Clara_C
komentáře u knih

Pane jo, pěkně strašidelná představa fungování totalitního světa..
Až při čtení určitých pasážích mrazí..
A že byl hlavní hrdina lehce naivní? No, v takové osamocené době by se každý upínal k jakémukoliv náznaku vzpoury a až pozdě přišel na to, že změnit běh věcí prostě nejde..
Každý by si měl přečíst, už proto, kam se momentálně ubírá naše politika..


Nevím o malířích ani o umění téměř nic. Ovšem jméno Vincenta van Gogha zná snad každý. Z jeho díla jsem znala snad jenom Slunečnice. Díky této, rozhodně ne jednoduché knize, jsem měla možnost nahlédnout nejen na další neméně zajímavou tvorbu tohoto vyjímečného malíře a hlavně člověka, který byl s malováním naprosto spjatý. Dá se říct, že až na život a na smrt.
Kolikrát mně až zarazilo, že než aby si Vincent obstaral peníze jinou prací, raději téměř umíral v bídě a hladový. Na druhou stranu, pokud by se začal živit jiným způsobem, je možné, že by jeho kresby nezůstaly tím, čím jsou dodnes.
Kdyby jen tušil, že nežil svůj krátký život nadarmo, že se stane skutečně nesmrtelným a celá jeho životní dřina přinese své ovoce. I když on sám z toho měl velmi pramalý užitek. Ale to už se tak velkým umělcům stává, že bývají doceněni až po smrti.
" Zaslechl, že se o jeho práci baví sestry. Dohadovaly se, jestli maluje, protože je blázen, anebo je blázen proto, že maluje.
Morálka je jako náboženství. Uspávací prostředek, který lidem zavírá oči před nicotností jejich života. "


Rok 1866 si budu pamatovat asi už navždy :-) Zrovna před dočtením jsem se dočetla, že pan Rudiš je zkrachovalý historik, který se chtěl stát učitelem. Jo přesně to sedí. Neustálé opakování historických událostí se mi skutečně vrylo do paměti podobně jako těleso ponořené do kapaliny :-)
Z příběhu na vás shlíží čistá krása jízdy vlakem, návštěv měst, bilancování životů. Před minulostí nikdo neuteče, nejde za ní zavřít dveře, stejně vás vždycky dožene. Smutné, smutné.
Každopádně děkuji autorovi za dodání strany 16, která byla nedopatřením u dotisku zaměněna za stranu 116.


Z nebe spadla tři jablka - jedno pro toho,
kdo to viděl, druhé pro toho, kdo to vyprávěl,
a třetí pro toho, kdo to všechno poslouchal.
Krásná knížka o životě v jedné vesničce, kde se zastavil čas a nadpřirozené síly mají stále nad místními obyvateli svou moc. Až si říkáte, kam se dnes všichni ženeme, co sháníme za zbytečnosti a řešíme za pitomosti.
" Poobědvali v tichu a pokoji. Mluvili málo a jen o všedních věcech, všechno bylo tak nevtíravě prosté - cinkot lžic o talíře, prosba o sůl nebo o kousek sýra, vypečená patka domácího chleba i hlt vody -, že Anatolie poprvé v životě nevnímala život jako danost, ale jako dar. Pokradmu přejela pohledem od Jasaman k Ovanesovi a potom k Vasilijovi, snažila se zachytit každé jeho stejnoměrné, poklidné gesto, v duchu mu přitakávala a podivovala se, že nikdy dřív nepostřehla to samozřejmé pouto mezi sebou a vším, co jí obklopuje - lidmi, ptáky i kameny na starém hřbitově. Není peklo ani ráj, pochopila náhle Anatolie. Štěstí je ráj a hoře, to je peklo. A Bůh je všude a ve všem, nejen proto, že právě on tvoří ty neviditelné nitky, které nás vzájemně spojují. "
" Poodhrnula nebesa nad kolébkou a zaposlouchala se do dechu spícího Kirakose. To je on, poslední maranský chlapec. Žádní další nejsou a nebudou. Mladí odjeli, staří odejdou a nezůstane po nich ani vzpomínka.
Maran v nich už dávno rozpoznal iniciály svých jediných potomků, chlapce a dívky, jimž je souzeno celou historii vesnice buď utnout, nebo jí vymyslet novou kapitolu, ale kdo může vědět, jak to dopadne, kdo by to taky jen mohl vědět. "


Ano, možná víc romantické a romantizující než bylo nutné. Přesto velmi dobře napsané.
Je vidět, že v každé zemi s totalitním režimem se děly jiné hrůzy. Téma dětí, jejich předstíraných úmrtí a prodávání do čistých rodin, co mi to jenom... Nacismus a totalita jsou v mnoha ohledech velmi blízko. Totalita je horší v tom, že hrůzy mezi sebou provádí vlastní lidé.
Autentické prvky dodaly všemu ještě větší náboj. Španělsko, jako země, mě trochu míjelo, jsem proto za knihu vděčná. Byť by nebylo na škodu jít víc na dřeň.


Moc milá knížka, která není pro každého. Je svérázně praštěná, citlivá, podivná až si někdy říkáte, jestli to jde všechno dohromady. Ale jde a dokonce moc dobře. Také mi připomínala jiné knížky podobně laděné, ale tak už to chodí. Ovšem Mariana Leky si s životem a jeho vrtochy poradila v příběhu moc pěkně.
Chválím překlad knížky, tady je hra se slovy velmi důležitá. A nikde žádná chybka tisku, tedy nic, co by odvádělo pozornost od čtení.
" Optika hned na cestě začaly postrkovat jeho vnitřní hlasy. Optik v sobě choval celé bytové společenství plné hlasů. Byli to ti nejhorší spolubydlící, jaké si jen člověk dovede představit. Pořád dělali rámus, zvlášť po dvaadvacáté hodině, pustošili optikův interiér, bylo jich moc, nikdy neplatili nájem, nešlo jim dát výpověď.
Už více než pět let matka uvažovala, jestli má opustit mého otce. Byla té otázky plná. Vždy jí kladla jen sama sobě, ale tak často a intenzivně, že si na ní nikdy nestačila odpovědět, a kvůli téhle ustavičné otázce měla často halucinace. Otázka Mám ho opusit? byla všude. Když matka ráno otevřela oči, vyspaná otázka už jí tančila před obličejem. Točila se v hrnečku, když si matka míchala ranní kávu s mlékem, splétala se z kouře matčiny první cigarety. Ležela na límci kabátů zákaznic, které přicházely do květinářství, a spočívala za jejich klobouky. Byla vytištěná na balícím papíru. Stoupala jako pára z hrnce, když matka vařila večeři.
Selma s námi chtěla mluvit o smrti, ale my jsme jí nenechali, jako by smrt byla vzdálený příbuzný, který se jednou choval nepatřičně, a tak ho ignorujeme.
Podívala jsem se na Selmu ve zpětném zrcátku. usmívala se. 'Chováte se jako děti, které věří, že když si zakryjí oči, nikdo je neuvidí', řekla tiše. "


Skvělá kniha. Vesmírný trosečník. Botanik, co si umí poradit snad se vším. Proto holt nemůže do vesmíru létat každý. Perfektně napsané, závěr gradoval tak, až jsem si div nehryzala nehty. Mrknu i na film, ale knížka je nacpaná tolika událostmi, protkaná ironickými poznámkami nejen Marka, ale i lidí z NASA, že nečekám až tak emotivní zážitek. Jistě, bylo tam plno technických věcí, výpočty a tak, nicméně, nemusím být zrovna kosmonaut, abych nakonec pochopila, o co v danou chvíli Markovi šlo, ne? :)
" Náklady na mou záchranu musely dosáhnout stovek milionů dolarů. To všechno kvůli jednomu nešikovnému botanikovi. Proč tolik úsilí?.......Ve skutečnosti to však udělali proto, že v každém člověku je základní instinkt pomáhat druhým. ......Je to tak zásadně lidské, že to spojuje všechny kultury bez výjimky. Jistě, najdou se idioti, kterým je to jedno, ale lidí, kterým na druhých záleží, je daleko víc.
Paráda, ne? "
Určitě, Marku :)


Nejsem ještě ani na té 150 stránce, ale tu knihu miluju. Nechápu, jak se někdo, tak relativně mladý, může dokonale vcítit do pocitů lidí bez ohledu na jejich věk. Všechny knihy pana Backmana jsou tolik emotivní, ale tohle je za mně zatím nej. Je to sice o hokeji, který je mimochodem vykreslen naprosto bravurně, se svými klady a zápory, ale stejní lidé jsou kdekoliv na světě...Každá věta v té knížce má svůj smysl a už se moc těším na další stránky, které budu z příběhu číst, je to nádherný příběh..


Mám ráda romány o rodinných vztazích. Je to něco, co zažíváme snad každý, někdo svou rodinu miluje, jiný nenávidí, někdo je nechce ani vidět, jiný bez názoru sourozence pomalu ani neusne. A tady na první pohled skvěle sehraná rodina postupně odkrývá své slabiny, ukazuje, že nikde nic není černobílé a přítomnost cizí osoby v domě rodičů začne působit na každého z jejich členů. Na mezilidské vztahy je Liane Moriarty vážně dobrá, uvažování každého, to, že do hlavy druhým nikdy nevidíme, i když si myslíme, že protějšek či vlastní děti známe dokonale. Tak ne.
"Amy kdysi Joy řekla, že nemá tušení, jak moc se nezadaný člověk dokáže cítit osamělý. Joy by dceři nejradši odpověděla, že osamělá může být, i když je vdaná, že byly doby, kdy se sama den za dnem probouzela s drtivým pocitem osamělosti, a přitom chystala snídani čtyřem dětem.
Tohle své dceři neřekla. Řekla jí - Ano drahoušku, máš pravdu. Musí to být hrozně těžké. -
Člověk nemůže svým dospělým dětem prozradit pravdu o svém manželství. Nechtějí to skutečně vědět, i kdyby si mysleli, že chtějí."


Knížka nabitá pocity, naivitou mladí, dospíváním, tajemnem, snahou odhalit to, o čem je vlastně život. Myšlenky, vzpomínky, lesy, duchové, šeptuchy, tady nehledejte ani hrdiny ani děj. Přesto moc pěkné čtení o podstatě bytí, které smrtí nekončí.
" Tady někde začínají články o tom, jak porozumět komukoliv a čemukoliv. Namísto toho, abychom se zeptali. Jenže potom se bojíme, že bychom dostali odpověď. A tak si raději myslíme. Abychom jednoho dne, když zjistíme, že nic z toho, co jsme si mysleli, není pravda.
Slovo vina se už málokdy používá. Děláme chyby, ale vina je něco, čím dokážeme rozbít okno, zlomit kost nebo rozpárat duši. "


Mně se to líbilo. Asi po těžce realistickém Spasiteli bylo tohle naivně psané dílko to pravé. Jistě, zní to jako pohádka, ale i dospělí občas potřebují pohádky. Číst nebo je chvíli žít. Nebránit se změnám v životě, nechat se unášet tím, co je nám nabízeno a přijmout sny jako skutečnost.
A ano, každý může mít svůj Osobní příběh, nepotřebuje k tomu nutně Korán, jen víru v sebe samého. Možná dobře, že se mi stalo něco podobného dřív, než jsem knížku přečetla, i proto určitým pasážím rozumím velmi a jinde je to pěkný pohádkový příběh.
Ale teď už zase zpátky za zem :-)


No. Tomu říkám rozklad osobností v jedné porci. Tedy knize. Nejen zločin a trest, ale i pýcha a pád. Rozhodně slušná nálož charakterů, velmi se ztotožňuji s hodnocením Maléhomedvěda. Už netřeba psát víc.
Spíš jen - kolik z nás se v podobném vlaku, či vleku druhých už vezeme. Ani to netušíme. Natož, abychom si řekli, že už je čas rozhodnout se něco změnit.


Měla by to být povinná četba.
Nic víc se k výpovědím lidí z těžce totalitního státu napsat nedá.


Nino Haratischwili nemá jednoduché ani tenké knihy. Ani Gruzie nebyla a možná stále ještě není jednoduchou zemí, kde se dá bezstarostně žít, dospívat a nic neřešit. Do toho ještě všechno to očekávání od rodiny, děvče aby se dobře vdalo a bylo poslušnou hospodyní nejlépe bez vlastního názoru, kluci, kteří si u nás na vojáky jen hrají, se tam jimi stávají jen co okusí chuť a sílu ulice, kde bydlí. A každý si sebou tohle břímě nese a i když se ho snaží skrývat před sebou, ostatními i celým světem, vždycky ho nějakým způsobem dožene a nezřídka zahubí.
Nádherný román, kde se potkává brutální každodennost, čekání na odpuštění a únik z toho všeho je jedinou spásou.
Ani nevíme, jak se tady máme dobře a stále hledáme nějaké důvody, abychom si mohli hrát na chudáčky. Važme si každého dne, kdy se nemusíme bát.
" A i kdyby lidé, kteří dnes procházejí kolem nás, o všem věděli, poznali by nás? Nás, milence z Tbilisi? Ne, nepoznali, k tomu, aby to bylo možné, musí život člověka rozžvýkat a strávit, musí ho vyzvracet, osoby, kterým se život nastavuje ze slunečné strany, by to neviděly, nepoznaly by nás.
Zanechala jsem svou lásku ve světě, jenž už neexistuje a který na mě dnes večer shlíží z těchto impozantních zdí. Zanechala jsem jí na místě, na něž se už nikdy nevrátím, u lidí, kteří už existují jen jako stíny v mé hlavě. Moje láska, a jsem si jistá, že je to i Iřin a Nenin úděl, je dinosauří láska, vyhynulý druh lásky, láska špinavá a brutální, láska, která ústí v útoky nožem, krvavé šrámy a výstřely, láska, která je zvyklá obcházet zákazy a překračovat hranice, je to chameleonská láska, která musí lhát, aby přežila, ano, tak to musí být. Naše láska nezná svobodu a bezstarostnost, není lehká a už vůbec ne civilizovaná, nezná lehkovážnost a mladistvost, je to láska, jež se lidem, kteří nepocházejí z tohoto světa, jeví nezdravě, nahání jim strach a hrůzu. A v tom mají pravdu. Ale já ji nemůžu zradit, nemůžu se jí zříct, protože tato láska je jediná, kterou mám. "


Když jsem chodila na základní školu, na zdi visel portrét Husáka. Chodila jsem do Jisker, Pionýra, učitelka se posmívala spolužačkám, jejichž rodiny chodily do kostela, aby nám ukázaly, kde mají tu duši, o které je jejich víra. Smály jsme se jim celá třída. Doma jsem si prozpěvovala ruské písně a o šest let starší bratr po mně házel botama. Nechápala jsem proč.
V prvním ročníku nás zastihl listopad 89.
Ta demagogie a vymývání mozků je odporná. Buď práskáš nebo tě čeká novodobý koncentrák. Co byste si vybrali vy?


Nádherná kniha. Obalem, obsahem, pojetím dějin a koloběhu života. Poetické čtení o krásách lesa, divoké přírodě, blatech, v krajinách, kde ještě člověk nezapomněl, kým je. Zásahy nemocí, válek, příchodů, odchodů, naplněné touhy, lesní lidé, kteří jsou nebo ne, oběti, které přinášíme jim nebo sobě.
Nádherná kniha.


Krásná kniha. I se svými krutostmi. Komunismus není jediná diktatura, Chile je toho důkazem. A Esteban Trueba kapitalista, který o iluze přišel. Režim, v který celý život věřil, mu jeho přesvědčení vzal, pošlapal a vrátil s krutostí jemu vlastní.
A zjištění, že spisovatelka je neteří svrhnutého prezidenta vše nakonec jenom umocnilo.


Naděje...
Jsem ráda, že je to " jen" knížka, protože obzvlášť pasáže z budoucnosti byly docela děsivé. Nejhorší na tom ale je, že se jednou mohou proměnit ve skutečnost. Většina lidstva se k přírodě chová jako by jim všechno patřilo a tady mohou být vidět následky. Moc dobře napsaný vhled do včelařských rodin, vztahů otců a synů, kdy mají ti starší očekávání od mladých. Kteří si ale chtějí žít své životy, ne ty jejich. Někdy ani to nestihnou. Vzhledem k tomu, že můj děda byl náruživým včelařem, velmi tuto knížku oceňuji a nejen ji, hlavně včely, jejich společenství a propracovanost jejich díla.


Úplně jiná knížka, než jaké čtu.. Nevěděla jsem, co mě čeká, o to větší to bylo překvapení. Skvělý nápad, knížka se četla skoro sama, příběhy byly naprosto strhující. Poslední kapitola uzavřela kruh života, který se vlastně stále opakuje, pouze kulisy jsou jiné.
Děkuji za ní.


Malá, nenápadná knížečka.
A stejně mě zase pan Backman rozbrečel..Asi i proto, že se mi trefil do smutného období, že zrovna hodně přemýšlím o bytí a nebytí, díky knížce i o tom, že není stejné dát za někoho život, nebo pro něj zemřít..
