alef komentáře u knih

„naše historie není růžová, je v ní plno stínů a pavučin“

Možná, že přišel čas zamést si před vlastním prahem, zbavit se nánosů špíny, otevřít okna a pustit dovnitř slunce … možná je čas, na odpovědi?

„Odpověď je ukrytá jako vždy … ty zcela tajemné problémy jsou nejlépe ukryty nabíledni.“
„Na čem?“
„Na bíle dni … (no přeci na denním světle), kde nám civí takříkajíc přímo do očí.“

Je potřeba se jen správně dívat!
O tajemném příběhu, ve kterém hraje důležitou roli podivný dopis psaný klínovým písmem, to platí dvojnásob, není to vůbec snadné, správně se dívat, máte totiž před sebou velmi neobvyklý, netradičním stylem psaný, originálně pojatý těžce alegorický příběh, navíc s tolika odbočkami a mezi příběhy, že je dost těžké udržet s ním krok, zvlášť když musíte zpytovat každé slovo při hledání „jakéhos takéhos“ morálního smyslu v událostech naší těžce nemorální poválečné vlasti let 50-tých.
Celá naše totalitní historie se vám představí jako sled vizí, popisujících dost sugestivně paranoidní prostředí plné strachu … z reality!
Ve chvíli, kdy vás příběh „chytí“ (a ono to chvíli trvá, musíte si projít poměrně chaotickým začátkem, kdy nebudete možná vědět, která bije, a pár orientačních bodů by se hodilo), kdy se začnou angažovat vaše emoce, přijde dost bolestné zjištění, zjistíte totiž …
„jak mnoha způsoby lze zmasakrovat lidskou duši“.

Přes počáteční chaotický sled události jsem se v jednu chvíli, skoro nedostala, a byla by to velká škoda, protože na cca 350 stranách se odehraje poměrně monumentální freska … střídání fantaskních a reálných vizí (trochu mi to v tomto směru připomnělo Atlas mraků), kdy pro mě hlavně vedlejší filozofické linie příběhu (o cukráři Markovi) vytáhly hodnocení postupně na 4*.
Samotný příběh rodiny Černých ve mně pak vzbudil spoustu emocí, a taky protichůdných pocitů, které jsem v průběhu čtení sama několikrát korigovala a přehodnocovala, proto mě vůbec nepřekvapí jakékoliv závěrečné hodnocení od čtenářů …
„Nevím, zdá se mi, že každý z nás vnímal a slyšel něco jiného.“

Právě takový totiž příběh milostného dopisu klínovým písmem je, pro každého opravdu může znamenat něco úplně jiného …
„Vždycky mi říkali, že mám špatný otázky … (jenže) já neznám odpovědi, já se jen snažím ptát.“

Možná jsem taky jen pokládala špatný otázky, na které nejde najít odpověď, přesto jsem se snažila ptát … na otázky viny a trestu, na slabosti a na odpuštění, na týrání a manipulaci, ale taky na víru a lásku. Odpovědi jsem samozřejmě nenašla, já je ostatně ani nijak nehledala, vlastně mi ty vyslovené otázky úplně stačily! Stačily na to, abych si uvědomila, že většina důsledků dřívějších činů, nakonec těžce dopadá i na přítomnost! A taky, že možnosti jakési pravdy, či spravedlivého rozsouzení už nejsou, a vlastně ani nikdy nebyly!
Čeká vás opravdu těžké čtení.

PS: „Věřím, protože je to absurdní?“ … nebo … „Věřím proto, abych pochopil?“ … Otázky někdy opravdu stačí!

85 18.03.2021

„Ženy by chtěly prožívat v lásce romány, muži kratičké povídky.“

Nekonvenční Daphne du Maurier nabízí další sadu barvitě vylíčených příběhů o touze – do nejmenších detailů vykreslených obrazů v oku lahodících barvách – čistá harmonie chutí a vůní … tajemné, romanticky popisované prostředí, mystická atmosféra plná vnitřního, emočně laděného, i vnějšího, hrůzu nahánějícího, napětí …

Budete shlížet z tajemných, nebezpečných a přitom zvláštně lákavých horských štítů, protože „z vrcholků hor zaznívala za starých časů významná poselství“, ucítíte jaké to je „bez touhy plout životem … bez cíle se nechávat unášet proudem“, poznáte, že „spousta lidí dělá totéž, třebaže každý jiným způsobem“, a taky, že existují tajemné „spirituální síly“, které uvádějí touhu do chodu … „tu naléhavou potřebu, vydat veškerou energii, veškeré myšlení“ na hledání … čehosi nedefinovatelného!

Povídky mám poslední dobou čím dál raději, a mysteriózně-psychologické povídky Daphne du Maurier pak byly sázkou na jistotu!

PS: Téměř nedefinovatelné se mi zdály i myšlenky - postřehy k jednotlivým povídkám, přesto jsem se pokusila – najdete je v sekci – povídky.

85 01.03.2021

„Do letních nocí zaznívala z domu mého souseda hudba. V jeho modrých zahradách přecházeli muži a děvčata a pohybovali se jako noční motýli mezi šepotem, šampaňským a hvězdami.“

Ve snech můžeme být, čím chceme, nebo, kým chceme, můžeme si splnit všechno, po čem toužíme … realita ale nebývá tak milosrdná.
Příběh Velkého Gatsbyho je příběhem o iluzích a sebeklamech … v lásce, přátelství, věrnosti, úspěchu, které nám brání žít … skutečný život!
Velký Gatsby je jedním z příběhů o ztracené generaci, tentokrát 20tých let … o generaci, která se ztratila v iluzích o oslnivé budoucnosti plné bohatství a prosperity, a která /ještě o tom neví/ bude brzo čelit realitě let 30tých. V tuto chvíli je totiž poválečný vývoj v Americe přímo strhující – a to po všech stránkách … ze všech klubů a barů je slyšet jednoduše rytmický a optimistický jazz a melancholicky uklidňující blues … tvrdá realita je zatím v nedohlednu a hrdinové tohoto příběhu tak můžou prožívat své životy ve stínu svých iluzí, ale i oni se ze svých snů probudí … a budou nakonec muset realitě čelit.
Teď ale … „světla září jasněji … orchestr hraje … a smích se rozlévá hýřivě kolem … sebevědomé dívky, které se proplétají sem a tam mezi obtloustlejšími a stálejšími hosty, stávají se na vypjatý, radostný okamžik středem skupinky, a potom, vzrušeny svým triumfem, klouzají dál v moři přelévajících se tváří, hlasů a barev pod stále se měnícím světlem.“

Ve Velkém Gatsbym vám autor představí vzorek vyšší společnosti a celkem věrohodně a podrobně popíše mezilidské vztahy uvnitř – pomocí vypravěče Nicka vás zasvětí do jejich minulosti, názorů a snů … právě večírky u Gatsbyho odhalují jejich povrchnost a omezenost, kdy smyslem života jsou peníze, velké domy, drahé šaty a nová auta, a cílem … zahnat nudu! Kdo nemá peníze, nestojí za pozornost …
A sám Gatsby? … pro ostatní je hrdina, žije totiž americký sen! … zbohatl a má všechno po čem touží a na ničem jiném přeci nezáleží … ale pro Gatsbyho jsou peníze něčím jiným, vidí v nich prostředek ... pro získání lásky, ale jde to? Kdepak, Gatsby jen sní svůj vlastní sen, a ani tahle iluze ve světě reality prostě neobstojí!

„Byla první „slušnou“ dívkou, kterou v životě poznal. S lidmi jejího druhu přišel do styku za různých neobjasněných příležitostí, ale mezi ním a jimi byl vždycky neviditelný ostnatý drát. … byla pro něho dráždivě žádoucí. … Bylo v tom zralé tajemství, nápověď, že nahoře jsou ložnice krásnější a chladnější než jiné ložnice, že chodby pulsují veselým a skvělým životem a že někde čekají milostná dobrodružství, která nejsou zatuchlá … ale svěží, oddychující a vonící zářivými letošními automobily a tanečními večírky … Vzal si, co mohl dostat, hltavě a bezohledně … nechal ji, aby uvěřila, že je osobou ze stejné vrstvy jako ona sama – že je plně schopen se o ni postarat. Ve skutečnosti takovou možnost vůbec neměl, … nedopadlo to, jak si představoval. Snad měl v úmyslu vzít si, co může, a jít – ale tu shledal, že se zavázal jít za svatým grálem!“

PS: měla jsem to podobně jako "sgjoli"- komentář níže - přilnout k postavám povrchním a pro mě tak nudným, se mi taky nedařilo.

85 04.01.2021

Zakončit rok s autorskou dvojicí Smoljak-Svěrák, byl dobrý tah, bujaré oslavy se letos nekonaly, a tak mi na chvíli zpestřilo večer Divadlo Járy Cimrmana a jejich (původně zakázaná) hra Lijavec, resp. opět další z geniálních myšlenek Járy Cimrmana - na léčebné divadlo! :-) ...

"Znám člověka, který by vám pomohl. Žije tady nedaleko ve starobinci. Každý si tam nese na hřbetě nějaké trápení. A on přišel na to, jak jim ulevit."
Správcová: "Blázen."
Inspektor: "Sednou si kolem stolu. ... ty Pejřile, pořád bys někoho komandoval, ale nikdo tě neposlouchá. A ty, Fafejto, tys chtěl být doktorem, ale na studie nebyly peníze. Každý se o tom stydíte mluvit, dusíte to v sobě ... pojďte kamarádi, zahrajeme si o tom divadelní kus ... každý se bude jmenovat jinak, a z toho trápení se vypovídá."
Správcová: "Ale v deset hodin se zhasne a šlus."

Pokud dáte přednost tištěné verzi (64 stran) určitě půjde o příjemně strávenou hodinku, kterou strávíte v jedné nehostinné místnosti jednoho nejmenovaného starobince kdesi v Čechách v posledních letech vlády Františka Josefa I. ...

"Takovej liják snad Rakousko ještě nezažilo."
"A také už nikdy nezažije."
"Jak to myslíte? To myslíte, že už nikdy nebude takhle pršet?"
"Možná, že bude, ale už ne na rakousko-uherskou monarchii."

Nj, monarchie má na kahánku, a ani ve starobinci není zrovna veselo, ... každý máme nějaké to trápení ... ale když si přečtete, nebo shlédnete tuhle satirickou hru nabitou podtexty /vlastně kteroukoliv z geniálních her páně Cimrmanna/, ve které. prozradím ještě, svou významnou roli hrají anekdoty, zejména ty prostistátní a podvratné, tak se vám zaručeně uleví! :-)

85 01.01.2021

"Konec světa byl odvolaný ... zůstaneme na této planetě navždy ... odteď až na věky věků ..."

Zní vám to optimisticky? Nenechte se mýlit, Glukhovský vytvořil předobraz možného světa budoucnosti, který se vám líbit nebude.
Svou vizi, která se snaží zodpovědět otázku: kam směřuje lidský druh?, postavil na několika premisách, které čím dál rychleji roztáčejí pomyslnou spirálu "možností":

... jsme totiž posedlí posouváním limitů našich zásahů do lidské reprodukce, neschopní stanovit si hranice pro naše "hry" s lidským genomem,
... troufale se pouštíme ve stále větším měřítku do genetických modifikací rostlin a živočichů, pošetile se přitom domnívajíc, že jsme tak nalezli řešení, jak nasytit naši pomalu přeplněnou planetu,
... jsme zlenivělí, díky technologiím, kterými jsme se obklopili, a tak daleko méně ostražití a daleko víc ovlivnitelní ve své touze po trvalém blahobytu a štěstí, které si zabezpečujeme mj. čím dál větší spotřebou antidepresiv či jiných pilulek pochybného štěstí a blaženosti,
... a jsme neschopní ve své deklarované rovnosti a pseudohumanitě - nekonečné možnosti všem - přiznat si pravdu, že stále platí, že není jedno, kde jste se narodili a jaké karty vám životní loterie vložila do rukou.
Možný závěr?
Troufale se díváme do budoucnosti, šťastní z možností zbavit se svých neduhů, tragicky romantičtí ve svých představách o radostné budoucnosti, urputně se držíc iracionální víry v naši téměř všemocnost "z nebe jsme sesadili Boha, protože i nebe potřebujeme pro ten bilion lidí, kteří obývají tuto planetu" ... a přitom si nevidíme ani na špičku nosu ...
... stejně, jako obytné věže vypínající se vysoko do nebe, vypíná se i naše lidské sebevědomí, a přitom nejsme vůbec připraveni, že může znenadání a bez varování přijít zemětřesení nepředvídatelných rozměrů, které výdobytky našeho "intelektu" může poslat zpět k zemi, jako domečky z karet, a spolu s nimi i naše sebevědomí dotýkající se nebes, těsně před tím, než mu někdo, či něco, přeťalo spojení se zemí, aby se bez přirozené opory, rozsypalo na milion kousíčků, z kterých poslepovat něco, jako zdravý přístup k životu, zvládne ve zhýčkané a kolektivně oblbované Evropě budoucnosti, jen málokdo ...

Glukhovského sci-fi thriller je tak daleko víc spíš dost sžíravou a poměrně přesnou kritikou našich lidských bolístek a neduhů ... nejen budoucnosti ...

Takže, až budete číst, nezapomínejte, že stále platí, že ... "konečnost lidské existence - představuje podmínku existence".

PS: ... a pak je tu ještě "věčnost" ... to je ovšem jiný level ... jenom někdy a jenom někdo dokáže jednat s vědomím věčnosti ... "nesmrtelným se totiž člověk stává svými skutky" ... takže, nezapomínejte na to, že nesmrtelný není člověk, ale mohou se stát ... jeho skutky :-).

85 15.05.2020

„pronásledoval ho zvláštní pocit, že kráčí ve svých vlastních stopách…“

Trochu schizofrenní pocity vás drapnou hned na začátku … a provedou vás celým příběhem.
Seznámíte se s ostrovem Entry, místem, kde všechny cedule a názvy, které uvidíte, jsou psané francouzštinou, navzdory tomu, že tady nikdo francouzsky neumí a všichni místní obyvatelé hovoří výhradně anglicky :-).
Seznámíte se, s vyšetřovacím týmem a hlavně s detektivem Simem Mackenziem, kterému autor namíchal na cestu zvláštní koktejl, jehož hlavními složkami jsou nespavost a deprese, kořeněné pocity osamělosti a lítosti … a mám takové podezření, že se o něj poměrně pravidelně dělil i se svými kolegy :-).

Říkám si, že je skoro zvláštní, že příběh, ve kterém hraje docela významnou roli zoufalství v různých podobách (a na to já moc nejsem), a navíc, je to příběh detektivní (a na to taky moc nejsem), mě zaujal, a tak, když píšu tenhle komentář, samozřejmě přemýšlím, proč?

Přiznávám, žít na takovém místě, asi bych taky podlehla zoufalství :-), sama jsem člověk teplomilný, takže se tomu vlastně vůbec nedivím a nemyslím to nijak špatně, lidé prostě žijí na různých, i dost neobvyklých, nebo nehostinných, místech, na místech velmi, velmi obtížných pro život, ale věřím, že pro někoho je takový život prostě stvořený, vždyť se na takových, jak se říká, Bohem zapomenutých, místech drží už po řadu generací, anebo, to je jen otázkou nemožnosti volby? Možná tohle byl důvod, proč mě příběh z takového prostředí svým způsobem fascinoval.
Geografické a historické souvislosti, které má Peter May (jestli můžu posoudit) dobře zvládnuté (spousta nových a zajímavých až fascinujících souvislostí o světě, o kterém jsem dosud nevěděla téměř nic, je to, co mě k téhle knížce přitáhlo, a co je pro mě důvodem, sáhnout po některé další z knížek Petera Maye ). Takže, byl to hlavně Entry, tedy spíš život na něm, v jeho (asi bych se nebála říct) skoro krajní poloze v prostředí, které je k životu docela složité, o mnoho generací dřív, tak i dnes (tak složité, že mladí, s dnešními možnostmi už nejsou ochotní tvrdost života zde akceptovat a možná za jednu, dvě generace už místo, kde život člověka skončil) a mně se líbilo, jak široce tohle téma May v příběhu rozvinul, tak, že v podstatě upozadil původní detektivní zápletku (jelikož nejsem příliš čtenář detektivek mě to vyhovovalo), detektivní pátrání přesunul spíš na pozadí vyprávění hlavního příběhu – života skotských vystěhovalců/přistěhovalců, kteří násilně přesídlili ze skotských Hebrid, na podobně nehostinné místo u břehů Kanady (s tou nehostinností – stále se jedná o můj subjektivní pocit).
Paradoxně mě trochu rušila (a možná přispěla k schizofrenní náladě příběhu) částečně romantická složka historické části vyprávění, ale to je spíš na každého osobním vkusu. A podobně jsem to měla i s tou detektivní částí příběhu (zvyklá na pana Poirota a spol. s jeho smyslem pro detail a geniálními logickými úvahami z toho vyplývajícími – jiné detektivky nečtu, a v tom je možná háček), kde mi přišel chvílemi zvláštní způsob vedení pátrání (profesionálním týmem, kterému právě takový cit pro detaily spíš chyběl).
Každopádně Peter May je pro mě příjemným obohacením mých čtenářských zkušeností s detektivním románem (možná právě proto, že tak úplně detektivním není), a protože moje první zkušenost dopadla daleko lépe, než bych očekávala, určitě se ještě setkáme u některého z dalších jeho příběhů. Docela se těším už teď :-).

A ještě, takhle nějako to mají místní nejen s vyšetřovacím týmem, ale nejspíš s celým okolním světem: „… aby bylo jasný, na tomhle ostrově neexistuje zákon. Lidi se o spravedlnost postarají sami. Jsme svobodný. Tohle je náš ostrov. A vy si můžete všichni políbit prdel.“

85 08.11.2019

„Četl jsem spoustu neuvěřitelných věcí o dobách, kdy lidé ještě žili svobodně, tj. neorganizovaně, divošsky. Ale nejfantastičtější mi vždycky připadalo právě tohle: jak mohla připustit tehdejší státní moc – i když byla ještě v plenkách – aby lidé žili bez čehokoli podobného našim Deskám, bez povinných vycházek, bez přesně stanovené doby jídla, aby vstávali a chodili spát, kdy se jim zlíbilo; … Není to k smíchu? U nás tenhle matematickomorální úkol vyřeší v minutě každé desetileté číslo; u nich to nedokázali všichni jejich Kantové dohromady (protože ani jednoho z těch Kantů nenapadlo vytvořit systém vědecké etiky, tj. etiky založené na odčítání, sčítání, dělení a násobení).“

„A taky si představte, že se lidé tehdy milovali pro nic za nic, planuli, trápili se… To přece bylo hloupé plýtvání lidskou energií, viďte?“ 

A přesto se milý D-530 (jinak hlavní hrdina a vypravěč), přepočítal … ve svých vzorcích jaksi zapomněl na jednu velmi důležitou veličinu – totiž … ženu :-).

„tváře nezkalené pošetilostí myšlenek … a najednou tu stojí žena a v očích se jí zračí jakési divné zneklidňující X a já je nemohu pochopit, dát mu číselné vyjádření …“

Jediná věc, která totiž může narušit řád … je lidská fantazie :-) … jako zdroj chaosu a nevypočitatelnosti!

Zamjatinovi se povedl celkem mistrovský kousek … v krátkém příběhu se mu podařilo fascinujícím způsobem vykreslit psychické pochody, procesy v lidském myšlení, či ještě jinak, stav člověka,
… který se musí rozhodnout, co je a není správné,
… a který je najednou nucený naslouchat hlasu rozumu, ale především, hlasu svého svědomí.
Musí tedy najednou dělat něco, s čím neměl dosud žádnou zkušenost … pochybovat o svých činech.
Pro milého D-530 to znamená, že musí opustit svou „komfortní zónu“ … ve které mají všechny lidské skutky logická zdůvodnění …

„a najednou jsem spatřil všechnu krásu toho velkolepého baletu strojů … ptal jsem se sám sebe, proč je to tak krásné? … dá se odpovědět: protože to je nesvobodný pohyb, protože veškerý hluboký smysl tance je právě v absolutní estetické podřízenosti, v ideální nesvobodě. A je-li pravda, že naši předkové se oddávali tanci ve chvílích největšího zanícení (náboženské mystérie, vojenské přehlídky), znamená to jedině, že instinkt nesvobody je člověku odedávna vlastní …“

… a učinit krok ven z bezpečného úkrytu do světa, kde už se lidský život nedá převést na matematické operace, jen tak totiž může zjistit, že svět ve své racionální podobě zabíjí lidskou přirozenost … a teprve pak mizí sterilní MY.

„Kterýsi starověký myslitel vyslovil, ovšem náhodou, moudrou věc: Láska a hlad vládnou světem. Ergo: kdo chce ovládnout svět, musí ovládnout …" ... doplňte si,prosím, už sami :-).

„Pustit na ulici houfec takovýchhle holých, nahých pravd… No, představte si to…“

85 01.08.2019

Jeden den v gulagu - obraz běžného života v lágru, kde život vězňů plyne v stále stejných, léta zaběhnutých, kolejích ... jeden den v pekle.
Jeden jediný den "v hlavě" člověka - vězně, který už dávno přišel o vše, psychicky i fyzicky zdevastovaný ... jeden jediný den prostého a "dokonale" skromného člověka, který se nesnaží jakýmkoliv způsobem vybočit z řady, jakkoliv na sebe upozornit, naopak, jediné o co se snaží, dokonale splynout s okolím, a tak přežít ...je dost těžké si to i jen představit ... atmosféru, jako směsici strachu a lhostejnosti ... atmosféru jako směsici rezignace a boje o přežití ... atmosféru vězeňské reality ... absurdnost podmínek ruských pracovních a vězeňských táborů, jejichž smyslem je jediné ... zničit člověka "uvnitř" ... a je velmi těžké si i jen představit, že přesto může v nitru zbýt "lidství" ... že přesto všechno je možné stále v sobě nosit "cosi lidského" ... že navzdory mezním podmínkám, totálně nelidským a krutým, jsou vězni stále lidé, mezi nimiž je možné najít přátelství, či solidaritu a vůli ... žít.

"A Šuchov si dobře zapsal za uší slova svého prvního parťáka Kuzjomina — byl to starý táborový mazák, v třiačtyřicátém roce seděl už dvanáct let, a řekl jednou na holoseči u ohně nové várce svých zelenáčů, které přivezli z fronty: „Mládenci, tady platí zákon tajgy. Ale kdo je člověk, dokáţe žit i tady. Víte, kdo v táboře zajde? Kdo vylizuje misky, kdo věčně dřepí na marodce a kdo chodí práskat k bezpečákovi." Pokud jde o ty práskače, to tedy přehnal. Ti si vždycky krk zachrání. Jenže ta záchrana stojí cizí krev. "

PS: postřehy k některým dalším povídkám, v sekci - povídky.

85 10.03.2019

Aneb pokus o „seřízení světa na naše oktanové číslo“ …

Příběh (pro mě, jako i pro další čtenáře, jak je v komentářích níže vidět, o mém mládí a vstupu do života) protkaný spoustou zajímavých otázek, jako třeba … „Kolik vystřídal ve druhým díle Old Shatterhand koní?!“

Příběh protkaný spoustou vzpomínek vydolovaných z paměti, prchavých okamžiků, o kterých s odstupem let přemýšlíš (optikou nových zkušeností) … „Dodnes si pamatuji každý detail výletu, …“
„Právě v takových chvílích si pouštím na zavřená víčka obrázky s lopuchy a někdy pak jako kouzlem cítím zase to klidné štěstí, které je v těch spáčích asi navěky uložené …“

Příběh o studiích prožitých před sametovou revolucí, a zajímavých detailech tehdejší výuky … „Naprostý idiot! Ságnere, vy jste naprostý idiot. Vy nemáte mozek, vy musíte mít ještě starou dobrou žebříčkovou nervovou soustavu! Ale nic si z toho nedělejte. Například taková žížala dokáže i s ní nadělat spoustu užitečných věcí.“

Příběh o životě … „Nikdy jsem si nemyslel, že je život kdovíjak lehký, ale teď jsem viděl, že se celá jeho tíha dá zvednout nad hlavu, a že i když se nám nohy boří po kotníky do písku, ještě pořád se dá při tom tančit …“
A nevzdávat se naděje … i když si třeba „Bláha už si zvykl na pocit, že posere všechno, na co sáhne, že naštve skoro každýho, komu se rozhodne udělat radost“ … ovšem … „že se mu zvrhne v grotesku i pátrání po smyslu života, to že je na něj moc.“
… „A tak ráno odjel stopem do Prahy na ředi telství státních cirkusů, protlačil se na personální oddělení a paní u přepážky naprosto vážným hlasem oznámil, že je obrovský exot, kterého by v manéži určitě měli nějak využít.“

Příběh o svobodě, ale možná ještě víc o svobodomyslnosti … protože „všechno, čeho jsme se báli, se nám doopravdy stalo. A na místě, které jsme měli v srdci vyhrazené tomu strachu, se objevila nějaká neznámá, nevysvětlitelná, ale oblažující svoboda.“

Byla to zvláštní doba (těsně před a těsně po revoluční), a tak se asi každému /a musím říct, že i mě/ … „vryla do paměti“ …
„Snažil jsem se promítnout za zavřenými víčky alespoň svůj film, sestříhaný ze záběrů“

… a o tom to celé je … o paměti, která skládá střípky záběrů, a někdy je poskládá opravdu zvláštním způsobem …

Pokus proběhl … „stejně mi v těch chvílích probíhal před očima film složený ze samých šťastných okamžiků. Ostatní zůstaly někde ve střižně, nepovedly se zkrátka a nebyly použity, s tím se přece počítá.“

84 07.06.2024

Někdy může být dost šokující, nakolik se věci přirozeným během života promění _
_ a tak se zdá, že to jsou většinou životní náhody, co hýbe lidskými osudy, prostě se toho, třeba i za pár měsíců, může stát hodně ... „námořník totiž na moři tráví spoustu dní“ ... přihodit se pak může opravdu ledacos, zvlášť, když komunikační kanály na přelomu 19. a 20. století byly, řekněme dost omezené, spíš žádné, prostě, když vám někdo zmizel z očí, nevěděli jste většinou o něm vůbec nic, pokud jste nepotkali někoho, kdo dotyčného třeba někde zahlédl, možná několik strohých úředních záznamů by mohlo vydat svědectví, ovšem o konkrétním lidském osudu vám nic moc neřekly, dokud se dotyčný nevrátil domů, nebo nezmizel navždy – můžete, pokud si na to troufnete, jen spekulovat.

A přesně to udělal Simon Mawer – vzal několik strohých úředních záznamů, pár starých fotografií a rodinných historek a dal se do psaní – to tedy stálo na začátku – spíš jen tušený, než skutečný příběh, který se začíná tam, kde se nejspíš opravdu začal – kdesi na blátivém pobřeží Britských ostrovů, odkud se (někdy v druhé polovině 19. stol.) jen tak nedostaneš, většina zdejších na to totiž nemá dost sil, a tak se jen zcela výjimečně stane, že se to někomu podaří.

A přeci se to stalo a jednoho z dávných předků pana spisovatele přivítal studený východní Londýn – náhody se daly do pohybu – mlha nad domy, všudypřítomný kouř, přelidněné uličky, páchnoucí doky – místo, kde by mohl Abraham začít „psát“ historii své rodiny – kdyby psát uměl!
Život v této části Londýna nebyl o moc jednodušší než na pobřeží, i tady se ze všech koutů ozývala všudypřítomná bída – ale oni přežili – bídu, i velkou válku, a pak i tu druhou, světovou – tohle je totiž houževnatá rodina

Příběhy Simona Mawera mám ráda, jeho styl psaní mi sedne. Přečetla jsem několik jeho knížek (Skleněný pokoj, Mendelův trpaslík, ) a všechny mají něco společného, totiž, jsou postavené na nějakém historickém faktu, inspirované historickou osobností, nebo událostí – to ostatní je pak fikce, autorova fantazie. Podobně píší i některé známé české autorky (které taky ráda čtu) – hned jsem si vzpomněla na Karin Lednickou a její Životice /dokumentární kronika jedné historické události propojená s alternativním příběhem kde platí, že zrovna tak by to mohlo být/, nebo /trochu jinak/ Kateřina Tučková a její Žítkovské bohyně /doplněné dobovými záznamy výslechů STB/ - kde, v obou případech, se spíš bojíte – že zrovna tak to opravdu mohlo být!

U Anatomie rodu je to pak taky víc patrné než u jiných Mawerových knížek /historická fakta, dávné skutečně zaznamenané události, skutečně žijící lidé/, fakta, která, když poskládáte do příběhu, vše mohlo být ve skutečnosti úplně jinak – jenže tady mají hlavní slovo Mawerovy skuteční předci – tedy i ústně předávaný rodinný příběh, který dělá tuto alternativní kroniku rodiny autentičtější, zvlášť, když je přímo v textu doplněná o skutečné záznamy, a také o pár skutečných fotografií.

Vlastně to tak nějak klidně mohlo být!

84 06.03.2024

Pij vodu,
hýbej se,
dělej, co tě baví!

Alfa a omega spokojeného života!
A abyste toho docílili, je dobré držet se pragmatického přístupu k životu, mít chuť sportovat a hlavně, být rádi, sami se sebou, umět si vystačit a být spokojení (třeba s dobrou knížkou, což právě tady na DK nemusím jistě vysvětlovat).

Zjistila jsem, že máme s paní Margit leccos společného,
tak třeba taky věřím, že to má smysl, zdravě jíst, ovšem, nic by se nemělo přehánět, a tak to neznamená jíst jen samé bio, či vegetarian, vegan, nebo raw stravu, ale prostě o jídle, o tom, co jíme, trochu přemýšlet, leckdy stačí zdravý rozum.
Taky věřím v sílu přirozených (úplně základních) potravin, ovšemže to neznamená dietních, protože zrovna tak věřím, že ty někdy!, dokáží udělat spíš víc škody, než užitku, ani tolik moderních superpotravin, myslím, že úplně nejlepší jsou ty, co znali již naši předci, zelenina, co se dá vypěstovat na zahrádce, ovoce, co roste u nás na stromech, maso střídmě, zakysané mléčné výrobky, ořechy z toho ořešáku za stodolou, nebo z lísky, co roste u plotu, šípky na čaj, houby, když rostou, a chléb (bez něj si život neumím snad ani představit :-)… a úplně nejlepší jídlo na světě? … pro mě to je čerstvý voňavý chléb s máslem, rozuměj, tím opravdovým, a čerstvými rajčaty uzrálými na naší zahradě, mňam :-).
A zrovna tak věřím, že úplně nejlepší a nejpřirozenější pohyb je chůze, a tak, co jen to jde, chodím, do 8. patra a nevozím se výtahem, po městě, a nevozím se MHD, a taky pravidelně běhám, ne, že by to byl taky úplně přirozený pohyb, ale proto, že mě to baví, a základní poučka zní, viz. nahoře – dělej, co tě baví, a tak si běhám.
A nejspíš taky věřím i ve spousty omylů a nezdravých návyků, a taky věřím, že můžou být příčinou mnohých zdravotních obtíží.
A právě proto, držím v rukou i tuto knížku, ve které má svůj velký hlas právě zdravý rozum, který nám mj. říká … „Poslouchej své tělo!“
A dávej pozor na mýty a legendy!

Paní Margit už nějakou dobu sleduji, a tak vím, že dokáže k té pestré mozaice, složené z bohaté palety hypotéz o zdravém stravování, přistupovat kriticky, má pro to totiž základní předpoklady – přehled a nadhled!
Navíc věří (a já taky) v prosté životní nadšení, které toho zmůže víc, než si umíte možná představit.
A tak, s elánem sobě vlastním, podle svého nejlepšího přesvědčení, vyhledává neúnavně ty správné dílky do mozaiky – z nich sestavila nejen tuto knížku, ale pravidelně o nich informuje na webech a sociálních sítích.
Její velmi osobní knížka je moc pěkně vizuálně zpracovaná, a taky jediná (z téměř nepřeberné nabídky na tomto poli působnosti) kterou jsem zatoužila mít doma, abych do ní občas mohla znovu nahlédnout, občas si něco z jejích slov připomenout, a to i navzdory 4* hodnocení, na kterém trvám, ani paní Margit se totiž ve své osobní knize sem tam nevyhnula malinko komerčnosti /tahu na ty správně nastavené cíle, co prodávají/, která mi tam v podtónu přeci jen zní, hodně slabě, ale přesto je téměř letmo slyším, ale možná nemám jen hudební sluch.
Každopádně, knížku doporučuji všem, kdo se zajímají o to, jak být v životě … nejspíš bych řekla, spokojenější :-).

84 29.11.2022

Je jich pět a jsou to jen krátká zastavení,
jen taková zajímavá intermezza,
a přesto bilancují životní plány a předsevzetí,
vzpomínají na dávná pohnutí mysli,
ale hlavně na okamžiky zjištění …
„Hele, díky, ale tohle není úplně můj žánr.“
které platí nejen pro hudbu.

A tak se životní plány bortí,
pohřbívají staré sny,
ožívají nová předsevzetí,
smutné myšlenky střídají bláznivé nápady,
a všemu vévodí – pocit ustrnutí –

Ishigurovy hořkosladké balady dokáží vyvolat opravdu zvláštní pocit ...

„Zvláštní úsměv, který ke mně vrhla přes místnost naprosto bezdůvodně, prostě jen tak.“
… a „najednou mi přišlo, že vidím podstatně jasněji“.

84 10.10.2022

„…všechny chyby čekají na šachovnici … až je uděláme“

Distrikt Sitka – i když budete hledat správně na sever od 55 rovnoběžky, vaše snaha bude marná, umístil ho tam jen autor, když hledal alternativní prostor, do kterého pak, za mě geniálním způsobem, narouboval alternativní historii svého příběhu. A tak se právě Sitka stala svědkem toho, jak se jedna skupina uzavřela před vřavou sekulárního světa … „za imaginární zeď ghetta rituálů a víry“, a stala se tak domovem ztraceného a bloudícího národa, který se zde pokouší žít svou alternativní historii, více méně znovu obnovujíc svou izolaci, zejména pak ortodoxní část této komunity, pokoušející se navázat na stará pravidla „modlí se do bezvědomí, omdlévají, jakoby to bylo součást rituálů“ … jenže, všechno je jinak! … a nebo, možná právě, že vůbec ne! … možná, že tenhle alternativní svět zas tak alternativní není, možná totiž jen odráží, a jen mírně pokřivěně ukazuje, naši vlastní historii, a naše vlastní „bolesti“ světa. Takže buďte připravení, že při čtení celkem jednoduše získáte ten samý depresivně vtíravý pocit, jako většina obyvatel Sitky, že ze světa odchází – něco – (alespoň nějaká) naděje na naději!

Bezútěšný prostor, temná, pořádně morálně složitá atmosféra, zdánlivá strnulost děje, která jen zvyšuje pociťované napětí, to všechno jsou pak hlavní devizy noir detektivního příběhu, který Chabon prostřednictvím drsňáka, detektiva Landsmana a jeho parťáka Berky, vypráví …

„Chci, aby to všechno mělo co nejhladší průběh. …
Ale nechcete, aby někdo věděl, že za tím stojíte vy. …
A chcete, abych o tom pomlčel. …
Jenom, než se zahojí kuří oka, která jsme teď pošlapali. …
Chci zpátky svou zbraň a odznak. …
Ale to je pořádná hromada papírů, detektive. …
Však vy taky potřebujete pořádný mlčení.“

Chabon tak rozehrál zajímavou mnohoúrovňovou strategickou hru (přičemž rozehraná šachová partie, na kterou v příběhu velmi brzy narazíte, je JEN jednou z jejích úrovní!), ode mě si tak zasloužil plný počet – 5 jasně zářících *.
Tímto taky zároveň děkuji těm mým oblíbeným uživatelům, kteří již četli a k Chabonovi mě tak svými komentáři nasměrovali :-).

„Ten příběh, detektive, vypráví o nás. … My jsme součástí toho příběhu. Vy. Já.“

84 26.08.2020

Detektivní žánr není zrovna můj šálek kávy, ovšem to se netýká paní Agáty, ta je jedna z mála čestných výjimek :-), je totiž mnoho různých úhlů pohledu, z kterých lze pohlížet na detektivní román, a paní Agáta mi nabídla pohled pro mě lákavý ... především skrze pana Poirota (přiznávám okouzlil mě :-) ... v příbězích pana Poirota (nebo spíš můžu rovnou říct, ve všech příbězích paní Agáty) je zajímavé pronikat do povah a charakterových vlastností vrahů, i jejich obětí, přemýšlet o tom, jestli je ten který konkrétní zločin jen shodou náhod, náhlým impulsem, nebo perfektně promyšleným plánem ...skrze pana Poirota se pak v těchto příbězích často ptáte, jestli je oběť skutečně jen pouhou obětí, a jestli ten, kdo spáchal vraždu je skutečně jen odsouzeníhodný zločinec (v případě Vraždy v Orient Expresu to pak platí dvojnásob). Paní Agáta má jedinečný dar, do jednoho příběhu dokázala vměstnat spoustu postav i s jejich charakterovými rysy, a všechny je „proplést“ do komplikovaného a spletitého příběhu, který hned od prvních stránek zaujme vývojem událostí a na konci dost často nečekaným rozuzlením ... jak už jsem na začátku psala, nejsem moc velký čtenář detektivek, takže se rovnou přiznám, že já málokdy uhádnu předem, kdo je vrahem :-), ale já se po tom vlastně ani nijak zvlášť nepídím, mě víc fascinuje plynutí příběhu, nechávám se jím ráda jen vést a sleduji ...
... a v případě Vraždy v Orient Expresu? ... no samozřejmě, že jako vždy bylo co sledovat ... všechny ty zainteresované osoby, jejich pohnutky, odůvodnění, způsoby jednání ... a pak ze všeho nejvíc pana Poirota a jeho těžký úkol, ... sehrát vnitřní „boj“, kdy musí vyřešit hodně složité etické dilema, odpovědět si na spoustu otázek hluboko ve svém svědomí ... a rozhodnout se ... prostě opět skvělý příběh, já ale ani jiný nečekala :-).

84 25.10.2017

Je to ten poslední člověk na světě, který by někomu dovolil, aby omezoval jeho svobodu,
má zamyšlený pohled, pánovité egocentrické chování a vládne vysoce nadprůměrnými schopnostmi své mysli,. Přidejte k tomu ještě patologickou drogovou závislost a mozek, který se vzpírá ustrnutí „dejte mi problémy, dejte mi ty nejzáhadnější kryptogramy“ dejte mu ty nejsložitější analýzy k řešení a bude ve svém živlu.
Úvahy jeho geniální mysli směřují od následků k prvotním příčinám, což mu umožňuje rozluštit každou záhadu. Koktejl všech jeho geniálních predispozic a devastujících návyků ho pak předurčuje být tím nejschopnějším a nejslavnějším detektivem všech dob – a všichni ho jistě dobře znáte :-).

Čas od času se ráda mrknu do mlhami zahaleného Londýna, na Baker Street, ale i na odlehlá typická vřesoviště, kde se často příběhy, které pan Holmes řeší, odehrávají. Baví mě, pustit se s ním a jeho přítelem Watsonem po stopách neřešitelných záhad, které čekají jen na jeho bystrou mysl --- a soubor pozorování a dedukcí, který vždy vede k cíli „z pozorování se například dozvím, že jste byl dnes ráno na poště ve Wigmore Street; dedukce však mě poučí, že jste odtamtud odeslal nějaký telegram.“
„Přesně tak! v obou případech jste trefil do černého! Přiznám se však, že mi není jasné, jak jste to mohl uhodnout. Jednal jsem z okamžitého popudu a nikomu jsem se o tom nezmiňoval.“
„Nic jednoduššího“ potutelně se usmál „je to neuvěřitelně prosté z pozorování vím, že vám na nártu ulpěl maličký kousek načervenalé hlíny. U pošty ve Wigmore Street právě rozkopali chodník a člověk se nevyhne tomu, aby do ní nešlápl. A pokud je mi známo, tak hlína s načervenalým zbarvením se v blízkém okolí nikde jinde nevyskytuje. Až sem je to pozorování. To ostatní je dedukce vím samozřejmě, že jste nepsal dopis, protože jsem celé odpoledne seděl tady naproti vám. Na vašem psacím stole vidím arch známek i štůsek korespondenčních lístků, proč byste tedy chodil na poštu? Jedině, abyste poslal telegram. Vylučte všechny ostatní faktory, a ten jediný, který zůstane, musí být pravdivý.“

A mě to prostě baví, v každém z případů, ponořit se do labyrintu faktů a dedukcí a vědět, že, jako vždy, zjistím, jak to bylo doopravdy, protože, a tím si můžete být jistí, před Holmesem žádná záhada neobstojí, vyřeší každou a vy se tak zaručeně dozvíte, co se opravdu stalo :-).

„Promyslel jste to báječně,“ zvolal jsem v nelíčeném obdivu. „Je to tak dlouhý řetěz, a přece do sebe všechny jeho články skvěle zapadají.“
„Alespoň jsem se nenudil,“ odpověděl Sherlock Holmes a zívl.

83 21.02.2024

"Nevypravím líp, vyprávím jinak."

Nad Běstvinami visí temný stín, málokdo se tam cítí dobře, přesto vás vypravěč pošle právě tam. Na první pohled to je náhoda, ale ve skutečnosti spíš rozmařilost a zloba, která v něm dřímá a generuje čisté zlo. Ničit se musí!
Proto každý návrat do Běstvin bolí, v břiše vás sevře křeč a musíte si vsugerovat, že o nic nejde.
Je čas z Běstvin odjet ...

Čeká vás fantaskní dobrodružství, hrůza, děs a běs, když si nedáte pozor, něco totiž vklouzlo mezi řádky...
Vypravěč prožívá každou vteřinu svého výmyslu, šeptá do ucha pohádku - O spletitých cestách v podzemí - kolem létají hejna much, bzučí kolem hlavy, bzučí v hlavě, jak překrucuje text, ohýbá slova.
Tenhle text není pro líný, musíš pomáhat, je to ohavné a nekonečné, lítost ale není na místě, tenhle příběh tě potřebuje celého! Vypravěč totiž chrlí divná slova o divném světě. V noci tam straší a všechno je absurdně dokonale připravené, tak, jak jsem u Anny Bolavé zvyklá.

Navštívila jsem další z jejích pečlivě připravených magických míst, které bylo skoro až něžně důvěrně a přitom drsně věrně popsané, přečetla jsem příběh plný pečlivě zakopaných metafor (trochu se mi z nich zatočila hlava, opět jsem zírala do tmy, opět jsem klesala ke dnu), a trochou jsem se bála, geniálně šíleného vypravěče ...
... trochu se bojím, co si přečtu příště, přesto vím jistě, že i příště si to přečtu...

Důvěrně vám ale povím, že jsem už ráda, že ten zlý sen skončil, i když ... "úprkem bez výsledku, bez nápravy" ... ještě budu možná několik minut zírat do tmy a přemýšlet, co to bylo?, co se to událo?, proč se to stalo?, co se to stalo? ... a pak si oddechnu... byl to jen sen! ... byl?

83 13.11.2023

Realita udeří plnou silou hned na začátku ... a 20 let života se válí na zemi - života, který se sesypal, jak domeček z karet ...

_a pak už je jenom předtím a potom_

... navzdory modré obloze, bílému písku a šumění moře ... "s nimi to vypadá dost blbě".

Vtipně romantická vztahová robinzonáda může začít. Provázet vás budou, kromě Alice a Richarda, kteří si nastalou situaci, zdá se, moc neužívají, fotografie z natáčení filmu, s Jirkou Langmajerem a Janou Plodkovou v hlavních rolích.
Film jsem zkoukla hned po přečtení a musím říct, že tohle je ten vzácný případ, kdy film knížku posouvá o level výš, na rozdíl od knížky totiž je! ... vtipně romantický, hlavně zásluhou dobrého výběru hereckého obsazení.
Shrnuto a podtrženo, knížku jsem vzala k vodě a přečetla ji v žáru letního slunce, a těšila se na večer na film, který jsem si užila skutečně daleko víc.
Film si za lehkou svěží romanci ode mne vysloužil letně lehkomyslné 4*, knížka polovinu, 2* za nenáročné letní plážové rozptýlení.
"Hmmm," zamumlala Alice a žvýkala další kus banánu.
"Co hmmm?"
"Nic. Říkám hm, to je celý,"
"Ne, říkáš to svoje divný Hmm. Pořád hmmmuješ."
"To nedělám."
"Ale děláš."
"No tak to dělám, no."
Richard odložil vejce, přešla ho chuť..."

83 12.09.2023

Bezútěšné prostředí se spoustou patogenních zón,
zející rány,
ztracená důvěra v lidi ...

Tak si to shrňme - Ada Sabová - žena 35, v jejíž bystré mysli se zrodila teorie podivnosti, momentálně bez dětí, bez partnera, pracující v akademické sféře s vedlejším příjmem z nápadů ze svých až příliš živých snů ...
... práce jí příliš nenaplňuje, s rodiči má, jak se říká, komplikovaný vztah, s muži jakbysmet a svou zbývající energii (působí dojmem, že ji nemá příliš na rozdávání) věnuje pátrání po ztraceném Kasparovi, vlastně se tomu dá říct, že Ada nevede zrovna uspokojivý život.
Musím přiznat, že ve mně Ada nevzbudila přílišné sympatie, ale ani antipatie, spíš bych řekla, sem tam zvědavost a sem tam mi to bylo skoro fuk, až příliš o všem logicky přemýšlející, naprosto iracionální v emocích, se na venek projevovala tak, že ve mně téměř žádné pocity vzbudit nedokázala.
V práci se Ada zabývá "vzájemnou vizuální kompatibilitou" ... tedy pocity, jenže, sama si své emoce schovává pěkně uvnitř, ve své hlavě, a má v nich celkem chaos, takže navenek vysílá spíš negativní energii jejímž hlavním zdrojem jsou pocity o sobě samé typu: "nemůžu se zbavit pocitu, že všechny kvalifikace předstírám" ... je si nejistá vším, a hlavně sebou ...
... a tak její život ztrácí pravidla, podle kterých je zvyklá hrát!

Rozloučit se s Adou mi tak nedělalo příliš velké problémy, bylo sice zajímavé, jí poznat, ale tak spíš z té čisté zvědavosti, ale budu jí držet palce, při jejím hledání šťastnějšího způsobu života (určitě méně závislého na konvencích) ... možná je totiž na čase začít si hledat vlastní pravidla, neovlivněná tím, co si myslí ostatní, nestylizovat se do nějaké role, která se od tebe (Ado) očekává ...

"Kdy nadejde v životě ten konkrétní okamžik, kdy si přátelé na rozloučenou místo "měj se" začnou říkat "drž se"?"

A pamatuj, Ado ... "jevy nastávají ve shlucích" ... a taky ... "každý zanecháme nějakou stopu" ... a občas si vzpomeň, že je potřeba ... "nevzpouzet se podivnostem" ...

83 08.06.2023

Svázaná konvencemi, jímž navzdory zkoumá veskrze nepřijatelné emoce, jako je vášeň!
To nevíš, Jano, že slušná žena vášeň neprojevuje?
Odsuzovaná, kritizovaná, nevýznamná, podřadná, a někteří říkají, že i neslušná Jane se přesto odhodlá šokovat!
Svobodomyslná žena, jak skandální!

Realisticky, pravdivě a komplexně vylíčené hlubiny Janiny odbojné mysli a skutečnosti tehdejšího světa bez příkras – to je příběh Jane Eyrové.

Příběh Jany jsem během let četla několikrát (naposledy v této zkrácené dvojjazyčné verzi, kde důvodem bylo čistě procvičování mojí nevalné angličtiny – na originál v Aj bych si netroufla). Znalost příběhu z dřívější četby + několika verzí filmových zpracování (asi nejvíc vzpomínám na verzi z r. 1972 s paní Vančurovou – na její Janu s plachým pohledem krásných očí a něžným úsměvem) mi dost pomohla orientovat se v textu, číst a pochytit kontext (navzdory neznalosti spousty slovíček).
Nechce se mi tedy příliš hodnotit příběh v této podobě, protože účel této knížky je jiný, řekněme studijní.
A tak snad jen pár postřehů … i tento příběh je příběhem mladé ženy z 19. století, z období viktoriánské Anglie a realistickým (kriticky realistickým) obrazem tehdejší společnosti – to proto je Jane taková, jaká je, nebo spíš, to proto není Jane taková, jakou by ji chtěli mít … není poslušnou „ovcí“ jdoucí se stádem, nijak nevyčnívající a vykonávající to, co se od ní očekává. Jana je díky bohu jiná, navzdory všemu (překážkám, které ji byly kladeny) a všem (propastným rozdílům ve společnosti, která jí ty klacky pod nohy neustále házela). Jana se svým osudem totiž bojuje. Nesmířila se s tím, že by na ní mělo být pohlíženo, jako na podřadnou osobu, a tak se rozhodla ukázat svou hodnotu, dovolila si stát se veskrze sebevědomou ženou .

PS: hodnocení, které přidávám je čistě pro tuto zjednodušenou dvojjazyčnou verzi, není hodnocením příběhu, protože ten je … viz. PPS (lépe bych to neřekla).

PPS: roku 1847 napsal G. H. Lewes v časopise Fraser’s Magazine o díle Charlotte Brönteové Jana Eyrová toto: „Ten příběh [...] upoutá vaši pozornost a zůstane ve vaší mysli. I když knihu zavřete, jste stále příběhem okouzleni. [...] Pravda – hluboká, výmluvná pravda – charakterizuje tuto knihu.“

83 21.04.2022

„Náhody neexistují, od toho nemínil ustoupit.“

Tak podívejte, náš problém není žádná vědecká fantastika … a přesto, zcela nepochopitelně a nepřirozeně tu máme „dvojjediného živého mrtvého“, jenže, co s tím, když jste přesvědčení, že „náhody nejsou, poněvadž naše životy jsou vpleteny do jakési neuchopitelné a nepochopitelné sítě, kde všechno souvisí se vším a jen klíč k těm souvislostem chybí“. Milý profesor Jurášek se prostě musí pustit po vlastních stopách … po stopách svého svědomí, aby zjistil, že … „Každý svého štěstí strůjcem.“

Páně Čepelkovu krátkou (tak akorát, aby nezačala nudit) novelu jsem si opravdu užila, mám totiž ráda jeho češtinu, sedí mi a je mi příjemná na čtení, a samozřejmě, bavil mě i příběh té nejzapeklitější záhady páně Juráškovy existence …

„Stál (totiž) před dvěma možnostmi navzájem se vylučujícícími.“

Pan Čepelka tak milému panu profesorovi vložil do úst (tedy hlavně do hlavy, protože příběh je hlavně o tom, co si milý Jurečka myslí) skoro filozofické otázky o „bytí“, skoro psychologické úvahy o „svědomí“ a zároveň smysl pro humor, tudíž jeho postřehy, komentující tu neuvěřitelnou událost i sentimentální vzpomínky, do nichž se hrouží v naději, že získá odpovědi, nepostrádají vtip a nadhled … obyčejných životních mouder  …

„Čas teče, člověk se nemá nikam vracet.“

„Pomyslels někdy, jak bys žil, kdybys mohl být na světě ve dvou, možná ve třech vydáních?“

„Naše životy se skládají ze samých neuvěřitelností a přece je žijeme.“

A nakonec … „Všechno je nejisté.“ …. obzvláště naše vnitřní cesty a zákruty :-).

83 09.03.2022