danazeskolky komentáře u knih

Bavilo mě to číst, i když jsem si občas říkala, jestli se to zamotané klubko rozmotá... To by nebyl Backman, aby mě nakonec nedostal! Odolávala jsem, pochechtávala, vždyť zatím o nic moc nejde. Pohoda s králíkem. Až ta čtyři slova v dopise mě dostala. A probrečela jsem poslední kapitoly. A to jsem docela držák ;-) Díky za most, co mi otevřel srdce. A za jabloň, kterou můžeme pořád ještě zasadit.

33 13.09.2020

Že je to kniha, která stojí za přečtení, to je asi neoddiskutovatelné. Někdo je nadšený více, někdo méně, většinou však vzbudí hodně emocí a o to přeci jde. V dnešní době, kdy máme všeho přesmíru, jsme zahrnuti informacemi, tipy, akcemi... se najde kniha, během jejíhož čtení zapomeneme na okolní svět, dostaneme se někam dávno do historie a se zatajeným dechem sdílíme příběhy (a je úplně jedno jesti jsou zcela autentické, protože kdo ví...). Hodně mě to dostalo a mám chuť (jako už přiznalo více čtenářů) jet se podívat do míst, kde se děj odehrává. Klobouk dolů před paní autorkou, jak dokáže nashromáždit tolik materiálu a ještě z toho napsat poutavou knihu!

27 20.08.2014

Přečetla jsem velmi rychle, doufala jsem, že tomu zlu uteču... Co k tomu víc napsat? Děje se to a často vůbec netušíme, jak blízko nás to je. Obdivuji cácoru, že tu sílu v sobě našla.

26 28.05.2023

Těžko se mi píše hodnocení, cítím totiž po dočtení strašné prázdno... Komentářů je tady opravdu požehnaně - vesměs souhlasím. I s tím, že je to kniha více pro ženy, ale rozhodně ne červená knihovna. O válce z různých úhlů pohledu jsem přečetla už dost knih, jsem také svými vlastními zkušenostmi otrlá, takže se tak snadno nerozbrečím. Co mě ale dostalo a zůstává ve mně zloba/vztek: nucený "návrat k rodině" malého Daniela (Ariho). Celkově však ve mě zůstává pocit, že stojí za to nevzdávat se. Díky.

26 27.05.2020

O různých koncentrácích a útrapách během války jsem četla již řadu knih, tato je však zase něčím úplně jiná... Vždy, když si na něco stěžujeme, nudíme se nebo nevíme, co si dát dobrého k jídlu... vzpomenu si na okamžiky z této knihy a je mi za nás všechny stydno. Kniha drsná, smutná, ale zároveň i plná lásky, odhodlání i naděje.

26 12.11.2018

Počet komentářů a vysoké hodnocení mluví za vše. Smutné a zároveň krásné... Moře, bílá hůl a Verne v rozhlasových vlnách... Malá statečná holka s dvěma posledními konzervami... Jen ty vypočtené trojúhelníky mi nahánějí hrůzu...
První třetina knihy se mi četla pomalu, věřila jsem, že se to rozjede. Důležité je nepřestat věřit :-)

25 17.10.2020

Už chápu kamarádku, která mi psala, že četla Medvědín do 4 do rana. Jsou knihy, po jejichž přečtení nemohu hned začít číst novou. Je jich málo. Tato mezi ně patří... Hokej sice sleduji jen když je mistrovství, pravidlům nerozumím téměř vůbec, ale teď se na celý hokejový svět už navždy budu dívat úplně jinýma očima (spíš daleko od sebe než blízko u sebe). A vlastně ani tak nejde o hokej... Některé lidi z Medvědína si nechám v srdci už na pořád. Díky za naději, pane Backmane!

25 22.06.2018

"Je mi čtyřiašedesát. Ale nenarodil jsem se jako čtyřiašedesátiletej! Já doprdele umim dělat sněhový andělíčky!"
A další ukázka:
Je těžké nechat své milované odejít. Obzvláště pro někoho, komu je necelých osm a teprve se učí, že to dřív nebo později nevyhnutelně čeká všechny, které máme rádi.
Souhlasím s mnohými pochvalnými komentáři níže. Je pravda, že mě zpočátku také trochu zdržovaly popisy všech království z Říše před procitnutím, ale pak jsem se do toho nějak vžila. Možná je to tím, že jsem Harryho Pottera jen viděla, chybí mi četba. Možná bych se měla více pouštět do světa fantazie... Taky mi trochu vrtalo hlavou, zda může být sedmileté (téměř osmileté) dítě natolik vyspělé. Možná může, když je JINÉ. V závěru knihy jsem promočila několik kapesníků. To už se mi hodně dlouho nestalo. Kniha nemusí být přímo perfektní, stačí když ji čtenáři budou mít rádi...

25 20.09.2017

Má smysl přidávat komentář, když už je tady všechno napsáno? Budu dělat, že jsem si žádný nepřečetla... Opět kniha, po jejímž dočtení smekám klobouk (který nemám na hlavě) a říkám si, že takové knihy by se měly předepisovat na recept proti depresím a melancholii. Zároveň si však musíte koupit i papírové kapesníky (i tvrďáci jako Ove občas zapláčou). Díky!

25 08.05.2017

Tak... Dočetla jsem (jako většina s kanoucími slzami) a najednou nevěděla, co s tím prázdnem. Z první kapitoly jsem byla nadšená, pak se to trochu zpomalilo, s přibývajícími stránkami jsem byla schopná ráno vstát o 10 min. dřív, jen abych aspoň kousek přečetla. A teď konec. Přečetla jsem si všechny komentáře a to jsem asi neměla dělat. Chápu, že někdo má potřebu za každou cenu hodnotit, rozumím tomu, proč se někomu kniha moc nelíbila, ale někde jsem z toho cítila povrchnost a snahu za každou cenu se od většiny odlišit. Vlastně jsem ráda, odpoutalo to mou pozornost. Knihu znovu asi číst nebudu (je na mě moc "tlustá"), ale rozhodně na ni nezapomenu. Míst, které se mi dostaly v barevných obrazech pod kůži, bylo opravdu hodně. A možná už ze smrti nemám takový strach... Až to jednou přijde, chtěla bych, aby má duše také seděla... Ať už to bude mít jakoukoliv barvu.

24 06.10.2014

Ach! Vidím loď plující bažinou... a smutně se usmívám. Víc napsat teď nedokážu... Díky.

23 05.07.2022

Knihy tohoto typu by měly mít podporu už při vydávání. Bylo by dobré začlenit do výuky dějepisu (2. stupeň, střední školy). Když jsem byla na exkurzi v Památníku Vojna (také bývalé komunistické vězení pro politicky nevyhovující), říkala jsem si, že to snad ani nemohla být pravda... A v této knize na mne ta hrůza opět dolehla. Souhlasím však s názorem, že ke konci příběhu je obviňování nás všech trochu nepřesné. Není přece pravda, že vždy všichni mlčeli. Co zavraždění lidé v r. 1968? Co Palach? Co spousta zavřených lidí, kteří se odmítali přizpůsobit?
Ke knize ještě jen toto: uvítala bych aspoň zmínku, co bylo dál s kamarády- trampy. Jestli se ještě někdy viděli.
A také by mě zajímal výklad odborníka, jak bylo možné, že Míla byl na začátku ve vězení mnohem déle, než zněl rozsudek? Pak už to bylo jasné, útěk, revolta atd. V 50. letech by mě to nepřekvapilo, ale v 70.?

22 19.04.2021

Souhlasím s předchozími komentáři, nemíním tedy opakovat již napsané postřehy, jen dodám ještě jeden: Říkala jsem si, že místy jsou velmi stručně popisovány příběhy dalších lidí, kteří se jen tak na okraj mihli v ději (např. v cirkuse), působilo to na mě jako takové dokreslení, dekorace, bez kterého by se děj mohl obejít... Až ve finále, když byly osudy dovyprávěny, jsem ocenila tu stručnost, která někdy až zamrazila. Třeba medvědář coby zaskakující klaun a jeho odhalení, kdo odstrkoval misky s jídlem a pitím... Jednoduché a silné. Tak to prostě někdy v životě chodí...

22 02.09.2015

Uf! Po dlouhé době jsem se nemohla utrhnout od čtení a tato kniha bude určitě patřit mezi ty, na které nikdy nezapomenu. Nepatřím mezi časté čtenáře thrillerů, protože čtu většinou před spaním a potom mám "divoké" sny. Tentokrát jsem četla i dlouho do noci, protože se nedalo přestat. Po dočtení jsem si říkala, že celá kniha pro mě byl takový literární Tribeč a že jsem to asi neměla číst, protože jsem cítila na sobě chapadla absurdity a měla jsem pocit, že už nebudu moci vstoupit sama nikdy do lesa :-) Ale do rána mě to přešlo a jsem moc ráda, že jsem to četla. Dokonce mě to i nabilo nějakou pozitivní energií. Lákalo by mě se do těch tajemných míst jet podívat, ale asi bych neměla dost odvahy. Moc se mi líbil vývoj jednotlivých postav - co s člověkem udělá, když se dostane do mezních situací.

21 02.09.2019

Po přečtení knihy mi došla slova. Teď jsem si přečetla ještě hodnocení a připadá mi už zbytečné něco dál psát. Tak jsem knihu "pouze" nominovala na Knihu roku 2016. Jen dodatek: Někdy mám strašnou chuť skočit... Někdy to dám... Někdy ne... Ha:-)

21 06.03.2017

Je to tak silný zážitek, že mi chybí slova... Včera jsem dočítala ještě po půlnoci a nyní ve mně ještě doznívají všechny ty lidské, "chuligánské", rodinné, vztahové, hokejové... situace. Vím (alespoň pro mě), o čem kniha je: o naději, pravdě, ale i svinstvu, podlosti. A nezáleží na tom, jestli je někdo buzna nebo ne, i když vlastně záleží...

20 02.04.2019

Chcete uhlazené a romantické čtení? Rozhodně zapomeňte na nedělní odpoledne. Nevadí vám používání vulgarit (opodstatněných), zvládnete duševní marast způsobený hlavním postavám už od raného dětství? Čtěte a nenechte se odradit počátečními pochybami. Co z toho budete mít kromě bolavé duše? Možná uvědomění, jak důležité je včas odhalit pravdu, i když se bojíte, že můžete přijít o všechno. Děti jsou bezbranné, ale tátové a mámy někdy taky… Díky za závěrečné slzy.

18 09.06.2024

Páni! Nejdřív jsem si říkala "jo, podobnou myšlenku už jsem v nějaké knize četla (tuším, že od Richarda Bacha)", ale nabralo to trochu jiný směr a na síle a já se těšila na každou další kapitolu. Tušila jsem, jak to dopadne, ale ten "prožitek" byl důležitý. Asi to neosloví každého, ale za mě naprosto skvělé. A od kapitoly s malou Molly už jsem se neubránila slzám. Měla jsem pocit, že jsem nějakou částí své duše přímo s Norou. Díky za tu naději.

18 04.11.2022

Mnoho pochvalných komentářů, asi netřeba více doporučovat ;-) Přesto se chci podělit o své úvahy. Zajímalo by mě, zda Ester neměla někdy nějaké depresivní stavy, vždyť to, co se jí v útlém dětství stalo, muselo zůstat někde v podvědomí. I když si nic nepamatovala. Náhody zde hrály obrovskou roli: nejdříve umístění dítěte s falešnými doklady právě do Lidic a pak úmysl osvojit si nějakou "vhodnou" holčičku a vybrat mezi těmi, jejichž osud byl už zpečetěn. Naštěstí je na světě láska, kterou nezajímá původ a barva kůže...

17 08.03.2023

Byla jsem po přečtení v takové depresivní náladě, že jsem vůbec neměla chuť psát komentář, až s velkým zpožděním. Stručně shrnu: je dobré si přečíst, abychom si uvědomili tu nesamozřejmost naší relativní svobody. Jinak souhlasím s mnohými, že osudy postav nezalezly příliš pod kůži. Asi ze strachu, abych se nenamočila do něčeho zakázaného ;-)

17 09.09.2021