dominika8192
komentáře u knih
Úzkosti a jejich lidé
Fredrik Backman
Tak tohle bylo překvapivě skvělé! Čekala jsem bláznivou komedii, kterou po padesáti stránkách odložím, protože to bude tak absurdní, že se to nebude dát snést. Leč chyba lávky. (Nebo mostu, hahaha, ne, dělám si prdel). Tohle bylo hlubokomyslný, velký a k zamyšlení.
Některý věty byly tak hluboký, že jsem si je musela zapsat, abych na ně nezapomněla. Tohle je spíš tragikomedie, ačkoli ve finále mi není jasný, kdo to za komedii vůbec vydává. Je to spíš úsměvný psychologický drama. Smutný.
Hodně, hodně smutný.
Ale i veselý.
Něco jako když brečíte a zároveň se smějete.
Pět hvězd.
Bílá Voda
Kateřina Tučková
Tohle bylo silné a velkolepé. Nejdřív mě trochu zarazila tloušťka knihy, a když jsem ji prolistovala, všimla jsem si kopií různých oficiálních listin a právních dokumentů, a říkala jsem si, že to bude něco, co příběh stáhne dolů, ale chyba lávky, přátelé! Přečetla jsem to jedním dechem, naprosto ponořená do příběhů nebohých řeholnic, které prostě jen chtěly pomáhat a být užitečné, a bolševik jim to ztěžoval, jak jen mohl. Nemám co dodat.
Les v domě
Alena Mornštajnová
Neřeknu nic než, že to bolelo. Přečteno za 3 dny. Nadmíru kvalitní čtení. Ale bolelo to hodně.
Heřmánkové údolí
Hana Marie Körnerová (p)
Zhltnuto za dva dny. Už dlouho jsem nečetla nic tak chytlavého, co by mě drapsnulo a nepustilo. Zároveň se vedle hlavní hrdinky cítím zahanbená a nesvá - tolik dřiny, kolik si užila, bych nezvládla ani za 390 let. Klobouček.
Vrány
Petra Dvořáková
(SPOILER) Dámy a pánové, tohle byl hnus. Tím nemyslím knihu jako takovou, ta byla skvěle napsaná (tím rozuměj depresivní, skličující a znepokojivá), ale to poselství. Po celou dobu četby mnou probublával bezmocný vztek a chtěla jsem té svini, kterou z pro mě nepochopitelných důvodů titulují slovem "mamka", nakopat prdel a shodit ji z mostu dolů, aby ji tam rozjezdily kamiony. Fotr zbabělec, matka obsesivně zatížená na pořádek a donekonečna upřednostňující starší dceru před tou mladší. A ta (Bára) bezelstně se pokoušející vše urovnat, "napravit se" (ačkoli nic z toho, za co dostala seřvák nebo výprask, nebyla její vina), ukazující naivní radost pokaždé, když ji učitelé za něco pochválili, protože doma na ni buď srali, nebo ji rovnali do latě. Typická rodinka, co na první pohled působí "idylicky" a těžce normálně, ale v podstatě je prohnilá, ztrouchnivělá a rozpadlá. Rodiče se nenávidí, matka trpí představou, že všechno dělá sama a ostatní by se před ní měli klanět, ve skutečnosti dělá hovno, akorát všechny úkoluje a řve. Fotr má svý starý plný zuby (N.E.D.I.V.Í.M.S.E.!), radši je venku než doma a v návalu vzteku a nenávisti, které cítí k manželce, mlátí nevinnou dceru. Starší Kačena byla taky na pěst, ta by si ten vejprask zasloužila doopravdy. Chudák Bára. Ten konec to zabil úplně - člověk by fakt zabrečel nad tím, v čem některé ty nebohé děti vyrůstají.
Pohádka
Stephen King
Tomuhle týpkovi je bezmála 80 let a jede jako blázen! Z hororových pecek se usadil v roli bezkonkurenčního vypravěče, který dokáže celý příběh postavit na lásce ke stárnoucí feně („Má statečná fena. Má hodná fena."). King je prostě King a já jeho přerod z mistra hororu na mistra obyčejně neobyčejného příběhu zbožňuju. Nemám co dodat.
Listopád
Alena Mornštajnová
Tohle bolelo. Mrazilo mě z každého slova, a proto si musím s recenzí pospíšit, dokud jsou ty pocity stále tak živé. Bolelo to i přesto, že jsem se narodila až v roce 1994, a éru komunismu jsem nezažila. Nebo právě proto...?
Magdalena mě srala tím svým fanatickým lpěním na ústavních pravidlech, ale na konci jsem jí malinko odpustila. Maja byla jen nebohá oběť, nic víc. A další postavy? Uvěřitelné...a strašně smutné.
Hana
Alena Mornštajnová
(SPOILER) Naprosto působivá kniha, která v mých očích vyšvihla autorku Mornštajnovou mezi elitu spisovatelů nové generace. Ano, jistě - podobných srdceryvných příběhů o osudech Židů za Druhé války je třináct do tuctu, poněvadž my, jakože lidstvo, jsme přirozeně přitahováni hrůzostrašností holocaustu a z tragických osudů nebohých příslušníků jednoho náboženství se pomalu ale jistě stává reklamní tahák, z čehož je mi na zvracení. Dnešní ignorantní děcka pomalu nevědí, kdy Velká válka probíhala, ale o tom, že v té době naháněli Němčouři na kost vyhublé Židy do plynových komor a zplynované mrtvoly pak hrnuli bagrem do jam, o tom ví dokonale, a ještě jim při tom zlověstně svítí očička. Hnus. Nicméně, zpět k věci - Mornštajnová tedy zvolila otřelé a všemi omílané téma, ale na rozdíl od senzacechtivých autorů, kteří si chtějí slávu pojistit tím, že samu "podstatu" příběhu vecpou do názvu knihy (ano, mluvím o všech těch Osvětimských ukolébavkách a Tatérech z Osvětimi) jej uchopila tak něžně, že z toho zůstává rozum stát. O výjimečnosti příběhu svědčí i neuvěřitelně vysoké průměrné hodnocení, tj. 95 % z celkových 2663 komentářů!! To je něco neskutečného, ale není se čemu divit. Velice se mi zamlouvala anotace na přebalu knihy, která vzletně předestřela otázku minimálně k zamyšlení - Co když celý život způsobujete utrpení jiným, ale přesto jste nevinen? Hlavní protagonistka Hana je zcela jistě naprosto nevinná, naopak je ona oběť, ale stejně - nechtěně způsobí trápení takřka všem okolo sebe. Není divu, že se z ní stane jen přežívající hromádka neštěstí, skořápka té veselé a moudré dívky, která kvůli poblouznění a důvěře v lásku (toho debila) Horáčka způsobí, že celá její rodina nestihne odcestovat do Anglie před Hitlerem, následkem čehož se ona, matka i prarodiče ocitají v Terezíně, pak v Osvětimi. Jsem naprosto přesvědčená, že se Hana nechtěla vrátit, že nechtěla přežít. Leč, stalo se. Vrátila se jako zlomená troska, která se upnula k poslední žijící člence rodiny, sestře Rose a jejím dětem. Na důkaz náklonnosti, kterou po hrůzách války neuměla dát najevo chováním, koupila v dobré míře věnečky na oslavu sestřiných narozenin ... a všechny kromě nejmladší neteře vlastně zabila, protože v krému byly zárodky tyfu. Fakt - tahle holka si to vyžrala až do dna, chudák. Po tom, co Hana všechno způsobila, přestože nikdy nechtěla, bych také nechtěla žít. Působivý příběh.
My děti ze stanice ZOO
Christiane Vera Felscherinow
Nevím, jestli dát plný počet nebo odpad. Je to surový, drsný a na dřeň, což mi za normálních okolností nevadí, ale tady se o nějakejch normálních okolnostech nedá mluvit ani zbla. Je to ohavný. Odporný. A já si zase jednou musím říct, jaký jsem měla štěstí, že jsem po škole chodila svědomitě domů a nechtěla se vmísit do nějaký party tím, že bych nejdřív hulila, a nakonec si i šlehala. Díky, mami, za neustálou kontrolu a dostatek pozornosti, kterou jsi mi věnovala.
Ranhojič
Noah Gordon
Čirá a ničím nezkalená nádhera. Skutečná pocta toto číst. Neskonalé blaho na sedmi stech stranách (cirka). Je potřeba pokračovat? Možná trochu - zpočátku jsem se lekla, protože příběhy obsahující desítky let života hlavního hrdiny mi vždy připadají podezřelé, poněvadž jednoduše čekám autorovu postupnou vyčpělost, ztrátu nápadů a skluz do nudy. U Gordonova Ranhojiče jsem zhruba u strany 60 věděla, že toto rozhodně nebude jeho případ. Mohla bych se uchýlit ke spoilerům, ale nechce se mi. Budoucím čtenářům pouze slíbím, že opravdu, ale opravdu nebudou zklamáni a po přečtení tohoto skvostu stanou zas o stupínek výš k literárnímu blahu.
Vraní oko
Michaela Klevisová
Autorčin styl už je mi dobře znám a oceňuji na ní, že svoje detektivky píše spíše jako novely než klasické krimi příběhy. Další oddychová a přitom hodně zajímavá záležitost.
Kytice
Karel Jaromír Erben
Jako jo ... tohle můžu ... číst pořád a pořád dokola. Hororový nádech jednotlivých balad a nádherné, doslova kouzelné verše. Erben is DA KING!!!!
Pravidla moštárny
John Irving
Občas si pokládám otázku "Proč se vyhýbám takovýmto skvostům?". A odpověď nenacházím. Tak jako tak - faktem zůstává, že toto je skvost a já jsem vděčná, že se mi dostal do rukou. Vůbec se to nečetlo jedním dechem, právě naopak. Bylo to půvabně těžkopádné, člověk musel hodně přemýšlet, Irwing mu nedá ani sekundu na vydechnutí. A to z toho činí takový klenot. Zprvu mě vyděsilo to množství souvislého textu s minimem přímé řeči, ale ta přímá řeč byla nádherně zakomponovaná do těch popisných odstavců. Prostě a jednoduše 100 %.
Později
Stephen King
Není to ten svěží a trpký Modrý Portugal, jako bylo Osvícení a Misery a další.
Ale bylo to takové to solidní Miller Thurgau - plná chuť, rubínová barva, vyspělost a zralost z toho jen čiší.
Bylo to kvalitní. A ušlechtilé. A kingovské.
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková
Přečteno celé, poctivě stránku po stránce, přičemž zhruba od strany 160 jsem se k tomu musela nutit. Uznávám, že problematika bohyní je rozebrána tak detailně, že autorce muselo trval neuvěřitelně dlouho materiály shromáždit. Bezpochyby si s tím dala ohromnou práci, bohužel se celým textem táhne nerozhodnost, zda to má být beletrie, nebo dokument. Na začátku to vypadalo dokonale - prvních zhruba 80 stran jsem zběsile otáčela stranu za stranou a čuměla na to, jaká skvělá spisovatelka Tučková je. Potom to začalo drhnout - a do konce se to nezlepšilo. Pár věcí, co mi nejvíc vadily:
1. V knize je hrozně moc postav a každá z nich (zejména bohyně) má kromě občanského jména i své "bohovské" oslovení, což mě mátlo. Musela jsem se vracet i zpátky, abych zjistila, o kom se vůbec mluví, což mě rozladilo.
2. Příběh žádný. Samé kopie spisů, národopisné poučky, ale v celém příběhu se vlastně nic nedělo. No a ten konec, kde už konečně mělo aspoň dojít k očištění bohyní, to zabil úplně.
3. Nevím - vzhledem ke konci knihy - jaký smysl to vlastně celé mělo? Absolutně nic se nezměnilo, nebo nevyřešilo. Tak proč?
Za mě spíše zklamání - začátek mě moc namlsal.
Jsou světla, která nevidíme
Anthony Doerr
(SPOILER) Ano, hezky a poeticky napsaná kniha, která umně vykresluje osudy dvou mladých lidí - Francouzky Marie-Laure a Němce Wernera. Dívka se mi zdála od počátku tak nějak "připravenější" na události války. Chudák sirotek byl naopak celou dobu jen jako mrzký papírek vláčen vichřicí tragických záležitostí, z níž nevyšel jako vítěz.
Zato slepá Laura byla natolik dobře instruovaná a poučená, že se zkrátka a dobře "protloukla". Za notné pomoci nebohého Wernera, samozřejmě.
Kniha se četla dobře, je ale vcelku dlouhá a některé pasáže mi přišly i zbytečné, ale nepřeskočila jsem ani jednu stránku. Líbil se mi i konec, kde autor informuje, co se s hrdiny stalo a jak žili své života dál - POTOM.
Božský hráč
Christina Lauren
Hele, měla bych tyhle braky šmahem odsoudit a odplivnout si nad naivitou příběhu, ale proto tu nejsme, že. A já bych se ke kritice ani neuchýlila, protože prostě nemůžu. Je to skvělé, čte se to jedním dechem, je to eroticky nabité, má to happy-end a je to i vtipné. Ta malá nezbedná holčička ve mně prostě plesá a dává plný počet hvězd.
Misery
Stephen King
(SPOILER) Tohle prostě nejde nezbožňovat. Ta hra se slovy, ta schopnost proniknout do myšlenek! V tomhle je King prostě King, nedá se nic dělat. Annie mě srala v prvních vteřinách, kdy svým smrdutým dechem dávala Paulovi první pomoc. A od té chvíle mě srala čím dál víc. Těsně ke konci byl jeden její monolog, který doslova prorazil mou cynickou skořepinu a zasáhl mě hrotem přímo do citlivých partií v hrudníku - "Krysy vám nic neudělaj. Možná zjistí, že jste taky krysa. A adoptujou si vás." Tahle poznámka mi způsobila nepříjemné brnění, opravdu nepříjemné. King to jako obyčejně zatloukl a rozmlátil na maděru. Nic víc není.
Povznesení
Stephen King
Odlehčené, dojemné a laskavé. Příběh Scotta je tak trochu absurdní, ale od Kinga je i takový příběh uvěřitelný.
Houbařka
Viktorie Hanišová
(SPOILER) Tak tohle bylo lepkavě hnusné a tíživé. Chudák holka. Celou knihou se jako ztrouchnivělá nit táhne beznaděj, zoufalství a rezignace.
Nevím proč, ale celou dobu mi nejvíc drásala nervy ta polorozpadlá barabizna ve Dvorcích. Kdyby si ji Sára aspoň trochu upravila, mohla tam v klidu žít mimo prohnilou společnost...něco pěstovat, chovat. Přivydělat si prodáváním zeleniny, ovoce, vajec, mlíka...whatever. A ne jen nečinně ležet v proležený posteli, nemoct usnout a snažit se zaplašit vzpomínky, který se stejně draly na povrch.
Jo a mimochodem - to, jak Vojtu obsrala a ani se nezmohla na to na něj ode dveří zavolat, mě nasralo ze všeho nejvíc.
Suma sumárum - mám z toho řádnou depku.
