Faila
komentáře u knih
Dozvuky mých lásek
Graeme Simsion
Líbí se mi, že nejde o typickou love story. Tenhle příběh je opravdu ze života, ve kterém prostě nejde všechno podle plánů - a to je sakra dobře. Nejvíc se mi na téhle knížce ale líbilo to, jak často se hlavní hrdina mýlil, když si byl tak jistý, že ví, o co jde - že ví, co si jeho milá myslí, co chce nebo proč co dělá. To mi na knížce přišlo nejvíce lidské, protože jak často v reálném životě podléhají lidé svým domněnkám a iluzím? Jak často vidí či slyší ne to, co doopravdy je, ale to, co chtějí, aby bylo? A pak se to celé takhle krásně zamotá... A já jsem moc vděčná za ten konec, který narušuje jistou iluzi "pravé lásky", která může být víc než čímkoliv jiným jen nehorázným bludem. Nehorázným a děsivým, protože jsme kvůli němu schopni vše obětovat, abychom na konci cesty zjistili, že jsme to vše udělali naprosto zbytečně... Nebo ne.
Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel)
Jonas Jonasson
Jonassonův humor a jeho způsob stavění příběhu mám ráda a ačkoliv je podle mě obojí slabší oproti oběma předchozím knihám, stále jsem se velmi bavila.
Utrpení knížete Sternenhocha
Ladislav Klíma
Naprosto děsivé vyobrazení pekla, které mě strašilo ještě dlouho poté.
Slečna Julie
August Strindberg
Dílo, které autor údajně napsal za 14 dní. V tom případě klobouk dolů. Perfektní propracování psychologie postav. Velice kontrastní drama - svým způsobem o nic nejde, ale přitom jde o všechno.
Horáková, Gottwald
Karel Steigerwald
Dle scénických poznámek připomíná hra revue, je plná zpěvu a tance, což je vzhledem k tématu, o kterém vypráví, poměrně zajímavý přístup. Umocňuje to však grotesknost vyřčeného. Nejsou zde vynášeny žádné jednoznačné soudy. Osud Milady Horákové je odsunut do pozadí, je z něj spíše jakýsi princip.
Doma u Hitlerů
Arnošt Goldflam
Chybí mi zde větší míra ironizace. Jistě, Vůdce i ostatní postavy jsou zde vykresleny poměrně komicky, přesto ale velmi lidsky - a pochybuji, že chtěl autor poukázat na lidskost těchto lidí. Hra na mě nakonec působila, jako by jen těžila ze známosti postav, o nichž je.
Host: hra o třech dějstvích
Ludvík Aškenazy
Autor se zaměřuje na zvláštní detaily; rozhovory nejsou úplné, jejich protagonisté skáčou od jedné myšlenky k druhé, což působí lehce zmatečně, ale především velmi autenticky. Přesto zde nic není obvyklé, ani to, co si postavy říkají, ani to, jak se chovají. Celé to působí snově, nikoliv však vesele, ale velice ponuře, což ještě více umožňuje neustálý déšť a tma za oknem.
Zmoudření Dona Quijota
Viktor Dyk
Lyrické až snové pasáže, autor používá také některé filmové prvky (střih, zpomalení). Nejsou zde převyprávěny Quijotovy zážitky z cest, pozornost je zaměřena spíše na jeho povahu, citlivou duši a bohatou fantazii. Především pak na jeho proměnu a vliv, který na ni měli lidé v jeho okolí. Hra není kýčovitá ani přecitlivělá. Pouze Quijotem pronášené věty jsou patetičtějšího rázu, k jeho romantické povaze to ale patří, celek to nijak nenarušuje, spíše naopak. Hra má, především ke konci, pesimistický a truchlivý tón. Nejde zde ani tak o to, že byl Quijot ovlivněn rytířskými eposy a chtěl se stát jejich hrdinou, jde o příběh člověka, který chce NĚCO udělat, dokázat, nezáleží na tom, co.
Karla
Martin Františák
Hra o vztazích, době, stavech duše, neuspokojení, satisfakci. Poměrně jednoduchá dějová linie, základní příběh se dá z textu snadno vyčíst, je ale obohacen o mnoho zvláštních symbolů a nereálných prvků. Mnoho z nich se těžko interpretuje. Mísí se zde ryzí až surový realismus s nepochopitelným surrealismem, celek pak působí zajímavým, lehce poetickým dojmem s pachutí nehezké reality. Text má svou atmosféru, “hospodské” prostředí je dokonale navozeno a ačkoliv o postavách toho moc nevíme, něčím jsou nám povědomé a známé.
Vina
Jaroslav Hilbert
Skvělé vykreslení psychologie postav, všech jejich myšlenkových pochodů, změn nálad i rozhodnutí. Velmi propracovaný příběh, v němž všechno zapadá do sebe a dává smysl. Je snadno pochopitelné, vzhledem k vykresleným povahám, proč se která postava chová tak, jak se chová, je jasné, že jinak se chovat nemůže, není toho schopna. V textu je spoustu odchodů a příchodů, postavy jsou spolu často nechávány o samotě, důvody k odchodům jsou ale jasné a uvěřitelné, nepůsobí nemístně a nepřirozeně. Příběh jako takový je smutný, autor nenechává příliš prostoru pro naději a víru v dobrý konec.
Oblaka
Jaroslav Kvapil
Hra se zaměřuje spíše na vnitřní boje dvou hlavních hrdinů, které se navenek moc neprojevují, ale jsou hodně silné. Příběh je poměrně jednoduchý, motivace všech postav jsou buď přímo řečené, nebo velice zřejmé. V této hře je vlastně řečeno téměř vše, nic se nedozvídáme z chování či ze scénických poznámek, postavy pořád o všem mluví. Konec je velmi depresivní.
Aurélie
Marcel Pagnol
Tato hra se zpočátku tváří jako konverzační komedie, po útěku pekařky se ale promění její styl i tón. Na lidech z vesnice jsou krásně vyobrazeny veškeré “vadné” lidské vlastnosti, např. když spolu někteří nemluví, aniž by vůbec věděli proč, nebo dogmatický farář, zastánce těch “správných” hodnot a pokrytecký ochránce morálky ve vesnici.
Médeia
Eurípidés ze Salamíny
Díky svým nářkům a rovněž nářkům sboru, který ji doprovází, působí Médeia jako ubohá oběť. Čtenář s ní soucítí, a to i ve chvíli, kdy plánuje vraždu nevinných lidí. Čím dál více ale tato hysterická žena, která si nenechá nic vysvětlit, leze člověku víc a víc na nervy. Mnoho sporů by se dalo hned utišit, ale její vznětlivá povaha k tomu nedává žádný prostor. Je tedy v podstatě nemožné, aby příběh dopadl jinak, i kdyby se ostatní postavy snažily sebevíc. Psychologie této postavy je velmi slušně propracovaná a zhouba, která z ní nevyhnutelně pramení, je hodně sžíravá. Autorovi se také musí nechat, že na popisech některých detailů, např. smrti nevěsty, si dal velice hezky záležet.
Svědectví obhajoby (detektivní hra o třech dějstvích)
Agatha Christie
Soudní scény jsou až příliš detailní. Jistě zvyšují autentičnost, činí ale drama až moc zdlouhavé, nutí čtenáře některé pasáže přeskakovat (neustálé čtení přísah, pouček apod.). Psychologie postav je vykreslena jednoduše, ale rafinovaně. Stejně jako je přelstěn hlavní hrdina, je přelstěn i čtenář. Co se vývoje případu týče, je hra napínavá. Je ale hodně “ukecaná”. Těžištěm jsou slova, ani ne tak činy.
Trojská válka nebude
Jean Giraudoux
Jde spíše o parodii. Postavy jsou směšné, zejména zastánci “války” obhajující Helenu. Ta je zobrazena lehce nadutě, je si své krásy velmi vědoma. Její vztah s Paridem je spíše fyzický, sám Paris říká, že Helenu miluje pro její způsob, kterým ho ona nemiluje. Velice komická je také scéna, kdy Iris sděluje rozhodnutí bohů. Ta se jednak od sebe diametrálně odlišují, každý bůh přikazuje Trójanům něco jiného, mnohdy přesně opačného. Navíc se Iris kolikrát zjeví znovu, protože někde zapomněla svůj pás. V jistých částech je ovšem argumentace pro válku rozumná. Válka dělá z mužů bojovníky. Ženy se ale hádají, že bojovníky nepotřebují. Je zde tedy typický konflikt, je-li lepší mrtvý hrdina nebo živý zbabělec.
Správce
Harold Pinter
Postavy v uzavřeném prostoru, z kterého nemohou nebo nechtějí (bojí se) odejít. Davies jako cizí element, narušitel. Významné pauzy, odmlky, které řeknou mnohem víc než jakákoliv slova. Kapání vody z děravé střechy, nepřestávající déšť venku, pustota zatím neobydleného a nedodělaného domu, to vše prostor dělá ještě tísnivějším. Ačkoliv se děj odehrává v jedné místnosti s pouze třemi osobami, utíká poměrně rychle, jen některé monology se zdají být zdlouhavější.
Čekání na Godota
Samuel Beckett
Geniální absurdní drama se spoustou opakování a absurdit. Z této knihy pochází jeden z mých nejoblíbenějších citátů vůbec:
ESTRAGON: Zůstaň se mnou!
VLADIMÍR: Opustil jsem tě někdy?
ESTRAGON: Nechals mě odejít.
Tramvaj do stanice Touha
Tennessee Williams (p)
Scénické poznámky dost podrobné, subjektivní, až poetické. Význam zde má hudba, kterou lze slyšet po téměř celou hru. Zejména se zde často ozývají teskné tóny černého piana. Černošská chudinská čtvrť je zde barvitě vykreslena, její atmosféra je velmi dobře zachycena. Blanche očividně není psychicky úplně zdravá, takže v jejím chování je poněkud složité se vyznat. Stanley je primitivnější, živočišnější chlap, kterého ovládají pudy - co k němu Stellu přitahuje, je jasné. Od začátku může být čtenáři trochu jasné, jak to celé dopadne, přesto se v ději objeví hned několik velmi překvapivých momentů.
Profesor Mamlock
Friedrich Wolf
Na konkrétních příbězích “malých” lidí je zde nastíněna atmosféra předválečného Německa, nastupující síla nacismu a s ním všude se opakující dogmatismus, výmysly a bludy. Je zde ukázáno, jak taková vlna může strhnout i nevinné lidi, kteří ze dne na den změní své názory a své vztahy, změní se úplně. Ne vždy jsou ale tyto změny definitivní, jde jen o podřízení se nastolené situaci. Jakmile se daná situace trochu ustálí a je možné ji spatřit v jasnějším světle, někteří se opět navrací ke své podstatě a ke svému vnitřnímu přesvědčení. Na Mamlockovi je také krásně ukázána zklamaná důvěra německých občanů, kteří si novou vládu představovali opravdu jinak – ať už byli židé a nová pravidla se jich přímo dotýkala, nebo ne. Je zde nastíněno, že nepříteli se nesmí podléhat, že se mu musí stavět. Tato síla prýští především z mladých, kteří někdy ale více mluví než konají. Dost silné téma, které má i v dnešní době co říct.
Svatá Jana
George Bernard Shaw
Politické zákulisí životního osudu Johanky z Arku. Její příběh je v této verzi zcela oproštěn o její milostné avantýry a boží osvícení. Jsou zde spíše nastíněny důvody, proč musela zemřít tak, jak zemřela. Kvůli církvi, která si nemohla dovolit, aby kdokoliv jiný hlásal boží slovo a která zprvu sice chtěla mladý život zachránit, nakonec ji ale Johanka dopálila svou tvrdohlavostí a někdy až arogancí. A kvůli anglické šlechtě, která se bála o své postavení. Určité zadostiučinění přichází na konci -
všichni ti, kteří se stali svědky Johančina upálení, nespali od té doby velmi dobře.
