BabaJaga11 komentáře u knih

Opět skvost získaný v polici na knihy vyřazené z obecní knihovny. Kniha se mi četla moc dobře, dokonce i na terénní služební cestě, která byla dost únavná. Tím spíše jsem soucítila s hlavním hrdinou, mladým lékeřem, který se snaží dělat to nejlepší, co dovede, v "zapadákově", kde "lišky dávají dobrou noc", kde je tma a zima, žádné kino ani divadlo, žádný městský ruch a jiné věci, tolik atraktivní pro mladého člověka...

Líbilo se mi, že mladý lékař ze sebe nedělá žádného borce, ale naopak připouští nedostatek znalostí a zkušeností a možnost pochybení. Někdy váhá, ale nakonec ho pocit zodpovědnosti za pacienty naplní odvahou a pouští se i do operací v daných podmínkách riskantních, které obvykle dopadnou dobře. Má vedle sebe několik dalších pracovníků nemocnice, kteří jej podporují (tedy žádné posměšky, házení klacků pod nohy ve stylu "ať ukáže, co umí" – leckde by si z toho mohli vzít příklad i dnes, na pracovištích se řeší osobní spory a pacient či jiný předmět zájmu a práce trpí). Některé zapeklité případy mu nedávají spát, někdy musí ještě před léčením pacientů běžet do svého pokoje a hledat pomoc v knihách... to se ale pacient nikdy nedozví.

Zaujalo mě, že na to, v jaké době a kde se děj příběhů odehrává, byly nemocnice zřejmě slušně vybaveny (ovšem nesrovnatelně s poměry dnes!), dokonce i ta v "zapadákově" trpěla více nedostatkem personálu (zvláště kvůli válce – zkušenější lékaři museli být k dispozici vojákům na frontě) než vybavení a léků. I fakt, že měl mladý lékař k dispozici nejmodernější odbornou literaturu, nasvědčuje tomu, že naše představy o zaostalosti Ruska jsou, i pokud jde o dávnější historii, značně přemrštěné.

54 22.08.2019

Úlovek z dobročinného bazaru, který bych si po přečtení byla bývala moc ráda nechala, i to místo na tuhle knížku bych někde vyštrachala... jenže je třeba, aby si ji přečetlo co nejvíc lidí.

Žijeme v podivné době. Na jedné straně máme jásat nad davy uprchlíků z jiných zemí a kultur, kteří proudí do Evropy anonymně, často bez dokladů, s cílem získat svůj díl z blahobytu globálního severu, avšak ne již tolik svojí prací k tomuto blahobytu přispívat. Na straně druhé máme schvalovat bombardování jiných uprchlíků, kteří měli jen tu smůlu, že se narodili v Palestině a že se kdysi mezinárodní společenství rozhodlo, že v této oblasti – a nikde jinde – bude židovský stát. Protože je to historické území Židů. Jenže to území nikdy nebylo jenom jejich. A už dlouho nebylo jejich vůbec. A tak začal experiment s názvem Izrael. Hodně krvavý experiment...

Představte si, že by k nám s posvěcením OSN a světových mocností dorazili příslušníci nějakého národa, který by trval na tom, že tu žil před mnoha staletími a že na tuto zemi má nárok. Že se máte vystěhovat ze svého domu, nechat vše, tak jak je, že si smíte vzít jen několik málo osobních věcí. A na zbytek života byste skončili v nějakém provizorním táboře. Neměli byste pocit, že se děje bezpráví? Nechtěli byste svoji zem získat zpět pro sebe a pro své děti? Třeba i silou?

Neomlouvám terostistické útoky, které se dějí vůči Izraelcům. Zároveň se ale nemůžu zbavit dojmu, že Západ a Izrael si ty teroristy tak trochu vychovali sami. A nejen v Palestině. Je smutné, že nakonec za vše zaplatí obyčejní lidé, kteří by se nejspíš, alespoň kdysi, když to všechno začalo, dokázali mezi sebou domluvit.

Palestinec je dle západního narativu terorista, zatímco uprchlík z Afghánistánu, Nigérie, Súdánu a mnoha dalších zemí Asie a Afriky je uprchlík a nikdo se ani neodváží zkoumat, jestli není příslušníkem organizace Al-Kaída, Boko Haram či jiného teroristického uskupení. A tak je dle všeho správné v případě prvním ostřelovat tábor civilního obyvatelstva, ve druhém pak tolerovat vše, co do Evropy příchozí uprchlíci provádějí domácímu obyvatelstvu, včetně násilných trestných činů.

Žijeme v podivné době... jakobychom ztráceli srdce i zdravý rozum. Kniha Jitra v Dženínu dává nahlédnout do srdcí Palestinců – i do podmínek, v jakých i dnes mnozí žijí. Nikdo z nás by si tak žít nepřál. Skutkem křesťanské lásky není posílat nové a nové zbraně k nastolení míru. Někdy stačí pochopit. Ozvat se a nesouhlasit. Zastat se těch, kteří jiné zastání nemají.

53 22.09.2024

Krásná kniha, i když velmi smutná a děsivá, pokud si uvědomíme, čemu všemu byla vystavena nejen babička Dieu Lan a její rodina, ale celý vietnamský národ. Dojemná je soudržnost rodiny a snaha pomáhat i za situace, jako byl velký hladomor. Nejsmutnější ale není to, co se stalo, nýbrž to, co se děje zrovna teď, protože lidé jsou nepoučitelní, za své vůdce si opakovaně volí psychopaty, kteří je ošidí medovými řečmi... a pak to všechno skončí katastrofou.

Alespoň dva krátké citáty – velmi pravdivé a stále aktuální:
"Války mají moc změnit jemné a kultivované lidi v monstra" (str. 90)

"... kdysi jsem si myslela, že my máme svůj osud ve svých rukou, ale tehdy jsem zjistila, že v době války jsou normální občané jen pouhými listy, které opadají po tisících či milionech, když se vzedme jediná bouře" (str. 103)

53 08.08.2024

Z dobročinného bazaru, kde tuto knížku nikdo nechtěl. Na čtení do vlaku fajn kvůli malým rozměrům a nízké hmotnosti, ale to je asi tak vše, co mě napadá. Dočetla jsem, protože mě zajímalo, co se z příběhu vyvine, jak to celé dopadne, ale přišlo mi to spíše ufňukané a moc humoru jsem v knížce nenašla.

Věkově samozřejmě nejsem cílová skupina, ale myslím, že by mě kniha nezaujala ani v době, kdy mi bylo -náct. Navíc dobře napsaná kniha pro děti a mládež často zaujme všechny věkové kategorie, což tady moc není. Připadá mi, že tím, že autorka žila v emigraci a její knihy zřejmě nemohly nějakou dobu vycházet, vzbudily v 90. letech 20. století více pozornosti, než by možná zasloužily. Nu ale čekají na mě ještě minimálně dvě další knihy této autorky, opět z dobročinného bazaru, tak uvidím, třeba to bude lepší. I když patrně pak poputují do knihobudky...

53 27.10.2023

Z dobročinného bazaru. Kniha mě nejdřív upoutala obálkou, poté i anotací. Čtení mě ale bohužel dost zklamalo. Dvě třetiny knihy mi připadaly zbytečně roztahané a ufňukané. Možná sehrálo roli to, že jsem si v poslední době oblíbila knihy, v nichž jsou závažná témata líčena jednoduchým, syrovým způsobem. A tady je závažných témat, která se dotýkají hlavního hrdiny Nicka, plno: vražda, sebevražda nejlepšího přítele, v dětství úmrtí bratra, manželská nevěra a to zdaleka není vše. Jenže toto vše se dle mého názoru ztrácí v záplavě zbytečných slov a vět, alespoň tak mi to připadalo. A navíc mi bohužel žádná z postav nepřipadala natolik sympatická, abych jí fandila či se s ní dokonce ztotožnila.

Teprve v poslední třetině knihy jsem začala tušit, že mnoho z toho, co bylo "jen tak mimochodem řečeno", pro pochopení celého příběhu význam má. I tak si ale myslím, že kdyby byl autor o něco stručnější, čtivosti by to jen prospělo. A závěr mě překvapil, i když... no, řekla jsem si, že ti Američani jsou fakt střelení... Knihu posílám prostřednictvím jiného dobročinného bazaru dál, snad se někomu zalíbí víc než se líbila mně.

53 18.08.2023

Náročné čtení. Děsivé. U mě dost nevhodně zvolené do pracovního týdne s přehršlí úkolů. Některá místa jsem musela přečíst hodně rychle, žádné vychutnávání vět, jinak by se mi o tom v noci zdálo a kdoví, zda by mě to neuvrhlo do podobného chaosu, v jakém se nacházel Thomas... alespoň jsem měla pocit, že stát se to může komukoli.

Velice oceňuji, že autor knihu napsal. Musel přece celé to peklo prožívat znovu ostatně, kdesi to i nenápadně zmiňuje. Také mi připadá moc hezké, že zmiňuje všechny přátele, kteří mu navzdory mnoha jeho nezvládnutým, vesměs negativním emocím, jsou nablízku Když už to občas někdo přestal zvládat, časem se objevil někdo jiný.

Proč si přečíst Svět v zádech? Lidská psýcha je nevyzpytatelná. Cokoli se může jednoho dne pokazit ale někdy se tomu dá alespoň malinko předejít, jak ukazuje i Thomasův příběh. Pro ty, kdo bojují podobně jako Thomas, může být kniha velkou inspirací. Hlavně ale, jak podotýká uživatelka Arkagas, vyprávění o bipolární poruše z první ruky může pomoci blízkým takto nemocných lidí.

53 18.05.2023

(SPOILER) Z dobročinného bazaru nebo z knihobudky, už vlastně nevím. Kniha mě několikrát odradila od čtení svým miniaturním písmem. Holt, můj zrak na blízko už není to, co býval :-). Nakonec jsem ale neměla do vlaku jinou vhodnou knihu (tato je právě díky drobnému písmu velmi tenká), a tak konečně tato knížka o požáru ve vsi Doubnici přišla ke slovu.

Děj začíná líčením života na vsi poblíž Jičína. Život prostý, selský, zdánlivě idylický, vždyť byla zrušena robota a lidé jsou najednou svobodní, nemusí pracovat na panském, nyní dělají jen na sebe. Jestli dříve zvládli i robotní povinnost tak, že jejich statky vzkvétaly, povede se jim teď ještě líp, zdálo by se... Jenže tak jednoduché není, z roboty bylo nutno se vyplatit, mnozí sedláci se zadlužili... A že někteří své dluhy ještě prohlubovali nezřízeným pitím... bohužel, to je odvrácená tvář svobody a neplatí to jen pro období po zrušení roboty.

Někdy stačí málo, aby nakonec vše vyústilo v tragédii, kterou nelze vzít zpět. Obyvatelé Doubnice byli ze dne na den bez střechy nad hlavou. Domy a téměř vše ostatní jim vzal požár, ledva vyvázli životem. Na dalších stránkách autor popisuje, jak se obyvatelé Doubnice pod vedením rychtáře Daniela Samohrda stmelili a vystavěli ves novou. Povedlo se navzdory různým osobním rozepřím či propuknutí prusko-rakouské války v roce následujícím po požáru.

Líčení vývoje mezilidských vztahů i stavby vesnice po požáru je napínavé, takže knihu jsem přečetla velmi rychle, i navzdory malinkému písmu. Pozitivně hodnotím, že postavy, které se projevují spíše negativně, nejsou autorem úplně zatracovány. U Martina Borta a jeho ženy Anežky autor popisuje jejich vnitřní zápas, oběma přiznává díl viny za nefunkční manželství (byť u Martina je podstatně větší), což byl nakonec spouštěč tragédie pro celou ves. Nakonec však příběh skončí smířlivě i když konec je trochu otevřený.

Doubnici se mi v mapě nalézt nepodařilo. Snad je dnes součástí jiné obce na Jičínsku, anebo si ji autor, na rozdíl od ostatních obcí jmenovaných v knize, vymyslela. To mě trochu mrzí, stejně tak bych ráda věděla, zda některé z postav obyvatel Doubnice byly historicky doložené (třeba pod jiným jménem), anebo jde o autorovu fantazii.

53 24.04.2023

(SPOILER) Dočetla jsem už před měsícem a zatímco na psaní komentářů některých knih se vyloženě těším, tady jsem si nebyla jistá ani jak hodnotit, ani co napsat. Příběh na mě působil dost ponuře. Kupodivu ne proto, že se odehrává za války, ale nejspíš právě díky Skandinávii, v níž se odehrává. Přitom je to tak krásné místo... jenže mezilidské vztahy jsou někdy o poznání horší. Z rodiny, kde mladá Johana našla útočiště, jsem měla rozporuplné pocity a vlastně žádná postava mi nebyla nijak zvlášť sympatická. Vztahy v rodině mi připadaly dost mrazivé a divné... podobné pocity mívám ze severských krimifilmů, které občas shlédnu (do čtení severských krimi se pro jistotu raději nepouštím). A kdo ví, jestli ta ponurost a mrazivost příběhu nebyla určitým předznamenáním autorova osudu, který ve věku 42 let spáchal sebevraždu.

Závěrečná cesta Ragnara a Johany dál a dál na sever je určitým způsobem symbolická a snová. V protikladu stojí Johanin smysl pro povinnost, pocit odpovědnosti za rodinu a přátele v Německu, a Ragnarova snaha hodit vše za hlavu, nestarat se o dluhy rodinného statku a před vším utéct.

53 23.01.2023

První kniha trilogie o Jakubu Krčínovi, mocném rodu Rožmberků, Jiříku Bezejmenci, Rušikvárovi a selských rebelech se mi dostala do rukou až jako poslední. Po přečtení mám chuť přečíst si další díly trilogie znovu, i s volně navazující knihou "Hodina závrati", a neudělám to jen proto, že na přečtení čeká záplava dalších knih.

V této knize se seznámíme s Jakubem Krčínem v době jeho mládí – již tehdy se jeho život protne s životem Jiříka Bezejmence, tehdy malého chlapce. Vilém z Rožmberka je Krčínovým vrstevníkem, seznamujeme se i s jeho sourozenci, zejména mladším Petrem Vokem a Evou.

Románové postavy Niny Bonhardové jsou živí lidé z masa a kostí – zmítáni vášněmi a pochybnostmi, měnící své názory, tu se klonící na stranu dobra a soucitu, tam projevujícími nesmyslnou krutost. Autorka před psaním svých děl pátrala v archivech, kde zejména činy šlechty a vyšších úředníků byly podrobně zaneseny, bezbochyby v nich lze však nalézt i jména sedláků, kteří se provinili proti dobové morálce a byli vystaveni právu útrpnému.

Do jaké míry lze z archivních záznamů rekonstruovat charakterové vlastnosti jednotlivých aktérů? Zčásti to asi možné je – a zbytek si autorka musela domyslet, tak, aby věci dávaly smysl. Po přečtení této knihy jsem začala trochu jinak vnímat jak bouřliváka a "ďála" Krčína, tak i Viléma z Rožmberka, který se v dalších dílech jako člověk na první pohled zapšklý (ve skutečnosti však těžce životem zkoušený).

Naopak zde možná nenajdou tolik pochopení selští rebelové... zdá se přece, že se o ně pan Krčín stará, nebo snad ne? Nechtějí toho moc? V dalších dílech se ale dozvíme, že jejich život byl tak těžký, že si to dnes nedokážeme představit.

Celá trilogie je dobře promyšlená a i když jde o faktograficky bohatý historický román, děj je natolik napínavý, že jsem se nemohla odtrhnout, ač tomuto žánru příliš neholduji. Za sebe rozhodně doporučuji!

53 14.10.2020

(SPOILER) Syrové vyprávění z doby 2. světové války, sepsané na základě skutečných událostí. Nacisté se dovedli "postarat" o každého, kdo se jim jakkoli protivil, i o jeho rodinu včetně dětí. Malý školák Martínek přijde jednoho předjarního dne roku 1942 o oba rodiče – v noci, zatímco chlapec spí, jsou odvlečeni do vězení a brzy poté popraveni. Chlapce se ujme babička, od ní je ale odebrán a umístěn v dětském domově pro děti vězněných a popravených v Praze na Jenerálce. Snaha cizích dobrodinců odvést chlapce do bezpečí se nezdaří a pro zachránce má tragické následky. Děti z Jenerálky končí v koncentračním táboře ve Svatobořicích na Kyjovsku, trpí hlady, bitím a hrozí jim smrt.

Z osudů malého Martina mrazí. Autor skvěle vylíčil dětskou nevinnost (Proč mě tu rodiče nechali? Pojedeme za maminkou a tatínkem do nemocnice? Proč je ta paní tak zlá?) jako protiklad nezměrné krutosti nacistického režimu, který svoji surovost nezastaví ani před dětmi. Chlapec i jeho kamarádi z Jenerálky jsou nuceni předčasně dospět. Je to zřetené v závěru knihy, ve Svatobořicích, kde jsou děti nuceny nejen k těžké fyzické práci, ale zároveň se ukazují jako životem protřelé (dovedou zorganizovat krádež potravin či útěk z tábora.

Kniha je smutná, ale přináší i naději. Každá hrůza jednoho dne skončí... Určitě doporučuji k přečtení... ne, opravdu to nebylo tak, že za Protektorátu se nikomu nic zlého nedělo. Co by asi říkali takoví, kteří si dnes stěžují na omezování svobody?

Kniha má otevřený konec, a tak se nedozvíme, zda po Martinově útěku z koncentráku nebyli zabiti jeho kamarádi. Také je škoda, že se v knize nedozvíme, zda inspirací byl osud konkrétního chlapce. Vodítkem by snad mohla být některá z knih, které o tzv. Svatobořických dětech vyšly, např. "Děti nepřátel Říše" od J. Čvančary.

53 05.10.2020

(SPOILER) Pro tyto expediční knížky ze Sibiře a Dálného východu mám velkou slabost. Podmínky, v jakých členové podobných expedic pracovali, jsou pro nás nepředstavitelné. Už jenom postarat se o sebe v drsné přírodě nebylo jednoduché – a což teprve provádět výzkum, psát denní zápisky, zakreslovat významné body do map? Před účastníky takovýchto expedic hluboce smekám!

Kniha U pramenů zlaté řeky se skládá ze dvou částí. První část je věnovaná tzv. 1 kolymské expedici, která proběhla ve 20. letech 20. století a mj. se zabývala nalezišti zlata v povodí Kolymy. I když prostředí, do něhož byl děj zasazen, bylo velmi atraktivní a expedice zažila i mnohá dobrodružství (často ovšem spíše nechtěná), přece jen bylo znát, že autor nelíčí svoje bezprostřední zážitky, ale vychází jednak z různých zápisků jiných lidí, jednak ze vzpomínek jednoho z účastníků, ovšem s odstupem několika desítek let. První část knihy mi tudíž připadala trochu moc popisná. To se sice objevuje třeba i u knihy V. K. Arseňjeva Děrsu Uzala, kde mi to nevadilo - asi proto, že autor hodně popisuje i flóru oblasti :-). Naproti tomu Ustijev, který byl mj. geologem, se hodně zabývá geologickou stránkou výzkumných expedic (to byl ostatně i jejich úkol - geologický průzkum), což mi zase tolik neříká. Myslela jsem tudíž, že dám tentokrát jen čtyři hvězdičky.

Ale ve druhé části knihy autor líčí svoje vlastní zážitky během výpravy k dosud neprozkoumané Anjujské sopce. Zhruba 650 km dlouhá cesta proti proudu několika řek – nejprve na motorovém člunu, poté na pramici, kterou čtyři muži na střídačku vlekli na laně, a nakonec i pěšky, byla nesmírně napínavá. Zajímavá byla i setkání s místními lidmi. Největší překvapení byla tchýně jednoho z účastníků expedice – babička si vezla domů na prázdniny vnuka... v kánoi... asi 200 km proti proudu :-). Nakonec to sice proběhlo trochu jinak, než plánovala, ale sám autor přiznává, že zkušená tchýně-lodivodka asi v určité chvíli zachránila jejich expedici, protože díky ní nasbírali zkušenosti, které později moc ocenili. Každopádně expedice dala všem pořádně zabrat – ale navzdory rozmanitým potížím, včetně lesního požáru, expedice cíle dosáhla a všichni se ve zdraví vrátili domů. Musím říct, že vcelku pohodovou cestu zpět jsem jim skoro záviděla :-).

53 02.08.2020

Nesmírně silná a otevřená kniha! Něco jsou dějepisná data – ale něco jiného svědectví přímých účastníků. O invazi spojenců na Sicílii a dál do Itálie jsem před přečtením této knížky nevěděla vůbec nic. Popis toho, jak kanadské vojenské jednotky, jichž byl F. Mowat součástí, bojovaly v nepřístupném hornatém terénu, leckdy vydané na milost a nemilost nejen dobře vyzbrojeným a vycvičeným německým vojskům, ale i hladu, žízni, nemilosrdnému vedru v létě a v zimě zase pro změnu mrazům, to vše s velmi špatnou výstrojí, bere dech. Mowat na jedné straně oslavuje sílu přátelství a odhodlání, na druhé straně nešetří armádní velitele, jejichž představy o průběhu vojenských operací udělané "od stolu" mimo bitevní pole byly leckdy nesmyslné a zbytečně stály životy mnoha vojáků. Píše o pokoře, smutku i slzách, ať už ze ztráty přátel, nebo ze vzpomínek na ně, či z děsivých zážitků – setkání s umírajícími vojáky, byť neznámými, patřilo k nejhorším. Je ironický i sebeironický a nebojí se psát ani o strachu, tom ničivém "červovi", jemuž je tak snadné podlehnout... Doporučuji!

53 23.07.2020

Četla jsem už před mnoha lety, a to i v originále. Byla to jedna z prvních knih, co jsem v angličtině přečetla – napsaná je velice čtivě.

Watson s Crickem byli bezesporu velmi schopní badatelé, ale někdy člověk potřebuje tu správnou inspiraci – a tu by možná vůbec nezískali bez Rosalind Franklinové, z které neustále tahali "rozumy". Měla jsem celou dobu pocit, že se ti dva na to, že se stali nositeli Nobelovy ceny, dost poflakovali, zatímco Rosalind dřela dnem i nocí v laboratoři. A paradoxně ona jediná z širokého okruhu spolupracovníků oceněna nebyla. Sám Watson ve své knize přiznává, že mu to po letech přišlo líto, už kvůli tomu, že Rosalind předčasně zemřela na rakovinu.

V tomto je uvedený příběh velmi aktuální – na ženy ve vědě se mnohdy kladou vyšší nároky než na muže, ale "smetanu" dost často slíznou jejich mužští kolegové či nadřízení. A to si u toho dotyčné občas zničí zdraví nebo předčasně zemřou (viz např. https://www.avcr.cz/cs/pro-verejnost/aktuality/Jak-skloubit-vedu-a-rodinu-ptala-se-konference-Women-in-Science/). Takže bohužel, ani mezi vědci spravedlnost a jiné vznešené hodnoty nehledejte.

53 18.06.2020

(SPOILER) Tak tahle kniha mě dost bolela – doslova! Nejde o snadné čtení a člověk musí plně soustředit, aby si zapamatoval rodinné vztahy, všechny ty levobočky starého barona, dlužníky a věřitele a podobně. To ale není to hlavní, co mi bylo až fyzicky nepříjemné. Kniha je sice plná plastických popisů přírody a belgického venkova, ale i zániku a zmaru v době, kdy šlechta ztrácí svůj vliv a naopak posilují šikovní, mnohdy ovšem ne úplně poctiví statkáři a další "podnikatelé".

Nejhorší je ovšem všudypřítomná krutost, nenávist a tupost, jež se prolínají celou knihou. Většina postav mi byla krajně nesympatická – starý baron i Sybilla se svojí odměřeností, sobeckostí a krutostí. Pochybná čest šlechtického rodu je zejména Sybille dražší než život její sestry, ačkoli co nevidět jí rodové sídlo spadne na hlavu, pokud je dřív dědeček nebude nucen přenechat věřitelům. Jan Norbert je jako onen pověstný brouk, který si kutálí svoji kuličku – naříká nad výdaji na živobytí, na to i ono, to by ho člověk skoro politoval, až se dozvíme, že je to všechno trochu jinak... Jeho žena se zdá být jednou z nejvíce natvrdlých postav celého románu.

Jediné mně sympatické postavy byla Jaja, sice prostoduchá, ale dobrosrdečná, aspoň co se jejího vztahu k přírodě týče. A pak malý Michálek, nadšený čtenář. Bohužel pro zbytek rodiny jsou ti dva v podstatě bezvýznamnou přítěží, což projeví i v tom, jak se rodina postaví ke smrti Jaji. Ne, opravdu bych nechtěla být součástí rodiny, kde se mezi sebou lidé vraždí, anebo se o to alespoň chtějí pokusit. A tak, i když autor vše vykresluje velmi detailně a věrně, nemohu dát víc než tři hvězdy.

52 17.11.2023

(SPOILER) Jak vidím někde slovo "rybník", hned to musím mít. Tedy hlavně je-li "rybník" v názvu knihy :-). Název této knihy mě fascinoval, přestože jsem netušila, co od ní čekat. A tak jsem si ji opatřila... a nechala ji nejméně dva roky čekat na přečtení.
Někdy se mi totiž stane, že když se na některou knihu moc těším, nechávám si ji na zvláštní příležitost. Ta v tomto případě nastala při služební cestě sice jednodenní, ale s mnoha hodinami strávenými ve vlaku. A časným vstáváním.

Potřebovala jsem ve vlaku neusnout. Tedy aspoň ne tak, abych přejela cílovou stanici. A díky Kacurovi a Mijuki jsem vskutku zůstala vzhůru. Zejména kvůli Mijuki. Ona vlastně byla také na cestě, kde plnila pracovní povinnost. A dokonce se jí to povedlo. Samozřejmě nám to v kontextu doby a existujících možností může připadat neuvěřitelné. Skutečně by kapři mohli přežít kilometry a dny cesty v nějakých džberech? A jak by je drobná Mijuki vůbec mohla unést? Popisuje sice, že neunese 20 ryb, jak bylo zvykem u jejího manžela, dokud žil, že jich může vzít jen 8, ale i tak by každý z těchto kaprů o velikosti ca 500 g potřeboval pro zdárné přežití alespoň několik litrů vody. A jak by zvládla nevylít vodu z džberů při cestě přes hory?

Existují doklady o tom, že v minulosti se od nás vozili kapři v tzv. lejtách, tj. dřevěných sudech, do velké části Evropy. Vzduchování nebylo, ale řeky a potoky s čistou vodou ano, takže bylo možné vodu vyměnit, nebo ryby "prolít" čerstvou vodou. Jenže lejty se vozily na vozech tažených koňmi a byly uzavřené. Na druhé straně, Japonci jsou houževnatý národ a mnohé z toho, co dovedou, je pro nás nepochopitelné. Tak kdo ví, možná se pěší putování s kapry přece jen zakládá na pravdě. Úřad pro zahrady a rybníky totiž existoval, touha po krásných kaprech do jezírek rovněž (důkazem jsou dnešní koi-kapři) a odněkud je příslušní úředníci vzít museli...

Jakkoli Mijukino putování s rybami a vše, s čím se cestou potýká, vypadá neuvěřitelně, což teprve po Mijukině příchodu do hlavního města! Ano, tady je příběh skutečně bizarní. Mám na mysli zejména soutěž vůní a její výsledek – kdo zvítězil i jaké to mělo důsledky.

Těšila jsem se na nějaký pro Mijuko alespoň trochu přívětivý závěr příběhu. Zasloužila si to! Domů se skutečně vrátila živá, zdravá a s bohatou odměnou... jenže kam se poděl domov? Mijuko byla bezesporu šťastná, když splynula s řekou, kapry a posléze i svým zesnulým manželem... Já jsem však byla rozpačitá a říkala si, že čekat happy end od středověku v Japonsku asi bylo hodně naivní. I přesto mě kniha zasáhla – poučila i pobavila, dala mi nahlédnout do historie prastaré kultury. Všem, kdo se zajímají o Japonsko a jeho dějiny, vřele doporučuji!

52 28.10.2023

Začátek mi připadal zmatený, ale to bylo nejspíš tím, že jsem vůbec netušila, že jde o druhý díl trilogie (ano, kdysi jsme se o ní učili na střední škole, ale kde ta mladá léta jsou...), přičemž autorka asi předpokládala znalost postav již z prvního. Také maloměšťácké prostředí, reprezentované "Ró" Häuslerovou, mě moc nepřitahovalo. Pak ale přišel popis historických událostí po požáru říšského sněmu v Berlíně a to mě vtáhlo do děje.

V knize se střídají životní úspěchy, prohry i tragédie rodin Gamzových a Kazmarových i několika dalších postav s mnoha dalšími dějinnými událostmi. S událostmi, které se dostaly do učebnic... tento díl končí Mnichovem a obdobím těsně po Mnichovu. Na posledních stránkách knihy vpochodují do Prahy německé holínky a nastává doba temna...

Nakonec jsem se rozhodla sehnat si a přečíst i první a třetí díl, jistě budou někde v knihobudce, podobně jako z obecní knihovny vyřazená "Hra s ohněm". Při čtení se mi vybavovalo, co mi o té době vyprávěla babička. Jak do odtrženého pohraničí padlo i naše okresní město, pouhých 7 km vzdálené od domovské obce. Když tam potřeboval za příbuznými nebo z jiného důvodu, musela se legitimovat. Se strachem, zda ji kontrola z nějakého důvodu nebude chtít zadržet. Nebo v jakém rozpoložení se domů vrátili muži, kteří měli (a chtěli!) bránit vlast... i to Pujmanová velmi věrně popisuje. Těžko říct, jak by to dopadlo... ale na tom, že jsme byli zrazeni a prodáni, už nikdo nic nezmění...

A "ideologický balast" najde se v každé době, samozřejmě pokaždé jiný. To až dalším generacím ty předchozí připadají směšné. Ano, můžeme kroutit hlavou nad tím, jak lidé tehdy uctívali Lenina a Stalina (samozřejmě ne všichni), ale budoucnost nikdo z nich věštit neuměl a z toho, co už se událo, ledacos nevěděli. Nesuďme. Vůbec nevíme, jak se příští generace budou dívat na nás, naši dobu a na to, koho jsme opěvovali a volili...

52 13.04.2023

(SPOILER) Knížka z dobročinného bazaru, už asi dva roky se "hřála" v mojí domácí knihovně – párkrát jsem ji otevřela a zase zavřela, přes 400 stránek popsaných velmi hustým a poměrně drobným písmem a dlouhé kapitoly mě opakovaně odrazovaly. Až teď došla na řadu v rámci "redukce" počtu knížek, aby bylo místo na ty nové. A ejhle, nakonec se z Chobotnice vyklubala jedna z těch knih, u nichž mě mrzí, že nemám víc místa – ale nemám, a tak poputuje do knihobudky. Myslím si totiž, že znovu bych ji nečetla, protože si ji budu pamatovat.

Doporučuji čtenářům s dobrou obrazovou představivostí, kteří zároveň dokáží skousnout knihy s delšími popisy krajiny či lidských charakterů a s celkově pomalejším rozjezdem. V takovém případě budete mít totiž pocit, že koukáte na film. Vše je vykresleno nesmírně plasticky. Ze začátku knížky, kde se popisuje kalifornské horko a sucho, bylo horko i mně a dostala jsem žízeň :-). Viděla jsem všechno to obilí, slibující dobrou úrodu, nahlížela na Annixterům statek, kde se vyráběly sýry, prožívala tvůrčí zmatky s Presleyem, ztrátu zaměstnání a novou naději v podobě pěstování chmele s Dykem a přála lásce Hilmy Treeové a Annixtera. Tolik nadějí a tak snadno byly zmařeny!

Ano, farmáři byli možná naivní, což je dost zarážející hlavně u těch, kteří měli dost vysoké vzdělání. Ale dost možná, že nešlo ani tak o naivitu, jako o nejvyšší míru zoufalství. Vždyť se ukázalo, že proti praktikám železničníhu trustu nemají sebemenší šanci uspět zákonnými prostředky (a nakonec jim nepomohla ani snaha uspět pomocí úplatků – neboť kdo platí víc, ten si diktuje podmínky). Bitva u vodního příkopu byla ovšem tragédií, kde sehrálo roli několik nešťastných náhod najednou. A pak už se vše hroutilo jako domeček z karet. Člověk si říká, že už přece všechno to neštěstí musí stačit... a musí být svědkem toho, jak v ulicích San Franciska zemře žena, matka malé holčičky, protože nemá nic k jídlu ani střechu nad hlavou... O kus dál probíhá okázalý večírek některých členů železničního trustu, na jídelníčku s ústřicemi, zcela čerstvým chřestem (paní si ho nechává speciálně posílat vlakem, aby nebyl starší než jeden den, pak už není k jídlu) a dalšími lahůdkami...

Až v závěru, kdy se Presley rozhodne opustit kraj, v němž ztratil své nejdražší přátele, se čtenář dočká momentu, kdy si může říct: "Vida, Boží mlýny přece jen melou..."

Celkový dojem mi trochu pokazil až úplný konec. Připadá mi, že tam je knížka až příliš optimistická a že kdyby autor to závěrečné filozofování vynechal, anebo alespoň zkrátil, udělal by lépe. Takže dávám nakonec čtyři hvězdičky, ale uvažovala jsem i nad pěti.

52 07.12.2020

Pozoruhodná kniha! Od P. Leviho jsem již přečetla knihu "Je-li toto člověk", kterou napsal krátce po svém návratu z Osvětimi. Její výpověď je na jedné straně syrovější, na straně druhé obsahuje množství filozofických úvah. U knihy "Příměří" je již patrný delší časový odstup od tragických událostí 2. světové války, neboť autor ji vydal až v 60. letech 20. století. A tak, navzdory dlouhé a strastiplné cestě domů, kterou kniha popisuje, navzdory nepohodlí, nezřídka i zimě a hladu, které bývalí vězňové stále ještě zažívali (bylo to na konci války a pak těsně po válce, tedy v době, kdy stále panoval materiální nedostatek a všechno bylo rozbité), je líčení cesty protkáno jemnou ironií i sebeironií. Někde jsem se dokonce nahlas rozesmála (třeba u líčení divadelních a filmových představení v tzv. Rudém domě), byť takových míst bylo jen poskrovnu, a naopak těch, z nichž stále ještě čišel smutek a beznaděj, bylo mnohem více.

Levi se během svojí cesty setkal s příslušníky mnoha národů, kteří ho různým způsobem ovlivnili – pomohli mu přežít fyzicky, pomohli mu snášet obtížnou situaci s větší trpělivostí, dokázali ho rozesmát.

Řek Mordo Nahum ho poučil o tom, že: "Když je válka, člověk musí myslet především na dvě věci: za prvé na boty a za druhé, aby měl co jíst; a ne naopak, jak si myslí hlupáci: protože kdo má boty, může jít shánět jídlo, kdežto naopak to nejde" a také že "Válka je vždycky" (str. 52). Když jsem si Řekovu moudrost přečetla, řekla jsem si, že moje neochota nosit jakékoli boty, v nichž nelze bez problémů ujít alespoň 10 kilometrů, není možná až tak úplně ujetá :-).

Protože repatriace skupiny Italů vězněných v Osvětimi probíhala velkou oklikou přes Rusko, zákonitě se v knize autor na mnoha místech zmiňuje o Rusech – od osvobození Osvětimi, přes pobyt přechodném táboře v Katovicích, organizaci transportu "domů" – ve skutečnosti s několika delšími zastávkami v Rusku/Sovětském svazu, nejdelší, někokaměsíční ve Starých Dorogách kousek od Minska. Levi všechno líčí, jak to bylo. Není v tom ani zbytečný patos, byť vděčnost za to záchranu života je zřejmá. Není v tom ale ani snaha zamlčet, že přesun byl leckdy chaotický a spíše neplánovaný než plánovaný, že na informace o datu odjezdu, délce cesty či potravinách, které budu cestou vydávány, se nedá příliš spolehnout. To je Rusko – vše se nakonec vyřeší, vždy se najdou lidé dobří a srdeční, ochotní obejít i všesvazující byrokracii (bylo tomu tak tehdy i dnes). Jenom je to zkrátka jiný svět, a tak, jako vzdálenosti jsou nesouměřitelné s těmi ve zbytku Evropy, tak i čas tam plyne jinak :-). Autor popisuje, jak zpočátku děsivé rozlohy ruské země postupně přijali za své, jak se s přáteli nebo i každý sám toulali po lesích a stepích v okolí Starých Dorog, kde postupně nacházeli sebe sama. V závěru knihy považuje čas strávený na cestě i na zastávkách v Rusku nikoli za ztracený, ale za oddechový čas před návratem do běžného života, za "blahodárný dar osudu".

Myslím, že Levi dobře pochopil ruskou duši a i když ho z pochopitelných důvodů, hlavně zpočátku, trápila netečnost všemožných velitelů, kteří měli v rukou jeho osud, z knihy zaznívá shovívavost a náklonnost vůči národu, který ve válce stál na opačné straně barikády.

"Byli veselí, smutní a unavení; radovali se z jídla a vína jako Odysseovi druhové, když vytáhli lodě na břeh. A přece pod tím jejich ledabylým a anarchistickým zevnějškem z každé z těch drsných a nezáludných tváří bylo možno vyčíst, že jsou to dobří vojáci Rudé armády, lidé, kteří nedělají hanbu staré ani nové Rusi; jsou neškodní v době míru a strašní v době války, a jejich síla pramení z vnitřní discipliny zrozené ze svornosti, z vzájemné lásky a lásky k vlasti; a právě proto, že tu disciplinu měli v sobě, byla silnější než disciplina mechanická a otrocká, jakou měli Němci. Když žil člověk mezi nimi, nebylo těžké pochopit, proč zvítězila ta první nad tou druhou". (str. 61)

Je smutné, že na sklonku života, koncem 80. let 20. století již zažil vlnu revizionismu událostí 2. světové války, tendence zlehčovat zločiny nacismu – a kvůli tomu tento člověk, který přežil Osvětim i dlouhou cestu domů, dobrovolně odešel ze života. Co by asi řekl dnešním snahám o přepisování historie? Knihu vřele doporučuji!

52 28.09.2020

Před více než dvaceti lety jsme s kamarády navštívili poloniny na východním Slovensku a poté i v Polsku. Jen ta Podkarpatská Rus nám tehdy unikla, museli bychom mít vízum, a to jsme si tehdy nějak nezvládli opatřit...

I tak na poloniny vzpomínám jako na něco úžasného a povídky pana Tomečka, odehrávající se v dobách jeho mládí, mi atmosféru našich výprav krásně připomněly. Co na tom, že se naše cesty odehrály o několik desítek let později než ty Tomečkovy... na poloninách se zastavil čas, alespoň v některých obcích severovýchodního cípu Slovenska tehdy neměli nejen obchod či poštu, ale dokonce ani telefonní budku či poštovní schránku. Občas si říkám, jaké je to tam asi dnes a zda by nebylo dobré zajet se tam podívat... ale mám obavu, abych nebyla zklamaná, jak už to v takových případech bývá.

Vidíte, Tomeček mi připomněl úplně jiný čas a jiná místa, o kterých tu teď vyprávím – ale tak je to i v jeho povídkách. Toulá se jižní Moravou již v pokročilém věku a vzpomíná na mládí na poloninách. Měla bych dodat, že nejen ty poloniny jsou mi velmi blízké...

52 02.04.2020

Knížku jsem získala v dobročinném internetovém bazaru, mám dokonce pocit, že ji tam (jako mnoho jiných, co se mi tu kupí :-)), nikdo nechtěl, a já si řekla, že se obětuju :-). Čtení jsem odkládala, říkala jsem si, že nemám zapotřebí nechat se strašit příběhem, kde už jen název vzbuzuje husí kůži. A pak, zrovna, když jsem si chtěla přečíst do Čtenářské výzvy nějakou knihu, jejíž hlavní hrdina trpí duševní poruchou, a váhala mezi Idiotem a Vyhoďme ho z kola ven, najednou mi padl zrak na Via Mala... hm, nebyl ten děsivý otec tak náhodou duševně nemocný?

No, musím říct, že občas mi připadali jako duševně nemocní všichni z rodiny Lauretzových, nejen otec, který sice přišel o život již asi v 1/3 románu, ale myšlenky na něj se jako červená nit vinou až k poslední stránce! Možná ta temná sevřená údolí hučících řek a hluboký sníh opravdu vyvolávají v lidech melancholii... možná je to i vysvětlení, proč jsou Švýcaři tak odtažití... prostě si za celé generace zvykli na izolaci. Ale čtenářský zážitek to byl skvělý.

Ano, je to drsný příběh, i když se to nedá srovnat s krimithrillery současných autorů, kde tečou potoky krve. Asi nejdrsnější tak na něm zůstává, že něco takového se mohlo stát... bohužel, jsou na světě i takoví otcové-tyrani... A rodina se snaží je omlouvat, protože se žena i děti z nepochopitelného důvodu stydí za to, co ON dělá, i když to nemohou změnit. Nechtějí o tom mluvit. Autor dokonale vykreslil psychologii tyrana i týraných, to, že každé z dětí se s takovým traumatem vyrovnává jinak...

Osobně jsem však byla moc ráda, že se kniha nesoustředí jen na tyto aspekty. Je v ní mnoho o krásné švýcarské přírodě, životě lidí na venkově i ve městech, politické a hospodářské situaci (příběh je zasazen do období hospodářské krize 30. let 20. století) i o dalších věcech. Je v ní plno kontrastů – láska, nenávist, vyrovnávání se se svědomím... Postavy dětí Lauretzových, které se vyvíjejí a které jsou – alespoň mně byly – postupně čím dál více sympatické.

A najdou se tam i nadčasové věty: "Ocitli jsme se na mrtvém bodě", řekl. "Stojíme ve stínu morálního bankrotu. Jsme nemocný národ. Příliš mnoho učenosti, vzdělání a teorie! Příliš mnoho úředníků, byrokratů, specialistů a spořitelen!" Obávám se, že toto dnes platí pro mnoho rozvinutých zemí...

Zkrátka, v tomto románu najdete všechno...

52 31.01.2020