HTO komentáře u knih

Kniha, kterou těžko hodnotit. Důvod je jednoduchý: normalizační překlad. Za ten autoři samozřejmě nemohou, ale z knihy poezie se vinou překladu stává spíše pomůcka pro historika těch časů. Tam, kde originál řeže, znepokojuje a nalézá, tam překlad hladí, uklidňuje a lyricky čvaňhá, a tak to prostě nemůže být.

Případný zájemce nalezne rozbor jazyka této knihy v článku Za rým, který napsal do Svědectví Petr Král. Pro Zábranův názor na o několik let dříve vydané překlady Apollinaira (včetně děsivé Skálovy básně o něm, tedy Apollinairovi) viz http://www.databazeknih.cz/knihy/hudebnik-ze-saint-merry-79749

7 15.04.2014

― A je pravda, jak se vypráví, žes na Loretě měl přidělenou služební pistoli?
― Měli jsme tam dvě pistole ČZ vzor 70: jednu jsme museli „po dobu služby“ nosit v kapse, druhá, náhradní, byla zamčená v malém trezoru přišroubovaném k podlaze. A povinně jsme se asi tak jednou za rok účastnili cvičných střeleb. Ty se konaly v Praze v Bartolomějské ulici ve sklepě a chodili na ně všichni loretánští hlídači, včetně pana profesora Placáka, jenž marně upozorňoval na to, že by být ozbrojen neměl, neboť je mluvčím Charty 77. Předpis je předpis a platí pro všechny. I stalo se, že jeden den vedli pana profesora do prvního patra k výslechu a druhý den musel na té samé fízlárně střílet ve sklepě.

― To houmlesáctví je v obou sbírkách, jsou velice obrazové, hrabalovské... Všude jsou nějací Voprouzkové a Huhhové...
― To „houmlesáctví“ je mé dávné trauma. Nebylo mi ani čtrnáct, když mě vystrčili z domova, a od té doby se mi houpe země pod nohama. Mátožím se mezi lidmi. Žádná cesta nevede zpátky do dětství. Jsem jak zatoulaný štěně. Přimotal jsem se kdysi i mezi galerku a našel si tam pár přátel. To byli učitelé! Učil jsem se od nich, jak si komplikovat život. Vím taky o několika skvělých fíglech. Dokážeš odemknout zámek igelitovým pytlíkem?
― Ne. Ty ano?
― Já taky ne.

― Myslíš, že se dá říci, že svoboda nás připravila o sny?
― Ne. Kdo nesní, hotoví se k smrti.

7 23.03.2014

Dokonce i způsob používání interpunkce v této knize působí dojmem dosti... mimozemským.

„Jednou odpoledne, zrovna když jsem se tak koukal na na úplně nejhořejší větve těch úžasně vysokých stromů, jsem si začal všímat, že ty větvičky a lístečky, co jsou úplně nejvýš, jsou jako lyrický šťastný tanečníci, co jsou rádi, že byli přidělený až na samý vrcholek, kde mají ten burácivý zážitek celýho stromu, co se pod nimi kýve a dělá z jejich tance, z každýho jejich trhavýho pohybu, obrovský společný tajemný a potřebný tanec, a tak se tam nahoře v tý prázdnotě jen tak vznášejí a tančí o smyslu stromu.“

Dharmoví tuláci, kapitola 25

U Georga Trakla můžeme být pyšní na řadu věcí – na pověstné české zřece mezi překladateli a nakladateli, kteří nám Trakla zprostředkovali dávno před tím, než se o něm dozvěděl zbytek světa; na různá vydání jeho díla, od Reynka přes L. Kunderu a skvělé (myslím, že ale bohužel málo známé) překlady Ivana Wernische, až po nejnovější počin od Radka Malého; na inspiraci českých umělců jeho dílem (viz. knihu Radka Malého Spásná trhlina) – jednoho autora hry o Traklovi, velkého M. H., mám dokonce tu čest znát osobně, a tak dále.

Pokud byste se s tímto básníkem rádi seznámili (Trakl měl, mimo jiného, onu fascinující schopnost, jíž je synestesie), Šebestiána ve snu lze doporučit možná nejvíce: tradičně skvělý překlad L. K. je oproti jeho dřívějšímu odeonskému vydání opraven a doplněn dle kritického vydání originálu, obsahuje – opět typicky pro L. Kunderu – inciační doslov a mnoho, mnoho faktografických materiálů; v obrazové příloze pak naleznete mnoho fotek a také díla českých výtvarníků Traklem inspirovaná. Ukázku, Traklovu báseň, dám do samostatného komentáře.

7 10.02.2014

Kniha je prima a Jiří Mikula je vynikající malíř – však se podívejte po jeho knize Dvacetkrát starší než Altamira! – ale mně vždycky jako první věc naskočí, jak jsem o ní vyprávěl bratranci a on si její jméno zapsal jako „Klima stodontů“.

P. S.: Čestné slovo, že mě to napadlo uprostřed předchozí věty, ale můj bratranec má právě dneska narozeniny! A co se týká omylu v názvech, jistě si přečtěte krásný elfosí komentář zde: http://www.databazeknih.cz/knihy/prometheus-40400

P. P. S.: Kliknul jsem si na odkaz k Prométheovi, a zjistil, že jinou Fühmannovu knihu graficky upravil pán, který se jmenuje úplně stejně jako můj bratranec.

„Nikdy neuvěřím, že vedle národů, budících podivení odvahou a statečnosti, musí býti též národové, budící podivení svou odvahou v zbabělosti, v nedůslednosti, v polovičatosti. Vedle Atčíňanů musí prý býti Javané, aby prý kontrasty vzájemně se vyrovnaly. Opravdu?

Pohlédněte na Holandsko. Prostý Holanďan přímý a pravdomluvný má větší občanské sebevědomí, více osobní hrdosti vůči velkým pánům nežli u nás mnohá vlastenecká korporace i s její hlavou. Pravda, Holanďané mají největší svobodu na pevnině, ale též co nejvíce pohrdají pochlebníkem a lichotníkem. U nás však nejdále dojdeš, jak mne ubezpečovali hodnověrní lidé, — patolízalstvím a ohebnou páteří. Prý jeden druhého hledí předstihnouti v podlízání. Nyní chápu, proč napsal prof. Josef Thomayer v tisícím čísle Světozora (1886. str. 620) tato pozoruhodná slova: »Nelze o prospěchu těloocviku míti ani nejmenší pochyby. Avšak methoda má býti studována. Není pro každý národ stejná methoda vhod. Českému jinochovi (až dosud nezaopatřenému) bych na příklad radil, aby cvičil především páteř. Nabylť jsem v životě přesvědčení, že u nás je dobře pružná a ohebná páteř daleko výhodnější než jednostranně vycvikovaná pěsť.«

K výroku pana prof. Thomayera uvádím slova, jež napsal Dr. J. Guth v dopise z Ameriky o Češích v Chicagu (N. L. 22. srpna 1893): . . »Jsou rázní a neústupní, jsou si vědomi svého práva a neumí již ohýbat hřbet, to je ta jediná vlastnost, kterou odložili odcházejíce z vlasti.« — Z těchto slov plyne, že, odcházejíce ze staré vlasti, odložili ještě jednu nepěknou vlastnost naši: chlubné plíce s furiantstvím. Nám se zamlouvají žvásty o velikášství, sebeoslavování, fabrikován papírových resolucí s kopami lichých frází a vyčichlých hesel, kdežto »vlnobití hněvu národního« ve skutečnosti ničím se nejeví. I po hromových resolucích trvá dále poklonkování šlechtě, byrokracii a škůdcům lidu, trvá dále honba po vysoké přízni, řádu a pentličce. Hrdě hlásáme: Co Čech, to Sokol — a najednou se vyskytnou Brynychovští Sokolíci. Toť komediantství! Obojživelnictví! Zotročilosť! Nejsme dosti seriosními. Nemáme žádného přesvědčení. Pořád ještě stůněme k vousům a v kotrbě se nám nechce a nechce rozbřesknout. Co peněz a národního majetku námi promrháno za pivo a telegramy při bouřlivých vlasteneckých řečích na slavnostech a oslavných schůzích. A nepřítej zatím tiše a klidně, zabírá naši půdu a pomalu nás velkokapitálem ubíjí. Co si o nás myslí chicagští Čechové, spořiví, mužní a svobodní občané američtí? Ti pochopí mou zlosť na naši ohavnou národní neřesť: zbabělou poníženost', ramenářství, nedostatek smyslu pro pravdu, nedostatek čestné mužnosti a perné povahy. Toť ten netvor a lotr, jenž zavinil naši potupnou podřízenost, naše slovanské a politické fiasko. Aneb máme považovati za radostnou vymoženost, že po 30letém boji národním máme několik hofrátů a dekorovaných »našinců« ? Ne, ne, tisíckrát ne! Vždyť na amerických Češích přece vidíme, že síla povahy, opravdovosť a důslednost mohou též býti rysem české povahy. A tato možnost budiž nám prozatím útěchou. Pamatujme si ještě o Malajcích, že jejich povaze se příčí podlízati komukoli a že nikdy se nesnižují, aby lichotili vrchnosti. Ano, takoví jsou Malajci! A proto je ještě nikdo nenazval národem služebným. Nedávají k tomu podnět.“

7 12.08.2013

Miluju tyto knihy. Takových není nikdy dost, myslím. Ke koupi této o jejím autorovi jsem tehdy, přiznávám ke své hanbě, nic nevěděl mne zlákala fotografie strany 357: https://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka/683291277 Macek! Kniha je skvělá po všech stránkách připojím ještě zvlášť výpisek o Češích , ale radost a poučení v ní najde každý, ať etnolog, historik, lékař či přírodozpytec. Zde alespoň pár výpisků přírodovědných, jeden o Mackovi, druhý o krokodýlech.

Dr. Durdík choval doma nějakou dobu outloně, a toto píše, když se rozhodl pustit jej zpátky do džungle: Když jsem vstal k odchodu, pohledl jsem naposledy na strom, na jehož větvi macek možná již sladce spal. Zvolal jsem do výše za ním malajsky Tabé! (Měj se dobře!). Duševní tvůj obzor nebyl pravda veliký. (...) Ale co z toho? Budeš nyní žíti volně a svobodně v hustých zelených lesích a tam již vystačíš se svými skrovnými duševními schopnostmi. Nač potřebuješ v pralese zvláštního důvtipu a bystrosti ducha? A co ti je po tom, co si o tobě povídá malicherná cháska lidská? Ať si tě pomlouvají, ať si ti přezdívají ospalců, hlupáků, morousů a samotářů. Lidé chválí beztoho jen ty, z nichž mají užitek, kdo jim komedii hraje, kdo jim lichotí a podkuřuje. Co ti je do nich? Co ti konečně i na tom sejde, že tvé vědecké jméno Nycticebus tardigradus, Stenops tardigradus je sáhodlouhé a že těžko utkví v paměti. Já volil pro tebe jméno macek, je kratší a lépe se vyslovuje a pamatuje. Tys mi byl mackem, a proto sem tě do širé přírody odnesl, k pralesu, kde ti bude blaze, kde ti bude nejlépe. Kdybys mi býval Nycticebus tardigradus, byl bych ti musil život vzíti a tvou lebku nebo kostru nebo kožich do Evropy přinésti. Tabé!

V žaludku má krokodýl vždy několik kamenů, uhlazených od vzájemného se tření. Ještěr polyká tyto kameny z téhož pudu, jako naše kachna žere písek; účinkují tak, že ohromné kusy spolykané kořisti rychleji se drobí v menší částky, jež snadněji lze stráviti. Proč má v žaludku kameny?, ptám se Malajce. Polyká kámen, kdykoli plove kolem většího města, aby na ně nezapomněl. (...) Takových kamenů má v sobě někdy velmi mnoho; buď je to tedy krokodil, jenž mnoho cestoval, nebo má slabou paměť.

7 12.08.2013

Vytáhl jsem si zase z knihovny Plinia, protože jsem četl Isidora ze Sevilly, a toho proto, že jsem četl Aristotela, a toho proto, že jsem četl svatého Tomáše Akvinského.


„Cože? Bílé děti že neumějí plivat?“ podivila se Pipi. „To bys teprv koukal! Vždyť se to učí ve školách, a to hned od první třídy! Plivání daleké a plivání vysoké a plivání v běhu. To bys měl vidět Tomíkovu a Aničinu paní učitelku, jak umí plivat! Vyhrála první cenu v plivání v běhu. Ta když běží a plive, tak jásá celé město.“ – Astrid Lindgrenová


Dva výpisky z knihy VII: „Antonia, choť Drusova, nikdy neplivala.“ (kapitola Lidské abnormality).


„Mithridatés, král dvaadvaceti národů, mohl soudit bez tlumočníka oslovuje každého jeho rodnou řečí. Charmadás zase v Řecku zpaměti předvedl obsah kterékoli předložené knihy, jako by v ní právě předčítal.“ (kapitola Paměť – to, co je zde napsáno o Charmadásovi, mimochodem též platilo pro Jima Morrisona v jeho knihovně.)

7 13.07.2013

Jan Zábrana, Celý život: Z dob, kdy máma dělala za války knihovnici v Humpolci: „Co byste chtěla?“– „No, něco ke čtení…“– „Nechcete tady tu knížku – Pro kravičku?“ (tj. J. Š. Baara) – „Ne, já chci něco pro babičku…“

Výpisek: Když bylo Harwoodovi při výčtu škod později hlášeno i zničení jeho oblíbených golfových holi uložených v kabině, se znechuceným výrazem poznamenal: „To bylo velmi nesportovní.“ Kapitán Woodhouse, který stál vedle Harwooda, pravil s kamenným obličejem: „Je mi líto vaší kabiny, pane.“ Důstojníkovi, který hlášení podával, ale také nechyběl smysl pro anglický humor a aniž hnul brvou oznámil Woodhousovi: „Vaší kabinou prolétl ten granát také, kapitáne.“

7 09.04.2013

Málokdo umí psát o Řecku jako Vojtech Zamarovský.

Jsou-li dosud záhadou výkony Faylla a Chiónida, nabízím řešení: pokud antický skokan do dálky používal krátký rozběh a o umístění rozhodoval součet tří soutěžních skoků, nevím, v čem je problém. A je-li to anekdota, nu, pak máme možnost přimknout ji k Hérodotovu „Nikdo z Egypťanů, Libyjců ani Řeků, s nimiž jsem se dostal do řeči, nepředstíral, že ví, kde má Nil prameny, kromě písaře pokladnice chrámu Athénina ve městě Sais. Myslím však, že si ze mne tropil šašky.“ To je také krásné. A uvážíme-li, že se to vše odehrává v modři jako Santorini, můžeme se zasmát představě, že u věty „Na rozhraní mezi třetihorami a čtvrtohorami se vytvořil vysoký kužel zvaný Stronghyli (…)“ mě napadlo, že tak byl pojmenován už tehdy. Kuk!

7 24.03.2013

Výpisek: 106. dopis, P. A. VJAZEMSKÉMU. Druhá polovina listopadu 1825. Z Michajlovského do Moskvy. „Proč lituješ, že se ztratily Byronovy zápisky? Zaplať Pánbůh, že se ztratily. Byron se zpovídal ve svých verších mimoděk, stržen básnickým nadšením. V chladnokrevné próze by lhal a chytračil, tu ve snaze blýsknout se upřímností, tam zas, aby pošpinil své nepřátele. Nech zvědavost davu a bud zajedno s geniem. Známe Byrona dost. Viděli jsme ho na trůně slávy, viděli jsme ho v mukách velké duše, viděli v rakvi uprostřed vzkříšeného Řecka – že se Ti chce ho vidět na hrnci. Dav čte lačně zpovědi, zápisky atd., protože se ve své podlosti raduje z ponížení toho, kdo je vznešený, a ze slabostí toho, kdo je mocný. Je nadšen, když odhalí nějakou špatnost. Je malý jako my, je špatný jako my! Lžete, padouši: je malý a špatný – ale ne tak jako vy, jinak.“

7 03.02.2013

Nevím, proč „Rytíř Labhrán de Saint Germain“ naletěl lžistuartovci Lafosseovi, ale vinou tohoto faktu je kniha vcelku tradiční (ano, díky Danu Brownovi už „tradiční“) snůškou „důkazů“, že Ježíš byl ženatý, že... (doplňte si sami) až po závěrečnou pozornost upřenou na Skotsko a tamní panovníky. Když přidáte ne zrovna dobrý překlad a odbytou redakční práci, není tahle kniha zrovna zázrak.

Za přečtení ale stojí pro velké množství údajů (které je zábavné a poučné zkoumat) a hlavně pro poselství, s nímž se nelze neztotožnit: že totiž Zákonem Grálu je sloužit a službu přijímat. Je nutné se zamyslet nad tím, že středověký princ měl ve znaku slovo „Sloužím“ a že demokratičtí zástupci jsou voleni lidem, aby vládli PRO lid, ovšem dochází k tomu, že vládnou NAD lidem. Kéž by se nad tím zamysleli i dnešní vládcové, ať světští či duchovní.

Vynikající ediční počin, stejně jako podobná antologie Horoskop orloje. Úvodní studie od profesora Jařaba, jednoho z mála lidí, kteří skutečně umí psát o poezii, čtrnáct básníků – jimž u nás dodnes většinou nevyšel samostatný výbor – s medailónky rovněž od JJ, překlad Jaroslav Kořán – v poznámce s díky Miloslavu Žilinovi, Petru Kabešovi a Zdeně Jařabové: lepší už to skoro být nemůže – a k tomu všemu jako bonbónek skvělé fotografie Roberta Franka, jemuž do úvodu ke knize Američané napsal Jack Kerouac tyto nádherné věty: „Ten bláznivý pocit, který máte v Americe, když slunce rozpaluje ulice a z jukeboxu nebo z nedaleké pohřební sině k vám dolehne hudba, právě tohle zachytil Robert Frank ve svých báječných fotografiích, posbíraných na cestě, kterou v ojetém voze (za Guggenheimovo stipendium) podnikl prakticky po všech státech, fotografiích příznačných pohotovostí, záhadou, géniem, teskností, zvláštní tajuplností ve stín ponořených výjevů, jaké na film dosud nikdo nezaznamenal ...
Komu se tyhle vobrázky nelíbej, tak nemá rád bliriku, jasný? A dyš nemáte rádi bliriku, běžte se rači koukat domu na bednu, na ty voširákovaný kovboje, co jim hodný koně nezkřivěj ani vlásek ..."

7 28.09.2012

Výpisek (o Gustavu Roobovi): Ale na kůru! Tam sedí Mistr a děkuje Pánu Bohu. A zas prosí o zlatou kapličku, tváře mu planou a srdce hoří. Co je mu do lidí dole? On je teď nejblíže Bohu. Divoch dělá kotrmelce, Egypťan tancuje a on — Mistr — hraje. Zde Pánu Bohu na varhany. Díky a prosby! Forte, vivace, dulcissimo — i amoroso. Aleluja!
Je po mši. Před kostelem už babky čekají. Ba i pan farář.
»Takovýho varhaníka, co nic neumí? Vrzal je to, hudlař! Koho nám to sem dali, velebnej pane?«
»To se mi ještě nestalo, abych se s varhanama nestrefila,« durdí se svíčková bába. »Kde ho, prosím jich, velebnej pane, nabrali?«
»Ženy, ženy,« chrání kněz Mistra. »Víte, kdo to je? Mistr — — —«
»HeIejou se, velebnej pane, ať je to mistr třeba vod filharmonie, to je nám jedno? Ale v kostele se muší zpívat! Náš Franta má tenhlencten kurs na piano, von to rád převezme, když jinýho lepšího nemají! Kdopak by tuhle hudlařinu poslouchal?«
Mistr stál opodál zaražen, ale nepřekvapen. Stál jako člověk, který je na rány zvyklý. Jen se trpce usmíval. A pak řekl slova Písma svatého: »Přišel mezi své a oni ho nepoznali!«

7 28.09.2012

Tento díl jsem jako jediný četl až jako dospělý. Můj výtisk má razítko dřívějšího majitele, kterým byl Vojtěch Křivák, řídící učitel, Tichov, p. Val. Klobouky! Se změnou ilustrátora v mém vydání (1946) – pevnou linku Rudolfa Matese vystřídal rozevlátější akademický malíř profesor Oldřich Cihelka – přicházejí do světa obou povedených dcérek i velké změny: první nápadníci, těžké rozjímání o smyslu života, smrt... Vynikající kniha; autorka dokázala na rozdíl od autorky Káji Maříka své hrdinky dovést od dětství do dospělosti (která přichází v následujících dílech) naprosto věrohodně, přirozeně a skvěle.

Výpisek: Tu Gabra dává otázku velebnému pánovi: „Když je Pán Bůh všude přítomný, je i takéj v pekle?“
Velebný pán se hluboce zamyslí. Teprve po chvíli odpovídá: „Zajisté!“ (...) „Když je Pán Bůh všude, musí být i v pekle. Ale ti, kteří jsou zatraceni, Boha nevidí, a to jest vlastně to peklo – nezříti Boha.“

7 28.09.2012

U knihy 21 detektivů mě napadlo, že bych si rád přečetl nějaké detektivky, tak jsem si k těm desítkám, co máme doma, přikoupil Zatoulané hračkářství. Z knih o detektivkách autora znám jako humoristu a spisovatele, který příběhy umísťuje do Oxfordu na universitu, tak jsem to zkusil. Ó, jak jsem rád, že jsem to zkusil! Asi nejsem klasický čtenář detektivek, protože se nesnažívám uhádnout pachatele, ani příliš neprožívám zklamání z toho, jak prozaické je řešení zdánlivě zcela fantastického problému, ale prostě a jednoduše si užívám to, jak je to napsané a jestli je to dobrá knížka. Crispin je báječný! Atmosféra předválečné Anglie, anglické university, wodehousovský situační humor a jako zcela nečekaný bonus naprosto fantastická pasáž o básnictví – mimo jiné obsahující i názor na můj oblíbený problém, totiž zda číst básně od lidí, kteří člověka lidsky odpuzují. Do zatoulavšího se hračkářství se totiž zatoulá básník Richard Cadogan, jehož případ pak řeší jeho bývalý kolega ze studií, profesor literatury a (podle pohledu z roku 1967) jediný úspěšný poválečný VD (Velký Detektiv) Gervase Fen. Vynikající překlad!

Výpisky: „Směrem k nim po Woodstock Road šlapal na kole starší, nepřirozeně hubený muž; řídké bílé vlasy mu vlály ve větru a v pohledu se mu zrcadlilo čiré zoufalství. Těsně za ním běželi svůj vlastní závod Scylla a Charybda; a za těmito v jedné pěně pokřikující dav studentů, s panem Adrianem Barnabym (na kole) v čele; po nich následoval mladší proktor, jeho asistent, a dva kolejní biřicové, všichni natlačení do malého austina, sedíce velice zpříma a přísně, ale jinak bezmocní; a voj uzavírala potácející se neohra­baná postava pana Hoskinse. Zpožďoval se, ale ne­vzdal se.“

„ ,Básnické vzněty jsou naprosto neosobní: Řekové měli docela pravdu, když říkali božské vnuknutí. Takže vůbec nezáleží na tom, jaký je člověk jako osobnost: důležité je jen, zda jste dobře naladěna na příjem básnických vln. Básnictví, to je návštěva, která přichází a odchází podle vlastní vůle.' “

7 07.09.2012

Seděl jsem coby dítě v obývacím pokoji jisté akademické malířky a díval se na diapozitivy, které pořídila v Keni. „Pes hyenový," prohlásil jsem při spatření povědomých uší a trojbarevnosti. Paní malířka byla unesena: „Minulý týden na tvé židli seděl Mistr Jaromír Tomeček a ten řekl ,hyena'." Slovo dalo slovo a tuhle sugestivní knihu – nedávno jsem na Stříbrného lipana myslel při procházce, spatřiv na zemi ztracenou rybářskou mušku, zacitoval jsem si tiše z deníku Jana Zábrany slova „Tolik druhů lipaních smrtí" – jsem přes paní malířku poslal Jaromíru Tomečkovi pro podpis a věnování. A on mi v příjmení napsal „sch" místo „š". Že by za toho psa hyenovitého? Ó Mistře, ó Eulenspiegle!

Skvělá kniha: kromě inspirativních povídek je tady úvod Marka Hursta, autorova největšího fanouška, jsou tady autorovy poznámky k povídkám a především, je tady legendární a úžasná autorova Předmluva, kterou by si měl každý, kdo se o PKD jen trošku zajímá, přečíst. V ní je PKD víc než v jakémkoliv encyklopedickém hesle: „ujetej feťák" a jeho život, zuřivost, časy na koňském mase, hudba, smrt, smích a láska.

7 29.07.2012