dagmar7365 komentáře u knih
Na obálce knihy je několikrát zmíněno - vtipný, zábavný, příběh plný vtipu. Pokud hledáte vtipnou knihu, nesahejte po ní. Není to černošská Bridget Jonesová, i když chvílemi mě to na ni upomínalo. Čím víc stránek za mnou bylo, tím víc se můj vztah ke Queenie měnil z "ne, Queenie, nedělej to" do smutného povzdechnutí "ach, Queenie..."
Čtivý román o tom, jaké to je být ženou jiné barvy pleti v Londýně v 21. století. Osobní obohacení - nesahat černoškám na vlasy ;-)
Tak s touto knihou jsem se zcela minula. Tak jako píše Atuin a petaSK, příběh klouže po povrchu, je rádoby nabitý emocemi, autorka často volí neobvyklé slovní formulace, ale vlastně to na mě působí moc šroubovaně, povrchně a k příběhu odehrávajícím se v chudé vesnické rodině se jazyk vůbec nehodí.
Rodinné drama se má prolínat s dějinami Itálie, ale skutečné historie je tam tak zoufale málo, že jsem se v porovnání s jinými knihami nic nedozvěděla.
Pokud román odhalím na kostru: dvě sestry, jedná krásná, druhá mlčenlivá, chudba, bohatý a krutý baron, vykořisťovaný lid, nešťastná láska napříč sociálními vrstvami - tak zůstane již mnohokrát použitý scénář a ani pokus o "evokativní a sugestivní psaní" (jak praví anotace) z něj nevykřeše něco víc.
To byla jízda! Jaroslav Rudiš opět nezklamal. Prostřednictvím pana Winterberga nás provezl historií, ale také Rakouskem-Uherskem, skrz všechny možné nádraží a nádražíčka, tunely a významná bojiště. Často jsem u čtení otvírala mapu a např. u Svíbského lesa mi spadla brada jak ohromné funerální místo to je.
Občas už se záchvat historie pana Winterberga zdál nekonečný a právě v ten okamžik "překolejil". Na pozadí této cesty se skládají střípky životů pana W. i pana Krause. Pro mě hlavní poselství knihy: ať se snažíme utéct kamkoli, před sebou samotným člověk stejně neuteče.
A to se nám se synem (9) líbilo moc. Čisté dobrodružství plné nadpřirozených postav, zla, dobroty a lásky. Příběh příjemně plynul a gradoval, navíc moc hezky ukazoval, jak občas pouhopouhé nepochopení a neznalost může vést k špatným závěrům a nenávisti.
Některé vtipné říkanky nám doma asi vydrží navždy:
"Vyhni se Kelpům, když se blíží, vždyť oni večeří děti s rýží."
Nic, co by mi chybělo, kdybych knihu nepřečetla. Ale abych Ženě filmového kritika nekřivdila, jako oddychovka to bylo fajn. S přibývajícími lety a dětmi mnou hodně prostupuje sarkasmus až cynismus, takže styl mi byl blízký.
Poctivé by bylo 3,5*
Frannie Langtonová, černoška z jamajské kolonie, je v Londýně obviněna z dvojnásobné vraždy. Rozhodne se sepsat svůj příběh, postupně zaplétá jeho nitky, občas se vrátí zpátky, někde něco přidá, naznačí. Výsledkem je vyznání v pravém slova smyslu, jak praví i název.
V románu ani tak nejde o odhalení vraha, spíš zachycení londýnské společnosti první poloviny 19. století, kdy opium teklo proudem a ač všichni lidé byli svobodní, někteří byli svobodnější. Vyrovnat se s otrokářskou minulostí, je velké téma, které rozhodně ještě nedošlo svého konce.
Kniha se čte lehce. To je asi tak jediné pozitivum. Jinak mě vlastně nijak nenadchla. Je to další z mnoha příběhů o lásce, pocitu zrady, rodinném tajemství...zasazen do reálných kulis Životické tragédie, ve kterém se prolíná minulost a současnost. Stejně tak by se mohl odehrávat v úplně jiném prostředí, ale to by pochopitelně nevzbudil takové emoce. Kulisa 2. sv. války je jistota, že to zaujme a vymáčkne slzu. Co na tom, že je jinak vše vymyšleno.
Nějak postrádám, hlubší myšlenku, něco víc, větší propojení minulosti a současnosti, poučení, posleství...důvod, proč ten příběh psát.
Kdo je introvert, ten se v knize najde. A kdo není, tomu kniha pomůže pochpit, jaké to je být introvertem. Krásně graficky zpracovaná.
Obávám se, že Alena Sabuchová si ukousla větší sousto než nakonec zvládla ukočírovat. Téma šeptuch, Podlasí, dospívání na konci 20. století, navíc v takovém "zapadákově", kde skoro každý má nějaké trauma nebo aspoň těžké rodinné zázemí...to jsou všechno velmi atraktivní témata, ze kterých lze vytvořit skvělé dílo.
Aleně Sabuchové se to docela dařilo, postupně zaplétala nitky příběhu, prokládala je životními moudry a úvahami a já jsem čekala, kam to všechno směřuje. A najednou byl konec. Ano, v druhé půli se konečně příběh rozjel, ale taky záhy skončil. Šeptuchy vůbec nedostaly hlavní roli, staly se jednou z rekvizit, stejně jako spousta dalších drobných výjevů. A mně nějak uniká proč. Proč je použila, ale nevyužila.
Úvahy nad životem, které byly ze začátku velmi zajímavé, se ke konci staly velmi rušivými, protože i když použily jinou metaforu, tak obsah byl velmi podobný.
Během čtení jsem měla neodbytný pocit, že mi kniha něco připomíná. No jasně - Geniální přítelkyně Eleny Ferrante. S tím rozdílem, že Ferrante je napsala geniálně ;-)
3,5 by bylo poctivější hodnocení.
Kniha mě nezaujala. Ano, Patrik Hartl umí vylíčit životní osudy barvitě a vymyslet zajímavé nástrahy osudu. Ale celé mi to přišlo takové zdlouhavé, povrchní líčení. Chybělo mi tam něco víc, proč bych to měla číst. Rychločtením jsem to přeskákala a myslím si, že po další knize od něj už nesáhnu.
Detektivka dle mého gusta ;-) Žádné přehnané násilí a extrémní napětí, jako je trend detektivek pro dospělé. Současně dobře napsané, chytré, má to vtip. Enolu si nelze neoblíbit. Důkazem toho, jak mě to vtáhlo je, že jsem to přečetla za jeden den.
Zajímavost - str. 116: "Popíjela jsem čaj a četla si ranní noviny plné obvyklých děsů a hrůz. Dav lidí protestujících proti vakcínám v East Endu vyhrožoval obvodní sestřičce." Kniha vyšla poprvé v roce 2007.
Knihu nelze přečíst jinak než na jeden zátah. Naštěstí svým rozsahem tomu nahrává. Od Doroty Maslowské jsem zatím nic nečetla a musím říct, že její jazyková obratnost mě velmi zaujala. Místy jsem se ztrácela v tom, co je sen a co realita, ale to není až tak důležité. Na obyčejném příběhu odkopnuté kamarádky se Maslowská jednak velmi trefně nořila do nitra Farah a současně nenechala nit suchou na všech těch úžasných značkách, věcech, službách, terapiích a zážitcích, které přínáší život současného západního člověka.
Výtečné. Nečetla jsem předchozí knihy Caitlin Moranové a asi už ani nebudu, bojím se, že už jsem v jiné životní etapě a tak bych se s ní nemusela protnout. Kniha Víc než žena byla trefou do černého. Mám ráda lidi, kteří umí i závažná témata podat s humorem, okořenit vtipem, udělat si ze sebe legraci a setřít z nich nádech moralizování nebo suchopárství. Bylo to svěží, vtipné, ale současně Caitlin Moranová přinesla i řadu vážných témat. Mnohokrát jsem si v ducho říkala "Přesně!" a rozhodně mě to velmi obohatilo.
Čtenářský rok 2022 jsem nemohla zahájit lépe :-)
Autobiografická výpověď o svém dospívání, krasobruslení a těžkostech puberty. Podobné téma bylo zpracováno v poslední době již víckrát a přiznám se, že Piruety mě úplně neoslovily. Asi mi v příběhu něco uniklo, protože nějak postrádám motiv, který Tillii tak dlouho držel u ledu, postavy rodičů byly také dost upozaděné...Když to srovnám například s Baletkami Miřenky Čechové, tak ty mě dostaly svou opravdovostí okamžitě.
Grafické zpracování pěkné, ale něco tomu chybělo.
Knihy rozhovorů mám ráda. Pokud je autor umí vést a dotazovaná osoba má co říct. Tady bohužel nebylo naplněno ani jedno. Pan Chlopčík je zajímavý tím, že dělá porotce Stardance. A dělá to výborně. Tím přispívá společnosti a bohatě to stačí. Od knihy rozhovorů očekávám přece jen víc, než že se dozvím, co dělá po ránu a jak vypadá jeho rodinný život. Na to by mi bohatě stačil rozhovor v časopise. Udělal by stejnou službu.
Oddychové čtení na dovolenou nebo když chcete jen tak relaxovat. Žádná velká dramata, nečekané události nebo překvapivé konce. Milá romantika, která zcela naplňuje své žánrové zařazení.
Četli jsme se synem. Začátek - výborná zápletka, ale jakmile se Kuba vydal hledat Pašíka, tak se pro mě příběh začal stávat natahovaným, ne úplně zajímavým, nesrozumitelným, ty názvy jednotlivých měst mi vůbec nešli do pusy a úplně si nejsem jistá, jestli bych jen jako posluchač pochopila, že jde o názvy nikoli jen označení. Vánoční atmosféry bylo velmi málo, takže jsem se fakt těšila, až knihu dočteme a vrhneme se na něco lepšího. Pořád mi unikalo, proč jsou z ní všichni tak nadšení. Ale ten závěr mě dostal. Moc krásná myšlenka, krásně napsáno, vánočně dojemné, laskavé. Tak nakonec si Vánoční prasátko čtyři hvězdy zaslouží a právem.
Jsou příběhy, které byly již mnohokrát zpracované a vlastně nemohou přinést nic nového. Komiks Laura Deanová...je jedním z nich. Téma toxických vztahů, kdy člověk ničí sám sebe, trpí okolí...nic nového. Ale zpracování do podoby komiksu ho nesmírně povýšilo. Komiks se mi líbil víc než Jedno obyčejné léto. Grafické zpracování i množství textu bylo vyváženo přesně tak, aby mohlo dát vyniknout právě těm detailům, které mají být vidět. Komiksová forma příběh uchránila nadbytečné vatě, ke které snadno sklouznou romány.
Přiznávám, že malinko jsem se v úvodu ztrácela v dějových linkách a postavách, ale to bylo jen drobné klopýtání v úvodu. Jinak výborné!
Zajímavé čtení, které je poměrně široce rozkročeno a míchají se v něm osobní zážitky, cestování, víra...tak trošku dort pejska a kočičky. Což je vlastně fajn, každý si může najít to, co ho zajímá, a co ne, to prostě přeskočí. Martina je určitě osobnost, která má co říci a je neskutečně lidská.
Výborně udělaná kniha. Kromě toho, že čtenáře seznámí se životem Milady Horákové (včetně různých zajímavostí), tak jednotlivé události zasazuje do historického kontextu, stručně vysvětluje co a jak se dělo, kdo měl vliv atd. Závěrečné stručné medailonky osobností vše pěkně doplňují.
Jelikož se jedná o komiks, nemohu nezmínit perfektní grafické zpracování! Kresba, volba barev, fontu, množství textu...vše se skvěle doplňuje a vytváří dokonalý celek!