bosorka komentáře u knih

Tohle je přesně můj šálek jakéhokoli nápoje, na který mám zrovna chuť. Tohle je můj typ knih, které se mi zaryjí a u kterých moje srdce plesá. Tohle je styl, kterým bych chtěla umět vyprávět příběhy. Poetické, nádherné, plné různých emocí, které jsou zpracované fakt dokonale. Ať už jde o lásku, trápení, rodinu, sourozeneckou lásku, umírání, smrt. Annette Bjergfeldt je umí plasticky zpodobnit naprosto nádherným jazykem. Měla jsem chuť dělat si výpisky a pak si je nahlas předčítat, možná je občas i hulákat z okna, abych z toho neměla potěchu jen já. Samotný děj nemá nějaký zcela pevný ucelený příběh, jde ale o příběhů mnoho, přesně tak, jak se udály v čase jedné rodině. Obyčejně, ale i neobyčejně. Brečela jsem i se usmívala. A chtěla bych si jednou zase přečíst.

11 13.06.2022

První knížka z této série se mi líbila o trochu víc, měla větší spád. Ale ani Právo nálezce nenudilo, přineslo zase něco trochu jiného. A napětí jako obvykle nescházelo. Posloucháno jako audio.

6 06.06.2022

Je to jako naskočit do lodi plné lidí, lodi, která vpluje rovnou do bouře a ve vlnách se zmítá tak, že se člověku přinejmenším motá hlava. Hází ho to tam a sem a musí se naučit orientovat se. Zařadit si i další pasažéry. Ale když tohle rozklíčuje, bouře se náhle zklidní a ta plavba je pak skvělá, svižná, vtipná, i tématem zásadní.
Dům polámaných andělů je docela jízda, je tu velká rozvětvená rodina, na kterou by možná pomohlo nakreslit si rodokmen, abychom si je rychleji zařadili. Ale jak člověk nastoupí na styl Urreaova psaní, jde to nakonec jako po másle. Skáče časem i místem, ale vlastně se hlavně drží uprostřed té veliké rodiny, se všemi jejich trably i radostmi. Je to jedna velká oslava života, i když konaná se smrtí za zády. Základní kámen knihy je vlastně neveselý, ale je opředený jemnými nitkami přesného humoru. A loučení se tak nepůsobí nijak ponuře, ba naopak. Skvělé, živočišné, emocionální. Nakouknout do jiné kultury mě dost bavilo.

2 01.06.2022

Těžký průměr. Knížka sice poměrně rychle vtáhne do děje, ale pak se místy zoufale pachtí až k finálnímu vyústění, které tedy těžce zklamalo. Z hlediska detektivek je DNA plná klišé. Autorka se snaží zaujmout netradičnímí (ideálně hodně brutálními) zločiny, přihodí pár dětí, ty přeci zabírají vždy. K tomu vztah-nevztah-možný budoucí vztah dvou hrdinů, který by třeba mohl přitáhnout k dalším dílům série. Ale ono to prostě vůbec nefunguje. Žádná z postav mě nezaujala, všechny byly nevýrazné s žádným zajímavým zákulisím. Huldar byl občas na proplesk a Freya taková nijaká a unylá. Detektivka nemá ani žádnou pořádně vystavěnou atmosféru, prostě jen tak líně plyne a je zbytečně natahovaná.

3 17.05.2022

S komentářem k Oponě mám trochu problém, vlastně i se samotným hodnocením. Četlo se to velmi svižně, ale čím víc jsem se blížila ke konci, tím víc jsem o hodnocení přemýšlela a říkala si, že zas taková strašlivá bomba, jak jsem někde četla, to není. Samozřejmě je to nadsazené a nereálné, ale pořád ve mně hlodal červík, že jsem čekala něco víc, možná že i trochu drastičtější průběh, občas mě rozptylovala některá odhalení, protože vlastně nebylo zcela jasné, jak k nim ten onen dospěl. Cením si samotného nápadu. Ale mám výtky k logičnosti a jisté zkratkovitosti jednání. K hodnocení také přispívá vyšší očekávání. 65 %.

7 11.05.2022

Začnu jednou z vět, kterou jsem napsala před devíti lety (to už je devět let???) do komentáře ke Klubu nenapravitelných optimistů. "Ač docela mám ráda nedořečené příběhy i s otevřenými konci, tak tady bych třeba ráda věděla, co se stalo s hlavním hrdinou, jak dál pokračoval jeho život a setkal se s lidmi, které ztratil?"
A je to tu, absolutně jsem netušila, že bude pokračování (věděl to tehdy Jean-Michel Guenassia?) a tak to bylo velké překvápko. A zároveň obava, jestli zvládne autor pokračovat slušně dál - kvůli laťce posazené velice vysoko. A zvládl. Michel a další hrdinové ze Zaslíbených zemí mě chytli za srdce a já hltala a hltala. A podívala se na různá místa světa a mohla se jen domýšlet, kam asi jednotlivé postavy osud zavane. A že to u některých byly slušné veletoče. Nečetla jsem jen osudy jednotlivých osob, ale i osudy některých zemí. A zase mě to vedlo k tomu, o některých z popsaného načítat si trošku víc a zjišťovat.
Když jsem tu psala o té laťce, ve skutečnosti je to tak, že ji autor úplně nepřeskočil, byla přece jen příliš vysoko, ale rozhodně mu k tomu chyběl jen kousínek. Klub je prostě pro mě přeci jen nepřekonatelný. A mám chuť se k němu zase vrátit. Ale Zaslíbené země jsou také skvělé a dík za ně.

9 11.05.2022

Dcera, prostřední sestra, jakože holka žije v Severním Irsku v 70. letech. Má několik bratrů a hodně sester, má máti, nějaké švagry a nejstarší kámošku. Má jakože kluka a taky má stalkera. Kterého nechce mít, jenže zároveň má kolem sebe tunu klepů, v nichž vyhlíží dost jinak, než je tomu ve skutečnosti.
Prostřední sestra mi byla okamžitě sympatická, i pro to, že se vymykala a chtěla se vymykat. A nechtěla podléhat místním tradicím a nechat se zaplést do vztahů, do kterých byla vtahována společností.
Mlíkař autorky Anny Burnsové mě uchvátil, stačilo se naladit na její vlnu a pak už to jelo jak dobře promazaná kola. Její styl je nezapomenutelný, tok psaní připomíná tok řeči. Odklání se od původního a uskakuje stranou, načež se zase vrací a posouvá se vpřed. Někdy zase vzad a do stran, když seznamuje s vedlejšími postavami, přibližuje a vzdaluje se. Ale stále se umí vrátit tam, odkud poodešla. Její jazyk je bohatý a živý a průzračný (klobouk dolů i před překladatelkou), vysloveně mě těšilo se jím proplétat.
PS: Krásná obálka.

10 21.04.2022

Jak už tady zaznělo, kniha Štěpána Kopřivy 101 minut není klasickou literaturou, románem či novelou v pravém slova smyslu. Spíše připomíná psanou reportáž (dokument) sledující zásah záchranných sborů. Příběh samozřejmě sviští, však na záchranné akce moc času není, ale i tak se přiznám, že některé úseky jsem trošku přeskakovala, možná mě zas až tak nebavilo číst si úplně do detailu o práci hasičů s popisem jejich technického vybavení (listování ke slovníčku pojmů tomu také příliš nepomáhalo). Pak jsem se ale zase dostala do míst, kde jsem hltala jak divá a bavilo mě velmi. A když o tom tak přemýšlím, tak to bylo spíše v druhé polovině knihy, rozjezd byl přeci jen opatrnější. A ač je kniha krátká, možná by začátek mohl být ještě trochu okleštěnější, aby se to metro rozjelo ještě trochu rychleji.
PS: Kde jinde číst tuto knížku než při cestách do práce metrem. Když se při jedné takto zastavilo v tunelu a ozvalo se: "Z provozních důvodů nemůžeme dál pokračovat, zůstaňte, prosím, v klidu. O dalších skutečnostech vás budeme informovat.", tak mi velmi zatrnulo. Kupodivu se ihned po tomto hlášení rozjelo, ale pravdou je, že po přečtení 101 minut se mi teď chvilku metrem nebude jezdit tak lehkomyslně :) 3,75*

9 08.04.2022

Atmosféru má MacBridova detektivka perfektní, trochu z ní mrazí a ideální číst ji pod dekou s hrnkem horké tekutiny po ruce. Protože neustále padající déšť (či sníh), co splachuje detektivům veškeré stopy, to, jak se za zločinci neustále klouzají po blátě či umydleném mokrém sněhu - to vše dodává knize tu správně ponurou a studenou náladu. K tomu několik ohavných zločinů (to, že se jich tam prolíná víc, drží čtenářovu pozornost a tudíž nenudí ani trochu), které jsou uspokojivě vyřešené, policajti sympaťáci, advokát slizoun a ne zcela černobílý novinář. Prostě krimi, jak se patří a ještě okořeněno takovým tím drobounce pichlavým anglickým humorem. V rámci žánru dobré počtení.

6 04.04.2022

Elena Ferrante píše příjemně i v žánru novinových sloupků. Někdy mě její nápady, z kterých texty tvořila, zajímaly více, někdy méně, což je naprosto normální. V takovém případě bylo možná i znát, kdy si autorka zrovna drbala hlavu, protože ji v týdenní uzávěrce zrovna nenapadlo nic na první dobrou. A pak holt vycucla něco, aby o tom šlo aspoň trochu napsat. Jiné pak byly skvělé v tom, že se nejpíš i samy psaly. To zná možná kdekdo i tady, některé komentáře vyplynou samy hned, nad jinými si koušeme nehty a kde nic tu nic.
Ale na pročítání sem tam, když člověku vybyla chvilka, byly Příležitostné nápady vlastně ideální čtení. 3,5*
PS: Ilustrace moc pěkné.

4 04.04.2022

Jak jsem si u minulé přečtené knihy (Neviditelný život Addie LaRue) libovala, že mi přesně sedla jako něco nenáročného a odpočinkového, což v současnosti asi trochu potřebuju, tak Soběstačný byla zase ťafka pěkně na druhou stranu. Není to nenáročná kniha ani krapítek - vlastně tedy je v tom, jak rychle plynou její stránky. Stylem psaní příběh sviští, čtenář se nezadrhává a jen s jazykem na vestě hltá jednu sodu za druhou. Až je člověku líto knižních postav za to, co jim autorka naložila na bedra. Zvlášť pak Štěpánovi, který je kvůli okolnostem nucen předčasně dospět. Autorka tedy občas některé věci trochu přepálí, například tatínek hipster mi přišel tak nějak moc přitaženej za bradku (btw vymetaj hipsteři takhle ve velkém IKEA?). Pěkný vhled do života pokladní v supermarketu, nedělám si iluze, že to tam funguje jinak. Ale byla to teda hustá knižní cesta, až jsem se semtam zalykala lítostí a lapala po dechu v tom kalném rybníku, co jsem v něm snažila doplavat na protější břeh.

8 28.03.2022

Nějak mi zrovna v tuto dobu sedla jako absolutně padnoucí ďábel, eeh tedy oblek. Je to taková ta doba, kdy má člověk chuť přečíst si něco nenáročného, vlastně i romantického. Něco, nad čím se může tak trochu zasnít, ale moc nad tím nepřemýšlet. A to přesně mi teď předložil Neviditelný život Addie LaRue. Victoria Schwab umí psát a co umí fakt dobře, jsou, z mého hlediska, postavy. Vždy mě zajímají a chci o nich vědět co nejvíce. Dokonce jsem si i říkala, že Addie bylo málo, klidně bych si o jejím životě napříč staletími četla déle. Bavila mě ona i Luc. I Henry. Dokonce i postavy, které se příběhem jen míhaly jako nikdy nekončící déjà vu. Temnější tvář magie mě asi chytla ještě o kousek víc, ale Addie taky dobrá. Bavila jsem se a to je základ.

5 22.03.2022

Život po francouzsku se mi asi líbil o špetku víc, ale i tato knížka Jeana-Paula Duboise mě dost bavila. Četla se jedna báseň, autor umí pracovat s jazykem, pěkně mu pod perem plyne. Umně střídá dvě časové roviny, tu současnou, kterou si hrdina odbývá ve vězení, a tu druhou, kde se od svých kořenů proplétá životem až k místu, kde jsme se s ním setkali na začátku. Je to vlastně obyčejný život poměrně obyčejného člověka, kterému prostě jednou přetekl pohár. Ale je sepsaný tak, jak bychom si možná přáli každý umět shrnout svůj vcelku běžný životaběh - tedy čtivě, místy vtipně, místy i jímavě, prostě pěkně.

1 15.03.2022

Skvěle zpracované. Černobílé pojetí s občasnou červenou se trefuje přesně, kam má. Je mrazivé a bezvýchodné stejně jako románový předobraz. Zase mi nebylo dobře po těle, když jsem se do 1984 pustila, tentokrát v komiksové podobě. A zase mě fascinovalo, jak nadčasový uměl George Orwell být.

5 09.03.2022

Vynikající a doporučeníhodné. Přesně kniha pro mě. Jak já miluju magický realismus. Jak já miluju rozmáchlé příběhy napříč delší dobou. Které jsou plné působivých situací a zajímavých lidí. Jak já miluju Šepot včel! Fakt mě sebral, tento román člověk velmi prožívá, neboť je plný emocí, ale i dojmů a vjemů.
Spolu s hrdiny mi občas byla zima, občas jsem si užívala sluníčka, vše prostoupila vůně pomerančů a bzukot včel. Usmívala jsem se, ale i ronila slzy. Bylo mi těžko a smutno a pak zase veselo. Užívala si klukovin s Franciskem juniorem, fandila jeho tátovi, který byl smělý, chytrý a spravedlivý, měla chuť obejmout jeho skvělou maminku. A jako všichni jsem milovala Simonopia, toho nádherného věrného kluka. Jak ráda bych si sedla vedle něj a chůvy Rejy a koukala na hory.
Většinou nestíhám číst knihy i podruhé, ale doufám, že s Šepotem včel to jednou udělám a vrátím se to světa, který Sofía Segovia vystavěla na reálných základech a obalila je magičnem sladkým jako med.

16 08.03.2022

Já tu ženskou miluju. Její psaní mi sedí, je v mnohém trefná, navíc aktuálně jsme se ocitly ve stejném věku a komentuje tedy mně mnohdy velmi blízká témata. Jak jsem při knížce"Jak stvořit dívku" zavzpomínala na svoje dospívání a do hrdinky se přímo vcítila, jak jsem si při čtení "Jak být ženou" tolikrát říkala: "Ta ženská vážně trefuje kladivo do hřebíku naprosto přesně." Tak i u Víc než žena s Caitlin Moran souzním. Zase jsem neudržela smích, zase jsem měla chuť číst úryvky nahlas lidem na potkání, klidně i v mhd (takhle si toho pár vyslechl aspoň manžel).
Zároveň ale Moran šlápla i do několika velmi citlivých témat - už dlouho mi nebylo tolik úzko jako u kapitoly Hodina běsu. Jak si umí sama ze sebe i ze svého okolí dělat legraci, nebojí se vzít si pod pero cokoliv, nic jí není "svaté", tak jak se jedná o děti, jde i u ní ten humor na dřeň trochu stranou. Ale zase se ukazuje, že umí psát i o závažných tématech stylem, že se vás dotknou v takové hloubi, o níž skoro ani nemáte tušení, že tam ještě někde je. Mám aktuálně dospívající děti a dceru třináctiletou, takže kapitoly o poruše příjmu potravin, depresích, sebepoškozování a pokusech o sebevraždu dětí mi přímo ždímou srdce, načež ho obrací několikrát naruby. Je to silné a bolavé, něco, co si rodič v životě nepřeje zažít.
Caitlin Moran stárne (a není sama), ale umí to výborně, stále přesně ví, kam píchnout a kde polechtat. A stále platí, že bych s ní někdy zašla na gin s tonikem. Nebo třeba jen na čaj. Končím stejnou větou, jako u knížky Jak být ženou. Svěží závan do ponurého února.

8 18.02.2022

Mám ráda knihy, které mě upozorní na pro mě neznámou historickou událost, což splnila i Jizva Danuty Chlupové. Útlá knížka se silným příběhem, jak už takové příběhy obvykle bývají, ale ničemu nevadí přečíst si další. Zprvu mi trošku vadila současná linka, přišla mi tam uměle naroubovaná, jako by potřebovala autorka zdůvodnit, proč zrovna o této události píše. Přitom zdůvodnění vlastně netřeba. Pak jsem si zvykla a zajímavá byla linka vztahu Katarzyny ke své tchyni, která se dosti proměňovala vzhledem k okolnostem. Vlastně by mohla být rozepsána podrobněji, trošku to jelo jen po povrchu. Každopádně historický příběh mě oslovil přeci jen víc.

9 10.02.2022

Tíživá kniha, ta bezvýchodnost je všudypřítomná. Ve světě, kde nic nefunguje bez konexí. A v tomto světě se snaží žít pokud možno smysluplný život Ludwik. Což vzhledem k okolnostem opravdu není snadné. Pokud člověk zmiňované období v některém ze socialistických států alespoň částečně prožil, poměrně silně se ho to dotýká. Kniha se čte svižně, je psaná silným jazykem, který přesně vykresluje náladu postav, ale i společnosti obecně.

7 04.02.2022

Forma románu se mi líbila, dvě časové roviny, jedna z nich odehrávající se pozpátku. Příběh tří bratrů, které okolnosti přimějí vrátit se na místo, kde trávili v dětství dost času a především ohlédnout se za událostmi, které rozklížily jejich rodinu. Zprvu mi v takové té letní náladě jiskřící budoucím dramatem připomněl Pána přílivu a byla jsem napjatá, jakým směrem se vydá.
Ale závěrečná pointa, jak již někteří zmínili, byla zbytečně šokující a vlastně mi přišla nadbytečná, kniha mohla dost dobře obstát i bez ní. Důležitější mi přišly vztahy jednotlivých členů domácnosti, které ale nakonec nebyly zcela dořečené a dovyvinuté. Chybělo mi pozadí, které by nastínilo, proč se rodiče (zvlášť pak matka) chovají oním způsobem. Nejlépe vykreslený mi přišel Benjamin se svým složitým psychickým rozpoložením. Zbylé postavy byly nakonec bohužel poměrně ploché, což je škoda. Ale četlo se to vlastně dobře, autor píše vcelku chytlavě. 3,5

4 04.02.2022

Tak nevím, ono to nebylo úplně zlé, jednotlivé střípky zaujaly, rozhodně zaujalo prostředí Podlasí a místní zvyky, které přetrvávají i v současné době v téměř nezměněné podobě. A naopak to, co lidem občas nesedí, ty věci z doby, kterou už známe i my poměrně blízce (Bravíčko, Esmeralda, první mobily, dospívání někdy na přelomu 90. let), to mě vlastně vůbec nerušilo. Vždyť co, magický realismus se může psát i v současnosti. A k ní dobové věci prostě patří.
Co mě ale rozptylovalo, byl styl, jakým autorka knihu pojala. Jak kdyby nasbírala jednotlivé příběhy, všechny hodila do kotle, řádně zamíchala a pak je halabala tahala, kam zrovna naběračkou hrábla. Nenavazovaly tak na sebe přirozeně, byly na sebe občas násilně naroubované. Chyběla nějaká jednotící linka, příběh, který bude plynout odněkud někam, pak nevadí ani střídání časů. Ale tady nic takového bohužel nebylo, což je škoda.
V knížce bylo na malém prostoru dost postav a tím, že probleskovaly náhodně v různých výtryscích, člověku se občas míchaly. Nevěděl, kdo je zrovna tento a tamten, protože si k nim nedokázal udělat pořádný vztah. Krom hlavních dvou kamarádek tedy. Jinak název knihy je dosti zavádějící, protože šeptuchy jsou jen okrajovými postavami, což je druhá škoda, zasloužily by daleko víc prostoru. Z mého hlediska, nikterak špatné, ale zároveň možná promarněná šance na něco úplně skvělého.

5 25.01.2022