Daisuke komentáře u knih

Nedávno jsem četl Ishigurovo Neopouštěj mě, se kterým sdílí Příběh služebnice hned několik témat - převážně bezmoc, bezvýchodnost a marnost veškerého konání hlavních postav, s jediným zábleskem naděje na konci knihy. (Dlužno také dodat, že Atwoodová píše daleko dravěji a rychleji, i když také skvěle.)

Atwoodová je známá tím, že poměrně důsledně odmítá komentovat různé interpretace svých děl. Přesto si v Příběhu služebnice, vydaném v roce 1985, dovolím vidět paralelu s tehdejším děním v Íránu, který je ostatně zmíněn i v epilogu knihy. Tam proběhla roku 1979 islámská revoluce, v jejímž důsledku byl ve vyspělé a relativně bohaté zemi nastolen zpátečnický teokratický režim. Stejně jako v Příběhu služebnice, i tady ženy přišly o svá práva, i tady začala vláda strachu a atmosféra udávání, i tady se strážci dobrých mravů stávají zfanatizovaní mladíci a ženám je diktováno nejen povinné odění, ale i omezený výběr z několika málo rolí ve společnosti. Pro bližší studium vřele doporučuji Persepolis od Marjane Satrapi.

Metafora v tomto případě autoritativní vládu teroru přibližuje tím, že zneužitým náboženstvím není islám, ale křesťanství, a dějištěm románu není kulturně vzdálená země na Středním východě, ale Spojené státy.

13 14.08.2019

Opakovaný vtip není vtipem. Ač nerad, musím poznamenat, že se Kotleta nejspíš už úplně vyčerpal a teď už jede na výpary. Přišlo mi, že ve Spadu a dalších postapo knihách chytnul druhý dech, ale Underground už zase padá do starých kolejí. Hrdinové jsou buď neprůstřelní nebo snadno opravitelní, ženské postavy mají výrazovou škálu nafukovací panny, cyberpunková Praha navzdory dlouhosáhlým popisům nepůsobí přesvědčivě. Čte se to pořád dobře (jako jakýkoli jiný pulpový román), ale už dochází k únavě materiálu u autora i čtenáře.

12 15.06.2020

Ze všech Hrabalů se mi tenhle četl asi nejobtížněji, tahle kniha čtenáře drtí přesně jako lis na papír. Zážitek sice těžký, ale silný...

12 12.06.2019

Než se vůbec dostanu k samotné knize, musím si ulevit: korektor Martin Svoboda by zasloužil pověsit za uši do průvanu! Tolik vážných hrubek jsem snad v knize z Arga ještě neviděl, hlavně druhá polovina knihy je jimi prošpikovaná. Místy jde o pochopitelné chybky ve stylu mě/mně nebo o chyby ve shodě, ale dočkáte se tu i perel jako "s nuceným veselým" (str. 394). Odpovědná redaktorka na svou práci také trochu dlabe, v knize jsem se dozvěděl, že pětadevadesát tezí přibil na vrata kostela nikoliv Martin Luther (1483-1546), ale Martin Luther King (1929-1968), který byl v roce 1893, kdy se román odehrává, ještě pochopitelně na houbách (a žádné teze nikdy nikam nepřibíjel, to jen pro pořádek).

Paradoxně to byla asi nejzábavnější část románu. Slibně rozjetý začátek s krásným jinotajným jazykem se brzy rozplizne do ztracena, některé dějové linie se vytratí úplně a jiné trochu vyšumí. Z gotického viktoriánského románu se stává spíš suchopárné vyprávění o tom, jak se nafrnění Angličané vzájemně zvou na čaje, kde se duchaplně uráží a pak si píšou dopisy. Nad touhle knihou jsem strávil daleko víc času, než by se mi líbilo - a rozhodně víc, než si zasloužila.

11 28.05.2020

Velké překvapení, jedna z nejlepších českých knih, které se ke mně za posledních několik let dostaly. Vyprávění přes poměrně složitou stavbu (dvě dějové linie, z nichž jedna navíc obsahuje flashbacky) zůstává přehledné, nijak nemoralizuje a z postav nedělá anděly ani démony. Díky skoro filmovému střihu si Prak podle mě skoro říká o adaptaci - novinář Marek by perfektně seděl Janu Budařovi a soudruh Tonda zase Miroslavu Donutilovi.

11 11.03.2020

Gump stojí rozkročený mezi dvěma žánry. Jako by se nemohl rozhodnout mezi Psí cestou a Deníky kocoura Modroočka. Podle toho to také dopadlo, krátký strohý text působí nedokončeně, syrově, nedodělaně, napůl pohádka a napůl doják. Pro děti moc vhodný není a pro dospělé je zase psaný moc polopaticky. Autor prostě není spisovatel, myslí si, že má hodně co říct a zároveň to moc neumí podat. Kvůli všedním, všudypřítomným pindům o lásce, kterými je Rožek schopný zaplácnout třeba půl stránky v kuse, jsem čtení několikrát musel přerušit. Dvě hvězdičky dávám za dobrý úmysl, za snahu, za reálný pokus zlepšit zacházení s němými tvářemi - a také proto, že psi mě provází celým životem.

11 05.02.2020

Tady není co řešit, Berserk je srdeční záležitost. Pokud se vám první kniha zdá jako primitivní rubanice, dejte tomu přesto šanci - příběh se pořádně rozjíždí až od začátku Golden Age cca v půlce třetí knihy.

10 09.09.2020

Špatně napsané to nebylo, jinak ovšem žádná sláva. Moc mi nesedělo časté a ostré střídání groteskních a tragických scén, v podstatě ode zdi ke zdi. Moravské maloměsto Veselí je zabydlené panoptikem rázovitých figurek, které hlavní postava (a nezávisle na ní i milá autorka) pranýřuje jako poslední spravedlivá. Zvláště vtipné mi přišlo, že osoba narozená v roce 81 (jen pro pořádek, jsem ještě o něco mladší) jednu postavu víceméně ukřižuje za členství ve straně, která tehdy měla nějaký milion členů...

Podobně neslavně dopadají i ostatní postavy, Moraváci mluví i jednají jako nesvéprávní, zatímco u postav ze Slovenska je s podivem že si jsou samy schopné zajít na záchod. Nakonec z toho hlavní hrdinka, která rozvrací rodiny, svede všechno co se hýbe, vypije všechno co teče a vykouří všechno co hoří, vychází jako naprostá hvězda, kterou všichni milují... Nu, nebudu lhát - loučil jsem se s ní rád.

10 14.02.2019

Kdyby se kniha prezentovala jako červená knihovna, asi bych k ní přistupoval méně přísně. Bohužel jsem podle anotace očekával hlubší psychologický román, a to se mi vymstilo. Ploché, plytké postavy, které spolu nerozmlouvají, jen prkenně deklamují směrem k jiným postavám. Protagonistka, u níž jsem se nemohl rozhodnout, jestli mi více vadí, když je zticha, nebo když mluví - v předlouhých popisných pasážích je sice prezentovaná jako silná, nezávislá moderní superžena (pomaličku jsem se divil, že nevyrostla s vlčí smečkou; až tak nezávislá byla!), v ději se ale prezentuje spíš jako nebezpečně nezodpovědný lempl, se kterým všichni zametají.

Zdálo se mi navíc, že si tady autorka veřejně vyřizuje vlastní účty. Jako by zúčastnění měli tušit, o kom přesně píše... Bohužel nemohu hodnotit pozitivně, prostě to není dobře napsané. Doporučit mohu pouze velmi nenáročným čtenářům.

10 22.08.2018

Viewegh je prase, hovado, držgrešle a opilec. Také je to ubohý, sebestředný, misogynní ublíženecký ubožák, který chrlí špínu na všechny kolem sebe a je pro své blízké jen přítěží. Nic z toho mi nevadí. Štve mě jen to, že o tom neumí psát.

Tahle slohovka šedesátiletého kluka na téma "Král Já První" se prostě nedá číst. Fanfarónské chvástání, kde všude byl na dovolené, s kým slavným se tam potkal, jakou naivní husičku tam sbalil a kolikrát se tam zkároval prokládají xkrát opakované únavné stížnosti na exmanželku, na to, kolik musel za něco zaplatit peněz a také na bývalého nakladatele (kterému by měl podle mého názoru líbat nohy - podržel ho i poté, co Viewegh ztratil po úraze, který si sám přivodil, soudnost a schopnost psát a vydal mu ještě několik mizerných knih, než ho Viewegh hodil přes palubu).

Milosrdně krátký (a odpudivý) text prokládají a uměle natahují rozsáhlé vsuvky od Vieweghových kamarádíčků (obvykle bývalých - Viewegh není člověk, se kterým byste se chtěli kamarádit), kteří se zoufale snaží najít na jeho stále mizernějších knihách něco pozitivního. Kontrast mezi jejich profesionalitou a Vieweghovým diletantsvím bolí, nejvíc patrný je asi u jiskřivě vtipné satirické vložky Denise Vereckého, který se ufetoval k smrti před nějakými deseti lety.

U Povídek o nelásce jsem sliboval, že další Vieweghy už číst nebudu. Tady jsem udělal výjimku - doufal jsem, že autor využije tuto příležitost k důstojné derniéře. Nu, nestane se tak, obávám se, že už smolí další zhůvěřilost. A jen tak na okraj, řekl bych, že těch nevěr bylo ještě víc, než přiznává (a také je všechny nostalgicky bagatelizuje ve stylu "mladost radost", jsme přece chlapi a je to naše přirozenost, ne?). S Američankou Kristin se podle vlastních slov rozchází kvůli její reakci na 11. září 2001, a ani ne o rok později má veselku s arcizlounkou Veronikou?

No nic, krátce a stručně - Děravé paměti jsou zářný příklad toho, že ani papír nesnese všechno...

Úžasná řachanda. Zvonokosy zní jako vínem poháněné vyprávění šarmantního stárnoucího vesnického seladona, který začíná pomalinku strejcovatět - často se tu odbíhá od tématu, popisují přednosti francouzského venkova a venkovanek a také beaujolaiského vína. Toho především. Vypadá to, že Francouzi (a naši předkové obecně) bývali docela chlapáci, šedesát skleniček vína denně, které si dávali zvonokoští přeborníci v nasávání, už je dost slušná míra...

9 04.09.2019

Škoda, že zrovna u téhle knihy je opravdu obtížné se vyhnout spoilerům. Volné, rozvážné tempo vyprávění, ve kterém se dozvídáte zneklidňující informace jakoby mimochodem, vydrží od začátku do konce. Když už vlastně tušíte, na co se máte připravit, motivace k dalšímu čtení se trochu ztrácí; příběh samotný je (úmyslně) poměrně triviální. Neopouštěj mě je výborná kniha, na kterou nezapomenu a která nastoluje zajímavé etické otázky, jejichž zodpovídání nechává na čtenářích. Jen to, podle mě, není úplně snadné a hladké čtení.

9 15.07.2019

Obvykle si u knih stěžuji na pomalý spád, Deníku kastelána by ale možná slušela větší zdrženlivost. Řeší se tu strašná spousta problémů najednou. Zápletky, které by šlo v Ordinaci v růžové zahradě pitvat deset patnáct epizod, tu jsou nastřelené na dvou stránkách a rozseknuté na té třetí. Příjemný nádech duchařiny bohužel ke konci knihy sklouzl k vlastní parodii - boží mlýny na zámku evidentně melou opravdu efektivně a zámečtí duchové mají na konci knihy víc zářezů na pažbě než Arnold v prvním Terminátorovi. Nabízí se otázka, proč se duchové dávno nezbavili padoušského bývalého kastelána, když jim vraždění jde jedna báseň... Na druhou stranu musím vyzdvihnout, že i když je Deník kastelána hrozná ptákovina, nudit se při čtení nebudete. Boček prostě psát umí.

8 09.03.2020

Vyčerpávající, silné, beckettovské. Což jsou všechno pochvaly jen napůl. Komorní one-man-show respektuje pravidla jednoty prostoru, času i děje; to z ní činí mimořádně nepohodlný klaustrofobní zážitek, který je po formální stránce zpracován dokonale. Ve všedním jazyce se tady odvíjí příběh jednoho ne moc povedeného života. Bude vás to zajímat - ale moc si to nejspíš neužijete.

8 27.01.2020

Obvykle se do postmoderny moc nepouštím, u Svaté hlavy jsem udělal výjimku a byl jsem za to rád. Organicky plynoucí text s uměle omezovanou slovní zásobou odtikává podobně jako komentáře na facebookovém účtu Ortelu - jednoduchost a naivita se tu mísí s občasnými výbuchy vzteku s realistickou absencí interpunkce a jakýchkoliv dělících prostředků. Rozhovory potom odplývají podobně jako v Andělině popelu, jako by hlavního hrdinu od světa odděloval tenký, ale neprostupný závoj.

Celý senzorický atak vrcholí, když to jednou hlavní hrdina přežene a pro jednou za své chování musí nést zodpovědnost. Svatá hlava je úžasný zážitek, která zachází s jazykem v nejlepší tradici Becketta, Joyce, Havla a dalších položek na seznamu povinné literatury, které nikdo nečte. Na rozdíl od nich je ale neuvěřitelně svěží a dobře ví, kdy přestat.

8 04.06.2019

Anglická anotace knihu bombasticky prezentovala jako feministický manifest o vzepětí ženy proti despotickému manželovi a opresivní společnosti. České vydání je díkybohu daleko chápavější, Vegetariánka není o škatulkování světa na feminist(k)y a establishment, ale o vytváření vlastní cesty a o vymaňování se ze škatulek obecně. V tom také hlavní hrdinka, podle slov svých bližních nijak výjimečná, nakonec uspěje.

Otázka je, nakolik je podobné vymaňování sobecké, jakou cenu je přiměřené zaplatit a nakolik se dotyčný nonkonformista musí ohlížet na své blízké. Všechny tři postavy, které jednotlivé části knihy vypráví, si na hlavní hrdinku činí nějaký nárok - a všechny se jí také snaží, více či méně ochotně a užitečně, pomoci. Ona však o pomoc nestojí a vytrvale ji svým vlastním pasivním způsobem odmítá. Její volby se sice týkají jen jejího vlastního těla, ale v konečném důsledku mají vliv i na ostatní. Vegetariánka je silná a zvláštní alegorie, která na nastolené otázky odpovídá jednoznačně - extrémní nonkonformismus je sice možný, ale není ani zdravý, ani společensky přijatelný.

8 29.05.2019

Tímto oficiálně lámu hůl nad Vieweghem, jeho další knihy už číst nebudu a nebudu je ani hodnotit. Povídky o nelásce jsou vrchol tvůrčí impotence.

Polovinu knihy zabírá divadelní hra, napsaná v roce 1990 a vydaná v roce 2004. Bohužel nezestárla dobře a už v době vydání šlo o průměrný kus. Slouží tedy jako vycpávka. Minimálně dvě z dvanácti povídek už vyšly v jiných sbornících. Rychlými počty se tedy dobereme k závěru, že za nějakých 110 stran (v reálu cca 50 normostran, stránky jsou malé, okraje široké, font velký a řádkování vražedné) nového materiálu platíme 299 Kč.

Kvalitu psaní nemá cenu komentovat. Viewegh zapomíná, občas jména hlavních hrdinů recykluje, občas obměňuje. Takřka všechny hlavní postavy jsou ale jeho alter egy. Z vyčpělého rámce vyčnívají pouze dvě kratičké povídky, sepsané na základě novinových zpráv. Zatímco jedna je nejspíše nejsvětlejším momentem sbírky, v té druhé (čtenáři poznají, o jakou jde) se Viewegh utrhl ze řetězu a nejspíš o sobě prozradil daleko víc, než by chtěl. No, je to smutné.

Zanedlouho má Vieweghovi vycházet nová kniha a nezbývá mi, než přemítat nad tím, jestli je vůbec možné se z takhle hluboké jámy zase vyhrabat. Nové pohádky pro unavené rodiče i Muž a žena se řadí mezi nejhorší literární počiny, které jsem kdy četl - nezbývá než doufat, že se autor časem zmátoří, ale v zásadě by asi bylo naivní od něj ještě něco smysluplného očekávat.

Když odhlédnu od chyb v kontinuitě a nepřirozených, kostrbatých dialogů (nejvíce jsem trpěl asi u toho úvodního, který vedl Vie- pardon, chci říct hlavní hrdina, jehož jméno mi právě uniká, s vlastní matkou), dalo by se říci, že první z novel je prostě jen špatné čtení. (A jen tak mimochodem, mistr zde opět vykrádá sebe sama. Konkrétně Báječná léta pod psa.) Musím upozornit na naprosto neuvěřitelné množství invektiv, kterými je text prošpikován (dělal jsem si čárky, ale časem mě to přestalo bavit). Dlužno ovšem dodat, že nadávky mají v textu alespoň jakous takous funkci, i když Vieweghova cílovka nejspíš zkousne jen ztěžka, že obrýlený intelektuál nadává hůř než Záviš. Pokud vám z nějakého temného důvodu chyběla Vieweghova stěžejní témata (projekce sebe sama, sebelítost, házení špíny na exmanželku, exponování vlastních ratolestí a aby se neřeklo, tak také zběžně něco málo o vlastních morálních poklescích), novela Family frost vás nejspíš uspokojí.

Druhá z novel je na tom hůře. Čarodějka z Křemelky je zavrženíhodný, odpudivý slepenec misogynních erotických fantazií a nejvíce ze všeho připomíná amatérské fanfikce Padesáti odstínů šedi. Nechápu, jak mohl jakýkoli příčetný redaktor text v této podobě pustit do tisku; novela obsahuje velké množství stylistických chyb. Zatímco u prvního textu jsem měl nutkání počítat vulgarismy, u té druhé by mě docela zajímalo, kolikrát hlavní hrdinka označila sebe samu za "sexbombu". Bohužel se ke knize nebudu vracet, takže to pro mě zůstane nejspíš tajemstvím.

Tohle je samoúčelný festival násilí, protkaný simplicistními metaforami. Plus si zaslouží snad jen za dětsky jednoduchý a věcný jazyk, který však ztrácí důvěryhodnost ve chvílích, kdy se autor vyžívá v popisech bezuzdné krutosti. Pokud hledáte nějakou dokumentární hodnotu, tady jí najdete zhruba stejně jako v knihách Svena Hassela, jediný rozdíl je v tom, že zde hraje hlavní roli oběť válečných zločinů a ne jejich pachatelé.

7 18.08.2021

(SPOILER) Velký špatný. Toto není kniha pro fanoušky Jojo Moyesové, jak inzeruje obálka, ale spíše pro zoufalé fanynky Danielle Steel. Máte tu všechny rekvizity: New York, rakovinu, zaměstnanou profesionálku, které chybí láska, slečnu-diblíka, která jí k tomu prozření dovede, a dva chlapy, kteří se liší jako oheň a voda. S tím rozdílem, že zde jsou si vlastně dost podobní - oba dva jsou hodní, spolehliví a neuvěřitelně nudní. Tohle prosím není žádný moderní, chytrý společenský román, který by kombinoval romantiku, vtip a drama. Tahle kniha je zastydlá v raných devadesátkách. Kdyby byla zfilmovaná, dokážu si adaptaci živě představit někdy v sobotu odpoledne na TV Hallmark.

Jako trochu depresivní náhled do každodenní reality amerického občana působí chvíle, kdy si třiatřicetiletý diblíček (a navíc milionářská dcerka) poprvé v životě zařizuje kartičku zdravotního pojištění. A jinak je to samá naleštěná nuda, úspěšné kariéry, večeře v nóbl restauracích, kecy o nemovitostech a aby se neřeklo, tak také nějaká ta diverzita, aby si autorka mohla odškrnout pár kolonek.

7 20.05.2021