BeyondHorizon BeyondHorizon komentáře u knih

☰ menu

Dvě věže Dvě věže J. R. R. Tolkien

Z trilogie nejspíš můj nejoblíbenější díl, jelikož jsme právě uprostřed příběhu. Pomalý začátek se už rozběhl, ale ještě nejsme u konce.
Líbí se mi, že je kniha ostře rozdělena na 2 části, protože konstantně neskáčeme mezi různými částmi příběhu, a pak nemusím po každém cliffhangeru na konci kapitoly netrpělivě čekat, až se zase vrátíme k určitým postavám, jak je to obvyklé u dnešních knih.

13.02.2019 5 z 5


Proměna a jiné povídky Proměna a jiné povídky Franz Kafka

Kafka má velice zajímavý a, troufám si říct, originální styl psaní. Ačkoliv povětšinou naprosto nechápu, co se mi svými texty snaží sdělit, z nějakého nepochopitelného důvodu jsem naprosto očarována tím, co se mi děje před očima. V hlavě mi vyvstanou obrazy toho, co se právě v povídce děje a že je to pěkně surrealistické podivno. Hlavně Proměna.
Nejvíce se mi líbily náhodné výjevy (hádám) ze života, jež jsou nazvány Rozjímání. Líbí se mi, že můžeme vidět jak Kafka vnímá svět. Moje bezkonkurenčně nejoblíbenější povídka je Ti, kdo běží kolem. Poprvé jsem ji četla velmi brzo ráno v tramvaji na cestě do školy, měla jsem pochopitelně velmi špatnou náladu, ale tato povídka mi ji tak zvedla, že jsem se i nahlas zasmála. Je to zvláštní, působí to na mě komicky i smutně zároveň a přitom na mě ztěžka dosedá jakási melancholie. Těžko se to vysvětluje, stejně jako Kafkovy povídky. Pokud to sami necítíte, tak to tam nenajdete.

24.10.2018 5 z 5


Harry Potter a Ohnivý pohár Harry Potter a Ohnivý pohár J. K. Rowling (p)

Tento díl mi přišel slabší než předchozí. Na samotný turnaj jsem se hodně těšila, ale jak píší ostatní, Rowlingová měla hodně "řečí" okolo úkolů, ale když na ně došlo, všechno se stalo moc rychle a jednoduše. Chtělo by to více rozepsat samotnou akci, než ji jen v krátkosti shrnout.
Líbilo se mi ale, že kniha má celkově mnohem více popisu. Puberťácké chování tria, ač trochu otravné, aspoň připomíná, že jsou pořád ještě děti, navzdory všemu, co prožili.
Přítomnost dvou jiných škol mě také potěšila. Přála bych si, aby Rowlingová všechno rozvedla mnohem více, ale to by se určitě nevešlo do 7 knížek, což by mi ale vůbec nevadilo.
Celkově byl turnaj jaksi slabý, což mě zklamalo, ale plusko dostává zápletka s Moodym, na kterou jsem úplně zapomněla, takže mě to nakonec i překvapilo. Příběh dostává temnější spád a už mi nepřijde tak moc dětský, objevuje se politika a umírá student, jakoby nic. Těším se na další díly, protože odteď už jde do tuhého.

25.07.2018 3 z 5


Harry Potter a vězeň z Azkabanu Harry Potter a vězeň z Azkabanu J. K. Rowling (p)

(SPOILER) Pro mě je 3. díl jaksi přelomový. Už je více komplexnější a detailnější, objevují se nové postavy a zároveň se dozvídáme to nejdůležitější o jejich minulosti. Od tohoto dílu je série čím dál lepší.
Z filmů je Vězeň z Azkabanu asi můj nejoblíbenější. Jednak jsem ho viděla nejvíckrát a taky má tolik ikonických momentů. Nafouklá tetička, let na hipogryfovi, Hermionina facka a samozřejmě samotné cestovaní časem.. už jsem si ale všimla, že se tu víc liší film od knihy. Některé části byly vyloženě změněné. Například z filmu mi asi nejvíc utkvělo v paměti, jak se Harry a Hermiona schovávali v lese před vlkodlakem, ta scéna mě vždycky děsila. Proto mě překvapilo a trochu zklamalo, že to v knize vůbec nebylo. Naopak nejméně mi v paměti utkvěly famfrpálové zápasy (až na ten s mozkomorem), ale v knize mě velmi bavily. Není ale pochyb, že kniha je prostě vždycky lepší.
Po přečtení celé série tento díl u mě nakonec zůstává na svém zaslouženém prvním místě.

09.07.2018 5 z 5


Kuře melancholik Kuře melancholik Josef Karel Šlejhar

Příběh o dítěti, o které nikdo nestál. Nikdo to nevysloví, ale všichni se ho chtějí zbavit. Postupně je naprosto vyčleněn z kolektivu. Chlapec se ale nebrání, nebojuje. Paralelně pozorujeme vývoj kuřat, z nichž je jedno slabší a ošklivější než ostatní a nedrží tempo. Nakonec je také vyčleněno z kolektivu. Je srovnáváno s chlapcem, oba mají stejný osud a nakonec se stanou smutnými společníky a jsou tu jeden pro druhého. Nakonec to skončilo tak, jak muselo.
Novela je to krátká, ale na rozsahu 60 stránek se autorovi podařilo vystihnout vše důležité. Nebyl důvod to natahovat.
Je to četba smutná, ale pravdivá. Podobná je naše společnost, ať v mírnější, či radikálnější formě. Silnější prosperují, slabší budou vytlačováni na okraj.

12.06.2018 5 z 5


Stručná historie času Stručná historie času Stephen W. Hawking (p)

O vesmír se zajímám, ale jsem naprostý laik a matematika mě děsí. Proto jsem se modlila, aby nade mnou tahle kniha měla slitování a já rozuměla aspoň těm myšlenkám. A voilà, šlo to docela dobře a byla jsem moc potěšená. Občas jsem tápala, ale doopravdy stačí mít aspoň nějaké základní fyzikální znalosti a neztrácet se v pojmech. Způsobem, jakým Hawking knihu napsal jsem se pak sice cítila trochu jako idiot, ale kdyby to bylo moc odborné, tak bych tomu tak dobře nerozuměla.
Pro laiky jako jsem já je tato kniha určitě dobrý začátek.

02.09.2017 4 z 5


Tvář toho druhého Tvář toho druhého Kóbó Abe

(SPOILER) Hodně zvláštní enigma, tato kniha. Četla jsem ji extrémně dlouho, přestože mě dost zajímal jak děj, tak myšlenky, ale prostě jsem se nedokázala začíst. Musela jsem si to dávkovat velmi pomalu a i s recenzí této knihy jsem čekala dosti dlouho. Vlastně stále moc nevím, co si o této knize myslet.
Ze začátku protagonista vzbuzuje sympatie, jelikož prodělal hrůzostrašnou nehodu, kvůli které přišel o obličej, který, jak postupně zjišťuje, je jeho vstupenka do společnosti. Lze člověka bez tváře ještě stále považovat za člověka? A nemusí jít pouze o obličej, ale třeba i končetiny a jakékoliv jiné zmrzačení. Když člověk ztratí nějaký rys, který mají většinou všichni, proč se k němu najednou začneme chovat jinak? Jednak mi to připomíná vojáky, kteří se často vrací s hrůzostrašnými zraněními a často upadají do beznadějné deprese právě ti, co přišli o obličej. Nebo mi to připomíná historku o muži, který chtěl spáchat sebevraždu. Dal si hlaveň pistole do úst, ale nevychytal správný úhel a podařilo se mu jen ustřelit si obličej, když to tak ošklivě řeknu. Běhal pak od dvěří ke dveřím a hledal pomoc, ale všichni se ho lekli a reagovali na něj jako na příšeru. Nějakou chvíli trvalo, než mu konečně někdo pomohl a v tu dobu musel ztratit i tu víru v lidstvo, kterou už neměl. Toto je anekdota, na kterou jsem narazila na internetu a tudíž o pravosti můžeme pouze spekulovat, ale mně se zdá uvěřitelná. Hned jsem si vzpomněla na našeho vědce v této knize a jeho úvahy. Musí se srovnat s tím, o co přišel, a jako metodu volí vytvoření přesně toho, co ztratil. Tváře.
Provádí sociální experimenty, filosofuje nad tím, že vlastně každý člověk nosí masku, jen ta jeho je upřímná tím, že je to skutečně fyzická maska a ne jen každodenní přetvářka. Užívá si naprosté volnosti toho, že se nyní může stát přesně tím, kým chce být. Jenže pak zjišťuje, že svoji personu si nevytváří on, ale maska si začíná žít vlastním životem a začne ovládat jeho. A pak řeší dilema toho, jak s touto dichotomií naložit. Uprostřed všeho se nachází jeho manželka (my), které jsou adresovány všechny jeho zápisky.
Všímala jsem si, že postupně jsem k protagonistovi tím víc ztrácela sympatie, čím víc se začala vynořovat jeho pravá nátura. Řešil neustále jen sám sebe, rozpitvával své nitro a to je zcela pochopitelné, v jeho situaci. Já nevím, co bych dělala, kdybych tako přišla o obličej. Ale že udělal sociální experiment i ze své manželky a využíval ji jen k zaléčení vlastního pošramoceného ega bez ohledu na její pocity, to už moc omluvitelné nebylo. A ty jeho úvahy, jak si všechno postupně uvědomoval, různé mini zápletky, které se zaplétaly a rozplétaly jen v jeho hlavě... Dokonalé.
Bylo to velice těžké čtení, ne že ne, ale člověku to může nabídnout ohromného materiálu k zamyšlení. Jak často se zamýšlíte nad možností, že kdykoliv se vám může stát něco, kvůli čemu budete následně vyloučení ze společnosti? A jak reagujete, když vidíte někoho s postižením? A proč vlastně vnímáme zmrzačené lidi tak, jak je vnímáme? Proč nad těmito tématy často ani nechceme přemýšlet a zabývat se tím? A to pouze brouzdáme po povrchu, kniha toho může nabídnout mnohem víc.

03.02.2024 5 z 5


Nebe Nebe Mieko Kawakami

Na knihu jsem se těšila, jelikož jsem slyšela velice pozitivní ohlasy. Bohužel musím říct, že jsem byla celkem zklamaná.
Kniha je vlastně dosti zvláštně napsaná - působí dost prázdně a odosobněně, ač jsem z toho zároveň cítila, že se autorka snaží vyvolat emoce, ale prostě to tam nebylo. Postavy mi byly celkem nesympatické, nedokázala jsem se vžít do jejich situace, přestože jsem ve škole byla dost podobným podivínem. Šikana byla extrémně vyhrocená, což nebylo nutně příliš hyperbolizované, protože v Japonsku to je opravdu velký problém, ale jen to přispělo k odosobnění a vzdáleností postav od čtenáře, alespoň v mém případě. Všechno to působilo dosti podivně a nereálně, což možná mohlo vykreslit způsob, jakým se od událostí distancovali protagonisti. Výsledkem ale bylo spíš, že mě vůbec nezajímalo, co se děje a jen jsem cynicky sledovala plynutí děje a dysfunkční vztahy mezi postavamy mě nechávaly chladnou.
Občasné filosofování bylo velice vítané, ale jak to podávaly ty postavy... působilo to naivně, nedotaženě, nuceně a někdy to bylo vystrojené tak, že to nemohlo vyjít z úst 14letého školáka. Asi chápu, o co autorce šlo, ale lítalo to všude možně a naprosto se to míjelo s účinkem. Bylo to dosti ploché, schematické a nešlo to do hloubky, ačkoliv jsme se nacházeli často v hlavě postav.
Vlastně ani sama nevím, co jsem od knihy očekávala. Dojemný příběh, na který nezapomenu? Existenční krizi z krutosti světa? Nevím, každopadné vidím, čím chce kniha hrozně moc být, ale nedaří se jí to.
Vracet se už asi nebudu, za mě je to spíše slabší počin, který se snaží být něčím víc, než čím je. Upozornění na závažnost šikany je určitě plusem, ale to je dáno samotným tématem, což nestačí na to, abych toto považovala za dobrou knihu.

03.02.2024 3 z 5


Za sklem Za sklem Sajaka Murata

Docela fajn sonda do přemýšlení zřejmě autistické ženy (explicitně řečeno to nebylo) a japonské společnosti. Ale to je tak všechno.
Je to velice krátká kniha a už tak mi přišla dosti dlouhá. Styl psaní je neuvěřitelně jednoduchý a to má pravděpodobně vypovídat i o mentálním rozpoložení protagonistky Keiko. Její život je extrémně lineární, každý den se opakuje jedno a to samé. Doplnit sodu do chladícího boxu, vyvěsit reklamu, přerovnat chlebíčky a hlavně se usmívat na zákazníky... Je to velice jedoduchý život a Keiko to tak vyhovuje, ale společnosti ne a dává to jasně najevo. A tam začínají ty problémy.
Upřímně, ta jednoduchost celé knihy mi činila potíž - sice se to neuvěřitelně snadno četlo, ale neustálé opakování toho samého mi lezlo na mozek. Celou dobu jsem přesně věděla, oč se kniha snaží a jak příběh skončí. Bylo to až bolestně očividné a transparentní.
Postavy byly hrozně šablonovité, spíš takové koncepty a zhmotnění myšlenek, než aby byly uvěřitelné jako lidé. Působilo to na mě dojmem, že pouze sloužily příběhu, byly jen nástroje k protlačení určité pointy. Vždyť Keiko i Šihara byli popsáni (řekla bych až zredukováni) jako představitelé dvou způsobů přemýšlení, které se vymyká společenské normě.
Celkově si myslím, že by toto dílo lépe fungovalo jako film, na knihu je to příliš krátké a jak už jsem trilionkrát řekla, jednoduché. Přes všechnu mou kritiku však nemůžu říct, že by kniha byla špatná, měla i své světlé momenty a jednou jsem se i nahlas zasmála. To se mi moc nestává. Také samotný koncept knihy, konbini jako alegorie společnosti, měl potenciál.
P.S.: Dlouho jsem přemýšlela, co mají být hnětenky, než mi došlo, že je to vymyšlený překlad pro onigiri... Docela mě to odrovnalo.

04.04.2023 3 z 5


Láska k vlasti Láska k vlasti Jukio Mišima

Velice přínosná kniha. Samotné Mišimovo dílo zabralo pouze několik stránek, ale jako takové, bez vysvětlení, bylo pro mě téměř nicneříkající. Děj byl v podstatě velice krátký a jednoduchý, celý text spoléhá na kontext doby, ve které se příběh odehrává, a stojí na metaforách typických pro tradiční japonskou kulturu. Člověk, který se v tomto neorientuje, by v tomto díle nenalezl větší hodnotu. Bez poznámek bych tudíž hodnotila samotné dílo 3* - pěkně napsané, avšak pro mě ničím významné.
Pravá cena dle mě leží v rozsáhlém poznámkovém aparátu, který tvoří většinu této knihy, a je skutečně nezbytný pro porozumění a náležité docenění tohoto Mišimova díla. Jde o studii nejen Lásky k vlasti, ale Mišimi jako osobnosti celkově, i doby, ve které žil. Je to nejblíž k biografii tohoto velice zajímavého autora, jaké se nám v české literatuře zatím dostalo. Ač je tento spisovatel velice kontroverzní, studie si zachovala objektivitu a Mišimu nekreslí ani ve špatném, ani v dobrém světle. Pouze se občas objevila kritika některých zdrojů, které se jednoznačně snažili Mišimu očernit a zavrhnout. Oceňuji, že studie se snaží objasnit Mišimovu perspektivu a pochopit jeho záměry, co ho k tomu vedlo, jak se toho snažil dosáhnout a jak se to projevilo v jeho dílech. Názor si pak každý může udělat sám.

11.04.2021 5 z 5


Člověk ve stínu Člověk ve stínu Osamu Dazai (p)

Asi nejdepresivnější japonský autor, se kterým jsem zatím měla tu čest.
Vzpomínky - jak napovídá název, tato část je do jisté míry autobiografickým vzpomínáním na dětství. Akorát ne v tom nostalgickém smyslu, jde naopak o určitou kritickou sebeanalýzu, vnímání vnitřních změn a jak moc velký dopad má na autorovu psychiku vnější vliv. Dazai nebyl schopen porozumět ostatním, ani sobě. Nikdy se nedozvěděl, kým doopravdy je, protože se celý život schovával za masku, kterou nedokázal sundat.
Cugaru - tuto část jsem nedočetla. Jde o cestopis, ve kterém autor popisuje svoji cestu rodným krajem a místy to doplňuje historickými zajímavostmi. Bylo to pěkně napsané a také bylo zřejmé, že tato oblast Japonska je Dazaiovou srdcovkou. Nicméně pro mě to bylo místy až moc detailní a jelikož se v japonských reáliích ani místopisu nijak nevyznám, nebylo to pro mě moc přínosné. Věděla jsem, že vše hned zapomenu. Míním se k tomu však vrátit, až budu vědět o tomto kraji více. Dazaiovo zaujetí mě přesvědčilo, že to za to stojí.
Selhání - začnu tím, že mě (stejně jako jiné osoby zde) zklamal překlad. Anglický 'No Longer Human' mnohem více vystihuje esenci této povídky, která byla mimochodem posledním Dazaiovým dílem, než spáchal sebevraždu. Povídka samotná je výpravou do jeho duše, ačkoliv není zcela autobiografická, většina věcí se v menší či větší míře autorovi skutečně stala. Je to rychlá cesta na dno. Nedokážu pochopit, jak by Dazaiovi mohl někdo závidět, když očividně vše, co měl, mu nedělalo radost. Jeho zoufalá honba za štěstím vždy skončila neúspěchem. Není tu žádná naděje. Jen zpověď člověka, který vedl nekonečný boj sám se sebou a nikdy nevyhrál.

29.11.2020 4 z 5


Nesnesitelná lehkost bytí Nesnesitelná lehkost bytí Milan Kundera

Z části příběh, z části filozofická esej, z části vykreslení historické éry, kterou jsem nezažila. Přesto je to však hlavně román o lásce (s čímž dokážu v závěru souhlasit) a polemika o tíži a lehkosti lidského života. Je pozitivní spíše to, či ono? V lehkosti je sice volnost a absolutní svoboda, zároveň nás ale tíží vědomí, že jsme zcela nahraditelní, případně po nás nikdo nic nechce, nikdo nás s ničím neotravuje, nikdo nás nepotřebuje. Když nemáme žádnou odpovědnost za své činy, nemáme žádnou tíhu břemene, náš život nic neváží...
Nejvíce mi určitě daly filosofické pasáže, které sice narušují děj, ale jelikož mi na žádné z postav nezáleželo, nevadilo mi to. Občas došlo ke zmatení, zda se ona událost skutečně stala, či to byl jen sen.
Dle mého názoru byly postavy uvěřitelné, přestože se zas a znovu objevuje "hrdina" v podobě chronického děvkaře a svůdce, který je samozřejmě Kunderovým nejmilejším typem hrdiny. Beru to však tak, že děj nemusí být zcela a úplně realistický (to by totiž byla neskutečná nuda). Hlavní je, že se, dle mého názoru, podařilo Kunderovi velmi dobře vykreslit atmosféru doby a různé typy osobností, které se v něm pohybovaly.
Líbilo se mi i velmi krátké a objemné členění kapitol, díky čemuž jsem se necítila, jako by dočítání kapitoly bylo povinností.
Celkově bych řekla, že přínos tohoto románu je velký. Rozhodně to dá člověku něco k zamyšlení, ať už se mu kniha líbí, či ne.

20.09.2020 5 z 5


Balónky oběšenců a další hororové příběhy Balónky oběšenců a další hororové příběhy Džundži Itó

Některé nápady byly fakt dobré a kresba je naprosto nádherná, ale zdá se, že scénář není autorovou silnou stránkou. Dialogy působí velmi kostrbatě a strojeně, objevují se obvyklá klišé a viditelné logické nesouvislosti (pro někoho možná maličkost, ale když si toho v tak krátkém útvaru všimnete, dost to ubírá atmosféře příběhu). Problémem se zdá být i délka příběhů - opravdu by stálo za to některé z nich natáhnout. Nejvíce mě zaujaly Balónky oběšenců, Dlouhý sen, Velectění předkové a Tuk, kterým velmi pomohl právě originální nápad, na kterém většinou stojí všechno ostatní. Další příběhy tak inovativní nejsou a proto velmi snadno spadli do klišé, a tím pádem ztratili atmosféru, která by je mohla dělat děsivými.
Celkově pro mě tato sbírka byla spíše zklamání, jelikož velmi očividně vyšly najevo špatné vypravěčské schopnosti Ita. Přesto však oceňuji výbornou kresbu a pár dobrých nápadů. Plusem jsou i doslovy za každou povídkou, které objasňují okolnosti vzniku a co se vlastně autorovi honilo hlavou. Upřímně, některé nápady ze zápisníku zněly mnohem zajímavěji, než co z nich nakonec vzniklo ve finální podobě.

22.07.2020 3 z 5


Jáma a kyvadlo a jiné fantastické povídky Jáma a kyvadlo a jiné fantastické povídky Edgar Allan Poe

Poe je jedinečný. Jeho povídky nejsou vyloženě strašidelné, ale mírně znepokojující minimálně. Nejvíce obdivuji, že i když má povídka jen 10 stránek, naprosto to stačí. V tak krátkém rozsahu Poe dokáže vykreslit to nejdůležitější - děsivé okolí, znepokojivé postavy i stupňování děje a následný spád. Některé povídky končí i docela nečekaně. A to, že jsou tak krátké, jim i prospívá. Kdyby byly moc dlouhé a detailní, ztratil by se závoj mystičnosti a znepokojivosti.
Ráda se k Poeovi budu vracet. Doporučuji spíše lidem, kteří mají rádi knížky temné a lehce šílené.

25.05.2018 5 z 5


Havran (14 básní) Havran (14 básní) Edgar Allan Poe

Moje zatím nejoblíbenější anglická báseň. Opravdu stojí za to si přečíst originál. Sice jsou v díle složitá slova, ale to je hlavně proto, že se jedná o starou práci. V překladu se toho mnoho ztratilo. "Nikdy víc" prostě nemá tu stejnou údernost jako Poeovo ikonické "nevermore".

30.09.2017 5 z 5


Tři kamarádi Tři kamarádi Erich Maria Remarque (p)

Krásný a jednoduchý příběh o přátelích na celý život. Takové si ve svém životě snad neumím ani představit a moc jim závidím.

03.09.2017 4 z 5


Eragon Eragon Christopher Paolini

Jedna z nejlepších fantasy knížek, které jsem četla. Myslím, že má zaslouženou pozornost. Filmová adaptace ale byla učiněná katastrofa, což mi je opravdu líto.. Přečetla jsem ji asi před třemi roky a to téměř za pár dní. Úžasný zážitek.

07.01.2016 5 z 5


Mnich z hory Kója Mnich z hory Kója Kjóka Izumi

(SPOILER) Perfektní japonská duchařina s tradičními japonskými motivy, ale (pro mě) netradičním zpracováním.
Příběh je rámcový, mnich vypráví spolucestovateli příběh své hrůzostrašné cesty zakončené krásným, byť o nic méně nebezpečným setkáním s pěknou ženou. Motiv této ženy mě zaujal nejvíce, jelikož to není něco, na co bych narážela každý den. V našem západním světě existuje zažitý koncept "femme fatale", krásné, elegantní, ale nebezpečné ženy, která si jde za svým a vždy dostane to, co chce. Žena v tomto příběhu je tomuto konceptu v mnohém blízká, je mladá, nádherná, svůdná, dostupná (stará se o své stavení sama), očividně má magické schopnosti a jak se pak dozvídáme, umí být životu nebezpečná. Liší se však jednou věcí, svou (mateřskou) láskou. Stará se o svého postiženého "manžela", ke kterému se chová spíše jako k bratrovi s velkou jemností a trpělivostí. Také k cestujícímu mnichu je velice laskavá a přívětivá. Její smrtonosnost je skrytá, člověk si jí všimne až když je už moc pozdě. Má tedy v sobě jakousi dualitu milující matky a vražedné milovnice. Takový pohled na ženu v Izumiho dílech mi přijde zajímavý.
Samotná strastiplná cesta byla skvělá, opravdu jsem chvílemi pociťovala fyzické zhnusení. Zejména když přišlo na les plný pijavic, to byl opravdu surreální zážitek. Hadi přehrazující cestu také utvářeli zajímavý mystický a symbolický obrázek. Celkově atmosféra mystična a tajemna byla velice hutná, těžko se to popisuje.
Jediné, co se mi na knize nelíbilo je grafické zpracování... Obálka ani ilustrace mi nic neříkají a vůbec mi k příběhu nezapadaly. Doufám, že někdy v budoucnu bude 2. vydání s odpovídající grafickou úpravou, mnoho by to knize dodalo, jelikož jde z velké části o obrazotvorné dílo.

30.06.2024 4 z 5


Ledový zámek Ledový zámek Tarjei Vesaas

(SPOILER) Páni.. Já nevím, jak slovy popsat pocity, které ve mně tohle dílo vyvolalo. Je to tak jemné, protkané ledovými pavučinkami melancholie, smutku a vyrovnávání...
Jakožto ženu, kterou přitahují ženy, mě toto velmi zasáhlo. V počínajícím vztahu Unn a Siss vidím zárodky mladé lásky, velkou nejistotu, rozpačitost a přesto touhu se sblížit a v knize je to vše vylíčeno takovým snovým, magickým způsobem, což je přesně tak, jak to sama vnímám (fascinuje mě, že toto byl schopen zachytit mužský spisovatel). Zmatení a strach z takových pocitů je obrovský, proto následující rozhodnutí Unn vydat se do ledového paláce dává smysl. Raději uteče, než aby byla konfrontována s následky svých činů a citů. Raději se uzavře sama do sebe, nechá vše zamrznout, umřít a uhnít. Možnost odmítnutí a ztráty jediné spřízněné duše je možná stejně děsivá jako přijetí a opětování. Tak jako tak, nic netrvá věčně a vše se nakonec ztratí v proudu času stejně jako roztátý led na jaře. Jednu to zahubilo, druhá dokázala jít dál. To je pouze mé čtení a má interpretace příběhu, který má mnoho rovin a lze ho vykládat mnoha různými způsoby.
Malá vsuvka: Tohle dílo mi ukázalo, jak moc se vlastně sami projektujeme do děl ostatních a jak velká část interpretace spočívá na osobních zkušenstech a pocitech čtenáře. I to, že nám třeba daná kniha nic nedala a nekomunikovala s námi vypovídá o tom, jací jsme.
Samotný motiv umrtí blízkého člověka a vyrovnávání se s tím je tady ústřední téma a opět něco, co se mnou rezonovalo. Každý se s tím vyrovnává jinak a žádný způsob není správný ani špatný. Dokud si však daného člověka nosíme v srdci a občas na něj zavzpomínáme, bude přežívat v našich vzpomínkách...
Tato kniha se prezentuje jako dětská, avšak pojednává o těch nejtěžších lidských tématech a to s takovou grácií, kterou vídám jen vzácně.
Filmu jsem se trochu obávala, jak se s tak poetickou knihou popere, ale opravdu se věrně držel předlohy a dokázal do malé míry vyvolat pocit, který jsem si odnesla z této knihy, tudíž ho považuji za úspěch. Nicméně knižní předloha je vskutku nepřekonatelná, jak už to bývá. Určitě to bylo alespoň určitým rozšířením, zejména představ o ledovém paláci, který je vskutku majestátní, krásný a hrozivý zároveň.

30.06.2024 5 z 5


Soukromá záležitost Soukromá záležitost Kenzaburó Óe

Drsné, naturalistické, syrové. Óe se tu rozhodně za ničím neschovává, protagonista této knihy je tak nesympatický, jak jen může být a přitom je to úplně obyčejný týpek, kterého každý den míjíme cestou do práce. Vede svůj soukromý boj, který lidi v okolí vůbec nezajímá, každý má své problémy, je to jeho soukromá záležitost. A tato záležitost je dost nevšední (ač je to něco, co se děje běžně), opravdu nevidím v knihách často, že by se objevovalo téma postiženého dítěte a už vůbec ne polemiku, jestli je morálně správné ho nechat zemřít. Óe zde otvírá Pandořinu skříňku, nemilosrdně vytahuje tabu, na jehož diskuzi nikdo není připravený a už vůbec ne japonská společnost 60. let.
Už jen za originalitu námětu dávám 4*, opravdu to mělo velký potenciál, ale tak nějak se to utopilo v litrech alkoholu, zdlouhavého sexu a "běžných" životních událostí. Žádná z postav mě nezaujala, jediný, kdo má něco, co by připomínalo character development je protagonista Vrabčák (a to jenom kvůli konci), jeho manželka je zredukována na inkubátor "monstra", Himiko je manic pixie dream girl, idealizovaná podoba ženy rovnající se snu, která existuje jen aby zažehnala všechny mužovy strasti a namastila mu jeho pošramocené ego. Ostatní mužské a ženské postavy ani nestojí za řeč, protože nebyly moc důležité. Jde spíše o komorní, soukromou záležitost. Díváme se na svět očima Vrabčáka a teda řeknu vám, mně se nelíbí, co vidím.

!!!SPOILER!!! (náznakový)

Konec byl předvídatelný a pochopitelný, jinak to snad ani skončit nemohlo, pokud Óe nechtěl spáchat společenskou sebevraždu. Také šlo spíše o jeho pokus se vyrovnat se stejnou věcí a čert to vem, aby si nedal žádnou naději na budoucnost. Nicméně, neuchvátilo mě to. Kniha je to dobrá, s tématem, které otvírá velmi důležitou diskuzi a konec. Je dobré si to přečíst, ale jednou to stačí.

30.06.2023 4 z 5