Freemantle komentáře u knih
U knih preferuji zejména detektivky a thrillery, Naslouchač se tak stala mojí první fantasy, které jsem dal kdy šanci. Přiznávám, ze začátku jsem k ní přistupoval s určitou dávkou nejistoty, vysoké hodnocení a oslavné komentáře mě však na tento titul nalákaly jako pouliční kandelábr zbloudilou můru. A nelituji. Přibližně do poloviny jsem se malinko nudil, nadšení, o kterém jsem se dočetl v komentářích, se jaksi nedostavovalo. Seznamoval jsem se nejenom s (pro mě doposud neznámým) žánrem fantasy, ale prazvláštním světem, který autorka bohatě a barvitě popsala, slovy, kterým jsem nerozuměl (naštěstí jsem vzadu v knize objevil slovník), ale i osudy lidí, dělníků a mladé Ilan. Trochu jsem se ztrácel a trochu tápal, nebyl jsem si jistý, zda jsem nesáhl po špatné knize, špatném žánru. Čím déle jsem však očima rejdil po řádcích Naslouchače a zabrušoval hlouběji a hlouběji do vyprávění, tím více mě příběh pohlcoval, až jsem Ilan a pětadvacítce totálně propadl.
Petra Stehlíková, za použití velmi příjemného slohu, zprostředkovává svým vyprávěním jedinečný a hluboký čtenářský zážitek, který jen tak z paměti nevytěsníte. Smekám klobouk za to, že se i v našich končinách objeví autorka, která se svým projevem a neskonalou fantazií vymyká a staví laťku velmi vysoko.
Velmi se těším na navazující díl Faja, pevně doufám, že dosáhne minimálně stejných kvalit jako Naslouchač, dle hodnocení ostatních, kteří již přečetli, to vypadá, že by se mohlo podařit.
(K jinak výborné knize si však neodpustím jednu rýpavou - napsat a neopravit "kopito" může fakt jen kopyto. Korektor zřejmě neměl nejlepší den. ;-) )
Při čtení Severních vod jsem se nedokázal ubránit srovnávání s geniální knihou Dana Simmonse - Terror, jejíž ledově studený a drsný příběh je na svých 648 stranách sice detailně vykreslený, ale při jejich čtení člověk zjistí, že autor nahodil tak zběsilé a strhující tempo, že sto stran dáte na jeden zátah. Vzhledem k pozitivním recenzím ostatních čtenářů a opravdu slibnému začátku jsem se těšil na zážitek, který se však nedostavil. Severní vody jsem četl s pauzami, posléze určitým sebezapřením. Plytký a jednoduchý děj se snaží dorovnat dávka syrovosti a surovosti, vulgární mluva, téměř hmatatelný smrad a hnus v těžkých podmínkách, kterým musela posádka lodí čelit. Z tohoto námětu se dalo vytřískat mnohem víc, osobně nechápu nadšení ostatních čtenářů.
V jedné třetině knihy definitivně odkládám, promiňte mi, ale toto nejde číst. Aby mě kniha ani po několika desítkách stran nezaujala natolik, abych těch necelých 200 stran dočetl do konce, něco tu musí být špatně. Kniha "No a já" je přeceňovaná stejně tak, jako je, z mého pohledu, přeceňovaný "Malý princ". Vyprávění geniální a zároveň naivní dívky, hlavní hrdinky tohoto příběhu, mi přišlo asi tak stejně zábavné, jako se dívat z okna na ulici, kde zrovna nikdo nejde. Nic se neděje, tempo nulové... A z oslovení "Lupínku" mi naskakovala husí kůže.
Tak já mu tam těch pět hvězd nasázím, zmetkovi! Ten člověk mi neuvěřitelně pije krev, stal jsem se na jeho tvorbě závislým a nedovedu si představit čekat minimálně rok, až se milostivě uráčí vyklovat do klávesnice další pekelnou jízdu, u které si budu chrochtat blahem.
Chris Carter dokázal stvořit postavu detektiva Roberta Huntera, do které se musíte (ač jako ortodoxní heterosexuál) zamilovat. Ten chlap se vám dostane pod kůži jako zákožka svrabová - akorát s tím rozdílem, že život bez svrabu si, na rozdíl od života bez hlavního detektiva UNZ, dovedete představit.
Carter se s každou knihou navyšuje laťku, dokonce i překlad se mi zdál lepší (i když se překladatelka madam Pacnerová držela tentokrát na uzdě, "chřípí" je tam častěji, než by bylo zdrávo, naštěstí jsem tolik neregistroval její oblíbená slova "anžto", "aťsi", "sjetina", které v moderní literatuře, zejména tohoto žánru, jsou přežitek). Líbila se mi spolupráce s FBI, vykreslení postav agentů, dokonce i to, že tentokrát autor Huntera trošičku upozadil a nechal prostor pro vyjadřování Garciovi, který je dokonale sarkastický.
Mrzí mě, že konec byl tak rychlý. Kniha je napínavá, od začátku je jasné, že to bude zážitek, že to bude něco a taky to něco je! Ale co ten konec? Toužil jsem po pořádném honu, napětí, delším vysvětlování... za toto bych autora nejraději mrskl tenkým kabelem přes hlavu, pro jistotu dvakrát, jen by to plesklo. Na druhou stranu si to u mě pak zase vyžehlil. Jak? Tam na samém konci knihy... těch několik málo řádků... po zádech mi přeběhl mráz a na rtech se objevil (psychopatický) úsměv.
A teď už na nic nečekejte a běžte číst, vážení čtenáři, protože to fakt stojí za to!
Naprosto geniální kniha, která mě uchvátila detailním popisem děje. Bylo úžasné před očima sledovat (ne číst, ale doslova sledovat, protože díky bohatému popisu to působilo jako film) vyčerpávající a frustrující dobrodružství námořníků, kterým se sen o objevení severozápadní cesty rozplývá jako pára nad hrncem, přičemž musí bojovat nejen s urputnou arktickou zimou, tajemným monstrem, ale zejména sami se sebou. Simmons je bravurní vypravěč, detailista, drží čtenáře v napětí a nutí hltat další a další stránky. Ve třetině příběhu jsem tam byl s nimi, na palubě Erebusu a později Terroru, v tom ledovém sevření, tak strašně sugestivní toto dílo je. Vtáhne vás a nepustí až do samého konce. Plný počet nedávám kvůli duchovnímu konci, který mě úplně nepřesvědčil. Jinak opravdu výborná kniha, kterou doporučuju. Její tloušťky se nebojte, odsýpá to jako zběsilé...
Upozornění! Tento komentář obsahuje SPOILERy, ironii, sarkasmus a notnou dávku znechucení.
Dámy a pánové, je to tady! Lars Kepler vydává již sedmý díl s neohroženým, geniálním a šlachovitým detektivem Joonou Linnou, který nedávno vylezl z báně a musí dokázat svému nejbližšímu okolí, že "to, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás nejdou." Anotace knihy je jako vábnička, dokonale navnadí, donutí člověka zapomenout na hluboké rány v srdci každého čtenáře, jenž netrpělivě čeká zprávy ze Švédska - že se Joona vrací na pulty českých knihkupectví. A pak přijde den D, kniha je ve vašem oblíbeném eshopu, odkud putuje na poštu. Zvonek u dveří! Rvete pošťákovi, který bude ještě týden přemýšlet, co se to s vámi stalo, balík z rukou. Máte-li makat o víkendu, tak se prostě v práci hodíte marod, práce není zajíc, ta neuteče. V lepším případě políbíte děti, dáte drahé polovičce do rukou platební kartu a klíče od auta a pošlete je na víkendový relax do hotelu Overlook. S předstíraným smutkem jim zamáváte na rozloučenou a při cestě na toaletu si uvědomíte, že samou nedočkavostí jste jim nepopřáli ani šťastnou cestu. V tom druhém případě (tom horším), když nemáte auto a ani prachy, které by mohl zbytek vaší rodiny rozfofrovat na nákupech, popadnete drahou polovičku a děti, natáhnete paži a ukážete jim směr do temného, vlhkého a hnusného sklepa, který se stane, po dobu čtení Lazara, jejich útočištěm. Pokud tam nepůjdou dobrovolně, tak jim prostě pomůžete, inspirací máte (nejen v Kelperových) knihách víc, než dost a nějak se to čtení detektivek a thrillerů na vás odrazit musí, to je prostě ložený. A když se pak pohodlně položíte do postele, vezmete do rukou (tak zatraceně dlouho očekávanou) knížku a přestanete vnímat pláč, tlumené bušení a prosby svých milovaných dětí, abyste je pustili ven, přenesete se ve vaší fantazii do studeného Švédska za svými starými známými, zejména pak za detektivem s šedýma očima...
Blbé je, že sám detektiv v tomto díle zdaleka nehraje prim, většinu knihy totiž obsáhne Joonova přenádherná kolegyně. Saga se tak opět vydává po stopách zákeřného vraha, chytřejšího než kdejaká opice v zábavním, vědeckém a osvětovém zařízení určené k chovu zvířat (zoo). Je to sice neuvěřitelné, ale Jurek je zpátky, při síle, plný testosteronu a úmyslu škodit víc, než Zeman na Hradě. Předchozí díly se mi líbily, nejvíce však "Písečný muž". "Lovec králíků" jsem hodnotil taky velmi kladně, i když už bylo cítit, že se tak trochu vaří z vody, ale co je tohle proboha za paskvil?
Kniha je napsaná dost divným způsobem, čtenáři je vysvětlováno, co a jak se stalo až později, ale takovým způsobem, až jsem žasl. Jak už to u severských kriminálek bývá zvykem, při každé kapitole zjistíte, jaké zrovna panuje počasí. V příběhu se taky objeví spousta postav, jimž autor dá ze začátku prostor, aby je pak během několika málo řádků a bez nějakého detailnějšího popisu odkopl (zabil). Proč? Proč...?
K postavám - Saga se často chová divně, až absurdně, její myšlenky a neustálé sebeobviňování mi lezlo krkem. Sažina sestra Pellerina... ach jo. Ano, knížka byla o Saze, ale Pellerina a její nemocné srdce... nešla vymyslet trochu originálnější forma? Saga je nezlomná, nic, ani smrt vlastního příbuzného ji nezpomalí. Klobouk dolů. Joona Linna by z fleku mohl konkurovat Johnu Rambovi, nejenom že je geniální detektiv, ale kdyby došlo na nejhorší, je schopný zkonstruovat a odpálit silnou výbušninu s využitím bidetu, bílého jogurtu, limetky a prášku do pečiva. Stejně tak jeho dcera Lumi - umělkyně, která dokáže obsluhovat zbraně se stejnou mrštností jako kuchyňského robota, ačkoliv se na konci dozvíte, že jí je tato schopnost platná, jako mrtvému zimník. A Jurek? Vysvětlení jeho schopností (dobytí úkrytu) zůstávají stejným tajemstvím jako to, kdo byl Bobr vůbec zač.
A co říct o zakončení knihy? Smutek, zoufalství, beznaděj. Z příběhu? Ne, z toho, jak to bylo odfláknuté. Vlastně jako celá kniha...
Po přečtení ve mně zůstal dojem, že se rok s rokem sešel a Kepler musí vydat další knížku, bez ohledu na to, zda to bude minimálně stejně dobré jako předchozí díly a nebo totální propadák. Značka - v tomto případě Lars Kepler a jeho (jejich) Joona Linna - táhne, takže prodejní úspěch této knihy je vlastně už dopředu zaručen. Joona Linna pro mě tímto dílem končí, škoda.
...člověku je po přečtení takového braku až líto, že ta děcka a starou do toho sklepa rval. No co, to je prostě život. Jednou jsi nahoře, podruhé ve sklepě.
Nemůžu si pomoct, ale ačkoliv film jsem viděl tolikrát, že to ani nedovedu spočítat, kniha je prostě... otřesná. Je psaná hodně zvláštní formou, krom několika řádků mi nepřijde ani humorná. Přiblblé Spudovo vyjadřování (nebo překlad) mě donutilo knížku v necelé polovině zavřít, vložit zpátky do knihovny a vracet se k ní už nebudu. Je to zvláštní, protože film byl natočen opravdu skvěle, předpokládal jsem, že knižní předloha bude ještě lepší, ale opak je pravdou. Vyhozené peníze a škoda času.
Asi půjdu proti proudu a budu minimálně ukřižován hlavou směrem k hlíně, ale film byl pro mě lepší než knižní předloha. Začátek pozvolný, v polovině se děj rozjel, konec měl grády. Co se mi na knize opravdu líbilo, byly vsuvky v závorkách - myšlenky, hlasy v hlavě, představy - dodávalo to čtení jiskru hrůzy. Jack Torrance byl vykreslen příjemně vyšinutě, manželčino chování mi chvílemi přišlo až iracionální. Dannyho vnímání bylo napsáno dost zvláštní formou, pro mě nejméně zajímavou, nechci říct, že to bylo odfláknuté, ale... Nevím, no. Jinak popis kotle a jeho fungování v celém příběhu mě fascinovalo! A konec byl opravdu famózní.
Knihu v polovině odkládám, vracet se k ní nebudu. Co se týče obsahu, zaujaly mě pouze dva příběhy, čekal jsem něco jiného. Grafická úprava a fotografie se mi líbí, obsah mě bohužel minul. Lidé, které autor zpovídá, jsou jistě zvláštní, ale věčné zmiňování víry a Boha, to fakt nepřekousnu.
Kdysi dávno jsem viděl film a teprve teď sáhl po knize. Film byl výborný, kniha velice zdařilá. Náčelník příběh z psychiatrické léčebny, které pevnou rukou vládne Velká sestra, vyprávěl příjemně, ale ztotožňuji se s názory těch, kteří tvrdí, že některé jeho pasáže (myšlenky) byly nezajímavé. Ale naštěstí jich nebylo moc. McMurphy byl vykreslen skvěle, jeho postava mi byla velice sympatická a blízká. Ve filmovém zpracování mi sestra Ratchedová přišla daleko zrůdnější, trošku mě zklamalo, že jí zde nebylo dopřáno víc prostoru. Náčelníkovo líčení ve spojení s mojí fantazií zafungovalo, proto jsem se při čtení několikrát od srdce zasmál. Konec mě mírně zklamal, přišel mi uspěchaný, škoda.
Po přečtení některých knih mívám v duši hřejivý pocit spokojenosti. Pocit, kdy to prostě "cinkne" a já zavírám knihu s úsměvem na tváři. A toto byla jedna z knih, která po dočtení poslední strany prostě a jednoduše cinkla. Bylo to krásné, milé, citlivé, četlo se to skvěle. Vyprávění psychiatra mě bavilo, stejně jako popisy onemocnění dalších pacientů MPÚ, které mě zaujaly natolik, abych si volnočasově vyhledal informace o duševních poruchách. Ke knize bych měl možná dvě tři výhrady, a to z hlediska nevysvětlení určitých věcí, ale... dnes nebudu hnidopich. "Stále se mi stává, že někdy v noci vyjdu ven a dívám se do nebe, někam k souhvězdí Lyry. A pořád si říkám, jestli..."
Oproti Trhlině, kterou jsem četl před touto knihou, velké zklamání. Začátek mě navnadil, hltal jsem každou větu, od poloviny jsem už tak nějak tušil, že tato kniha nebude můj šálek čaje. Nemohl jsem se zbavit hořkého dojmu, že se autor inspiroval v Kingovu "To" (dokonce jedna postava tuto podobnost v knize zmiňovala). Karika má můj velký obdiv za to, jak bravurně dokáže popsat tak prosté věci, jako je obyčejný (v tomto případě by bylo vhodné použít spíše "neobyčejný") les, sníh, velmi se mi líbila pasáž se sousedkou, dále musím vyzdvihnout pěkně popsané charaktery jednotlivých postav, ale tím pozitiva z mé strany končí. Konec odfláknutý, neuvěřitelný, ujetý... Trhlina a Strach je sto a jedna.
V pořadí již čtvrtý a asi nejneuvěřitelnější příběh v čele s detektivem Martinem Servazem. Minierova tvorba, alespoň co se týče této série detektivek, má dle mého názoru kvalitativně sestupnou tendenci. Oceňuji, že v této knize věnoval autor prostor Hirtmanovi, nicméně příběh jako celek je už dost přitažený za vlasy, nebojím se říct, že ke konci až úsměvný.
Ufff... tak to tedy byla jízda. Upřímně přiznávám, že Trhlina se mnou zacloumala. Po dočtení knihy jsem zůstal sedět jako opařený a ještě teď při psaní komentáře cítím na obou předloktích husí kůži. Jsem člověk, který se u hororů nebojí a taky skeptik. Jsem ovšem také člověk, jehož příroda obdarovala bujarou fantazií a představivostí. A bez mučení přiznávám, že u této knihy jsem, při určitých pasážích, pociťoval pravý a nefalšovaný strach, a to zejména při čtení v noci, těsně před spaním. Knihu jsem četl záměrně ve slovenštině, chtěl jsem si vychutnat originální autorův jazyk - chvíli trvalo než jsem se na slovenštinu adaptoval, po několika desítkách stran to bylo lepší a od poloviny jsem rozdíl mezi slovenštinou a mateřským jazykem nevnímal téměř vůbec. Přikláním se k doporučení, aby si čtenáři vyhledali informace o třibečském pohoří dříve, než knihu otevřou, víc je to tak vtáhne do děje, ale zároveň je o nic podstatného nepřipraví, neboť většina informací, které naleznou na internetu, je zmíněna v knize (včetně odkazů k nim). Co se týče samotného příběhu - je brilantně napsaný a zároveň znepokojující... děsivý. Autor svým vyprávěním, lépe řečeno přepisem výpovědí Igora (člověka, který Jozefa Kariku vyhledá, aby publikoval svůj zážitek) čtenáře nutí hltat řádek za řádkem a nenechá prostor pro nadechnutí. Děj a jeho spád byl pro mě osobně natolik sugestivní a intenzivní, až se mě zmocnil pocit, že se vydávám na výpravu společně s protagonisty příběhu a tu hrůzu prožívám s nimi. Jak se praví v jednom seriálu "pravda je někde tam venku", Karika nechává na samotném čtenáři, ať se sám rozhodne, čemu bude věřit a jak moc. Já osobně věřím, že, v knize a na internetu jmenovaní, lidé skutečně zmizeli a jejich další osud byl tragický. Nevěřím však pravdivosti Igorova vyprávění. Zejména ke konci mi chování skupinky ztracené v kopcích přijde velmi iracionální, absence jakýchkoliv důkazů mé přesvědčení jen podtrhuje. Ale i přes to všechno to byl neskutečně krásně děsivý, mrazivý a hororový příběh, který doporučuju všem, kteří mají tu čest na Trhlinu narazit. Na druhou stranu si říkám... co kdyby to všechno ale byla pravda? Co když peklo skutečně existuje? A není hluboko u zemského jádra, ale v naprosto obyčejných a nezajímavých tribečských kopcích? Budete mít odvahu se tam vydat i po přečtení této knihy? Já mám jasno...
Alena Mornštajnová dokázala stvořit další neskutečně silný příběh, který má spád a čte se velice dobře. Řádky ubíhají ve zběsilém tempu, z určitých pasáží až člověka mrazí, vysvětlení prapodivného chování a vizáže tety Hany je provedeno famózně. Válka je zlo.
Stephena Kinga mám rád, zejména pro jeho hororovou tvorbu. Pavučina snů byla směs sci-fi, thrilleru a rádoby akce. Osobně sci-fi žánr nijak zvlášť nemusím, ke Kingovi mi absolutně nepasuje. Kniha je zbytečně dlouhá, barvité popisy mě unavovaly, autor mohl knihu klidně o 200 stran zkrátit, věřím, že by to bylo jedině ku prospěchu. Postava Dudditse byla milá, Jonesy byl fajn, ale myšlení pana Šedého mi přišlo dost přitažené za vlasy, nějak jsem se nemohl ubránit dojmu, že by se "emzák" choval v našem prostředí a lidském těle tak, jak se choval. Akční pasáže zvláštní... Do čtení jsem se od poloviny musel nutit, posledních sto stran jsem chtěl knihu už definitivně odložit, ale nakonec jsem ji s obrovským sebezapřením dočetl.
Moje první knížka od Patrika Hartla, kterou jsem měl možnost číst. Autor mě nedávno zaujal v pořadu host Radiožurnálu Lucie Výborné, a to nejen svým verbálním projevem, ale zejména jeho originálním smíchem, přičemž mě natolik nadchl svým vyprávěním a pohledem na život, že jsem musel sáhnout po Okamžicích štěstí. Mile mě překvapilo rozdělení knihy na dvě strany, vyprávění z pohledu sourozenců Jáchyma a Veroniky. Má volba padla na Jáchyma. Ze začátku mě knížka bavila, říkal jsem si, že to bude kvalitní odpočinkové čtivo. Během několika stránek jsem pochopil, že tato kniha byla skok do tmy. Do čtení jsem se vyloženě nutil, vlastně jsem Jáchymovu část dočetl kvůli nějakému "pocitu úcty" k autorovi, kdy mě zaujal jako člověk. Příjemné množství postav, děj není nijak hluboký, naopak je plytký, nicméně ubíhá, text je psaný rychlou formou, skutečně to utíká, ale... nebaví. Žádné překvapivé zvraty, žádné skoky vpřed a vzad, jen popisování. Taková (dost neuvěřitelná) pohádka pro dospělé. Škoda. Veroničinu část už číst nebudu, ale předchozím Hartlovým dílům šanci dám.
Bernard Minier si mě prvním dílem "Mráz", kde vystupuje sympatický major Martin Servaz, podmanil, u druhého dílu "Kruh" jsem příběhem už tak nadšený nebyl, na druhou stranu jsem ocenil hlubší pohled do majorovy minulosti a prostor, který byl věnován jeho spolupracovníkům, dceři Margot. Ovšem třetí díl mě... zklamal? Ano, zklamal. Jak už to napsal někdo přede mnou v komentářích, kniha je sice detektivka, ale je okořeněná jistou dávkou něčeho, co připomíná nepodařené sci-fi. Některé pasáže na mě působily absurdně, směšně, příběh je zbytečně vykonstruovaný, natahovaný, neuvěřitelný... ne, toto se skutečně nepodařilo. Přiznám se, že jsem chtěl knihu odložit, ale nakonec jsem se rozhodl ji dorazit do konce, protože jsem četl všechny tři díly za sebou. Jinak naprosto nechápu, proč má autor nutkání popisovat to, co která postava zrovna poslouchá za interpreta a píseň a proč téměř každý odstavec začíná popisem počasí, které zrovna v daný okamžik panuje...
Ačkoliv jsem do tohoto díla vkládal opravdu velké naděje, kniha pro mě byla v určitém směru zklamáním. Nejsem si jistý, pro jakou věkovou hranici je tato tvorba určena, mně osobně se ale tuze nelíbil styl vyprávění, každá postava na několik málo stránek a pak skok k další postavě. Hrdinové knihy mě bohužel nijak výrazně neoslovili, Joana (zdravotní sestra) mi přišla až nezdravě posedlá touhou pomáhat všem zraněným, její chování bylo kolikrát za hranicí racionálního myšlení. Další z postav - nácek Alfred byl sice jako sociopat a blb vykreslen dobře, nicméně jeho stereotypní vyjadřování mě nudilo. Chyběla mi rychlejší gradace, detailnější popisy, příběh, který se táhne stejně pomalým tempem jako cesta hlavních hrdinů do přístavu, se bohužel naplno rozjede až v poslední třetině knihy. První třetinou jsem se velmi těžce prokousával, dost často jsem bojoval s nutkáním knihu odložit a už se k ní nevracet. Naopak poslední třetina knihy mě vtáhla do děje, poslední třetina knihy mě konečně začala bavit, začala akce, na kterou člověk čeká celou dobu. Syrové a surové - takové je vyvrcholení příběhu, kolikrát mě až zamrazilo při představě některých popisovaných scén, samotný konec (dopis) je asi nejdojemnější částí celé knihy. Oceňuji autorčinu snahu dostat do povědomí lidí největší lodní tragedii v historii lidstva (co do počtu obětí), o které jsem sám vůbec netušil. Za co jí ale vzdávám hold je její schopnost zajistit tak obrovská kvanta informací, díky kterým přivedla na světlo světa tuto knihu. Avšak i přes obrovský potenciál, který nabízí tato tragická událost, zůstal autorkou nevyužit, což je obrovská škoda.
Jsem nadšený, skutečně nadšený a v duchu tleskám. Doslova každou volnou chvíli jsem věnoval jejím řádkům. Snad mě paní, vedle které jsem seděl včera na lavičce s knihou v ruce, už vytěsnila z hlavy - prvních několik stran jsem totiž skutečně řval smíchy a nedokázal se ovládnout. A pak jsem se uklidil domů a četl dál. A na konci, tam jsem řval taky, ale už ne smíchy. Frederik Backman a jeho Ove se nesmazatelně zapsal do mého literárního srdce.