zřejmě předpokládá, že když vytvoří dvě charakterově stejné postavy, které akorát zastávají protichůdné názory při zachování stejných strategií, splnil si svůj úkol „nebýt zaujatý“. Bohužel nesplnil. Po této stránce text moc nefunguje. Tedy neříkám, že je úplně špatný, ale k tomu, abych o něm byl ochoten napsat, že je „dobrý“, má značně daleko. Zase na druhé straně je chvályhodné, že Viewegh vytvořil, sice ne příliš hlubokou, ale přece funkční karikaturu takového toho pseudointelektuálního alfa-blba, který veškeré svoje přesvědčení zakládá na tom, co mu oficiální věda v populární formě časopiseckých článků, televizních dokumentů a středoškolské školní výchovy (resp. „vzdělání“) předloží. Má ve všem jasno, ví, co si má o čemkoliv myslet, aniž by byl schopen vědeckou problematiku, jejíž populizované názory tak horlivě zastává a hájí před zhoubnou východně-feminní iracionalitou, skutečně pojmout a hlouběji názorově uchopit. Tedy prototyp produktivního tupého přitakávače vědeckého náboženství, zahloubaného v mělkost svého duševního světa a ukájejícího se vlastním (ne)vtipem. I takoví inteligenti se mezi lidmi vyskytují a je dobré si to občas uvědomit.
Za co si ovšem Viewegh zaslouží skutečně nepochválit, je řemeslné zpracování, jehož dokonalým zvládnutím se obvykle tolik holedbá. Vyprávěcí strategie je totiž nepřehledná, nekonzistentní a pokud se nad ní více zamyslíme, není jasné čemu a jak vlastně slouží. Základem všeho je postava vypravěčky, duly, která se v domácnosti hlavního hrdiny a jeho manželky nachází už dlouhých sedm let (proč?). Celý příběh tedy vypráví ona a ne vševědoucí vypravěč či Mojmír, jak by se místy mohlo zdát. Tuto chatrnou berličku Viewegh imho použil proto, aby - jak už jsem napsal - nebyl sám označen za šovinistu a ignoranta. Dula sice ze začátku upozorňuje čtenáře, že zná obsahy rozhovorů a situací proto, že jí je vždy přesně odvypráví Hedvika, nebo že zná oba protagonisty natolik dobře, že si některé věci domyslí, nebo že vidí do Mojmírových snů proto, že je hlavní hrdina natolik primitivní, že je lze na základě denních událostí lehce specifikovat, ale potom není vůbec jasné, kterak zná také např. přesný obsah rozhovoru mezi Mojmírem a jeho kamarádem Felixem, nebo co dělá Mojmír, když je sám (včetně takových pikantností, že si pouští porno s ruskými studentkami). Jde tedy o krajně nevěrohodného vypravěče, který nám tvrdí, že vlastně nějak ví úplně všechno. Něco dule řekne Hedvika, něčeho si všimne sama a něco si domyslí (třeba bizarní repliky mezi Felixem a Mojmírem). Potom ale zase moc není jasné, proč na jiném místě náhle alibisticky tvrdí, že neví, zda Mojmír manželku podvedl s dívkou, se kterou se nachází sám v domě, jelikož prostě „nemůže vědět všechno“. Takže ví nebo neví všechno? A pokud tedy neví, jakou platnost má celé její vyprávění, kdy si evidentně spoustu věcí cucá z prstu? Pokud přijmeme hypotézu, že obsah rozhovoru s Felixem řekl Mojmír Hedvice a ta ho pak řekla dule, která jej podává čtenáři, dostáváme zřejmě značně zkreslená fakta, která jakoby prošla tichou poštou. Pak by se fikční svět knihy skládal z toho, čeho si dula všimla, co řekla dule Hedvika (včetně toho, co Hedvice řekl Moimír) a co si dula sama domyslela. Tedy poměrně značný guláš. Otázka je, proč to Viewegh dělá a jak to má chápat čtenář? Jde snad o formální vyprávěcí experiment? Pochybuji. Co se nám tedy ale vlastně v Biomanželce vypráví a proč? Celé to vyznívá tak, že Viewegh text odfláknul, resp. svoji práci odfláknul zodpovědný redaktor, a chtěje již rozpracovaný příběh oživit dodatečnou změnou osoby vypravěče, na pár míst vložil chatrné vsuvky o tom, co ona dula může a co nemůže vědět atd. Nebo to byl všechno autorský záměr? Ostatně text je vystaven tak, že čtenář má pocit, že jej vypráví vševědoucí autor a kdyby se ona vypravěčka dula absurdně sama čas od času explicitně nepřihlásila o slovo, nikoho by ani nenapadlo, že to vypráví ona. Viewegh tedy paradoxně působí zcela nejistě právě v narativní struktuře, neví si s ní rady a není schopen zvolený pohled udržet. Co to znamená? Že by mistr zestárl natolik, že již neudrží formu? Neměl by se místo drahých kurzů tvůrčího psaní, které uděluje třídě gymnazistů (viz jeho deník Další báječný rok) raději sám pořádně naučit jak používat vypravěče? Nebo se z něj stal experimentální autor na způsob francouzské školy OULIPO? Má ten malomyslný obsah pouze odvádět pozornost od sofistikované literární hry? A tohle nám tedy předkládá jako skutečné umění, jež funguje v „prvním i druhém plánu“ (viz onen autorův deník)? Inu nevím...

8 01.12.2011

Určitě kniha, jaká tady chyběla.
Petra Hůlová se v poslední době autorsky proměnila (proměňuje). Nejnovější próza koresponduje s jejími sloupky - zjednodušuje styl a dává větší důraz na myšlení, na subverzivní relativizaci urč. myšlenkových konceptů, společenských představ. Taky se v tomhle ohledu přibližuje Davidu Zábranskému. V Nejvyšší kartě zazní komentář na TV diskuzi se Sylvií Novak (protagonistkou, která představuje známou českou spisovatelku) a jejím kolegou Davidem - ten je v něm (v komentáři) označen za chytrého trolla, který předstírá postoje, s nimiž tak úplně nesouhlasí, ale lze z nich pak vyvodit absurdní závěry. Téhle argumentační figuře se říká reductio ad absurdum, přičemž lze říci, že na ní kompozičně v Nejvyšší kartě v nezanedbatelné míře staví i autorka samotná. Zároveň však netvrdím, že je takto postavená celá kniha. Naopak mám za to, že mnohé vyjadřované kritické postoje jsou ve svém rámci upřímné - tedy že upřímně pramení v Petře Hůlové a skrze Sylvii Novak se meandrující kamufláží vlévají do moře čtenářů (kterých má Hůlová po zásluze asi relativně dost - vzhledem ke kontextu doby a specifikům literárního trhu).

Zajímavý je pak prvek satirické nadsázky v charakterizaci postav. Protože některé postavy jsou opravdu jen takové karikaturní figurky - zejména Sylviina nesnesitelná dcera, která v souladu se svým ignorantským woke světonázorem (ignorantským proto, že nic nečte, nic moc nezná, jen přebírá radikální postoje ze své kulturní třídy) je v textu vlastně ta, kdo hrdinku explicitně šikanuje, manipuluje, shazuje a je tedy navýsost toxickým elementem v jejím životě (přitom ji nutí vyrovnat se s tím, že ji dle jejího názoru kdysi manipuloval a zneužil Jan Síra, slavný stárnoucí básník a spisovatel, atd.).

V tomto směru se nabízí číst knihu jako nadsazenou společenskou satiru (v podobném duchu, jako právě třeba Zábranského romány Logoz nebo Republika). Zároveň však nemám dojem, že je Nejvyšší karta stavěna takto - její úmysl totiž není gogolovsky karikovat, protože ve většině ohledů zůstává v realistickém (tj. realisticky popisném a analytickém) literárním modu. Postava dcery ovšem touto karikaturní zkresleností vyjadřuje určitou výpověď ve zkratce, která by nebyla v důsledněji dodržovaném realistickém podání možná (bylo by to asi celé komplikovanější, možná zastřenější co do významu a tedy i působnosti - prostě nutně úplně jiné). Přestože tím kniha čtenářsky netrpí (nevytrhával mě ze čtení dojem nějaké zásadní nekonzistence), je otázkou k diskuzi, nakolik je Nejvyšší karta celkem - nakolik svými nástroji autorka došla k literární celistvosti. Myšlenkové celistvosti se to ovšem netýká, protože v tomto směru je román podle mě záměrně heterogenní a neuzavřený, což je ovšem tematicky zcela adekvátní. A pochopitelně - jak myšlenková, tak domnělá literární celistvost není žádnou povinností nebo nutností. Vždycky je ovšem adekvátní se ptát, nakolik byl výsledný tvar skutečným tvůrčím cílem a nakolik naopak představuje kompromis. Takže zásadní aspekt v hodnocení Nejvyšší karty je tohle nejisté, nejasné spojení mezi (záměrnou?) karikaturou a realistickou věrností.

7 23.03.2023

Z hlediska přístupu ke světu by se lidé dali rozdělit na dva typy – ti, kdo jsou otevření k věcem, pro které je svět množinou výzev, kteří se tedy vypořádávají s věcmi kriticky teprve poté, co je důkladně poznají, a pak ti na opačném pólu. Tj. ti, kteří si rychle utvářejí konzervativní postoje v závislosti na subjektivně pojímaných tradičních přístupech, aniž by o věcech měli potřebu uvažovat skutečně otevřeně a s maximalizovaným množstvím úhlů pohledu (ano, těch je řádově víc, takže vzácnější je ten první typ).

Myšlení je únavné, je energeticky vyčerpávající a je tedy snazší (a člověk k tomu ve své snaze o úspornost přirozeně inklinuje) si rychle utvořit přesvědčení a to pak do omrzení opakovat bez potřeby kriticky hodnotit a zpochybňovat vlastní postoje. V některých případech je pak tohle lpění na svých postojích doprovázeno zajímavou suitou více či méně zjevných rozporů, neboť dotyčný člověk srdceryvně napadá fantómy, stíny imaginárních protivníků, tepe přitom do všeho, o čem nic moc neví, přičemž argumentuje s tím, že jej detaily netankují, protože v jeho věku už zná vlastně všechno.

Köcher je přes veškerou svou životní skepsi zřejmě spíš tím prvním případem a Nápravník naopak až karikujícím způsobem naplňuje onen druhý typ. Naplňuje jej takřka dokonale – může v tomto ohledu sloužit coby subjekt ukázkové případové studie. Člověk má tendenci se v tomto ohledu zatvrzovat s postupujícím věkem, jelikož čím je starší, tím je potřeba energetické úspory z myšlení + lenost větší, ale mnozí k tomu intenzivně tíhnou již od mládí, jelikož si jinak těžko představit, že by se octli na prahu života a smrti s takto zdeformovaným intelektem, jako se to stalo panu Nápravníkovi (i když nikdy pochopitelně nelze také vyloučit organickou příčinu). Co se nicméně týče obou korespondenčních přátel who meet again, jejich věk není tolik rozdílný, aby právě tento povahový dipól krásně nevynikl.

V případě Nápravníka pak celá věc nabývá vskutku tragikomických kontur. Člověk si po padesáté čte, že jde celý svět doprdele, protože nikdo nemá v úctě renesanční vzdělání (které Nápravník definuje poněkud stipulativně – totiž tak, že renesanční Evropan stojí svou kulturou výš než fauna…), že nikdo není dost inteligentní, hlavně teda žádný Američan, že všichni současní spisovatelé jsou hlupáci a blbové, proto jej nezajímají a nikoho z nich nečte, a podobné, argumentačně často vnitřně rozporné odsudky. Člověk se tedy sice shovívavě usmívá nad gerontickou pošetilostí, ale zároveň si říká, že je to vlastně smutné, když někdo dojde v osamělém stáří k takové míře mimóznosti. Prostě něco jako když člověk poslouchá takového Dominika Duku nebo Maxe Kašparů a podobné lidi – s nimiž je Nápravník coby levičák a zapřísáhlý kritik náboženství v přímém ideovém rozporu, ale strukturou a kvalitou svých úvah je s nimi paradoxně v překvapivé shodě. Kniha je tedy v urč. ohledu zajímavá také jako jakýsi apel nebo odstrašující příklad pro čtenáře: dávej si pozor, jak přemýšlíš, nebo z tebe jednou bude Nápravník Kašparů!

Nápravníkovy mailové příspěvky (o nichž dle redakční poznámky uvažoval pro vydání, takže pro něj neexistuje omluva ve smyslu, že soukromé by nemělo být posuzováno coby veřejné) lze motivicky rozdělit do třech skupin:
1. banality (samozřejmé postřehy a myšlenky, které autor vydává za geniální vhled)
2. nesmysly (úvahy nad věcmi, o nichž toho autor ví málo, tudíž se dopouští úsměvných omylů)
3. žlučovitá kritika všech okolo + komplementární lezení do zadku K. Köcherovi.

Třetí motiv je obvyklým zaříkáváním mantry, že kromě nich dvou na světě neexistují vlastně žádní inteligentní a vzdělaní lidé + zřejmě tvoří důvod, proč Köcher tuhle nanicovatou korespondenci udržuje – prostě Nápravníkovo řiťolezectví dělá jeho egoismu dobře a navíc se nemusí příliš snažit, což se tedy projeví hned na začátku. Zpočátku jsou totiž témata zajímavá, ale záhy KK sezná, že nemá smysl tlačit na pilu a spokojí se s málem.
Výsledek: Škoda, že Köcher neměl chytřejšího a erudovanějšího partnera do diskuze – možná by se čtenář dočkal nevšednějších myšlenek.

A ještě poznámka stran Köcherovy potřeby zvyšovat hladinu dopaminu skrze zpětnou vazbu (trocha svévolného psychologizování): Köcher na jednom místě píše, že se mu nechce psát knihu či prostě delší text, protože to dá moc práce a nemá vlastně jisté publikum (čtenářstvo). Raději by přednášel. Ano, přímý kontakt se skupinou (nejlépe mladších) obdivovatelů patřičné intelektuální úrovně přináší rychlejší uspokojení. Něco psát, publikovat, pak čekat na nejistou reakci, to může být docela skličující. Akorát by se tenhle poměrně pochopitelný motiv neměl skrývat za kritiku českého čtenářstva s tím, že by snad bylo lepší napsat kupříkladu jisté memoáry anglicky – to je nanejvýš zástupný důvod, jelikož pokud vím, od roku 2007, kdy byla tahle úvaha svěřena e-mailu, se tak dosud nestalo.

7 13.12.2022

Výchozí předpoklady jsou rozhodně zajímavé. Autor na mnoha příkladech ukazuje, že intelektuálové ponoření do vlastního svévolného elitářství mají krajně odmítavý vztah k masám – a že pojmy „masy“ a „kultura mas“ používají k jednoduchému nálepkování všeho lidového, co v nich vyvolává přirozený odpor. Jedná se však spíš o jejich vlastní slabost, neschopnost rozlišovat, vidět a chápat, tedy o zásadní nedostatek citlivosti. V důsledku čehož je umění intelektuálů, v pojetí Johna Careyho, záměrně matoucí a nesrozumitelné, aby si udrželo odstup od těch, kteří nemají patřičné vzdělání a tedy intelektuální status. Jedná se o značně tendenční práci, která odráží dobu vzniku (raná devadesátá léta), ovšem v současné „rozdělené společnosti“ tenhle konflikt hoří novým jasným plamenem (mezi tím chvíli jen tak doutnal, ačkoli sotva kdy vyhasl). Knihu má smysl číst ze dvou důvodů:
1) proto, že je v ní shromážděno množství zajímavých faktů a názorů, které jsou sice roztroušeně známy, ale jen málokdy je tolik elitářské špíny shromážděno na jednom kompaktním místě;
2) proto, aby se mohl čtenář názorově vymezit, případně si naopak ujasnit kontury souznění.
Carey předvádí demagogii na mnoha úrovních a občas se krásně střelí do vlastní nohy. Jen tak namátkou několik kritických postřehů:
–Autor nikde nevymezuje, kdo je to intelektuál – zdá se, že tuhle nálepku používá prostě pro všechny své ideové nepřátele, kteří zároveň píší a vydávají knihy. Jím postižená množina je jinak dost heterogenní. Tímhle hrubým škatulkováním se paradoxně příliš neliší od jím nenáviděných elitářů a jejich pohrdlivým popelníkem pro vše „davové“ a „demokratické“.
–Podtitul knihy nicméně zní: Pýcha a předsudky v kruzích literární inteligence 1880-1939. A jak každý čtenář záhy pochopí, kritický osten míří především na britskou literární modernu a širší okolí – tedy Woolfová, Clive Bell, Wyndham Lewis, Pound, Forster, Yeats, Joyce, ale také Wells, či Huxley. Čili intelektuálové jsou někteří píšící Angličané, kteří měli něco zejména proti: novinám a časopisům, demokratickým volbám, masovému vzdělávání, feminismu, televizi, cyklistice, předměstí a konzervám (jedny z mála čestných výjimek jsou A. C. Doyle a Arnold Bennett, které pro kontrast Carey spíš chválí).
–Nejzábavněji to schytal Joyce s Odysseem, který to sice už už vyhrává, protože jej neměla ráda posh girl Virginie Woolfová (ozn. Joyce jako příklad sprosťáckého polovzdělance). Joyce protagonistu vybírá právě z řad lidových vrstev (Leopold Bloom čte Tit-Bits a vůbec je to vulgární chlap), přičemž mu věnuje plně detailní pozornost, ovšem nakonec se stejně dostaví zklamání. Joyce onu knihu napsal tak, že by si ji právě takový Bloom nikdy nepřečetl, takže o co mu šlo? Dělat ramena? Tady se vyjevuje imho jeden z Careyho nejtragičtějších omylů, totiž, že všechny ty pisatele náročné prózy skutečně motivovalo něco tak malicherného, jako je snaha o nečitelnost pro plebs. Tak určitě – člověk nevolí formu proto, že se s ní chce dostat do specifických zákoutí, ale proto, aby mu nebylo rozumět. Well done, Mr. Carey – brilantní úvaha.
–Když pomineme značné zaujetí, jež se odráží v pikantní expresivitě (někdy to Carey nevydrží a nechá se tak trochu unést), autor dělá, že je nad věcí, že pouze neutrálně snáší jakési důkazy a s formulací vlastní pozice se nemusí obtěžovat. Jenže by měl, jinak se totiž plácá v alibismu, kdy se staví jednou za dělníky, jednou za buržoazii, pálí to do aristokratické Bloomsbury i levicových elitářů franktfurtské školy, ale sám je jakoby nenapadnutelný. V horším případě pak jen odsuzuje určité úvahy a vysmívá se jejich původcům, jak nejsou schopni dohlédnout, že vysoké umění není nic než „sociální konstrukt“. Přitom je schopen mnohem méně než oni: „elitáři“ se alespoň snaží argumentovat. Carey své pozice neobhajuje vůbec, neboť se domnívá, že jím mezi řečí proklamované hodnoty jsou automaticky a bez pochyby správné – vidí konstrukt v oku svého bratra, ale trámu v oku svém si nevšímá.
–Názory některých "intelektuálů" jsou vskutku k sežrání a jsem zcela pro, aby se v biografiích nijak nepotlačovaly, protože člověk by měl znát pravdu a mít co možná nejúplnější obraz. Ale domnívám se, že není správné dopouštět se kýčovitých ideologických anachronismů a je naopak nutné brát všechny ty myšlenkové bouře v kontextu jejich doby. Carey navíc až příliš aplikuje metodu „najít kal, který potřebuji, a postavit z něj mozaiku“, a na můj vkus se až moc často dopouští spekulací na způsob „tohle sice říká literární postava, ale myslí si to určitě i autor sám“.
–Ke konci už se Carey neudrží a odkryje své ambice naplno. Bez ohledu k časovému i tematickému vymezení se prostě začne pouštět do svých aktuálních názorových souputníků. Jak jinak si vysvětlit, že se mezi vším tím modernismem do r. 39 náhle octla kniha Georga Steinera Skutečné přítomnosti z r. 1989. Carey navíc zapojí nejtěžší kalibr: reductio ad Hitlerum. Steinera skutečně srovnává s Hitlerem, a to z toho důvodu, že v dané knize Steiner tvrdí, jak veškeré umění, které lze nazývat „velké“, nějak souvisí s ideou Boha (ať už se k transcendentu staví kladně, nebo kriticky). V úplném závěru se rozparádí a pustí se do Derridy a Rolanda Barthesa. Tentokrát ovšem autor netvrdí, že dotyční odmítají přijmout a tematizovat masovou kulturu, jelikož uváděné Barthesovy Mytologie se jí naopak přímo zabývají. Přesto se jedná o odporné elitáře, neboť píší schválně nesrozumitelně (!) a navíc obyčejnému chudákovi, co doma kouká v papučích na fotbal, oblíbené hračky zcizují, protože v nich nacházejí jakési skryté významy, které náš normal guy nenahlíží (!!). Zlý intelektuál, kterému se v zrcadle odráží hitlerovské rysy, je tedy ten, kdo se pokouší tvrdit, že by v umění mohla být nějaká vyšší hodnota, stejně jako ten, kdo je natolik troufalý, že chytračí a odhaluje v řádu věcí skrytý smysl.

7 18.02.2021

Jeden z vzácnějších případů, kdy kniha podnítila smysluplnou filmovou adaptaci. Smysluplnou proto, že Kaufanův (patrně) známější film rozvíjí přítomné motivy, ale zůstává autonomní – netvoří obvyklou banální audiovizuální analogii textu. Reidova kniha je nápaditým příspěvkem k žánru psychologického hororu. Stojí přitom na natolik svébytných nápadech, že pro ni žánrové škatulkování nemůže být adekvátní. Reida budu určitě sledovat, protože je autorem, který nekopíruje, ale staví vlastní. Lepší být uzavřen v solipsistické ulitě, než se nudit na procházce nekonečnými kilometry monokulturního lesa – alespoň tedy z hlediska čtenáře.

7 08.02.2021