danazeskolky komentáře u knih

Určitě hodně čtivé, i když zpočátku mi připadalo moc emotivně vypjaté. Pak jsem si asi zvykla. Z posledních kapitol jsem trochu rozpačitá, pro mě by být nemusely. Určitě je dobré si připomínat pohnutou historii, i když není na co být hrdý. A myslím si, že nejde minulost za sebou zcela zavřít, člověka to stejně dožene. Ale mně se to povídá, já nic z toho nezažila... Naštěstí.

6 14.09.2021

Neřekla bych, že záleží na věku čtenářů. Mohou číst náctiletí, ale i starší. Mně už bylo 50 a přesto mě to hodně oslovovalo. Prostě buď to člověk umí vnímat nebo neumí. A je jedno, jestli vidíte želvy, slony, spirály, bakterie... Důležité je mít to s kým prožívat, mít možnost číst si o takových niterných problémech jako je třeba OCD atd. Myšlenka je jen myšlenka, na nás záleží, jestli do toho auta nasedneme nebo ne.

6 22.10.2018

Vlastně jsem nepřečetla, jen 1/4. Je to ten typ knih, který moje psychika nedává, mám pak hrozivé sny. Je to tak sugestivní, že se úplně vžiju do příběhu. A tento je opravdu drsný! Jinak určitě moc pěkná kniha. Obdivuji autora, který tak důkladně nastudoval ruské dějiny.

6 09.12.2015

Knížka, na jejíž "další ušlé kilometry" jsem se těšila. Vracela jsem se ve vzpomínkách do svých putování (nepoměrně jednodušších :-)). Líbilo se mi vypořádávání se s otázkou smrti, hodně silný byl okamžik, kdy si dovolila se na mámu rozzlobit... Jak se zmínil někdo v předchozích komentářích, že to bylo zdlouhavé popisování..., vzpomněla jsem si na rumunský román Tichý útěk. Sice o něčem úplně jiném, ale ta zdlouhavost tam také byla a v obou knihách to je nutnost - pro důkladné pochopení.

6 14.10.2015

Téma knížky je opravdu hodně zajímavé. Byla jsem i na autorském čtení Jiřího Hájíčka, kde potvrdil, že osudy lidí jsou pravdivé, jen byla změněna jména... Nevím, jestli příběh Hany je také podle pravdy. Některé věci mi neseděly. Zpočátku mě dost rozčilovalo, že hovory jsou takové jednoduché, nic se nerozebírá do hloubky a i velké kamarádky si nejsou schopny sdělovat své problémy. Vadilo mi, že se mezi rodiči a dětmi také vůbec nediskutovalo..., ale asi to tak někde bývalo. Jak už někdo v recenzi poznamenal, také mi vadil až přílišný popis lidí, opakující se situace "se zabořením hlavy do montérkové blůzy", zvlněné světlé vlasy... atd. Zvykla jsem si a od půlky už se nemohla utrhnout. Mám však k určitým postavám a vývoji výhrady. Určitě však kniha stojí za přečtení.

6 28.03.2014

Příjemná oddechová kniha, u některých pasáží jsem se smála i nahlas.

6 18.02.2014

Už vše bylo řečeno (napsáno). Knihu jsem si jen tak koupila pro sebe (jinak většinou čtu z knihovny), abych měla "nějakého Formánka" doma a můžu říci, že jsem udělala hodně dobře. Asi se k ní ještě někdy vrátím, některé myšlenky uzrají nebo uzraje doba na jejich nové a podnětnější vstřebání. Ke spiritismu chovám trochu bázlivý respekt, nevím co vše může být pravda, ale je to hodně silné.

6 04.01.2014

Knihy od Petry Hůlové se mi nečtou úplně nejsnáze, ale už s tím do toho jdu. Zase hodně hluboké myšlenky, i když někdy vlastně jednoduše vyjádřené. Dívám se teď na komunity přistěhovalců zase trochu jiným pohledem. A ten Olžin vnitřní svět... Konzultovala jsem s několika čtenáři, jak přesně pochopili konec knihy a jestli vnímali Zulu stejně jako já a až po této otázce jim došlo, že vše vlastně bylo trochu jinak. Nechci nikoho ovlivňovat v dedukcích a prozrazovat, že "vrahem je zahradník". Prostě mohu knihu jen a jen vřele doporučit.

6 04.01.2014

Občas knížky až moc prožívám, celou mě pohltí a ztrácím se v realitě... To se mi po dlouhé době stalo u Jumorara. Byla jsem strašně nadšená, až přišla předposlední kapitola a já pochopila a polila mě hrůza. Se zatajeným dechem jsem dočetla a pak si dala dva panáky a jen tupě zírala. Nevěděla jsem, jak to mám uchopit. Dokonce jsem si chvíli i říkala, že jsem se setkala s černou magií a že paní spisovatelka má něco společného s ďáblem. Pak jsem vychladla a rozum převládl. Teď už ok.

6 16.09.2013

Knihu jsem začala číst, když autorka ještě žila a dočetla jsem ji, když už byla po smrti... Mám totiž strašně málo času (věnuji se malému synovi), takže čtení nešlo moc rychle. To jsem zpočátku i považovala za problém - špatně jsem se orientovala v ději, osobách atd. Ke konci jsem se už nemohla odtrhnout. Některé myšlenky mě hodně zasáhly, fascinovala mě ta síla, která z "Amy" vycházela, cítila jsem, že ji dokážu přijímat. Po zjištění, že Hana Androniková zemřela jsem začala vyhledávat různé informace, rozhovory... Hezky v jednom vysvětlovala, proč vlastně používala jen malá písmena. Netvrdím, že mi kniha připadala bezchybná, ale v tomto případě mám pocit, že jde o úplně jiné věci. Připíjím nahoru "do nebe, které nemá dno"...

6 15.01.2012

Ano, příběh zajímavý a neotřelý, jen jsem litovala, že jsem si hned zpočátku neudělala nějaký tahák na postavy - kdo ke komu patří atd. Ztrácela jsem se v ději i čase. Až od druhé půlky jsem si to začala víc užívat. Na konci jsem měla chuť si to přečíst znovu, ale jen jsem to tak zběžně prolistovala. Některé příběhy mi připadaly, že byly zbytečně podrobně líčeny, aniž by se tam potom člověk dozvěděl nějaké vyústění. Možná bylo, ale v té spleti jsem to zapomněla :-) A jak už psal někdo dříve, název Sběratel sněhu mi asi do budoucna moc nenapoví, budu lovit v paměti, o co v té knize šlo, protože sice tam jeden kluk sbíral sníh, ale nějak už ho neumím ani zařadit, který to vlastně byl. Nicméně mám chuť si od autora přečíst něco dalšího.

5 11.10.2024

Za přečtení stojí, osloví však více poetické duše a ty, kteří mají rádi kapitoly ve formě dopisů (nejsou takové všechny). Už podle názvu lze předpokládat, že to bude smutné čtení. Vychází ze skutečného příběhu, který připomíná zrůdnost totalitního režimu. Za každé slovo napsané bez dovolení (ve vězení) jeden den samotky… Tomu už se dnes ani nechce věřit…

5 20.06.2024

Je mi líto těch, co to po***, taky toho velmi pozdního setkání babičky s vnučkou, ale aspoň že tak, hodně mě čílila Sabina, nemůžu se ji však moc divit. Líbily se mi vnitřní úvahy a popisy, např. nezpracované emoce, které pak hnisají v dutinách. Přiblížení světa feťáků a jak do toho snadno spadnout, to byla taky síla. Paní Bůh a pan Smrta byli dost originální, nerušilo mě to. Deník už byl vlastně za odměnu, že jsem zůstala čistá uprostřed vší té špíny a bolesti. Aspoň že Malka našla sama sebe. Silný zážitek.

5 06.02.2022

Když se někomu kniha nelíbí, nemusí ji dočítat do konce... ;-) Mně se líbila. Mám sice určité malé výhrady (např. mi je divné, proč se nesnažila Anna Marie později hledat dceru, když mohla jít za svou babičkou), ale celkově hodnotím kladně. Je to jen takový lehký průnik do světa filozofie a esoteriky, nemám pocit, že mělo jít víc do hloubky, prostě to jen tak hezky plynulo. Připomnělo mi to řadu knih již dříve čtených a znovu mám chuť zkusit také vstávat ráno dřív a mít nějaký čas pro sebe a hlavně v klidu :-)

5 17.09.2021

Divné. Asi jako celá 90. léta. Jako retro vzpominka to ujde, ale některé pasáže mi dost vadily. Hlavní postavy (až na Davida) takové nemastné, neslané... Pan Hájíček se asi teprve rozepisoval. Něco zajímavěho tam ale bylo, třeba ten parfém...

5 23.04.2021

Jsem z knihy trochu v rozpacích. Příběh zajímavý, ale spíš mi to připadá, jak jeden z příběhů Paměti národa. Nijak neupravené vzpomínání, bez snahy vyhnout se klišé. Občas s gramatickými chybami. Hlavní postava mě někdy dost rozčilovala, její názory a jednání, ale to není podstatné. Prostě mně to nepřipadá jako kniha.

5 14.03.2021

Bylo mi doporučeno, nějak jsem se však zpočátku nemohla začíst. Marně jsem lovila v paměti, kdo je kdo - tedy zejména u lidí, s vlky jsem takový problém neměla. Až když mi kamarádka řekla, že podle ní to není podstatné, že to nechávala jen tak plynout... Tak jsem to taky tak pojala a ejhle, už se mi to četlo mnohem snáze. Vlci se mi tedy líbili moc a ten konec propojení s lidmi byl taky úžasný. Smutné a melancholické čtení. Není to však kniha pro každého.

5 29.11.2019

Přečteno na doporučení a na jeden zátah. Rozhodně nelituji a budu nabízet známým. Souhlasím s pochvalnými hodnoceními níže. Je to svěží kniha, která je čtivá pro děti i dospělé.

5 28.12.2017

Kniha se mi dostala do ruky také jako dar od autora, takže jsem se přiměla ji přečíst a napsat slíbený komentář. Plně souhlasím s Raskenem a Mátovou. Knihu doporučím k přečtení romantickým duším, které si rády občas přečtou i bolavé příběhy a nehledí příliš na literární kvality. Zápletka by byla celkem slušná, proto jsem i dočetla do konce. Přiznám se však, že určité pasáže jsem přeskakovala. Opravdu si myslím, že schopný redaktor by knize mohl hodně pomoci. Sama jsem v duchu škrtala dialogy a prázdné odstavce. Zdrobněliny mi také hodně vadily. Místy to bylo ploché. Každopádně ještě chci dodat, že se mě příběh osobně dotýkal z důvodu, že mi také někdo nečekaně zemřel a pak jsem prožívala podobné stavy jako Erika (ne Erička). Takže popis pocitů byl pro mě věrohodný.

5 25.04.2017

Zařazuji si do příjemných a oddechových knih na léto. Neurazí, nerozčílí... jen si musím po ní dát něco z jiného soudku. Jinak souhlasím s EmmaM

5 30.08.2016