Boby17 komentáře u knih
Výborná knížka. Silo možná bylo trochu jednodušší, protože má děj v nepřerušeném běhu času (pokud si dobře vzpomínám). Tady jsou události popisované ve velkých časových skocích a je to náročnější na sledování souvislostí. Ale jak jsem napsal na začátku, výborné. Třetí díl si určitě nenechám ujít.
U příležitosti 20 let od zřízení Vojenské akademie ve Vyškově a 80 let od zahájení činnosti vojenské posádky ve Vyškově vydalo ministerstvo obrany tuto publikaci.
Bohužel autor podává čtenářům mylnou a zavádějící informaci u fotografie Jána Kožiaka, předposledního velitele VeV-VA (str. 40). Ten sice svoji funkci zahajoval jako plukovník, avšak 28.10.2013 byl povýšen na brigádního generála (přitom to autor sám uvádí na str. 36 a dále např. na str. 100 i s malou fotografií). Toto faux-paux právě v galerii velitelů je dosti trapné a každého znalého třískne do očí. Na téže straně uváděný plk. Jaromír Zůna má navíc vytištěnou fotku v generálské hodnosti, které však dosáhl až po odchodu z vyškovské posádky.
Další markantní chyba je v kapitole věnované symbolům VeV-VA na str. 41-44. Zde je zcela opomenut fakt, že 28.12.2012 propůjčil prezident Václav Klaus bojovou zástavu praporu zabezpečení VeV-VA a následně 8.5.2014 prezident Miloš Zeman propůjčil tomuto útvaru čestný název Plukovníka Ladislava Preiningera. Tuto informaci čtenář nenalezne ani v kapitole o podřízených útvarech a zařízeních na str. 89.
Tohle by měla být maturitní četba. Výborný válečný příběh z pohledu mladého námořníka.
Syrový válečný román o snaze spojenců dodat Sovětskému svazu materiál pro boj proti Němcům. Výborná kniha, která mě zasáhla.
Jedním slovem: VYNIKAJÍCÍ. Kdo se chce dozvědět, jak byla ukončena 2. světová válka v Evropě, nechť zvolí tuto knihu.
Knihy Miloše Hubáčka pro mě byly za reálného socialismu jako zjevení. Čtivé a přesto fundované. Tato mi přiblížila kruté boje Američanů proti sebevědomým a dosud neporaženým Japoncům o Guadalcanal. I ostatní jeho knížky jsou výborné, ale tato by si zasloužila ještě šestou hvězdičku.
Tak tuhle knížku jsem jako kluk hltal, hlavně pronásledování Bismarcku a boj se zalezlým Tirpitzem.
Bylo tam pár okamžiků, které mi utkvěly v hlavě, i díky filmu. Celkově ale vzato, dost průměr, děj se strašně vleče.
Super kniha se silným příběhem o našich stíhačích u RAF. Je to kniha, ke které se často vracím. Vřele doporučuji všem.
Knihu jsem přečetl rychle, ale bylo to takové nějaké plytké, děj rozhodně nebyl strhující. Zajímavé byly skutečné historické události kolem unifikace církevních záležitostí. Jména postav byla hodně nezvyklá a těžká na zapamatování, to bych ale autorovi nevyčítal, předpokládám, že taková se tehdy používala.
Výtku mám k tomu, že ačkoliv se příběh odehrává v roce 664, tak v desáté kapitole autor o jedné z postav příběhu uvedl, že muž nebyl nijak vysoký, možná metr sedmdesát. Předpokládám, že tehdy se výška udávala ve stopách a palcích, protože metrická soustava vznikla až roku 1790 a v našich zemích se začala používat až roku 1876 (viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Metrick%C3%A1_soustava). Také lidé nedorůstali do výšky jak je dnes běžné, proto tento 170 cm vysoký muž možná byl na tehdejší dobu normálního vzrůstu (viz http://casopis.vesmir.cz/clanek/promeny-vysky-postavy-v-prubehu-veku).
Myslím, že více než tři hvězdičky dát nemohu.
Tento díl je pro mě tak trochu neuvěřitelný, hlavně z důvodu neexistující jazykové bariéry. Přesto se mi kniha četla dobře a afghánská část byla velice zajímavá.
Silný a zároveň velmi drsný příběh. A krutý závěr bez naděje. Na další knihy Vladimíra Körnera budu asi muset sbírat odvahu.
Mám velké obavy, že příběh se takto nemohl odehrát. V roce 1943 mám pochybnosti o pytlačení brokovnicí a také o dlouhodobém ukrývání Lídy po lesích. Německý represivní aparát fungoval až moc dobře.
Dále mám výhrady k popisované výzbroji četníků (str. 36-38). Před válkou používali karabiny vz.33 a po vzniku protektorátu dostali zastaralé karabiny Mannlicher M95. Takže otázkou je, proč četníci měli fasovat armádní pušky vz. 24? Tyto zbraně ve skutečnosti pro své ozbrojené síly zabavili Němci. Navíc četníci své zbraně měli, takže pro koho byly určeny tyto pušky navíc? Také mám za to, že granáty četníci měli naposledy k dispozici za mobilizace 1938.
Popisované ponechání vozíku se zbraněmi na dvoře přes noc bez dozoru (str. 60-61) je prakticky vyloučené i v době míru, natož po událostech v Lidicích a Ležákách v roce 1942.
Řepka olejka se nesází, ale seje (str. 59).
Letoun s "protianténním zařízením" (str. 96, 107) měl asi mít goniometrický zaměřovač ilegálních vysílaček. Nejsem si ale jistý, zda takové letadlo vůbec existovalo.
Na závěr poznámku ke statku prohranému v hospodě v kartách. I v době protektorátu byl pro vznik vlastnictví k nemovitostem nutný zápis v pozemkové knize a k tomu byla potřeba listina. Takže v knize chybí větička, že Karlowitz navštívil příslušný okresní soud a nechal si zde, na základě předloženého dokumentu, statek úředně zaknihovat.
Nuda. Nedočetl jsem ji. A to mě ještě čekalo nekonečných 100 stran. Možná se k ní někdy vrátím, ale pochybuju.
Výborná knížka, která patrně uzavírá sérii příběhů Hynka Tase z Boru. Další díly by asi již byly jen odvarem.
Tak jako jsem byl Výjimečnými lidmi dosti zklamán (připadalo mi to jako pohádka o kohoutkovi a o slepičce), tak Kritik je mnohem, mnohem lepší. Příběh má švih, napětí a spád až do samého konce. Myslím, že 4 hvězdy si zaslouží.
Musím konstatovat, že už dlouho jsem se u knihy nesmál nahlas. Ale při čtení Strany štěstí si mi to stalo několikrát. Za to patří autorovi moje díky. Zvláště výživná byla pasáž, když se vojenské komando nejmenované velmoci snažilo probojovat ze Slovenska do českých zemí.
Ve srovnání se Stráží na Psí skále je to slabý čajíček, chvílemi velmi nudný. Charaktery postav jsou dost plytké a nedotažené, příčiny jejich jednání a proměn postojů nedovysvětlené. Celkově vzato zklamání. Tři hvězdy by byly moc.