Aknel26
komentáře u knih

Od jejího vydání před třemi lety se z této knihy stala legenda, alespoň ve čtecích skupinách na Facebooku. Ať už chtěl někdo doporučit knihu dojemnou, napínavou, romantickou, odehrávající se v přírodě, se silnou hrdinkou, vždy se mezi tipy objevilo Kde zpívají raci. Kolem románu se pak vytvořila úplná magická aura, které jsem nakonec podlehla i já.
Všechno, co jsem vyjmenovala výše, v knize najdete. Přesto ve mně nevyvolala tolik pozitivních emocí jako v jiných čtenářích. Začátek je na mě víc rozvleklý než poetický, Kya je na mě moc divoká a její volba stranit se lidí je od mého světonázoru příliš odlišná. Moc mě bavila ta část se soudním přelíčením, byla jsem napnutá jako ten pomyslný provaz, který se Kye svíjel kolem krku, a hlavně jsem si přála, aby to nebyl Tate, pro mě nejsympatičtější postava knihy. Celá ta záležitost s verši Amandy Hamiltonové (mimochodem děsnými) mi přišla uhozená. A konec příliš zbrklý. Nicméně ráda se podívám, jak téma uchopili filmaři.
(Pro ty, kterým se příběh z bažiny líbil, mám jeden tip - sežeňte si pentalogii, jejíž první díl se jmenuje Rubínová zář. Je to takový young adult, jak se dnes říká, a odehrává se v komunitě Cajunů, kteří žijí v louisianských močálech a dosud si zachovali svou kulturu. Především první a poslední díl se tomu prostředí dost věnují a Gabrielle z Matného zlata se Kye v něčem i podobá... Dokonce bych doporučila začít právě od pátého dílu, který se vrací na úplný začátek celé rodinné ságy, a kdo čte popořadě, je ochuzen o překvapivé zvraty.)


Takové knihy mám ráda. Fiktivní příběhy opírající se o skutečné události, z nichž si čtenář odnese i nějaké informace, které ho třeba ve škole minuly či nezajímaly. V tomto případě jde o působení českých vojáků ve službě wehrmachtu (jakkoli nedobrovolné), o život v Rusku během druhé světové války, ale také o osudy lidí žijících v Československu od konce války až téměř po současnost. Ruku na srdce, Neonila má sice krásné jméno, ale celkově jde o osobu veskrze nesympatickou. Já vím, že občas hrála roli i náhoda a k některým zvratům došlo, aniž by sama přispěla, ale na druhou stranu se vždy postarala, "aby to měla dobré". A v takovém jednání byla velmi bezohledná a necitlivá ke své rodině i k lidem, kteří jí dříve pomohli. Její chování ke Světlaně Světlaně je pro mě naprosto nepochopitelné.
A nepochopitelná je pro mě i anotace. Který blbec ji psal? Nejenže vypíchl jen jeden aspekt příběhu, ale především vyzradil i události, k nimž dojde až kolem strany 140, tedy téměř v polovině knihy.


Hrad ve Skotsku jako by mezi Romantické útěky ani nepatřil; jediné, co ho k nim váže, jsou hlavní postavy, které se objevily již v minulých příbězích. A pak také to, že Izzy svého rytíře potká hned na samém počátku knihy - s tím jsme se setkali téměř ve všech knihách, jako by autorka rezignovala na složité lásky hry, aby se mohla věnovat plně jiným dějovým linkám.
A tentokrát vlastně vůbec nejde o cestování, o poznávání jiných kultur. Izzy je víceméně doma, a co se týká Skotska, poznáváme hlavně jeho gastronomii. Prostor má spíš líčení, jaké mohou být vztahy mezi rodiči a dětmi, prvek přátelství a také zocelování samotné Izzy, její zjišťování, co všechno zvládne a s čím se dokáže popasovat. A čtenář(ka) jí prostě musí držet palce!
Snad proto, že si příběh na nic nehraje a není do něj násilím vpravován ten cestovatelský prvek (třeba v Irsku nebo Švýcarsku to bylo hodně na sílu), jsem s četbou spokojená.
Jediné, co musím vytknout, je místy dost necitlivé zacházení s jazykem. Zůstalo plno nečeských výrazů a s koncem knihy jich stále přibývalo - jako by překladatelku tlačil čas, a tak s blížícím se termínem odevzdání spíš otrocky překládala, než by přemýšlela nad tím, co je v češtině přirozené.


Tentokrát se ke knize postavím jako k hodnocení na Heuréce.
+ velmi slibný začátek
+ zajímavé téma, zase jsem se něco nového dověděla
+ dobře vykreslená ponurá atmosféra
- prakticky žádné sympatické postavy
- trochu nepřehledné kvůli střídání času i postav v popředí
- velmi překombinovaný konec
Podtrženo, sečteno: Tři a půl hvězdy (nelze, dám čtyři, jelikož jde o českou autorku, ale jedna je taková skomírající).


Velké překvapení. Knihu jsem si půjčila úplně náhodou, neměla jsem žádná očekávání - a teď jsem až zaskočená tím, jak moc se mi líbila.


Ráda jsem si po dlouhé době přečetla román ve formě dopisů. Ačkoli kostra příběhu (a romantická linka) se odehrává v roce 1946, v dopisech se převážně vzpomíná na nedávno skončenou válku. Bylo moc zajímavé si přečíst, co se během války odehrávalo v Anglii a hlavně na Normanských ostrovech, o tom se moc neví. Pisatelů i adresátů bylo víc, takže bylo potřeba pořád sledovat, kdo komu píše. Na druhou stranu se člověk dozvěděl o dění na ostrovech z více pohledů, každý přispěl svou troškou do mlýna, takže vznikla pestrá mozaika smutných i veselých příhod a vzpomínek.
Přestože se román odehrával (a hlavně byl napsaný) mnohem později, připomněl mi jeden z dílů série o Anně ze Zeleného domu - Anna v Summerside, který je také psaný formou dopisů Anny Gilbertovi.
Můj dojem z knížky je bohužel ovlivněný tím, že jsem ji četla velmi dlouho a posledních asi 50 stran jsem měla v hlavě už jen to, abych ji konečně "dorazila".


Moje první Třeštíková a (nadlouho) asi poslední. Přišlo mi, že knížka je o všem a o všech – kromě hlavní hrdinky. Vedlejší postavy měly své vlastnosti, nějak se vyvíjely, plno věcí se u nich změnilo. O Elišce bych po přečtení celé 400stránkové bichle dokázala říct jen málo – nebyla moc úspěšná podnikatelka, šla ze vztahu do vztahu (a často šla do vztahu, aniž ten předchozí ukončila) a měla ráda svého otce. Právě tohle pouto s rodiči se mi na knize líbilo úplně nejvíc. Pokud jde o styl, zdá se mi, jako by se Radka Třeštíková nemohla rozhodnout, jak psát. Byl to vcelku obyčejný román pro ženy, ale některé myšlenky či obraty ve větách dávaly tušit, že Třeštíková asi měla větší umělecké ambice…
Román byl tak zvláštně ukončený-neukončený. Myslím, že konec mládí asi nemohl být vyjádřen názorněji, zatímco o příštích osudech Elišky, o jejím setrvání v městečku a budoucnosti obchodu se můžeme jen domýšlet.


Oproti Kavárně v Kodani sešup o 50 procent dolů. Obě knížky měly podobně jednoduchý příběh, ale zatímco z prvního "romantického úniku" sálala atmosféra Kodaně, která tu předvídatelnost zatlačila do pozadí, newyorská romance nám nic podobného nenabídne. Krom pár zmínek o památkách a místních stravovacích návycích se nám dostane jen univerzálního příběhu, který se vlastně může odehrávat kdekoli.


Hluboký sníh byl pro mě fan-tas-tic-kým zážitkem. A po něm (nebo před ním?) přichází Ursulina. A všechno, co v Hlubokém sněhu bylo fan-tas-tic-ké, je v Ursulině "jen" velmi dobré.
Tak především Shelby je o tolik lepší a vnímavější vypravěčka, než byla její matka!
Zadruhé téma zmizení malého chlapce je pro mě zajímavější než vražda právníka zastupujícího důl ve sporu se zaměstnankyněmi. Příliš mnoho krve, příliš mnoho detailů, bez kterých bych se obešla. Příliš mnoho vyhrocených scén, kterým se třeba i dalo předejít.
Zatřetí mě vlastně až zklamalo objasnění případu. Já ráda postupuji spolu s vyšetřovatelem, přemýšlím, kdo je vrah, spekuluji, spřádám teorie, obviňuji, mýlím se, uhodnu. Když se autor nakonec vytasí se zcela nečekaným řešením, k němuž nedal čtenáři v průběhu děje žádné indicie, beru to jako podvod na čtenáře. A vypravěče pak mám za někoho, kdo mi celou dobu lhal nebo přinejmenším něco zamlčoval. (Rebecca ke všemu nelhala jen mně, ale v dopise i své dceři.)
Samotný konec mě dostal (i když jinak než oslovení "mladá dámo" v samém závěru Hlubokého sněhu), ale trochu mě mrzí, že byla objasněna ta záhada "tajemného dítěte v košíku", že Tom po celou dobu VĚDĚL.


Kdyby byla tahle knížka jídlo, byla by to nejspíš jitrnice. Člověk se těší na tu správnou roční dobu, kdy se jitrnice prodávají, koupí ji, opeče, nachystá si zelí a brambory a s chutí se do ní pustí. Nejdřív si pomlaskává, ale ke konci už funí a má co dělat, aby ji vůbec dojedl.
Přesně takhle jsem se při čtení cítila. Začátek byl perfektní, pasáž o návštěvě u Lucie a Pavla jsem dokonce předčítala manželovi, aby věděl, čemu se směju. Pak ale následuje dost depresivní čtení o jedné současné rodině (matka, která chce od života víc, dcera, jež bojuje se světem dospělých, otec, který prodělal infarkt a s ním i změnu přístupu k životu, a babička s pokročilým Alzheimerem), jejich přátelích, kteří váhají, zda založit rodinu, a kouči Matějovi, jehož otcem byl nade vši pochybnost Václav Havel.
Kdo se postará o Annu byla vlastně knížka o smrti, ale přesto mi přišla svým způsobem odlehčená. To u Josefíny nefungovalo. A než jsem se dostala k napsání komentáře, musela jsem si dokonce knihu projít znovu a osvěžit si její děj, což taky není zrovna dobrá vizitka.
Abych se ale vrátila k tomu přirovnání k jídlu - konec byl zas takový, že vím, že za rok si jitrnici zase ráda dám.


Před časem jsem náhodou přečetla pátý díl této série, přišel mi obstojný a říkala jsem si, že zkusím číst od prvního. Chyba, velká chyba!
Méně sympatickou vyšetřovatelku, než je Josie, aby člověk pohledal. A stejně jako ona je přesvědčená o své nepostradatelnosti, já se domnívám, že tuto sérii mohu ve svém životě postrádat.
Začíst jsem se nedokázala ani kvůli krkolomnému překladu (nebo špatné práci korektorky).


Přidávám se na stranu těch, komu druhý díl přišel ještě lepší než první, a to pokud jde o případ samotný i atmosféru, která pátrání provází. Teď nezbývá než doufat, že Peter Vinston ještě někdy do Osterlenu zavítá, aby mohl vyřešit další vraždu a uspořádat nové monstrózní odhalení viníků!


(SPOILER) Šestý díl série romantických útěků. Zatím jsem četla všechny, tři vychválila, u dvou jsem byla víc kritická, ale teď nevím, co napsat... tedy co napsat pěkného. Prostě mi to nesedlo.
Zatímco příběh z Islandu, a především líčení tamní přírody a zvyků, mě nalákal zemi navštívit, i když jsem člověk ryze teplomilný, Čajovně v Tokiu se totéž nepovedlo. Neprobudila ve mně zájem ani o japonskou kulturu, ani o čajové rituály, natož tamní jídlo.
A ke všemu mě nechytl ani příběh. Hlavní postavy nebyly zvlášť sympatické a jejich setkání v minulosti bylo dost neuvěřitelné - navíc nechápu, jak Gabe mohl takovou věc zapomenout a po pár letech Fionu hned nepoznat. Závěr pak připomínal pohádku víc než obvykle. Z ošklivého káčátka Fiony se stala krásná labuť, její hysterická matka se po pár dnech bez kontaktu s dcerou zázračně uklidnila a protivný Gabe se proměnil v beznadějného romantika.
Ráda bych ještě podotkla, že jsem tento díl četla mnohem déle než ty předchozí, dala jsem si od něj pauzu a doslova zhltla jinou knížku, která mě potěšila mnohem víc. (Pro ty, kterým Čajovna v Tokiu také neučarovala, upřesním, že šlo o Lásku na splátky od Sophie Kinselly.)
Nicméně už se těším na Chatu ve Švýcarsku.


Parádní knížka! Vtipný příběh a jako vždy skvělé ilustrace mého oblíbence Adolfa Borna. Patří ovšem k těm knížkám pro děti, které si možná ještě víc užijí jejich rodiče. Malým čtenářům (či posluchačům) se líbí příběh, dospělí ale ocení i slovní hříčky a lehký sarkasmus. A v tom je pan Svěrák prostě mistr.


Já tu knížku, stejně jako všechno ostatní od pana Nepila, prostě miluju. Baryk je skvělý průvodce přírodou, vtipnou formou nás seznámí nejen se životem psím, ale i s dalšími tvory - vlaštovkami, ježky, zajíci, sýkorkami nebo třeba hlemýždi. O každém druhu se něco dozvíme (třeba co má zajíc společného s velbloudem, jaký je rozdíl mezi havranem a vránou nebo že slepýšům dorůstají ocásky) a ještě se u toho zasmějeme.
"Šneci žijí stejně jako my psi v boudách. Oni tedy v boudičkách, abyste si nemysleli, že vás chci oblafnout. Jenže si je musí nosit s sebou. Což je pochopitelné: při té jejich loudavosti by se od ní mohli vzdálit dejme tomu deset metrů a už by se do tmy nestačili vrátit. Zatímco psí bouda je prostě obývací ložnicí, hlemýždí boudička je víceúčelová. Pro šneka je například i chladničkou. Když přijdou vedra, zaleze s ní do stínu a ještě si ji zavíčkuje poklopem ze ztuhlého slizu. Na podzim si udělá z domečku dokonce vrták. Zavrtává se totiž do hlíny a boudička mu slouží jako nebozez. Když je dost hluboko, zavíčkuje se a přespí zimu."
Knížka je vlastně takový psí kalendář - Barykovi ale nestačí obyčejné názvy měsíců, jakkoli jsou v češtině výstižné. Pojmenovává si je podle toho, co se ho přímo dotýká, a tak se setkáme s měsícem blech, měsícem studeného kastrůlku či měsícem opuštěných Baryků. A z toho posledního si dovolím ještě jednu ukázku:
"V srpnu přirachotí můj člověk s autem až na dvůr a vypukne boží dopuštění. Všichni začnou snášet k vozu kufry, kabely, tašky a jiné harampádí a můj člověk to do vozu naskládá div ne všechno. Pak to vyhází zase na dvůr a naskládá to tam jinak a pak to vyhází potřetí a začne to tam rovnat ještě líp. To všechny zaujme tak, že se houfují u auta a začnou mu radit. A v tu chvíli raději zalezu do boudy. Vím, co bude následovat. Vím, že mému člověku zbrunátní tvář, že se vysouká zvnitřku celý upocený a zježený a začne hafat, až se roztřese komín."
Prostě pro staršího čtenáře je radost knížku číst.
Kdyby měl ale hodnotit můj skoro pětiletý syn, asi by to na pět hvězdiček nebylo. Hlavně ze začátku se Baryk věnoval zvířatům, o která se děti tolik nezajímají (bažant, jelen, ptáci), a podzimní příběhy se odehrávaly na honu, což řadě lidí také není blízké. To se naštěstí brzy změnilo. Dost věcí jsem synovi musela dovysvětlovat, třeba kdo byli Lucemburkové, co je morseovka a jaká rychlost je sedmdesátka (to je rychlost zajíce, zatímco Baryk dává jen pětatřicítku - ale on je ještě v záběhu). V tomhle ohledu u něj bodoval spíš seriál, u toho jsme se smáli oba. Navíc ho vyprávěl sám autor svým jedinečným způsobem. A pan Born ho taky dokonale zobrazil!
Naštěstí tady body uděluju já - a já jen lituju, že tu není hvězdiček víc, asi jako v létě na nebi.


Krásné ilustrace, hodně zvířátek, o kterých se dá povídat, veselý příběh o mnoho lepší než ten s vánoční hvězdou. Poučení ale poněkud dvojsečné a hodné dovysvětlení. Ano, je dobré být mezi svými a nezávidět druhým, i když se nám zdá, že jsou lepší, šikovnější, rychlejší a mají pestřejší život. Třeba nakonec dokážeme to co oni. Ale je veliký rozdíl mezi tím být sám sebou a být jedním z davu!


Moje první dočtená kniha v novém roce mě pořádně chytla za srdce. Četla se lehce, Bruno byl dobrý vypravěč, ale je fakt, že bych ho trochu "omladila" - takhle čistý, naivní pohled na svět by seděl spíš předškoláčkovi nebo prvňáčkovi. Devítiletý kluk by už leccos pochopil. A i jeho kamarád by v devíti letech asi mluvil konkrétněji.
To, aby byl příběh reálný a fakticky přesný, ale v tomto případě není důležité. Čtenář ví, co Bruno nevěděl, a do vyprávění si to dosadí, takže výsledek je velmi působivý. Také motiv přátelství je velice silný bez ohledu na fakta. A konec, ten mě skutečně rozsekal. Podívala jsem se po dočtení na trailer filmu a teď mám pořád před očima obrázek dvou kluků držících se za ruce.


Zatímco já jsem četla Šílenou babičku, se synem jsme si střihli Babičku drsňačku. V něčem jsou ty knihy podobné, především tím, že (s nadsázkou, jak slibuje název) líčí vztahy mezi členy rodiny - dětská knížka je o babičce a vnukovi, ta "dospělácká" o vztahu babička-matka.
Z pomyslného srovnání vychází drsná babička určitě lépe.
Ben si o babičce myslí, že je nudná, a návštěvy u ní považuje za nutné (a nudné) zlo. Babička mu ale předvede, že i staří lidé si můžou zachovat dobrodružnou duši, vypráví mu o zločinech, které v mládí páchala, čímž vnuka zaujme, a dokonce spolu naplánují největší krádež v britských dějinách. Tím vším prostupuje sbližování Bena s Babičkou.
Toto plánování a také uskutečnění tvoří nejbláznivější a pro děti určitě nejvděčnější pasáže knihy, u kterých se syn bavil nejvíc (a já byla spíš shovívavá). Vtipná je i linie s rodiči zapálenými do tance.
Dojemný konec nás lehce zaskočil, ale vlastně proč ne, i takové téma do dětských knížek patří a tady bylo popsáno velmi citlivě.


Z této série jsem zatím četla jen čtvrtý a desátý díl a je zajímavé, že oba začínají úplně stejně - sebevraždou mladé dívky. Další podobnost naštěstí souvisí jen s prostředím, v němž se odehrávají, tedy v komunitě Amišů, případ jako takový je úplně jiný.
Kate by neprohloupila, kdyby mě přijala do svého týmu, protože jsem ve vyšetřování byla vždy o krok před ní - nemusela by se dostávat do svízelných situací a nastavovat vlastní krk.
