Aknel26 komentáře u knih

Ráda jsem si po dlouhé době přečetla román ve formě dopisů. Ačkoli kostra příběhu (a romantická linka) se odehrává v roce 1946, v dopisech se převážně vzpomíná na nedávno skončenou válku. Bylo moc zajímavé si přečíst, co se během války odehrávalo v Anglii a hlavně na Normanských ostrovech, o tom se moc neví. Pisatelů i adresátů bylo víc, takže bylo potřeba pořád sledovat, kdo komu píše. Na druhou stranu se člověk dozvěděl o dění na ostrovech z více pohledů, každý přispěl svou troškou do mlýna, takže vznikla pestrá mozaika smutných i veselých příhod a vzpomínek.
Přestože se román odehrával (a hlavně byl napsaný) mnohem později, připomněl mi jeden z dílů série o Anně ze Zeleného domu - Anna v Summerside, který je také psaný formou dopisů Anny Gilbertovi.
Můj dojem z knížky je bohužel ovlivněný tím, že jsem ji četla velmi dlouho a posledních asi 50 stran jsem měla v hlavě už jen to, abych ji konečně "dorazila".

9 23.03.2020

Moje první Třeštíková a (nadlouho) asi poslední. Přišlo mi, že knížka je o všem a o všech – kromě hlavní hrdinky. Vedlejší postavy měly své vlastnosti, nějak se vyvíjely, plno věcí se u nich změnilo. O Elišce bych po přečtení celé 400stránkové bichle dokázala říct jen málo – nebyla moc úspěšná podnikatelka, šla ze vztahu do vztahu (a často šla do vztahu, aniž ten předchozí ukončila) a měla ráda svého otce. Právě tohle pouto s rodiči se mi na knize líbilo úplně nejvíc. Pokud jde o styl, zdá se mi, jako by se Radka Třeštíková nemohla rozhodnout, jak psát. Byl to vcelku obyčejný román pro ženy, ale některé myšlenky či obraty ve větách dávaly tušit, že Třeštíková asi měla větší umělecké ambice…
Román byl tak zvláštně ukončený-neukončený. Myslím, že konec mládí asi nemohl být vyjádřen názorněji, zatímco o příštích osudech Elišky, o jejím setrvání v městečku a budoucnosti obchodu se můžeme jen domýšlet.

9 10.01.2020

Oproti Kavárně v Kodani sešup o 50 procent dolů. Obě knížky měly podobně jednoduchý příběh, ale zatímco z prvního "romantického úniku" sálala atmosféra Kodaně, která tu předvídatelnost zatlačila do pozadí, newyorská romance nám nic podobného nenabídne. Krom pár zmínek o památkách a místních stravovacích návycích se nám dostane jen univerzálního příběhu, který se vlastně může odehrávat kdekoli.

9 02.12.2019

Hned po pár stranách jsem řešila velké dilema: číst, nebo odložit? Opravdu se mi líbil autorův styl, text se četl úplně skvěle a taky mi byla fakt sympatická dvojice detektivů, ale ty detailní popisy brutálních vražd mě odrazovaly. Nakonec jsem vytrvala - a jsem ráda, že jsem se neochudila o zatraceně napínavý příběh. Těším se na další díly. Jen by to chtělo někoho, kdo by mi udělal v knížce poznámky typu "následující stranu vynech, popis stahování z kůže".

9 10.03.2019

Kdyby byla tahle knížka jídlo, byla by to nejspíš jitrnice. Člověk se těší na tu správnou roční dobu, kdy se jitrnice prodávají, koupí ji, opeče, nachystá si zelí a brambory a s chutí se do ní pustí. Nejdřív si pomlaskává, ale ke konci už funí a má co dělat, aby ji vůbec dojedl.
Přesně takhle jsem se při čtení cítila. Začátek byl perfektní, pasáž o návštěvě u Lucie a Pavla jsem dokonce předčítala manželovi, aby věděl, čemu se směju. Pak ale následuje dost depresivní čtení o jedné současné rodině (matka, která chce od života víc, dcera, jež bojuje se světem dospělých, otec, který prodělal infarkt a s ním i změnu přístupu k životu, a babička s pokročilým Alzheimerem), jejich přátelích, kteří váhají, zda založit rodinu, a kouči Matějovi, jehož otcem byl nade vši pochybnost Václav Havel.
Kdo se postará o Annu byla vlastně knížka o smrti, ale přesto mi přišla svým způsobem odlehčená. To u Josefíny nefungovalo. A než jsem se dostala k napsání komentáře, musela jsem si dokonce knihu projít znovu a osvěžit si její děj, což taky není zrovna dobrá vizitka.
Abych se ale vrátila k tomu přirovnání k jídlu - konec byl zas takový, že vím, že za rok si jitrnici zase ráda dám.

8 18.04.2024

Přidávám se na stranu těch, komu druhý díl přišel ještě lepší než první, a to pokud jde o případ samotný i atmosféru, která pátrání provází. Teď nezbývá než doufat, že Peter Vinston ještě někdy do Osterlenu zavítá, aby mohl vyřešit další vraždu a uspořádat nové monstrózní odhalení viníků!

8 23.08.2023

Tentokrát se ke knize postavím jako k hodnocení na Heuréce.
+ velmi slibný začátek
+ zajímavé téma, zase jsem se něco nového dověděla
+ dobře vykreslená ponurá atmosféra
- prakticky žádné sympatické postavy
- trochu nepřehledné kvůli střídání času i postav v popředí
- velmi překombinovaný konec
Podtrženo, sečteno: Tři a půl hvězdy (nelze, dám čtyři, jelikož jde o českou autorku, ale jedna je taková skomírající).

8 15.06.2023

(SPOILER) Šestý díl série romantických útěků. Zatím jsem četla všechny, tři vychválila, u dvou jsem byla víc kritická, ale teď nevím, co napsat... tedy co napsat pěkného. Prostě mi to nesedlo.
Zatímco příběh z Islandu, a především líčení tamní přírody a zvyků, mě nalákal zemi navštívit, i když jsem člověk ryze teplomilný, Čajovně v Tokiu se totéž nepovedlo. Neprobudila ve mně zájem ani o japonskou kulturu, ani o čajové rituály, natož tamní jídlo.
A ke všemu mě nechytl ani příběh. Hlavní postavy nebyly zvlášť sympatické a jejich setkání v minulosti bylo dost neuvěřitelné - navíc nechápu, jak Gabe mohl takovou věc zapomenout a po pár letech Fionu hned nepoznat. Závěr pak připomínal pohádku víc než obvykle. Z ošklivého káčátka Fiony se stala krásná labuť, její hysterická matka se po pár dnech bez kontaktu s dcerou zázračně uklidnila a protivný Gabe se proměnil v beznadějného romantika.
Ráda bych ještě podotkla, že jsem tento díl četla mnohem déle než ty předchozí, dala jsem si od něj pauzu a doslova zhltla jinou knížku, která mě potěšila mnohem víc. (Pro ty, kterým Čajovna v Tokiu také neučarovala, upřesním, že šlo o Lásku na splátky od Sophie Kinselly.)
Nicméně už se těším na Chatu ve Švýcarsku.

8 22.11.2021

Parádní knížka! Vtipný příběh a jako vždy skvělé ilustrace mého oblíbence Adolfa Borna. Patří ovšem k těm knížkám pro děti, které si možná ještě víc užijí jejich rodiče. Malým čtenářům (či posluchačům) se líbí příběh, dospělí ale ocení i slovní hříčky a lehký sarkasmus. A v tom je pan Svěrák prostě mistr.

8 27.07.2021

Já tu knížku, stejně jako všechno ostatní od pana Nepila, prostě miluju. Baryk je skvělý průvodce přírodou, vtipnou formou nás seznámí nejen se životem psím, ale i s dalšími tvory - vlaštovkami, ježky, zajíci, sýkorkami nebo třeba hlemýždi. O každém druhu se něco dozvíme (třeba co má zajíc společného s velbloudem, jaký je rozdíl mezi havranem a vránou nebo že slepýšům dorůstají ocásky) a ještě se u toho zasmějeme.

"Šneci žijí stejně jako my psi v boudách. Oni tedy v boudičkách, abyste si nemysleli, že vás chci oblafnout. Jenže si je musí nosit s sebou. Což je pochopitelné: při té jejich loudavosti by se od ní mohli vzdálit dejme tomu deset metrů a už by se do tmy nestačili vrátit. Zatímco psí bouda je prostě obývací ložnicí, hlemýždí boudička je víceúčelová. Pro šneka je například i chladničkou. Když přijdou vedra, zaleze s ní do stínu a ještě si ji zavíčkuje poklopem ze ztuhlého slizu. Na podzim si udělá z domečku dokonce vrták. Zavrtává se totiž do hlíny a boudička mu slouží jako nebozez. Když je dost hluboko, zavíčkuje se a přespí zimu."

Knížka je vlastně takový psí kalendář - Barykovi ale nestačí obyčejné názvy měsíců, jakkoli jsou v češtině výstižné. Pojmenovává si je podle toho, co se ho přímo dotýká, a tak se setkáme s měsícem blech, měsícem studeného kastrůlku či měsícem opuštěných Baryků. A z toho posledního si dovolím ještě jednu ukázku:

"V srpnu přirachotí můj člověk s autem až na dvůr a vypukne boží dopuštění. Všichni začnou snášet k vozu kufry, kabely, tašky a jiné harampádí a můj člověk to do vozu naskládá div ne všechno. Pak to vyhází zase na dvůr a naskládá to tam jinak a pak to vyhází potřetí a začne to tam rovnat ještě líp. To všechny zaujme tak, že se houfují u auta a začnou mu radit. A v tu chvíli raději zalezu do boudy. Vím, co bude následovat. Vím, že mému člověku zbrunátní tvář, že se vysouká zvnitřku celý upocený a zježený a začne hafat, až se roztřese komín."

Prostě pro staršího čtenáře je radost knížku číst.
Kdyby měl ale hodnotit můj skoro pětiletý syn, asi by to na pět hvězdiček nebylo. Hlavně ze začátku se Baryk věnoval zvířatům, o která se děti tolik nezajímají (bažant, jelen, ptáci), a podzimní příběhy se odehrávaly na honu, což řadě lidí také není blízké. To se naštěstí brzy změnilo. Dost věcí jsem synovi musela dovysvětlovat, třeba kdo byli Lucemburkové, co je morseovka a jaká rychlost je sedmdesátka (to je rychlost zajíce, zatímco Baryk dává jen pětatřicítku - ale on je ještě v záběhu). V tomhle ohledu u něj bodoval spíš seriál, u toho jsme se smáli oba. Navíc ho vyprávěl sám autor svým jedinečným způsobem. A pan Born ho taky dokonale zobrazil!
Naštěstí tady body uděluju já - a já jen lituju, že tu není hvězdiček víc, asi jako v létě na nebi.

8 22.04.2021

Moje srdcovka z dětství – a teď i synova.

8 16.11.2019

Moje první dočtená kniha v novém roce mě pořádně chytla za srdce. Četla se lehce, Bruno byl dobrý vypravěč, ale je fakt, že bych ho trochu "omladila" - takhle čistý, naivní pohled na svět by seděl spíš předškoláčkovi nebo prvňáčkovi. Devítiletý kluk by už leccos pochopil. A i jeho kamarád by v devíti letech asi mluvil konkrétněji.
To, aby byl příběh reálný a fakticky přesný, ale v tomto případě není důležité. Čtenář ví, co Bruno nevěděl, a do vyprávění si to dosadí, takže výsledek je velmi působivý. Také motiv přátelství je velice silný bez ohledu na fakta. A konec, ten mě skutečně rozsekal. Podívala jsem se po dočtení na trailer filmu a teď mám pořád před očima obrázek dvou kluků držících se za ruce.

8 04.01.2019

Z této série jsem zatím četla jen čtvrtý a desátý díl a je zajímavé, že oba začínají úplně stejně - sebevraždou mladé dívky. Další podobnost naštěstí souvisí jen s prostředím, v němž se odehrávají, tedy v komunitě Amišů, případ jako takový je úplně jiný.
Kate by neprohloupila, kdyby mě přijala do svého týmu, protože jsem ve vyšetřování byla vždy o krok před ní - nemusela by se dostávat do svízelných situací a nastavovat vlastní krk.

7 02.10.2023

Před časem jsem náhodou přečetla pátý díl této série, přišel mi obstojný a říkala jsem si, že zkusím číst od prvního. Chyba, velká chyba!
Méně sympatickou vyšetřovatelku, než je Josie, aby člověk pohledal. A stejně jako ona je přesvědčená o své nepostradatelnosti, já se domnívám, že tuto sérii mohu ve svém životě postrádat.
Začíst jsem se nedokázala ani kvůli krkolomnému překladu (nebo špatné práci korektorky).

7 06.09.2023

Moc hezká knížka o autech pro menší děti. Líbilo se mi, že autor nejen dal vozidlům lidské vlastnosti, ale pohrál si i s jazykem, takže autíčkům koluje v palivovém ústrojí toulavý benzín, jde jim práce pěkně od kola, popíjejí teplý motorový olej a v létě se ochladí destilovanou vodou. Chválím především království Velká Baterie a jeho podobu s jednou skutečnou monarchií - a nejlepší byla příšera Lochnereska!

7 30.03.2022

Krásné ilustrace, hodně zvířátek, o kterých se dá povídat, veselý příběh o mnoho lepší než ten s vánoční hvězdou. Poučení ale poněkud dvojsečné a hodné dovysvětlení. Ano, je dobré být mezi svými a nezávidět druhým, i když se nám zdá, že jsou lepší, šikovnější, rychlejší a mají pestřejší život. Třeba nakonec dokážeme to co oni. Ale je veliký rozdíl mezi tím být sám sebou a být jedním z davu!

7 11.02.2020

Toto bylo strašidelné - bohužel ale jinak, než autorka zamýšlela. Bylo to strašidelně špatné. Po slibném začátku se začaly kupit nesmysly, třem duchům (což je samo o sobě ažaž) zdatně sekundoval krajně nesympatický Kyle a pak ještě zapomenutá prokletá vesnice, která se nachází v docházkové vzdálenosti od města, a přesto o ní téměř nikdo neví, a navzdory tomu, že obyvatele vyhubila jakási snadno přenosná choroba, zůstala po 200 let takřka v neporušeném stavu, a to včetně mrtvých těl v lavicích kostela! Jakápak sanace či likvidace následků epidemie! Opravdu slabé.

7 27.12.2019

Když někdo ve skupině Co čteme požádá o tip na knihu se silným příběhem a sympatickými postavami, emotivní, smutný, a přesto krásný, zachycující život rodin v Československu během minulého století, dostane se mu v první řadě těchto: Hana, Podbrdské ženy, Heřmánkové údolí. Také já jsem přečetla všecky a Heřmánkové údolí, přestože je to určitě dobrá kniha a splňuje všechna výše zmíněná kritéria, řadím na pomyslné třetí místo.
Vyprávění je reálné a při některých pasážích člověka až mrazí, s čím vším se lidé krátce po válce museli poprat, ale tady se toho na poměrně malém prostoru stane tolik, že Anna působí tak trochu jako Chuck Norris v sukních, jak je statečná, všechno zvládá a se vším si poradí. Forma příběhu, kdy je minulost pojata jako vzpomínky během pobytu v nemocnici, mi přišla trochu nešťastná – jsem radši, když se o hlavní postavu "bojím", než když dopředu vím, že se vše v dobré obrátí. Literárně to nebylo tak skvostné jako třeba Hana a knize by určitě prospělo pár stránek navíc – takhle byl příběh zhuštěný a konec uspěchaný.

7 19.11.2019

Knížka, která stojí tak trochu ve stínu Aleny Mornštajnové a její Slepé mapy, jež je také vyprávěním několika generací žen z jedné rodiny (i když z jiného koutu republiky). Příběh Emilky a Mírka mě úplně pohltil, i když to bylo často smutné čtení. Bohužel mi přišlo, že vrchol knihy byl dříve než na konci - nechci přímo říct, že s vyprávěním Jany a Johany kvalita šla dolů, ale... trošičku, malinko klesala a já dočítala už bez emocí. Je pravda, že skoky v čase byly občas matoucí - někdy se desítky stran věnovaly pár hodinám či dnům, jindy jsme se dostali o x let dopředu. Ale že by se čtenář ztrácel, to zas ne. Spíš mě zarazilo, jak se z příběhu vytratila Mírkova sestra. Krom zmínky téměř na konci knihy se o ní člověk už nic nedověděl.

7 01.11.2019

Knihy paní Kubátové se prostě čtou samy :-) Dobře jsem se bavila při líčení Sandřiných setkání s Víťou, líbilo se mi, že autorka popisovala i jiné problémy než ty s láskou - v práci či rodině. Ivana ani Sandra se v ničem neodchylují od prototypu hlavní hrdinky, jak jsem ji popsala ve svém komentáři u medailonku autorky. Ale už jsem si zvykla :-)
Nicméně Síťovky byly jakési moc ukecané... Tak nějak se nemůžu ubránit dojmu, že tato forma románu trochu zaspala dobu. Kdo dnes kontroluje maily jednou za dva tři dny? A kdo si vůbec vyměňuje takové dlouhé maily, když volání stojí pakatel? Již zmíněná kniha Dobrý proti severáku je v tomto ohledu mnohem reálnější. Síťovky by podle mě mnohem lépe fungovaly v době, kdy si kamarádky vyměňovaly dlouhé dopisy a poště trvalo tři čtyři dny, než je doručila...
P.S.: Zajímalo by mě, jestli četné chyby v interpunkci byly způsobeny nedbalostí korektury, nebo byly záměrné a měly konverzaci dodat na autentičnosti.

7 01.04.2018