Hesonit komentáře u knih
Knihu doporučuji všem, které tato lokalita hlouběji zajímá, dostanou hodnotné, podrobně zpracované, komplexní informace. Svatého Jana pod Skalou jsem navštívila dosud jen jednou a musím říct, že je to vpravdě kouzelné místo a pozornost a péči si rozhodně zaslouží.
Nový dětský horor Jana Hlubka Jack Lampička je přesně tím typem knížky, který lze bez obav svěřit dítěti či na chvíli si sám(a) sebe představit jako dítě, prožívající mrazivé dobrodružství s někým, kdo je strašidelný, ale přitom přátelský, kdo odhalí, co se děje v našem světě a snaží se spolu s hlavním hrdinou situaci zachránit.
Dvanáctiletý Petr je zvídavý, šmejdí na půdě, má občas děsivé sny a taky má rád strašidla. Takže když najde na půdě Lexikon bájných bytostí, je celý bez sebe radostí. Vlkodlak, bludička, duch… Ale taky Jack OLantern, ochlasta, co si myslel, že přelstí ďábla. Ve skutečnosti si ale zadělal na ohromný průšvih. Petr je tím příběhem fascinovaný a ještě víc je u vytržení, když Jacka potká naživo. Jenže to není jen tak. Musí spolu zachránit svět, musí zastavit... Ale to bych prozradila moc.
Je to příběh plný šelestivých zvuků v noci, světýlek, pancéřovaných tarantulí, ale i přátelství a odvahy, propojující autora a jeho dílo, s vysokou jazykovou úrovní, která sice neodpovídá mluvě dvanáctiletých chlapců, zato je hezky česky.
Doporučuju přečíst si Úvod, aby nedošlo k mýlce, jaký že typ literatury držíte v ruce. Kdo to zvládne a přijme, dostane příběh, který má v sobě bezútěšnost, zoufalství, krutost, neslitovnost... Nejvíc oceňuji, že byť jde o mysteriózní masakr, má v sobě příběh i přesah, myšlenku a jistou hloubku i vypovídací hodnotu ohledně pojetí a prožívání vztahů i lehkovážných postojů k magii.
Tenkrát v Texasu je přesně ten druh knížky, u které je dobré přečíst si úvod i závěr. Autor v něm navádí čtenáře k tomu, jak příběh zamýšlel, co od něj očekávat. To je poměrně důležitý moment, protože pokud někdo podle názvu usoudí, že jde o western, tak se ho nedočká.
Pro mě příběh Travise Candlese představuje revoltu proti upadající jazykové kultuře. Jan Hlubek se stylisticky i lexikálně pohybuje v období zhruba posledních sta let, což působí zvláště, dokud nezjistíte, že autor takhle mluví i v civilu. Nejde tedy o žádný konstrukt, ale přirozený projev, bohatý na dnes již málo užívaná slova jako například zřít, dlít, pravit.
Samotný příběh nás přivede do poklidného texaského městečka, kde strážci zákona, kteří jako by do té doby maximálně chytali výtržníky a sundávali kočky ze stromů, mají první velký případ. Počínají si jako banda balíků. Ale ta touha po spravedlnosti… padni, komu padni… Ne, rozhodně se nejedná o obraz toho, jak by spravedlnost měla fungovat, ale spíš jak funguje, navíc když je vykonavatelem oné spravedlnosti psychopat. Závěr není předvídatelný.
Je to svižné čtení, nechci říct vyloženě zábavné, protože na utrpení zábavného nic není. Má myšlenku a skrytou hloubku, napětí, bolest, touhu, kdo to vidět chce, tak uzří ;-), a kdo ne… tak má smůlu.
Svižně napsané, zajímavé, dobře zpracované. Hlavní hrdinka, třináctiletá Hanka, je správná, akční a sympaticky pubertální. Mám takové děti strašně ráda. Jsem z knížky opravdu nadšená.
Děkuju autorce, že se tématu zhostila a pojala ho jako novelu. Jako tří set stránkový román bych to číst nechtěla a nemohla - pro zlo popisovaného. Nejhorší na tom je, že nejde o fikci, temný středověk nebo jiné kulturní prostředí, ale beletrizovanou skutečnost, popisující kanadskou společnost poloviny 20. století, vyrůstající na křesťanských hodnotách, kde by jednoho ani nenapadlo, že se tohle může dít.
Vzpomněla jsem si při čtení na Magdaleniny prádelny..., dozorce v koncentracích, experimenty, kdy se mění psychika lidí, kteří dostanou moc nad druhými...
Příběh zní jako beletrizovaná zpověď, bez příkras. Divím se, že po něm neskočilo nějaké nakladatelství, protože tenhle typ příběhů má smysl, poodhalí mysl někoho, jehož zkušenost nechceme prožít a přitom se ptáme: Jak je tohle možné? A hle, tady je odpověď, která si nehraje na nadhled a zmáknutou situaci, moudrost a kdoví co ještě. Šárka Andrlová (Medková) na čtenáře valí situace, kdy čtenář tuší, co bude, chce se mu křičet: Ne! Nechoď tam! a je mu to houby platné, protože i v životě by mu to bylo huby platné. A jak je obsah vyprávění drsný, je hrubý i jazyk, jímž je psán. Tenhle soulad mě natolik fascinuje, že přehlédnu epizodu líčící návštěvu Klatov, která sice odhalila, jak o některých věcech lidé uvažují, přesto mi to byla nepříjemná a pro samotný příběh zbytečná, rozhodně nebyla vtipná, pokud vtipná měla být.
Druhý díl rozhodně neztrácí dech a rozvíjí cestu započatou v díle prvním. Hlavní hrdina se už plně vyvinul, ani ostatní postavy nejsou statické. To je velmi příjemné. Přes občasná klišé se valí opět super smysl pro humor, sem tam nečekaný zvrat. Jako celek příběh funguje naprosto skvěle a oceňuji, že tohle je opravdu ryze česká fantasy, kterou by jinde snad ani nemohli pochopit / ocenit, protože by si jemné narážky, podoby měst a jejich postoje, bez většího úsilí (které se věnuje málokteré zábavné knize) nedokázali propojit.
Motivy, rozvržením rolí... není kniha příliš originální, ale způsob, jakým je vše sesazeno, napění, vývoj hlavního hrdiny od drzého srábka k drzému bojovníkovi, zasazení do mapy, bez sentimentu a inklinace k happyendům, prostě skvělé. Oceňuji stylistiku a humor, kterého je tak akorát, je založený na kontrastu a je inteligentní. Tahle urban fantasy je s přesahem, má hlubší myšlenku, je propracovaná, nevycucaná z prstu. Slovem těším se na další díl.
Na tomhle románu mě fascinoval absolutní soulad mezi postavami a výrazovými prostředky. Syrovost, vypočítavost, závislost, chorobnost toho všeho, hnus, jaký pocítíte, a přitom nelze říct, že dotyčná postava je jen záporná. Nebo jen kladná.
Konečně společenský román, který si na nic nehraje. Na nic, čím není. Chci tím říct, že jsem vděčná, že nám autorka o žádné z postav netvrdila, že je to inteligentní krasavice, abychom následně sledovali, jak je blbá a nemorální. Palec nahoru. Přesně takhle si společenský román představuju: otevírá závažná témata, postavy jsou jak ze života, dějí se věci, které se mohou stát. Velmi čtivé, svižné, plné zvratů a nečekaných odhalení.
Nejsem si jistá, jaké věkové kategorii je kniha určena. Roboti s podobou medvěda, králíka, kuřete a lišky zaujmou nejvíc děti kolem 8 až 10 let. První díl v tomto směru byla hitovka. Druhý díl je pro mě jako dospělého čtenáře dějově zajímavější, ale pro malého čtenáře je zmatečnější, náročnější a ne tak přitažlivý.
YA fantasy příběh šmrncnutý muslimským světem, předvídatelné, ne moc originální, plný klišé, patosu, zbožnosti, Boha Všeslitovného, Proradného anděla, citátů z Knihy zázraků, slz na krajíčku a unavených seniorů... A zbojník "bohatým bral, chudým dával" se jmenuje Hamáz... Šovinistickými postoji se to jen hemží, i když s nimi autor statečně bojuje. Jsem v rozpacích. I z množství chyb, což je pro Gorgonu netypické.
Není to román, ale (rádoby) vtipné vyprávění o životě Bohuslava Balbína. Fabulace střídá fakta a někdy je to obtížné od sebe odlišit. Akcent kladený na Balbínovu homosexualitu je úporný, navíc je líčena v intencích osmdesátých let minulého století, kdy každý gay byl zároveň i promiskuitní, bez hlubšího citového prožitku. Hlavně když je chlapec hezký... Je to škoda. Je patrné, že autor má co říct a je velmi vzdělaný, ale tuto formu a pojetí považuji osobně za dost nešťastné.
Ann Napolitano předkládá do detailu vykreslený psychologicky příběh. Pojmenovává skutečnosti, ale nesoudí, nehodností. Citlivě chápe a k situacím vždycky nechá některou z postav zaujmout moudré stanovisko. Nemusíme s aktéry souhlasit, nemusí nám být ani sympatičtí, přesto to, jak děti opakují chyby rodičů, jak stejně nebo odlišně se staví k řešení, je pozoruhodné. Autorka přimíchala do příběhu i špetku idealismu, nebo možná je ho hrst, když líčí vztahy k dětem a jejich nekonečnou roztomilost, bezproblémovost, snadnost péče, dětskou empatii a podřízení se přání matek. Možná je to dobře, protože to, co se skrývá za příběhem, je dostatečně těžké a každý příběh potřebuje mít světlé momenty, jinak se stává nesnesitelným.
(SPOILER) Nevím, jaké vydání četl Mikky01, ale ráda bych tu napravila některá tvrzení.
1) Hlavní hrdina Ravani není poloviční sirotek, má oba rodiče a to milující. Je jedináček, introvertní a cítí se sám.
2) K dětem, které se přistěhují do ulice, ho nezačne přitahovat žádná nadpřirozená síla, ale touha spřátelit se, protože jedno z dětí je mu od pohledu blízké.
3) Pokud jde o výjimečné schopnosti, nejsou to žádné super schopnosti, aby musely být výplodem fantazie (tedy až na jednu jsou to v podstatě dovednosti). 4) Lovec nikomu nic prozrazovat nechce, chce jen děti vrátit tam, kam úředně patří.
5) Ravani žádné utajené schopnosti nemá.
Recenze
Ravani je chlapec, který trpí pocity osamění. Šikanuje ho bezcharakterní a zákeřný kluk z městečka, který je fyzicky zdatnější. Jedné noci se Ravani probudí a zjistí, že před opuštěným domem naproti zastavila dodávka a z ní vystupují děti. Setká se s pohledem podobně staré dívky. Tím začíná utajené přátelství mezi ním a sedmerem dětí bez rodičů, které hledá záhadný lovec, aby je vrátil do sirotčince. Okolnosti následně vedou k tomu, že se Ravani zmítá se mezi tím, co by chtěl a co je správné.
Kniha je určena introvertním dětem cca 10-12 let, které se těžko seznamují, nejsou fyzicky zdatné a šikovné, mají sklon plakat a často jsou samy se sebou, něco tvoří nebo čtou, přesto by se rády družily. Pro takové dítě bude identifikace snadná a s hrdinou prožije ohromné dobrodružství a možná nalezne i moudro, které mu pomůže snášet ledasjaké příkoří, a podpoří ho v dobách neúspěchů.
S tím, že závěr je hrubě naivní, s Mikky01 souhlasím.
Zasvěcení do haitského vúdú přináší vhled do celého náboženského systému, jeho podstaty, smyslu, společenského významu, vysvětluje základní pojmy a je okořeněno vlastními autorčinými zážitky z Haiti.
Kniha je rozdělena na několik tematických část: O Haiti, O vúdú, Společenství a svatyně, Sny a snění, Bůh a duchové, Obřady, Zasvěcení, Duchové mrtvých, hřbitovy a smrt, Smrt, Tajné společnosti a Magie a čarodějnictví. Každý z bloků je pečlivě a srozumitelně zpracovaný. Na konci nechybí slovníček pojmů a použitá literatura.
Haitské vúdú je původní africké náboženství šmrncnuté křesťanstvím a utvářené historickou zkušeností lidí ukradených z domova a zotročených. Je praktické, pragmatické, žité, podporuje sounáležitost a propojuje minulost s přítomností a budoucností. Upíná se k předkům, ale ne nostalgicky, jen prakticky. Mrtví slouží živým, mohou jim předávat rady, posilovat je, chránit. Kult předků je mocný a pozoruhodný.
Čtenář nahlédne díky autorčině fundovanosti pod pokličku věrouky a praxe vúdú, která představuje životní styl vyžadující kázeň, disciplínu, zodpovědnost a neustálou práci na sobě samém. To vše pak stojí v ostrém kontrastu se scestným obrazem vúdú, který nám vnutila béčková hollywoodská produkce.
Doporučuji všem, kteří se zajímají o živá náboženství.
Výborný román, bravurně vystavěný příběh, skvěle vyprávěný. Nepostrádá vtip, nadhled, pověrečnost, krutou realitu, laskavost. Oproti oficiální anotaci neshledávám v knize nic magického, spíš snivého, trochu šíleného, pověrečného, folklórního, zároveň zemitého a skutečného. Doporučuji.
V rámci žánru - lehké úsměvné čtení cílené na ženy - rozhodně knížka obstojí na výbornou. Doporučuji všem, kteří vyhledávají pohodové příběhy pro chvíle odpočinku.
Souhlasím se vším, co je napsáno v komentářích Ridwen a Aykiru. Byl to příjemně strávený čas se spoustou emocí, plný fantazie, mytologie, hororu, legend, folklóru, vše okořeněné humorem, lehkým vypravěčským stylem, dobrými dialogy i poetickými popisy a přirovnáními.
Povídky, které se mě obzvláště dotkly, jsou: Říjen předsedá, Rytířství, Sníh, sklo, jablko. Báječné byly i holmovské povídky!
Silný platonický vztah, přecházející až v posedlost, kontra muž, který dává naději, již nechce naplnit. A ona to nechápe. Je to cyklický příběh. Touha po jedinečnosti. Strach nepřijít o zbožňovaného muže alespoň v kamarádské rovině. A nevyřeší se to do konce. Protože fascinace, idealizace, přitažlivost je příliš velká...
Úmornost, s jakou se příběh opakuje, navádí čtenáře k tomu, že tohle by zažít a žít nechtěl.
Byla bych uvítala, kdyby byla kniha o třetinu kratší, ono poselství zmaru by tím dokázala vyjádřila také.
Když nad dílem přemýšlím, líbí se mi, s jakým zápalem je psané. Střídání hovorové češtiny a spisovné bylo pro mě rušivé, stejně tak jako řada vulgarismů. Spíš než román by kniha vyzněla jako blog (nebo forma deníku, dopisů?). Takové nějaké zážitky z divadla a hospody a la zase čekám a nic.
V zásadě mi to přišlo dobré, mám pocit, že jsem pochopila, o co autorce šlo.