DorianGreene komentáře u knih
Konečně se mi dostala do rukou TA kniha. Příjemné oživení mezi těmi všemi českými autorkami a detektivkami. Nádherná oslava přírody, příběh o osamění, lásce i nenávisti. Holku z bažiny mám od dočtení pořád v hlavě.
Knihu jsem sice četl po mediální smršti a znal jsem tak pointu. To ale na hodnocení nic nemění. Pozorný čtenář na hlavní motiv knihy přijde celkem brzy. Spíš si kladu otázku: Napsala to opravdu ta samá Alena Mornštajnová, co vytvořila famózní Hanu nebo Slepou mapu? V novince sice zachytila závažné téma, ale literární kvalitou se svým předchozím románům vůbec nepřiblížila. Lineárně vyprávěný příběh je plochý, bez větší umělecké invence. Závěrečné řádky sice člověka ochromí, ale není to na Alenu Mornštajnovou málo?
Tak tohle je pro mě jedno z největších překvapení poslední doby! Že Scarlett Wilková jako zkušená novinářka a publicistka umí dobře psát, o tom asi nepochyboval nikdo. Že ale dokáže vystavět rodinnou ságu a silný příběh několika propojených lidí skoro až na úrovni Aleny Mornštajnové, to jsem nečekal. Pro spoustu čtenářů bude novinkou číst si o životě Řeků v Československu, jejich zvycích a pocitech. Autorka se v pocitech a psychologii postav zbytečně nepitvá, jak to často bývá zvykem u některých současných autorů, ale nabízí staré dobré poctivé vyprávění, jak je známe z jiných velký rodinných ság.
Zlo, bestialita, pomsta. Syrová záležitost s originální zápletkou. Autorka literárně uchopila dosud málo známé téma ženských vězenkyň a jejich pohřbených dětí na Ďáblickém hřbitově. Tenhle román by si měl povinně přečíst každý, komu projde přes ústa věta, že za "komunistů bylo líp."
Takhle silný literární debut na jihočeské scéně dlouho nepamatuji. V Lukáši Černém roste nová osobnost mladé spisovatelské generace. Hutné téma, výborný jazyk, atmosféra, která pohltí čtenáře hned od prvních stránek. I když je pointa možná odhadnutelná celkem brzy, nic to nemění na tom, že Lukáš Boček napsal vyzrálý román. Těším se na jeho další počiny.
Fascinující příběh podle skutečné události. Tak zní podtitul románu Mlýn. A byl by to opravdu fascinující zážitek, ale bohužel literární kvalita je na úrovni základní školy. Poslední čtvrtinu už jsem četl v podstatě jen názvy kapitol, protože ty už samy o sobě vysvětlují, o čem budou následující odstavce a připravují tak čtenáře i o překvapení. Dostat takhle silné téma, které opravdu vychází z reálné nedávné historie Hoslovického mlýna na Strakonicku, do rukou Alena Mornštnajnová nebo Karin Lednická, tak je z toho senzace roku. Tohle byla bohužel promarněná příležitost. Na druhou stranu, kdyby byla kniha určená třeba pro čtenáře od 12 let, tak je to ideální seznámení se s hrůzami nacismu a komunismu.
Pár dní po rozhovoru s Jiřím Hájíčkem jsem projížděl kolem temelínských chladicích věží. Zamrazilo mě. Vybavil jsem si osudy Hany, Petra, Oliny, pana Tušla a dalších postav z jeho románu Rybí krev, které mají reálné předobrazy v místních obyvatelích. V lidech, kteří prožili dětství a nejlepší léta v Březí, Křtěnově, Podhájí nebo zatopené části Purkarce. Tato zaniklá místa už nejsou v mapách. Vytlačila je stavba jaderné elektrárny. Přežily obě velké války i sovětskou okupaci. Jejich zkázu započali komunisté, dokonala ji demokratická vláda. Přitom dnes už se ví, že vysídlení tamních obcí nebylo z pohledu samotných energetiků nutné. Díky novému Hájíčkovu románu pozná spousta mladých tuto dnes už skoro pozapomenutou část novodobých jihočeských dějin. O vyhlazených Lidicích a Ležácích se děti učí ve škole. Po dvou knihách novináře Antonína Pelíška mají teď další pomník i zmizelé jihočeské obce. A navíc v podobě výborného románu, který není ekologickou moralitou ani „protiatomovým pamfletem“.
David Jan Žák napravil pokřivený obraz, který o Králi Šumavy vytvořil stejnojmenný propagandistický snímek. Navíc film představil jako Krále Šumavy pašeráka Franze Nowotného. Podle historických pramenů a svědectví pamětníků byl skutečným Králem Šumavy Josef Hasil, rodák ze Zábrdí u Prachatic, který nejprve v uniformě Sboru národní bezpečnosti a později jako agent-chodec převedl desítky lidí za hranice. Kniha s rysy špionážního thrilleru má švih, až novinářský spád, barvitě popisuje syrovou atmosféru Šumavy na přelomu 40. a 50. let.
(SPOILER) Mám trochu rozporuplné pocity. Prvních 300 stran bylo famózních. Autor skvěle píše. Představuje syrovou atmosféru dětského domova v 90. letech minulého století, ale i putování Nestora s neznámou dívkou po Ukrajině, Slovensku i nově vzniklém Československu. Pohybuje se na pomezí klasického vyprávění, thrilleru, detektivky i magického realismu. Bohužel, poslední fáze knihy mě trochu zklamala. Propojení dvou příběhů autor vyřešil trochu zhurta neuvěřitelným motivem postaveným právě na magickém realismu. I zápletka ze současnosti nedávala ve finále moc smysl. Každopádně Rudolf Král je pro mě velkým překvapením a jsem zvědavý na jeho další knihu. Teď dávám 3 a půl hvězdičky.
Hodnocení tohoto románu je přestřelené. V uplynulých letech vyšlo u nás nespočet knih s tematikou první republiky, reflexe česko-německých vztahů, židovské problematiky, druhé světové války, poválečného odsunu a následného převzetí moci komunisty. Je samozřejmě těžké přijít s další originální novinkou a překonat takové skvosty, jako byla třeba Hana od Aleny Mornštajnové. Zuzanin dech je podobně jako Němci od stejné autorky napsaný strohým až novinářsky reportážním svižným jazykem. Lineárně popisuje děj, proměny hlavní postavy, jejíž život ovlivňují velké dějiny, ale i její nejbližší. Autorka sází na někdy až šokující a brutálně popsané momenty, minimum dialogů a spoustu zkratek. To ale na takhle vysoké hodnocení rozhodně nestačí...
Nejgeniálnější satira, která ve 20. století vznikla. Neskutečně vtipně napsaná obžaloba buranství, maloměšťáctví, pokrytectví a dalších rysů, které jsou stejné jak v New Orleans, tak v Česku. Škoda, že John Kennedy Toole už nemohl kvůli omezenosti tehdejších nakladatelů stvořit podobných mistrovských děl mnohem více...
Joanne Rowlingová je grafomanka. To mi zůstává v hlavně po dočtení tohoto téměř tisícistránkového opusu. Má to spád, geniální rozuzlení, spoustu slepých uliček, napětí... ale proboha proč 971 stran.
S knihou 2666 je to podobné jako s Kunderovou Nesmrtelností. Jedním dechem ji dočtete, postavy, osudy i místa se vám propojí a vy máte chuť jít do toho znovu. Už jste poučeni, všechny dobře znáte a najednou si ještě víc užíváte souvislosti, náznaky, aluze. Abych nepěl jen chvalozpěvy - i když se v páté kapitole kruh částečně uzavře, čekal jsem přece jen ještě hutnější zakončení. Ale možná se to všechno ještě změní, až knihu podruhé dočtu. Právě finišuji s první kapitolou o čtveřici literárních vědců pátrajících po osudech spisovatele Archimboldiho. Právě tato část popisující každodenní život kritiků, jejich milostné vztahy a přátelství patří k nejsilnější kapitole románu. Roberto Bolaňo je každopádně zjevení v současné světové literatuře. 2666 vykazuje hodně podobné rysy jako knihy Umberta Eca - zvlášť Foucaltovo kyvadlo. Na rozdíl od Eca nevyžaduje Bolaňo vysokou čtenáři erudici a humanitní vzdělání, ale "jen" absolutně pozorné čtení. Od skvělého zážitku může část lidí odradit jen rozsah a váha knihy.
Autor zavádí čtenáře do zmizelých Českých Budějovic 30. i 50. let 20. století. Nejsilnější je právě v popisech dobových reálií a příběhů. Zároveň ale dokáže poutavě uchopit i současnost. Vynikající román s regionální tematikou!
Inferno je nejhorší román Dana Browna. Slavný spisovatel jede podle svého zavedeného mustru, až člověka několikrát při čtení napadne to známé přísloví o opakovaném vtipu. Brown se tentokrát při promýšlení románu asi hodně díval na Fincherovy filmy Hra a Sedm. Do toho zamíchal Dantovu Božskou komedii, Vasariho Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, přidal základy biochemie a transhumanismu, protřepal, zamíchal a jako výsledek uvařil čtenářům neuvěřitelný guláš. Jako vždy je nejsilnější v kulturně-historických popisech, když se hlavní hrdinové ocitnou ve Florencii, Benátkách a Istanbulu. Ale to už je lepší přečíst si třeba Muže z Vinci od Františka Jílka nebo Waltariho Šťastnou hvězdu. Tam je líčení středověkého a raněnovověkého umění nejen přesnější, ale i barvitější.
Jedete na dovolenou a chcete si užít koupání v moři, návštěvu památek, posezení s přáteli v restauraci? Neberte si s sebou tuto knihu... Neodložíte ji.
Velice zajímavá záležitost postavená na reálném základu a pečlivém badatelském výzkumu. Doporučuji číst velice pozorně, zvlášť vzpomínání bohyně Irmy Gabrhelové a Baglárky, a všímat si drobných detailů. Za to vás čeká odměna v podobě nečekaného rozuzlení a objasnění spousty zdánlivě nesouvisejících momentů. Aspirant na Magnesii literu 2012.
V knize Lord Mord Urban nejen dovedl k dokonalosti svůj přesný jazyk, tentokrát plný ideálně využitých archaismů, ale dokázal napsat kvalitní historický román, který se na českém trhu dlouho neobjevil. Ze stránek přímo kape dekadentní atmosféra českého fin de siecle, ponurost staré Prahy (konkrétně Josefova, ve kterém v té době vrcholila asanace), ale i vztahy mezi Čechy, Němci a Židy. Za nejlepší pasáže knihy považuji kapitoly, ve kterých se hlavní postava elegantního dandyho ocitá v pražských nevěstincích. V nich čtenář nenásilnou formou poznává každodenní život marginálních vrstev tehdejší společnosti. Takto podrobně a barevně vykreslit mentalitu určité epochy se leckdy nepodaří ani profesionálním historikům. Tentokrát se Urbanovi vydařil i nečekaný závěr, který bývá v jeho jiných knihách menší slabinou. Lorda Morda jsem přečetl jedním dechem za jediný den a všem ho jednoznačně doporučuji. Navíc pro ctitele Jiřího Karáska ze Lvovic, Oscara Wilda, Karla Hlaváčka, J. K. Huysmanse a ponurých obrazů Jakuba Schikanedera je tato kniha skoro povinností.
Napoprvé na 80 %, napodruhé na 100 %. Kniha, která se dá číst stále dokola a pořád přináší něco nového.