Aaron Lewis
komentáře u knih
Dětství, chlapectví, jinošství
Lev Nikolajevič Tolstoj
Vývoj chlapce a jeho smýšlení o sobě samém a o ostatních lidech. Projeví se jako velmi samolibý a povrchní, ale ne zlý. Obdivuji Tolstého, jak se dokázal věrně zobrazit i se svými špatnými vlastnostmi. Ale neznám ho a tudíž nemohu posoudit jak hluboce je tato kniha autobiografické dílo. Kniha ušla, byla zajímavá, …. Nic víc.
Anna Karenina
Lev Nikolajevič Tolstoj
No nebavilo mě to až tak. Důvod? Anna byla nesympatická, prostě takový střevo, vůbec jsem s ní nesoucítila. A ten její (no oba) to samý. Byla tam jedna linie, teď nevím jak se jmenoval, Kosticyn, nebo tak nějak, to bylo zajímavé.
Kristiánova legenda
Kristián
Než samotná Kristiánova legenda mě víc zajímají spory o tom zda jde o fals 14. stol. či je pravá a patří do 10. stol. Napsal mnich, který o sobě v úvodu říká, že je strýc sv. Vojtěcha a příbuzný Přemyslovců. Největší spory jsou k začátku legendy a to o křtu Bořivoje na Moravě.
Jazyk, sloh atd. jako ostatní podobné si legendy anebo kroniky.
Pilíře země
Ken Follett
Tak jsem za týden přečetla 1067 stránek anglického textu a to jsem mezitím chodila do práce, na aj, sloužila sobotu i Velikonoční pondělí. Jsem dobrá:).
Nevím, jak se přesněji vyjádřit. Kniha se mi líbila (asi stejně jako seriál), postavy super, každý měl něco, nebyli stejné a plastické a černobílé, děj zajímavý, někdy jsem musela číst dál, abych věděla, jak to dopadne (i když jsem to kvůli seriálu tušila, ale díkybohu si ho už skoro vůbec nepamatuji). Ale pořád mám takový zvláštní pocit… ale nedokážu ho popsat. Ke konci jsem byla dokonce i smutná, i když vím, jak postavy dopadli ve stáří (dobře) a to ve většině knih není, ale já mám ráda, když je tam víc let, ale tady… nevím. Říkám, jestli to stojí za to, za ten kousek štěstí ve stáří, za to, co všechno museli prožít. Já bych se určitě stala zahořklá a všechny a všechno bych nenáviděla. Ale je to jen vymyšlené (i když zapadá, s králi a Beckettem).
Pomíjivost. Ten hořký pocit je z toho, že ač kniha byla dobrá, nejvíc, co ve mně zůstalo je pomíjivost. Všichni jednou zemřeme a co po sobě zanecháme? Děti, budovy… někdo nic. Proto jsem smutná, nesnáším pomíjivost, pak mi připadá všechno marné a k ničemu a vůbec nemám chuť žít.
Baltaragisův mlýn / Dřevěné zázraky
Kazys Boruta
Hmm, nic moc teda… celý ten styl je takový jednoduchý, jako by to psalo dítě. Hodně věcí a vět se pořád opakuje (nevím, jestli překladatel nebo sám autor měl nedostatek slovní zásoby)… působí to někdy až směšně.
- něco jako pohádka, báje… koně mluví, člověk jim rozumí (ale ne všichni), čert (navíc umí sedět na měsíci:P), nějaký čáry atd…
- ze začátku to vypadalo nevinně (docela i humoristicky), ale pak z toho byl docela dobrý Shakespeare… všichni umřou, Raupys (zloděj koní) je umlácen k smrti, Šešelga (hospodský) se utopí v bažině, na Girdvainise spadne borovice, jeho koně pojdou ubídačením, Jurga se utopí (ale ne asi naschvál, čert ji tam dožene, ona se ho jako lekne a spadne), Uršula se taky utopí (když zkouší jestli je čarodejnice), z mlynáře Baltaragise se stane kámen, čert Pinčukas (btw dobrý jméno) je sražen bleskem (Perunovým) do pekla a ten blbec, vůbec nevím proč se o něm píše (asi aby pak podle pověsti mohl Pinčukase vždycky strčit zpátky do pekel) Jurgutis je bleskem spálen…
Postavy moc sympatický nebyly… on je taky tak autor popisoval docela divně… Uršula byla žlučová stará panna (dělala teda skopičiny, ale stejně), Girdvainis pyšný atd… (což byla pravda, jako sorry, ale kvůli koním nechat holku:P), Jurga se pořád smála (hm, nevím co je na to fajnového, mě to připadá trapný, ale líbilo se mi, že měla svoji hrdost a i když se trápila, Girdvainise hledat nešla:P), mlynář ten byl furt ustaraný, nic moc, nijak se nám nevybarvil, více méně mouchy snězte si mě (a jméno Marcela!! Se sem fakt nehodí!), Pinčukase sem měla celkem ráda, ale pak už ne (asi jak zabil toho Girdvainise, to přehnal).
Pastorova dcera
Juhani Aho
Hmm, nějak nevím co napsat. Pastorova dcera byl takový hořkosladký příběh o povinnosti. Začátek o Ellinině dětství byl velmi milý, ale místy už začínal být hodně hořký, když ji rodiče zakazovali dělat věci či se jí spolužačky smáli. Je to docela krutý, když o ní čtete jako o bezstarostném dítěti, trochu vzpurném, ale prostě dítěti a poté má takový život. Bez lásky, bez těšení se na něco, jen stereotyp a nuda a odpor k manželu… no hrůza, ale chápu ji, proč se s Olavem nevyspala. Má svoji hrdost a šílené ideály a sny, které se prostě nikdy nemůžou splnit. Smutné, trochu zoufalé, ale tak podobné životu… V té době (není přesně určen), si nemohla pořádně vybrat, koho by chtěla za manžela, ale dneska je to stejný, spousta lidí je spolu jen aby nebyli sami… ona taky nechtěla být sama.
Její láska k Olavovi byla jasná, taková klasická jako je v jiných knihách, ale Olav nebyl zrovna typický. Byl to milovník to jo, ale zajímavé bylo sledovat dění z jeho strany, slyšet jeho myšlenky a pochyby. On měl Ellu nakonec opravdu velmi rád a myslím, že zlomila srdce spíš ona jemu než on ji. Ač pořád snila a doufala, tak nějak už se smířila s životem, který ji ubíjel.
Přečetla jsem to najednou. Nebylo to špatné, myslím, že konec byl dobrý, že se nic nezměnilo, Ella zůstala u manžela. Je to chudák holka, takový život už od dětství… brrr.
Olgerd Gejštor
Julius Zeyer
Smutné, smutné, smutné.
Zbožnost, dobrota srdce, „nenaplněná“ láska (Olgerd byl ale asi spokojený), možná platonická… končí to smrtí, proto to je smutný.
Velké zidealizování hlavních postav královny Anny (vůbec jí neznám???) a Olgerda. Je to jako balada… ten kůň je tam určitě kvůli něčemu, jako symbol, ale nevím ještě, co znamená… už ta smrt matky naznačovala tragický konec (podle mě to byl TRAGICKÝ konec!) a i tak jak to psal… takové zoufalé…. Beznadějné… fakt úplně super pro slunnou neděli:P, když zítra je to hnusný pondělí:P.
Co ještě… mělo to jistou přitažlivost, tím myslím líbivost, já si libuju v melancholických příbězích, ale zase na druhou stranu… kdo nemá rád šťastné konce?
A on byl tak sám… ten příběh je o duších, o čistých duších a co tyto duše potřebují ke spokojenému životu… Strašně málo. Nebo je to možná i hodně, to podle toho, jak se na to díváte.
Hraběnka Coselová
Józef Ignacy Kraszewski
Plus, podle skutečnosti.
Minus, všechno ostatní:P. Nelíbil se mi styl, takové umělé a jakoby to psal někdo, kdo se snaží zbeletrizovat historickou učebnici. Postavy byly popisovány furt stejně (těmi samými slovy), z ničeho nic se tam nějaká objevila a najednou byla důležitá (i když o tom by se dalo polemizovat), na ostatní se zapomnělo. Vyprávěl se příběh a najednou šup, do dvou-tří odstavců se musela vejít nějaká historická událost, která taky byla popsána jako historická událost... tím se příběh zbytečně kouskoval (to nechci říct, ale nevím jak to napsat, prostě to bylo rušení a nepříjemné, nehodilo se to). Postavy (všechny) byly nesympatické, což podle mě taky není ono, hraběnka Coseliová, asi ji chtěl autor znázornit jako mučednici a nevinnou osobu, se jevila hooodně nesympaticky a Zaklika tam byl tak nějak zbytečně asi jako polovina postav, vůbec to bylo psáno tak dětinsky a účelově… hrabě ten a ten, nepřítel hraběnky, i když mu pomohla a to se psalo pokaždé, když se objevilo jméno toho hraběte...
August Silný byl brán asi trochu ironicky a ten jeho dvůr taky (koneckonců, psal to polák), ale vyznělo to jen někde. Jinak byl jednou z nejméně sympatický postav, ač byl několikrát popsán jako silný a úžasný a bůhví co, hned od začátku to byl klasický král, co nic neuměl a vůbec, král no, Gustav Adolf II. naproti němu naprosto zářil... s těmi holínkami a krátkými vlasy:P
Na to, že to byl historický román, což já ráda, tak hrůza děs a bída. Taky nechápu, co všichni měli na nějakým kusu papíru:P.
Román o Tristanovi a Isoldě
Joseph Bédier
Film je film:). Za prvý, nápoj lásky? Ten to naprosto kazí, opravdová láska je opravdová láska, tohle je jenom nápoj lásky:P. Za druhý, forma vyprávění… hrůza děs a bída. Ve verších je to určitě lepší. Škoda, že už není originál. Původně je Tristan prý ze Skotska a žádná Isolda neexistovala:P a byli to Keltové, kdo si o něm povídali. Tahle knížečka je strašně strohá a autor to vypráví tak nezajímavě a bez emocí, žádná psychologie postav… prostě nic, čím si zamilujete knihy… nevím, co víc napsat.
Století posledních Přemyslovců
Josef Žemlička
Kniha pojednává o Přemyslu Otakaru I., Václavu I., Přemyslu Otakaru II., Václavu II. a Václavu III. plus o šlechtě, městech, umění a vůbec společenském a hospodářském životě v té době. Myslím, že autor mohl jít více do hloubky a zase více vyjadřovat vlastní názor a propojovat různorodé prameny (kterých není tolik jako v jeho pracích předešlých, které jsem četla). Jinak oceňuji jeho přehled pramenů na konci, jen škoda, že neumím německy:P.
Já mám pro ně prostě strašnou slabost.
Přemyslovci
Josef Žemlička
Víceméně nic nového, o dětství se nic neví a o ženách taky, takže, když se to neví, tak se to ta nenapíše… škoda:).
Přemysl Otakar II.
Josef Žemlička
Oceňuji srovnávání pramenů, a že jich bylo hodně, jejich analýzu a kritiku. Chybí víc z osobního života Přemysla jako dětství, vztah k otci Václavu (i když troška byla v Královských Čechách) a o jeho bratru Vladislavovi se nedozvím nic. O Kunhutě nic, o Anežce, Mikulášovi i o těch Vítkovcích by se dalo určitě napsat více. Ten skon by mohl být propracovanější. Víc úvah a vlastních názorů. Jinak ale výborné:). Knihu mám dokonce i doma!
Ač udělal tolik chyb a povahově bychom se asi nesnesli, zůstane Přemysl Otakar II. mým nejoblíbenějším Přemyslovcem, králem a postavou v českých dějinách. Jako magnet mě přitahuje, jsem jím úplně fascinována…
Počátky Čech královských 1198–1253: Proměna státu a společnosti
Josef Žemlička
Stejné jako u dob knížecích:). Jinak oceňuji zmínky o Kadani:).
Čechy v době knížecí
Josef Žemlička
Společenský a hospodářský život a církev a vzdělání jsem tedy přeskakovala:P, protože mě to nezajímalo. Ale něco jsem sem tam i z toho přečetla. Těch jmen! A i když bych byla raději, kdyby to bylo ještě podrobnější a každému Přemyslovci se věnovala větší pozornost (i třeba dětství a zájmy apod.), chápu, že je to kvůli limitaci pramenů nemožné… škoda. Přístroj času tedy:).
Hrozny hněvu
John Steinbeck
Tak to bylo ještě hořčejší než Egypťan Sinuhet. Fakt jsem byla překvapená, ale je to dobrá kniha, zajímavá, smutná, hořká… Trochu zvláštní konec, prostě najednou ve vyprávění šup a ende a prostě nic jak nakonec dopadli, podle mě si má člověk domyslet, že blbě :P. Bylo mi jich líto, všech.
Na východ od ráje
John Steinbeck
Hrůza, děs a bída. Ani jsem to nedočetla. Četlo se to pomalu, bylo to divný, protože jsem skončila někde v půli, tak nevím, k čemu to bylo dobrý, jako co chtěl básník říci. Kate nebo jak se jmenovala mrcha na zabití, že se s těma potvorama vždycky serou. Jestli měl být Adam hlavním hrdinou, tak teda děs též, nemastnej neslanej, je vám jedno, jak dopadne. To samé s jeho bráchou. Samuel byl zajímavější, ale mohl se mu věnovat více a hlavně té rodině. Takhle napíše dvě věty a je to. A taky ten Číňan… všechno ví, všechno zná… no nic no, asi se dám na beletrii.
Těžká hodina
Jiří Wolker
Zaujala mě báseň Balada o nenarozeném dítěti (kvůli námětu).
Básně se mi nelíbí, protože je tam všedních věcí a popisů, což nemám na básních ráda, dále sociální problémy, především o dělnicích atd.
Před branami Eldoráda
Jaroslav Vrchlický (p)
Asi čtyři mě zaujali, jinak nic moc, prostě básničky nejsou moje.
Navzdory básník zpívá
Jarmila Loukotková
Skvělá kniha, četla se snadno a rychle. Dokázala jsem se naprosto vžít do děje a prožívat osud Françoise Villona, velmi, velmi pohnutého a smutného. Je až neuvěřitelné jaké může mít člověk štěstí a neštěstí a náhody. Je celkem pravděpodobné, že knihu si přečtu vícekrát.
Jarmila Loukotková píše svižně, humorně, opravdově a umí vystihnout atmosféru doby, což je pro historické romány důležité.
Řadím knihu k Martinu Edenovi, Hrdinovi naší doby a Zločinu a trestu.
