Davidin komentáře u knih
Tohle mi naprosto vyhovovalo. Sci-fi spíše zaměřené na odkrývání a poznávání, než na akční jízdu. Nejsou zde spektakulární bitvy, extrémní konflikty a obyvatelné planety jsou spíše zbořeniště, odkrývaná ve střípcích. Několik silných zvratů autor samozřejmě do osnovy příběhu zakomponoval, např. terraformaci celé Quaraqui... provedenou značným počtem jaderných hlavic... při které je celá planeta zalita obří tsunami a tvorové žijící na povrchu, si ve dvojce už nezahrají, ale i přesto bych autorův styl psaní definoval jako značně strohý. Což mi k příběhu paradoxně skvěle sedělo. Mix archeologie a výprav za neznámým se totiž nesl v definované nenáročné linii, poukazující na historii navštívených míst, popř. řešící decentně důležité otázky (např. planetu Zemi v roce 2200 úplně v prdeli nebo již zmíněné vyhlazení jiné planety), pro mě osobně ještě navíc umocněno čtivostí celé knihy. Co autorovi ovšem nefunguje? Hloubka jednotlivých postav. Již zmiňovaná strohost je obsažena bohužel i v této části jeho stylu psaní a čtenář může mít problém vytvořit si bližší pouto s hlavními postavami v příběhu. Když v průběhu nějaká zemře, tak lze dané úmrtí přejít pouze pokrčením ramen. Upřímně, hraje zde roli i klasické nelogické chování na cizích planetách alias Jsem tady jako doma a nic mě neohrozí.
Tento literární počin jsem objevil na Facebooku Obce překladatelů. První, co na něm okamžitě zaujalo (krom překladatele), byla obálka: nechutná i fenomenální zároveň! Hlavní hdinka mi svou vnitřní zlobou a nestabilitou ohromně imponovala. Upouštěla ji dost vulgárními výrazy, které mne vždy pobavily. Hlášku o ukňouraných a neuctivých kurvách z hlavy už nedostanu... Občas upustila i z někoho jiného, když onu osobu proměnila v cedník. Doslov autorky osvětlí spoustu ukrytého a jen lehce naznačeného mezi řádky, čímž umocní zážitek z této osobní personifikace. Zajímalo by mne, jak to s Alexandrou dopadlo, zasloužila by si dostat se z té špinavé díry v zemi.
Druhý díl pokračuje ve vytyčených kolejích a laťku mírně zvedá v podobě závažnějšího tématu. Řeší se spíše otázka vhodných přátel a komu by se s odlišnou orientací dalo svěřit, či opačně. Už se nejedná jen o ryze roztomilý příběh.
Přibylo stránek a musím uznat, že se kniha hůře rozevírá, nedovedu si představit, jak se musí číst další díly s ještě více stranami...
Dostalo se mi, čeho jsem očekával: něžného příběhu o dvou klucích, mezi nimiž vzniká TO něco víc. Sice podáno velmi jednoduše, ale roztomilá naivita mi přišla téměř pohádková... Po komiksu sahám opakovaně, zanechává ve mně hřejivý pocit harmonie.
Cením si provedení českého překladu a snahy zachovat v něm rukopis autorky.
Má mysl je rozhodně otevřená fantazii druhých. Líbí se mi díla, která musím přečíst i několikrát, abych se dostal do hloubky a pochytal syrové myšlenky autora, ale přiznávám, že tohle nedávám. :D :D Nepochopitelnost celého příběhu bych přiřadil k jeho největší devíze, zanechává v člověku nepříjemný pocit něčeho neznámého a děsivého.
Jde o podivný komiks. Konkrétní i silně abstraktní zároveň. Jako barevný dort z fondánu s příchutí plísně. Proč by někdo takovou kombinaci dělal? Protože je hovádko? Opravdu netuším. Dává to smysl? Že ne? Ale i takové věci existují...
Historka ze života:
Nakouknul jsem do výlohy místního knihkupectví a tam, obklopena roztomilými knihami a leporely pro děti, byla tato... otevřena na stránkách, ukazujících spokojenou holčičku v lese (str. 56-57). Dámy v knihkupectví mají silně zvrácený druh humoru.
Bolestivé i úžasné dílo, ale ještě nepřišel správný čas. Třebas deník jednou dočtu, každopádně počká v mé knihovně... Myslím, že kresbu by Anne milovala.
Jak tuto sbírku definovat? Sám netuším. Chvílemi je smutná, někdy jednoduchá, jindy složitá... Počáteční básně jsou téměř depresivní, obsažené v části, pojmenované jako Obeznámení. Přibližují ponuré myšlenky, ponuré ubíhání života i smrt. Což trvá jen velmi krátce (cca 10 stran). Následují soubory Smuténka a Crambe Tataria (Katrán tatarský), které jsou směsicí různorodosti. V nich jednotlivé básně přibližují určité momenty, popř. úvahy a nebudu lhát, občas mne ani nenapadlo, co tím autor myslí. Z některých básní jsem nic necítil, ani za nehet pocitu, pravděpodobně nejsou určeny pro mne. Každopádně ona komplikovanost a nesourodost této sbírky se mi líbí. Alespoň se k ní mohu vracet, jednou za čas, dál.
Autorčina tvorba mne přesvědčila o svém přínosu. Osemanová přibližuje palčivá témata - otázky sexuality, sebepřijetí i porozumění. V této knize slíbila zobrazit asexualitu a dle mého vlastního uvážení, se jedná o věrohodné podání. Georgia, jako ústřední postava, je komplexně vystavěná. Ono se to na první pohled možná nepozdává, ale když v ní autorka započne reflektovat probuzení z obecných společensko-kolektivních manipulací, okamžitě se vyjeví podstata celého vyprávění. Postupně jsou ukázány situace v rámci širokého spektra, od uvědomění, přes vlastní uznání, přehodnocení priorit, atd. Velmi podstatná mi přišla část o rodinných příbuzných, protože ti občas nemusí mít absolutně žádné pochopení... Vzhledem k tomu, že se většina příběhu odehrává na univerzitě, daleko od Georgiina domova, říkal jsem si jestli dojde i na toto téma. A došlo. Zhruba v polovině knihy je Georgiino tápání v mlze ukončeno a do popředí se více derou její přátelé a vazby mezi nimi. Následně vzniklé situace mi občas přišly až zbytečně vyhrocené, ale potřebu obracet strany jsem neměl. Co ovšem nedávám je český překlad. Naštěstí jsem měl po ruce anglickou verzi, která mi sedla mnohem lépe.
Pozoruji kolem sebe u některých zaslepenou a především gradující adoraci Socdoby před Listopadem. To byl asi hlavní důvod, proč jsem se rozhodl tento titul vůbec začít číst, informace je zapotřebí někde sesbírat a rozhodně o ně stojím. Těší mne, že i člověk mé generace je ochotný vést a dát dohromady v kompaktní formě knihu rozhovorů o historii KSČ (viz autor Matyáš Viktora). Právě koncept rozhovorů se zdá být ideálním nástrojem, který udrží pozornost a zájem. Příliš podrobná historie by pravděpodobně odradila.
Autor se dotazuje celkem šesti respondentů, kdy někteří nabízí pohled na fungování Komunistické strany z vlastních zkušeností, jiní předkládají historický výklad i se spojitostmi a u každého dotázaného je samozřejmě zprostředkován i osobní názor (ve větší, či menší míře). Ačkoliv autor zpovídá každého pána samostatně, fakta se občas opakují a jeden tak nezávazně potvrdí slova druhého.
Velmi nestandardní fantasy. Ačkoliv jsem byl upozorněn na náročnost četby, překvapilo mne, do jaké míry byl příběh složitě komplexní, navíc obalen z části beznadějnou brutalitou a z části silně filozofickým podtextem. Chmurný válečník rozhodně není hlavní postavou, autor do popředí přivádí výčet různých existencí a zbavuje se jich, aby mohl představit jiné a těch se také zbavit. Pokud je G. R. R. Martin opěvován v literárním mainstreamu za nevyzpytatelnost a brutalitu Písně ledu a ohně, tak v porovnání s tady panem Renniem, píše jen mírně explicitní romány... Sice obvykle texty s takto dopodrobna zobrazeným násilím nevyhledávám (upřímně několikrát se mi udělalo zle), ale uznávám, příběh mne zaujal a jako klasický lineární člověk* jsem se nechal emočně zlomit a fandil křivákovy, popř. křivačce - podle toho kdo zrovna v danou chvíli příběhu žil - i když několik stran předtím krutě vraždil(a).
Jsem velmi nadšen vzhledem samotné knihy a jejím technickým zpracováním, jedná se o perfektní kus poctivé práce (díky za tu korekturu!), rozhodně kroužkuju. A kupuju.
*Jaký to má význam? Si tu knihu kurva** přečtěte...
** Jak velký význam má tahle vulgarita? Si tu knihu přečtěte taky.
Famózně zpracované dílo. Velkoformát bezesporu prospěl požitku z četby. Autor propojil svou příznačnou kresbu, dětské hrdiny a podivno v mixáž surrealistického příběhu. Ačkoliv dojde i na brutální scény, ve čtenáři po nich nezůstane odporně tíživý pocit, jako např. po Krásné temnotě, což je docela logické, neboť tohle má ve vyústění naději.
Nenucené vypravování ze života jednoho spisovatele. Psáno naprosto obyčejnou deníkovou formou. Po celou dobu četby jsem cítil nezajímavost a planost stylu, ale zároveň si uvědomuji, co autora i jeho manželku těšilo ve chvílích strávených společně s kočičím návštěvníkem. Měli jsme doma také takovou Čibi (ve skutečnosti Tifu), která nám jednoho dne sama nakráčela do bytu. Zůstala a přinesla s sebou mnoho zvláštních, zajímavých i veselých situací, ale taktéž jako kočka autorova, zmizela z našich životů po třech letech. Tato podobnost je pro mne fascinující. Skrz pasáže s Čibi jsem prožil mnoho vzpomínek.
První třetina svazku ve mne vyvolávala nepříjemné pocity. Osudy postav v těch příbězích byly skličující a děsivé. Pak se objevili šneci, komáři, houby... a forma vypravování se pro mě změnila na karikaturní přednes: dějí se podivné, zejména hromadné události a všichni jsou s tím neuspokojivě smíření nebo jsou záměrně nevšímaví. Závěrečné kapitoly směřují do pekelného středu spirály, k nevyhnutelnosti osudu... Dobré je, že i při druhém čtení se objeví střípky skrytých detailů a ty umocní, s čím autor počítal.
Ani bych neřekl, že se jedná o debut, tak zdařilý mi román přijde. Ovšem verdikt je trochu nadhodnocený, jelikož mám doma i druhý díl (obohacený o mapu) a směle mohu v četbě navázat, což znamená mnoho (přeci jen čekání na pokračování se zdají nekonečná). V počátečních kapitolách jsem si zvykal na autorův styl psaní, ale již prolog velmi zaujal fantaskními motivy. Tento aspekt se stal velkou devízou příběhu, vždy přinesl něco zajímavého, až fascinujícího. Prezentovaný svět ukrývá ohromný potenciál. Stejně tak použitý jazyk vnáší do děje docela čtivosti a originálních vulgarit. To nepočítám pohupující se ženské prsy, o těch se mi snad bude i zdát. Brahaha! Nelinearita příběhu se může zdát matoucí, ve finále má, myslím, své opodstatnění a autor ji dokázal smysluplně využít. Z celého románu dostanou největší prostor tři linie, tři postavy. Dvě se z nějakého důvodu zdály, jako testovací subjekty, zatímco třetí výplní bez většího vyústění, ale to je pouze moje konstatování. Několik pasáží trochu nudilo, vždy jen v řádech jednotek stran, protože pak vždy přišly momenty, které zaujaly, ať už zmíněnými magickými prvky, parodií, či bolestivým utrpením. Zvraty byly nepředvídatelné, zásadní spíše až v druhé polovině knihy a závěr si mne doslova získal.
Už to bude 10 let, co se díky této publikaci termín prokrastinace začal šířit do povědomí jedinců, snažících se o nalezení vlastní seberozvojové cesty. Jak ten čas letí... Z nějakého popudu jsem po ní sáhnu také. Četba probíhala rychle, ostatně všechny knihy z edice Cihlička jsou postaveny na konceptu malý formát, velký font a ilustrace. Autorem nabízené organizační pomůcky mi přišly věcné, podány v nejprostší a zároveň mírné formě. Jelikož já to můžu podat ještě příměji a bez autorových rukaviček: Tam, kde není utvářena aktivita, ani nemůže nic vzniknout.
Kniha o dětech, určená pro děti. Tohle je evidentní už z podání zvoleného tématu konce 2. světové války: veselé slovní obraty, pohádkové prvky, určitá střelenost Báby Bedly a mnoha situací (občas jsme si vybavil styl T. Pratchetta). Mezi řádky se, jako perly, ukrývají i decentní moudra k přemýšlení, týkající se zejména chování jeden k druhému, schopnostech poradit si, atd. Doprovodné ilustrace ke knize byly primární věcí, která mne na první pohled ohromila, přišly mi krásné, jemně odrážející přírodu a zároveň snové. Zřetelně si vybavuji, když jsem tuto knihu poprvé vzal do rukou a fascinovaně si pomyslel: Co to je?! :D Jako celek se ukázala být senzační záležitostí a mohu ji jen doporučit.
Jako rozšíření povědomí o různých vrstvách a (ne)možnostech queer společnosti je kniha skvělým zdrojem. Přes rozhovory konkrétních osob o jejich vlastním uvědomění, k rozhovorům o historických pramenech, náboženství, stereotypizaci v médiích, atd. Souhlasím s tím, co je psáno už v úvodu knihy, že se jedná o nekončící boj. Osobně to vidím spíše jako úkol, neustále tato témata komunikovat a objasňovat, protože vnášet dané vědomosti do naší společnosti vyžaduje aktivitu a odvahu. Těší mne, že u mladších generací jsou queer vztahy stále častěji brány na úrovni naprosto normálního soužití.
PS: Jedinou kapitolou, kterou jsme nepřečetl je drag. Jednoduše mě vůbec nezajímá...
Sice se jedná o hypotézu „jednoho vědce“, ovšem pan Lovelock je zde už přes sto let, během kterých se věnoval projektům souvisejících s posunem technologického pokroku v mnoha oblastech. Taktéž pokud cizí člověk i ve sto letech dokáže polopaticky a bystře předávat vlastní úvahy, rád mu věnuji čas k zamyšlení se nad jeho poznatky.
Kniha je opravdu útlá, 140 stran může být přečteno za jedno odpoledne. Autor nás postupně provází vlastními vizemi, odkazuje na spoustu milníků v krátké historii technologické revoluce a rozhodně neztrácí pointu, když se vyjadřuje o pravděpodobné budoucnosti. Jeho myšlenky jsou velmi intuitivní a právě proto mi rezonují v hlavě. Na druhou stranu si nemyslím, že by dané téma zaujalo masy, kolem je opravdu mnoho odevzdaných lidí a vlastní přesvědčení pouze utvrzuje jejich limity přijímání.
Když si osud, náhoda nebo cokoliv umane, ocitneš se na cestě bolesti a přežívání. Ikonické!
Pan Straczynski se vypisuje z vlastních filozofických otázek. Metafory přetavuje v akční příběh a ukazuje nám čtenářům svůj vypravěčský úm. K tomu skvělá minimalistická obálka a ideální velikost knihy, tj. samozřejmě ta největší: velkoformát. Kresebné stránce bych vytknul občasné statické výrazy a pohyby postav, ale opravdu jen decentně, jelikož je mnoho pasáží, obsahujících úchvatně dynamické scény. Slovo závěrem: autorova síla tkví ve výstižném podání konkrétní myšlenky.
Dávám maximální možné hodnocení. Tato kniha přišla, když jsem se nacházel ve svém zborceném světě. Jedno z mnoha životních klišé (?). Při čtení jako by mi autor podával pomocnou ruku. Obraty použité v knize pronikaly přímo do srdce a poslední řádky knihy veškeré prožitky a myšlenky umocnily. Kdo z vás nechápe... Buďte rádi, tu nevědomost vám přeji.