Gimli
komentáře u knih

Podepisuji komentář paní Tulenik. Dodávám, že v každé kapitole se najde postřeh či vysvětlení nebo myšlenka, které by se daly tesat do kamene a svědčí o hlubokém autorově vhledu do vědeckého bádání.


Jako první samostatné čtení je to fakt dobré. Jako něco, co dítěti čtete vy, je to už slabší.


Po delší době kniha, které mě opravdu zasáhla a kterou nedokážu pustit z hlavy. I kdyby dnes, o dvacet let později, i díky masivnímu rozvoji internetu fungoval svět nadnárodních korporací a jejich vliv jinak, Kleinová poodhaluje nepravosti, o nichž buď netušíme nebo je ignorujeme. Každopádně jsem si při čtení mnohokrát vzpomněl na vyprávění mé maminky, která pracuje v supermarketu Albert nadnárodní společnosti Ahold. Až překvapivě často se její zážitky shodovaly s hovadským přístupem velkých firem, o němž Kleinová píše.


Skvěle napsaný příběh metody CRISPR. Oceňuji zejména důraz na roli a nezbytnost základního výzkumu, bez nějž by (nejen) CRISPR nebyl.


Svěže podané informace a zajímavosti o roli chemie, biochemie a fyziky ve vaření i gastronomii jako celku. Hromadu znalostí jsem si oprášil a spoustu nového a užitečného jsem se dozvěděl. Jsem spokojený.


Ano, nejrůznější totalitní režimy stojí na absurdních základech. A když na to někdo poukáže průměrnou satirou, lze udělit i tři hvězdičky.


Tohle je docela ujetá variace na pohádku o kohoutkovi a slepičce s překvapivou pointou. S dcerkou jsme si čtení moc užili!


I druhý Kallův případ nás s dcerkou bavil. I když tentokrát to víc než detektivka byla prazdninová dobrodružství party dětí, na jejichž pozadí postupně prokvétal zločin.


Jirásek je mistr slohového útvaru, který jsem ve škole nenáviděl - líčení, popisu. Ovšem je vidět, že když se to umí, lze čtenáře vtáhnout do živého světa. Vždy, když Jiráska čtu, pohltí mě atmosféra popisované doby. A zde se mu to opět podařilo.


Důstojný závěr celé pentalogie, na jehož konci jsem konečně pochopil, proč Jirásek nedopřál svým hrdinům trochu lepší osudy, v něž jsem, sžit s postavami, doufal. Jsou totiž paralelou k osudům českého jazyka v habsburském mocnářství. A o to šlo v knihách především, už od začátku.


Napínavá fantasy pro malé děti. Z toho, co jsem zatím od Lindgrenové s dcerou přečetl, je tato kniha stylově skutečně někde jinde. Ovšem v dialozích je autorčin rukopis znát. Nemám pocit, že by šlo o nějakou knihu o smrti nebo knihu s filozofickým přesahem větším, než najdeme ve většině pohádek. Spíš to na mě působí tak, že svět Nangijaly je posmrtný právě proto, aby se zde mohlo dít relativně cokoli a nebylo potřeba mnoho vysvětlovat. Prostě dramaturgický záměr. Každopádně jde o skvělé dobrodružství!


Neumím posoudit, do jaké míry je výběr reprezentativní, ale obsahuje většinou dobré básně, někdy skvosty (např. Erben, Borovský) a někdy celkem slabé říkanky. Čili celkově dobrý průměr.


Knihu jsem si pořídil, protože mě baví genealogie a chtěl jsem vědět víc o každodenním životě většiny mých předků. To se mi splnilo pouze částečně. Asi dvě třetiny knihy jsou věnovány zejména právním aspektům čelední služby. Byť jsem se zde dozvěděl mnoho zajímavého, pro praktické užití v amatérské genealogii toho bylo poskrovnu. V poslední třetině už se autor věnuje životu čeledi na Choltickém panství, kde přece jenom těch informací o životě bylo víc. Kdybych to měl shrnout, tak jsem čekal trochu něco jiného, ale i přesto četby nelituji, protože jsem se dozvěděl mnoho zajímavého.


Co nás učí nádory jsou vlastně knihy dvě. Jedna část je zasvěcená a přehledná učebnice kancerogeneze. Ta je prokládána kapitolami druhé části, kde se autorka zamýšlí nad paralelami nádorové transformace v lidské společnosti. A právě tahle druhá rovina povyšuje knihu na mimořádné dílo, které je místy až mrazivě aktuální.


Hezké a nápadité příběhy ze švédského venkova. Madynčiny eskapády jsou uvěřitelnější než ty Emilovy v Emilových skopičinách a dobrodružství realističtější než v Dětech z Bullerbynu. Navíc je tu vždy i nějaké poučení.


Z počátku se mi zdálo, že už Jirásek ztrácí dech s tím, jak se upozaďují a jak odcházejí známé postavy. Ale nové příběhy, zejména ten Heldův, mě nakonec pohltily natolik, že se těším na to, jak to v posledním díle všechno dopadne.


Emilovy skopičiny jsme četli s pětiletou dcerou. Jednotlivé povídky jsou nevyvážené jak do kvality, tak do délky. U první z nich, kdy se Emil zasekne hlavou v polévkové míse, jsme se oba smáli nahlas. Ta byla výborná. Pak bych řekl, že kvalita postupně klesá a délka se prodlužuje, což není dobrá kombinace. U poslední povídky už dcerka opakovaně říkala, že se nudí, a já jsem se jí nedivil.


Populárně naučná literatura z konce 17. století. Fontenellovy Rozhovory jsou velmi čtivé, vizionářské a často až překvapivě současné. Rozhodně jsem nečekal, že se budu tak dobře bavit a zhltnu to jedním dechem.


Rozečetli jsme to s pětiletou dcerkou. Ale ji to po třech kapitolách přestalo bavit, tak jsme knihu odložili. Ovšem já jsem byl zvědavý, jak to dopadne, takže jsem se k Synu lovce medvědů později vrátil a za dvě odpoledne to dorazil. Svou naivitou se nezapře jistá podobnost s knihami Julese Vernea. Ale ta podobnost je taky v tom, že jde prostě o dobré dobrodružství. Bavilo mě to.


Posilování stresem vnímám jako kvalitní procházku po hájemství stresu, jeho záporech a hlavně přínosech. Důležité je pečlivé zasazení stresu do kontextu fungování lidského těla po fyziologické i psychologické stránce. Až jsem byl překvapen, kolikrát jsem se v lecčems poznal. Co však zamrzí, je odfláknuté vydání. Vazba se velmi snadno a rychle rozpadá. Ale i samotný text obsahuje překlepy a stylistické chyby. Připadalo mi, že za tím stojí snaha vydat knihu co nejdříve i na úkor formální kvality (snad aby ještě lidi měli v paměti covid, na který se často odkazuje).
