3497299 komentáře u knih

Podobně jako se někdy říká, že historii filozofie tvoří komentáře k Platónovi (a období před Platónem zabírají presokratikové), bylo by možné analogicky tvrdit, že veškeré moderní hard SF je komentářem k Lemovi (a předtím máme v tomto směru co do činění s jakýmisi "prelemovci"). Dokonalá prázdnota se pak autorovu oblíbenému žánru většiny zahrnutých textů zcela vymyká - za tuhle knihu by si Lem jistě zasloužil čestné členství ve skupině OULIPO.

2 12.03.2023

Má to v sobě takové kahudovské outsiderství, které si kolem sebe buduje sebestřednou jazykovou autonomii. Také cosi jako pro Kahudu typický aspekt multiverzní nadreality, která je zde ovšem ve skryté a pro samotného hrdinu-pozorovatele obtížně nahlédnutelné formě, jež je v textu vyjadřovaná spíše apofaticky. V záměrném lpění na povrchu věcí ad nauseam spolu s radikalitou nenarativního přístupu ve zpřístupnění subjektivní zkušenosti to pak má něco z Clauda Simona. Zároveň je to docela specifická a ve své (místy pravda trochu vyčerpávající) zanícenosti velmi svébytná literatura.

2 26.09.2021

Stockholmský syndrom v kulisách mírného odporu.

2 26.09.2021

Papoušek Žako představuje tvora, který disponuje hlubším chápáním vztahů – člověk jej díky řeči a rozumu, tedy kategorizaci a strukturovanému myšlení ztratil (prý k němu má možná ještě přístup dítě, než si jej řeč podmaní). Jak se tahle vlastnost u papouška projevuje reálně? Vůbec nijak – Žako má plný zobák lidské řeči, je nadmíru chytrý (protože jej autor takového chtěl mít), ale zcela v lidských mezích – jeho vnímání je prakticky nerozeznatelné od člověka. Dokonce, navzdory jeho proklamované zvířecí jinakosti, jej nic jiného než lidský svět ani nezajímá. Je to podivné, ale takhle v Peheho románu funguje prakticky vše – bezpečné a omezující kategorie bez fantazie pohlcují vše. Včetně toho, čemu má být vlastní neuchopitelnost a překračování (kéž by...). V knize se tak prakticky nic neděje – až na několik málo poutavějších scén vše plyne nudně, nepřekvapivě a těžkopádně, a to přes několik stupňů fikčních rovin (tradiční schéma vyprávění ve vyprávění). Problém ovšem rozhodně není v námětu. Autor má vůbec podivuhodnou schopnost převzít množství zajímavých témat, myšlenek a postupů a banalizovat je, vyprázdnit, zbavit potence. Místo toho text napustil myšlenkovými floskulemi, otřepanými variacemi tradičních střetů a boomrovským patosem.

2 31.05.2021

Zápletka je sice do značné míry sofistikovaná, ale působí příliš vykonstruovaně. Greene své postavy používá spíše jako proměnné ve svých teologicko-filosofických funkcích než živé bytosti. V horším případě jsou to jen chodící klišé (literární kritik). Autor vrší paradoxy, aby dokázal relevanci víry. Během čtení mě přitom čím dál tím silněji přepadal pocit, že se všechno točí kolem nějakého viru. Na scéně máme různé hrdiny, kteří se víře více či méně brání – někteří dokonce velmi urputně, jako třeba kazatel ateismu, který přesvědčuje kohokoli, kdo naslouchá jeho pravidelným přednáškám v parku. Jakoby se mezi nimi nicméně šířila epidemie, jelikož čím více vzdorují, tím účinněji je postupně jednoho po druhém víra přepadá, včetně ateistického kazatele. Na konci prakticky žádný ateista nezbude (i sucharský úředník Henry se mi zdál nalomený). Zajímavé je, že tento pocit musel mít ze svého románu i autor, neboť hlavní hrdina ke konci věc komentuje ve stejném smyslu: je to jako nějaká nákaza. Jeho komentář se týká faktu, že ústřední femme fatale byla coby malé děvče pokřtěná a přesto, že si na to nepamatovala, naprosto propadla tenatům křesťanské víry, až si z rozporu mezi touhou po nemanželském sexu a slibem Bohu uhnala smrt. Konec dobrodružství tak lze číst jako svého druhu epidemic thriller zobrazující středně pokročilé stádium šíření. V hypotetickém dalším díle by na autora navazující epigon mohl popsat, kterak víra zachvátila celý západní svět, v podobném duchu jako dnes tolik populární horory s námětem zombie apokalypsy. Dle názoru některých molekulárních biologů či neurologů má navíc víra co dělat s určitou genetickou výbavou. Pokud tedy platí, že exprese specifických genů značně přispívá k pravděpodobnosti, že bude dotyčný navštěvovat kostel, pak by Konec dobrodružství bylo možné číst také jako svéráznou kritiku anglické třídní společnosti, v níž pozorujeme jasně viditelné následky důsledné třídní endogamie.

2 05.06.2018

Podnětná a zejména v českém kontextu dosti originální studie vycházející ze spinozovsko-deleuzovské teorie afektu, s níž přes současnější teoretické přístupy (např. Brian Massumi) zkoumá afekt v audiovizuálním umění – v avantgardě, mainstreamových melodramatech i žánrových dílech. Především tedy ve filmu a se speciálním zaměřením na díla Wernera Schroetera, jež jsou prodchnuty Schroeterovou celoživotní fascinací operou.

2 29.05.2018

Nejvýznamnější portugalský modernistický básník a prozaik Fernando Pessoa je coby autorská osobnost na první seznámení zajímavý především množstvím fiktivních autorských osobností, které nazýval heteronyma, jimž vytvořil komplexní identitu a skrze jejich rozdílné osobnosti pak Pessoa psal některé své knihy (jiné psal pod svým jménem, které tak lze v jeho autorském vesmíru brát coby svého druhu zástupce další uměle utvořené identity či masky). Autor si vytvářel různé identity, s nimiž sám komunikoval a měl téměř problém je nepovažovat za skutečné živé osobnosti, již od dětství (pokud mu tedy v tomto směru můžeme věřit). Celkově jich během života měl snad k osmdesáti, ovšem stěžejní pro něj byly zejména tři hlavní, pod jejich jmény psal především: Álvaro de Campos, Ricardo Reis a Alberto Caeiro – sensualistický básník, který je „autorem“ poezie v knize Nevinnost je nemyslet.

Caeira tedy představuje jednu složku autorovy složité osobnosti – básníka povrchu a radikální prostoty skutečnosti. Caeira odmítá veškeré myšlenkové koncepty, veškeré interpretace světa a zejména přírody – svět je tím, čím je, věci jsou tím, čím se zdají být. Není žádný smysl, není žádné tajemství, není žádná interpretace, není žádný mysticismus, kromě tohoto poznání, že pták je pták, ryba je ryba a květ je květ. Tento radikální příklon k prostotě a pohanství neuznává abstrakci – včetně smysly nevnímatelných pojmů jako nekonečno nebo Bůh – a snaží se oprostit od sebereflexe. V tomto ohledu má blízko k zen-buddhistické nauce nebo ke snaze o dosažení stavu nereflektovaného štěstí, kterému se říká flow (viz koncept psychologa Mihaly Csikszentmihalyie). V odmítání koncepčního myšlení Caeira dochází téměř k jakémusi schizofrennímu rozpadu vnímání světa, kdy jednotlivé jeho prvky jsou rozdělené v čase a prostoru a vzájemně spolu souvisí jen tak, že jsou si náhodou nablízku. V jednom verši píše: „Příroda jsou části bez celku; Takové snad je tajemství, o němž se mluví.“ V tom se podobá hrdinovy Ireneu Funesovi z Borgesovy povídky Muž se zázračnou pamětí, který díky své hypertrofované fotografické paměti ztratil schopnost vnímat věci v jejich pojmovosti – svět se mu rozpadl na množství fragmentů (pes v okamžiku jedna pro něj nebyl tím stejným psem v okamžiku dva, jelikož si pamatoval detailně přesně jejich pohybem změněné konformace končetin). Tento příklon k prostotě, odmítání intelektualizace a interpretace, se (možná právě s objevem východního myšlení) v západní kultuře objevuje již drahnou dobu. Tarkovskij mluvil o tom, že tráva a voda v jeho filmech neznamená nic jiného, než trávu a vodu; Robinson v Tournierově románu Pátek aneb Lůno Pacifiku dochází po jisté době odtržení od civilizace k podobnému vnímání a oceňování povrchu oproti hloubce; Alain Robbe-Grillet hlásá ve svém manifestu Za nový román osvobození věcí ve fikci od myšlenkového haraburdí, které jim upírá jejich prostou existenci a apriorně jim vkládá nějaký význam, který v literatuře musí mít, jestliže jsou zmíněny; malíř Kazimir Malevič podobně ve svém manifestu supremacismu píše o osvobození tvaru a barvy od znázornění a významů; filosof Gilles Deleuze spolu s Félixem Guattarim vytváří strategie, jak se vymanit z kletby interpretačního zajetí (zejména týkající se psychoanalýzy) atd. Pessoova divergentní autorská hra ovšem byla i tak na svoji dobu dosti originální.

Caeirova životní filozofie ovšem obsahuje zásadní zádrhel. Jelikož jaksi předpokládá, že smyslové vnímání je interpretačně nezatížené a ukazuje svět jaksi přímo. To ovšem není pravda, neboť vnímání spolu se zpracováním informací v mozku je docela složitý proces vzniklý v průběhu evoluce, který již základní obraz světa vytváří jako interpretaci toho, co zaznamenávají smysly. Žádný bezprostřední obraz světa tedy nevidíme – naopak jsme k interpretaci odsouzeni vždy. To, že jí jsme schopni, je pak dle mého názoru spíše naše výhoda, jelikož se tím pozvedáme z pouhé nereflektované existence, tedy nižší formy bytí. Pokud bychom měli brát Caeirovo hledisko do důsledků, nemohli bychom se zastavit u prosté smyslové registrace, ale měli bychom chtít stát se nějakou nižší formou, která si žádný obraz světa nevytváří a žije jen v nereflektovaných vnitřních živočišných pochodech a automatismech. Nebo jít ještě dál a stát se kamenem, který nevnímá, jak Caeira několikrát v básních zdůrazňuje. Caeirův přístup je tedy spíše jakýmsi svévolným určením, že zde už přirozenost končí a začíná nezdravé lidské pnutí k pochopení mystéria, které je falešné, zatímco „pod tím“ se nachází zdravý, šťastný život. Celé je to tedy poněkud nedomyšlená touha po regresi. Jsem toho názoru, že snaha přesáhnout sebe sama v myšlenkovém napětí je naopak z hlediska lidského vývoje přirozenější, než její popření. Ostatně je třeba si uvědomit, že Caeira je fiktivní postava, kterou autor stvořil jako jakousi možnost extrémního přístupu, kterého se on sám nedopouští.

Na věc se ovšem lze dívat ještě trochu jinak. Smysl a účel není v regresi, ale v restartu. Co se týče zmiňované zen-buddhistické nauky, tak se z jejího chápání možná v tomto srovnání vytratil důležitý aspekt. Smysl zbavení se nánosu falešných představ, zobecňování, interpretací a koncepcí je ten, že člověk má díky nim omezené vnímání – je ve svých koncepcích uzavřen a není schopen vidět za ně. Nejde tedy o regresi, ale o restart a rozšíření vnímání – opak toho, k čemu směřuje Caeirova životní filozofie. Alespoň tak jsem to pochopil ze čtení Alana Wattse a Thomase Clearyho – Cleary uvádí v Podstatě zenu, že cíl zen-buddhistického učení není, aby se člověk odloučil od společnosti a od světa a stal se nemyslící, nereflektující věcí. Po pochopení nejvyšší pravdy – dosažení „nejdokonalejšího“ stavu vnímání (který je zároveň z podstaty věci naprosto prostý) je naopak třeba vrátit se do společnosti a činně v ní fungovat.

2 16.05.2018

Jde o fantastický příběh ve stylu anything goes. Kratochvil využívá své pozice postmoderního vypravěče, který je všemocný, hraje si se čtenářem, důvěrně se mu věnuje a zároveň podkopává, podvrací jeho očekávání. Ukazuje, že jakýkoli příběh je možný – historii, respektive libovolné téma, lze vyprávět různými způsoby a ty fantastické jsou stejně dobré, jako jakékoli jiné. Příběh si utváří vlastní pravidla, protagonistka se vyvíjí a přes fantastickou hravost scén dochází k ukotvenosti v běžné realitě. Kratochvil vypráví z pozice toho, kdo promlouvá ústy hrdinky, ale může z ní kdykoli vystoupit. Téměř systematicky využívá katalog nesouměřitelností – kartonová Vídeň se prolíná se skutečnou (v tomhle ohledu připomíná prvky raných próz Michala Ajvaze), propojuje podsvětí a skutečnost, zavádí různé proměny a reinkarnace – lidé se mění ve zvířata a opačně. Řád je zpochybňován ve smyslu „bachtinovské“ karnevalové kultury. Aluze na Borgese (Alef), něčím připomíná také Ouředníkovu Europeanu nebo knihy D. Hodrové (dějiny a osobní život se proměňují v ryze literární fikci řízenou důmyslným a hravým demiurgem).

2 16.05.2018

Sbírka detektivních povídek, od autora, jehož tvorba představuje prototyp drsné školy (hard-boiled school). Ve všech vystupuje bezejmenný menší a tlustší detektiv, který se nepáře ani s vyprávěním ani s vyšetřováním - oboje předvádí v úsečném, pragmaticky se vyvíjejícím rychlém sledu. Nechybí překvapivé zvraty, stěžejní jsou skoro ve všech příbězích postavy sociopaticky manipulativních femme fatale (vč. oné dívky se stříbrnýma očima). Sarkastických černohumorných hlášek je mnohem méně než kupříkladu u Chandlera, u nějž má čtenář pocit, že jeho Marlowe se před ním docela rád předvádí svojí rétorickou exhibicí. Hammettův hrdina působí coby vypravěč více jako ten, kdo prostě situaci podává slovy, jež mu přijdou nejrychleji na mysl. Do psychologických obrazů a sociální kritiky se nepouští, přesto je tam samozřejmě oboje implicitně přítomno. Většina povídek končí po dopadení a usvědčení pachatele lakonickým oznámením: "Zhoupnul se."

2 10.04.2018

Romeo a Julie na vsi není realistický text. Jde o příběh, v němž se důležité momenty hrdinům dějí kvůli nástrahám osudu – osud tomu tak chce, tudíž nemají šanci uniknout. Jejich vůle s tím má co do činění jen z malé části. Jak už to u romantiků bývá, jsou zde fascinující symbolické scény, které tuhle literární skutečnost potvrzují. Vyzdvihnout lze hlavně dvě scény. První je ta, kdy se Verunka a Sali v dětském věku oddávají pitvě panenky. Nejprve zaskočená Verunka projeví se svou antropomorfní hračkou soucit, ale záhy neodolá lákadlu disekce a tedy určitému překročení vnitřní hranice. Jestliže je pro mladé mediky iniciačním zasvěcením do sdíleného mysteria, do nějž ostatní neštudovaní lidé nemají právo vstupovat, právě pitva lidské mrtvoly, jak říká Stanislav Komárek, pak něco podobného v rámci dětské hry vyprazdňování otrub z končetin nebohé hračky zažijí i dětští hrdinové. Na konci samotnou hlavu symbolicky oživí vložením živé mouchy a zmasakrovaný zbytek pohřbí s neurčitou bázní, že tímto aktem byli vyhnání z ráje dětské nevinnosti. A pak je zde samozřejmě také významová rezonance s tím, že pohřbená panenka plná otrub s hlavou, v níž bzučí moucha, jako by připomínala poněkud nejapné a nesmyslné různice, které vzniknou mezi jejich do té doby spřátelenými rodinami. V čase dospívání se opět setkají, když se snaží na mostě přes řeku během začínající bouře od sebe odtrhnout rafající se otce. Láska mladých milenců tady celou dobu byla v latentním stavu a její iniciace byla jen otázkou času. Hrdinové jsou přes svoji odloučenost spjati právě od svých společně trávených dětských her, kdy se propojily ve vzájemně sdíleném rituálu. Citově rozjitřenou scénu, kdy se znesváření otcové oddávají fyzickému násilí, ozařuje blýskání (doslova, jelikož začíná bouřka). Stačí tedy jedno okamžité osvětlení jejich rdících se tváří, vzájemný pohled a latentní osud je zpečetěn. Osudovou situaci explicitně ukotvuje vynořivší se postava hráče na píšťalu, který má zohavený obličej, přičemž se ukáže, že by mělo jít o právoplatného majitele polnosti, o níž se mezi sedláky vede spor. V počátku nesmyslného sváru je tedy pošlapání cizího práva. Postava ne nepodobná Krysaři tak vyznívá jakožto někdo, kdo má v temné osudové síle nějak prsty, neboť si je dobře vědom, co se děje a považuje nastalou situaci ekonomického i mentálního pádu hlav obou rodin za adekvátní odplatu. Zbytek je pak už jen naplnění osudového předurčení ve stylu romantického písemnictví bez nějakých dalších zvratů či překvapení. To všechno navíc s čitelně moralizujícím podkresem.

2 10.04.2018

Eliade nebyl jen erudovaný religionista s nevšedním rozhledem, ale i autor románů a povídek. Nejspíše právě proto se zejména první polovina jeho PAMĚTÍ čte jako Bildungsroman umělce v jinošském věku. Eliadeho vždy přitahovali výstřední duchové a nekompromisní géniové – v rané četbě Voltaira, Pica della Mirandoly či Goetha hledal mimo jiné ujištění, že nadaný člověk se nemusí omezit pouze na jednu specifickou oblast zájmu, ale může se na vysoké úrovni věnovat rozličným oblastem. Všechno pro něj bylo zejména otázkou vůle a zatvrzelosti, s níž lpěl na svém šíleném studijním či pracovním tempu s minimalizací spánku (v tomto směru jistě nebyl zdaleka sám). Kromě toho jsou jeho PAMĚTI samozřejmě cenným dokumentem odrážejícím sociální a kulturní prostředí Rumunska jeho doby.

2 31.03.2018

O Sansalovi se předloni ve Francii hodně psalo v souvislosti s jeho provokativní postapokalyptickou novelou 2084 – KONEC SVĚTA, zajímavý je ovšem i jeho předchozí román. Spojuje téma islámského terorismu a šoa. Docela komplikovaně strukturovaný příběh střídavě vypráví skrze deníkové záznamy dvou bratrů žijících ve Francii o sebevraždě jednoho z nich – ten neunesl zjištění, že jejich otec byl coby chemický inženýr aktivním spolutvůrcem technického řešení pro vyhlazení Židů. Aby toho nebylo málo, oba jejich rodiče byli zabiti islámskými extremisty v jedné odlehlé alžírské vesnici, kde jejich otec žil s jejich alžírskou matkou. Starší bratr Rašel je citlivý, vzdělaný intelektuál a představuje introspektivní esejistiku ve vytříbenějším stylu, druhý bratr Malrich je takový hejsek z předměstí, co tak úplně neví, co se sebou, a jeho příspěvky jsou ve stylu vyprávění protagonisty z ŽIVOT PŘED SEBOU Émila Ajara (bez ohledu k tomu, že Ajarův hrdina je o dost mladší). Rašel během pátrání stále doufá, že jejich otec v temné historii sehrál roli okolnostmi donuceného vědce, jehož skutečný morální odpor neměl šanci se projevit (přesně v tomto stylu protagonistu mimochodem podává film Costy-Gavrase AMEN., jenž je tedy adaptací Hochhuthovy hry, kterou ale neznám, takže nevím, zda se v ní hrdina projevuje stejně). Odhalování rodinné historie ovšem ukazuje spíše opak - že otcova spolupráce byla plně vědomá a přičinlivá. Asi nejzajímavější mi v tom přišlo téma zodpovědnosti za chování předků, rodinná vina vs. individualismus. Rašíd svojí sebevraždou nastolil podmínky a meze, Malrich je pak samozřejmě ten, v němž se odehrává skutečný konflikt s otevřeným výsledkem.

2 13.02.2018

Kniha JAK JSEM PSAL DOKTORA FAUSTA je sice v podtitulu označena coby román románu, ale jde o autorsky upravené deníkové záznamy hýřící větami: „Večer četl to a to“, „Mluvil s tím a tím“, „Odpoledne procházel a přemýšlel o tom a o tom“. Doktor Faustus vyvolal ve své době nemalou pozornost – pozdní autorovo dílo o geniálním skladateli Leverkühnovi, kvůli němuž se Mann po sedmdesátce pustil do zevrubného studia hudební teorie, historie a načítání biografií různých skladatelů; faustovské téma ukazuje propojení nelidských výšin génia s ďábelskou mocí na pozadí posledních záchvěvů nacistické říše. Geneze románu ovšem není zajímavá jen z hlediska ideologicko-historických či z hlediska Mannova zpracování známého motivu, ale také použitím dvanáctitónové hudby Arnolda Schönberga, vlastně počátku seriální techniky a od toho se odvíjející dominantní linie moderní hudby. Schönberg byl údajně Mannovým románem poněkud uražen – jednak proto, že se ve své vztahovačnosti ztotožnil s postavou Adriana Leverkühna, za druhé z toho důvodu, že Mann se v prvním vydání ke Schönbergově dodekafonii nechtěl v textu odkazovat explicitně, jelikož považoval tuto teorii umělecky přetvořenou za do značné míry za svůj autorský vklad. Od druhého vydání se nicméně román vydává s autorským doznáním a odkazem na hlavní inspirační zdroj. S genezí Doktora Fausta Mannovi zejména významně pomáhal filosof Theodor Adorno, který byl sám hudebním teoretikem a skladatelem, jenž studoval kompozici u Albana Berga (Schönbergova žáka) – memoáry tudíž popisují jejich mnohá setkání.

2 03.01.2018

Jarryho strategie zveličení určité věci ad infinitum je sice poměrně přímočará, na druhou stranu mně osobně je jeho vtip docela blízký a text je mimo jiné zábavný skrze své četné parodické odkazy a drobné hříčky. Zejména scéna dálkového závodu cyklistů s vlakem je vynikající. Jeho manýristické hračičkářství ve spojení s precizní výstavbou dle šílených pravidel mi připomíná člena OULIPO Georgese Pereca.

2 03.01.2018

Bachtinův výklad Dostojevského jako umělce, který ne-li vynalezl, tak přinejmenším formu polyfonního románu dovedl do krajních mezí, je svojí originalitou nesmírně cenný a vůbec nezáleží na tom, nakolik ve svém zápalu snad svoje závěry přehání. Ostatně i historik Gurevič ve svých pamětech Bachtinovu práci o karnevalové kultuře na jedné straně chválí, na druhé straně vyjadřuje pochybnosti o tom, nakolik Bachtinův výklad historické návaznosti karnevalové kultury opravdu odpovídá studiu původních pramenů. Zde trvá Bachtinovi, než dojde k jeho oblíbenému tématu karnevalu, cca 150 stran. Po části, jež v zásadě stručně rekapituluje hlavní body jeho stěžejní práce Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance, následuje nápadité včlenění Dostojevského díla do tradice tzv. menippské satiry a rozbor stylistických dvojznačností, kdy má slovo dvojí funkci - k předmětu a k jiné řeči – opět především s důrazem na D. dílo. Celé téma Bachtin přitom pojednává i v širší historické perspektivě.

2 03.01.2018

Bohužel méně zajímavé a slabší než O kolečko míň. Schovanec je sympatický, ale moc tlačí na pilu – chce být bavičem za každou cenu – mohl by si to odpustit a text tak zbavit křečovitosti. Co se týče jednotlivých fejetonů, tak většina jen povrchně naznačí nějaké téma, nahodí spojitost, ale nevydá se dál (až na pár výjimek). Aby bylo jasné: pořád je to v mnoha ohledech podnětný text, který stojí za jeho obsah číst, ale čekal jsem vzhledem ke schopnostem a rozhledu autora o dost víc.

2 20.12.2017

Je to opačně, než jak píše bejan: text není suchopárný a ve světle toho, co čtenáři dá, není množství šesti set stran ničím. Zajisté kniha neobsahuje takový druh pointy, která by čtenáře praštila do tlamy, tudíž se někomu může zdát text poněkud divergentní a přičítat to coby chybu na vrub autora. Témat je zde hodně. Všechno se ovšem točí kolem několika hlavních. Těmi jsou: emigrantství jako stav neklidné duše, třídní rozdíly, smysl a hodnota vzdělání, a především zastřešující téma kognitivní disonance, kdy – a to je obzvláště důležité – to, že o nějakém klamu víme, že víme o skrytém vztahu věcí, ještě neznamená nutně změnu našeho vnímání. Vědět neznamená nutně znát a chápat. Tedy vzdělání jakožto proces hlubší proměny vzhledem k životnímu postoji, který není jen pouhým stavem informovanosti. Chápání nějakého problému je vrtkavá a přechodná záležitost – často se stav „chápu to“ s časem proměňuje na „vím, že jsem to chápal“. Rozdíl mezi Musilovým racinoidním a neracinoidním myšlením? Možná. Každopádně jeden z románových vrcholů tohoto roku.

2 20.12.2017

Zápletka je hrozná konina. Zajímalo by mě, kdo by takový román vydal, pakliže by se jednalo o rukopis doposud nezavedeného autora. Na knize je pozoruhodná jedna věc, a sice, že protagonista nese podobné rysy s hrdiny novel Yasminy Rezy (Zoufalství, Adam Haberberg) - sebestřední, zapšklí, ordinérní a poněkud zaslepení intelektuálové, pro něž je všechno na světě tak nějak dopředu jasné, na všechno mají svůj poučeně skeptický názor a z konceptu je proto vyvede jen krásná žena, rychlé auto, dobré jídlo a pití - přesně v tomto pořadí (pomiňme paradox, že hrdinové Rezy jsou stárnoucí muži, kteří se takto vzpírají světu, jemuž přestávají rozumět, jelikož je jim mentalita nastoupivší generace cizí, kdežto vypravěč Přišla z moře je čerstvý absolvent žurnalistiky na praxi). Asi netřeba dodávat, že Yasmina Reza je Miloši Urbanovi co do schopnosti ztvárnění této problematiky nepřekonatelný soupeř.

2 15.05.2017

Jeden zajímavý nápad generuje potenciálně zajímavý a celkem originální syžet. Celé je to nicméně umrtvené špatně napsanou grafomanskou masou místy podivuhodně nekonzistentního textu. Cubeca čtenáře zpočátku navnadí na témata transhumanismu a umělé inteligence, aby jej pak po zbytek knihy naprosto otrávil opakováním banalit a vrstvením narativního salátu. Dokonce to není schopen ani smysluplně uzavřít. Na konci se autor chlubí, že knihu psal od 10. do 15. února, přičemž korektury se mu podařilo vtěsnat mezi 25. až 28. únor. Ve svém úžasném tempu za těch deset dní ovšem vytvořil jen čtyřsetpadesátistránkovou makulaturu.

Svoji zvědavost, jaké knihy píše člověk holedbající se IQ 200, jsem ovšem do značné míry ukojil. Pak Kostka je ovšem divný pták - takový, co má tuze barevné peří.

2 06.03.2017

Ne snad, že by jednotliví lidé nebyli zajímaví - to určitě jsou. Ale kniha jako taková příliš zajímavá není. Vlastně je téměř zbytečná - o Aspergerově syndromu, ani o jednotlivých osobnostech se mnoho nedozvíte. V podstatě by ji klidně nahradil titulek: TITO LIDÉ MĚLI PRAVDĚPODOBNĚ AS, za nímž by následovala dvacítka odkazů na biografie na wikipedii (i když některé z nich jsou patrně zevrubnější, než ty Jamesovy). Vlastně by bylo možné titul nahradit názvem "Výstřednost" a k tomu ad hoc vybírat jakékoli historické osobnosti odlišující se od normálního chování. Typické také je, že autor v závěrečném shrnutí triviálně uvádí šestici základních kritérií (vesměs vágní formulace jako "dodržování stereotypů" nebo "stravující, přísně vyhraněné zájmy"), které pak poněkud triviálně a mechanicky aplikuje coby zaštiťující diagnózu. I když přijmeme takhle pochybný přístup, musí nás zarazit, kterak autor daná kritéria využívá zcela svévolně, podle toho, jak se mu to hodí: jednou je důkaz pro AS nedostatek humoru, jindy zemitě vtipkující povaha, jednou je to špatná paměť, jindy naopak výborná, jednou mají verbální schopnosti špatné, jindy naopak dobré - všechno je důkaz. Místy se uchyluje k třeskutě průkazným záznamům, na způsob "Gouldův humor byl hlučný, smích chichotavý". Uvádí "přísně vyhraněné zájmy" jako výtvarné umění u Warhola, přírodní vědy u Cavendishe nebo Newtona či Einsteina, Malování a sochařství u Michelangela, úřední činnosti u Filipa II. ...že předtím u jednotlivých profilů sám uváděl, že dotyčné zajímaly také jiné věci, třeba malířství (Filip II.), hudba (Cavendish, Einstein) atd., to už je zřejmě nepodstatné. Nehledě k tomu, že v tomto konkrétním případě raději vůbec nezmiňuje třeba Russella, jehož zájmový záběr byl naopak obrovský - toho ale zase uvádí jinde jako příklad, že osoby s AS mají problémy s citovými pouty... No prostě takhle teda ne. Nejde o to, zda dotyční měli či neměli AS - většina zřejmě měla, nebo byla alespoň někde poblíž na diagnostickém spektru, koneckonců tam se nachází kdekdo - ale celé je to dost odbyté a nepodložené.

2 18.12.2015