broskev28 komentáře u knih
Ještě před dočtením knihy jsem si zjistila, že je pořád ještě v prodeji - už tohle je důkaz, že mě tento příběh na pomezí reality a fikce velmi zaujal. Smekám před autorkou, která dokázala vytvořit úžasné dílo plné odkazů na vědecká bádání, aniž při tom rezignovala na čtivost a hloubku svého literárního projevu!
Jak už tady někdo napsal, kapitoly z Adélina života jsou mnohem hutnější a zajímavější, což je určitě zcela pochopitelné. Autorčiny všeobecně platné úvahy, o kterých mluví ve svém komentáři soukroma, jsem pročítala znovu a znovu; žasla jsem nad jejich přiléhavostí a nadčasovostí. Díky již zmíněnému komentáři jsem si také pozorněji prohlédla obálku a děkuju za upozornění na to, co bych já sama určitě přehlédla. Je skvělé, že si někdo dal tu práci a že dokázal tohle výjimečné dílo takto trefně ozvláštnit! O to víc mě mrzely občasné tiskové chybičky, ale všichni jsme jenom lidé, a naštěstí jich nebylo moc.
Úplně na závěr připojím udivený postřeh zapálené květinářky: možná už více než 10 let pěstuju červeně kvetoucí kamélii (tedy květinu, kterou Adéla měla tak ráda) - ani ne tak pro květy jako pro krásné, sytě zelené a tuhé listy. Nikdy jsem však nepostřehla vůni jejích květů, na rozdíl třeba od gardénie, která voní naprosto úchvatně. Takže při dalším kvetení téhle exotické, původem japonské krásky z čeledi čajovníkovitých to zkusím napravit!
Fakt dost dobrý, od začátku, včetně epilogu (jak uvěřitelné), až po doslov!
Kniha působí objemně, ale není to tak zlé, obsahuje totiž hodně dialogů a řádkování je méně husté, než bývá zvykem. K tomu přidejte děj, který opravdu odsejpá, a máte jasno. Nejhorší je ovšem představa, že tohle všechno není vůbec nereálné - skvěle to vystihuje komentář Kirrie.
"Už od prvních let dvacátého prvního století máme problém, že informace, které denně přijímáme, jsou pořád monopolizovanější a individualizovanější. Vezmi si například Google. Výsledky, které ti ten vyhledávač nabídne, se ti jeví neutrální a nezávislé. Ve skutečnosti jsou ale optimalizovány podle tvých - domnělých - potřeb a potřeb reklamního průmyslu. Když si patřičně nenastavíš svůj prohlížeč, tak vždycky uvidíš jen to, co se hodí ke tvým zálibám a sklonům, tvému bydlišti, věku, pohlaví a tak dále. Předestře se ti zdánlivý svět a ty vidíš už jen to, o čem si Google myslí, že vidět chceš. Potvrdí se ti tvůj předpojatý názor a všechno, co by tě mohlo přivést na nové myšlenky, se potlačí. Říká se tomu informační bublina."
Anglického pacienta jsem nečetla, viděla jsem jen film a ten se mi velmi líbil. Proto jsem se na svou první knihu tohoto autora těšila a rozhodně jsem nebyla zklamaná.
Vyprávění je opravdu náročnější nežli běžná oddechová četba - aniž bychom měli čas a možnost poznat hlavní hrdiny detailněji, začne se odvíjet poměrně nesourodý děj, objevují se další a další postavy. Čteme kapitoly s podivnými názvy, kniha je členěna i na díly, ale nikde nenaleznete obsah.
Navzdory těmto \\\"výtkám\\\" mě tenhle příběh velmi zaujal a četla jsem ho s chutí. Všechno tady bylo jaksi nezvyklé: vzájemný vztah rodičů, opatrovnická výchova dospívajících dětí, zážitky a zkušenosti znejistělých potomků, skryté válečné aktivity britského vedení. To vše podáváno zajímavým stylem a zvláštním jazykem - překlad Jindřicha Manďáka mi vysloveně lahodil.
Kapitola, ve které Nathaniel vypráví o období, které prožil ve Vesnici vděčnosti, pro mne patří k těm nejúžasnějším. Pan Malakite a jeho přístup k životu, k práci, přírodě, to byl opravdu zážitek. Závěrečná zmínka o hrachoru přímořském, \\\"šťastné rostlině míru\\\", to už byla opravdu taková třešinka na dortu.
Zvláštní kniha, která určitě stojí za přečtení, pokud máte trpělivost a chcete se vracet v čase.
\\\"Naplnění. Co to vlastně znamená? Nadbytek věcí? Doplnění toho, co chybí? Kompletnost? To, co si přejeme?\\\"
P.S. Nejsem blázen a vím, že před úvozovky lomítka nepatří. Ale náš nový PC a jeho program ignoruje mé pokusy o jejich vymazání, takže se omlouvám.
Příběh Marie mi připadal zajímavý, bylo ho tak nějak víc než v první knize a byl rozhodně netypický. Předpokládám, že děti jako ona sice existují, ale na státní škole v bývalém východním bloku se s nimi asi běžně nepotkávám. Souhlasím i s komentářem Mirka.K, ale to se zase dostáváme k tomu, pro koho je kniha určena . . .
Každopádně pro mě druhý díl lepší než začátek a jsem zvědavá na třetí!
Milé překvapení - doufám, že hlavně pro naše malé čtenáře!
Ilustrace jsou zajímavé a v kombinaci s textem ještě lepší ( i když podle titulního obrázku bych soudila, že Joni je dítě školkou povinné), nápad pro dnešní "pařiče" všech možných stříleček úžasný, překlad Michala Švece jako vždy velmi příjemný. Ano, v úvodním dílu se toho moc nestalo, a klidně by se mohl sloučit s tím druhým, ale jak správně usoudila Mirka.K: proč nevytáhnout lidem/rodičům z kapes více penízků? Mám-li soudit podle ilustrací, tak to rozhodně není jen česká záležitost. Ale nekřivděme autorům - třeba jen nechtěli malé čtenáře odradit tloušťkou prvního nabízeného dílu . . .
Tak se necháme překvapit, jak bude příběh pokračovat, zatím to vypadá slibně!
I já jsem spokojená, i když k panu Frostovi, resp. k jeho vztahu k rodině, bych měla výhrady. Dílnu ježibaby Salterové bych asi taky nenazvala továrnou, ale chápu, že autorka zřejmě v názvu knihy neměla na mysli jen tohle "pracoviště."
Prostředí viktoriánské Anglie je zajímavě vykreslené, podobně jako příprava a průběh "světové výstavy děl průmyslu a obchodu". Jednotlivé postavy - Albie, Rose a především Iris - mi připadaly velmi živoucí, dobře napsané. A na rozdíl od komentáře Cari se mi zakončení románu líbilo velice!
"Samozřejmě, moje matka a já jsme se také nikdy nedokázali shodnout na definici tohoto slova. U-kli-ze-no. Už ten zvuk je tak otravně fádní! Průměrnost a nenápaditost představy, že všechno má být srovnáno, jak se sluší a patří, je tak ubíjející, nemyslíte? Já jsem nikdy nevěřil na systematické uspořádání, na to, že knihy mají být tady a příbor zase tamhle. Jediné, co to dokazuje, je nedostatek vkusu a představivosti."
Zvláštní knížka - jímavý příběh a krásně "dětské" ilustrace.
Já se k ní dostala až ve věku babičky, kvůli našim malým čtenářům, a jsem moc ráda. Ve srovnání se současnými knihami tohoto typu - Papuchalk Petr, Dlouhá cesta, Proč nekveteš, Ti otravní králíci - je tak nějak jiná; možná proto, že je opravdová, jak ukazuje rozhovor popisovaný v komentáři Knihomura.
Po Bytu v Paříži jsem objevila další Mussovu knihu a více než 300 stran textu jsem přelouskala poměrně rychle a se zájmem.
Líbí se mi popis prostředí i charakterů; vypravěč, který je sám současně literárním autorem, citáty v úvodu kapitol a obecně odkazy na literární díla a autory. Občas se vloudily drobné chybičky, které neodhalila korektura, ale celkově se mi knížka četla velmi dobře. Souhrn kapitol nazvaných Epilog(y) byl nečekaný, ale o to zajímavější!
"Kam moje paměť sahá, vždycky jsem se cítil osamělý, neurčitě vzdálený světu, jeho hluku a průměrnosti, které člověka infikovaly jako nakažlivá choroba. Chvíli jsem si namlouval, že mě z pocitu apatie a opuštěnosti mohou vyléčit knihy, ale to bych po knihách žádal příliš. Ty vám mohou vyprávět příběhy, umožní vám částečně se s někým ztotožnit, ale nikdy vás nesevřou v náručí, neutěší vás, když máte strach."
"Už si nevzpomínám, kdo tvrdil, že osud lidem nadělí jen to, co jsou schopni unést, ale není to pravda. Nejčastěji se osud zachová jako zvrácený a záludný podrazák, který s rozkoší pošlape životy těch nejslabších, zatímco tolik mizerů vede dlouhý a šťastný život."
Poněkud pohrdavě jsem shlížela na poslední komentář zadní strany přebalu:
"Pusťte se do Ztracené jen v případě, že máte příštích pár nocí volných. Jen tak se od ní neodtrhnete."
Dočetla jsem a dávám mu za pravdu - četla jsem, kdykoli jsem vyšetřila volnou chvilku. Práce mi stála a já věděla, že nestíhám, ale četla jsem dál. (A dál nepokračuj, kdo jsi nedočetl!)
Místy mě však zarazily určité detaily - třeba proč se někdo diví, že jméno spoluzakladatele firmy z názvu v roce 1942 vypadlo? Anebo: není to moje první kniha, v níž hlavní hrdinka ztratila paměť, a poté se probrala jako osoba po všech stránkách lepší; je to vůbec možné? Ale ani to mě nezastavilo a dokud jsem nedočetla, nebyla se mnou řeč. Jen teď, když o knize zpětně přemýšlím, tak pevně doufám, že něco jako deep web byla fikce, jenom fikce a nic než fikce . . .
Vybrala jsem si ji podle zdejšího příznivého hodnocení a proto děkuju všem pochvalným komentářům. Není to žádné veledílo, které by změnilo můj pohled na svět, ale pobavilo mě, a to tak že velmi. Kontrast mezi civilizací a divočinou, nesuďte podle vzhledu a happy end v rozumné míře - sympatická všehochuť. Občas jsem se přistihla, že se připitoměle usmívám . . .
"Vševědoucí matko, mrzí mě, že jsou pro tebe lidské bytosti taková pohroma. Lituju, že zaneřáďujeme tvou tvář odpadky a plastovými sáčky dusíme tvé ryby v oceánech. Tahle země byla požehnána nadpozemskou krásou, ale my ji nevidíme. Chodíme po ní naštvaní, slepí a nevděční. Kéž bychom byli lepší, ta naše zabedněná lidská rasa! Ale nevěřím, že se někdy polepšíme. Dnes mohu udělat jenom jedno: poděkovat ti za tenhle svět zázraků. Pokusíme se být více vděční. A méně sobečtí."
Poslední (pro mne) Mussova kniha Budeš tam? mě nijak nezaujala, takže jsem k Bytu v Paříži přistupovala spíše skepticky. Ale čekalo mě velmi příjemné překvapení!
Už jen úvodní pasáže s popisem pronajatého domu mě nadchly; překlad možná nebyl dokonalý, ale mnohdy mi připadal velmi výstižný, takže jsem si se zájmem vyhledala jména obou (!) překladatelek. Taky spousta odkazů na knihy a autory, které znám - za všechny třeba Velikananánský krokodýl, anebo které naopak neznám, ale jejichž citáty mohou něco napovědět.
Nebo pohled Francouze na Paříž dnešních dnů, konfrontovaný třeba s atraktivitou New Yorku. Ale především čtivý příběh s originální zápletkou, jak u tohoto autora bývá zvykem, překonal má očekávání, takže já určitě doporučím.
"Rodičovství dokáže zmírnit všechny ohavnosti, které musel člověk předtím vytrpět. Absurditu světa, jeho zrůdnost, nekonečnou hloupost dobré poloviny lidstva a podlost těch, kteří loví ve smečkách. Když má člověk dítě, má najednou jasno, všechny hvězdy na obloze jsou na svém místě. Každý omyl, bloudění i chyba jsou vykoupeny prostým světlem milosti v jediném pohledu."
Po dlouhé době jsem zase četla knihu Pavla Kohouta a dávám za pravdu dosavadním komentářům: můžu mít výhrady vůči jeho minulosti (ale já tu dobu naštěstí neprožila), navíc v knihách jeho dcery T. Boučkové rozhodně nevystupuje jako kladný hrdina, ale nedá se mu upřít, že psát umí.
Souhlasím však i s Ondrou519: kromě naivity českého (resp. moravského) policisty mi připadala velmi nepravděpodobná i naivita muže SS ohledně dalšího osudu terezínských (a tedy i všech dalších) židů "odklízených" bezvadně fungujícím aparátem Říše. Obě Bubackovy životní lásky - možná jako ženy? - pochopily mnohem dříve a mnohem více . . .
Velmi sympatická byla postava komisaře Berana, který naivního podřízeného čas od času zasvěcoval do reality civilní i válečné:
"Moravo, Moravo, Moravěnko milý, až tahle válka skončí, dávejte pozor, aby se vám nezhroutil svět. Jako vraždař i jako Čech žijete ve dvojí pohádce, kde proti zlu bojuje dobro. Jako člověk, který už v jednom poměrném dobru, mám na mysli starou republiku, prožil dvacet let, vám sděluji, že se z něho občas pěkně zvedá žaludek."
"Osvoboditel nemá rád, když se někdo předtím osvobodí sám; nedočká se od něho tolik vděku, kolik mocensky potřebuje."
Na téhle knížce je velmi dobře patrné, jak se snížila čtenářská laťka dětské četby. Nedělám si iluze, že v době jejího vzniku ji hltaly tisíce dětí, ale věkové doporučení - pro čtenáře od 11 let - ji umisťuje někam na konec 1.stupně, možná i začátek 2.stupně. Jenže 291 stran knihy, z toho 260 stránek zaplněných jenom textem (a to nijak oddechovým), to by asi dnešní dětské čtenáře zmlsané Deníky malého poseroutky příliš nelákalo.
A přitom je to škoda, protože příběh o kamarádství dvou kluků, kteří se potýkají s netypickými rodinnými poměry, je moc pěkně napsaný. Ale dnes už třeba málokdo pochopí, jak složité bylo kdysi volat do nemocnice každý den ve 13.00; doba bez mobilních telefonů zavání obdobím dinosaurů. Jak píše Šarlota12: pokud bych chtěla, aby si ji moje děti přečetly, tak bych jim ji předčítala já. Princ Kristián a Skřivánek Nikola, dva výjimeční kluci a opravdoví kamarádi. Nádhera!
Ilustrace Denisy Wagnerové byly krásné už v roce 1984, ale ona také postupně dozrává a třeba v knížce Středa nám chutná se jí obrazový doprovod Cilčina příběhu povedl ještě lépe.
Na pokračování CH. Priesta jsem se nechystala, ale kniha se objevila u nás v knihovně, tady na databázi má poměrně vysoké hodnocení, tak jsem šla do toho. Právníkova choroba tentokrát ustoupila do pozadí, aby se o to více zaskvěly jeho psychologické schopnosti - ale nechci být jedovatá. Četlo se mi to lépe než díl první, Li mi byla sympatičtější než Georgie, "konzultace" s Wiliamem byly originální a o perutýnech jsem slyšela poprvé.
Motiv mi moc nesedl, psychicky vyšinuté jedince páchající zlo těžko chápat a absenci humoru nelze u thrilleru považovat za nedostatek. Takže proč ne, obohacení - alespoň pro mne - to bylo, perutýnům se určitě budu vyhýbat. Navíc vůně čaje s bergamotovou silicí tvořila příjemné pozadí pro četbu, takže doporučuju.
"Vyprázdni mysl. Nehledej stopy, nehledej důkazy. Hledej zvláštnosti. Ze zvláštností se mohou stát stopy a stopy se mohou změnit v důkazy. Jen v tomto pořadí."
Od této autorky jsem nedávno přečetla Marianu, a ta byla určitě akčnější a čtivější, ale ani tohle nebylo špatné čtení. Historické peripetie vztahu Skotů a Angličanů (aneb jak Angličané vyšachovali rod Stuartovců) byly zajímavě a fundovaně podané; postavy hraběnky, jejího syna, služebné Kirsty i její sestry opravdu životné. Zaujala mě i Sofiina výuka šachové hry.
A v druhé lince současnost, v níž autorka píše historický román z té doby. Moc se mi líbil vztah otce a dcery a jejich společné genealogické pátrání. Velké kouzlo měly také všechny scény z hradu Slaine, resp. z jeho mořského okolí.
Takže určitě doporučuju, vůbec to není špatné čtení! Pravda, až na to neustálé, údajně skotské - !?! - ba, jehož otravnost už zmínili mnozí přede mnou. Věru by mě zajímalo, jaké slůvko bylo takto intenzívně používáno v anglické verzi . . .
Přiznám se hned na úvod, že mě válečné knihy H. Mornštajnové (ale i A. Lustiga nebo P. Kohouta) oslovily mnohem více. Její styl mi připadá tak nějak civilnější, zatímco účinek - alespoň na mé city - je silnější, i když se obejde bez aktivace slzných kanálků.
To ale nic nemění na faktu, že se kniha četla lehce, ačkoli téma rozhodně lehké není. Romantická linka mu neubírá na kvalitě, spíš přidává nadšené čtenáře (nebo čtenářky?). Jen odkaz na Sofiinu volbu se příliš nepovedl, jak už někdo poznamenal, ale to asi nelze vyčítat autorce.
"Zeptejte se kohokoli, kdo stál modelem, a řekne vám, že se nikdy necítil zranitelnější než ve chvíli, kdy ho hodiny pozoruje pronikavý pohled cizích očí. Ať už jste oblečení nebo ne, stejně si připadáte nazí."
Záblesk života je první kniha Jodi Picoultové, která se mi četla obtížně. Styl vyprávění mě spíše rušil a neumožnil mi plné soustředění na bezesporu závažné téma. A to je mi líto, protože třeba postava doktora Louie Warda byla naprosto úžasná; jeho způsob diskuse s demonstranty (demonstrantem) mě fascinoval.
Ale možná už nejsem schopná ocenit šíři záběru a různorodost životních osudů.
"Všechna ta právní ochrana, kterou chceš mít pro nenarozené zárodky." řekla Joy. "Fajn, dopřejme jim to. Ale teprve až najdeš způsob, jak tím nepřipravíš o nároky mě."
Máme 3.leden a já si troufám tvrdit, že jsem právě dočetla možná nejlepší knihu svého letošního čtenářského roku. Nedovedu pochopit jediné: jak mohl tuhle lahůdku napsat dlouholetý manažer investiční firmy . . .
Děkuju za nadšené komentáře; mě osobně asi nejvíc oslovil ZaS. Kniha je opravdu úžasná (i když se asi nebude dobře číst akčním typům), ale na kolena mě dostalo studium amerických filmů, které "jsou nejen okny do kultury Západu, ale také nestoudným mechanismem třídního útlaku", jak se vyjádřil Osip Ivanovič Glebnikov. Geniální!
Jak už bylo též řečeno, překlad, podobně jakou autorův styl, je úžasný. Korektuře sice uniklo několik chybiček, ale vzhledem k rozsahu a kvalitě textu samotného nijak nesnižují hodnotu této skvělé knihy.
Jen postřeh čtenářky, která nedočetla: asi je to dobré, ale nějak mi to nesedlo. Nevadila mi syrovost a realita středověku, ale ve srovnání s knihami Rebeccy Gablé, které popisují dobu jen o něco dřívější, mi tahle historie připadala méně zajímavá i méně čtivá. Anglie Viléma levobočka a časů bitvy u Hastingsu se rozhodně s lidmi "nemazala", spíše naopak, ale všechny postavy byly tak nějak lidštější. Některé jsem nenáviděla, jiné obdivovala, ale téměř bez výjimky všechny ve mně tyhle pocity vyvolaly. Tady jsem zůstávala nezúčastněným divákem . . .
Pro mě to byl krok vzad, takhle si rozhodně nepředstavuju dobrou detektivku, respektive detektivku jako takovou. Nějak jsem nepostřehla, že by někdo něco vyšetřoval; vraždy i krádeže byly plynule servírovány jako jednotlivé chody. Junior byl skutečně psychopat - špatný kluk je zajímavý eufemismus. Na letišti jsem ho ještě chápala (i když "teřichův" závěr ohledně úmrtí byl opravdu nestandardní), ale téměř všechna jeho další aktivita mě víc a víc odrazovala od jakýchkoli sympatií. Ale možná jsem jen nepochopila nadsázku . . .
Hvězdičku ponechávám za páně Turnerovu přednášku na téma haiku, ta se mi opravdu líbila.