charlosina komentáře u knih

"Nezastavuj!" zaječela Lo.
"No jo. Jen klid." (Lehni, bestie, lehni!)
Podíval jsem se na ni. Díkybohu, malá se smála!
"Ty trdlo," řekla a sladce se na mě usmívala. "Ty vzpurná nestvůro. Byla jsem holka jako kvítek, a koukej, cos mi proved. Měla bych zavolat poldy a říct jim, žes mě znásilnil. Ty jeden dědku sprostej."
Dělala si jenom legraci? V jejích hloupých slovech zazněl zlověstný, hysterický tón. Hned nato vydaly její rty sykavý zvuk, začala si stěžovat na bolesti, že prý nemůže sedět, že jsem v ní něco přetrhl. Po zádech mi začal stékat pot, málem jsme přejeli nějaké zvířátko nebo co, které se vztyčeným ocasem přecházelo silnici, a moje nasupená společnice mě znovu počastovala ošklivou nadávkou. Když jsme zastavili u pumpy, beze slova se vydrápala ven a nadlouho zmizela. Nějaký postarší chlápek s přeraženým nosem mi pomalu a láskyplně utřel přední sklo - všude to dělají jinak, od kousku jelenice po mýdlový kartáč, tenhle na to měl růžovou houbu.
Konečně se objevila. "Hele," řekla tím neutrálním tónem, který mě tak zraňoval, "dej mi nějaký drobný. Chci zavolat matce do té nemocnice. Jaké je tam číslo?"
"Nastup si," řekl jsem. "Tam volat nemůžeš."
"A proč?"
"Nastup si a zabouchni dveře."
Nastoupila a zabouchla dveře. Starý mechanik ji obdařil zářivým úsměvem. Vyjel jsem na dálnici.
"Proč nemůžu zavolat matce, když chci?"
"Protože," odpověděl jsem, "tvoje matka zemřela." //
El - o - el - i - té - a. Lolita aneb Příběh zhýralého Humberta a hříšné nymfičky. Provokativní? Téma určitě, forma lehká, žádná pornografie, na druhou stranu žádné přehrané metafory. Vypravěč a hlavní postava v jedné osobě je úchvatný - ačkoli je zvrhlý, získá si důvěru - je prostě upřímný, nepokrytě otevřený. A zkrátka mučivě, sebedestruktivně zamilován do mladé dívčiny, která už dávno neví, co je to dětská nevinnost. Kritika pokrytecké morálky? Možná. Každopádně Román s velkým R o lásce, předsudcích, vášni. ///
Nabokov sám: "Pro mne existuje prozaické dílo pouze do té míry, pokud mi poskytuje to, co zhruba nazvu estetickým blahem, čili pocit být nějak, někde zapojen na jiné stavy bytí, kde j eu mění (zvědavost, něha, laskavost, extáze) normou. Takových knih není mnoho. Všechno ostatní je buď vrcholný brak, nebo to, co někteří nazývají literaturou velkých idejí, která se velmi často neliší od vrcholného braku přicházejícího v ohromných sádrových blocích, jež jsou opatrně přemísťovány z jednoh ostoletí do druhého, dokud se neobjeví nějaký odvážlivec a s rozmachem do Balzaca, Gorkého či Manna nepráskne kladivem." // (...) // "Že můj román skutečně obsahuje různé narážky na fyziologická nutkání úchylného člověka, je čistá pravda. Nejsme však děti, nejsme nevzdělaní mladiství delikventi ani mládenci z anglického gymnázia, kteří po noci homosexuálních radovánek musí přetrpět paradox četby antických klasiků v upravených verzích." (12. listopadu 1956)

3 29.06.2014

Román-mozaika má své nezaměnitelné kouzlo, které se chvílemi natahuje, ale hlavně čtenáře pohlcuje. Autorčiny osobité postřehy na křižovatkách jejich cest vytváří svět, do něhož může proniknout každý, kdo má zalíbení v cestování - protože pouť člověka je hlavní osou Běgunů. Ony povídky, které se v knize vyskytují, jsou spíše jen doplněním autorčina inventáře dojmů (podobně jako TV seriály jsou jen doplňkem reklam). Alespoň tak to vnímám já. // Běguni mě okouzlily svou lehkostí a inspirativností, svou hloubkou a důvěrností. Olga Tokarczuk s batohem na zádech a propiskou v ruce, připravena k zapsání, k ukradnutí momentu (snad právě proto kniha promlouvá tolika jazyky... ). Určitě se jedná o knihu, ke které se budu vracet, přestože některé povídky přeskočím. Na druhou stranu ale věřím, že některé postřehy budu za čas zase vnímat jinak - jsou totiž stále živé a bují. V každém čtenáři zvlášť. ///
"Sedm let cesty.
Každý rok jedna cesta, už sedm let, od doby, co jsme se vzali - vyprávěl ve vlaku mladý muž v černém dlouhém elegantním plášti a s černou pevnou aktovkou, která připomínala prvotřídní etuji na sadu příborů.
Máme spousty fotek, vysvětloval, řádně uložených. Jižní Francie, Tunisko, Turecko, Itálie, Kréta, Chorvatsko a dokonce Skandinávie. Říkal, že si fotografie obvykle prohlížejí několikrát: nejprve s rodinou, potom v práci a pak s přáteli, později leží fotografie léta bezpečně ve fóliových obálkách, jako důkazy ve skříni detektiva - že jsme tam byli.
Zamyslel se a podíval se z okna, za nímž ubíhala už teď opožděná krajina. Nenapadlo ho někdy, co to znamená "byli jsme"? Kam se poděly ty dva týdny ve Francii, které lze dnes vtěsnat sotva do několika vzpomínek - náhlého palčivého pocitu hladu pod hradbami středověkého města a záblesků z večera v hospůdce pod střechou obrostlou vínem. Co se stalo s Norskem? Zůstala z něj jen chladná voda v jezeře a den, který nechtěl skončit, a ještě radost z piva, které se stihlo koupit těsně před zavřením obchodu, nebo ohromující první pohled na fjord.
"To, co jsem viděl, je moje," shrnul ten člověk, náhle ožil a nadšeně se plácl do stehna." ////
"Kniha hanebností.
Žádná přítelkyně. Potkala jsem ji na letišti ve Stockholmu - jediném letišti na světě, které má dřevěné podlahy; hezké parkety z tmavého dubu, vyleštěné, pečlivě vybraná prkénka - prostě několik hektarů severského lesa.
Seděla vedle mě, naatáhla si nohy a opřela je o černý batoh. Nečetla si, neposlouchala hudbu, sepjala ruce na břiše a dívala se před sebe. Líbilo se mi, že je taková klidná, naprosto odevzdaná čekání. Když jsem se na ni odvážněji zadívala, její pohled klouzal po vyleštěné podlaze. Abych ji oslovila, prohodila jsem něco o tom, že je škoda lesa na podlahu letiště.
Odpověděla: "Při stavbě letiště prý musí být obětována nějaká živá bytost. Aby ho nepostihla katastrofa." (...)" ////
"Neboj se.
Jistý mladý Srb, kterého jsem v Čechách vezla stopem, se jmenoval Nebojša. Celou cestu mi vyprávěl o válce, až jsem začala litovat, že jsem ho vzala.
Říkal, že smrt si značkuje místa jako pes, který očurává své teritorium. Někteří lidé to okamžitě poznají, jiní se jednoduše po určité době cítí nesví. Každé zastavení se na místě odhaluje subtilní všudypřítomností zesnulých. Říkal: "Nejdřív ze všeho vždy vidíš to, co je živé, co je krásné. Okouzluje tě příroda, vesnický kostel s plychromními vitráženi, různé vůně a tak dál. Ale oč déle to trvá, o to víc půvab těch věcí bledne. Přemítáš nad tím, kdo asi tak před tebou bydlel v tomhle domě a pokoji, čí jsou to věci, kdo poškrábal stěnu nad postelí a z jakého stromu byly vytesány parapety. Čí ruce postavily mistrně zdobený krb a vydláždily dvůr. A kde jsou asi dnes. Čí myšlenka vytyčila stezky kolem rybnka a koho napadlo, že pod oknem zasadí vrbu. Všechny domy, aleje, parky, sady a ulice jsou načichlé smrtí jiných lidí. Až to ucítíš, něco tě začne táhnout někam jinam, bude se ti zdát, že nastal čas jít dál."
Taky říkal, že když se pohybujeme, nezbývá nám na podobné neplodné meditace čas. Proto se lidem na cestách zdá vše nové a čisté, panenské a - v určitém smyslu - nesmrtelné." ////

3 03.03.2014

Cenná kniha pro každého, kdo se zajímá o cesty českého undergroundu, o festival "druhé" kultury, o tom, jak to bylo ve skutečnosti s Plastic People of the Universe, jak to bylo s Bondym... Magorův zápisník obsahuje nejen texty Magorovy (např. klíčový text Zpráva o třetím českém hudebním obrození), ale v případech, kdy se jednalo o reakci na nějaký článek, o nějakou polemiku apod., jsou v knize přiloženy i texty jiných autorů (např. článek Batrouvida "Jak je dobré pivo pít aneb Můj pohled na Egona Bondyho" - Magorova reakce v textu "Zasadil jsem vám osiku, pane doktore!"). Prostě čtivá, zajímavá a přínosná kniha. //
V Magorově zápisníku můžeme najít mj. také propagandistický článek "Případ Magor" Mladého Svazu, který čtenáře seznamuje se "zrůdností" kapel DG 307 a Plastic People, a který se objevil také v tzv. Hnědé knize: http://www.bumbum.cz/underground/?page=o_undergroundu

3 18.03.2012

Jatka č. 5 aneb Křížová výprava dětí (tam, ale už ne zpátky...)
//
Billy si zase přetáhl pokrývku přes hlavu. Vždycky schovával hlavu, když ho na oddělení duševně nemocných přišla navštívit matka - vždycky se mu přitížilo, když u něho seděla. Nebylo to tím, že by snad byla ošklivá nebo že by jí bylo cítit u úst nebo že by měla špatnou povahu. Byla to velice milá, tuctová, hnědovlasá žena se středoškolským vzděláním. Znervózňovala Billyho prostě tím, že byla jeho matkou. Cítil se v její přítomnosti zahanebný a nevděčný a slabý, poněvadž podstoupila tolik těžkosti, aby mu dala život, a pak aby ten život uchovala, a Billymu se přitom život vůbec nelíbil. (str. 107) //
"Stejně je to hezké - nic necítit a být přitom úplně naživu!" (str. 110) //
Převedl řeč jinam, pogratuloval Valencii k jejímu zásnubnímu prstýnku. "Děkuju," řekla a natáhla ruku, aby si ho Rosewater mohl prohlédnout zblízka. "Billy ten diamant přivezl z války." - "Tohle je na válce přitažlivé," řekl Rosewater. "Naprosto každý si z ní aspoň něco málo přinese." //
A tak to chodí.

3 03.07.2011

Velmi dráždivá kniha... Hustá atmosféra, která budí rozkoš i odpor současně. Na poli několika málo stránek se odehrává intimní příběh s nezapomenutelnou atmosférou, který zanechá velký dojem. Jak to říct..? Řezník je taková poetická zvrhlost, a to v brilantní formě.

3 25.02.2011

Ještě teď mě děsí rubrika Láska, sex a něžnosti v Bravíčku, viz ukázka, kterou tam editoři zvolili: v ní se Jarmila (15) svěřuje, že ji před čtyřmi lety (tedy když jí bylo 11 let!!!) "vyprstil" její bratranec a ona se za to stydí. Odpověď "odborníka" zní, že by se to přes to měla přenést a že je už to vzhledem k době promlčené. TYVOLE. Tak v tomhle jsme vyrůstali. A pojďme si na to zavzpomínat, ba co víc: zasmějme se tomu! // Neděkuji.

2 20.03.2024

Už když jsem si všimla, že předmluvu napsala Bianca Bellová, ba co víc: jak se v ní osočovala vůči ženám, mělo mi hned dojít, že to bude ztráta energie a času. // Eseje o nepochopení, nasranosti a upjatosti.

Žena se stínem, co kdysi býval její muž. // Jana Guljuškina je rozhodně prozaička s duší básnířky, umí zachytit okamžik a obrazem popsat pocity; na dnešní poměry vydařený český milostný román.

2 16.02.2023

Dost nasraná, trochu depresívní, docela vtipná sonda (nejen do polské) společnosti. Hlavní postava sedí ve vlaku, který kvůli zpoždění (jak jinak) stojí v polích Polska, a datluje do svého notebooku svůj pohled na současnou společnost, na její morální úpadek, ztrátu významu. Je jedním z těch zbytečných obchodních cestujících, které nikdo nepotřebuje a on si je toho dobře vědom, ale zuby nehty se snaží svého místa držet, protože to je v jeho životě to jediné, co mu zůstalo - bydlí ve vagónech či smutných hotelových pokojích a jeho bezvýznamná práce mu je jedinou milenkou. Dospělý, rozvedený muž, jehož život se i v pokročilém věku snaží dirigovat rodiče, má jediný únik - hudbu, vážnou středověkou hudbu. Hudba a samota. A vášeň, která pomalu vyhasíná jako kultura Polska. // Pro mě osobně objev roku 2014.

2 12.12.2014

Vážený pane Egone Bondy,
mnoho Čechů je přesvědčeno, že si Vás Hrabal vymyslel. A ti, co vědí, že si Vás nevymyslel, jsou přesvědčeni, že jste po smrti. Proto Vás prosím o schůzku. M. Szczygiel //

// Ten chlap je úžasný. Nekritizuje, spíše obdivuje (je to Čechofil). Tomu tak úplně nerozumím, ale ráda si to přečtu. // Udělej si ráj. // Jak se vám žije bez boha?

2 02.05.2011

A kdyby se nenarodil v Evropě? V Americe je nikdo nepronásledoval. Do Austrálie a Afriky divoké drápy rovněž nepronikly. Ale on žil tady a s tím bylo třeba se smířit.
Smířit? Ovšemže. Otázky, jako mohl-li něco dělat, byly v jeho případě nesmyslné. Byl starý a ubitý člověk. Nemělo ani cenu říkat, že neměl revolver, aby mohl do ulic. Nepotřeboval se před nikým omlouvat a hájit, nai před Steinerem a Kanppem, dvěma mladými Židy, kteří prchli na Slovensko k povstalcům; byl vskutku starý ubitý člověk.
Vznikla otázka, zda ke smíření s židovským osudem takového ubitého člověka, jakým byl donedávna on, nebylo třeba více odvahy než k útěku z nacistického Micrajimu.

2 04.04.2011

Jo, je to (na české prostředí nezvykle) propracované a japonskými kulisami ozvláštněné, ale ruku na srdce: je to hlavně milostný román, nic víc nepředá.

1 19.03.2023

Roman Polách je pro mě jedním z mála současných básníků, u kterých mám dojem, že nejen ví, co chtějí říct, ale umí také volit vhodná slova, vytvářet nádherné obrazy, neplýtvat frázemi. Sbírka Náhlý vítr, který je ti svědkem je vlastně svěžím větrem v záplavě tzv. angažované a didaktické a nevímjaké poezie, který ti má co říct.

1 15.12.2015

Jako bych tam byla. // Rudišova poetika umí promlouvat tak lehce a niterně, že se prostě zakousne hluboko. Jen nelítat očima po písmenkách. // Storky ze sídlištní hospůdky aneb Jak se poučit o životě a přežít to.

1 26.08.2015

Rozhodně zajímavé počtení jedné z nejkontroverznějších postav na literární scéně dvacátého století. Těžko hodnotit, jedná se totiž výlučně o autorovu reflexi doby uplynulé, jakési zúčtování s jeho "prohřeškem" (a paradoxně bez politické sebereflexe), jen místy se mihne beletrizované vyprávění. Ale kdo se zajímá o Knuta Hamsuna, nebude četby litovat. Kdo si však myslí, že se dozví něco víc o jeho motivaci, bude zklamán. Ačkoli píše ze sebe, nepíše o sobě.

1 05.12.2014

Kniha nemá nějak výrazné literární ambice, slouží spíše jako vzpomínkový inventář, a v tomto ohledu je subjektivní Obraz doby dobrou četbou. Vzpomínky na chaotický život v českém undergroundu 70. let je skutečně psán "chaoticky", bez zřetelné chronologie událostí. Vzpomínky jsou mnohdy více méně útržkovité, autor často zmiňuje "už si to přesně nepamatuju", nicméně i přes tato negativa stojí za to si knihu přečíst, protože podává trochu jiný pohled na události (nejen) okolo hudební undergroundové scény než na jaký jsme byli zvyklí - Josef "Bobeš" Rössler (který sám měl svou kapelu Prostěradlo) totiž příhody okolo kapel DG 307 nebo The Plastic People of the Univers popisuje autenticky, "prožitě", a to je na této knize to cenné. Vedle toho kniha obsahuje fotografie. //
"Někdy začátkem roku 76 se na Karlově mostě konalo focení všech androšskejch kapel. Byla sobota ráno, strašná kosa. Přišli jsme s Tomášem pozdě, protože jsme v pátek někde slopali a zaspali. Magor nám samozřejmě vynadal, protože se kvůli nám muselo fotit ještě jednou, ale po nás přišel ještě někdo důležitější, takže ten průser neležel jenom na nás. Ten stejně nakonec padl na všechny, ale tehdy mě to ani ve snu nenapadlo.
Z hromadného focení na mostě vznikla, jak se později ukázalo, pozvánka na oslavu Magorovy svatby, což samozřejmě nebylo nic jiného než druhý festival druhé kultury. Na rubu pozvánky bylo Magorovou vlastní rukou napsáno: Ahoj, zvu tě na svatbu. Magor.
Konspirační poštou bylo sděleno, kolik lidí kterým vlakem má jet a kam. Odtamtud se všichni plahočili přes nějaký kopec sněhem a ledem, nikdo nevěděl kam, ale všichni tam prostě šli, až tam došli. Jmenovalo se to Bojanovice. Tam byla hospoda, kde se všechno odehrálo."

1 24.05.2012

Josef zapálený doutníček znechuceně odhodil mezi pražce a zalitoval, že vůbec někam jede. Najednou se mu vůbec nechtělo. Pořád měl na mysli Jiřinu, takovej nějakej zvláštní pocit. Neměl chuť na kecy. Pakouše ani co, kdy, kde, komu Malýho Piva. Mrzout mu nevadil, konečně byli skoro stejně staří, chodili léta do stejné třídy a pak každý den spolu ráno do práce. Mrzout se jmenoval vlastně úplně jinak, ale pro jeho zapšknutej, melancholickej výraz se mu říkalo Mrzout nebo Morous, sedělo to k němu. Před lety byli docela kámoši. Oba tehdy měli nejdelší vlasy v Přelouči, poslouchali stejné desky - Beatles, Animals a R. Stones. Morous tehdy odněkud přivezl Boba Dylana, překládali texty a Morous začal hrát svoje první písničky. Jezdili spolu na Blue Effecty, Flamengo, JazzQ, četli Kerouaka, Millera, Hrabala, Kunderu a jiný, nosili zelené bundičky a kalhoty Leviho Strausse a oběma se líbily plavovlasý holky. Vlastně to zůstalo dodnes. Zůstalo a jaksi přežilo. Posunulo se o další generaci. Generaci Pakoušů a Malejch Piv. Stejný zájem o hudbu (i když hipíky vystřídal punk), snad i o literaturu, určitě o holky, o život bez bílejch límečků a radostného budování socialismu. Taková další degenerovaná generace degenerované kultury. Odtržená od všeho, co bylo kdysi. Od všeho před tím, bez kontextu ke všem těm -ismům prvorepublikánskejm i těsně poválečnejm. Odtržená od pupeční šňůry rozmachu let šedesátých. Josef v duchu mávl rukou. To nemá cenu. Pakouš i Pivař jsou podstatně mladší. V nás vidí tak trochu vzory, že se to dá přežít, chodit na bigbíty i po třicítce, dělat si svoje. Morous pořád hraje ty svý písničky po Čechách, stále to někdo poslouchá, nahrává. Tak co mají dělat. Agresivita punku, celé společnosti, nejistota, ekologie, vše v prdeli, budoucnost jak před skokem do propasti. Divím se jim, že se ještě neoběsili. A tak jedem na koncert, vzájemně podpůrná generační společnost atrap života. (str. 27-28) //
Karel Novotný alias Josef Vadný a Tomáš Mazal alias Zdenička Spruzená: Totální brainwash (Pražská imaginace, 1990) a Jáma (Pražská imaginace, 1992); napsáno na konci roku 1987 až prosinec roku 1988 v korespondenci mezi Novotným a Mazalem - nikdo z nich nevěděl, jak se bude příběh vyvíjet, posílali si několik stran a dopisovali je spontánně. Kapitola Závěr je napsána Egonem Bondym. //
Přeloučský román vypovídá o undergroundové generaci a vypovídá o ní autenticky.

1 24.04.2012

Dopis (Zbyňku F.)
(...) Nikdy jsem neměla moc velký sklon k tomu, udržet si zdravý rozum, snad je to prostě tím,ž e nemám žádný zdravý rozum, nebo je to tím, že mám k zdravým a rozumným projevům odpor téměř fysický. Jestli jsem někdy provedla v životě něco, za co se stydím, tedy to byly vždycky věci, které jsem provedla ze zdravého rozumu. Děkuji nebudu, chraňte mě moru, tyfu a zdravého rozumu, zdravý rozum jsou protialkoholické plakáty a řízené státy, zdravý rozum jsou preservativy a televisory, zdravý rozum je sterilní poezie, která slouží dobré věci, ušetřete mě proboha zdravého rozumu, při své vitalitě vydržím víc než kdokoliv jiný, ale na zdravý rozum umřu do týdne tou nejsmutnější smrtí, která existuje, zdravý rozum ve mně likviduje všechno, co na mně má nějaký smysl, zdravý rozum mě zbavuje potence, jakékoliv potence, od erotické až po intelektuální. (...)//
Samizdatová Revolver Revue v r. 1988 otiskla miniaturní soubor básní V zahrádce otce mého (napsán 1948); tyto básně poté vyšly knižně v roce 1990 spolu se dvěma prozaickými texty Clarissa (napsána 1951) a Dopis (napsán 1962) v tomto souboru.

1 24.04.2012

12. VIII. 1951 - Libeň
Hrozná myšlenka - vzpomenu-li - jak upřímně jsem při všem vzteku vyžíval kancelářské prostředí. Úplně psovské ohledy. Hlupíci! Ani netušili, jaký jsem byl ubohý a pokorný...
Vzpomněl jsem si na doby, kdy jsme toužili vystavovat třeba v hospodě a kdy jsme chtěli mít místnost, alespo%n kůlnu beze stěn, v níž bychom mohli tvořit. (Malování na ulici uspokojilo člověka za 10 výstav. Mám na mysli takové výstavy, na jaké by se člověk v době malování na ulici zmohl.)
Dnes jsme vykonali s JUDr. Hrabalem večerní procházku podél řeky, okolo Bulovky a po třináctce - po zastavení se na večeři a pivě - zpět do libeňského bytu. Po delší době jsme opět diskutovali. Spíše mluvil doktor. Já jsem sxtále v ubohém stavu s hlavou.
Předevčírem a včera jsem se uklidňoval tisknutím monotypů. (Na plovárně jsem se zdál být trapným a skákal jsem do vody jako ochrnutý, beze stopy sebevědomí - z mého hlediska.)
Když člověk uvykne změně prostředí, ozvývají se staré myšlenky. (Např.: Jsem rok odstěhovaný od matky a po této době začínám být opět vázán určitými vztahy, které jsem mínil překonat.) Čes je důkladný učitel. Člověk se nediví, že starci jsou sami před sebou, přes veškerou dětinskost, domýšlivě rozumní. //
7. XI. 1951
Stavy úplného otupění. V těchto okamžicích se mi zdá vše jasné. ////

Vzpomínková kniha Vladimíra Boudníka není literárním počinem se snahou zapůsobit na poli krásné literatury, ale spíše mapováním jednoho období (1950 - 1958) v životě jednoho nepochopeného umělce, který se snažil prosadit svůj koncept explosionalismu, hádal se s Bondym a Hrabalem o totálním realismu a surrealismu, a který se snažil analyzovat vše, co jej potkalo, aby přišel na hloubkovou podstatu věci (jen kdyby ho pořád tak nebolela hlava)...
Cenný dokument o "Něžném barbarovi" Vladimírkovi, jeho pocitech a stavech, které si ani "doktor" nemohl vymyslet.

1 27.12.2011

Děkuji panu Suroszovi zejména za kapitoly Prezidentův syn a Komorník (a vůbec za první část knihy), bohužel ostatním kapitolám je už věnováno tak málo prostoru, že jsem se cítila ochuzená... Zpočátku zajímavým způsobem napsaná kniha přinášející "jiný" pohled se s přibývajícími "hrdiny" naší doby stává spíše encyklopedickým výpisem základních informací. Každopádně i tak jsem řáda, že se mi Pepíci dostali do rukou, protože mě ponukli k dalšímu čtivu ze zde citovaných knih.

1 07.11.2011