Forsaken komentáře u knih
Ještě i dnes si až moc dobře vzpomínám, jaké jsem během četby pociťoval zklamání. Bylo to poprvé, co jsem se u některého z dílů cyklu místy nudil. A to tak, že dost. Julian Bodescu z druhé knihy a János Ferenczy, který se stal místním nejvyšším zlounem, patří jednoznačně ke slabším Lumleyho antihrdinům, ale za mým zklamáním nestojí jen János; v tomto případě si mě nezískal hlavně nijaký děj. Tady se mé očekávání s autorovou vizí prostě nepotkalo.
Pana Jiřího Kovaříka si hluboce vážím. Přestože je naším předním odborníkem na napoleonské války, má tento autor nesmírně široký záběr, a já mám tak v knihovně jeho knihy zachycující války a bitvy od starého Říma až po bitvu u Jutska. Rusko- japonská válka mě vždy velmi zajímala a pan Kovařík mi v této knize přiblížil katastrofální osud 2. Tichooceánské eskadry. Jde, jako vždy u tohoto autora, o propracovanou záležitost plnou historických i technických detailů, která je navíc velmi čtivá.
Hmm, předpokládám, že Alois Jirásek napsal Staré pověsti české aby tak nějak pozvedl národní hrdost, než aby se snažil alespoň náznakem o literaturu faktu :-) Pokud tedy z jeho fikce vychází někdo jiný, těžko mu to budu zazlívat. Pravda, mohl bych uraženě vykřikovat, že nám do našich mýtů nemá co kecat nějaký Slovák, jenže já mám Slováky rád a Ďura Červenáka obzvlášť. Tím chci říct, že mi vůbec nevadilo, když nám z našeho nejslavnějšího kancobijce udělal českého Conana, protože jsem si tuto slušnou bichli pěkně užil.
Kniha, která vyvolává opravdu rozporuplné pocity. U mě tedy určitě. Poznal jsem dva hlavní hrdiny, kteří se v průběhu děje zvolna měnili v antihrdiny, a já bych je tak mohl ve finále s klidem nesnášet; to bych ale musel žít v černobílém světě, v jakém dnes žije většina lidí. Můj svět je šedý. Nedokážu každého zaškatulkovat na první dobrou a mám pochopení pro to, že se někteří lidé pod tlakem okolností zlomí a dělají věci, za které se pak sami nenávidí. Jak bych se zachoval já v nějaké kritické situaci? Nevím a nebudu to vědět, dokud taková situace nenastane. Někdo tlak ustojí a stane se hrdinou, někdo se prostě zlomí. A někdo je svině celý život. Vím jistě, že je kniha skvělá, názor na oba bratry ať si udělá každý sám.
Když jsem byl mladší, četl jsem s nadšením knihy o leteckých a námořních bojích a užíval jsem si všechny ty popisy bojových akcí. Tak jsem před lety poprvé narazil i na Kruté moře, s výše zmíněným nadšením jsem se do něj pustil, ale velmi rychle mi došlo, že nejde o příběh, který jsem hledal. Šlo o příběh, který jsem potřeboval najít. Po této knize už jsem o válce nikdy neuvažoval tak jako předtím. Nicholas Monsarrat se natáhl přes tu vzdálenost a roky, jež nás dělily a udělil mi výchovnou facku, na kterou už nezapomenu. Kruté moře vlastně není knihou o válce; je to kniha o lidech, kteří dělali to, co bylo nutné, navzdory svému strachu i pochybnostem o sobě samých, a protože byla válka, platili za svůj smysl pro povinnost strašlivou cenu. Pokud hledáte akční, válečný román, budete zklamáni. Tady najdete jen příběhy obyčejných lidí, které semlelo hnusných šest let...
Další z knih, které si budete číst pouze doma, pokud tedy nepatříte k jedincům, kteří používají padesátikilové pytle brambor jako hakisak. Tato třídílná rodinná sága je totiž poněkud neskladná a víc jak tříkilogramová hmotnost člověka také neponouká k tomu, aby si s knihou vyrazil posedět někam ven, nebo aby mu zpříjemnila cestu do práce. K celé záležitosti mám jen jednu výhradu; nevím, jak to mají ostatní, ale můj výtisk je značně poškozený střelbou :-) A pokud jde o jednotlivé příběhy; Kmotr u mě bodoval jednoznačně více než obě další části.
Stejně jako u prvního dílu vlastně nevím, jak okomentovat něco tak úžasného. Prostě jen listujete a žasnete nad Burianovým géniem. Nádherné.
Tento svazek nejsem schopen náležitě okomentovat. To se prostě musí vidět. I kdyby se v knize nevyskytoval text (kromě popisu obrázků), byl bych šťastným majitelem.
Kniha, která ve mně přiživila zápal pro kriminalistickou literaturu respektive pro celé toto odvětví jak v literatuře tak ve filmu. Kdysi dávno ve mně tento zájem probudil svazek Století detektivů a vhodně zvolená fikce i v podstatě autobiografický Lovec duší (mimo jiné) ve mně tento plamen stále udržují.
Já se opravdu snažil, ale ani po několikerém přečtení mě Těžké melodično nebere takovým způsobem jako naprostá většina svazků se zeměplošskou tématikou. A při Slepém Io, nejsem schopen odhalit důvod, protože Terry Pratchett knihu naplnil mými oblíbenci, mezi něž jednoznačně počítám Smrtě, K. Smrtě, Zuzanu-vévodkyni Sto Helit, mágy, knihovníka, Kolíka A.S.P. i Chrysoprase. Líbila se mi navíc i hudba s kamením, kterou mám rád i v reálu, takže fakt nevím, proč mi kniha nepřirostla k srdci jako ty ostatní. Musím dokonce pochválit dokonalou kritiku takových organizací jako je naše OSA, vsadím se, že by její pracovníci také rádi vycházeli na vybírání výpalného vybavení obušky s natlučenými hřeby. Jednu hvězdičku jsem tedy ubral jen za jakýsi svůj neurčitý pocit; přesto jde o výborné počtení, které mohu s klidem doporučit (jen ne jako knihu, která by měla být pro čtenáře úvodem do tohoto cyklu).
Když jsem četl Buch! poprvé, nebyl jsem z knihy úplně odvázaný, protože se mi zdála být proti ostatním svazkům s Hlídkou příliš vážnou. Už na druhý (a pak třetí, čtvrtý, atd.) pokus mě tato záležitost kompletně pohltila, rozesmála, přinutila k zamyšlení- prostě pratchettovka se vším všudy, z níž jsem se mimo jiné dozvěděl, že všude tam, kde potká troll trpaslíka, je v té chvíli Koumské údolí, což je nezpochybnitelný a mimořádně zajímavý geografický úkaz. Vzdor mému původnímu názoru jde o dokonalý příběh.
Četl jsem vícero knih napsaných bývalými stíhacími piloty z obou stran konfliktu a koupil jsem si i tento svazek, za kterým stojí bývalý generál stíhačů. A v tomto případě jsem byl zklamán. A to hned dvojnásobně. Autor se v knize nevěnuje ani tak leteckým bojům; mnohem rozmáchlejším způsobem píše o sobě samém a o frustraci nad rozhodnutími, která omezovala sílu německého stíhacího letectva. Druhým (a mnohem větším) zklamáním pro mě byla Gallandova nulová sebereflexe a jeho stálý obdiv k Hitlerovi a nacismu. Četl jsem pro jistotu i podruhé, abych se ujistil, že jsem něco špatně nepochopil. Opravdu nevidím důvod, proč bych se ke knize ještě vracel.
Velký cirkus je knihou, která mě přivedla k mému zájmu o letecké boje druhé světové války. Autor popisuje své zážitky stíhacího pilota velmi čtivou, přímo akční formou, ale už když jsem se Cirkusem pročítal poprvé, narazil jsem na záležitost, kterou jsem jaksi nebyl schopen vidět Clostermannovýma očima. Smrt René Mouchotta byla v článcích, které jsem na toto téma mnohem později dohledal, ve vtahu ke knize označována jako kontroverzní, já jsem ji už tehdy vnímal jako autorovo selhání. A ještě mnohem později jsem zjistil, že je v příběhu Pierre Clostermanna těch nesrovnalostí mnohem víc, což ve výsledku nic nemění na faktu, že šlo o statečného člověka a že jde o velmi vydařenou knihu, která má značnou výpovědní hodnotu o době, jíž popisuje.
Po Ostravských mystériích a Ostravském Páterovi se Marek Skřipský přemístil do Prahy a já jsem si myslel, že to pro mě bude problém. A nebyl. Mě to na obchůzkách s Petrem Bernátem opravdu bavilo a ve finále mi ani tolik nevadilo, že se to v knize na rozdíl od ostravských příběhů zase tolik nehemžilo podivnými bytostmi. Bylo to v podstatě takové milé čtení.
Když tak nad knihou přemýšlím, mám dojem, že jsem jí svým dvouhvězdičkovým hodnocením ještě pomohl. Ztracené roky pro mě totiž byly hlavně ztrátou času, protože Brian Lumley tady evidentně nechal luhovat už osmkrát přelitý čajový sáček. Tohle mohu považovat snad jen za autorovu zoufalou snahu o vzkříšení nebožtíka. A tím nebožtíkem opravdu nemyslím Harryho Keogha.
No vida, osmá kniha (nebo finále trilogie, jak kdo chce) mě nemálo bavila. Netvrdím, že byla dokonalá, šlo ale o podstatně vydařenější záležitost, než tomu bylo v případě předchozího svazku. Tento temný armagedon si mě nemálo získal a rozhodně mi vylepšil chuť po minulém zklamání. V takovou pozitivní změnu jsem už ani nedoufal.
Pokrevní bratry jsem pochválil, z Posledního hradu jsem byl ale silně rozpačitý. Je možné, že mi mnohem více vyhovovalo dění v paralelním světě a Nathanův pobyt v našich zeměpisných délkách a šířkách mě tedy nenaplnil nadšením. Kvalita pro mě začala znovu sklouzávat k té, kterou končila pentalogie, a já z takového vývoje nemám radost.
Z páté návštěvy v narušeném světě / světech Briana Lumleyho mám hodně rozporuplné pocity, protože mě zaujala pasáž s Penny a sériovým vrahem / nekromantem, ale silně mě zklamalo dění v paralelním světě. Mrzí mě to o to víc, že mi dalo fakt práci tuto knihu sehnat; podařilo se mi to až v době, kdy jsem měl za sebou osmý svazek: Války o krev. No a tenhle návrat v ději mě za mé úsilí tak úplně neodměnil.
Teprve Jiří Kovařík mi udělal jasno v událostech, které dávaly v souhrnu to, co je nazýváno bitvou u Jutska (či u Skagerraku, jak kdo chce). Četl jsem už na toto téma více knih, ale žádná nebyla tak podrobná a popisná jako toto dílo. Na stránkách knihy pro mě bitva přímo ožila, ale já tím nejsem překvapen, protože pan Kovařík takto poutavě, a přitom historicky přesně, pracuje pokaždé. Pokud se o tuto tématiku zajímáte, jde o knihu pro vás.
Když jsem se poprvé dostal k Nekroskopovi (a už je to nějaký pátek), byl jsem zpočátku dost rozhozený. Kombinace upírské tématiky a studené války na mě působila zprvu dost zvláštně a musel jsem si chvilku zvykat. Podobně jsem to měl se střídáním dějových linií hrdiny a antihrdiny. Postupně jsem si ale na všechny autorovy postupy stále více zvykal a Nekroskop se nakonec stal mou velmi oblíbenou knihou. Dokonce jsem si z tohoto důvodu pořídil kompletní sérii. Tohle se za mě panu Lumleymu opravdu povedlo.