hopla komentáře u knih

Výjimečný zážitek. Zkoušel jsem ji jako audioknihu, ale abych se mohl pořádně ponořit do děje a hlavně do myšlenek, které se v knize vznášejí a stojí za větší soustředění, přešel jsem pokorně na klasickou četbu. Ostatně, i o tom tento román je. A je v něm tolik vrstev, úplná románová symfonie. I když nejvíc toho má zřejmě co říci Španělům, resp. Kataláncům, možná o to víc je to tajuplné čtení pro nás. Avšak mnoho zmiňovaných míst, osob i událostí má reálný základ. Proto klasická četba dává v tomto případě velmi vhodný bonus v podobě "Poznámky překladatelky," kde jsme s těmito souvisejícími fakty seznámeni. Stejně tak jsou ti, kdo dají přednost audioknize, bohužel připraveni o Doslov (také z pera překladatelky Atheny Alchazidu), který nabízí výklad i obohacení zážitku z četby. Audio provedení v přednesu Gustava Haška je však skvělé, to musím uznat. Kdybych měl tedy radit, doporučil bych poslech doplnit přečtením Poznámek a Doslovu (kniha je k sehnání i v elektronické verzi, DOKOŘÁN 2008).

14 22.05.2023

Časové posuny nejsou v románech příliš vzácné, ale aby každá z rovin byla psána jiným stylem, to už za výjimečné považuji. Obdivuji v tomto ohledu autora, že navzdory té rozdílnosti dokázal vytvořit tak kompaktní dílo. Každá z vrstev jako by přitom byla určena jiné skupině čtenářů a přesto není ono přesouvání nepříjemné. Příběh má silnou atmosféru. Každá doba je vykreslena velmi barvitě, s množstvím autentických detailů. Celkový dojem by mi mohly zkazit snad jen některé gramatické chybičky, které asi nebyly překlepem a unikly i editorce. Konkrétně šlo o záměnu I-Y ve slovech: "hyhňá se" (str. 79) a "štimovat" (str. 102 a 162). Každopádně se již těším na Světlo z Pauliny :-).
A ještě dva citáty na jedno téma:
"Vzpomínky fungujou jako hulení, nesmíš to přehnat, pak je ti blbě..."
"Něco ho tlačí na hrudníku, jsou to vzpomínky a je mu z nich těžko. Možná z toho mívají lidi v jeho věku infarkt. Z těch vzpomínek, když jsou moc těžké a srdce je už neunese."
/přečteno v papírové formě/

13 04.03.2020

Samotáři, popisovaní v této knize, jsou většinou lidmi považováni za podivíny, blázny. Vždyť oni nejsou normální! Proč nemohou žít normálně jako my...? Ale není to možná tak, že to my ostatní, i když je nás absolutní většina, již své životy nežijeme správně, normálně? I z toho, co se v současnosti děje, nejen v Evropě, je vidět, že civilizace není samospasitelná a možná přichází doba, kdy bude postupně čím dál normálnější se obracet víc k přírodě a snažit se v ní najít naše zapomenuté schopnosti vcítění, pokory a úcty, abychom si mohli znovu vážit toho, že žijeme. A že tu magickou sílu má právě Šumava, není vůbec divu. Všechny ty tragické lidské osudy minulého století tu musely zanechat svou stopu.
Příběhy jsou podány velmi lidsky. Není v nich cítit žádná snaha o korekci, stylizaci. Vyprávění působí autenticky, přesvědčivě.
Asi by mnohý z nás očekával, že lidé, kteří se rozhodnou žít mimo civilizaci, budou svým založením, s prominutím, trochu primitivní. O tom, že to tak vůbec není, mne tato kniha přesvědčila na 100%. Skutečně to není žádné panoptikum. V mnohých z těchto osobností je tolik moudrosti, že budu mít ještě dlouhou dobu nad čím přemýšlet.
Ještě pár citací z vyprávění: "Farmy v Polabí nejsou klasické, kde na pozemku pracuje celá rodina a živí je to. Jsou to hobby farmy, které si pořídili bohatí lidé a žijí z dotací. Na farmě u Poděbrad pěstoval majitel na třech hektarech černý rybíz - nikdo ho ale nesklízel. Stačilo mu, že dotace na rybíz jsou vyšší než na pastviny." (s. 111)
"Dej si pozor na to, co si přeješ, protože přání se plní. Ale trošku jinak, než to člověk zamýšlel..." (s. 186)
"Na to, aby sis opravdu všímal věcí, musíš mít probuzenou pozornost a být na tom psychicky aspoň trochu dobře. Když je ti zle, jsi ponořený do sebe a mineš plno věcí." (s. 68)

13 01.11.2018

Nádherná kniha, skvěle běžící příběh - jak motor saabu... ;-) Ještě, že nemám příliš velké srdce, asi by mi při čtení závěru knihy puklo :-). Nejsem ale úplně nestranný čtenář - je mi 59 jako Ovemu a občas to se mnou taky není lehké. O to víc mne to asi zasáhlo a být ta možnost, přidal bych ještě jednu hvězdičku.

11 07.12.2016

Jsem také z generace "Novotného dětí", takže jestli někomu připadá, že si autoři vybírali příliš vulgární texty, mohu ho ujistit, že existovaly i hrubší verze. Ale on pro to přece existoval důvod! Ten humor nám pomáhal tu schizofrenní dobu přežít. A čím tvrdší absurdity se děly, tím drsnější na ně musely přicházet reakce. Člověk se potřeboval aspoň na chvíli takovýmito šidítky zbavit frustrací, bezmocnosti a vzteku. A že se kniha zaměřuje jen na onu lidovou tvořivost a nedává ji do kontextu toho, že spousta lidí za papírky s podobnými texty trávila noci u výslechů nebo končila ještě hůř...? Tahle odlehčená forma je přece uvedena v podtitulu a vysvětlena i v předmluvě.
Mne, jako čtenáře i pamětníka, potěšilo, že jde o poctivou sbírku textů, zachovaných ve skvělé autenticitě a zároveň nejde o žádnou nostalgii, kterou si ta doba opravdu nezaslouží. Jo, a díky za "OLLOK"! :-) Netušil jsem, že to byl známý pojem. Bydlel jsem kousek od něj a sledoval jeho stavbu. Toho nápisu jsme si s bráchou brzy všimli a neřekneme mu jinak dodnes :-)
Těším se na druhý díl...

10 16.11.2017

Asi je dobře, že se pan Hejda nemohl dožít dnešní doby. Myslím, že by zastával postoje, za které by ani dnes nebyl režimem uznávaný. Je až mrazivé si uvědomit, nakolik se dnešní akciovky a nadnárodní společnosti pokoušejí (a velmi úspěšně) o totéž, před čím on varoval. Ani jeho jasný postoj k tomu, jak nás bratři Slováci za války zradili a poté si od Čechů nechali vybudovat průmysl, by nebyl populární. Jeho vyprávění je až syrově chladné, bez melancholie, s jistou dávkou patosu a sebechvály. Ale myslím, že nebýt těchto jeho vlastností, nemohl by svůj osud vůbec unést. Vždyť on nebyl obyčejným občanem, on skutečně měl vysoké postavení, založené na svých mimořádných schopnostech a dovednostech. I přes svůj neárijský původ dokázal přežít holocaust, byl aktivní v politice, ekonomické sféře, byl právníkem, tak trochu i lékařem, a vedle toho měl linii novinářskou, spisovatelskou i básnickou. Pro český stát a jeho občany byl připraven udělat vše, co bylo v jeho silách. Muselo pro něj být těžko pochopitelné, že se nový režim právě takto schopných lidí potřeboval zbavit. Je dobře, že, i kdyby nic jiného, tak po něm zůstanou alespoň tyto paměti. Tato kniha by se měla stát povinnou četbou ve školách...

8 07.10.2021

"V každém člověku žije skrytá bestie, s kterou se potýká. Morální hodnoty společnosti a kultury, ke které patří, mu pomáhají potlačit zlo, krutost, pomstychtivost, závist, touhu po moci, nesmyslnou a nereálnou ctižádost, pomáhají mu držet šelmu pod kontrolou a dávají mu povzbuzující pocit vítězství nad tím, co v něm je nedobré.
Ale doba, v níž jsme žili, odpoutala všechno zlo z řetězu a otevřela klece v duších lidí. Povýšila závist do rytířského stavu, takže závist se stala "třídním bojem." Vysvětlila lidem, neschopným řídit a organizovat svůj život, že oni, právě oni mají talent vzít otěže státu do rukou a obrátit směr dějin.
Strana naznačila Blaženě z Kocourkova, že dosud nebyla šťastná, když chodila pracovat do tkalcovny a v neděli k muzice, protože teď pro ni má vyšší cíl, ke kterému je nad jiné povolaná: bude hlídat zrádce, kteří se přičiňovali o to, aby chodila do tkalcovny a k muzice."

8 17.03.2020

Od mé maturity z ruštiny, při níž jsem se s Raskolnikovem setkal poprvé, uplynulo již mnoho let. Asi bych si tento román již nepřipomněl, nebýt mé plánované cesty do Petrohradu, kdy budeme celý týden ubytováni v domě, který je s Raskolnikovem spojován. To mne i inspirovalo. A jsem rád. Nejen, že si zpestříme svůj pobyt, ale celkově ve mně román zanechal silný dojem. I přes určitou linii červené knihovny se mu nedá upřít silná filozofie. Diskuse hlavních postav nejsou samoúčelné, ale naopak přesahují rozměr samotného příběhu. Navíc se ukazují silně nadčasové...
Citát:
"Lež je možno vždycky odpustit, to je bohulibá věc, protože vede k pravdě. Lhaní je jediná výsada člověka mezi všemi ostatními organismy. Lži si, ale lži ze své hlavy. Začalo to názorem socialistů: Zločin je protest proti nedostatkům sociálního řádu a dost, nic víc. Žádné jiné příčiny se neuznávají, vůbec nic! A právě tohle je lež!“ Všechno je podle nich zaviněno zhoubným prostředím, a ničím jiným! To je jejich zamilovaná fráze! Z toho přímo vyplývá, že bude-li společnost organizována správně, okamžitě pominou i všechny zločiny, protože nebude proti čemu protestovat a všichni budou naráz bezúhonní. S lidskou povahou se nepočítá, povaha se vylučuje, povaha se nesluší! Podle nich se lidstvo nevyvine historickou, živou cestou k dokonalosti a nevytvoří konečně dokonalou společnost, nýbrž naopak sociální systém vyspekulovaný nějakým mozkem okamžitě vnese řád do celého lidstva a v jediném okamžiku ho učiní spravedlivým a nehřešícím, dřív než prodělá nějaký živý proces, dřív než projde nějakým historickým a živým vývojem! Právě proto mají instinktivně neradi historii; jsou prý to samé ohavnosti a hlouposti..."
A ještě jeden vizionářský:
"Raskolnikov proležel v nemocnici celý konec půstu a celé velikonoce. Když se uzdravoval, rozpomínal se na to, o čem třeštil v horečkách. Byl posedlý chorobnou vidinou, že celý svět je odsouzen k zániku na jakousi strašlivou, neslýchanou a nevídanou morovou ránu, která se valí z nitra Asie na Evropu. Všichni byli odsouzeni k jisté smrti, kromě hrstky vyvolených. Vypukaly požáry, šířil se hladomor. Všecko podléhalo zkáze. Epidemie sílila a šířila se dál a dál. Zachránit se mohlo jen několik lidí na celém světě, několik čistých a Vyvolených, kteří byli předurčeni, aby založili nový lidský rod a nový život, aby obnovili a očistili zemi..."

8 17.02.2020

Couchsurfing je určitě skvělá příležitost, jak poznat život místních, resp. tamějších, obyvatel. Když pak své zkušenosti a zážitky někdo zpracuje formou cestopisu, může mnoho lidí potěšit. Jen by to chtělo si vybírat hostitele pro danou zemi typické, normální, obyčejné, a nikoliv jen výstřední, žijící rozhodně jinak, než je v zemi zvykem. Tady se však autor rozhodl podle svého hesla: "Co je normální, to je zoufale nudné. Zajímavé to začíná být až tam, kde měřítko estetiky hraničí s extrémem." Přece jen nezapřel, že je spíš bulvární novinář než cestovatel. Jak se obyčejným Rusům žije, jsme se tedy moc nedozvěděli, zato nám pan autor, s typicky německou povýšeností, nezapomněl neustále vnucovat své propagandistické poučky.
Styl psaní však byl jinak celkem příjemný a některé informace přece jen zajímavé. Např., že v některých oblastech v Rusku mají za povinný předmět šachy (s.72).
A ještě pár citátů: "Čím větší auto máš, tím dál pro tebe musí traktor zajet." (s.162)
"Ne každý, kdo dělá kroky, postupuje vpřed. Ne každý, kdo stojí na místě, je bez pohybu." (s.185)
"Když něčemu stejnému věří téměř sto procent lidí okolo, je docela snadné potlačit nejprve jakékoli protiargumenty a poté i vlastní rozum." (= názor autora - docela výstižný i ve vztahu k masovým demonstracím, s.192).
Oceňuji překlad knihy a zejména četné vysvětlivky, které mnohdy sloužily nejen k pochopení, o čem se píše, ale i jako opravy autorových nepřesností.
Jo a ti medvědi a balalajky tam jsou! Podtitul je nepravdivý...

8 26.06.2019

Čtení na dovolenou. Tedy ne až tak oddechová četba, ale pro mne je ten kontext celkem výstižný. Knížku jsem četl poprvé před 35 lety v čase dovolených, záměrně na horkém písku tehdejší nuda pláže kousek za Prahou. I proto jsem ji tehdy tak silně prožíval. Ale taky jsem ji v tom čase četl jako vypůjčenou od přítelkyně, která se brzy poté stala mou paní. Že jsem tu knížku vlastně nevrátil a zůstala v mé knihovně, jsem si uvědomil při plánování naší letošní dovolené - návratu do míst, sloužících jako kulisa děje této knihy. Děj už mi z hlavy zčásti vypadl, takže mi nic nebránilo si ji přečíst nanovo - coby přípravu na náš nadcházející pobyt v pouštích Jihozápadu. Ten intenzívní pocit napětí, který jsem doufal, že si znovu prožiju, už se sice nedostavil, ale zklamání to nebylo. Doufám jen, že se mi připomenutí některých pravidel přežití nebude hodit... :-)
Obsah asi nemá smysl literárně rozebírat, ale nepřehnaná očekávání knížka naplnit dokáže. Skromný počet stran i určitá zvědavost pak může stačit k tomu, aby nezůstala nedočtena. Hodnocení ale trochu navyšuji kvůli tomu svému osobnímu vztahu.

8 18.03.2018

Vzácně vyvážený pohled na rodinné soužití očima všech zúčastněných.
Citát: "...ať se zlobí na tátu, na toho se stejně zlobí furt." ;-)

7 16.04.2023

Když jsem knihu četl před třiceti roky poprvé, vnímal jsem děj jako apokalyptickou sci-fi, při jejíž četbě sice mrazilo, ale člověk se mohl uklidňovat, že je to jen smyšlenka a že civilizace má jistě dost řešení, aby podobnému vývoji zabránila. Dnes už si tím tak jist nejsem...
Pozn. k českému vydání: Jedná se vlastně o dva romány vydané jako jeden titul (Uår. Aftenlandet, 1974 a Uår. Sweetwater, 1976).

7 23.09.2014

A pak, že "do hlavy nikomu nevidíš..." Tady se to povedlo. Vyprávět ten příběh někdo jiný, tedy klasický vypravěč, co to má z druhé ruky, neměli bychom šanci mu porozumět. Jako by Bohumil Hrabal rapoval ;-). Bravo a díky.

A ještě dva citáty:
"Dnes v noci jsem měl důležitý sen o smyslu života ráno jsem si ale nemohl vzpomenout o čem byl celé lidstvo teď mohlo znát smysl života
kdybych si jen dokázal
kdybych si jen dokázal vzpomenout
kdyby jen
můžu za to já lidstvo žije takhle ale nemuselo by kdybych já věděl"

" Největší problém ve vztazích je ten že když chci ženu veselou tak musím chvíli čekat abych zjistil jestli je veselá nebo smutná a někdy to člověk ani nepozná"

6 07.03.2020

Začátek knihy ve mně vzbudil dojem, že to bude zajímavé čtení. Tím spíš, že se běžeckých závodů občas zúčastňuji. Nějak jsem se ale v tom "ději" poněkud ztrácel. A měl jsem dojem, že na tom ani autor nebyl lépe. Je znát, že to je spíš novinařina, resp. soubor nesourodých textů k běžeckému tématu. Tato pasáž o Zátopkovi ale stála za přečtení:

"Zátopek se na závodech choval, jako by měl schůzku. Dokonce i uprostřed závodu si rád lámanou francouzštinou, angličtinou nebo němčinou povídal s ostatními běžci. Jeden nabručený Angličan si dokonce na Zátopkovo „neustále tlachání“ stěžoval. Po závodech se občas v jeho hotelovém pokoji sešlo tolik nových známých, že se nakonec musel vzdát své postele a spal venku pod stromem. Jednou, krátce před mezinárodním závodem, se spřátelil s australským běžcem, který doufal, že se mu podaří překonat rekord Austrálie na 5000 metrů. Zátopek byl zapsaný pouze na desetikilometrový závod, přišel však s plánem. Poradil Australanovi, ať vynechá svůj závod a místo toho se postaví na start s ním. V první polovině závodu na deset kilometrů dovedl svého nového kamaráda k rekordu, pak přidal, věnoval se svým záležitostem... A zvítězil. Takový už prostě Zátopek byl. Závody považoval za cosi jako „pokec“ v hospodě. Měl závody tak rád, že se jich místo odpočinku a ladění formy zúčastňoval tolika, kolika mohl. Během jediného zátahu na konci čtyřicátých let Zátopek závodil tři roky takřka každý týden a nikdy neprohrál. Jeho celkové skóre za toto období činilo 69:0. I s takto nabitým programem zvládal ještě týdenní tréninkové dávky přes 260 kilometrů.
V roce 1952 dorazil na olympiádu v Helsinkách. Protože český tým měl jen málo závodníků, mohl si vybrat, na jakých vzdálenostech bude závodit. Vybral si všechny. Postavil se na start závodu na 5000 metrů a zvítězil v novém olympijském rekordu. Poté se přihlásil do závodu na 10 000 metrů a získal své druhé zlato v dalším novém rekordu.
Nikdy dřív neběžel maratón, ale co na tom záleželo? Se dvěma zlatými medailemi na krku už nemohl nic ztratit, proč tedy práci nedokončit a nezkusit to? Brzy se ukázala jeho nezkušenost. Byl horký den, takže se Angličan Jim Peters, tehdejší držitel světového rekordu, rozhodl vedro využít, aby Zátopka setřásl. Na značce deseti mil se dostal už na deset minut pod svůj vlastní světový rekord a vzdaloval se poli ostatních závodníků. Zátopek si nebyl jistý, jestli takové tempo může někdo vydržet. „Promiňte“ doběhl vedle Peterse, „tohle je můj první maratón. Neběžíme moc rychle?“ „Ne, “ odsekl Peters, „moc pomalu." Jestli byl Zátopek tak hloupý, aby položil podobnou otázku, jinou odpověď si nezasloužil. Zátopka to překvapilo. „Říkáte pomalu?“ ověřil si raději. „Jste si jistý, že máme pomalé tempo?“ „Ano, “ přitakal Peters. Vzápětí zůstal jako opařený. „Dobrá. Díky.“ Zátopek vzal Peterse za slovo a vyrazil. Když vyběhl z tunelu na stadion, přivítal ho ohlušující jásot. Nejenom od fanoušků, ale i od sportovců všech národů lemujících trati, aby ho pozdravili. Zátopek protrhl cílovou pásku ve svém třetím olympijském rekordu..."

6 29.02.2020

Pohádková exkurze po alternativní verzi Nebe. Vyprávěna, jako vždy u tohoto autora, s laskavě sarkastickým nadhledem - v tomto případě doslovným. Navíc je zřejmé, že autor má přehled o tom, kterým směrem se svět ubírá a jeho vize, jak by mohla probíhat případná třetí světová válka, je až mrazivě realistická.
S autorem jsem souzněl u všech titulů, které mu u nás dosud vyšly a vždy jsem se těšil, s čím přijde příště. Je mi moc líto, že nic nového už nám tento finský génius nepředloží. R.I.P.

6 08.02.2019

Nevybral jsem si pro četbu této knihy zrovna ideální podmínky. Obvykle čtu "na jeden zátah," zatímco tentokrát to bylo jen útržkovité čtení před spaním. Stalo se mi tak opakovaně, že jsem byl nucen se při dalším čtení vracet, přesvědčen, že již nějak ztrácím paměť, když mi pokračování nedávalo smysl. Nakonec jsem se rozhodl knihu odložit na vhodnější čas. Po několika týdnech jsem se k četbě vrátil a restart se zdařil :-). Po pár desítkách přečtených stránek jsem začal zažívat podobné pocity, jako když jsem se rozhodl maturovat z matematiky, ke které jsem měl nepříliš pozitivní vztah, ale jejíž zvládnutí mi mělo pomoci zvládnout přijímačky na VŠ. Chtělo to trochu se do toho vnořit a začalo se rozjasňovat. Možná je to jedna z knih, které by bylo vhodné přečíst opakovaně a víc si je tak užít, když už jsou konstrukce i pointa jasné. Jsem rád, že jsem se v autorovi nemýlil. I tentokrát to byl silný zážitek.

6 09.04.2018

Popisované případy jsou jedny z těch nejznámějších, a tak je dobře dozvědět se skutečné okolnosti a nezůstat u novinových článků, které nejsou vždy objektivní. Máme tak možnost pokusit se nahlédnout do duše pachatelů, kteří často sami nevědí, proč páchali takové hrůznosti anebo hůř - i při rekonstrukci si dokáží znovu své "dílo" s rozkoší vychutnávat. Prakticky všechny takové případy, kdy se člověk nechá ovládnout svými pudovými atavismy a páchá těžké zločiny, jsou tu posuzovány z hlediska příčetnosti a o potrestání pak rozhoduje znalecký posudek psychiatra. Že navrhovaná "ochranná léčba" pak nemusí být vůbec účinná a nikoho nechrání, není ojedinělým názorem. Není divu, že se proto v knize často objevuje narážka na dnešní stav, kdy u nás neexistuje trest smrti. Např. na str. 129: "...15.2.1980 oznámil předseda senátu rozsudek: Trest smrti! Verdikt se nijak nevymykal z tehdejšího přísného posuzování podobných zločinů. Doba ještě nebyla změkčilá jako za našich časů, kdy pseudohumanisté vnucují společnosti, aby na vrahy a další přestupníky zákona hleděla jako na chudáky zasluhující místo trestu ohled a pomocnou ruku."
Knihu jsem přečetl ve dnech, kdy jsme se s hrůzou dozvěděli o činu šílené ženy, která ve škole ve Žďáru nad Sázavou ubodala studenta a další tři lidi zranila. Co dodat...? :-(

6 17.10.2014

Členění knihy podle hlediska volebních období prezidentů mi připadalo vtipné, ale i výstižné. I ten, kdo se tzv. nezajímá o politiku a nechodí ani k volbám musí připustit, že se v hovoru běžně užívají výrazy, že to bylo "za Husáka", "za Novotného"apod. A to nemá u nás prezident zdaleka takovou moc jako v systému francouzském...
Smýšlení ústředního hrdiny a jeho nekonformní názory mne zpočátku dost iritovaly, ale brzy jsem své vnitřní polemiky s autorem zanechal, přestal se dohadovat o autobiografičnosti děje a vžil se do osudů postavy. Ani jsem nepostřehl, ve kterém momentě se má původní odtažitost, která mi málem zabránila knihu dočíst, vytratila a začal jsem se s Paulem sžívat. Přiznávám, že k tomu mohlo přispět vícero momentů v jeho životě, ve kterých jsem nacházel paralelu s osudy mými vlastními.
Kromě několika poněkud nešťastně přeložených výrazů a neobratně poskládaných souvětí paní překladatelky, jsem si s potěšením užil bohatou vrstevnatost autorova vyjadřování a celkově na mne kniha zapůsobila velmi silně a vyrovnaně. Chystal jsem se shánět další jeho tituly, ale jak zjišťuji, budu si (snad) muset počkat, objeví-li se další překlady. Moje francouzština bohužel na originál nestačí...
Shodou okolností jsem nedávno dočetl knihu, podobně zaměřenou, kterou bych rád doporučil, pokud se vám líbila tato. Je jí "Mapa a území" (Michel Houellebecq).

5 27.01.2015

Pravda a lež jako by v životě musely být v rovnováze. Možná proto existuje pokrytectví, zastírání reality, nalhávání si sobě samým. A o to jde i v tomto románu. Že se odehrává v jiné zemi, jiných společenských poměrech a je provokativně okořeněn sexem a drogami, nemění nic na tom, že paralelní zkušenost s neschopností vyrovnat se s minulostí máme i my. Fašismus i komunismus má stejné pohrobky, kteří nám o sobě neúnavně vnucují svou falešnou pravdu. A že se jim to daří, vídáme při volbách... Podnětů k tomu, abychom chtěli pravdu hledat, není nikdy dost. Proto si tohoto románu cením.

5 30.10.2014

Knihu jsem objevil čistě náhodou, ani o titulu, ani o autorovi jsem předtím nic nevěděl. O to silnější účinek na mne měla. Sugestivně melancholické líčení událostí, zdánlivě se odehrávajících v pouhých sedmi dnech. Autor nás však klidným, vyrovnaným, až metodickým způsobem provází nejen okolnostmi úmrtí jeho ženy, ale i úvahami nad svým vztahem k ní a její rodině, vzpomínkami na zážitky osobní i v souvislostech se společností, v níž žil. Žádná sebelítost, jen smířlivost s osudem a rozjímání nad minulostí a lidskou povahou. Děkuji, rád jsem Vás poznal...

5 24.10.2014