alef komentáře u knih

Myslíte, že to není pravda? Že příběhy, které jste četli v téhle knize, se nikdy nestaly? No, nevím, nevím :-) … tohle totiž nejsou pohádky (pradávná fantasy literatura), ale pověsti, šířené ústním podáním, příběhy, které si lidé vyprávěli (to se totiž tak dřív dělalo, tenkrát ještě neměli televizi, a tak si lidé příběhy vyprávěli), příběhy založeným na reálných místech a někdy více, někdy méně (to už se tak úplně nedozvíme) reálných událostech, takže, kdo ví?

Některé z příběhů znám i jinak, třeba z vyprávění babiček, tradují se totiž i v naší rodině, jsem také rodačka z Východních Čech, stejně jako autor téhle sbírky pověstí z mého rodného regionu, oblasti, která je různými pověstmi, povídačkami a báchorkami doslova propletená skrz na skrz, máme tu totiž nejvyšší české hory, Krkonoše (a kdo by neznal Krakonoše a různé krkonošské povídky, příběhy a pověsti), romantickou oblast pískovcových skalních měst Český ráj (minimálně určitě znáte, díky panu Čtvrtkovi, Rumcajse s Mankou a Cipískem), labyrinty v Teplicko-Adršpašských skalách nebo rozsáhlé sbírky nádherné lidové architektury v Železnohorském regionu.

Pokud byste se tedy chtěli seznámit s texty lidové slovesnosti, s pověstmi, které se všechny vážou právě k východním Čechám, ve formě, která vám bude srozumitelná a především čtivá! … tak s touhle knížkou určitě nesáhnete vedle. Václav Horyna totiž své pověsti pojal trochu jinak – ústní lidové podání pověsti mu sice bylo předlohou, jádro pověsti tak zůstalo zachované, ale autor byl spíš spisovatel historických románů a příběhů (než ústní lidové slovesnosti), proto ve svých pověstech použil ty správné historické reálie – a z pověstí vytvořil spíš takové krátké historické příběhy s poutavým dějem.

„První pověsti jsem zaznamenal doslovně podle vyprávění ... Nezasahoval jsem do jejich vzpomínek. Avšak ne všem vypravěčům dal Bůh umění slova. Některá pověst byla strohá, jindy jsem slyšel nevhodné výrazy, často bylo třeba zavolat jiného, aby pověst dokončil. Selhávala paměť a vyrůstalo nesčetné množství variantů podle obrazotvornosti jedinců. … Když jsem na zkoušku předčítal původní záznamy, nepotkal jsem se s očekávaným úspěchem. … nikoho nezaujaly. … Byl jsem postaven před dvě možnosti: buď pečlivě zaznamenat vyprávění … a vydat je coby sešitek k dalšímu studiu, nebo odít je do krásnějšího roucha. … Rozhodl jsem se pro způsob druhý. Pověsti jsem nejen konservoval, ale při přísném zachování jejich podstaty jsem je uložil do poutavého prostředí, oživil vlastními dotazy paměť vypravěčů a opravil jejich chudičkou mluvu.“ (Václav Horyna)

A ještě jednu poznámku: abyste si nemysleli, Horyna z příběhů nevytvořil historické románky, stále jsou to pověsti (oděné do historických reálií) … takže v nich samozřejmě najdete i nadpřirozené úkazy, důraz na dobro vs. zlo, za krutými činy následují tresty a občas se objevují i morální ponaučení :-).

Většinou začínají krásně pohádkově poeticky … popisem malebné krajiny: „Okolo obou staveb byly husté lesy. Po obou březích Cidliny od Chlumce k Lučicům se táhnou široká luka. Dávají bohatou úrodu sena i otavy, protože řeka každého jara krajinu zaplaví.“ (Žrout Beneda)

… a pak už následuje představení hlavních protagonistů: „Jmenovala se Milada. Byla to sličná panna, radost na ni pohledět. Protože se rytířovi nenarodil syn, vychovávali lichnickou princeznu jako panoše. Jezdila na divokém koni, utkávala se s rytíři na turnajích, vrhala kopí a šermovala mečem, metala o lovech šípy a leckterý rytíř se jí nevyrovnal. Rok po roce tak z Milady vyrůstala mužatka. Neměla v sobě za mák dívčí jemnosti, zato odvahou zrovna sršela.“ (Princezna s kamenným srdcem)

… a jak to bylo dál? … to už si musíte přečíst sami … tuhle, o lichnické princezně znám od malinka, vyprávěla mi ji babička, Lichnický hrad (tedy jeho zříceninu) totiž máme skoro za humny :-).

70 01.11.2019

„Čtyřicet sekund. Tak dlouho mi trvalo, než jsem přicestoval z naší zahrady do smyčky 19. století v Londýně. Čtyřicet sekund … než jsem vystoupil … v Ďáblově akru. Z toho pocitu se mi točila hlava …“

Čtyřicet sekund, tak dlouho mi trvalo, abych se zorientovala. Čtyřicet sekund a byla jsem zpět, až mě to samotnou překvapilo, jak lehce a plynule se mi to podařilo, jak hladké a naprosto přirozené to bylo, vrátit se mezi podivné a zjistit, co bylo dál, poté … poté, co se příběh v 3. knize uzavřel.
V Americe, kam se příběh přesunul, mě čekalo docela milé překvapení, totiž, zjištění, že autor to má pod kontrolou, osudy hrdinů (známých i těch nových) má dobře promyšlené, příběh, který vypráví, se posunul trochu jinam a přitom se o ten původní úplně přirozeně opírá a navazuje na něj.
A mě to znovu bavilo, příběh podivných na americkém kontinentě se utvářel trochu jinak než ten evropský, v popředí totiž nebyli netvoři a stvůry a boj s nimi, ale daleko víc šlo o boje vnitřní, kdy na pozadí řekněme procesu utváření morálních hodnot, bojují podivní hrdinové o to, jak získat důvěru sám v sebe, a protože mají své smyčky i zde, procestují tak Ameriku v době rasové segregace, před ní i tu současnou, v té pak je jejich nejdůležitějším úkolem … dospět.
Cesta je to rozhodně ve všech směrech dobrodružná, a je zajímavé sledovat, jak postupně zjišťují, že to, co nejvíc ohrožuje člověka (ať už normálního, či podivného) nejsou stvůry a netvoři, ale zase jen člověk!

Jen při tom nesmíte zapomenout (a teď mám na mysli hlavně čtenáře, kteří nespadají do kategorie „young adult“), s kým máte tu čest, tedy, že naši staří známí podivní jsou dospívající teenageři, tenhle fakt má totiž na příběh dost velký vliv.
Já si to musela připomínat docela často, jediným problémem, který jsem totiž s touto knížkou měla, byli, stejně, jako v předchozích dílech, hlavní hrdinové (Jacob a Emma), a to i přesto, že jsem si už na leccos (při paměti jejich teenagerského věku) zvykla, je mou jedinou výtkou k autorovi (z čistě subjektivních důvodů, jak to působilo na mě) … určitý způsob chování a vyjadřování, totiž, abych to upřesnila, Jacobovi, Emmě i jejich přátelům, jsem prostě některé jejich reakce, tak úplně nevěřila … chápu, Emmě a ostatním podivným je plus mínus 140 let :-), tak se to dá pochopit, ale co Jacob? … za mě, je se svými na svůj věk (16 roků) příliš přemoudřelými, příliš dospělými, reakcemi nejméně věrohodnou postavou z celé knihy … a nezachrání to ani občasné věrohodně trucovité záchvaty náhlého vzdoru :-).

70 10.10.2019

Už se mi zase stýskalo … po křišťálově průzračné filozofii, která tak moudře a přitom lehce a čistě kouzlí se slovy :-).

Jen, kdyby nebylo Bohů, protože s nimi to je právě naopak, je totiž „velmi těžké uhodnout, co si myslí, mnohdy dokonce i potom, co vám to řeknou“.

Začalo to docela nenápadně … zatímco se Zeměplochou žene evoluce, vy se zaobíráte jednou z těch filozofických otázek, které se neustále vracejí, a která zní: „Vydá padající strom v pralese zvuk, když široko daleko není nikdo, kdo by ho slyšel?“ … v klidu a pohodě dospějete k závěru, že „věci se prostě dějí a navazují jedna na druhou“, a taky, že se „nestarají, kdo je při tom přistihne“.
Jenže, pak se do toho začne nepříjemně zaplétat historie, a to je vážení, něco úplně jiného, na historii si musíte dát pozor, „je třeba ji hlídat, pozorovat, zaznamenávat. Jinak to není historie.“ Abyste rozuměli, tyhle věci, co mají s historií co do činění, ty se musejí stát v pravý čas, a proto má své správce, kteří žijí tam, kde jsou uloženy všechny TY knihy … přesně ty, ze kterých se historie odvozuje a lidi pak říkají: „je psáno“, takže: můžete si být jistí, že jestli je psáno, tak je to právě tady, vysoko v horách Beraní hlavy.

A je to venku, už víte, že existuje místo, odkud se věci „musí velmi pozorně sledovat“, protože „jsou tady jisté tlaky. Svobodná vůle, předurčení… moc symbolů… bod, ze kterého není návratu“ … vždyť to znáte :-).

A pak je tu ještě cosi, co má na běh událostí, řekněme, určitý vliv … „na světě totiž existují biliony bohů. Je jich víc než sledích jiker. Většina z nich je příliš malých, než aby byli vidět, a nikdy je nikdo neuctíval, tedy rozhodně nic většího než řekněme třeba bakterie. A je známo, že bakterie se nemodlí a požadují jen velmi málo ve věcech zázraků. Jsou to malí bohové - duchové míst, kde se křižují dvě mravenčí stezky, bohové mikroklimat mezi stonky trav. A většina z nich takovými zůstane. … Je to způsobeno tím, že jim nikdo nevěnuje víru.“
Jenže, někdy to tak není … „někdo spojí podivně tvarovaný strom, pod nímž se vyspal, se zázračným vyléčením z vleklé choroby, která ho dlouho a úporně sužovala. Někdo vyryje spirálu do osamělého kamene. … Protože bohové chtějí, aby v ně někdo věřil, a lidé zase chtějí bohy.“
Tím to často končí, ale někdy to pak jde mnohem dál … „Přibudou další kameny a na místě, kde kdysi stával strom, se vybuduje chrám. Bohové nabývají na síle a víra jejich uctívačů je žene vzhůru jako tisíce tun raketového paliva. Některé z nich zastaví až nebe. … A některé ani to ne.“

Při téhle návštěvě Zeměplochy tak zjistíte, že i Bohové můžou mít své problémy, jako např.: „Když jste bohem, spočívá váš problém v tom, že se nemáte ke komu modlit.“

Byla to čiročirá zvědavost, která mě zavedla znovu na Zeměplochu a dovolila mi zatoulat se tak daleko do hor Beraní hlavy …

„To byla jenom ta moje hloupá zvědavost.“
„Většina zvědavosti je hloupá,“ přikývl Vorbis.
„Často zavádí vědomí a myšlenky na nejisté cesty“ … takže si dejte pozor :-).

70 22.05.2019

O panu Kaplanovi jsem mockrát slyšela a dosud neměla tu čest se s ním seznámit :-), a tak jsem si letos před dovolenou řekla, že je na čase a přibalila si ho s sebou na cesty :-). Pane Hymane Kaplane, těšilo mě, tahle volba nebyla vůbec špatná, byl jste fajn společník :-).

Největší pochvalu ode mne ovšem dostane pan překladatel :-), má můj velikánský obdiv. Skvělým způsobem se popasoval s knihou, která je celá postavená (a to jak v originále, tak v češtině) na jednom jediném základním humorném prvku - komolení cílového jazyka jeho novými uživateli :-). Je neuvěřitelné, jak se mu podařilo všechny ty komické situace převést do češtiny, aniž by se vytratily (právě naopak) všechny ty výborné jazykové hříčky :-).

Sama se s angličtinou "potýkám", tu více, tu méně úspěšně, už spoustu let :-), je to (alespoň pro mě) takový "nekonečný boj" :-) ... anebo spíš nikdy nekončící hra, nesnažím se s angličtinou prát :-) ... snažím se jí porozumět :-), a tak vím, že to není tak úplně jednoduché, s ohledem, alespoň myslím :-), na dost výrazně odlišnou strukturu češtiny a angličtiny, že to prostě mohl být docela překladatelský oříšek :-).

Každopádně panu překladateli se to povedlo naprosto dokonale :-), a tak jsem měla po ruce docela príma čtení z prostředí večerní školy pro imigranty, takže se spoustou "zajímavých charakterů" :-), přičemž všichni mají něco společného ... rozmanité jazykové nedostatky :-). A všem samozřejmě vévodí pan Hyman Kaplan s jeho opravdu originálním přístupem k nově poznávanému jazyku :-).

Jenže pan Kaplan není tak úplně hlavní postavou, tou je totiž JAZYK (a je jedno jestli anglický nebo český), máte tu jedinečnou šanci poznat, jazyk z jiné perspektivy, ... totiž - jako živel :-) ... složitý, nedokonalý, překvapující, ale taky dokonalý a úchvatný :-))).

Doporučuji :-) ... a ještě něco ... smíchu není nikdy dost a tahle knížka vám určitě v tomhle směru bude přispívat k dobré náladě a pohodě :-).

70 02.08.2018

Krásný příběh plný emocí ... příběh ve kterém pocítíte celou škálu různých pocitů ... beznaděj střídá naději a odhodlání ... rutina a jednotvárnost střídá akci a napětí ... pocity bezútěšnosti a osamělosti se střídají s vírou v lidi, která dává důvod žít ...

... je to ovšem i příběh, o odvaze, síle vůle a pak taky o ... mužské ješitnosti a tvrdohlavosti :-)

... a taky to krásně napsal v komentáři níže JanPřemysl: " Nejde jen o těžkosti života, jde o boj, který vede každý sám se sebou, se svojí vůlí, ..."

70 07.07.2017

„Té noci jsem objevil něco, čeho je většina lidí ušetřena: vražda je hřích, vražda je prokletí (přinejmenším mysli a ducha …), ale vražda je taky práce. Drhli jsme ložnici, až nás bolel hřbet, … pokaždé, když už jsme si mysleli, že máme hotovo, jeden z nás našel krvavý flek.“

Černočerná zákoutí lidské duše zkoumá SK (jak jsme u něj zvyklí) opravdu velice důkladně. ve čtyřech povídkách jejichž společným motivem je … jak daleko je člověk schopný zajít, když je postavený do, zdá se, naprosto bezvýchodné situace. Všechny čtyři příběhy jsou (jak jsme u něj zvyklí) řádně okořeněné brutalitou a osolené morálními dilematy.

A tak přemýšlíš – jak moc temné stránky v duši dokáže extrémní tlak probudit. Sleduješ totiž v přímém přenosu krutým způsobem (plným drsného násilí) provedený rozpad mysli … a tak se tu smlouvá s ďáblem, pragmaticky se hledají praktické nástroje na vraždu a černý humor dláždí cestu do pekel!

Bezvýchodnost situace je podpořená ironií osudu, absurdními úvahami, cynickým nadhledem a morbidním humorem – výsledkem tak je, že líčení příběhu vyznívá zvláštně lehce?, skoro jakoby nezúčastněně --- jako by na tom, co se děje nebylo nic, z čeho bys měl mít hrůzu, co by nahánělo minimálně nepříjemné pocity --- což mi trochu pomáhalo se od příběhů emočně odpoutat (myslím, že jinak bych je asi nezvládla číst). Dostala jsem se tak spíš do rozumové roviny, kdy o tom přemýšlíš a se špetkou cynismu hledáš příčiny toho, jak mohlo zlo v člověku porazit dobro na plné čáře …

„Prosím, ať z toho není moc krve …“
„Nebo ještě líp, ať to … vzdá, v tuhle poslední chvíli. Jenže to nevzdal.“

69 22.10.2024

Protože Kafkovu Proměnu dobře znám, tak, přestože je to filozofické čtivo, náročné svým obsahem, pro dvojjazyčné čtení (při mém procvičování Aj) se mi dobře hodí – Kafkův jazyk je totiž (v případě tohoto učebního textu) spíš jednoduchý a přímý – větná stavba není nijak složitá, což je vlastně na Proměně hodně zajímavé, protože tím jednoduchým jazykem dokáže vystihnout všechnu tu absurditu Samsovy momentální tragické životní situace …

“Gregor Samsa woke from uneasy dreams one morning to find himself transformed in his bed into a gigantic insect.

Do neobvyklé situace jste vhozeni hned v úvodu, symbolika v textu tu na vás mrká z každého řádku, ale o ní se tu nebudu rozepisovat, i když je asi tím nejzajímavějším, co mi příběh nabízí (Kafku, jinak dvakrát zvlášť nemusím, nejsme úplně naladěni na stejnou notu), nebudu psát ani o historickém kontextu, který v podstatě předznamenává její podobu spolu s nešťastnou autorovou povahou, protože tato kniha je určená zejména pro procvičení angličtiny – a tak jsem k ní i přistupovala.
Vyprávěná je ve třetí osobě – což mi vyhovovalo, navíc se tak docela dobře „dostanete“ do Samsových myšlenkových pochodů, taky mi vyhovovaly popisy prostředí, situace (pro opakování slovní zásoby a vytvoření si představy, obrazu, je to v tomto případě, kdy se jedná o učební text, ideální) …

“He lay on his armour-like back, and if he lifted his head a little he could see his brown belly, slightly domed and divided by arches into stiff sections.

“His room, a proper human room although a little too small, lay quietly between the four familiar walls.

Takže, pokud bych to shrnula … za mě (s mou celkem nevalnou úrovní znalostí Aj a celkem dobrou znalostí původního příběhu) dobrý :-) …

69 22.08.2024

Mluvit pravdu! Jenže pravda je ošidná, zvlášť ta historická …
A tak se musíš zeptat: Můžeme poznat dějiny? A pravdu? A jak o nich psát?

Historie světa nabízí mozaiku příběhů, v nichž ožívá alternativní historie lidstva. Každý z příběhů má vlastní perspektivu, každý je psaný za použití jiného žánru (apokryfní bajka – hned na začátku mě vyloženě nadchla, dobrodružná povídka mě bavila a tragikomická reportáž spíš jen zaujala svým stylem, …), a všechny mají něco společného, kromě toho, že se jedná o fikci, spojovacím článkem je na první pohled přítomná ironie, jež ukazuje na slabosti lidské rasy a na jeho zoufalé snahy najít ve svém konání smysl …

Knížky Juliana Barnese neplynou a nečtou se snadno, je to právě naopak, musíte být soustředění a neustále ve střehu, v každém z příběhů na vás totiž číhá spousta metafor (jedna taková geniální je ukrytá hned v prvních dvou příbězích – v podobě černého pasažéra na Noemově arše a lidskému oku v podstatě neviditelného „zločince“, kterého je potřeba za jeho záškodnickou činnost potrestat --- ONI jsou totiž téměř nepostřehnutelní a jako neviditelné síly nahlodávají … zejména lidskou paměť, jsou v každém z nás, červíci pochybností a slabosti …
Tahle historie, tak jak je nám v příbězích předkládaná, v podstatě zcela ignoruje velké dějiny, namísto toho se zaměřila na, z pohledu dějin, banální a v dějinách ztracené události a zcela subjektivně je mění – podle Barnese totiž dějiny jako celek nedávají smysl – o to se mohou pokusit jen dějiny osobní, ty jsou ale zase dost neobjektivní, protože nedílnou součástí takového příběhu jsou i emoce …
Jsou tedy dějiny „jen sbírkou subjektivně motivovaných vyprávění“?
Všichni tak nějak víme, že úplně objektivní pravda v podstatě není dosažitelná, že když dojde k nějaké události, vždy před námi (pozorovatelem, tím, kdo vypráví) vyvstane množství subjektivních pravd, které nějak zhodnotíme a posléze zafabulujeme do historie, do nějaké verze toho, co se „skutečně“ stalo. Takže, je to verze falešná? Podle pana Barnese musíme přesto, navzdory výše řečenému, v dosažitelnost objektivní pravdy věřit …

„víra v pravdu, nějakou pravdu, intersubjektivní, ne-li objektivní pravdu je nutná kvůli přežití“
„Je to naše jediná naděje, i když nás zklame …“

69 21.08.2024

Existují chvíle, které volají po bezmyšlenkovité, hrůzou naplněné panice,
a pak existují jiné chvíle, kdy je potřeba uplatnit spíš vypočítavou, uvážlivou a promyšlenou paniku_

Největším expertem na paniku co znám a návštěvníci Zeměplochy mi jistě dají za pravdu, je Mrakoplaš, úspěšně neúspěšný mág, se kterým jsem se, po nějakém čase stráveném mezi Elániovou hlídkou, opět moc ráda potkala.
Mrakoplaš ze všeho nejradši nedělá NIC, tak se cítí nejbezpečněji. Potíž je totiž v tom, že jakmile začne dělat NĚCO, vždycky se to pojí s nějakým problémem, který většinou vyústí _no, začne to výše zmíněnou panikou, a pak dost často nastává apokalypsa, různých rozměrů, zaleží na tom, jak rychle dokáže z dané situace prchnout. No a právě teď prchá, jako by mu za patami hořelo!
Navíc k dané pozici míří taky loď s dalšími mágy, a to, jak jistě víte, nevěstí nikdy nic dobrého!
Zvlášť, když se v tu samou chvíli většině přítomných myšlenky divoce rozeběhnou a zmateně narážejí do ošklivých hrbolů představivosti … a možná by si někdo měl taky všimnout obzoru_
Ohromná černá mračna, co se tu válí po obloze už celé roky si za tu dobu vytvořila svou osobnost s pořádnou dávkou nenávisti a taky napětí _ takže to, co přichází není obyčejná bouřka _ tohle je bitva, ve které obyčejné bouřky mezi sebou bojují o prostor_“a hluboko dole _ v oku bouře, vyčnívá obklopen deštěm tak hustým, že to potenciálně nebylo nic jiného než padající oceán, poslední světadíl“.
Jak jsem řekla, když je poblíž Mrakoplaš, nikdy nejde jen tak o nějaký větřík, tady mají všichni co do činění s apokalypsou, zvlášť, když se v okolí vyskytuje neobyčejně vysoká hladina volné magie. Tenhle Zeměplošský svět totiž moc dobře ví, co se stane, když se do rukou mágů dostane příliš velké množství magické síly _ není tajemstvím, že kdysi bylo množné číslo od podstatného jména „mág“ slovo „válka“.

„Myslím, že je načase upevnit poklopy.“, prohlásil děkan.
„My žádné poklopy nemáme.“
„Tak alespoň … kvestora a knihovníka ukliďte na nějaké bezpečné místo.“

A pak už se události začaly řítit v rychlém sledu _ až se najednou vše zastavilo _ došlo jim totiž „dopředu“ _ zem tady prudce padala hluboko dolů _což na Zeměploše není vlastně nic neobvyklého, směrů, kam může něco padat tu je podstatně víc_ takže doporučuji sebrat všechnu odvahu a jako Mrakoplaš otevřít alespoň jedno oko – bude se vám líp sledovat cesta, vlastně by se mělo říct pád, ale záleží na tom, jak se to vezme, a pak taky líp uvidíte na řádky, ubíhají rychle, je to totiž, jako vždy, pořádná jízda :-).

A abych nezapomněla na knihovníka, pořád je orangutan, který většinu svého života strávil v knihovně, jen na něj nějak teď víc působí ty neustálé magické vlivy, a tak chřipka, co ho zrovna trápí nějak napadla jeho morfologické pole a zrovna teď může být opravdu čímkoliv _
„Mágové smutně zírali na to, co vypadalo jako pohodlné křeslo, které někdo z neznámých důvodů potáhl ryšavou kožešinou. _ Nemůžeme pro něj něco udělat?“ _ „Možná by byl šťastnější, kdybychom na něj hodili pár polštářů.“

Takže, kromě toho, že budete řešit různé stupně apokalypsy, nezapomeňte ani na knihovníka, při hledání, pokud možno bezpečné, léčebné kůry, hlavně dávejte pozor, abyste nedopadli, jako Rozšafín Ctibum, jeden z „oněch nešťastných lidí, jejichž prokletím je víra, že kdyby se mu podařilo získat dostatek informací o vesmíru, dávaly by nějakým způsobem smysl“ _ jeho cílem je Teorie všeho, ale nejspíš by se spokojil i s Teorií něčeho a zoufale touží alespoň po Teorii čehokoliv :-).

Tak zábavnou, uklidňující, vzrušující, nervy drásající, svým zvláštním způsobem poučnou cestu (mj. a na to nesmím zapomenout, jak zacházet s umělou inteligencí), která právě nadšeně vykřikuje: „Má roztomilá Baruško! Vem mě k sobě …“ – však tu odrhovačku jistě znáte .

69 17.04.2024

„zatímco klientům vyprávím dost z nich nepřítomně čumí do zdi nebo do oken s průhledem na dvůr, co je nově osázený okrasnými třešněmi (podle bzukotu včel bych ani já nepoznala, že jsou stejně jako ty třešně umělé)“

Vítejte v dystopickém světě, vládne tu Hnutí (Instituce tu je nade vším, jak už to tak v dystopických světech bývá) – „možná neříkáme všechno, ale obvinit nás ze lži nejde, a o zbytek se postarají naše právničky“ – a tak radikálně feministické Hnutí slaví úspěch – když starosvětu ubalilo pořádnou facku.
Ovšem někdo přeci jen stojí proti - Stráž mužskosti – „zdravým úsudkem je s žádnou léčbou nezačínat!“ - a oni moc dobře vědí, proč.

Začalo to tím, že válku nechtěl nikdo – a tak se dokázalo Hnutí prosadit (diskurz dokázal kličkovat tak, že mu hrál do karet) - vzhled, zrovna tak jako vzdělání, vám tu byly k ničemu - „moje sekční šefová prodavačkou v uzeninách (kdysi za starosvěta) skutečně byla“ __
I pokračování příběhu, se zdálo celkem nevinné, možná dokonce až naopak - „malé dívky se mají dívat, a ne se dívat, jak se někdo dívá na ně a na jejich matky, a jak se jejich matky zhusta víc než na ten pohled ven soustředí na to, jestli jsou dostatečně sexy“ - jenže (jak už to tak v lidských dějinách bývá a díváno se optikou současných starosvětských „me too“ hnutí) se to zvrtlo – a než se stačíte rozkoukat, už jen valíte oči, na to, co se to děje ---
--- kdy se ideál Myšlenky („Mami, proč je ta paní nahatá?“ – „proč plné prsy v miniaturní podprsence byly reklamou na arašídy, bylinkové máslo nebo lakýrnické potřeby“?) se ztrácí ve vulgaritách!
A tak není se co divit (zkušenosti s tím lidé mají nejen ve starosvětě, ale vlastně už od úplného pravěku), že se původní příběh pokřiví – „za pragmatickým účelem manipulace, glorifikace a vysvětlení společenského obratu“ – jednoduše řečeno, co se nehodí do krámu se vynechá nebo pozmění!
A tak se stalo, že jsou muži pohnáni k léčbě – a nestačí jen povrchová léčba, ta je, jak říká sekční šéfova „na hovno“ – jen kosmetické změny ve smyslu slušného chován prostě nestačily – na řadě je hlubinná změna osobnosti - vítejte v novosvětě – v dystopické budoucnosti, ze které vás bude mrazit ___IDEA tu spojuje všechny!
Práce (žen) pro Instituci je dobrovolná, pobyt (mužů) více méně dobrovolný taky ---
_a pak se objeví dopis, co začíná: „Milá mami“ --- dopis klienta č. 345 --- „celý život tě (táta) podváděl, a tys s ním přesto zůstala. Proč?“--- končí: „Tvůj milovaný Libor“.

Víte, co bylo (z našeho pohledu „je“) největší chybou starosvěta? - „neschopnost domýšlet věci do důsledku!“ – a tak se to stalo (a obávám se, že přesně to má lidstvo v genech a ani žádný další novosvět se tomu nevyhne) ---
Všechny -ismy- začínají pěknými myšlenkami – „končí terorem, chaosem, poklesem životní úrovně a nakonec zparchantěním samotného ideálu, který zkapal na ztrátu důvěryhodnosti“.

Příběh, tak, jak je vyprávěn (monolog hlavní hrdinky), mi připomněl (četla jsem v loňském roce) Ishigurův příběh Neopouštěj mě – stejné schéma vyprávění, stejně pečlivě promyšlený dystopický svět, přes drsný obsah odvyprávěný lehce nostalgickým tónem s filozofickým podtextem, v komentářích je tu taky připomínaná Země žen, souhlasím s komentářem „los“, že tohle je její o dost drsnější a o dost vulgárnější verze, ale při čtení mi na mysl přicházel ještě úplně jiný příběh, a to Stepfordské paničky, totiž, z toho, proč jsem si na ně vzpomněla mě spíš mrazí v kontextu toho příběhu – muž gentleman tu totiž, stejně jako v příběhu Stepfordských nabývá úplně jiného zvráceného významu.

Petra Hůlová je výborná spisovatelka (proto se přidávám k těm, co mrzí poměrně nízké hodnocení jejích příběhů, jsou totiž rozmanité a za mě se vždy jedná o zajímavá (až exotická) témata, standardem je, že jsou dobře promyšlená – to se dá říct, že je přímo její vizitka! Výsledkem je, že je příběh natolik autentický – odkazující k naší lidské minulosti, současnosti i tušené budoucnosti, že vám z toho, když domýšlíte důsledky, není zrovna nejlíp, chvílemi musíte přesvědčit sami sebe, že je to „jen“ fikce, dystopie, „jen“ možný svět ---

„základem je ochota pracovat sám na sobě. Opakem jsou zpovědi klientů plné výčitek (vůči Instituci, Hnutí a novosvětu obecně), ublížené nářky plné sebelítosti (o několik bodů snižují hodnocení) nebo dlouhé eseje plné nepochopení, kdy se klienti dožadují porna, snížení dávek medikamentů nebo noci s novickou. To, když si její velkorysou nabídku, že je jim k dispozici „vždy a ke všemu“, mylně vykládají jako nějaký starosvětský návrh.“

„Chce se tu po vás, abyste se bez výjimky podřídil výchovnému programu,“

„Ptala jsem se hned v prvních pár dnech, za jakých okolností je možné užívat elektrický obušek “

„Vycepujeme vás jako čokly,“ chtěla bych okřiknout svoji přidělenou skupinku (vzhledem k úspěšnosti mého semináře mi někdy kolegyně přenechávají své komplikovanější případy),“

A co láska? Co myslíte, zmizela ze světa?

69 22.02.2024

Mistrný pozorovatel a vypravěč,
spisovatel s duší filozofa,
jež zachází s jazykem s nenucenou lehkostí.
Jeho příběhy se pohybují někde mezi realitou a fikcí,
poznamenané fatalismem a deziluzí,
přesto, nebo možná právě proto,
nabízí mnohostranný pohled.

S W. Somersetem Maughamem jsme se dlouho míjeli, moje škoda. Jeho styl psaní mi totiž dokonale sedl. První setkání s tímto spisovatelem, ve světě, ale hlavně v duši, Charlese Stricklanda, alter ega Paula Gaugina, mě, musím přiznat, opravdu dostalo.
Maughama prý oslnily Gauginovy obrazy natolik, že si vystavěl vlastní svět tohoto geniálního malíře. Oni totiž mají něco společného – expresivní malbu – což je něco, jako když vyjímáte obrazy z podvědomí a pomocí barevných kombinací je přenášíte na plátno – to jsou Gauginovy obrazy a v přeneseném smyslu, to je Sommersetův Stricklandův/Gauginův svět … mnohostranný a mnohovrstevný pohled na jednoho geniálního malíře (jež byl ve své době outsiderem, totálním lúzrem), který mu umožnil vytvořit si vlastní postoj k němu, tak věrohodný, tak do detailu propracovaný, že těžko rozlišíte (a vlastně vám to je jedno) co je fikce, a kde začíná pravda.
S Maughamem se tedy určitě nevidíme naposledy, zůstala jsem dost nečekaně ohromená, autorovou jazykovou genialitou, nevěděla jsem, že to vůbec jde, vyjádřit běžnými výrazy něco tak nepostižitelného, jako je (nepopsatelné) vzrušení malířovo a jeho mučivou cestu … ke kráse!
Musím přiznat, že mě atmosféra příběhu – intenzivní a tragická současně – naprosto pohltila.
A nemůžu zapomenout ani na samotného Gaugina … jeho obrazy totiž, „říkaly něco, co slova neuměla vyjádřit!“

V jeho vzhledu bylo cosi monumentálního,
primitivní síla,
která vás odpuzuje a fascinuje zároveň,
otevírá temné prostory duše,
v níž podivné harmonie a vzorce číhají na probuzení,
snaží se vytrysknout na povrch,
a je to neskutečná síla,
jíž se pokouší zachytit!

Jakoby jeho obrazy chtěly něco říct,
vyjádřit onen temný smysl,
vyvolat podivně neurčitý dojem.

„Pokud jsem doufal, že mi jeho obrazy poskytnou klíč k pochopení jeho podivné povahy, pak jsem se obrovsky mýlil.“

69 29.08.2022

„jak bezvýznamné jsou naše vlastní představy o sobě a o ceně našeho života“

„Jeden druhému prostě do hlavy nevleze“ … a to je ten největší průšvih a problém, který je ale možná (jak se ukáže) daleko víc tím největším darem, který nám byl do vínku dán :-). Naštěstí! Fakt díky za něj. Neumím si totiž představit, jak by to v Dojáčkovic rodině vypadalo, kdyby si do hlavy navzájem viděli … mám dojem, že příliš mnoho tragédií by nabralo téměř epidemických rozměrů :-) …

Už takhle toho bylo až až (možná až příliš), tři odlišné generace jednoho rodu, jejich vzájemné vztahy a problémy s nimi spojené – každá generace má totiž, jak je známo, jiné životní cíle, protože každou formuje jiná životní zkušenost, i díky tomu, že se narodila do jiné dějinné etapy.
A tak se děda Fána, se svými starosvětskými názory nemůže smířit s tím, že se jeho dcera ve svých padesáti letech rozhodla začít si žít život po svém. Další rána osudu pak čeká i na Fánova syna Viléma, kterému přinese spoustu problému vstup do komunistické strany, ale hlavně jeho nejspíš vrozené snahy řídit životy svých nejbližších, včetně dalšího z pokračovatelů rodu, Kamila (vypravěče a komentátora všech rodinných tragédií), který má ovšem svoje úplně jiné představy nejen o svém životě, ale i o fungujících rodinných vztazích.

Výsledkem je, navzdory tragickému osudu mnohých protagonistů, příjemné a pohodové, mírně vtipné a svižně odsýpající čtení pro volné chvíle.

PS: I mě se líbilo pojmenování jednotlivých kapitol – každé je přidělen vlastní symbol – charakteristická květina, která, jak je uvedeno v názvu, promlouvá, a tudíž leccos napovídá.

69 06.11.2020

„Když ztratíte hlavu, přidržíte se i pošetilých nápadů, neboť v takových chvílích se vám nehrne myšlenka za myšlenkou.“

Nebojte, nikdo o hlavu kratší nebude, tohle je totiž případ, kdy ztratíte hlavu kvůli lásce … Vančurovy rozmarné novely jsou totiž plné milostného citu, toužení a dychtivosti :-), navíc většinou s vtipnou pointou /až na Dobrou míru – ta končí tragicky/.

O čem tedy bude řeč?
O lásce a o prožitcích, ale třeba taky o maloměšťácké vypočítavosti a zkostnatělosti.

Místo děje je vždy pečlivě vykreslené vančurovsky krásným jazykem …
„V tu chvíli skýtal boulevard obraz, jejž jsme se naučili milovat o několik let později na plátnech impresionistů. Vozkové v kabátcích s maličkou pláštěnkou mávali bičem, jehož násadec přechází v řemínek křivkou nedbale zdůrazněnou Manetem. Dámy obracely svou tvář k svítilnám, zachycujíce na ohbí tváře jejich záření, a ze stínů, které nám budou navždy připomínati kobalt a hněď italských hlinek, zvedaly nosíky s narůžovělým chřípím. Vězely v kožišinách vždy o něco nádhernějších než důchody jejich milenců a v pláštích, jejichž cena nepřesahuje polovinu měsíčního příjmu manželova.“

Ústřední téma je dané – láska … rozmarná, hravá, smyslná, tvořivá i výbušná …
„Praví se, že nesvár utvrzuje lásku.“
„Ve věcech lásky neplatí spořivost a nic vám nevynese na úrocích, co jste dnes uložili do truhlice.“
A zajímavý je i Vančurův popis erotického jiskření … „Vzápětí se jim rozvázaly jazyky a došlo k výjevům lásky, nad nimiž se tají dech.“
Vesměs všechny příběhy jsou prostě plné láskyplného kontextu :-) … „Vypravování zastihuje již Jindřicha, jak maje ruku kolem Alžbětina pasu, vine ji k sobě a líbá s vytrvalostí a s nebývalým vkusem.“

Ovšem dokáží taky trochu ironicky kousat, to když se třeba v povídce Brusič Vančura opře do krize v třicátých letech … „přišla na svět mizérie“ … a ukáže lidi a lidičky na okraji společnosti, ty, jimž se smůla a chudoba přilepily na paty: „Tam bývá stanoviště všelijakých lidiček, na které se nedostalo. Jeden se zde choulí do pytlů, jiný si vybírá hmyz z podpaží, třetí točí palci rukou mlýnek a ostatní buď pokašlávají, nebo skákajíce o jedné noze hrají v Nebe, peklo a ráj.“ … protože důležité je, jestli je člověk dobrý, bez ohledu na povolání nebo majetek …„Mějte na mysli, že je-li pořádná holka nevěstkou, je to zaměstnání jako jiné. Cožpak je kominík špinavec? Libuje si snad stokař ve společnosti krys a potkanů? Je hrobník šitý právě na mrtvé? Připouštíme, že některá zaměstnání jsou sprostá a jiná opět vznešená, přesto však vydělávati si chléb je věc jedna a býti takový či onaký věc druhá.“

Takže shrnuto, můžu doporučit jako takovou pohodovou podvečerní četbu, až bude venku sychravo a ošklivo, příběhy jsou to krátké, úsměvné a pokud vám nevadí (jak správně upozorňuje níže "zlovlk") květnatý archaismy propletený Vančurův styl vyprávění, můžu doporučit :-).

69 03.11.2020

„Časné ráno, opar kolem slunce,
vůně vody, vůně kávy.
Probudil jsem se, nebo ještě spím?
Nadýchané peří z kajky kolem nás víří,
i zvuky jsou tlumené, oblé.
Ležíme bok po boku, dlouze oddechuješ.“
/Prachové polštáře - Roger Waters, David Gilmour (Pink Floyd)/

„Je ráno, vyšlo chladné slunce,
ležím v posteli a koukám se, jak spí:
je to vůbec ona?
Ty náušnice, pleť, ty husté rudé vlasy?
Řeknete, že naše láska nestála za nic,
a budete mít pravdu.
…
Jenom já věčně utíkám …
V jedné chvíli jsme zkrátka oba
Uviděli svět jinak.
V namodralém přísvitu.“
/V namodralém přísvitu – Bob Dylan/

A do třetice …

„Tak jako šál mlhy
nenechá žádnou stopu
v tmavé zeleni kopce,
tak ani moje tělo
nenechá jedinou jizvu na tvém.
Jen temným rámem okna
prochází tam i zpět …“
/Opravdová láska nezanechá stopu – Leonard Cohen/

Tak jako autor v doslovu říká, že jeho výběr autorů i skladeb byl zcela osobní, stejné je to s tím mým … jde o čistě osobní výběr, kterým vás chci nalákat na jednu malou útlou knížečku plnou rockových textů a jejich krásných metafor. A je toho tam mnohem víc … těch zvučných jmen, ale hlavně mnohem víc příběhů, které dokáže kytara s takovou lehkostí a tak krásně poeticky vyprávět. Tyhle texty jsou takové poskládané střípky příběhů, mozaiky osudů a směsice nálad a pocitů, kterým vévodí láska :-), a se kterými, ti, kdo je tvoří, experimentují tak dlouho, až vytrysknou verše a hudba … poezie si s hudbou dobře rozumí :-).

Když čtete písňové texty, je to trochu něco jiného, než číst „čistou“ poezii. Báseň je čistě pocitová záležitost, kdy všechna síla významů je vložená do slov, nic jiného není, všechny emoce, které cítíte, jsou dány slovy, která čtete, jenže u písňových textů to je jinak, někdy se vám texty možná nebudou zdát tak složitě propletené a dokonale uspořádané, jako kdyby jim něco chybělo, a je to tak, část významu a naléhavosti sdělení totiž nese hudba … přidejte hudbu, a pak to bude stejně dokonalé … v téhle sbírce totiž nenaleznete žádnou pochybnou kvalitu, ale právě naopak … ty nejlepší z nejlepších :-).

„Tady je má písnička pro každého,
kdo ji potřebuje.
Řekněte, já vám zahraju.“
/Paul Simon/

„Miláčku, tvrdě spíš?
To je ta správná chvíle,
kdy se spolu můžeme domluvit.“
/Roger Waters – Pink Floyd/

69 18.05.2020

„Foucaultova disciplinární společnost špitálů, ústavů pro choromyslné, žalářů, kasáren a fabrik již není společností dneška. Její místo už dávno zaujala docela jiná společnost, totiž společnost fitness center, kancelářských věží, bank, letišť, nákupních galerií a genetických laboratoří. Společnost jednadvacátého století již není disciplinární společností, ale společností výkonu. A jejími obyvateli už nejsou „subjekty poslušnosti“, nýbrž „subjekty výkonnosti!"

Pochopila jsem, … žijeme v poměrně složité době, … totiž na předělu dvou epoch, kdy negativní disciplinární společnost ještě udává tón a vesele generuje blázny a zločince, a do toho se o slovo hlásí „nová doba“, tedy společnost výkonu, produkující dnes už poměrně ve velkém, depresivní jedince a životní i společenské zkrachovance.

Možná víc než kamkoliv jinde se sem teď hodí symbol „moderní doby“ … :-) … smajlík, jako symbol věčného úsměvu a symbol emoce … protože pokud bych měla v jedné větě objasnit téma této studie, asi bych k jejímu názvu přidala podtitul:

„Emoční vyčerpání je to, co nás nejvíc ohrožuje!“

Knih, jako je tato, které z různých úhlů pohledu rozebírající do detailu krizi společnosti, kterou si víceméně už běžně přiznáváme, dnes najdete poměrně velké množství, stačí vybrat si, z jakého zorného úhlu se chcete dívat, i v tomto směru máte téměř neomezené možnosti … můžete se dívat zorným úhlem psychologie, sociologie, politologie, samozřejmě historie, v podstatě snad všech společenských věd (a i mnoha exaktních), samozřejmě vč. jejich „nadstavby“, o kterou se snaží filozofie. A právě z tohoto ranku je pak i tato knížka, Byung-Chul Han je totiž převážně filozof, vycházející z fenomenologické tradice (jeho disertační práce je věnována Martinu Heideggerovi), a pro mě to byl důvod mého výběru.

Han tedy nabízí své vysvětlení (ovlivněné výše uvedeným) na otázku … Proč se deprese, syndrom vyhoření, hyperaktivita, chorobná těkavost a neschopnost udržet pozornost tak nezadržitelně šíří naší společností?

Stali jsme se totiž společností jedinců, kteří už nečelí překážkám, ve smyslu zákazů nebo omezujících příkazů či represi, ale mnohem záludnějším nástrahám, přímo ďábelsky důmyslným … největším nebezpečím jsme si totiž sami sobě … nikdy v historii se člověku tak nevštěpovalo, že náleží pouze sám sobě, jako dnes … sám se utvářej! … sám se seberealizuj!

Takže, milí čtenáři, pokud chcete přežít, určitě nebude na škodu, pro rozšíření úhlu pohledu, když do téhle knížky nahlédnete. … už neuvídíte dnešní technologicky vyspělý svět překvapivě snadný pro život, ale spíš uvidíte, že ten dnešní život v kyberprostoru je dost zákeřný, … že určitá transparentnost, po které se často volá, je dost záludně spojená s globalizací a je z velké části "jen" převlečenou informační přesyceností, … že vymizela “jinakost” a místo ní jsme si tu v rámci pseudohumanity nasadili "jen" neškodnou “odlišnost”, … a že negativní postoje nás neohrožují tak jako přemíra pozitivity :-).

Samozřejmě, že ne se všemi Hanovými závěry souhlasím, minimálně bych s některými polemizovala, nebo bych řekla, že se sám dopouští určité redukce problému, ale to nic nemění na tom, že se jedná o knihu zajímavou, možná právě proto, že vás donutí podívat se na dnešní svět trochu jinak …

“… lidský život končí smrtící hyperaktivitou, … z nedostatku klidu směřuje naše civilizace k novému barbarství. Žádná doba si necenila lidí činorodých, to znamená neklidných, více než naše. K nezbytným korekturám, jež bude třeba provést na charakteru člověka, patří proto rozsáhlé posílení rozjímavého elementu.“
(F. Nietzsche)

Takže, milí přátelé, nebraňte se nudě, či nicnedělání, i ty totiž mohou mít na náš, minimálně psychický, život pozitivní dopad :-).

69 30.09.2019

Jak to bylo pohádko?

No přeci na začátku je vždycky klasická pohádková formule :-):
„V pradávných, velmi dávných dobách, ...
kdy ještě věřil lid i knížata,
že hvězdy visí na železných skobách
a zem je jako koláč placatá,…“
.
A teprve potom přijde zásadní informace, ... o králově zvyku popravovat své manželky :-):
„žil jeden král a ten měl krutý zvyk:
když oženil se, dal druhý den zrána
svou ženu stít…“

Stěžejní informaci ovšem hledejte až o něco níže, někde pod tímto textem:
„Povím ti, chceš-li hezkou pohádku,…
Pohádky však je sotva polovic….
Vychází slunce, pohádky je půl,…
A vypráví mu dále, noc co noc,…“

Právě jste se seznámili s krásnou Šehrazád, to o ní je tu řeč :-):
„…byla i chytrá, vtipu měla za tři,
vždyť k pravé kráse vtip a rozum patří,..“

To ona vypravuje ty krásné pohádky:
„…Jsou krásné, přitom vtipu mají za tři,
Vždyť k pravé kráse hodně vtipu patří ...“
...
„dlouho a dlouho králi vyprávěla,
tisíc a jednu noc jí naslouchal,
slavičí píseň ze zahrady zněla
a jasmín voněl, svěží vánek vál,
za slovem slovo bzučelo jak včela;
čím dál tím více spokojen byl král“
...
„…Šahrazád už má nad manželem moc
…svou ženu zanic byl by nedal král.“

„A sedm z jejích příběhů vám povím,… “

Hrubínova adaptace Pohádek tisíce a jedné noci je určená pro děti, ale nejen proto je jiná než původní text. Samozřejmě se pan Hrubín snažil příběhy přizpůsobit dětem, nebo lépe řečeno, českým dětem, a udělal to, podle mě dokonalým způsobem, krásný příběh si představte jako drahou a vzácnou orientální látku, kterou pan Hrubín „koupil“ a použil, ono totiž když máte v úmyslu vytvořit něco krásného, na látce nemůžete šetřit :-). Text, který vznikl, si pak představte jako originální a jedinečný potisk, který vzešel z básníkovy mysli a který předal dětem ve formě „české pohádky“, ve formě, na kterou jsou zdejší děti zvyklé ... nenajdete tedy žádné opravdu drastické motivy, které se samozřejmě v původním orientálním textu vyskytují, nenajdete ani žádné náboženské motivy, přestože původní text je silně náboženský, a nenajdete ani sáhodlouhé opakující se věty a souvětí, díky čemuž je text daleko jednodušší a pro naše děti (ale nejen pro ně) daleko přitažlivější :-). Pana Hrubína obdivuji, vytvořil asi nejčtenější českou adaptaci těchto pohádek ... ale především ... kouzelný text - Šahrazádin milostný příběh Vás (stejně jako v originále) uvede do světa orientálních pohádek, a ve zpracování pana Hrubína, řekla bych přijatelnou formou snad pro každého, vám tento, pro nás tak exotický prostor, představí. Doporučuji :-).

A dovolím si ještě malou poznámku k původní knize. Tisíc a jedna noc je považována za dílo arabské literatury, protože časem právě arabské prostředí nejvíce ovlivnilo její podobu, přestože její původ je zřejmě indickoíránský. Je to Indie, kde pravděpodobně vznikl hlavní rámcový příběh o mladé ženě Šahrazád (Šírázád), která noc co noc králi Šahrijárovi vypráví různé neuvěřitelné příběhy. Nad ránem vždy povídání přeruší a král, ačkoliv má už delší dobu ve zvyku každé ráno po svatbě své novomanželky popravit, nemůže odolat dalším poutavým dobrodružným příběhům, a tak si krásná a chytrá Šahrazád zachrání život. Původní pohádky jsou pak téměř cestopisy po arabském světě :-), ale najdete v nich samozřejmě spoustu fantaskních prvků – ty k pohádkám patří :-).

69 18.07.2018

Vstoupilas´ do světa vidoucích, jak nečekaný host, hranice mezi realitou a snem se v tu chvíli rozplynuly,
spolehla ses´ jen na svou intuici, a odvahu, kterou by od tebe tehdy nikdo nečekal,
nastoupilas´ cestu plnou výzev, co tě zformovaly a posílily.
Přišlas´ s odhodláním, připravená najít si své místo v tom novém, fascinujícím světě.
Bledá krajinochodkyně, cos očekávala od Sedmi pečetí?
A co bylo tvou vstupenkou do tajného podsvětního společenství?

Návrat tam, kde to všechno začalo, byl pro mě vítaným zpestřením, doplněním informací, získáním nového úhlu pohledu. Skrze jeho optiku pak hodnotíš celý příběh znovu a trochu jinak – změní se ti totiž kontext! Najednou víš, cos předtím nevěděl …

I návrat na počátek pařížské cesty leccos vysvětluje – mezi Paige, která už není Bledým snílkem, protože už dávno prokázala svou odvahu a přesvědčila o svých schopnostech, a tak je Černou můrou, schopnou pohybovat se nepozorovaně, neslyšně letět nocí a v tichosti se přiblížit ke světlu, a která je teď velitelkou, silou, Kmotryní --- a Arcturem – Strážcem, který tak naplňuje své … „předurčení“?

Černá můra má teď dost potrhaná křídla … a tak HO potřebuje – je pro ní kotvou, která ji drží v bezpečném přístavu … ON ji dodává odvahu a odhodlání, ONA jemu je inspirací – a tak by to měli vědět, že spolu můžou růst!

Vlastně se mi oba minipříběhy líbily natolik, že bych uvítala víc takových návratů porůznu do důležitých momentů hlavního příběhu. Odkrytá minulost dost napovídá o motivaci, doplňuje kontext, ale taky přináší nový svěží vítr příběhu do plachet (osvěžením paměti v staronových odhaleních, v znovu vyvěrajících emocích) … najednou víš, že jeden bez druhého by nebyli tím, čím teď jsou!

Teprve pak může přijít píseň úsvitu – nový začátek, nová naděje v temnotě …

68 11.10.2024

O panu Poláčkovi se ví, že židovské anekdoty byly jeho vášní, že je sbíral a ve společnosti s nimi rád bavil své okolí.
Dobrý pozorovatel Poláček totiž z vypozorované groteskní či absurdní situace na pár řádcích dokázal zachytit a vtipně vyjádřit se sarkasmem sobě vlastním přirozenou náturu těch o kom psal … a tak vám před očima ožívá specifické prostředí maloměsta – kritizované s takovou grácií a jemnou melancholií starých časů – takže, neberte příliš vážně mizérii světa, tak, jak je v těch kratičkých minipříbězích popisovaná … stručně, jasně a dost přesvědčivě a výstižně :-) …

„PANE VOTICKÝ, já vám říkám… Mám starosti!“
„Starosti? A já nemám žádné starosti, pane Kraus.“
„Jak to, že nemáte mít žádné starosti, pane Votický.“
„To máte tak: Já jsem si najal člověka, který má ty starosti za mne.“
„A co mu platíte, tomu člověku?“
„Co bych mu platil: tři tisíce měsíčně mu platím.“
„Tři tisíce…! A kde vezmete tolik peněz?“
„To je jeho první starost!“

68 06.08.2024

Něžný příběh o tom, jak moc můžeš mít někoho rád pro ty úplně nejmenší.

Krásně, opět bych řekla něžně, ilustrované leporelo, které vypráví o oříškově hnědém zajíčkovi, který žije na kraji lesa, jehož okolí je celým jeho světem – je tam totiž jeho tatínek, který ho má rád úplně nejvíc na světě a taky spousta zábavy, které pro něj taťka vymýšlí tak, aby se malý hnědý zajíček naučil vše potřebné, co se mu v životě bude ještě moc a moc hodit.

Tak si to představte,
je léto, slunce svítí, všude kolem je spousta květů,
tráva omamně voní a kolem létají motýli,
a zajíček s tatínkem si na té louce hrají …

Při takových představách přímo cítíte vůni trávy a vřesu (kde se dá tak krásně schovávat), tušíte přítomnost lesa, protože i ten vydává svou pronikavou vůni jehličí, slyšíte poletující hmyz, zpívající ptactvo nad hlavou, …. a to se vám pak krááásně usíná!

Zvlášť, když víte, jak moc, vás má někdo rád!

68 03.06.2024

„Čemu tady pomáháme na svět?“
Je to vrcholný sobecký gen? DNA směřující předvést se – co dokáže.
Musela někoho zlákat, aby jí dal, co potřebovala, kohokoli.
"Poslouchám," řekl.
___
Vypadalo to jako zvuky. _ „Jako hudba. Srdce, všechny cévy, tření krve v tepnách a žílách.“
Jenže hudba to nebyla.
Až doteď vedli normální život, a pak, jako když sfoukneš svíčku, známý svět skončil, experiment se vymkl kontrole_

V polovině knihy vás přivítá jiný svět, a rozjede se postapokalyptický příběh.

Postupně, v hodně svižném sledu událostí, zjistíte, jak funguje – ten nový svět – v němž mikrokosmos objevil makrokosmos _
"Kdo jsem pro vás?"
Dostal odpověď: „Otec/Matka/ Vesmír Svět-Výzva Zdroj všeho _“

Budeš tak svědkem kolapsu na kvantové úrovni _ průlomu z mikro do makroskopického světa, kde obrovské je obsaženo v maličkém _ poznáš myšlenkový vesmír _ a tam je možné všechno.
Simulace. Rekonstrukce___

Otevře se obrovská mnohovrstevná knihovna plná hypotéz, a ty musíš najít, tu dobrou, která vysvětlí předešlé události, a zformuje konstrukci pro teorii , která pak vysvětlí vše _

Nečekaně dobrý příběh, ve kterém zjistíš, že vesmír možná nemá žádné podpůrné konstrukce, že se prostě jen čeká, až se objeví dobrá hypotéza!
„Ten, kdo tomu pomohl na svět, byl geniální tvůrce, ale taky pěkný lajdák, když šlo o zvažování následků“_ nikdy nic už totiž nebude stejné!

Tenhle příběh se mi, musím přiznat, „zažral“ hluboko do paměti, i když vlastně přesně nevím, co to znamená, zvlášť na té kvantové úrovni (paměť uložená v neuronech), zato už vím, že paměť je silně interaktivní_a to má své důsledky, navíc, pochopení je příliš komplexní, vůči nám /tvorům na makroúrovni/ příliš transcendentní_

Vlastně_ „neexistuje nic než informace“ _ „Všechny částice, všechny energie, dokonce i samotný prostor a čas nejsou v konečné fázi nic jiného než informace.“

68 09.04.2024