Bustedka
komentáře u knih

Vzhledem k tomu, že recenzi píšu o nějaké 2-3 měsíce později, je až s podivem, že si vůbec nepamatuji, o čem kniha byla a vše jsem si tak musela připomenout na googlu.
Ono je to zajímavý celý, ne, že ne, ale není to kniha pro každého. “příběh je vlastně dosti depresivní, nesympatické postavy, řešení neustále nějakých patologických vztahů, problémů, života a stárnutí. Ale pokud si knížku otevřete ve chvíli, kdy máte přemýšlivou náladu, může se vám to líbit.


Hodně vychvalované scifi. Knižnímu zpracování podle mě nejvíc ubližuje sáhodlouhý popis fyzikálních jevů - ne že by tomu člověk neporozuměl, ale nutí vás to utíkat od příběhu, pro který si nejspíš jdete.
Chvílemi se tak čtení táhne, jenže najednou se ani nenadějete a nemůžete se od čtení odtrhnout. Ten celkový pocit je pak strašně zvláštní.
Celý ten příběh o navazování kontaktu s mimozemskou civilizací, propojením s virtuální realitou funguje. Čínská jména a reálie mě na tom bavili snad ještě víc. Ale asi bych mnohem víc ocenila větší důraz na příběh a na postavy.


Víte co je Bellingat? Jedná se o nezávislou skupinu nadšenců, kteří ověřují informace z veřejně dostupných zdrojů - například dle fotky lokalizují zeměpisné souřadnice, čas, lustrují i sociální sítě a mnoho dalšího. Jedna věc je ale náplň práce Bellingcatu a druhá je zase kniha Eliota Higginse, který stál u zrodu celé organizace.
Kniha je opřená především o případ sestřelení letadla Malaysia Airlines 17 a toho, jak pomocí internetu a fotek odhalili, že letadlo sestřelilo ruská raketa. Autor ale občas přeskakuje od jedné věci k druhé a celkový dojem tak působí lehce neorganizovaně. Zmíněny jsou i další případy, na kterých Bellingcat pracoval, ale nijak podrobně (až na otravu Skripala).
Jednu velkou přidanou hodnotu ale kniha má - dá vám uvědomění, jak mocné jsou sociální sítě a internet. Jak moc může říct jakékoliv sdílení čehokoliv - ať už o vás samotných, nebo o lidech, které máte ve své blízkosti. A že i vy si můžete (a měli byste) všímat okolí.


Na umění je krásné to, jak ho každý vidí jinak. A pokud se někomu něco líbí, víc to řekne něco o nich, než o dílu samotném. Prim tu hraje skupinové myšlení a hlavně příběh - asi proto se denně tvoří fronty u Mony Lisy (ruku na srdce, kdo by si jinak Lisu vystavil doma)
Kniha Umění, kterému nikdo nerozumí je takovým hezkým a velmi čtivým úvodem obzvlášť pro ty z nás, které žádné emoce při koukání se na obraz a sochy necítí. Spousta bizarních historek, které jsou však nabalené na mnohem hlubší příběhy společnosti. Čtivé velmi.


Neurolog Oliver Sachs sepsal 7 případových studií svých pacientů, které měl možnost za svůj život potkat - chirurg s Tourettovým syndromem, barvoslepý malíř, slepec, který po operaci bojoval s tím, že vidí, geniální autistický malíř a další.
Každý jeden příběh je nádhernou ukázkou toho, jak je každý z nás jedinečný. Jak stačí malá změna v mozku a život se vám může ve vteřině obrátit vzhůru nohama. Přesně proto ráda čtu příběhy jiných - protože se krásně ukazuje, jak je každý z nás jedinečný a to neustálé srovnávání je akorát zbytečné honění ega.


Tuhle knihu jsem měla nějakou dobu na seznamu a to jen a jen kvůli té obálce - úplně to dýchá Herculem Poirotem nebo Vraždami v Midsomeru. První díl švédské krimisérie začíná vraždou nenáviděné realitní agentky, “shodou okolností tráví v blízkosti místa svou dovolenou i věhlasný detektiv s trochou OCD.
Je to takové poklidné rozplétání, žádné velké drama ani násilnosti. Navíc dobře čtivé. A já si na seznam píší díl druhý.


Zamysleli jste se někdy nad tím, jak moc důležitou roli (v politické rovině) hrálo moře? Proč se historie dělí na období před objevením Ameriky a po něm?
Michael Romancov napsal naprosto skvělou knihu, která by neměla zapadnout - obzvlášť těm z nás, co holdují společenským vědám. Popisuje vývoj dění na mořích od starověku až po novodobé dějiny. A především ukazuje, jak moc jsme na námořní dopravě závislí. Například právě teď se ve vodách plaví přes 50 tisíc obchodních lodí, které se na mezinárodním obchodu podílí z 90% Skvělé to bylo.


Velké překvapení. Bavilo mě to, trochu aspergerovská agentka FBI vs zádumčivý horský zachránce. Sériový vrah, tajemná rodinná historie a smeč na pokračování v dalších dílech.
Mám k tomu jen jednu věc - až moc mi to připomíná sérii od Blake Pierce. tak doufám, že ty další díly se vydají jiným směrem.


K Čtvrtečnímu klubu jsem se dostala díky poslouchání podcastu Za humny. Představte si Anglii, vesnici pro seniory a 4 aktivní a zvídavé seniory. Vražda investora, který chtěl vydělat další peníze a o případ je postaráno.
Bylo to skvělé!
Chystá se taky netflixové zpracování s Hellen Mirror a Piercem Brosnanem - a i když nejsem zrovna fanoušek televize, tohle si fakt nenechám ujít.
“Lidé beze smyslu pro humor vám nikdy neodpustí, že jste vtipní.


Druhý díl čtvrtečních detektivů. Tahle parta penzistů mě ale baví čím dál tím víc, přestože mi chvilku trvalo se začíst.
Tentokrát se děj točí okolo bývalého manžela Elisabeth, diamantů, mafie i drog.
Na téhle sérii je nejlepší bezesporu bravurní vykreslení všech hlavních postav, kterým nechybí styl, inteligence ani smysl pro humor.


To je tak, když jedete do knihovny a zapomenete si mobil se seznamem knih, které si chcete vypůjčit. Tak jsem šáhla po první knize, která se namanula.
Je to taková béčková detektivka, která nenáročného čtenáře uspokojí, ale jinak nepotěší.
Rozvedená Julie se přestěhuje do domku na vesnici, na zahradě pod boudou najde mrtvolu, o pár dní další a pak ještě jednu. Jako vážně. Navíc ji chybí rozvážnost, takže dělá ukvapené závěry, ale lidem to kupodivu nevadí. Do toho k ní chodí policistka na čaj a na sušenky a tak si tak povídají a řeší vraždu.


Vzhledem k tomu, že na TV nekoukám, série Detektivů od Nejsvětější trojice mě úplně minula. Michal Sýkorá stvořil detektivku Marii Výrovou a jednou z minisérií je i Pět mrtvých psů.
Docela dobře vystavěné, hodně dobrý popis postav, ale námět jako takový mě moc nechytnul. Půlku knihy trvá, než se ukradení medvědi a psí souboje sejdou v jeden příběh (minimálně pro čtenáře) a až teprve s první vraždou se rozjíždí pořádný kolotoč. Další díly si ale moc ráda přečtu.


Takové to AHA, AU a ACH v jednom.
Jeden z důvodů, proč mě tak moc fascinuje svět PAS je i to, že sama na sobě autistické rysy pozoruji. Vím, jaká jsem, jak věci prožívám a jak myslím. Po přečtení jsem přesvědčená ještě víc.
O ženách s PAS se moc nepíše a nemluví. Statisticky jich je totiž o dost méně. Na druhou stranu, jsem přesvědčená, že spousta žen, co si o sobě jen myslí, že jsou trochu divné, vysokofunkční PAS klidně mít mohou. Ženy se totiž snadněji přizpůsobují rytmu života a společenským normám - a prožívají to tak nějak uvnitř.
Bylo to skvělé!!!!


Tohle. Bylo. Skvělé.
Jeden literární kritik označil Pacanku jako nejprázdnější knihu.
Přitom je tahle kniha všechno, jen ne prázdná. Neskutečně jsem se u toho hodnocení naštvala, protože jsem ji googlila v tý největší euforii, pár minut potom, co jsem dočetla. Měla jsem potřebu vykřičet do světa všechny svý pocity a zároveň to krotila, protože by se člověk dostal možná tam, kam nechce.
Je to sprosté - hodně sexu, sebedestruktivních prožitků, stereotypního života. A přesto to má sakra hloubku. Minimálně pro někoho, kdo syndromem hodný holky trpěl/trpí, kdo má za sebou období totálního zmaru, hledání sama sebe nebo neúcty k vlastnímu tělu.
Je to syrové na dřeň, brutální, upřímné, srdcervoucí. Bolí to. Ale i to je život.

Kniha, kterou by si měl každý přečíst, protože jak píše Tabery v předmluvě: "Společnost, která ztratí zájem o svou budoucnost, nedopadne dobře."
"K nejironičtějším momentům umírání demokracií patří to, že její obrany je často využíváno jako záminky k jejímu podvracení."
Populisté se vymezují proti politickému establishmentu - prohlašují, že reprezentují hlas "lidu" a vedou válku proti všemu, co označují za zkorumpovanou a konspirující elitu. Populisté mají sklon popírat legitimtu zavedených stran a obviňují je, že jsou nedemokratické, a dokonce nevlastenecké. Tvrdí voličům, že existující systém ve skutečnosti demokratický není, že se ho elita zmocnila, zkorumpovala ho a zmanipulovala. Slibují, že tuto elitu pošlou, kam patří, a moc vrátí "lidu".
Levitsky a Ziblatt píší, že populisté tu byli vždy, ale dnešní vlády se snaží být tak demokratické a bojí se, aby je někdo neobvinil z nedemokratičnosti, že všem to místo na výsluní dají s tím, že to lidi prokouknou. Jenže protože populisté nehrají úpně fair play, karty se trochu obrací v jejich prospěch


A tak moc jsem se těšila...
Ten, kdo začne číst Trujkunt, dělá tak primárně z toho důvodu, že ho baví detektivka, případně má vztah k oblasti Trojmezí. Já jsem všechny Sagitariovky přečetla na jeden zátah, ale tady mi to prostě nesedlo.
Můj pocit - tahle kniha je jiná oproti předešlým dílům hlavně v tom, že mnohem víc než případy, se tu řeší osobní život majora Sarana. To by asi tak nějak nevadilo, přecejen, pokud to není vaše první kniha ze série, k majorovi si člověk nějaký vztah vytvoří. Co mě ale vadilo extrémně bylo to "chlubení se" toho, co všechno autor ví a zná. Minimálně se to do knihy nehodilo - hlášky ze všech možných filmů, historie, architektury apod. V jiném typu knihy bych to i ocenila, mám tyhle zajímavosti moc ráda, ale v detektivce z Trojmezí mě prostě nezajímá, kdo nechal vybudovat Lucemburský park v Paříži a kolik ulic a budov se zajímavou historií musí člověk minout, než dojde do cíle. Nenadchla mě ani ta Saranova nadrženost, které se autor nebojí dát v poslední době velký prostor.
Případy samy o sobě byly zajímavé. Bavily mě. Sagitarius psát umí. Ale mnohem víc by mě to bavilo, kdyby byl stěžejním dějem případ a ne intimní život majora. Něčím jaká je skutečnost, ale přijde mi, že ta omáčka tvořila víc než půlku knihy.


Pokud máte rádi bulvární články o životě slavných, tahle kniha vás chytne. A je úplně jedno, že se jedná o celebritu vymyšlenou.
Už jen z té titulky vám musí být jasné, že nudný život Evelyn opravdu neměla. O svém životě vypráví mladé novinářce. My tak můžeme nahlédnout pod pokličku zlaté éry Hollywoodu - jak to chodilo nejen v branži, ale i ve společnosti. Co to obnášelo být ženou, navíc ještě úspěšnou. Můžete to číst jako hezkou oddechovku, ale zároveň se vám v knize otevřou témata o trochu hlubší.


Království je atypický Nesbův počin. A dle některých recenzí to ne každý skousnul. I když i zde je pár vražd. Já jsem ale byla nadšená.
“Rodina je jediný princip. A z toho vychází i vnímání toho, co je a není správné, všechno ostatní je vedlejší.
Román z prostředí zapadlé norské vesnice z pohledu Roye. Náhled do duše syna, bratra, švagra, milence ale taky vraha. Co všechno je člověk schopný udělat pro záchranu svých bližních? Jak moc je vinen ten, kdo byl kdysi dávno obětí?


Zibura píše takové čtivé mainstreamové cestopisy. A já jsem zjistila, že mě to stále baví.
V tomhle díle se Zibura vydává na pouť do Santiaga. Jak sám píše, je tahle kniha výrazně jiná, než předešlé. Narozdíl od cest minulých totiž cestuje celou dobu se stejnými lidmi, a proto je to mnohem víc o hlubokých i povrchních rozhovorech s cizinci, o poznávání vlastního já, víc než o poznávání cizí země.
Bavilo mě to moc.


Nádherná kniha pro všechny knihomoly. Aj slza mi ukápla.
Kniha o knížkách, o tom, jak vám mohou některé příběhy otevřít oči, spojit s lidmi a pomoc v těch nejhorších chvílích.
Postav v knize je hned několik, ty hlavní jsou však dvě. Postarší vdovec a mladá holka pracující v knihovně. Právě tuhle zdánlivě nesourodou dvojici začne spojovat seznam knih, který někdo zapomněl v jedné knize v knihovně. Nikdo neví, kdo ho napsal. Ale jak se postupně ukáže, oni dva nejsou první, kterým seznam pomohl uspořádat si trochu život.
“Prosím nezapomínejte, že knížky nejsou vždy jen způsob úniku. Někdy nás mohou něco naučit. Knížky nám svět ukazují, ne schovávají."
Chvilku mi trvalo se začíst. Vzhledem k neznalostem indické kultury a k národnosti hlavní postavy, mi dělalo zprvu velký problém velké množství indických pojmů. Postupně si na to zvyknete. Konec možná není z nejveselejších, ale o to je krásnější.
