empivarci komentáře u knih

„Ptát se, co je to láska, nemá žádný smysl, má drahá sestro,“ řekla Laura: „Lásku jsi buď zažila, nebo nezažila. Láska je to, co láska je, nic víc se o ní nedá říct. Jsou to křídla, která mi tlučou v prsou a ženou mé k činům, které se tobě zdají nerozumné. A to je právě to, co se ti nikdy nepřihodilo.“

--

Když letos odešel Milan Kundera, sáhnul jsem po Nesmrtelnosti, kterou jsem kdysi nedočetl. Tenhle jeho poslední česky psaný román klidně může být největším dílem 20. století, jak se o něm říká, klidně. Je geniální. Po jeho přečtení by mu snad každý inteligentní čtenář udělil to nejvyšší literární ocenění.

Kundera říkal, že kdo je takový blázen, že ještě dnes píše romány, měl by je psát tak, aby se nedaly adaptovat, aby se nedaly vyprávět. Nesmrtelnost je přesně taková. Nedá se ji shrnout ani popsat. Dá se snad jen říct, že každý si v ní najde něco pro sebe, o životě, jeho smyslu, o smrti, o nesmrtelnosti, o lásce.

--

„Ošidnost nenávisti je v tom, že nás svazuje s protivníkem do těsného objetí. [] Nemohu je nenávidět, protože s nimi nejsem spojena; nemám s nimi nic společného.“

4 22.12.2023

„Ze starých Šancí zbývá jen obrovský kamenný val, který dal kdysi osadě jméno. Každý kámen musel vzít člověk do ruky a položit ho k ostatním, najít pro něj vhodné místo. Tato zeď, dnes už porostlá mechem a splývající s lesem, vznikala po celé generace. A nebyla to zeď proti někomu, nestavěli ji Němci proti Čechům nebo Češi proti Němcům, i když leží na hranici. Ty kameny vynosili lidé z políček, aby si mohli zasadit pár řádek brambor a oves.

Chybí odvaha vzpomínat, chuť vyprávět, chybějí staré hostince a cesty, které někam vedou. Ne turistické trasy, ne silnice, ale cesty, které nás provádějí živou krajinou. Chybějí hospodáři, kteří by navrátili novohradskému pomezí ráz kulturní krajiny. Chybí vědomí tradice, souvislosti, chybějí svaté sloupky a kapličky, chybí úcta k lidské práci a domovu.“

--

Neobyčejně krásné česko-rakouské pomezí má na mojí mapě světa zvláštní místo, srovnatelné snad jen s pomezím česko-moravským a jeho Litomyšlí. A kdyby nemělo, tahle neučesaná sbírka esejí, básní a vzpomínek by mě přiměla tam co nejrychleji vyrazit a zamilovat si je. Je poctou Novohradským horám, Vitorazsku a Šumavě, jejich dávným i nedávným, českým i německým, ale v každém případě zmizelým, obyvatelům a umělcům, Váchalovi, Klostermanovi, Stifterovi, Kubinovi.

A je taky steskem po zaniklých místech a po starých časech před válkou, před odsunem, před chátráním, bouráním a pustnutím, když zbyla jen příroda, sice krásná, ale bez ducha toho, co odnesli staří hospodáři s sebou. Právě tam se odehrává Slámova Krajina ve stínu a nejsilnější jsou nakonec právě ty pasáže o posledním pohledu našich Němců na svůj domov. Když se Wenzel Jaksch, kterému vděčíme za mnohé, kolem roku 1960 dívá přes novohradskou železnou oponu na místa svého mládí, vidí už jen zkázu a zmar. O pár let později náš vzácný rodák Johannes Urzidil nepoznává jemu kdysi milou Šumavu a nachází jen zdivočelou a mizející krajinu.

--

„Je mylnou představou, že uzavření pohraničního prostoru pomohlo přírodě a poskytlo jí klid k vlastnímu rozvoji. Vojáci zde napáchali více škody než užitku, krajinu nechránili, nepečovali o ni a neměli k ní žádný vztah. Zakázané území se proměnilo v izolovaný kus krajiny, popřípadě cvičiště. Krajina doprovází člověka a ten se k ní může chovat dobře, anebo špatně. I divočina je kulturní pojem a neměla by být zaměňována za krajinu jen zdivočelou a zanedbanou. Absolutní divočina v Evropě neexistuje, novohradské a šumavské pohraniční hvozdy spoluvytvářel člověk - mýtil, budoval cesty, sázel aleje i smrkové lesy, vytvářel krajinné celky.

Nálety, křoviny, podmáčené pastviny, nivy zničené záplavami, zákoutí zarostlá kopřivami nemají nic společného s divočinou. To divoké, jak o tom psal zastánce divočiny David Thoreau, zasluhuje úctu, ale nad nekulturní, zplundrovanou vojenskou krajinou se dostavuje jen lítost a pocit zmaru. Stačí se podívat do sousedního Waldviertelu a hned se pozná rozdíl! Těžko můžeme považovat obhospodařovanou rakouskou příhraniční krajinu za umělou, rovnováha mezi lidskou činností a přírodou je zde zachována. Na české straně obdivujeme jako ,divočinu‘ jistý šalebný půvab chaosu nepřirozeně liduprázdných míst.

[…] Novohradské hory, jako jiná místa českého pohraničí, jsou krajinou poznamenanou historickým traumatem, nacionalismem a ideologií. V této krajině je třeba mlčet, respektovat stopy bývalého osídlení a přemýšlet. Zbytky zaniklých vesnic a samot patří k této zádumčivé krajině a neměly by se ničit a odstraňovat jako naše špatné svědomí. Paměť krajiny je mnohem hlubší než paměť člověka, z paměti země nelze minulost vymazat, jak jsme se o tom ostatně přesvědčili za uplynulá dlouhá desetiletí…“

4 17.02.2023

„Postoj většiny ukrajinských umělců k sovětskému osvobození vyjádřil hudební skladatel Stanislav Ljudkevyč (1879-1979) těmito slovy: ,Osvobodili nás a nedá se s tím nic dělat.‘“

--

Jen málokterý národ prožil tak nešťastné dějiny, plné násilí, útlaku a odnárodňování. A jen málokdy je tak důležité ty dějiny znát jako dnes, kdy sousední teroristický stát ospravedlňuje svou válku právě historicky, když tvrdí, že ukrajinský národ může existovat jen ve svazku s ruskem. Mýlí se v ukrajinské minulosti a podle všeho se nepoučil ani ze své vlastní historie. Musí se ale nechat, že nikdo tak nesjednotil ukrajinský národ, který podle Moskvy neexistuje, jako právě sami okupanti. Výsledkem jejich vytrvalého popírání skutečnosti je teď ale i příkop mezi oběma národy, který se nepodaří zaplnit ani za sto let.

Skvělý prof. Rychlík s kolegou Zylinským a prof. Magocsim z Torontské univerzity napsali učebnici, která dopodrobna mapuje, co se v té rozlehlé krajině za Čiernou nad Tisou dělo od časů starých Skytů až do letošního jara. Není a nemá to být zábavná četba, zato přináší spoustu cenného poznání a k tomu mírné utrpení čtenáře už tak nějak patří. A kdybyste při tom snad upadali do apatie, ohromně vás osvěží úplně čerstvý a naprosto mimořádný cyklus přednášek Yaleovy univerzity The Making of Modern Ukraine, které vede fantastický Timothy Snyder a které jsou dostupné na youtube i na podcastových platformách.

Po prvním vydání z roku 2015 se zaprášilo, a tak NLN vloni v dubnu vydalo nové, doplněné Dějiny Ukrajiny. Zatímco autoři dopisovali poslední řádky, na Kyjiv mířila 60kilometrová ruská kolona a město se právě připravovalo k obraně. Víme, že Ukrajinci letos píšou dějiny, ale když otevřeme učebnici dějepisu a na poslední stránce vidíme měsíc starou fotku Petra Fialy v bombardovaném Kijivě, připomene nám to, co je na historii nejmrazivější – že všechno bylo jednou „dnes“. Bohdan Chmelnický (na obálce knihy) žil taky někdy dnes, Holodomor se děl dnes, Černobyl vybouchl dnes. A tahle velká hodina ukrajinského národa je taky dnes, než o ní jednou budeme vyprávět vnoučatům. Sláva Ukrajině!

--

„Když někdo opakuje stále stejnou chybu, říká se o něm v Rusku, že šlape stále na tytéž hrábě. Kdyby Putin znal lépe dějiny, věděl by, že interventy obyvatelstvo jen málokdy vítá, ať už přicházejí s jakýmikoliv hesly. I v dějinách Sovětského svazu, k němuž se Putin hlásí jako ke státoprávnímu odkazu, je o tom příkladů dost: v roce 1920 porazili Poláci u Varšavy intervenční Rudou armádu, která podle sovětské interpretace přinášela „polskému proletariátu svobodu“. V roce 1939 vtrhla Rudá armáda do Finska v domnění, že ji podpoří místní komunisté, kteří zde - na rozdíl od Ruska - v roce 1918 prohráli občanskou válku a byli v hluboké ilegalitě. Ale invazní vojska nepodpořili ani finští komunisté a jejich sympatizanti, tzv. rudí Finové; vedoucí představitel Komunistické strany Finska Arvo Tuominen, nacházející se v exilu ve Švédsku, odmítl přijet do Moskvy a přijmout místo v loutkové prosovětské vládě „Finské lidové republiky“, ustavené za sovětskými liniemi v městečku Terioki (dnes Zelenogorsk). Vzkázal finským komunistům, že on sovětským okupantům nikdy sloužit nebude, proti samostatnosti vlastního státu bojovat nepůjde a každý ať se zachová podle vlastního svědomí. Výsledkem bylo, že i finští komunisté se zapojili do boje proti sovětským agresorům. Bojoval celý národ. Tento „duch zimní války“, jak je toto sjednocení ve Finsku a finské historiografii nazýváno, je dodnes páteří finského národního příběhu. V roce 1968 se Leonid Brežněv a jeho velvyslanec v Praze Stěpan Červoněnko domnívali, že vzpomínka na osvobození sovětskou armádou v roce 1945 u obyvatel Československa ještě nevybledla, a že proto Češi a Slováci budou sovětskou armádu vítat. Nevítal je nikdo, až na pár prosovětských kolaborantů, kteří si vysloužili opovržení veřejnosti.“

4 17.02.2023

„Pochopil som, ako ľahko možno zastrašiť aj vzdelané a dôstojné zhromaždenie. Pochopil som, že takto to bude prebiehať všade a že poriadok bude obnovený. Pochopil som, ako málo vlastne človeka zasiahnu všeobecné modely ľudských situácií, ktoré od vekov rozpracúva kultúra. Chodíme do divadla a poznáme už naspamäť všetky tie drámy o cti, pravde, solidarite, predajnosti a zbabelosti. Čítame o tom v knihách, čítame o tom v histórii. Keď však odrazu stojíme tvárou v tvár situácii, ktorá tak nápadne pripomína modely z kníh, divadiel a filmov, ihneď túto podobnosť zaženieme. Pretože život je iný, čo má život spoločné s knihami, s divadlom alebo s históriou? Iným ľuďom sa azda niečo podobné stáva, ale nepripúšťame, že by sa to mohlo stať nám. Celkom ako keď sa dívame na scénu po autohavárii. Áno, také hrozné veci sa stávajú, ale stávajú sa iným ľuďom. Rovnako je možné, že iní ľudia sa postavili proti bezpráviu, neboli ochotní vyhlásiť lož za pravdu a riskovali kožu. Nám sa to však nestáva. Odmietame vidieť situácie, do ktorých sa dostávame, tak vyhrotene. V našej domácej kultúre sa predsa riešenie vždy nájde aj bez drastických konfrontácií. Odovzdáme pol pravdy za pol lži, zo zásad vykľučkujeme a česť je vnútornou záležitosťou svedomia. Národný umelec, ktorý venoval jedno zo svojich diel Alexandrovi Dubčekovi, mi povedal, že keď sa strieľa, správny vojak sa skrýva v zákope. Hlavu vystrčí, až keď streľba utíchne. Svoje ďalšie dielo spomínaný umelec venoval pätnástemu zjazdu.

Len jediný človek z môjho okolia prijal celú situáciu v jej modelovej jasnosti. Bol to môj bývalý študent, mladý a talentovaný hudobný skladateľ. Dobrovoľne si vybral rovnaký údel. Povedal, že verí v tie isté zvyšky právd ako ja. Urobil to bez môjho vedomia. Bol, samozrejme, rovnako potrestaný. Dúfam, že už vtedy vedel, že ten čin mal iba jediný význam, význam preňho samého, pre jeho sebaúctu a pre podobu jeho ďalšieho života. Okrem obdivu, úcty aj ľútosti, ktoré vzbudil vo mne.“

--

Tohle je další unikát a taky první česká kniha, kterou musím číst ve slovenském překladu.

Milan Šimečka, výjimečná autorita československého disentu a jejich politický mozek, jeden z nejbrilantnějších intelektuálů a vůbec jeden z nejodvážnějších lidí, které tahle země měla; Čech, který se stal nejpřekládanějším slovenským samizdatovým spisovatelem; filosof a univerzitní profesor, ze kterého se pro jeho postoj k sovětské okupaci udělali na 10 let bagristu a kterého přes rok drželi ve vyšetřovací vazbě; otec Martina M. a dědeček Michala Šimečky; klíčová člověk VPN, který na jaře 1990 přijal pozvání Václava Havla stát se předsedou jeho kolegia zahraničních poradců. Bohužel nečekaně zemřel na infarkt, jen krátce po tom, co se dočkal té svobody, o které celý život snil a kterou žil jen v sobě.

A bohužel je to další velký Čech, kterého Češi neznají, a proto taky tahle jeho nejslavnější kniha tady vyšla jen jednou, a to před 35 lety. Naštěstí jeho slovenští přátelé založili Nadaci Milana Šimečky, která se stará o budování demokratické politické kultury a která vydala jeho nejlepší knihy v téhle stylové sérii. Ty, které psal česky, přeložili, a tak třeba tahle vyšla slovensky vůbec poprvé. A nejen že si dnes můžete koupit tohle skvělé vydání, ale Martinus ji má už řadu let ke stažení zdarma jako e-knihu! Mimochodem její kapitoly psal do různých dětských sešitů a ukrýval je po bytě, aby je při domovní prohlídce neodnesli všechny. A taky že jednou byli od ní asi deset centimetrů.

Perfektně tady vysvětluje, jak po 68. roce komunisti „obnovili pořádek“ v téhle zemi a proč je v nás dodnes tak rozšířená lhostejnost, chamtivost a konformismus. Hezky to shrnuje Jolana Kusá v předmluvě: „Ak by politológovia hľadali korene súčasných prejavov ľudí v súkromí i vo funkciách, nájdu tu toho veľa. Ak by sociálny psychológovia hľadali vysvetlenia pre nepravdepodobné spôsoby správania ľudí, tiež sa môžu inšpirovať, a ak každý z nás potrebuje inšpiráciu i odvahu, pozrieť sa na svoj vlastný život, tiež môže po tejto knihe siahnuť s dôverou.“

--

„A tak som poslušne nasadol od auta. Bol som presvedčený, že ma práve zatkli, a s údivom som si uvedomoval, že v živote všetko prebieha ako vo filme alebo v knihách. Mal som zvláštny pocit neskutočnosti; zdalo sa mi, že v živote by sa nemali veci odohrávať tak banálne. Ani na um mi nezišlo skúmať, či som sa hoci nevedomky dopustil dákeho zločinu proti štátu. Jednoducho som usúdil, že sa mi prihodilo to, čo sa predo mnou prihodilo miliónom iných ľudí. Dvaja muži ma zatkli a odvážali na neznáme miesto.

Sedel som na zadnom sedadle a hľadel von. Nik z nás neprehovoril. Sledoval som známe ulice, ľudí, čo sa ponáhľali do práce; bolo pol ôsmej, deti kráčali do školy. Pretože mi všetko ešte stále pripadalo ako v literatúre, spomenul som si na Solženicyna. Na výjav, keď ho vedú cez preplnenú stanicu a on uvažuje, či by nemal zakričať na všetkých náhliacich sa ľudí, že sa im pred očami deje bezprávie. Zastali sme na križovatke a aj ja som uvažoval, či by som nemal zvolať na ľudí, čo sedeli v okolostojacich autách alebo prechádzali na zelenú. Samozrejme, že som to nespravil. A neurobil by som to ani vtedy, keby som vedel, že mi o polhodinu zaviažu oči a pri nejakom obitom múre ma zastrelia. To sa jednoducho nerobí. Civilizovaný človek nekričí, nebráni sa, ide ako baran. Dnes uvažujem o tom, že je to scestná civilizovanosť, že svet by možno vyzeral inak, keby sa tie milióny ľudí, ktorých v noci a nadránom zatýkali muži v kožených kabátoch, bránili ako zver, kopali, bili sa a hrýzli. Keby sa ich ženy a deti do nich zavesili a držali ich za nohy, keby vzbúrili celé okolie, aby sa dívalo na obnažené násilie, a nie na civilizovaný odchod. Možno by potom nebolo také jednoduché používať moc tajných polícií.

Neskôr ma v známej budove viedli cez jedny zamrežované dvere, potom cez druhé a posadili ma do kresla. Nato som sa dozvedel, že som tu iba ako svedok a že ako obeť bol vybraný môj priateľ.

3 21.12.2024

„Jacek M. o slovech: Ta dvě, nikdy a vždycky, by ve slovníku být nemusela. Nadělají víc škody než užitku. Vlastně samé škody.

A navždy - to je svazek přímo zločinný.

Jacek M. ještě o jednom slovu: Vím, že za tohle by mě moji páteři profesoři z teologického semináře exkomunikovali, ale ke slovům, která nadělají více škody než užitku – tedy k nikdy a vždycky - bych přidal ještě slovo Bůh.“

--

Chvíli jsem měl tuhle knihu za průměrnou, tedy průměrně dobrou, samozřejmě, díky Szczygłově všudypřítomné lásce k Česku a mé stálé lásce k Polsku.

A pak jsem došel k té kapitole.

Vím už dlouho o tom jeho nejslavnějším textu, ale tady jsem ho nečekal. Nebudu vám kazit překvapení. To poznáte, kterou kapitolu myslím, to nejde splést. Ani jedna z dnešních ukázek z ní nepochází.

Řeknu jen to, že jestli po jejím přečtení nebudete moct spát, nebudete první a jen se zařadíte po bok takových osobností jako Donald Tusk, Bronisław Komorowski a já. Na poslední odstavce té kapitoly často myslím. Jsou jedněmi z nejsilnějších vět, jaké jsem kdy četl.

Ukázky přeložila Helena Stachová.

--

„Byli jsme s Ewou na dovolený u moře, pozorovali jsme společnost,“ říká Tomasz.

„U polského moře,“ upřesňuji.

„No jo. Rodiče na každým kroku sugerujou dítěti pocit provinění. Je to strašný… Šli bysme dál, ale kvůli tobě… No vidíš, ty porád musíš… Zmrzku nedostaneš, protože… Jen dítě udělá něco špatně nebo neudělá nic, rodič už mele svou. Furt dětem namlouváme, že něco dělaj špatně.“

„Je to tvoje vina,“ upřesňuji.

„Pamatuju se, jak jsem jako malej kluk chodil do kostela a bil se v prsa: moje vina, moje vina… Jaká vina, krucinál? Nač od dětství vtloukat člověku do hlavy, že něco zavinil?“

„Chceme nad ním mít moc, abychom ho mohli ovládat,“ upřesňuji.

„Spousta dětí to v kostele opakuje mechanicky. Ale co když to v nich jako pocit viny zůstane i v dospělosti? Proto jsem se vrátil od moře a začal sekat jednu věc za druhou. V Čenstochový jsem pod most, kousek od nádraží Stradom, umístil malýho kluka. Je nahej a klečí na štěrku se svěšenou hlavou. Ruce má za zádama svázaný drátem. Chtěl jsem, aby jeho hlava byla ve vejšce dospělýho člověka, aby si ho třeba někdo všimnul a přišel mu pomoct. Klečí mezi betonovejma sloupama, takže ho ten most zdánlivě chrání jako střecha, ale současně tlačí, tiskne k zemi. […] Tahle práce se jmenuje Omluva nestačí.

To jsem jednou slyšel, když jsem byl malej. Mýho tátu znáš, víš, že je to vulkán energie a že je taky dost výbušnej. Jednou jsem jako jedenáctiletej něco udělal špatně a omluvil jsem se mu. Jdi s těma svejma omluvama do prdele, povídá mi. Od tý doby jsem se mu nikdy neomlouval. Když jsem něco vyvedl, přiznal jsem se, ale už jsem se neomlouval…“

„Nechtěl jsi potom svá slova hledat v p…“ upřesňuji.

„Jsem paličák a pamatováka mám jako slon. Je hrozně snadný takovýho mladýho kluka zdeptat. Když má někdo moc, musí se hlídat. Nesmí ji zneužít. Svýmu synovi se omlouvám já. Když přijdu až večer, tak se mu omluvím. […] Co dostáváš, to dáváš. Ledaže to stopneš sám. Otec byl na mě ostrej, proto se snažím bejt mírnější. Ale nevím, jestli se mi to daří. V dětství by ses neměl rodičů bát!“

3 09.12.2024

„Ivan Ivanovič neboli Jan, syn Janův. Je to takový ruský Pan Nikdo. Jako když v Polsku někomu říkají Jan Kowalski, v Česku Pepík Vondráček a v Anglii John Smith. Dokonce i tu figurínu, která před Gagarinem letěla do vesmíru na lodi Vostok, pojmenovali Ivan Ivanovič.

A ve Stalinových lágrech to byla nadávka. Tak se tam říkalo všem profesorům, spisovatelům, umělcům, inženýrům, stranickým funkcionářům, učitelům - prostě všem příslušníkům inteligence. Právě je v té době čekal ten nejstrašnější osud.

Postupné vlny čistek vyhladily nejméně polovinu ruské inteligence. Byli buď zastřeleni, nebo uvrženi do gulagů. Tak se ,odehrála obludná selekce stalinského období, píše ve svých pamětech bývalá vězenkyně Wiera Szulc, ,která vytvořila, zdá se, nový druh lidí: pokorné, otupělé, bez iniciativy, zamlklé. Zrodil se sovětský člověk, homo sovieticus, jedinec bez špetky odbojnosti, zato s ohromným zlodějským talentem. Dodnes se tam říká, že zloděj nekrade, ale jen bere, co špatně leží. Nový sovětský člověk je netečný, bázlivý, líný, trpí syndromem mlčení a syndromem poputčika. Je to člověk, který se nesnaží vykřičet svou bolest z duše, nýbrž ji jen šeptá cizímu člověku na cestách. Nebo ji znecitlivuje vodkou.

--

Jak vám tady dokola melduju, polská literární reportáž je špičková třída a jedna z těch špiček se jmenuje Jacek Hugo-Bader. Jeho znalosti, novinářské umění a naprosto pohlcující styl psaní se nedají přehlédnout. Ani to, jak realisticky a s jakým citem pro hrdiny svých reportáží vypráví i jejich nejdramatičtější osudy, a přitom si drží nejen odstup od sebe sama, ale taky velkou dávku humoru.

A jaké nasazení prokázal, když se v zimě vydal na tuhle riskantní výpravu do „Zlatého srdce Ruska“ nebo taky na „Největší hřbitov světa“ jak se říká kolymskému traktu, tam jediné a 2025 km dlouhé silnici, kterou v děsivém mrazu postavili vězni gulagů jen za pomoci lopat, kbelíků a trakařů. Pohřbívali je přímo na místě, po celé délce silnice. Zůstal jich tam přes milion. O „Cestě kostí“ psal Varlam Šalamov, samozřejmě Alexandr Solženicyn, ale taky krajan pana Jacka a otec polské literární reportáže Ryszard Kapuściński. Tenhle cestovatelský deník je velmi velmi hluboká sonda do duše ruského člověka ze samé periferie planety. To se nedá opsat, to se musí číst. Díky Absyntu aspoň slovensky a jinak v mnoha dalších.

--

„Na Sibiři se říká, že sto verst není žádná štreka, sto rublů nejsou peníze, sto gramů není vodka. S tímhle starým žvástem nemůžu tak docela souhlasit. Sto verst je opravdu na ruské poměry málo, jen 106 kilometrů a 678 metrů. Když někdo řekne, že bydlí u Irkutska, může se ukázat, že je to dvě stě nebo tři sta kilometrů od toho města. To, že sto gramů není vodka, je všeobecně známo, ale že sto rublů nejsou peníze, na tom se neshodneme. Protože je docela snadné z nich udělat pětkrát sto gramů, a to je pro normálního ruského mužika docela dost, a pro takového nově příchozího, jako jsem já, téměř smrtelná dávka.

Je třeba vědět, že ruská tradice nedovoluje odejít od nedopité lahve, ani nedopít skleničku. V Rusku se pije na povel, pronáší se přípitek a pije se do poslední kapky. Tohle pravidlo platí i pro koňak, víno a šampaňské. Nechat něco na dně svědčí o neupřímnosti toho, kdo nedopil. Ten zbyteček ve sklenici to je zlo, zloba, která se rozlehne nebo se rozlije mezi hodovníky.

Existuje také pravidlo, že ten, kdo nalévá po celý večer, nesmí při tom střídat ruku. Druhý den by mu totiž praskla hlava. A o přípitcích platí dvě jednoduchá pravidla. Přípitek za ženy pronášejí muži vždy ve stoje a na mrtvé připíjejí bez cinkání sklenic. Aby tím cinkáním nerušili jejich pokoj.

Jezdím do Ruska už osmnáct let a vždycky se alkoholu snažím vyhýbat, přeskakovat řadu, pít jen napůl, ale nikdy se to nepovede. Moji spolustolovníci z dobroty srdce dbají na to, abych pil rovnocenně se všemi a do poslední kapky, i kdybych za to měl zaplatit životem. [...]

Procházím si své zápisky a zjišťuju, že za celou cestu jsem ani jednou nekoupil vodku. Nejsem to já, kdo nalévá. Naopak. Snažím se alkoholu všemožně unikat, ale nakonec se ukáže, že jsem permanentně namol. Ale právě tehdy se nejlíp povídá.

A stává se, že těch opileckých setkání mám několik denně. A co mám říct člověku, který mě zajímá, když otevírá svou duši a pokládá lahev na stůl? Že si s ním nevypiju, protože ještě někam jdu? Že jsem abstinent? Abstinující alkoholik? Pak ale žádné povídání nebude.

U nás v Polsku máme přísloví, že kdo nepije, je práskač. Rusové mají úplně stejné pořekadlo, jenže pro ně práskač, udavač, bonzák, donašeč je děvka a neopakují to rčení jako my, pro zasmání - pro ně je to nejhlubší pravda, životní moudrost omílaná po generace od dob Petra Velikého, kdy se dostali do čela pijáckých národů světa.

3 12.12.2023

„Planetu nepřivedou do záhuby politici, řekl jim, nýbrž vědci jako oni, kteří ,náměsíčně kráčejí vstříc apokalypse‘. Od toho dne se odmítal účastnit jakéhokoliv kongresu, pokud mu nebylo umožněno věnovat stejné množství času také ekologii a pacifismu. Na svých besedách rozdával jablka a fíky z vlastního sadu a varoval před ničivou mocí vědy: ,Atomy, které rozcupovaly Hirošimu a Nagasaki, nerozbil svými tučnými prsty nějaký generál, nýbrž několik fyziků vyzbrojených hrstkou rovnic.‘“

--

Tahle kniha je o tom, co se stane, když se dostaneme na okraj vědy; když se setkáme tváří v tvář s tím, čemu nemůžeme porozumět. Je o tom, co se děje s lidskou myslí, když překročí vnější hranice myšlení, a o tom, co leží za těmi hranicemi. Asi tak popisuje chilský spisovatel Benjamín Labatut téma svého světového bestselleru, který se vloni dostal do shortlistu mezinárodní Man Bookerovy ceny a americké National Book Award.

Vlastně nevím, čím má tahle kniha být, ale je tak svůdná, elegantní a tak hladce plyne, že vám nedá vydechnout. Začíná téměř jako populárně naučná literatura, ale postupně se zahaluje do mystiky a míchá dohady a fakta, trochu na způsob Vuillarda. Člověk se v životě dočetl o objevech, které se staly nečekaně nebo náhodně a které změnily běh dějin. Ale málokdy jsem o nich četl tak fascinujícím a znepokojivým způsobem jako tady.

--

„Po ošklivém rozvodu se ocitl na mizině, přestal si rozumět s jedinou dcerou a také mu diagnostikovali rakovinu kůže, ale on přesto tvrdil, že všechny tyhle okolnosti, byť sebebolestnější, měly jen druhotný význam vedle náhlého uvědomění, že právě matematika – a nikoliv atomové bomby, počítače, biologická válka nebo klimatická apokalypsa – mění náš svět natolik, že nejdéle za pár desítek let zkrátka už nebudeme schopni chápat, co to znamená být člověkem. Ne že bychom toho někdy schopni byli, povídá, ale dnes se to ještě zhoršuje. Můžeme rozbít atom, nechat se oslnit prvním světlem nebo předpovědět konec vesmíru a stačí nám k tomu hrstka rovnic, čáranic a tajemných symbolů, kterým normální lidé ani nemůžou rozumět, i když jinak mají ve svém životě pod kontrolou každičkou drobnost. Ale ono už se to netýká jen běžných lidí: i sami fyzikové přestali světu rozumět. Vezmi si například kvantovou mechaniku, nejcennější klenot lidstva, nejpřesnější a nejkrásnější fyzikální teorii s největším dosahem, jakou jsme kdy vymysleli. To ona stojí za internetem i nadvládou mobilů a nabízí příslib výpočetní síly srovnatelné jedině s božskou inteligencí. Proměnila náš svět k nepoznání. Víme, jak ji používat, nějakým zázrakem snad i funguje, a přesto na téhle planetě není nikdo, živý nebo mrtvý, kdo by jí vážně rozuměl. Lidská mysl nedokáže pojmout její rozpory a paradoxy. Je to, jako by spadla na Zem jako nějaký monolit z vesmíru, a my okolo ní jen poskakovali jako opice, šťouchali do ní a házeli po ní klacky a kameny, ale o skutečném pochopení nemůže být řeč.“

3 17.02.2023

Když si na Wikipedii vyhledáte heslo „Secret Meeting of 20 February 1933“, přenesete se rovnou do děje téhle stručné a docela neotřelé knížky, vlastně spíš historické eseje. Na dlouho poslední skutečné volby v Německu (další, kterým se tak dá říkat, se konaly až v roce 1990) jsou za rohem a dvacítka průmyslníků zastupujících ta nejzvučnější jména – BMW, Opel, Siemens, Allianz, Bayer, Krupp, BASF, Agfa – slibuje Adolfu Hitlerovi přispět miliony na jeho volební kampaň a dál už to znáte. Velké podniky hrály hlavní roli při vzestupu nacistické strany, ochotně pomáhaly Hitlerovi při zavádění jeho diktátorského režimu (vizte taky petici průmyslníků, tzv. Industrielleneingabe z 19. listopadu 1932) a v dalších desetiletích z něj a z bezplatné pracovní síly v koncentračních táborech profitovaly.

V dalších epizodách, téměř filmových záběrech, ze kterých se kniha skládá, sledujeme nám tady dobře známé události, anšlus Rakouska, Chamberlainův appeasement, Mnichov, konec války, a to pokaždé z pohledu nenápadných, a přesto osudných ústupků a zaváhání mužů, kteří nezasáhli, když mohli. V tom sarkastickém Vuillardově vyprávění je paralel k současnosti plno, člověku se připomene iniciativa Stop Business With Russia, německý business as usual (taky Nordstream as usual) a říká si, jak jiný mohl být svět v roce '33 i v roce '22, kdyby několik klíčových politických osobností jednalo v konfrontaci s diktátorem jinak. Kompromisy se zlem se znovu proměňují ve spoluvinu a „program jednání“ se mění v „denní rozkaz“, obojí francouzsky „l'ordre du jour“, slovní hříčka, kterou Vuillard propašoval do titulu své knihy.

Když vám nebude vadit, že na literaturu faktu je v ní málo faktu a na román je v ní málo příběhu, a když skousnete moralizující a trochu přeplácaný styl vyprávění a užijete si tu montáž historie a literatury, které se ve Francii začalo říkat „méthode Vuillard“, mohla by se vám líbit, jako se líbila mně.

Kniha má Goncourtovu cenu za rok 2017, stejně jako ji zaslouženě o pár let dříve dostal nepopiratelný Vuillardův vzor Laurent Binet se svým HHhH. Časopisy Respekt a Reflex ji zařadily do výběru nejlepších titulů roku 2018, kdy ji česky vydalo nakladatelství Argo pod podivným názvem „Tagesordnung. Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech“ v překladu Tomáše Havla.

3 16.02.2023

Přijdete o něco, když si ji nepřečtete? Ne.

Dá se to číst? Jo.

Kdyby tu nekonečnou sérii historek z natáčení o tom, jak se hrdina ožral, zkouřil nebo přiotrávil a co u toho vyvedl a jaké písničky u toho poslouchal, autor někdy proložil i vzpomínkou na svůj vnitřní svět, na to, čeho se bál, co si myslel, kniha by byla o kus lepší a vzpomínka na tu dobu cennější.

2 23.02.2025

„Ve sféře lidských pocitů existuje podivný jev, jenž je něčím víc než pouhým zvykem, neboť je téměř sebevražedným zákonem duševního ochromení. Tím chci říct, že v nejhlubší lidské bídě přicházejí chvíle, kdy jakákoli možnost změny - i kdyby to měla být změna k lepšímu – připadá člověku riskantní a nebezpečná. Slyšel jsem o žebrácích tím nedůvěřivějších k svým dobrodincům, čím více od nich mohou dostat mimo obvyklou almužnu – třeba střechu nad hlavou nebo práci místo několika haléřů vhozených do nastavené čepice. Pod určitou životní úrovní se v člověku vytváří něco jako fatální lpění na vlastním osudu, něco jako trpká zkušenost, že každá změna může být jen změnou k horšímu. Dejte mi pokoj – jako by říkal – a dejte mi jen tolik, abych neumřel. Konzervativní lidé z toho usuzují, že není správné obšťastňovat člověka proti jeho vůli, a mají v jednom pravdu: obdarovaný není nikdy šťastný tak, jak si to představuje dárce. Ale ať je tomu jakkoli, člověk v nouzi začne po určité době podléhat jejímu podivnému kouzlu a podezíravě rozbírá možnost se z ní nečekaně dostat, protože se až dosud naučil cenit jen takové zvraty osudu, které přinášely do jeho života změny malé, zato trvalé a jisté. V táboře jsem neměl daleko k tomu uvěřit, že je-li člověk odsouzen k určitému osudu, neměl by se proti němu bouřit.“

--

Tohle je mistrovské dílo! O německých táborech toho bylo napsáno hodně, ale „bílá krematoria“ sovětských gulagů na světě nikdy moc nerezonovala. A všiml si toho už i Grudziński před 70 lety. Tenhle hrdina podzemního odboje, pak vězeň pod Archangelskem a nakonec bojovník pod Monte Cassinem s hrůzou sledoval, jak na jedné straně Bugu „miliony sovětských otroků očekávaly, že je nacistická armáda osvobodí, a na druhé straně vkládaly miliony dosud nespálených obětí německých koncentráků poslední naději do Rudé armády.“ Sověti po svém vpádu do Polska takhle věznili asi 2 miliony Poláků (mimochodem mnozí přežily díky tomu, že Grudziński podnikl po dohodě Sikorski-Majskij v lágru hladovku). Jeho svědectví, napsané 10 let před Jedním dnem Ivana Děnisoviče, je neobyčejně cennou studií nejen toho zločinného režimu, ale hlavně samotné lidské povahy. Je to nejen jedna z nejdůležitějších knih minulého století, ke které psali předmluvy Bertrand Russell nebo Anne Applebaum. Povinná literatura pro každého humanistu.

V naší části světa ji vydali až po roce 1990. Jo a taky francouzští komunisté, kdo jiný, dosáhli toho, aby taky u nich nevyšla až do roku 1985, podobně jako když se neúspěšně soudili s Viktorem Kravčenkem o jeho knihu Zvolil jsem svobodu. To pěkně ilustruje ten málo známý fakt, že Československo nebylo jedinou zemí v Evropě, která byla tak padlá na hlavu, že si dobrovolně zvolila komunisty. Druhou takovou byla právě Francie, kde vyhrávali jedny volby za druhými celých deset let po válce.

--

„Život v táboře je možný jen tehdy, pokud se ve vězňově hlavě i ve vzpomínkách úplně rozplynou srovnávací hodnoty ze života na svobodě. Právě to znamená věta, tak často užívaná starými vězni, již obvykle utěšovali nováčky: „Ničevo, privykněš.“ Vězeň, jenž si zcela zvykl, zkrátka skoro všechno zapomněl. Nepamatuje se, jak kdysi uvažoval, co cítil, koho a proč miloval, co neměl rád a na čem lpěl. Takoví vězňové prakticky vůbec neexistují. Ale stává se, že člověk v lágru potká lidi, kteří se po několikaletém pobytu za dráty naučili držet své vzpomínky na uzdě lépe než živočišné reflexy. Ten instinktivní akt sebezáchovy se časem změní v železnou kázeň dělící minulost od přítomnosti nepřekročitelnou hranicí. Většina vězňů se jí nedokáže podrobit a hledá záchranu ve vzpomínkách, jako by to byla narkotika. Ti, co se údajně „nepamatují“, jsou silnější, ale současně i slabší. Silnější proto, že si skutečně zvykají na zákony táborového života a bezděčně je považují za přirozené a normální. Slabší proto, že jakákoli puklina v tomto pancíři, jakákoli záminka, jež poněkud živěji promluví k jejich představivosti, vyvolá tak silný nápor zasutých vzpomínek, že už ho nic nedokáže zadržet. Vybuchnou znenadání, zachvátí mozek, srdce a tělo tím agresivněji, čím hlouběji byly zasuty do temné propasti nepaměti.

Obyčejní lidé snášeli život v lágru trochu snáz, považovali ho totiž za nejhorší údobí svého života, a ten nebyl snadný ani předtím, a s pokorou v srdcích čekali na odměnu za svou trpělivost v utrpení. Naproti tomu lidé inteligentní, obdaření živější představivostí a bohatšími zkušenostmi, bývali většinou netrpělivější, a pokud se nedokázali vyzbrojit aspoň trochou cynismu, vydávali se vzpomínkám na pospas se svázanýma rukama a nohama.“

2 22.12.2024

„Takže tohle je konec světa, Jeane-Marcu?

V ideálním případě ne hned.“

--

Mind-blowing – to je výraz, který se k téhle knize nejlíp hodí.

Vydat pár set stran o výrobě energie a o změnách klimatu zavání tak akorát nějakým druhem propagandy, nebo, ještě hůř, nějaký druhem nudy. Až na to že profesor Jean-Marc Jancovici, přední odborník na energetiku a klima, a mega šikovný kreslíř Christophe Blain jsou z Francie, ze země komiksů, kde tenhle žánr využívají snad úplně ke všemu, včetně vzdělávání. A tak vznikl tenhle poklad, kterého se jen ve Francii za pár let prodalo milion výtisků a který by měl být v každé škole.

Obrazová forma tomuhle tématu i se všemi jeho vědeckými důkazy neskutečně sluší. Blain má totiž neuvěřitelnou schopnost být výstižný a stručný a za všech okolností vtipný. Jancovici je výborně pragmatický a hlavně ukazuje perspektivu. Na některé věci se pak už nebudete dívat jako dřív. Třeba když zjistíte, že řešení je jinde, než jste mysleli.

--

„Bojíš se doma? Při nehodách v domácnosti umře ročně 20.000 Francouzů.

Bojíš se dát si dortík? Přemíra cukru a tuku zabije ročně tisíce lidí.

Bojíš se jezdit autem? Za rok 2019 ve Francii 3.239 mrtvých.

Kdyby sis udělal průzkum veřejného mínění, zjistíš, že se lidi bojí víc jaderného odpadu, který nikdy nikoho nezabil, než úrazů v domácnosti, kardiovaskulárních problémů a cestování autem. […]

S jadernou elektrárnou to je trochu jako s letadly. Každá nehoda vzbudí pozornost a navodí hrůzu.

V roce 2017 přesáhl počet cestujících v dopravních letadlech 4 miliardy. A ani jeden z nich nezahynul. V roce 2019 zemřelo při leteckých neštěstích 283 lidí.

V autě se denně na celém světě zabije 3.700 lidí, což je sedm plně obsazených Boeingů 747. Ročně to je 1,35 milionu mrtvých.“

2 17.12.2024

„Od detstva som veril tomu, že život je vo svojej podstate spravodlivý a že keď sa budem naozaj veľmi usilovať, on mi to v nejakej forme úspechu vráti. Bol to asi jeden z najväčších omylov v mojom živote.

--

Každý rok aspoň jeden Šimečka a Šimečka do každé rodiny.

Upřímně, nejdřív jsem nechápal, proč by někdo jako M. M. psal knihu o tom, jak běhá, plave a jezdí na koni. Až příliš mi to zavánělo mým oblíbeným žánrem - životopisy sportovců. Ale jak jsem jen mohl o Šimečkovi pochybovat! Je to zase jeho typicky krásný text, tentokrát o spojení duše a pohybu, o přiznání slabostí, o stárnutí, o egoismu, o kultu výkonu, o uvolnění a o dalších velkých věcech.

Když se mě trenér běhu ptal na moje cíle v tom směru, říkal jsem mu, že mezi nimi rozhodně není půlmaraton a že nepotřebuju ani běhat rychle, že chci jen mít z běhání radost, takovou, aby mi vydržela celý život. Proto mi taky padla do noty tahle kniha (vizte druhou ukázku). A taky ji, jako obvykle, psal v maringotce uprostřed divočiny mé rodné Muráňské planiny.

Je to další kousek ze skvělé knižní edice Deníku N a do češtiny ji z nějakého důvodu přeložil Ondřej Mrázek. Já jsem si ji zařadil mezi těch několik knih, ke kterým se budu v životě vracet, a vlastně jsem to už stihl udělat.

--

„Trvalo mi veľmi dlho, kým som pochopil, že mnohí porazení si často zaslúžia väčšiu úctu a obdiv ako víťazi. Aj disidenti patrili v minulosti medzi porazených, ale často preto, lebo odmietli lož a nemali na výber, ak si chceli uchovať svoju ľudskú dôstojnosť a sebaúctu. Dnešní, novodobí disidenti prehrávajú dobrovoľne, lebo odmietajú súťažiť, dávajú prednosť súcitu a altruizmu. Aj to sú vlastnosti, ktoré autoritárske režimy nenávidia, ale ani liberálna demokracia ich neoceňuje.

Som zástancom liberálnej demokracie, lebo - ako znie okrídlená veta - je to zlý systém, ale všetky ostatné sú horšie. Viem, že súťaž sa z nášho života nedá odstrániť, prijali sme ju veľmi dávno ako jeden zo základných princípov bytia.

Ale keď už musí byť, mohli by sme sa niečo naučiť od zvláštneho typu súťaže, ktorá by mohla byť metaforou pre celú spoločnosť. Je ňou masový beh. Absolútna väčšina bežcov je vopred zmierená s tým, že skončí v poli porazených. A práve preto počas týchto behov vládne taká srdečná atmosféra, preto sú také populárne. Nikto vám nebráni usilovať sa zabehnúť čo najrýchlejšie, ale váš osobný čas nikoho nezaujíma.

Všetci sú si v tom behu rovní a je úplne jedno, na ktorom mieste skončíte, hoci nikto vám nebráni mať radosť z pomyselného úspechu. Dôležité je len to, že ste sa z vlastnej vôle ocitli v tejto výnimočnej pospolitosti ľudí, ktorí sa tešia z toho, že bežia.“

„Zabudnime teraz na všetky naše rozhovory, hádky aj výlety. Zabudnime na to, ako si mi zakaždým dal milujúceho ocka a potom mi vrátil spitého kokota s riedidlom vo vrecku a ja som si vďaka tomu celý život vyberala takých mužov, čo mi dávali omrvinky namiesto koláča, lebo ty si ma v detstve naučil vyžiť z omrviniek.“

--

Každý rok přečtu dost knih, které nestojí za řeč, ale že by mě kniha tak vytáčela, že bych neměl nervy ji dočíst dál než na třicátou stranu, to je výkon, který se povede málokomu. Iritovala mě ta banálnost vyprávění, iritoval mě ten neoriginální styl, ta neumělost, předvídatelnost, ta nuda, iritovalo mě na té knize snad všechno včetně toho, že autorka neví, co znamená slovo rozšafný, a přitom píše knihy.

No ale vždyť teď dostala Anasoft Literu, je to slovenská kniha roku, to není možné! Takže jsem si ji vzal po pár dnech zpátky, poctivě dočetl do konce a říkám vám, že patří mezi moje top knihy toho roku.

Magda je další silná mladá hrdinka a Ivana Gibová další dobrá mladá spisovatelka z letošní plejády. Umí psát fakt skvěle. Samozřejmě je škoda, že tohohle svého umění nevyužívá už od prvních stran a že ho ani potom nevyužívá pořádně, ale přesto je to silné a neobyčejné, jak já vždycky potřebuju. Je tam naše slovenské dětství v devadesátkách a je tam spousta mých příbuzných, od mladých až po tu nejstarší. Je tam hněv, je tam smutek, je tam soucit, pokrytectví, nedostatek citu a taky velké city.

Babičku nejde neporovnávat se Smrtholkou, obě jsou podobně hypnotizující. Na Smrtholce je ale ta kvalita vidět už od první strany. Smrtholka je taky výsostně česká – i takovými prvky, jako je logika jednání, a vůbec způsobem vyprávění. Když si otevřete tyhle dvě knihy vedle sebe, uvidíte krásně, jak jiní jsme my Češi a my Slováci, jak bychom některé věty nikdy nepostavili takhle jako ti druzí, prostě nekladli bychom takhle slova. A nemyslím teď zrovna tu nejsilnější větu z Babičky - Ta ľem še šaľce, dzeci, pokym sce male.

--

„Čo keby aj ona na toto všetko zabudla? Čo keby radšej na obe svoje detstvá zabudla? Je rok 1998, gynekologička si naťahuje gumenú rukavicu a vráža do Magdy prsty, potom nejaký studený kovový nástroj, Magda sa odťahuje, ale doktorka na ňu zvrieskne, že či včera jej to nevadilo, a pchá do nej ten inštrument ešte hlbšie, Magda má pocit, že sa povracia, gynekologička sa s plezírom pozerá, ako ju to bolí, odoberá nejaké vzorky, konštatuje niečo o perforovanej panenskej blane a potom ešte má nejaké ďalšie komentáre, ktoré už Magda nevládze vnímať, lebo je jej na odpadnutie, dúfa, že naozaj odpadne a udrie si hlavu o dlažbu a ostane už navždy v bezvedomí a už sa jej nikto nikdy nebude na nič pýtať ani do nej vkladať predmety, ale nič také sa nestane, nepadne a neudrie si hlavu, iba sa oblečie a vychádza z ordinácie, odkiaľ ju gynekologička vyprevádza so slovami „v trinástich jebú len cigánky“. Zreve to na celú čakáreň, ale vtedy sa to ešte tak neberie, vtedy ešte neexistuje ani súkromie, ani osobné údaje, Magda na sebe cíti oči celej čakárne a má chuť všetky tie dámy vystrieľať, na čele s gynekologičkou a vlastnou mamkou; matkou, ktorá tam len stojí a nič nepovie, nezastane sa jej, ale Magda nemá na to prostriedky, pochopiteľne, aby všetkých vystrieľala, takže nespraví nič, len kráča k výťahu, nech už to má za sebou, to ešte nevie, že zďaleka nemá a ani tak skoro nebude mať nič za sebou, a vtedy, presne vtedy, v tej hnusnej, ponižujúcej a naskrze debilnej situácii sa dievčatku v mysli vyjaví Ľuboškova tvár, naozaj až vtedy to dievčatku dochádza, že prvý ašpirant v rade na zastrelenie, ešte pred všetkými tými ženuškami v čakárni a gynekologičkou a matkou a tým Pánom, čo dievčatku včera perforoval blanu napriek tomu, že vedel, koľko má rokov; vedel, koľko má dievčatko rokov, ale i tak mu kúpil celý lístok na autobus k sebe domov do dediny neďaleko Malomesta, kde dievčatko ráno vyzdvihli policajti; až vtedy dievčatku dochádza, že prvý ašpirant je Ľuboško. lo son l'amore, io son l'amor.“

2 15.12.2024

„Umyla jsem ji pomalými a pečlivými pohyby, nejdřív jsem ji nechala skrčenou v nádobě, pak jsem ji požádala, aby vstala, a doteď slyším zvuk kapající vody a zůstal ve mně pocit, že měď té kádě má podobnou konzistenci jako Lilino tělo, že je hladká, pevná, klidná. V hlavě jsem měla zmatené pocity a myšlenky: mám ji obejmout, plakat spolu s ní, políbit ji, zatahat ji za vlasy, smát se, předstírat sexuální zkušenosti a poučovat ji světaznalým tónem, odehnat ji slovy zrovna ve chvíli největší blízkosti. Nakonec mi ale zůstala jen nepřátelská myšlenka, že ji tady drhnu od hlavy až k patě, brzy ráno, jen aby ji Stefano v noci pošpinil. Představila jsem si ji nahou jako v téhle chvíli, v posteli v novém bytě, jak se tiskne k manželovi, zatímco vlak rachotí pod jejich okny a jeho divoké tělo do ní proniká nesmlouvavým pohybem, jako korkový špunt zatlačený dlaní do hrdla láhve od vína. A najednou se mi zdálo, že jediný lék na bolest, kterou jsem cítila a kterou ještě ucítím, je najít dostatečně odlehlý koutek, kde by mi Antonio ve stejnou chvíli udělal úplně to samé.“

--

Některé knihy ve vás zůstanou po zbytek života, i když jste je četli jen jednou. Jejich hrdinové k vám vstoupí tak živě, že když dobrodružství končí, prožíváte poslední stránku jako regulérní zklamání z lásky nebo odloučení od drahého přítele. Ta prázdnota je totiž skutečná, i když si uvědomujete, že jde jen o knihu. Protože ty emoce jsou tam a jsou skutečné.

Tak tahle mezi takové knihy nepatří.

Ale vlastně vůbec není špatná, i když jsem čekal větší pecku. Má vlastně takovou svoji zvláštní literární kvalitu, přestože se podle mě nedrží žádného způsobu poutavého psaní; je chaoticky postavená, polovina stran i postav je navíc, hlavní hrdinka je v lepším případě hanebná, v horším nudná, ale kupodivu jsem se nenudil a asi rozumím, proč je to „a book people talk about“. Ten příběh jednoho dětství na neapolském předměstí, ve světě chudoby, násilí a mužské dominance, je totiž silný a hodně osobní.

V každém případě na letošní žebřík patří, třebaže na jeho nejnižší příčky. Jen ty další díly si už nejspíš nepřečtu a nedozvím se, která z nich je ta geniální přítelkyně.

Ukázky jsou z překladu Alice Flemrové.

--

„«Buď je Duch svatý ten nejdůležitější a ti druzí dva jsou jeho způsob bytí, nebo nechápu, jakou má funkci.» Vzpomínám si, že Lila se zrovna chystala se Stefanem ven, šli někam do centra do kina s Pinucciou, Rinem a Alfonsem. Dívala jsem se, jak si obléká novou sukni, nové sáčko, a už byla celá jiná, ani kotníky už neměla tak rovné. Přesto jsem viděla, že se jí zúžily oči, jako když se kdysi snažila polapit něco prchavého. Řekla v dialektu: «Ty ještě ztrácíš čas s takovejma věcma, Lenù? Vznášíme se nad ohnivou koulí. Část, která se ochladila, pluje na lávě. My na tý části stavíme domy, mosty, ulice. Láva občas vychrstne z Vesuvu, nebo způsobí zemětřesení, který všecko zničí. Všude jsou mikroby, ze kterejch onemocníš a umřeš. Jsou války. Kolem je bída, která nám všem otravuje duši. Každou vteřinu se může stát něco, co ti způsobí takový utrpení, že nebudeš mít ani dost slz. A co ty děláš? Teologickej kurz, na kterým se snažíš pochopit, co je to Duch svatý? Nech to plavat, svět vymyslel ďábel, žádnej Otec, Syn ani Duch svatý. Chceš vidět perlovej náhrdelník, co mi dal Stefano?»“

2 05.12.2024

„Pokiaľ človek začne zlyhávať a má tendenciu k sebaľútosti, ublíženosti a revanšizmu, vzniká tak priestor, keď ho moc môže zložiť. Takže je dôležité vnímať, čo sa vo mne deje, čo ma motivuje, prečo idem toto urobiť alebo povedať, či idem slúžiť verejnému záujmu, alebo si idem riešiť nejaký vlastný mindrák, alebo čo je ten impulz, ktorý ma tlačí.“

--

Nevěřil bych, že se mi to může stát. Totiž - po přečtení tohohle rozhovoru je mi Zuzanka míň sympatická než před ním.

Třeba je to tím, že jsem ji bezvýhradně zbožňoval.

V kombinaci s tím, že Erikovy otázky nejsou zrovna nejpromyšlenější a že vedou paní prezi do čím dál stejných odpovědí až moc ušlechtilých a patetických. Pathos je slovo, které tuhle knihu vystihuje.

Ale třeba je to opravdu mistrovsky autentický časosběr. Třeba je Zuzana Čaputová ve skutečnosti takhle vážná, takhle bez energie a třeba opravdu nebyla pro tu práci ta správná a jen já jsem si ji vysnil. A třeba to ve mně dozraje a k téhle knize se ještě vrátím, jak jsem si poznamenal, když jsem ji dočítal.

Myslím ale, že mnohým z vás by se mohla líbit. Protože ona je stejně zjevení, jaké ani v Česku nemá už dlouho obdoby. A stejně mě dojala, jako mě dojímala už v kampani. Při čtení se mi nakonec vracel ten pocit z posledních let: Prepáčte, pani prezidentka, že sme Vás nedokázali ochrániť pred tými ľuďmi. Že sme ich nediskvalifikovali za prvý náznak hrubosti. A že sme si ich namiesto toho zvolili.

--

„Politici jsou obyčejní lidé, kteří „jen" mají důležitý úkol. Přijde mi, že často na ně klademe nenaplnitelná očekávání v tom, jak rychle mohou něco změnit. Ale zároveň máme nízké nároky na způsoby, jakými mají naše záležitosti spravovat. Politika se trochu posunula k tržišti, kde se prodává a nakupuje, místo toho, aby se vedl rovnocenný dialog mezi veřejností a jejími volenými zástupci.“

2 01.12.2024

„A jak říkal legendární státník, bývalý izraelský premiér, prezident a laureát Nobelovy ceny Šimon Peres: ,Zažil jsem válku a zažil jsem mír. Mír je lepší.“

--

O Izraeli toho člověk nikdy neví dost a tahle novinka je srozumitelný a zároveň zábavný dílek do té skládanky k porozumění regionu, který určoval a dodnes určuje chod světa. Noa Tishby – televizní celebrita, skvělá vypravěčka a vnučka československých uprchlíků a zakladatelů úplně prvního kibucu Degania na břehu Galilejského jezera, si uvědomila, že i když je Izrael ožehavým tématem pro tolik lidí na celém světě a tolik lidí na něj má silný názor, málokdo zná alespoň základní fakta. Jako když se mluví o sionismu (nebo dnes spíš o antisionismu), ale ani vzdělaní lidé si nejsou jisti, co to slovo vlastně znamená nebo kdy a proč vzniklo. Je nekompromisní nejen k hamásníkům a ostatním teroristům či k hnutí BDS na amerických univerzitách, ale i k samotné izraelské vládě, k židovským osadníkům a samozřejmě k charedim, jak si každý z nich zaslouží.

--

„Tak proč Jeruzalém padl? Bylo to nevyhnutelné, nebo s tomu dalo vyhnout? Chazal, židovští mudrci z Mišny a Talmudu, kteří po pádu Jeruzaléma založili talmudickou tradici, tvrdili, že Jeruzalém padl kvůli ,sinat chinam: bezdůvodné nenávisti uvnitř židovského národa. V hebrejštině je slovo pro horlivce kanajm: ,žárlivci nebo ,fanatici. Všichni bychom měli být znepokojeni, když se duchovní praxe jakéhokoli náboženství stane fanatickou a přehnaně horlivou.

Vykopávky ve Starém městě Jeruzaléma odhalily obrovské bílé kameny, které stále leží tak, jak spadly v den, kdy Titus před dvěma tisíci lety zbořil chrám. Mrazí z toho. Téměř slyšíte výkřiky a cítíte tu bolest. Ale tu bolest bychom měli cítit jen proto, abychom naslouchali minulosti a poučili se z ní. Dnešní Jeruzalém je kvetoucí město, kde vedle sebe v míru a spolupráci žijí věřící i nevěřící, sekulární i ortodoxní, Židé i Arabové. Ale i jedna politická nebo náboženská vražda je příliš mnoho. Celý svět v těchto dnech zažívá tu či onu formu fanatismu a my nesmíme dopustit, aby fanatismus, ať už z jakéhokoli náboženství, národa nebo politické skupiny, ještě někdy zamořil jakoukoli zemi. Máme zde velmi dobře zdokumentovanou minulost, ze které se můžeme poučit.“

2 16.12.2023

„Každý muž, který zradil vlast, je nepřítelem národa a musí být potrestán smrtí nebo odsouzen k pobytu v lágru. Pokud ten muž žil se ženou, tak je i ona nepřítelem národa a musí být poslána do lágru. Tato žena se od té chvíle nazývá rodinným příslušníkem zrádce národa. Kdyby spolu měli děti, každé z nich se stane nepřítelem národa a musí být potrestáno a odsouzeno spolu s matkou a následně podrobeno resocializaci v dětském domově pro nepřátele národa. Může se stát, že nepřítel národa porodí nepřítele národa až v lágru. V tom případě musí být takové dítě matce odebráno a předáno do výše uvedeného dětského domova. Každý den nezletilého nepřítele národa musí začínat společným veselým zvoláním: ,Děkujeme, soudruhu Staline, za naše šťastné dětství!“

--

Jak se na autory polská literární reportáže sluší, opět naprosto výjimečně napsané, bez patosu, bez dramatičnosti. A přitom co může být dramatičtějšího než válka očima dětí, které dospěly bez varování. S těmi dětskými dušemi, žijícími ještě dnes v různých koutech světa, si autorka povídala, pozorovala, jak po tak dlouhé době funguje lidská paměť a že všechny válečné děti mají něco společného. Jakýsi stesk, mezeru v životě. Malý Artur Pawłowski nevěděl, jestli má sourozence a rodiče, Georgij Karietnikov nerozuměl ani slovu matka a malá Dina Michajlovna si myslela, že všechny děti na světě bydlí v sirotčincích a jejich mámy v lágrech, že život v Sovětském svazu je prostě normální.

Nevynechala vlastní babičku Władziu, která prošla německým pracovním táborem, mluvila se synem samotného Hanse Franka – Niklasem (pozoruhodný člověk, doporučuju Vám podívat se na jeho úsilí), s dětmi z varšavského ghetta i s dětskými bojovníky Varšavského povstání, o kterých toho v Čechách víme pořád žalostně málo, a přitom jsou ty děti mimořádnými hrdiny evropských dějin. Ještě méně známé jsou příběhy internovaných amerických Japonců nebo malých Basků vyhnaných do SSSR.

Pro nás vyšlo opět díky Absyntu, jen je velká škoda, že do českého vydání se z originálu nedostaly ty spousty fotek, na kterých jsou vidět všechny děti tehdy a teď, jako už velmi staří a usmívající se lidé. V roce 1946 taky polské ministerstvo školství požádalo děti z celé země, aby nakreslily, co si z války nejvíc zapamatovaly. Místo sluníček a princezen malovaly výbuchy, prchající lidi, letadla bombardující města a používaly hodně červené a černé pastelky. Tyhle dětské práce od sebe v polské edici oddělují jednotlivé příběhy a děti.

--

„Světlo měsíce prosvítalo větvemi stromů a tvořilo divné vzory na špinavých zdech v ložnici sirotčince. Ostatní kluci už spali. Ale Olek nemohl usnout. Bál se, aby se ve spánku nepomočil jako posledně. Zase ho spolubydlící z pokoje zmlátí a vyhodí mu matraci oknem?

Přemýšlel, co ho v budoucnu čeká. Byl si téměř jistý, že jeho rodiče jsou po smrti. Kdyby tomu tak nebylo, dávno už by ho odtud odvedli. Už uplynuly tři měsíce od konce války, ale oni nepřicházejí. (...) Strašně se mu po nich stýskalo.

Najednou uslyšel, že jde někdo po chodbě. Kdo to mohl být? Už je dávno po desáté večer a nikdo v tu hodinu nesměl odejít z ložnice. Dveře se pootevřely, stála v nich ředitelka domova. V měsíčním světle vypadala jako anděl. Přistoupila k posteli, na které ležel Olek, a zašeptala: ,Mám zprávu od tvé mámy“

2 15.12.2023

Dovolím si tvrdiť, že Ján Kuciak nepísal svoje reportáže s úmyslom zostaviť z nich raz knihu. Len tak si viem vysvetliť, prečo pre mňa táto kniha akosi nefunguje, bohužiaľ. Čítala sa ťažko, hoci som na texty presne tohto druhu profesionálne zvyknutý a hoci sa k tomu v tomto prípade pridalo aj veľa zhovievavosti a trpezlivosti z ohľadu na autora. Výnimočný obsah článkov ťahá ku dnu ťažko čitateľná forma, snáď s výnimkou textov, na ktorých Ján Kuciak spolupracoval s kolegami (napr. s Veronikou Šmiralovou na kauze Biele kone alebo s Janou Čunderlíkovou na reportáži Obchod s liekmi). Na docenenie článkov je tiež často potrebné poznať mnohé skutočnosti mimo knihy, v čom editorky čitateľovi veľmi nepomáhajú - príkladom je dosť nezrozumiteľne opísaný prípad Čistý deň. Grafická úprava tiež nie je práve vydarená a snáď by som len poprosil, aby v prípade, že sa niekedy bude pripravovať dotlač, boli fotografie doplnené popiskami, nech sa človek dozvie, kto na nich je.

Veľmi som chcel dať lepšie hodnotenie, tak snáď len dodám, že prológ Jankovho otca a epilóg jeho bývalého šéfredaktora Petra Bárdyho ma naozaj chytili za srdce. A že na to, kto zo Slovenska urobil unesený štát, nesmieme zabúdať. Česť pamiatke Janka a Martiny a česť jeho obdivuhodnej odvahe a neoceniteľnej práci.

2 06.05.2023

„Kundera uhodil hřebíček na hlavičku, když po letech vzpomínal na své setkání s významným ruským fyzikem Pjotrem Leonidovičem Kapicou a jeho ženou pouhých pár měsíců po sovětské invazi do Československa. Seznámili se v pařížském bytě Louise Aragona, který i přes svou stalinistickou minulost odsoudil Sověty za ,bratrskou pomoc‘ poskytnutou v srpnu 1968 Čechům a Slovákům. Kundera vzpomíná v poznámce autora porevolučního vydání Žertu, jak Kapica se svou ženou prosili Aragona, aby nepřerušoval své styky s Moskvou, protože jen tak bude moci dál pomáhat lidem, jako jsou oni. ,Nesmíte zaměňovat ruský lid s ruskou vládou!‘ prosila paní Kapicová.

,Ruský lid je ještě mnohem horší než jeho vláda!‘ prohlásil rozzuřený Aragon. ,Ach, jak jsem s ním souhlasil,‘ vzpomíná dál Kundera s typickou exaltací.

Na sklonku komunistické éry nevystihlo pocity obyvatel polských, českých nebo maďarských měst nic lépe než památná Kunderova věta: ,Tváří v tvář věčnosti ruské noci prožíval jsem v Praze násilný zánik západní kultury.‘“

--

Aleksander Kaczorowski je znamenitý polský bohemista, překladatel české literatury (mimo jiné próz Hrabala, Bondyho a Škvoreckého), novinář a spisovatel. Dlouhodobě se věnuje poválečné české literatuře a zatím poslední z řady jeho úspěšných českých biografií, ta o Otu Pavlovi (česky 2020), byla nominována na významnou polskou literární cenu Nike.

Tohle je jeho „Pražský slabikář“, který letos po 20 letech konečně vyšel i v češtině díky překladu Martina Veselky. Zkušený čechofil Mariusz Szczygieł o něm řekl: „To nebyl můj slabikář, byla to moje univerzita“, a opravdu Kaczorowski je skvělý průvodce naší zemí. Ten soubor esejí o životě a díle (někdy teda spíš o životě a jindy spíš o díle) vypráví nejen o Praze a spisovatelích, jejichž hlas byl díky zvláštnostem našeho historického vývoje ve společnosti vždy slyšet, ale i o dějinách změn ve 20. století, o totalitních systémech a o člověku tváří v tvář velké politice. A je to taky osobní příběh člověka okouzleného českým světem, který kdysi „onemocněl Prahou“, jak říká. Povinná četba pro všechny milovníky střední Evropy a české literatury.

--

„V léčebně, kde Ota Pavel nakonec po devíti letech trápení zemřel, pochopil, že nejdůležitější a nejlepší okamžiky jeho života byly ty, které prožil u řeky, přestože se stal proslulým sportovním žurnalistou, seznámil se s nejslavnějšími českými fotbalisty, cyklisty či běžci a cestoval do zahraničí. Nejšťastnější byl ve chvílích, kdy jej otec bral na ryby a vyprávěl mu, jak v Africe lovil lvy. I když je ve skutečnosti viděl jenom v zoo.

„Může se stát,“ říkal Piotrek, „že koncentrační tábory se opět otevřou, třeba i zítra a třeba jen kousek od nás. A opět do nich odvezou nevinné lidi, kteří chtěli jenom žít a největší radostí jejich životů bylo chytání ryb, hraní karet nebo nedělní fotbalový zápas.“

O pár týdnů nato začala válka v Bosně. V létě jsme v televizi sledovali záběry ze srbských koncentračních táborů.“

2 17.02.2023

„,Nevolejme ani my dnes po češství, po slovanství, po vlastenectví, ale po pravdě, a pravdě vydávejme svědectví.‘ ,Musíme milovat pravdu, musíme statečně býti celými lidmi, zkrátka - musíme nalézti svou duši a věřiti v tu duši, a bude postaráno o všecko.‘ ,Potřebujeme idejí, živých a velikých idejí, a nebudeme malí. Musíme míti ideje světové, ideje netoliko pro sebe, ale pro všecky. Kdo se chce zachovati a udržeti, musí myslit, cítit a pracovat pro všecky, nejen pro sebe.‘ Masaryk znovu a znovu dokládá na naší historii, že jsme byli silní, těšili se obecné vážnosti a svými výkony se zasluhovali o vlastní dobrý rozvoj vždy tehdy, kdy nám běželo o určité obecné hodnoty, o hodnoty vpravdě lidské, o hodnoty, které oslovovaly i ostatní, neboť se týkaly všech. A že jsme prohrávali naopak tehdy, kdy jsme z těchto hodnot slevovali, pokoušeli se mysleti jen sami na sebe, propadali komplexu vlastní malosti a kdy jsme byli tak říkajíc sami sobě jediným programem. ,Byli jsme pochováni, když jsme přestali žiti tímto životem velikým,‘ píše Masaryk."

--

Někdy zapomínáme, jaké štěstí a zázrak to byl, mít ho tady. K jeho odkazu se ale nikdy nepřestaneme odvolávat a budeme se u toho vždycky víc nebo míň plést. Vždyť Masaryk si sám stěžoval, že nejčastěji musel čelit lidem, kteří ani nevěděli, co říká. A tak ho v cizině považovali za nacionalistického vůdce, zatímco tady byl kosmopolitním nepřítelem nacionalistů. Pro některé byl levičákem, pro druhé pravičákem, jedni ho měli za odpůrce náboženství a jiní za příliš nábožensky smýšlejícího, někomu se nelíbil jeho konzervatismus, jinému jeho pokrokářství.

Proto knih o TGM není nikdy dost a tahle mezi nimi naprosto vyniká. Alain Soubigou, profesor pařížské Sorbonny, který tam na katedře založené Arnoštem Denisem přednáší české dějiny a dějiny střední Evropy, podklady k této knize shromažďoval deset let, z nichž pět strávil v českých archivech, a pracoval na ní s ohromnou péčí. Prokázal neuvěřitelné znalosti nejen českých a středoevropských reálií a nejen osobnosti a filosofie samotného TGM, ale i díla Havlíčka, Palackého nebo Chelčického, kteří byli pro Masaryka tak formující. Na to, s jakou erudicí je psaná, čte se lehko. Je to moc poučná kniha nejen o TGM, ale i nás samotných. A jestliže je vyprávěna z pohledu Němců, Francouzů a dalších, tím líp, tím nezávislejší pohled a tím míň zbožňujícího patosu, kterého máme pro TGM sami dostatek, já v první řadě.

S předmluvou Václava Havla ji do češtiny přeložila Helena Beguivinová a vydalo ji skvělé litomyšlské nakladatelství Paseka.

--

„Je vždy snazší být inteligentní s inteligentními lidmi. Je vždy snazší být tolerantní s tolerantními lidmi. A stejně tak je snazší být pluralistou s lidmi vyznávajícími pluralismus, s vlastními přáteli nebo s lidmi, kteří přinejmenším uznávají ideály demokracie. Mnohem složitější to je s občany nebo skupinami, kteří demokracii vůbec neuznávají. Problémem pluralismu je nepluralismus. Pravý pluralismus naráží na pokusy protivníků demokracie získat nadvládu. Jakožto prezident Masaryk tvrdě zápasil s problémem soužití s extremistickými odpůrci pluralismu.“

2 17.02.2023