Eslem komentáře u knih

Autorka si přepsala příhody dvojice Geralt-Marigold podle svého a povedlo se jí to proklatě dobře. Pěkný příklad toho, jak si vytunit vlastní svět povídkami ve sbornících (ty mi ještě přišly jen jako dobrý průměr) a pak ho dovést téměř k dokonalosti knižní prvotinou. Postavit děj na trnitém přátelství dvou mužů je něco, co MM opravdu umí...

4 30.01.2020

Autorka má docela příjemný způsob vyjadřování, navzdory tomu se ale kniha nečetla vůbec hladce a v necelé polovině jsem jí dala sbohem. Jednak mě opakovaně mlátil výraz papá, který z úst dcery kováře vyzníval naprosto nepatřičně, ale ještě častěji jsem lapala po dechu při každém logickém kopanci; některé měly sílu prorazit i vypnutým mozkem. I na YA poměry byla nesmyslnost konání postav a fungování světa extrém. Když přičtu klasicky ufňukanou a současně hrozně statečnou hrdinku s nezajímavou osobností, vyjde mi jen další kniha, která si nezaslouží svou obálku.

3 30.01.2020

Docela příjemné počtení, které bohužel kazí autorská neobratnost a naivita. Převážně ploché a zaměnitelné postavy, nevýrazný panteon a s ním spojený Kresimírův slib, který nedělá příliš velký dojem, superschopnosti používané/potlačované tak, jak se to autorovi zrovna hodí. A navrch vyšetřovatel, který mocné podezřelé vyslýchá stylem: "Zradil jste polního maršála?" Prachmistři jsou (nepřekvapivě) zdaleka nejsympatičtějším prvkem, ale při srovnání s Paliči mostů nebo Černou legií je na jejich straně opravdu jen ta špetka prachu.
Vzato kolem a kolem, jedná se o velice slabý odvárek z Malazu. Tím pádem knihu asi můžu doporučit všem, kterým se Eriksonův svět zdá příliš zmatený, komplikovaný nebo obsáhlý, a přesto je jeho chuť láká...

4 31.10.2019

V rámci YA žánru se rozhodně jedná o knihu, která si zaslouží pozornost. Jako by se Joe Abercrombie rozhodl udělit lekci Sarah Maas a ukázat jí, jak má vypadat působivý příběh o náctileté vražedkyni, přičemž po kulisách zlehka sáhl do Miévillova Nového Krobuzonu. J. Kristoff úspěšně obrací na hlavu většinu oblíbených klišé - na rozdíl od fiflen typu Celaena je Mia houževnatá jako strupovitý pes a do nosu jí neprší, protože ho má zlomený (i když v tomto ohledu autor nakonec vyměkl). Pokud jste četli Jiskru v popelu, i tady najdete inspiraci starověkým Římem, ale v mnohem kvalitnějším provedení. Výtky mám především k dlouhým poznámkám pod čarou, mnohdy jen ukecaným a zbytečným až otravným, jako by je psal někdo jiný než hlavní text.
PS: Varování pro mainstreamové konzumenty - je to syrové, místy vulgární a sladkobolnou romantiku tu opravdu nenajdete.

6 02.09.2019

Už Ydris mě stihl přesvědčit, že epika v podání začínajících českých autorů bývá spíš nabitá tragikou, a když si odpustím komentář k siláckému prohlášení o české Hře o trůny, Ollo mi nejvíc ze všeho připomnělo Tolkienovy Nedokončené příběhy: jako kdyby někdo bez znalosti souvislostí sepsal autorčiny poznámky. Ve zkratce, HKK vůbec neumí budovat vztahy ani napětí, přičemž dobrý dojem z popisů kazila většina dialogů, zejména v podání těch, které vydávala za padouchy. Nemůžu ale říct, že by mě její jazyk vysloveně iritoval, tedy až na tu bezohlednou fantazii co se týče jmen. Například elfský milovník cáno Raina byl pro mě pohromou po všech stránkách. Celkově jsem knihou proplula naprosto bez emocí; ani ta romantická sebevražda mě nějak nedojala...

2 28.06.2019

Rozhodně nejde o kdovíjak akční veledílo, ale jednoduchý a velice čtivý příběh se sympatickými postavami a kladnými vzory, který se příjemně vymyká většinové YA tvorbě přecpané všemocnými a arogantními fracky. Být kniha o chlup realističtější, Halt by na Willovo závěrečné řešení přišel už dávno a sám, ale chápu, že autor musel Willovi dopřát jeho velkou chvíli. Pan Flanagan je velký sympaťák a čtenářská obliba této série je opravdu potěšující :-)

5 17.05.2019

Moje první setkání s autorkou a velice příjemné překvapení, které mi dalo vzpomenout na Padesát odstínů tymiánu nebo Les mytág. Přesně takhle si představuju YA knihu vydanou nakladatelstvím, které si zakládá na kvalitě.

3 08.04.2019

Čtivá a stylisticky velmi solidně zvládnutá prvotina, která je po obsahové stránce bohužel jen militarizovanou hromádkou postapo YA klišé. První třetinu knihy bezezbytku vyplňuje čistokrevná rape culture romantika - hrdinka je střídavě ošetřovaná, uklidňovaná, psychicky i fyzicky týraná, aby si čtenář mohl vychutnat nekonečnou sinusovku jejího zoufalství/naděje. Samozřejmě je krásná, a jakmile si všimne Parkerových modrých očí, následky na sebe nenechají dlouho čekat. V návalu autorského zoufalství se je Z. Strachotová dokonce nebála popohnat ad absurdum, aby se jich vzápětí patřičně drasticky zbavila.

Na ústřední duo jsem moc sympatií nevyplýtvala - většina Seřiných výlevů odkazuje na klasickou ublíženou puberťačku, nikoli na dospělou ženu čelící strachu o život. Parker ztělesňuje další oblíbené klišé - elitního a rozervaného zabijáka/oddaného fanatika nakročeného k prozření. Svět Citadelanů a Povstalců je poměrně přímočarý a pro mě osobně bez výraznější atmosféry. Autorka si sice dává záležet na popisu bojových akcí, ale na spoustu dalších věcí hřeší - Sera i Parker například v jeskyni vysloveně mrznou, ale přece se zas a znova noří do ledové vody, no a Citadelané, kteří mají podle všeho k dispozici zázračné léky málem i na smrt (aby následky těžkých zranění náhodou nezpomalily děj), se rebelů nevysvětlitelně štítí a s výjimkou elitních vojáků mají panický strach z jakékoli zvěře...

6 31.03.2019

Románový debut K. Sněgoňové mi k srdci příliš nepřirostl - zejména však proto, že mě mistrovským způsobem přiměla prožívat se Stolbenkem tu jeho zatracenou a čím dál horší migrénu. Naprosto suverénně napsané dílo s velice odvážně pojatým hlavním protagonistou, které se (na rozdíl od mnoha jiných českých fantasy počinů včetně uctívaného Naslouchače) nesnaží dosáhnout na žádné úlevy přesahem do YA žánru a bez potíží obstojí proti náročnému čtenáři.

4 28.03.2019

Čtivý příběh odvyprávěný silnou a nevšední hrdinkou, se kterou se autorka opravdu vůbec nemazlí. Líbila se mi především zajímavě zpracovaná koňská magie, naopak od tvrze fanatiků jsem čekala trošku víc. Jako debut určitě velmi slibné a mohlo být ještě lepší, kdyby mi kniha nepřišla trochu odbytá - snad příliš rychle a uspěchaně napsaná.

2 19.01.2019

Závěr sice přinesl rozpačitý příslib, ale celkově je Stín věcí ztracených jen nemastnou, neslanou poklonou Jordanovu Kolu času. Před lety bych určitě hodnotila líp, ale teď už na podobně vleklou a suchopárnou epiku nemám trpělivost ani chuť. Jordanovy náctileté postavy jsou sice veskrze otravné, ale vystupují mnohem živěji, a rovněž zajímavých motivů u něj najdeme podstatně víc (uznávám, že roztahaných po nehorázném počtu stran). Islington jako kdyby si mnohdy ani neuvědomoval, že píše pro čtenáře a ne pro své vlastní postavy, které neplodně truchlí nebo se trápí nejistotou nad tím, co čtenář už dávno ví. Zvraty (nebo jejich náznaky) nepůsobí tím správným intrikánským dojmem, ale spíš překombinovaně nebo naivně.

15.01.2019

Pokud se při výběru knih odrážíte od číselného hodnocení na Databázi knih, tak zejména u neznámých autorů a samonákladu doporučuju trochu si statistiku přepočítat a vynechat z ní profily s jediným hodnocením (případně plus pár dalšími knihami hodnocenými ve stejný den, aby to nebylo tak okaté). Když si tu práci dáte, 15 z 21 pětihvězdičkových hodnocení vám okamžitě vypadne a z aktuálních 75% máte rázem 60% (ne že by to i pak úplně vypovídalo o kvalitě, která se pro náročného čtenáře v reálu bude spolehlivě motat poblíž odpadu). Podobně u dalšího autorova počinu, Volby, takhle odpadne 22 z 31 ***** hodnocení a taky se ocitneme na 60%. Už jen náklad - především u Volby (8 300 kusů!!!) - značí, že autor v otázce svého "díla" naprosto postrádá soudnost a pravděpodobně se vám bude knihu snažit vnutit jakýmkoli způsobem (viz abnormální odezva tady na DK).

Završení velmi nepříjemného překvapení. Zatímco v Písni krve autor dokázal citlivě a poutavě odvyprávět příběh, jehož jádrem byl v podstatě výcvik mladých náboženských fanatiků, další dva díly se přetavily ve velmi neumělý pokus napodobit Eriksonovu malazskou řežbu. Všechny postavy se jako lusknutím prstů stávají nesympatickými, píseň krve Vélinovi zničehonic umožňuje odhalovat lež, z neschopných slečinek se rychlovýcvikem rekrutují wonder women, bojoví psi a kočky jsou postrachem, jen když se to autorovi zrovna hodí... K tomu chabá mystika korunovaná směšným příběhem o bastardovi čarodějnice. Opravdu mě nenapadá žádná jiná série, která by to po prvním dílu takto vzala ze srázu.

6 20.12.2018

I na poměry dívčí YA hodně slabé - autorka dokonce vůbec nezvládla ani standardní milostný trojúhelník. Už jenom existence čtyř monosezónních království nebyl úplně dobrý nápad - možná mi uniklo nějaké vachrlaté vysvětlení (tři čtvrtě knihy jsem totiž spíš prolistovala), ale předtím, než zmrzly a staly se oblíbenou delikatesou, ty bobule v Zimním království dozrály jak? Se Skleněným trůnem bych vůbec nesrovnávala - má sice příšernou hrdinku, ale dějově je to úplně jiná liga.

3 24.11.2018

Tak mi to nedá a musím přidat edit svého komentáře...

Dračí město se zatím vrbí jako pěkná ukázka přehypované knihy, kterou ale čtenáři moc neskousli. Humbuk na Humbooku asi pomůže prodejnosti, ale bude to spíš prodejnost druhu: přečtu si to, ať vidím, jestli je to opravdu tak strašné (viz 50 odstínů ..., které by ovšem slovy šéfredaktora Host vydávat nechtěl :-) ). Nebylo by fér srovnávat s Naslouchačem, který má jedinečnou atmosféru a rozhodně je na hony vzdálený běžnému autorskému debutu, ale něco jsem o(d) Hostu načetla a DM jim opravdu do edičního plánu moc nezapadá, přestože si krásně vyhráli s obálkou. Takže docela věřím tomu, že proběhlo nějaké přimlouvání ze strany jiných autorů, které má P. Machová štěstí mít za kamarády. Otázkou je, kdo by toho na jejím místě nevyužil...

Na to, kolik DM spolklo času a jací zkušení beta čtenáři se mu věnovali, je výsledek opravdu dost slabý a přiznám se, že nemám ponětí, kdo má vlastně být cílovou skupinou. Náročný čtenář určitě ne, jakkoli si anotace bere za rukojmí astronomické měřítko - už jen ta existence dvou světů tady vůbec nefunguje. Ani romantická linka se nevyvíjí, jak je u YA zvykem (tj. dívka celou knihu ukřivděně profňuká nad tím, jestli ji miluje/nemiluje, a který z těch min. dvou je ten pravý), což mě osobně netrápí, ale když si hrdinku pojmenujete Jana Jahodová, asi by se podle toho měla chovat, nebo přijdete o spoustu čtenářek/konzumentek Drakie. Největší podraz na čtenáře je ale fakt, že ještěři jsou vlastně upíři a Dračí město až na pár mytologických náznaků vůbec není o dracích (a jestli někde ve třetím díle budou, se mnoho z nich už asi nedozví). No a protože co Čech, to pisálek, není divu, že se spousta čtenářů chytá za hlavu, že se zrovna toto vydalo a ještě zrovna u Hostu.

Každopádně pozitivní je, že Host má ve vydávání české fantastiky pěkně našlápnuto (Čepel entropie, Poloviční král), takže jen tak dál!

4 13.11.2018

Už dlouho jsem se nesetkala s tak přepálenou anotací. Po jazykové stránce je kniha napsaná/přeložená velmi zdařile (ovšem Kvothe, Kote a všechny jeho další varianty zní v češtině prostě hloupě), dějově by se však dala shrnout jako 200 stran úvodní kočovné nudy plus dalších zhruba 300 stran umělecky popsaného vzdychání nad nesympatickou dívkou, kterou se autor snaží obestřít hávem tajuplna. Snad to měla být parodie na dívčí YA trend, pro změnu s toužebně ukňouraným nesmělým mládencem, který se nikdy na nic nezmůže a zřejmě proto přitahuje každou vnadnou mladou ženu z okolí.
Občas dějem prosvitnou zajímavější okamžiky, převážně ze studia na univerzitě, ale na více než 600 stránkové stopáži je jich zoufale málo. Je mi jasné, že má autor všechno hezky promyšlené, od jmen věcí až po druhy ticha, a snaží se nás přesvědčit, že vata je cukrová a ať si ji vychutnáme, ale mě touto snahou na úkor děje prostě předávkoval.

10 06.11.2018

Knihu bych spíš řadila do YA žánru - navzdory deklarovanému autorskému záměru jde o průměrně napsaný, naivní pokus o high fantasy, který se dojem nápaditosti snaží vyvolat přeplácaností a náročnějšího čtenáře spíš nechtěně rozesměje než posadí na zadek. Reklamu a sebevychvalování bych autorům asi až tak nevyčítala - v dnešní době, kdy recenzenti selhávají na plné čáře a zahlcují internet nic nenapovídajícími a vesměs pochvalnými bláboly, by od domácího autora, který navíc nemá v zádech nakladatele, nejspíš byla sebevražda přiznat, že jeho dílo není revoluce a naprostá bomba. I když tím, že pro dostupnou ukázku vybrali prolog 1, si vzápětí sami podrazili nohy - tahle pasáž patří k těm nejhorším a opravdu nevyznívá tajuplně a s příslibem, jak byla asi myšlena.

Shodnu se s většinou předchozích střízlivých komentářů - svět je viditelně vymyšlený s nadšením (ovšem rozhodně bližší Paolinimu než Martinovi), ale literárně se autoři zkrátka přecenili. Sloh je kostrbatý a dost úsměvně z něho vyskakují části, kdy se jeden z nich vyžívá ve snaze o poetičnost. Obohacování češtiny taky nebyl úplně dobrý nápad a místy pokusy o originalitu sklouzávají až do pitoma - nedlouhé vlasy, ne nepohledný, správcovo titulování Wraela obludníkem a tak dál. Troušení vulgarismů a použití hovorové řeči většinou působí nahodile a jako pěst na oko a naprosto se míjí účinkem. Nebylo ani potřeba otrocky následovat příručku, která tvrdí, že by se měl autor opakování slov/jmen za každou cenu vyvarovat. Obecně bych výrazně ubrala na snaze o umělecký dojem (abstraktní umění mi nevadí, ale cpát ho do klasické fantasy asi nemá moc význam - radši tu mapu, prosím) a zapracovala na poctivém psaní. Zkušeného redaktora by to opravdu chtělo, protože takhle jen autorská slepota úřadovala ve dvou.

Osobně high fantasy považuju za nejobtížnější ze všech podob fantastiky a nechci podceňovat mladé nadšence, ale myslím si, že schopnost ji psát zraje ruku v ruce s věkem a i pak zůstává vzácností. Většina pokusů o epiku totiž vyznívá naivně, pateticky nebo jednoduše směšně.

12 13.10.2018

Autorka ve mně vyvolala dojem silné inspirace Zelaznym a Neomillnerovou, ale její karetní hra mě po slibném začátku velmi rychle znudila, hrdinové přestávali zajímat a po přetrpění 400 strany jsem s knihou skončila. Jediné, co mi tak nejspíš uvízne v paměti, bude dost příšerná volba jmen (Delcante, Hajmón, Jasna, Zvin).

1 06.10.2018

Tak bohužel, s tím, jak se M. Burdová snaží psát dospěleji, její díla postupně ztrácí kouzlo, nemluvě o tom, že stále stejné nápady se donekonečna louhovat prostě nedají (posun od Fragmentu ke Klice byl varovnou předzvěstí). Dcera hvězd je naivní dark fantasy, u níž je od začátku patrné, že bude trpět nepromyšlenou přeplácaností. Na rozdíl od předchozí podobné tvorby však postrádá čtivost, která by čtenáře knihou protáhla až ke konci (vzdala jsem zhruba na straně 50). Za mě labutí píseň MB a opravdu mě to mrzí - doufala jsem, že se po Snížkovi zvládne vydat trochu jinou cestou. * za úvodní hon na lidi.

3 25.09.2018

Určitě jedna z nejzdařilejších soutěžních antologií, které jsem četla. Vítězná povídka mi sice hodně připomněla Hovězí spravedlnost, která bodovala v Žoldnéřích fantasie, větší rozsah znaků jí však pomohl nepůsobit překotně a lépe zúročit potenciál. Osobně bych vyzdvihla především povídku Gálí, v dnešní době přehnané politické korektnosti myslím docela směle a současně nepředpojatě napsanou. Plusem sborníku je i překlad slovenských povídek, což mi přijde jako ideální kompromis mezi slovenskou účastí a optikou (převážně) českého čtenáře.

22.09.2018