Faila komentáře u knih
Na knihu jsem narazila úplnou náhodou, ale je to jedna z nejlepších náhod, která mě v poslední době potkala. Bez přehánění můžu říct, že jsem se bála od začátku do konce. A ke konci už jsem měla problém s dočítáním, jak nepříjemně mi u knihy bylo. Ještě nikdy jsem se nesetkala s pro mě tak dokonalým popisem toho, co se děje v naší mysli, když začínáme šílet. Jaké to je, když nic nedává smysl. Trochu jsem se bála, že se u Trhliny sama zblázním. Úžasně nepříjemný zážitek!
Fakt, že události popisované v knize opravdu někdo prožil (nebo si to aspoň myslí, což pro mě není velký rozdíl), jsem si přečetla až po dočtení a asi jsem dost vděčná. Číst knihu s tímto v hlavě, je mi blbě ještě víc.
Poezii všeobecně nemám zrovna v lásce, nikdy jsem jí příliš nerozuměla. Možná právě proto mě Morgenstern oslovil, u jeho básní jsem dopředu počítala s tím, že je nepochopím. A jakmile odpadl tento "tlak", četbu jsem si náramně užila. Užívala jsem si tok slov či písmen (nebo jiných znaků), plynulost rytmu a někdy jsem si v textu i nějaký ten svůj smysl našla.
Ke knize jsem přistupovala velmi skepticky, zvláště po ne příliš pozitivní zkušenosti s filmem. Ale některé pasáže mě nakonec velmi oslovily a celkově jsem ráda, že jsem se do Jíst, meditovat, milovat pustila. Příběh hlavní hrdinky, která se vyrovnává s bolavou minulostí a hledá samu sebe je podáván velmi lidsky, nikoliv příliš pateticky nebo přehnaně. Zajímavé byly rovněž pasáže popisující exotické země a životní styl velmi odlišný od toho našeho. Autorčin styl psaní je velmi čtivý, ačkoliv místy mi přišel až moc líbivý. S některými myšlenkami jsem velmi souhlasila, s jinými vůbec a jiné mě zase donutily se opravdu zamyslet. Oceňuji, že je kniha určena mnoha lidem s rozdílným vkusem. Každý by si v ní mohl najít něco svého.
Tahle kniha mi nesedla. Někdy jsem měla pocit, že autor ztrácí nit, přechází od tématu k tématu a bez ladu a skladu a nějakého vnitřního smyslu kupí jednu myšlenku za druhou. Navíc jsem s hodně jeho myšlenkami ani nesouhlasila, což obyčejně není na škodu, ale Klapka tady některé své názory publikoval tak vehementně až útočně, že mi to vadilo. Navíc se od základní premisy, která byla dle mě mimo, odvíjel celý tok myšlenek, které pro mě byly mimo ještě více. A jiné myšlenky na mě zase formou prezentace působily jako velká "moudra" a přitom o nic světoborného nešlo. A ani mi to nepřišlo dvakrát vtipné, pár vtipných přirovnání se tam sice objevilo a z jiných knih vím, že Klapka nepíše špatně, ale Jalové myšlenky lenivého člověka mi přišly opravdu jalové.
Čtení to pro mě nebylo nejpříjemnější. Z počátku kvůli popisovaným hrůzám a tomu, jak podrobně a realisticky je autorka líčila. Nakonec však především kvůli tragickému tónu, který se knihou táhne až do samotného konce, který už tak hrůzné události nepopisuje. Ale ta nechutná pachuť zůstává. Téma odsunu Němců (stejně jako okupace, případně celého komunistického režimu) je dodnes citlivé, ale podle mě má smysl se o něm bavit neustále a má cenu klást si nepříjemné otázky a snažit se najít na ně odpověď. Tahle kniha má podle mě smysl.
Brilantní jazyk (rovněž skvělá práce překladatele) vykreslující nádherné obrazy a popisující lidskou duši tak věrně a přesto tak poeticky. Příběh svou délkou potvrzující, že velká lidská dramata se mohou odehrát i během pár dní. Po dočtení ve mně tento příběh zanechává hořkosladkou pachuť, kdy se člověku chce brečet a zároveň se lehce usmívat. A tato kniha je pro mě navíc důkazem toho, že k něčemu musím teprve dozrát - když jsem ji četla poprvé v období puberty, přišlo mi, že "ujde" a spíš mě i štvala.
Když už bych nečekala, že mě Pratchett dokáže něčím vyloženě překvapit, tak se mu to povede. Soudné sestry mi připadají daleko vážnější a dramatičtější než předchozí díly Úžasné Zeměplochy. Mají v sobě víc tragiky než komiky, ačkoliv Pratchettův typický humor zde nechybí. Je však doplněn o pár poměrně hlubokých zamyšlení a Soudné sestry jsou celkově o kus vážnější než předchozí díly. A kupodivu to není vůbec na škodu. Dramatické zápletky, intriky a vražedné myšlenky vtělené do myslí velmi zajímavých a živých postav by podle mě mohlo Pratchettovi závidět mnoho novodobých autorů detektivek.
Kniha sama o sobě skvělá, Pratchettův humor mi sedí a jeho knihy jsou asi jediné, u kterých se směju i nahlas. Navíc mají perfektní příběhy s úžasnými postavami a dokonalými zápletkami. Knihu jsem poslouchala v audio verzi od Nakladatelství Talpress a toto provedení mě bohužel trochu zklamalo. Jan Kantůrek čte báječně, ale vadil mi hudební podkres. Hudba sama o sobě svým stylem k textu většinou seděla, ale nepřišlo mi, že je vždy použitá ve vhodných chvílích. Místy krásně dokreslovala atmosféru děje, jindy šla ale vyloženě proti němu (dramatická hudba u klidné pasáže nebo romantická u nudné pasáže). A někdy byla použita z ničeho nic, v půlce děje, aniž by v něm došlo k jakémukoliv zvratu, což bylo dost rušivé (čekala jsem změnu v ději, ale vůbec nic se nedělo) a ve finále to působilo, jakoby byla používána spíše nahodile a bez rozmyslu.
Druhý díl jsem si užila o něco více než první zejména proto, že Střet králů už se výrazněji liší od své seriálové podoby. Mám také pocit, že Martinův styl psaní se mírně vylepšil. Stejně jako první díl je i tento z mého pohledu dokonalý co se týče příběhu a postav, nenapadá mě, co vytknout.
Nemohla jsem neobdivovat Martinovu fantazii, vytvořil opravdu úžasný svět plný uvěřitelných a rozmanitých postav. Postav je zde opravdu mnoho a s orientací v nich mi pomáhala znalost seriálové verze, která je téměř totožná. Místy se opakují používané slovních obraty, ale to knize na atraktivitě nijak výrazně neubralo.
Knižní předloha je méně rozvinutá a obsáhlá než její seriálové zpracování, což může být pro někoho, kdo viděl nejdříve seriál - jako já - trochu zklamání. Ale jen mírné, protože i kniha samotná je velmi dramatická a tíživá. Na jednu stranu, vzhledem k obsahu, se Příběh služebnice nečte vůbec snadno, na stranu druhou, vzhledem ke své formě, se čte jedním dechem. A ta hořká pachuť zůstane ještě chvilku po dočtení.
Pro mě velmi zajímavé čtení, příběh jsem hltala až do úplného konce. A přitom na mě toto dílo působí více poeticky než příběhově. Dění v knize je neuvěřitelné, má obrovský dramatický náboj, a přesto mi přišlo, že je zakryté pod rouškou jakéhosi klidu a ticha, které na ostrově panují.
Obsah zajímavý, ale forma - neustálé skákání v příběhu a (téměř) absence jakýchkoliv dialogů - mě bohužel velmi nudila. Knížku jsem četla na doporučení a moc jsem se na ni těšila, ale pro mě jsou Vonnegutovy Galapágy bohužel velkým zklamáním. Líbily se mi ale některé citáty, myšlenky a místy mi kniha přišla i poměrně vtipná.
Tato kniha mě dostala svým příběhem - napínavým, plným nepředvídatelných překvapení a s velice zajímavými postavami. Místy mě otravoval její velice popisný styl a často mě štvala hlavní hrdinka, za mě velmi sebestředná žena s trochu přehnaným smyslem pro drama. Ale cítím, že nejsem úplně typická čtenářka podobných děl, a i proto hodnotím knihu jako nadprůměrnou.
Velmi dojemný a nádherný příběh jednoho muže a jedné země. Za historický kontext jsem této knize velmi vděčná, mnoho věcí jsem vůbec nevěděla. Ale poučného považuji Lovce draků především pro myšlenky zde obsažené.
Hlavní postava mi byla nesympatická tak, jako snad nikdy dříve žádná jiná. Ale nejen ona, protože nesmírně arogantních a ve své aroganci zaslepených a tudíž opravdově hloupých postav zde bylo více. A arogance a s ní spojená hloupost jsou pro mě u člověka ty nejtěžší vlastnosti, vyvolávají ve mně někdy až nepříčetný vztek a těžko k takovým lidem/postavám hledám sympatie. A chování postav ke svému okolí, zejména pak Ignácia ke své matce, to mě místy doopravdy bolelo.
Dalším důvodem, proč se mi tato kniha nakonec tak moc nelíbila, je prostě ten fakt, že mě nebavila. Jednotlivé postavy a příběhové linie mě moc nezajímaly a ve finále mě to vše ještě víc naštvalo tím, že nic nebylo řádně zakončené. A navíc místy byly ty příběhy dost na hlavu, což v jiných knihách chápu a oceňuji, ale zde mi to v kontrastu s jinými, naprosto běžnými situacemi prostě nesedlo.
Humor má tato kniha svébytný, ale zjevně to není můj šálek kávy, zasmála jsem se zde jen párkrát - ačkoliv opravdu od srdce. Jazyk knihy je ale skvělý, autorovy obraty přišly někdy i mně opravdu mistrné. Zasazení příběhu do "barvitého" prostředí New Orleans by mi osobně přišlo zajímavější, kdybych v knize cítila atmosféru daného místa, ale za mě se tato kniha mohla odehrávat kdekoliv.
Spolčení hlupců mi dalo opravdu zabrat a jen tak tak jsem ho dočetla. Osobně ho tedy nadprůměrně hodnotit nemohu, ale za to, že je dnes už kultovním dílem a má tak vynikající ocenění, mezi čtenáři i kritiky, jsem vděčná především kvůli autorovi, i když ten se této slávy bohužel nedožil.
... několikrát v komentářích padlo, že "do toho člověk musí dospět", a tak dám téhle knížce ještě někdy v budoucnosti určitě šanci. Protože to, jak ji někteří zdejší čtenáři zbožňují, chci prostě zažít taky!
Nejdříve bych ráda doporučila audioknihu od Mladé Fronty - hlas Kláry Issové je opravdu nádherný a její čtení dělá z poslechu úchvatný zážitek!
V průběhu poslechu jsem nemohla nepřemýšlet nad tím, čím je tato kniha tak výjimečná, že si zasloužila své místo mezi klasikami a je dokonce oceněna Pulitzerovou cenou. Pro mě osobně je tím důvodem nakonec hlavně forma, jakou je román psán. Harper Lee má neskutečně vytříbený cit pro jazyk a umí s ním brilantně pracovat. Ačkoliv byl příběh celou dobu vyprávěn z pohledu malé dívky, nepůsobilo vyprávění dětinsky ani přihlouple nebo zbytečně roztomile. Snad k tomu pomohlo občasné použití sofistikovanějších výrazů, které ale u dcery právníka nepřekvapily.
Další věc, která mne velmi zaujala, je stavba příběhu, neboť ta velká dramata se uskutečnila až téměř na konci knihy a přesto to všechno před tím bylo něčím víc než jen úvodem k velkému vyvrcholení. Celé je to pro mě dokonale smíchaný prozaicko-lyrický příběh, kdy se dělo nejen mnoho zajímavého, ale celé to bylo obestřené atmosférou tak perfektně popsanou, že jsem měla chvílemi pocit, že v knize žiji.
Svými myšlenkami je tato kniha také nepochybně výjimečná, autorka v ní velmi umně vyjadřovala své názory, které měly ve své době (snad) šanci dotknout se srdcí čtenářů. Já tuto knihu četla více než 55 let po jejím publikování a s jejími názory nejen souhlasím, ale s radostí sleduji, že už konečně žijeme v jiné době. Ne dokonalé, ale o tolik lepší. A tak doufám, že jednou budou čtenáři tuto knížku číst s velikým údivem nad tím, jak se kdysi jejich předci k sobě chovali, neschopni si to ve své době představit.