Friedulka
komentáře u knih

Všem, kteří se chtějí projít nostalgickou krajinou mládí, vřele doporučuji!


Knihu jsem přečetla v dětství jedním dechem, těžko najít něco tak originálního, sugestivního, pohlcujícího. Je to jedna z mála knih, které nevymizí z mysli, v průběhu dospělosti jsem se k ní ještě opakovaně vrátila (a vrátím). Popis cesty zamrzlým vodopádem je něco tak fascinujícího, co vás uchopí a pohltí.
Filmová podoba (Is-slottet, 1987) je také skvělá, doporučuji.


Kniha se četla dobře, oceňuji, že nebyla agitkou na šťastné polistopadové zítřky, postupem času mi však víc a více evokovala Vrány, až jsem se bála, že stejným způsobem se i završí. Ačkoliv se tak nestalo, zakončení děje se mi zdálo příliš uspěchané a také ne moc uvěřitelné. Pláňata něco nakousla a nechala nedojedené. Jelikož celým dějem procházely tři postavy se svým vlastním vyprávěním, neměly se v závěru dvě odpojit a nechat příběh bez svého vyjádření. Jako by sama autorka ztratila dech.


Krásná poetická, melancholická novela zanechala v mém srdci obrazy, zabodnuté jako střepiny v trávě – malý domek v zahradě, tiché noci, bílý pokoj, plavé copy, pohlednice z Alp, nezaplnitelná prázdnota, psík, sbalený kufr, vlaky, které přiváží a odvážejí, propast, kterou nelze překlenout.
Na takový příběh nejde zapomenout.
Potkala jsem tichou krásu.


Proti povídkám nic nemám, někdy dokážou vzít za srdce a usadit se v paměti. Nemyslím si, že u této povídkové knihy se to povede. Až na výjimky mi připadají příliš přitažené za vlasy, zdá se, že autorka hodně tlačí na pilu. Příběhy jsou vesměs o duševně nevyrovnaných jedincích, kteří se neumí či nechtějí postavit čelem problémům, vyrovnat se s minulostí – prostě chybí jim životaschopnost. Zmiňovanou výjimkou dle mého názoru je Zbytečný člověk, jenž řeší zásadní etickou otázku a následky volby a dále Pozůstalost, která na mě dýchla tíživou patologickou láskou. Nápad sejít se po 20 letech mi připadá ne příliš šťastný.


Bezcitnost? Čtveřice žen je naopak pevně stmelena silným citem. Nesobeckostí, obětavostí, empatií. Jejich vzájemné pouto podle mého názoru narušuje však citelně vztahy, které by měly být primární. Vztahy k vlastním dětem, mužům i k sobě samým.
Dotklo se mě citlivé, až něžné zacházení s hospodářskými zvířaty, s nímž se často na venkově nesetkáváme. Vztah ke slepičce Agátce, kterou houpávaly v zavěšeném košíku, mne vzal za srdce.
V paměti mi zůstane rodný domek u jezera se zdmi modře natřenými.
Poslední dobou nacházím skvělé polské autory!


Prostředí Amišů je zajímavé a neokoukané, líbily se mi popisy – zvyklosti této komunity, jejich obydlí, hospodářské budovy, oblečení (pověstný kapp a zpod něj se deroucí prameny vlasů)... Samotný případ mi připadal nedotažený, jeho rozuzlení uspěchané.
Obávám se, že další a další případy umístěné do náboženské skupiny Amišů, ztratí na originalitě a budou se s drobnými variacemi opakovat.
Nicméně oceňuji autorčinu výbornou znalost prostředí, včetně užité pensylvánské holandštiny (správněji pensylvánské němčiny), jež přidává určitě na autenticitě.

Napadlo-li vás, jak se bude žít lidem spřízněným společnou vraždou, neváhejte a knihu si přečtěte. Skvělé, skvělé, skvělé.


Kniha, na kterou nezapomenete. Četla jsem ji v originále, pokud je to možné, doporučuji více než v českém překladu. Zfilmovaná podoba je zdařilá, ale knihu nepředčí (film Amen, 2002).


Svět a jeho všední i nevšední okamžiky zachycené dětskýma očima, opravdovost a důležitost každé chvíle. Nejvíce mě zasáhlo relativně krátké setkání hlavní postavy Zuzanky s nemocnou dívkou v nemocnici, která ji prostřednictvím korespondence provází celým příběhem.


Tak si představuji pravý horor. Tichá hrůza, která křičí. Opuštěná krajina, vesnice zastrčená v lesích, pleso a údery pádel, tíživý sklep, otevřená ústa jeskyně. Karika mi dokázal pocítit strach tak, jak žádná kniha v mém dospělém věku.
Povídky jsou vzájemně propojeny, je zřejmě jedno, kterou začnete. Za mě nejlepší byly Hlad, Hajej a Bílé jámy.


Kniha přináší takové střípky, útržky. Vzhledem k tomu, že se jedná o autobiografii, očekávala jsem více náhledu do nitra vězněné ženy, ale rozumím, že čas může vzpomínky obrousit, či ne každý chce a dokáže své pocity odhalit.
Příběh by mi více vyhovoval pojat chronologicky či tematicky, v případě retrospektivy bych věnovala více prostoru jednotlivým událostem, mezníkům, spoluvězeňkyním. Velké množství fotografií z doby před uvězněním mi přišlo irelevantní.


Pohnuté příběhy deseti polských žen poslaných do těch nejodlehlejších končin. Je dobře, že vyprávění jsou úsporná, dokumentaristická. Minulost má sklon časem se zahalit lehkým oparem a rozmazávat ostré linie. Vzpomínky polských žen si však zachovaly autenticitu.


Příběh samotný byl drsný. Přečetla jsem během jedné noci.
Po přečtení jsem však pátrala, jak dalece se jedná o pravdivý osud jedné dívenky a výsledkem jsou rozporuplné pocity. Nevím, co je skutečnost a co jen fikce autora.
Se jménem matky dítěte se objevuje podezření na Münchenhausův syndrom v zastoupení, videa "nemocné" dospělé January ve mně vyvolávají smíšené pocity.
Mám problém s hodnocením. Jako beletrie ano, ale jako překroucený příběh vydávaný za skutečnost – ne. A nemohu se zbavit pachuti něčeho zkaženého v této knize napsané milujícím otcem.


Nesdílím zase až takové nadšení, kniha mi přišla až příliš dokumentaristicky pojatá, kvantita jmen, událostí dle mého převážila nad hlubším lidským rozměrem. Měla jsem bohužel trošku větší problém s hlavní hrdinkou (autorkou). Zdálo se mi to, či ne, že nám příliš často podsouvá svou krásu, výjimečnost? A její hrdost, nebo spíše tvrdohlavost, navzdory radám "lidského" vyšetřovatele, mi připadala přinejmenším dětinská.


Nebojte se německého naturalismu, obzvláště v podání Gerharta Hauptmanna, stěžejního německého autora tohoto směru.
Drsné, strašné, ale bohužel zdaleka ne vzdálené.


Paul Celan vyvrátil slova německého filozofa Adorna, že "po Osvětimi už nelze psát básně." Celanova nejslavnější báseň Fuga smrti se naopak stala dle mého básní, která dokázala několika verši vyjádřit celou obludnost holocaustu. Pokud je možné, doporučuji číst v originále, či v překladu od L. Kundery.
Nic obdobného jsme nikdy nečetla.


Nezapomenutelná kniha. O dilema milující matky budete dlouho přemýšlet.


Krása, smutná krása. Něco tak hluboce jímavé a bolestné. Člověk měl touhu zabořit se do srsti němé kravičky. Nádherně sestavená sbírka prostých slov, černobílých fotografií a hlubokého citu. Některé básně jsem si opsala.


Milé pohlazení po duši. Psáno pro děti, přesto s přesahem i pro dospělé čtenáře. Neuvěřitelně radostný, optimistický a vděčný slepý chlapec, který se stal světlem pro další podobně postižené.
Jen poznámka – překlad třináctileté dívky je překvapující, ale všimněme si, že pochází z česko-německé rodiny, tudíž startovací podmínky jsou zde odlišné oproti dítěti, které z bilingvního prostředí nepochází.
