alef komentáře u knih

Otázkami etiky, "to jest hledání nejlepšího života v obci, spravedlnosti a práva" se Aristotelés zabýval v několika spisech: v Etice Eudemově, v Politice a v asi nejznámější Etice Níkomachově.

Nejdůležitější z věd je pro Aristotela věda o obci (politiké), která určuje, “co se každý v obci musí naučit”. Nejde v ní o poznání, ale o jednání, a to ušlechtilé a spravedlivé. V otázkách jednání – podobně jako v otázkách zdraví - není přesnost možná a „vzdělaný se vyznačuje tím, že v každé oblasti vyžaduje jen tolik přesnosti, kolik povaha předmětu připouští.“ Nejlepší jednání je pak to, které není prostředkem, nýbrž cílem. Takovým cílem je pro člověka blaženost (eudaimonia), která není vrtkavá jako pocit štěstí, ale trvalá... je to nejspíš dar od bohů, ale něco také potřebuje: prostředky, podmínky a děti. Blažený je, kdo v jednání uskutečňuje dokonalé dobro a má k tomu nutné podmínky po celý život.

Cestou k blaženosti je ctnost, která se získává učením, zkušeností a návykem. Přirozenost dává člověku jen schopnost učení jako možnost, jež se uskutečňuje konáním (dobrým nebo špatným), a to je právě smysl výchovy.

Neřestí je mnoho, kdežto ctnost je vždycky jen jedna a většinou znamená vyhýbat se krajnostem, nedostatku i přebytku; "tak je štědrost mezi rozhazovačností a lakotou, statečnost mezi zbrklostí a zbabělostí". Není to ale žádný průměr, nýbrž dokonalost sama, kterou by každé přidání i ubrání pokazilo.

Ctnost se týká jen jednání chtěných a vědomých, volba je předem rozvážené chtěné jednání. Ty nejdůležitější ctnosti jsou statečnost, umírněnost, štědrost, laskavost jako střed vůči hněvivosti i slabošství, a v obci zejména spravedlnost. To je výkon dokonalé ctnosti vůči druhým, „dobré těch druhých“ a “souhrn všech ostatních ctností”.

Spravedlnost v obci musí být řízena zákonem, “proto nenecháváme vládnout člověka, ale zákon.” Náležitost, slušnost je spravedlnosti podobná, ale není to totéž. Je spravedlivá, ale ne podle zákona, nýbrž jako náprava zákonné spravedlnosti. Zákon totiž musí být obecný, kdežto jednání je nepravidelné, takže některé případy nelze spravedlivě posoudit zákonem.

Aristotelés nahlížel na demokracii podobně jako Platón, tedy považoval ji za závadný typ státního zřízení :-).

Zúžil pojem lidu v demokratických zřízeních na většinu chudých, která nedisponuje všemi právy ani prosazením svých zájmů, a to je důvodem (jak podle Aristotela, tak podle Platóna), proč demokracie nemůže být stabilním systémem, pokud v ní existují takové rozdíly. Demagogové rádi zneužijí své moci nad chudými a namíří jejich hněv proti bohatým, kteří jsou přinuceni se bránit, což ve výsledku vede ke zhroucení demokracie. Nejzávadnějším faktorem tohoto zřízení není ani tak nestabilita, jako spíše skutečnost, že demokracii a vládnoucí většině v ní nejde o obecné blaho, což je důležitá charakteristika všech zdravých forem zřízení :-).

Zajímavé ... dříve stejně jako dnes :-) ... uplynulo víc jak 2000 let a stále jsme nevymysleli nic lepšího :-) ... a tak se stále držíme demokracie, jako nejlepšího ze všech těch nejhorších řešení, kterých jsme naopak navymýšleli spousty :-).

20 22.11.2016

Snahou téhle knížky bude změnit Vám původní pohled na krajinu, jako čistě na výsledek lidských aktivit, a ukázat, že vztah člověk vs. krajina není jednosměrný (protože to by znamenalo, že člověk je aktivní tvůrce a příroda pasivní objekt – produkt), ... bude se snažit ukázat, že vztah člověk vs. krajina je KOEVOLUCÍ, ... že jde o vývoj během něhož se aktéři vzájemně přizpůsobují a ovlivňují zpětnými vazbami, ... že je to vztah, kdy člověk mění prostředí a zároveň prostředí nutí člověka měnit strategie (kdy krajina je chápána jako lidský artefakt, ale i jako prostředí ovlivňující člověka) ... podle tohoto "nového" přístupu, se pak můžeme na krajinu dívat 2 odlišnými způsoby (podle toho zda zdůrazníme aspekt přírodní nebo kulturní, kdy nelze jeden odvodit z druhého), a zdůrazňuje, že ne každý nárůst kulturních vlivů s sebou nese přírodní degradaci a taky že optimální kulturní krajina je taková, kdy se člověk a příroda se doplňují ...

V této knížce pak můžete pohlédnout na kulturní krajinu vzniklou díky zásadnímu předělu, který způsobila změna způsobu života lidí … ve 20.stol. nám tento příběh s aktéry a dramatickým dějem, popisuje moderní legitimizační mýtus podpořený vědou ...
...kdy tradiční forma tohoto příběhu říká, že dobrý, pokrokový a úspěšný člověk pokořil barbarskou a nehostinnou přírodu, ... a nová verze pak říká, že barbarský, agresivní a sobecký člověk si podmanil pestrou a harmonickou, ekologicky stabilní přírodu, a to byl počátek dnešní ekologické krize.

Člověk je prostě bytostí žijící na rozhraní dvou světů ... přírody a kultury :-) ... je to rozhodně zajímavé čtení:

"Lidé nejlépe fungují v měřítku, které je spíše malé … přirozená zkušenost roste z důvěry ve věci kolem nás a tíhne k měřítku lokálnímu a krátkodobému … zkušenost nás nutí nedůvěřovat velkým a abstraktním rámcům ..."

"Krajina ... je nám vzdálená, tvoří kontext toho, co nám je blízké (já, my, naše chalupa, ves … „za humny je širý kraj“) ... to je pohled, ke kterému lidé obvykle tíhnou (tradiční pohled) ... novou zkušenost pak můžeme získat změnou měřítka ..."

A ještě jedna poznámka, ... v této knížce není hlavní hrdina člověk ... ale krajina, člověk je jen jedním z atributů ... :-).

Připojuji se k "jarmíkovi" a tuhle knížečku doporučuji, rozhodně se jedná o zajímavé čtení.

20 25.10.2016

Joyce jako by vůbec nezajímalo, že to, co ze svého nitra v okamžitých, prchavých asociacích vypouští na papír, má snad taky někdo číst ...

... tahle věta z úvodu k této slavné knize docela přesně vystihuje mé pocity z mých pokusů o četbu této knihy (čtu ji po částech už cca rok a hodlám v tom ještě chvíli pokračovat :-) ... a taky docela přesně ozřejmuje mé hodnocení, já si prostě v případě této knihy nemůžu pomoct, čistě subjektivně a na základě mých pocitů dávám 3 *, s vědomím, že tato kniha je neobyčejná, a má vlastně vše, superlativů si v komentářích níže přečtete opravdu spoustu a mnohé ji přesně vystihují, ... jenže, ... celkem výstižně popsáno v komentáři pode mnou ("puml"), ... když čtu knihu, očekávám od ní mj. "zážitek" ... špatně se to definuje ... estetické souznění, příjemný pocit, když po knize sáhnu o otevřu její stránky, těšení se . .. a to se u téhle knihy u mě prostě nedostavuje, ... čtu dál a vytrvávám, ... ovšem radost ze čtení mi schází ... téhle knize ta přemíra všeho podle mého hodně ubírá.

20 12.10.2016

„filozofie ani nemusí být nesrozumitelná, ani kvůli ní nemusíme zahodit selský rozum“ ... tuhle větu si přečtete na přebalu této útlé knížečky a řekla bych, že ji naprosto věrně vystihuje :-) ... autor taky upozorňuje, že výběr témat je čistě subjektivní a že vybíral témata, taková která se jemu jeví pro současné diskuze příznačná ...

Hned na začátku odpovídá na vůbec nejzákladnější otázku: Co je dnes úkolem filozofie? ... a říká, že je to vlastně stále stejné :-) ...ptát se, ... ptát se proč? ... a hledat odpovědi ... přičemž filozofie má dva "mocné" sousedy – vědu a umění – a na filozofii tak zbývají otázky bez odpovědí – otázky jejichž odpovědi nelze hledat mechanizovanými postupy vědy – nahlédnout jejich smysl (a cestu k odpovědím na ně) ... což znamená ... podívat se na ně neobvyklým způsobem :-) ... a k tomu tu máme filozofii :-) ... proto se autor zabývá otázkami jestli nás může filozofie v dnešní době přivést k nějakému poznání? A proč některé otázky nelze zodpovědět vědou? Hovoří se tu především o jazyku (resp. především významu jeho výrazů) protože to jsou otázky, které už musí věda brát za jasné a dané, aby mohla fungovat ... a tak analýza jazyka zbývá na filozofii :-) ... a pak už se můžeme s chutí pustit i do dalších otázek, jako například:

„… nemohou existovat jedinci (nebo třeba národy), jejichž poznávací aparát je od toho našeho odlišný? Dokonce natolik odlišný, že se jim věci jeví způsobem tak nepodobným tomu našemu, že pak žijí v – téměř či úplně – jiných světech? A je pak možné se s těmito lidmi vůbec nějak domluvit?“

Můžeme se pak bavit o relativismu: „Musí nutně, to co platí pro mě, platit i pro jiné? Musí být naše morální normy, měřítka racionality či poznané nutnosti závazné i pro každého jiného?“

A dozvíme se vždy k danému tématu i mnoho dalšího, jako například, že relativismus je spojovaný s filozofickou postmodernou, kterou charakterizoval francouzský filozof Jean-Francois Lyotard, podle kterého je moderní doba charakterizovaná téměř všeobecnou shodou na „příběhu“, kterého jsme , my lidé, protagonisty. Náš svět je tak jeden "meta"příběh, kdy s pomocí vědy čím dál tím lépe poznáváme svět, jsme čím dál moudřejší, umíme čím dál lépe uspokojovat své potřeby a někam směřujeme. Individuální osud se pak musí stát, má-li mít smysl, součástí tohoto vyprávění :-).

Můžeme se pak bavit o epistemologii a spolehlivosti našeho poznání: protože o existenci vnějšího světa nemůžeme nikdy mít absolutní jistot, ale vzhledem k tomu, že tu nemůžeme mít vlastně o ničem, je celý pojem absolutní jistoty pro nás nesmyslný, zato můžeme mít jistotu v lidsky chápaném měřítku. Jak už autor říkal: „ …selský rozum je třeba kultivovat, zcela opouštět bychom ho ale neměli!“ :-).

Cílem této knížky nebylo odpovídat na otázky, spíš, ze subjektivního pohledu filozofa, shrnout filozofická témata současnosti, ukázat, kudy se filozofie ubírá dnes a nastínit, kudy povede její cesta dál :-) ... tedy vzbudit zájem ... a přesně to se autorovi povedlo:

Jedním ze smyslů filozofie je moudrost a filozof je ten, kdo si ví rady i tam, kde jsou ostatní v koncích. Druhým smyslem pak může být snaha vypořádat se určitým okruhem otázek, které nemohou být zodpovězeny v rámci speciálních věd nebo oborů.

„K tomu, aby se člověk stal moudřejším, knížky samozřejmě napomoci mohou (může k tomu jistě napomoci Kafka, Einstein, Platón, Konfucius, Hawking, Foglar, Tolkien …); žádné knihy však samy o sobě člověka moudrým neučiní.“ V případě filozofické knížky pak jde o „snahu vypořádat se s určitým druhem otázek“.

20 26.09.2016

Darwin našel způsob, jak uspokojivě vysvětlit fakt, že se organismy na naší planetě účelně přizpůsobují podmínkám jejich prostředí, a to i přesto, že ve své době v podstatě nepředložil žádný přímý důkaz pro svá tvrzení (pouze nepřímé důkazy v podobě popisu a fungování umělého výběru).
Samozřejmě, že dnes je přirozený výběr, jako mechanismus evoluce, běžně přijímaný, a to především díky mendelovské genetice a navazujícím současným výzkumům na poli genetiky, které potvrdily jeden důležitý aspekt genu, a to, že je jednotkou změny - mutace. Dneska už víme, že mutace není jev bez příčiny (za jednu z hlavních příčin takových změn je považována např. radiace – H. J. Muller si za svou práci na toto téma vysloužil Nobelovu cenu), důležité ale je především to, že se jedná o jev náhodný, tzn. že k němu nedochází , když je ho potřeba (protože pokud má organismus např. získat nějakou výhodu díky třeba změně krycího zbarvení, mutace mu ji neposkytne), a pak, je měřitelný jen v rámci skupin. Naše pozornost se tak posunuje směrem k jednotlivému organismu (následně až ke genu), a díky tomu pak začala být postupně věnována pozornost také studiu sociálního chování jednotlivých organismů:
„Kdo bojuje s kým, a kdo je tedy vybírán?“ ... nabízí se otázka, zda se výběr zaměřuje na jedince jako základní jednotku, anebo se soustřeďuje na skupinu? Darwin v této záležitosti váhal, uznával, že je to jedinec, kdo bojuje proti drsné přírodě, nebo proti druhému jedinci. Otázku si tedy můžeme položit jinak. Někdy spolu organismy stejného druhu soupeří (pohlavní výběr se vždy týká vnitrodruhového boje), ale musí ve skupině vždy docházet k boji, nebo si mohou členové skupiny pomáhat, anebo spolupracovat proti členům jiných skupin?

Darwinova teorie nás tak provází mj. úvahami o původu altruismu v našem chování, ale to už se posouváme do poloviny 20. století, kdy se na tuto otázku pokus odpovědět William Hamilton a mnoho dalších následujících neodarwinistických teorií (které mimochodem už ve valné většině zdůrazňují jedince na úkor skupiny).

Samozřejmě, že věda je dneska už schopná poskytnout nesčetné důkazy o původu ze společného předka (např. právě výsledky výzkumů DNA potvrzují tuto teorii), a podává také mnoho různých důkazů, že prostě jsou přírodní výběr spolu s náhodnou mutací schopné způsobit evoluční změny, přesto ovšem stále existují oblasti, v nichž se vědci dodnes zcela neshodují, jako např. míra do jaké jsou schopné (právě přírodní výběr spolu s náhodnou mutací) tímto způsobem evoluční změny způsobit, proto se dnes vedou spory třeba o to, jak jednoznačná evoluční vysvětlení jsou :-).

20 12.09.2016

Máme tu 18. století - osvícenství, období přelomové změny ve vnímání křesťanství, z velké části způsobené rozvojem novověkých přírodních věd a s nimi ruku v ruce spojeným rozvojem "rozumu" - ve smyslu racionálního uvažování ... a tak lidé začali víru a její roli s ve společnosti vnímat trochu jinak ... započal proces sekularizace Evropy.

Nebyl to ale ateismus, který by se stal vůdčím, naopak většinou osvícenců byl kritizovaný, ale deismus (Bůh stvořil svět a stanovil jeho neměnné a i pro něj samého platné přirozené zákony, a dále již tudíž do jeho vývoje nechce ani nemůže zasahovat) ... a tak se největší kritika snesla na katolickou církev - na její pověrečnost a způsoby její organizace ... tolik asi k důvodům, které vedly Denise Diderota (jednoho z čelních představitelů osvícenství a mj. zastánce deismu) k tomu, aby Jeptišku napsal.

A teď k příběhu: ... Diderot před námi rozvine příběh jako ostrou kritiku klášterního života ... nepřístojností, které se za jeho zdmi dějí ... je to protest proti doživotnosti slibů, které jsou dívky nucené (často pod nátlakem a ve velmi mladém věku) složit, ... je to vyřčená pochybnost k samotnému opodstatnění existence klášterů ... je to připomínka, že Kristus nebyl ten, kdo by zakládal náboženské řády a že mechanické opakování modliteb nedokáže vyvážit hodnotu ani jediné almužny nebo dobrého skutku ... je to ukázka toho, že řeholní slib je v naprostém rozporu s přirozenými sklony lidí a ti, kdo ho bezezbytku mohou plnit musí být buď "nedostatečně vyvinuté bytosti", fanatici a nebo ... pokrytci.

20 09.09.2016

Už jste se někdy zamysleli nad tím, co je primárním nositelem významu, zda je to slovo nebo věta?

Slov je omezený počet, který se lze naučit, zato vět je neomezeně, zvládnout jejich skladbu lze, jen když se naučíme způsoby jejich konstrukce z naučených slov, přesto, podle Quina mají slova svůj význam jen díky své roli ve větách, při hledání významu je tedy třeba začít studiem vět. Význam věty jednoho jazyka je pak to, co ta věta sdílí s překladem do jazyka jiného.

Tenhle spis je hodně zajímavý ... dozvíte se o Quinově "experimentu" s radikálním překladem, vyjasníte si taky hodně pojmů potřebných při analýze jazyka, poznáte Quinovu tezi o neurčitosti překladu, Quine se také zabývá slovníky a lexikografií, atd. ...

„… věta je … analytická, je-li pravdivá díky významům svých slov, …(resp.)… věta je analytická, naučí-li se jí rodilý mluvčí přisvědčovat tak, že se naučí jedno nebo více z jejích slov.“

„… větu lze pokládat za pozorovací pro skupinu, pokud je pozorovací pro každého z členů, jestliže všichni „svědci“ události jsou svolní souhlasit či nesouhlasit …“

... ale pozor ...

„věta může být pozorovatelná pro každého z různých mluvčích, aniž by byli tito mluvčí způsobilí s ní souhlasit ve stejných situacích“

20 02.03.2016

Taky jsem se do čtení pustila spolu se synem ... máme za sebou druhý díl a mé hodnocení se nemění ... příběh, který zajímavou, dobrodružnou formou podává dětem (a jistě nejenom jim :-) nechcí říct přímo odpovědi, ale určitě zajímavé úvahy a podněty na otázky, na které se ptáme i my, dospělí: Je možné cestovat napříč vesmírem? Jsou tam venku, ve vesmíru, Marťani nebo prostě bytosti z jiných galaxií anebo prostě jen jiné formy života? ... si zaslouží vysoké hodnocení :-).

20 22.02.2016

Merle v tomto příběhu zaujal pozici spisovatele-historika, který chce zachytit povahu jednoho „revolučního dne“.

On sám o tomto příběhu píše: „ ... snažil jsem se jenom zůstat věrný svým pocitům vůči nanterrské skutečnosti a o těch se dá povědět jedině to, že byly smíšené, spojoval se v nich souhlas s odporem a nesouhlas se shovívavostí. … Osobně bych býval raději událostem, jichž jsem byl svědkem, poskytl ovšem jasnější odpověď. Na druhé straně však nevím, proč – z jakého oficiálního důvodu – bych měl předstírat, že mám jasné stanovisko, když to není pravda.“

Souhlasím s komentářem "eraserhead" níže - a ano, příběh mě zaujal, jak formou tak obsahem děje.

„Dělníci jsou ostatně teď pár metrů ode mne, přemýšlím o nich, ale popravdě řečeno se na ně vůbec nedívám. Davida zaplavil pocit viny ... Za sklem univerzity pozoruje, jak v jejím okolí dělníci kladou asfalt. Pak se dokonce odhodlá s jedním promluvit:
David ukázal prstem na asfalt.
– Je to dřina?
– Normál. Hlavně je to špinavé.
– Proč ty rukavice?
– Kvůli rakovině.
Abdelaziz se usmál.
– Ale pořád s asfaltem nedělám. Jsem lešenář.
– Lešenář?
– Stavím bednění na beton.
– Jsi tesař?
– Bednění není ze dřeva, ale z kovu.
– Bednění z kovu?
– Vždycky taky ne. Ze dřeva pro drsné plochy, z kovu pro hladké.
Abdelaziz se vesele rozesmál.
– Vůbec nic o tom nevíš!
David zakroutil hlavou. To je pravda, vůbec nic o tom neví. O myšlenkách ano. O těch, které našel v knihách. Ale o věcech neví nic.
– Co studuješ? zeptal se Abdelaziz.
– Sociologii.
– Sociologii? opakoval Abdelaziz ztěžka.
– Studuji společnost.
Abdelazizovy živé oči zajiskřily.
– A co potom? řekl dobře naložený. Studuješ společnost, a až ji prostuduješ, tak ji změníš?
– Doufám.
Abdelaziz se rozesmál. David ho objal pohledem, byl uchvácen radostí a energií, které z něho vyzařovaly. Alžířané obvykle mívají hrozně smutné oči.
– Jsi aktivista? zeptal se David.
Abdelaziz svraštil obočí a David dodal:
– Myslím politicky.
– To víš, odpověděl Abdelaziz a pokrčil rameny, aktivista! Když tu člověk není doma.
A pokračoval:
– Na každý pád pro mne existují věci důležitější.
– A co to je, ty důležitější věci? zeptal se David. Tak ho to překvapilo, že se mu z hlasu vytratila barva.“

20 22.02.2016

"Zvířata, z nichž jsme si učinili svoje otroky, opravdu neradi považujeme za sobě rovná."
(Charles Darwin)

Zapomenutá knížka z mých školních let, znovuobjevená v knihovně, ... vypráví nebo spíš podává zprávu o vědeckém projektu – šimpanz Nim – pokusu dorozumět se s jiným živočišným druhem pomocí lidské řeči, resp. naučit šimpanze vyjadřovat se pomocí symbolického jazyka - znakové řeči. Projekt se uskutečnil na Kolumbijské univerzitě a podílelo se na něm mnoho odborníků z různých oborů, jako psychologové, pedagogové, lingvisté, apod.

A proč právě šimpanzi? Jsou inteligentní, zvídaví, žijí v sociální skupině – a ač si to třeba nechceme přiznat, žijí sice po svém, ale v podstatě jako my, lidé. Projekt se snažil dokázat, že jsou schopní nám sdělit jak se cítí, vyjádřit, že jsou nemocní, prostě vyjádřit emoce. Nimův režim počal u nemluvněte, bylo s ním zacházeno jako s lidským miminkem, s cílem naučit ho porozumět gestům, postupně se pak přešlo na učení pomocí znakové řeči, Nim byl „vychováván“ jako neslyšící dítě a bylo sledováno, zda dokáže vnímat v kontextu a správně pak použít znaky... a Nim dokázal (a tím splnil cíl projektu), že šimpanzi dokáží používat jazyk spontánně a vytvořit smysluplnou větu, že nejsou jen vycvičení v určité situaci použít určitý znak.

Knížku jsem četla poprvé někdy ke konci základní školy (biologie mě vždycky bavila) a Nimovi jsem fakt fandila :-). Rozhodně se jedná o zajímavé čtení ... a nejen pro fanoušky biologie a etologie.

20 12.02.2016

Je tomu už dávno, co lidé začali věřit, že lidské štěstí můžeme získat díky hmotným majetkům ... my, lidé, jsme si postupně zvykli na zbytečný komfort, který zcela přesahuje naše základní potřeby. Jde o pokrok, který lidstvo vnímá jako samozřejmost. .... Pan Kohák se v této knížce (a stejně tak i ve všech jeho pracích) ptá: "Proč se stalo samozřejmostí, že se musíme mít lépe než naši předkové a žít pohodlnější život?"

... a odpovědi nevyznívají zrovna optimisticky:
"Pokud se lidstvo nedokáže zbavit slepého předsudku své vlastní nadřazenosti, bude se dál vzájemně vraždit a ničit přitom Zemi až do vyhlazení všeho života."

... obzvlášť pod zorným úhlem filozofa:
"Co potom ale znamená ono „pro dobro člověka“? Vždyť dobro se neodvozuje od člověka. Patří všemu bytí ... člověk je jen jednou součástí, společenství všech bytostí. Jeho dobro má své oprávnění, protože i v člověku žije život, který touží po žití. Jenže to oprávnění není o nic větší – a také o nic menší – než oprávnění jiného života, vlků či racků či krav. Člověku náleží jeho místo, avšak to náleží všemu životu. Jde o to, aby se člověk naučil žít v harmonii s životem, ne na jeho úkor. ... Nestačí, aby člověk pečoval o prostředí svého života. Je třeba, aby zajistil i prostředí života bobrů, vlků a skokanů zelených. A pokud by se vás někdo ptal: „K čemu je dobrý skokan zelený?“, optejte se ho na oplátku: „A k čemu jste dobrý vy?“ Neboť odpověď je stejná – protože jsem, protože toužím být – a protože s úctou uznávám i touhu všech ostatních po životě. To je, oč jde: o úctu – a lásku – ke všemu životu."

"Po celá tisíciletí žil člověk v závislosti na přírodě a mohl se na ni spolehnout. Po celá tisíciletí měla příroda všechny vlastnosti, které křesťané přičítali Bohu. Byla mocná, nekonečná, tajemná, vše obklopující, vše zahrnující, milosrdná, spravedlivá a odpouštějící, není divů, že Spinoza píše o Deus sive natura, o Bohu, či jinými slovy o přírodě. Lidé se nemuseli starat o
nic než o své malicherné hádky a zájmy, mohli ve svých válkách kořistit a pustošit přírodu s jistotou, že ať způsobí sebevíc škod, příroda jim odpustí, příroda to nahradí, že přírody bude vždy víc, než lidstvo dokáže změnit."

20 21.01.2016

„Lidé mají různé sny. Mým odvěkým přáním bylo navštívit Austrálii. Přečetl jsem již v dětství všechny knihy o této zemi, které se mi dostaly do rukou, a stal jsem se vášnivým obdivovatelem jejích přírodních krás a zajímavostí. (...)"

Zdeňku Veselovskému, nejen zoologovi, ale také etologovi, mj. s ohromnou škálou znalostí nejrůznějších stránek ekologie, ale také behaviorální biologie se jeho sny splnily a výsledkem je několik krásných knih.

"Motivací k napsání této knihy nebyla jen láska k přírodě, ale zároveň i zlost na ty, kteří se ani nenamáhají pochopit tak jednoduchý fakt, že bude-li přístup člověka k přírodě nadále tak bezohledný, musí to nutně vyústit v přímé ohrožení existence celého lidstva."

20 16.11.2015

Proč je v názvu slovo „současné“ uvedeno v závorce? Ten, kdo si tuto knihu přečte, zjistí, že podle autora je filozofie stejná jak v antice, tak i v dnešní době. A pak také podle Petříčka nemá smysl zabývat se otázkou, čím se filozofie zabývá, protože kdybychom se na ni pokusili odpovědět, ztratili bychom se v labyrintu - spleti filozofických systémů. Podívejte se tedy na jednotlivá témata, která nám autor předkládá a zjistíte, že se postupně začnou "otevírat" ... a ... pak objasňovat ... proto začíná Platónem a jeho mýtem o jeskyni, je to "symbol filosofie samé, je v něm znázorněno jak její tajemství, tak její dramatičnost“ ... tady končí mýtické chápání světa ( kde neklademe žádné otázky, protože odpovědi jsou dány předem) a ... protože svět se problematizuje a my lidé jsme si začali klást otázky ... vzniká filozofie: „Tedy je svět filosofie světem ne-jistoty proti dřívějšímu světu jistoty.“

S Platónem si tedy vymezíme "hranice našeho světa" a my se můžeme začít ptát :-)... a jak se nám témata budou odkrývat ... postupně hledat odpovědi :-).

Myslím, že hlavním smyslem tohoto Úvodu je ... abychom chtěli víc ... víc otázek a víc odpovědí :-).

20 26.08.2015

Právě jsem dočetla další ze skvělých Ecových literárních experimentů... v jeho knihách se my, čtenáři, stáváme součástí jeho "literárních pokusů", jak sám Eco říká, text je jenom "líný nástroj" a od svého čtenáře vyžaduje, aby část práce odvedl sám ... a to je přesně to, co mně na jeho knihách láká, přitahuje a baví :-)
... četba Ecových příběhů je vždycky hodně subjektivní záležitostí ... každý čtenář je nucen sám si "dotvořit" fiktivní svět, který nám Eco předkládá, jsme nuceni přidat své zkušenosti, zapojit své estetické cítění (grafická úprava a ilustrace téhle knihy jsou třeba pro mně naprosto úžasným estetickým zážitkem a po celou dobu četby jsem si tuhle knihu naprosto užívala), a tak jsem "poslechla" autora:

"... četl jsem pomalu a vychutnával si větu, úryvek, kapitolu ..." ... a text se sám začal skládat do sdělení ... "jako kdyby se mi něco samo ukládalo do paměti ... jako kdyby jediné slovo vyvolávalo tisíc dalších ..."

"Co všechno shromažďuje paměť ve své prostorné jeskyni? ... V tajných a nepopsatelných záhybech? ... tam kde se setkáváme se sebou samými?"

"Musíme se naučit chápat své limity, ten moment, do kterého nemůžeš a pak už ano ..."

Dokonalé :-).

20 03.08.2015

Mám ráda sci-fi, fantasy, vtipné a inteligentní čtení, proto jsem se již nějakou dobu chystala na Kurta Vonneguta Jr., který dle přečtených anotací a komentářů všechny tyto podmínky splňuje. Moje první volba padla na Galapágy (mám taky ráda dobrodružství a přírodu :-) ... a jak to dopadlo s mojí volbou?
Stala jsem se obdivovatelkou Kurta Vonneguta :-).

A teď ke knize: Po přečtení této "analýzy" lidského plemene, kterou nám podává duch lodního dělníka (milion let poté), zjistíme, že zdrojem všech problémů, které kdy lidstvo mělo a nejspíš i mít bude, jsou naše příliš velké a ulhané mozky, ... jedinou útěchou nám může být, jak nás informuje náš vypravěč, že milion let poté, co lidstvo spáchalo svoje prolhané plány, se lidstvu mozek zmenšil natolik, že nám lidem přestal "ubližovat" svými ulhanými výmysly :-).

A ke Galapágám: zrodily se před 5-10 miliony let z oceánu a neexistoval na nich žádný život, nikdy nebyly spojené s pevninou a tak se na ně veškerý život musel dostat z jiné části světa a překonat přitom min. 1000 km /vzdálenost od nejbližší pevniny/ ... už jen tahle jediná informace dává tušit skvělý námět ...

... a věřte, že Vás, kteří máte rádi inteligentní příběh, rozhodně tahle kniha nezklame :-).

20 20.07.2015

Bohatá je řecká tradice ... básník Ovidius z ní vybral báje a legendy, ve kterých se vypráví o proměně člověka ... bylo to krásné čtení.

Byl to na "počátku" krásný věk :-):
"Zlatý vzešel nejprve věk, kdy zákona, soudce
člověk byl prost a od sebe sám ctil věrnost a právo.
Nebylo trestu ni strachu, a hrozivá slova se nečtla...
od sebe sama vše též jim dávala svobodná země:
ještě se netkl jí rýč a pluh ji nezranil dosud;
člověk, spokojen jídlem, jež poskytla příroda sama, ...

… a pak to začalo:
"... Ne však obilí jen ... si člověk od půdy bohaté žádal: on pronikl do útrob země,
z nich pak kopat se jal též poklady, ...
ocel již zločinná vzešla a zločinnější než ocel zlato,
vzešla i válka, jež bojuje obojím kovem ...
Ihned vtrhl v ten věk, jenž z nejhorší rudy byl stvořen,
veškeren hřích, a stud a pravda i poctivost prchla,
na jejich místo pak nastoupil klam a podvod a šalba,
násilí, úklady, lest a zločinná k majetku láska…" (Čtvero věků)

… a tak už to bohužel zůstalo od dávných dob až dosud … a že se s tím dávní bozi snažili vypořádat :-):
„Dnes na celém světě, kde moře kol dokola šumí,
zahladit musím to plémě smrtelné! Přísahám slavně
při vodách podsvětní říše, jež plynou styžskými háji:
vše jsem vyzkoušel dřív! Leč úd, jejž nemožno zhojit,
nutno je odříznout, zdravá by část se nenakazila…" (Lykáón)

… a tak nezbývá než dodat, že :
"Rozkoše nezkalené není na světě:
vždycky k radosti nějaká starost se přimísí …" (Mínós)

Byl muž, jenž ze Samu pocházel, prchl však z něho
před pány,...
Ten muž postřehl duševním zrakem
všechno, co lidským očím kdy příroda vzala a skryla.
Když pak prozkoumal vše svou bdělou prací a duchem,
předkládal veřejně nauku svou a mlčícím žákům,
žasnoucím nad jeho slovy, rád vykládal velkého světa
počátky, příčiny všeho …" (Pýthagorás)

20 02.06.2015

Knihy paní Vaňkové, ty historické, mě provázejí už dlouho a podle mě jsou skvělé. O něco později jsem poznala paní Vaňkovou také jako spisovatelku dobrodružné literatury, "říznuté" jak jinak než opět historií - Černá sága byla také skvělá. A vlastně teprve celkem nedávno jsem zjistila, že je tato autorka také spisovatelkou sci-fi a tak, celkem logicky moje volba padla hned na první z nich - na autorčinu prvotinu a nezklamala, naopak ... našla jsem vlastně vše, co mám ráda - sci-fi, dobrodružství, a také historii ... no a kupodivu i romantiku, tu jsem u sci-fi sice nečekala, ale na druhou stranu, v knihách paní Vaňkové, ji prostě čekejte :-).

Skvělý námět - vyspělá civilizace, která tu byla již před tou naší a která se k nám na Zem "vrací" (za pomoci mimozemské civilizace) s posláním opět zalidnit Zemi po katastrofě, kterou naši předci na Zemi dopustili - inspirace od Dänikena? (pár jeho knih jsem četla).

A teď ke knize samotné: na začátku čistě sci-fi příběh Země - Adalé (idylická planeta, která se nakonec ukáže, až mírně despotickou a která poskytne pozemšťanům azyl) … to vše je nutné, abychom pochopili. Na tomto pozadí se odkrývá příběh „posledních“ lidí, z technicky vyspělé civilizace, která žila na naší planetě před námi a která se přesto dokázala „vyhubit“, pozvednout svou vyspělou techniku sama proti sobě. Cíl těchto posledních lidí je jasný … znovu zalidnit Zemi. A v tuto chvíli se nám otevře romantický příběh (ano – romantický – jak už jsem řekla, u paní Vaňkové tu romantiku prostě čekejte, ať už píše knihu jakéhokoliv žánru) padesáti klonů Tarenů, několika cíleně zplozených dívek R a pár děti vzniklých z lásky posledních lidí (jako Neo a Ré), ti všichni míří na Zemi, jejich cíl je jasný „milujte se a množte se“, ovšem je tu drobná komplikace, Země už obydlená je, nesetkají se s pustou planetou, ale s naší celkem „nedávno“ zrozenou primitivní civilizací, ve které se snaží splnit své poslání, a tak se přes dobrodružný počátek jejich cesty za doby „úsvitu naší civilizace“ dostaneme celkem očekávaně až k „historické“ etapě naší civilizace, a když si tím vším projdeme … pochopíme … že cílem jejich cesty bylo JEDINÉ – zakotvit v tomto světě a obstát – prostě získat domov a naplnit tak svůj vlastní život.

20 29.05.2015

Mám paní Pawlowskou ráda, z jejích knih, plných veselých i vážných citátů, postřehů, rad ... cítím lehkost s jakou jsou psané a čtené v tu správnou chvíli mě potěší a pobaví, občas si říkám, že by nebylo od věci se jejími radami sem tam i řídit :-):

"Většina časopisů tvrdí, že pro ženu je ideální, když ... si dokáže vždycky poradit sama. ... Já žádné velké ambice, vystačit si sama, nemám. Zase mne v dětství poučila teta. Za prvé řekla, že ona nikdy nechtěla být holkou do nepohody, že chtěla být vždycky naopak dámou v pohodě ..."

20 15.04.2015

Detektivka s mizerným historickým pozadím, taková kniha na rozptýlení na středně dlouhou cestu vlakem.

20 10.10.2014

Docela příjemné, ne nijak depresivní, spíš melancholické čtení o dozvucích dospívání ... o prohrách v lásce, v přátelství, v rodině ... a o pokusu, jak se s nimi vypořádat. Příběh se odvíjí formou vnitřního monologu hlavního hrdiny-autora, který se nám, čtenářům, snaží zprostředkovat svůj vnitřní svět, svůj způsob prožívání všech těch životních událostí, které ho v dospívání ovlivnily.

A nebyly to jen všechny ty životní peripetie, ale také prostředí ve kterém vyrůstal ... malá vesnice. Zprostředkovat nám, čtenářům, stejným způsobem, jako vnitřní svět, i ztracenou podobu kraje, ve kterém vyrůstal, s jeho vztahy a vazbami, ale taky poetikou, se ovšem autorovi už tak úplně nepovedlo, alespoň mě tak úplně neoslovilo, a vzhledem, k tomu, že jsem právě tohle (vzhledem k názvu knihy) očekávala jako stěžejní téma, tak budou muset 3 hvězdičky stačit.

19 19.07.2017