ddkk komentáře u knih

Jsou věci v životě, na které se nikdo nemůže předem připravit. Nemoci, jakou je ALS, patří mezi ně. Nikdo z nás si ani na okamžik není ochoten připustit, že by ho něco tak strašného mohlo potkat. A pokud o ALS nic neví, tím větší hrůza, deprese a bezmoc se ho postupně zmocňuje. Nikdo zatím neví, jak a proč vzniká, jak si vybírá své oběti, nikdo dosud nemá tu moc ALS porazit...

Příběh pětačtyřicetiletého úspěšného klavíristy a jeho rodiny je neuvěřitelně silný. Autorka krok za krokem odhaluje nejen postupující projevy nemoci. Vůbec si nebere servítky a syrově ukazuje všechno, co nemocného a jeho pečovatele provází, a to především bezmoc a naopak i jistotu, že není jiné cesty, než se smířit s příšerným koncem, protože nic jiného než smíření a také odpuštění nezbývá...

Lisa Genova odhaluje také vše, co je ve vztazích bývalých manželů skryto. Jak osamělý může být i úspěšný člověk, kterému zdánlivě nic nechybí. Jaké kořeny může mít arogantní a bezohledné chování. A jak strašné je zjištění, že se ve chvíli nouze nejvyšší třeba nenajde nikdo, kdo by byl ochoten pomoci...

Je to výborný román, k němuž Lisa Genova načerpala obrovské množství informací přímo u zdroje - u lidí, kteří trpěli ALS, u jejich pečovatelů, lékařů i rodinných příslušníků. Je to příběh, který se klidně může komukoli a kdykoli stát. A i proto stojí určitě za přečtení.

Doporučuji.

59 28.09.2021

Peter May v poslední době už podruhé lovil v šuplíku. Po Karanténě ani Muž bez tváře však bohužel nedosahuje kvalit předchozích knih, třeba série Enzo a už vůbec ne Ostrova Entry nebo skvělé trilogie z ostrova Lewis...

Muž bez tváře je zdlouhavý, místy nudný a z mého pohledu docela slabý příběh. Klouže po povrchu a ani slibná linie s autistickou dívenkou se vlastně nijak nevyvíjí. Pro mne opět nepřesvědčivé a i když mám v knihovně všechny zatím u nás vydané knihy PM, příště si určitě počkám, než si další koupím.

48 25.09.2021

Tohle je další z knížek pro děti od tří let ze série 60 úžasně zajímavých skutečností. A je zajímavá. Má hezké jednoduché obrázky s okénky, v nichž je spousta zajímavých informací (některé jsem ani já vůbec netušila!) rozdělených do kategorií Kdy? Co? Kde? Jak a kolik? Proč? Pravda nebo lež? A tohle víš? Právě jsme dokoukali výborný film o Apollu 11 První člověk, a tak se nám to hezky hodí.

Doporučuji.

P.S. Víte, kde se na Zemi vzalo zlato a platina? A jak je to s plenkami pro kosmonauty? A jakou vlastně barvu má Slunce?

41 24.09.2021

Pokračování příběhu Rosemary a jejího syna Andyho po třiceti letech ve mně vyvolává rozpaky. Je to prostě jiné. Ďábel si přichází na své, což jsem ovšem spolu s mámou Rosemary nechtěla moc připustit. O to překvapivější (a drastičtější) byl konec příběhu. A což teprve úplný konec a definitivní rozuzlení! Já přesto zklamaná nejsem. Příběh neustále, i když po Levinovsku pozvolna, gradoval a zápletka byla čím dál zajímavější...

Na knize je ovšem vidět, že ji Ira Levin psal už ve svém pokročilejším věku, kdy už možná občas ztrácel pozornost. Například v knize Rosemary má děťátko se dvojice stěhuje do bytu v budově Bramford, zatímco v pokračování se mluví o Dakotě. Taky tak nějak vyšuměl náznak incestu, který Levin rozehrává, ale už se k němu nevrací. ..

Nicméně to nebylo špatné, i když na "děťátko" druhá část nemá.

45 14.09.2021

Ani já nejsem příznivkyní hororů, vyjma ovšem takových, jakým je třeba Kingova Misery anebo právě doposlouchaná Rosemary od Iry Levina. Podotýkám, že film Romana Polanského jsem viděla a nijak mi to neubralo ze zážitku z knihy...

Nenápadný děj, podezřelé dění pozvolna se rozvíjející kolem manželů Rosemary a Guye, zlověstní sousedé a tragické osudy některých jejich přátel, zvláštní průběh těhotenství a konečně dítě...Horor z příběhu činí to tušení zla, které ve čtenáři narůstá, to skoro civilní napětí, které se pomalu šíří stránku za stránkou. Už skoro víte, jak to všechno dopadne a stejně se bojíte, aby nebylo ještě hůř...

Výborný Levinův horor a protože jsem nikdy nečetla pokračování Rosina příběhu, tentorkát si ho nenechám ujít. A doporučuji.

72 14.09.2021

Tak jo, denně tři plzně, nikdy to nepřelakovat a stále řádně pružit! To jsou nejpodstatnější životní moudra saunovací partičky. Obyčejní chlapi a sonda do jejich duší (mají-li jaké...). Zasvěcené úvahy o ženách i o jejich docela obyčejných životech...

Vůbec to nebylo špatné a docela jsem se pobavila. Poslouchala jsem jako audioknihu ve skvělém podání Petra Čtvrtníčka, který to mužské plkání pozvedl na vyšší level.

56 13.09.2021

Příběh Maliky - Miriam je mimořádný. Jen málokterá kniha o holokaustu se mne tolik dotkla jako právě tato...

Babička vypráví vnučce o svém více než půl století starém tajemství, o tom, kdo vlastně je a kým se díky náhodě stala. A díky kterému přežila nevyslovitelné hrůzy, na které ona sama ani nechce vzpomínat. A které jí také umožnilo prožít důstojný život...Je to příběh, který je přes veškerou svou nepochopitelnost, uvěřitelný, je to příběh, který odhaluje méně známou hrůznou genocidu Romů...

Přesto, že jsem o nacistických koncentrácích už leccos přečetla, netušila jsem nic o pokusech s nemocí noma na podvyživených romských dětech. Nevěděla jsem nic o protiromské švédské politice padesátých let. A přiznám se, že jsem skoro nic nevěděla ani o podmínkách v Ravesnbr"ucku...

Tak jako klokan.1905 mohu jen shrnout: čtěte, tady jsou slova zbytečná.

47 13.09.2021

Asi to není úplně špatné, ale, bohužel, inspirace Agáthou Christie je jednoznačná. Nemám ráda podobné pokusy, navíc s vyústěním, které se moc nepovedlo. Kdo je skutečným vrahem bylo docela dobře odhadnutelné, motivy zločinu trochu kulhaly. Tak trochu z nouze ctnost.
Co jsem ocenila, byl úplný závěr - dokonce jsem se musela zasmát: To ti patří!

58 04.09.2021

Díky knize jsem se dověděla zase něco víc o Islandu, o místních tunelech, počasí...Ale příběh sám mě moc nezaujal, chybělo mi napětí, ztrácela jsem se v ději i postavách a dočetla jsem jen s vypětím všech sil.

U mně tentokrát jen za dva.

43 04.09.2021

Tak takhle to vypadá v nemocnici v bojových podmínkách, kde denně hrozí smrtelné nebezpečí. Kde se lékaři musejí rozhodovat okamžitě, kde není čas na konzultace a kde jde často o vteřiny. Nepředstavitelné situace, s nimiž se lékaři potýkají často sami, protože prostě nikdo další není k dispozici...

Chce to spoustu odvahy, obětavosti i schopnosti improvizovat, taky asi i značnou dávku odolnosti a - v tom nejlepším slova smyslu - jisté otrlosti. To, čeho jsou lékaři bez hranic denně svědky, by většina z nás těžko zvládala. A nejde jen o dospělé oběti, nejhorší ze všeho je to, že často na příšernou místní situaci doplácejí ti nejmenší...

Poučná kniha, kterou je dobré si přečíst. Kdo ví, co vše se ještě právě v Afghánistánu odehraje...

Doporučuji.

51 04.09.2021

Mrňavý strašpytel Stráša, vlastně Bubu, je naším dalším oblíbencem. Je tak roztomilý a naivní, že si ho oba vnoučci hned zamilovali. A nejen Strášu. Taky jeho kamarády - Helenku a Matěje i Luisu (kampak se nám zatoulala?) a Slávka. Moc se jim líbily hezké ilustrace Galiny Miklínové.

Je to povedená knížka pro menší děti s hezkým a napínavým příběhem, kterou mohu jen doporučit.

58 04.09.2021

Zpříjemnila jsem si den. Glosy, ba i kratičké příběhy z FB páně Třeštíkově, jsou vtipné, lehce ironické, vesměs optimistické a nejvíce ze všeho zábavné. Moc se mi líbí, jak se Michael Třeštík dokáže na svět dívat s nadhledem a suchým humorem, a hlavně jak si dokáže dělat legraci i sám ze sebe. To vážně každý nedokáže:

-Vždycky je mi divné, když dostanu skvělý, opravdu výborný nápad, a on mi pak dává výhradně naprosto debilní výsledky.

-Včera si na nás Ela po dlouhé době udělala čas. Hodně času. Až jsem začal uvažovat o zařazení do programu ochrany utajovaného dědy.

-Vždycky mě potěší, když někdo, kdo je několik hodin denně na Fejsbuku, řekne, že nemá čas číst knížky.

Hm, možná ten Fejsbuk kvůli panu Třeštíkovi vezmu na milost...

Doporučuji.

60 27.08.2021

Tak tohle je moc příjemné čtení. Takové normální, naše, české, vtipné a veselé, někdy smutné. U některých příběhů s Evženem i s Arnoštovými rodinnými příslušníky jsem se musela smát, u jiných zamyslet. Šabach byl prostě skvělý vyprávěč.

- Bacha, vykřikne najednou Evžen, hází přes mou hlavu v záklonu bundu a zároveň se mne snaží stáhnout znovu dolů. Chabě protestuju, ale pak se sesunu zpátky na podlahu. Škvírou v kabátě pozoruju, jak do kupé vchází průvodčí a že by prosil jízdenku. Zkusmo trochu zaštěkám. Jen tak, co to s ním udělá.
- Cestujete se psem?, ptá se průvodčí Evžena.
- Se psem Kazanem, hlásí Evžen.
- Má košík?
- Samozřejmě!
- Hezkej pes, konstatuje průvodčí.
- Čistokrevnej, chlubí se Evžen.
- A má pěkný boty! loučí se s námi oběma uznale průvodčí...

Doporučuju.

60 26.08.2021

"...A je tu Bob.
- Vidíš mě?, ptá se.
Vidím vězení, okno, židli pro návštěvy a televizor.
- Ne, odpovím.
- Otoč hlavu.
Otočím ji. Vidím vězení.
- Ne, na druhou stranu.
- Žádná druhá strana neexistuje."
- Ale ano. Otoč hlavu doleva. Stojím tady.
Zavřu oči a představím si, jak stojí...Otevřu oči a otočím hlavu. Vidím vězení.
- Nejde to.
- Ale jde. Je to jednoduché.
- Není.
- Nechápu, proč prostě nemůžeš otočit hlavu.
- Vždyť jsem ji otočila.
- Doleva.
- Žádné vlevo neexistuje.

Thalamický syndrom opomíjení je porucha, o které málokdo ví. A právě touto poruchou trpí hlavní hrdinka knihy Levá strana světa Sára. Až do onoho osudového okamžiku, kdy se pro ni všechno změnilo, si zakládá na své dokonalosti a schopnostech. Sama o sobě prohlašuje, že je "perfekcionistka typu A", která, podle vlastního mínění, bezchybně zvládá náročnou práci i svou rodinu - tři malé děti a manžela Boba. Ani na vteřinu ji nenapadne, že žije život plný stresu, napětí, nedostatku času, že osmnáct hodin práce denně není úplně to pravé. Až do chvíle, kdy se její tělo i mysl vzbouří...

Lisa Genova dokázala na napínavém příběhu Sáry dokonale popsat, co vše syndrom opomíjení vlastně znamená. Čeho všeho se postižený člověk musí (nebo taky nemusí) vzdát. Je to tklivý příběh ženy, která v nejlepších letech musela úplně přehodnotit svůj život. Která dokázala najít cestu ke své matce (a tím si ode mne zasloužila velké uznání). A také k novému životu.

Výborný příběh, díky kterému jsem se zase dověděla něco nového. Možná bych dala i pět hvězdiček, ale kvůli tomu typicky americkému konci jako z béčkových filmů dávám nakonec čtyři. Ale doporučuji.

46 26.08.2021

Po úspěchu 1. dílu policejního křečka Bruna jsme zakoupili i díl druhý, v němž se Bruno opět pochlapil - pomohl dopadnout rafinované zámecké lupiče, kterým se zachtělo cenných šperků! Napínavé a dobrodružné čtení se zase osvědčilo. Bruno je u nás ten nejvíce nejdobřejší policista na celém světě!

37 25.08.2021

Nejdřív jsem viděla film, pak jsem objevila jeho literární předlohu. Kapánek se liší, ale ne moc. Film má výhodu v tom, že Schorm do něj obsadil samé hvězdy československé kinematografie 60.let v čele s Vlastimilem Brodským. Samozřejmě jsem si je při četbě knihy stejně k jednotlivým osobám dosazovala...

Příběh je kratičký, trochu banální, mnohdy komický a občas smutný. Ovšem Škvorecký to se svými postavami vždycky uměl. Vkládá jim do úst neuvěřitelné perly a vytváří tak lidi z masa a kostí. A člověk si vzpomene na tu hroznou dobu 50. let kupodivu s ironickým úsměvem:

-Někdo možná řekne: k čemu je nám taková stříkačka. Pravda, u nás jsme s požáry skoncovali. Dodržujem všechna protipožární opatření, takže nějaká vzpoura živlů je vyloučena. Ale já vám řeknu jedno: ta stříkačka je tu proto, kdyby někoho napadlo nějaký požár založit, aby ho varovala. Lidé se mají mít rádi, a jeho počínání by bylo marné. U nás už nikdy žádný požár nebude! Záštitou toho je nám na věčné časy tato stříkačka! -
Opět rozmáchlé gesto - a v té chvíli samozřejmě odkudsi zazní zoufalé:
- Hoří! -

A ještě jedna milá zajímavost. Postavu nevěsty Anny psal Škvorecký pro svou ženu Zdenu Salivarovou. Ovšem co této noblesní dámě tehdy vložil do úst, to je s podivem:

...A vtom do sadu vtrhne Anna - co vidí (svého novomanžela sápajícího se po místní héteře Majce), promění ji v lítici. Vrhne se po Majce, vyrve ji z Toníkova objetí a obě se pustí do křížku. Tak, jak to dívky dělají. Hlasitě se párá plátno blůz, vlasy bez sponek divoce víří v klubku nohou a rukou.
- Ty děvko! Ty kurvo votahaná! Necháš mýho muže! -

Moc hezká knížečka (i film). Doporučuji k přečtení i ke shlédnutí.

57 20.08.2021

Buď jsem nějaká nedomykavá a nechápu nebo Kosmonaut z Čech prostě není pro mne. Řekla bych, že platí obé. Docela jsem se snažila nalézt v této hodně oslavované knize to cosi, co jí dodává onen šmrnc, ale, bohužel, moc se to nepodařilo. Vlastně jsem až do půlky (!) knihy tak nějak předpokládala, ba i doufala, že to vlastně je jen nějaká psychiatrická záležitost. Že se Jakub náhle probere v Bohnicích nebo Černovicích či v Opavě a vše se objasní. Byla jsem samozřejmě vedle.
Taky mě vzhledem k životopisu mladého autora trochu udivily "zasvěcené" úvahy o československé minulosti. Osobně jsem zažila za oceánem něco podobného od lidí, kteří odešli do USA a Kanady ve věku sotva dospělém v 68. ...

To však nic nemění na tom, že kniha je svým způsobem zajímavá a skutečně může najít své čtenáře.

47 20.08.2021

Tak tenhle příběh se dotkl mého dětství - mé duše a mého srdce. Vzpomněla jsem si, jak jsme autobusem jezdívali v sobotu o prázdninách do vedlejší vesnice na Vinnetua, kterého tam za 3 Kčs promítali v místním kulturáku. Taky si dodnes pamatuju, jak jsem - nejen já - nepokrytě obrečela smrt krásné Nšo-či a hlavně konec Vinnetua. A jak jsme sbírali pohlednice z těchhle filmů ... Jedna z nich, určitě autentická, je vlepená v Jirkově kufříku-.

Už se těším, až si knížku přečteme a hlavně dobře prohlédneme s mými vnuky. Jsou právě v tom nejlepším věku, stavějí si týpí, luky a sbírají ptačí péra do čelenek...

Doporučuji.

49 18.08.2021

Další nádherná kniha Pavla Čecha. I když on své dědečky ve skutečnosti nepoznal, já měla naštěstí oba (zato babičku ani jednu :-(...) A kupodivu, podobali se dvěma dědečkům z titulní stany - dědeček Ondřej, od celoživotní kovařiny nahluchlý a do konce svého života neustále cosi kutící a vyrábějící, byl bezvousý. Zato dědeček Josef honosící se druhým jménem Hieronymus, nosil hrdě bílý knír, kouřil viržinka a každé ráno nazouval kožené kamaše proti vlhku...

Dědečkovské příběhy nepotřebují vůbec žádná slova. Jsou srozumitelné, trochu smutné, vtipné (třeba boj lékařů na operačním sále se smrťákem), nápadité a plné citu a pochopení. Moc se mi líbí drobné rafinované detaily v kresbách i nečekaná vyústění (třeba v příběhu Přání).

Že jsou kresby úžasné, ba nádherné, ani netřeba připomínat.

Doporučuji.

69 18.08.2021

Bože, jak dlouho mi Pavel Čech unikal! Přitom jeho styl je přesně ten, který mám moc ráda. A navíc je z Brna, tudíž léta číhal někde za rohem, aniž bych o něm věděla...A tak jsem si pro začátek pořídila hned několik jeho knih.

Ta neuvěřitelně krásná a snová zahrada mě uchvátila. S Františkem jsem se prošla starým městem s jeho tajemnými schodišti, úzkými uličkami, temnými dvorky, až jsme došli ke dvířkám s obrovitým zámkem...

Je to překrásná knížka plná nádherných ilustrací, v nichž je skryta spousta vynalézavých a vtipných detailů. Mně kratičký příběh vůbec nepřipadal smutný a melancholický. Pro mne byl plný naděje a krásy...

Doporučuji.

53 18.08.2021