indyka komentáře u knih

Jak já to hltala, když to byla novinka! Čtenářská výzva mi připomněla tenhle starý klenot. Vtipy už na mě nefungují jako kdysi, což znamená, že se směju nahlas, ale už u toho zvládám i dýchat :-D Jednu hvězdičku si nechám do rezervy, vždyť mám před sebou ještě čtyři díly - když už návrat ke staré nerezavějící lásce, tak komplet :-)

Jak popsat knihu případnému budoucímu čtenáři - komické i všední příhody, mimořádně vtipné slovní obraty a jako třešnička na dortu krásná ostravština, které ovšem není problém rozumět. Zábava zaručena!

2 24.08.2019

Naprosto chápu, že jednoduchý situační humor nevyhovuje každému a že se jedná o nenáročnou oddychovku, žádné intelektuální či jinak hluboké čtivo - ale bylo by nefér, kdybych jí dala méně než plný počet. Dlouho jsem se takto u knihy nenasmála a na večery po práci, kdy není na nic složitého nálada, to bylo jako dělané.

Souhlasím s výtkami ostatních čtenářů, že občas je ten humor poměrně prvoplánový, že kniha v podstatě nemá žádný konec či hlubší pointu...ale i přes to všechno jsem se vážně bavila a s chutí se pustím do dalších dílů.

15 22.08.2019

Obávám se, že některé pointy mi zřejmě unikly (kniha se nečte úplně snadno), ale asi tomu nedám druhou šanci - ona ta kniha není moc příjemný zážitek. Proč tedy dávám tolik hvězd? Protože nemůžu dílu upřít originalitu, propracovanost a další kvality. Pána, do čeho jsem se to zase pustila...

Autorovi se povedlo udělat ze čtenáře dalšího z diváků v sále. Občas mě Dovík neskutečně bavil (černý humor, ten já můžu), občas jsem nechápala, čeho jsem to svědkem a měla chuť zavřít za sebou dveře (vlastně knihu). Přistupuji k tomu jako k zajímavému literárnímu experimentu a totéž bych poradila i budoucímu čtenáři. Přes všechny ty chvíle "co to proboha čtu" jsem ráda, že jsem přišla s koněm do baru a zůstala v něm až do konce.

3 18.08.2019

Nehodnotím, protože vím, že bych nebyla objektivní. Knihu jsem si vybrala poměrně naslepo a tento druh poezie jsou pro mě naprosto neznámé vody. Během čtení jsem si stihla vzpomenout na Krchovského, Ajvaze, Křesťana i na slabikář....

Osamělost prvočísel je vážná. Nenazvala bych ji smutnou, vážnost a stísněnost ji vystihují lépe. Je to kniha nejen o špatných rozhodnutích, ale i o spoustě nevyřčených slov. Slova visí ve vzduchu a nikdy nespadnou - a osamělost a tíseň pokračují... Alice s Mattiou mi kromě prvočísel připomínali také dva stejné magnety - přiblíží se k sobě blízko, ale nikdy ne úplně k sobě.

Mattia pomáhající si utříbit situace, ve kterých se cítil nesvůj pomocí matematiky, kde se cítí jako doma...to byl velmi zajímavý a osvěžující prvek. Knihy s psychologickým přesahem nejsou žádná novinka, ale psychologicko-matematická kniha....signore Giordano, to klobouk dolů.

Určitě doporučuji nejen samotářům.

...."on odmítaje svět a ona s pocitem, že ji svět odmítá.“

15 09.07.2019

Za mě docela zklamání. Ano, zajímavá dějová linka by se našla, ale vše je to zabalené do nedůvěryhodného příběhu vyprávěného stejně nedůvěryhodnou a navíc nesympatickou hrdinkou. Všechny ty historické události a postavy jsou v příběhu tak nějak "na silu" - kde se zrovna něco dělo, tam to vždy Róza vymetla a pak se plynule přesunula k dalšímu diktátorovi. Autor toho poslepoval dohromady příliš mnoho... a nedrží to. Příběhy obyčejných lidí na pozadí historie čtu ráda a skvělých knih s tímto námětem je díkybohu spousta, ale tato mezi ně nepatří, bohužel.

P. S. Jedna ze scén jako by vypadla z Lídy Baarové.

11 05.07.2019

Autorka si ukousla obrovské sousto - podat sovětskou a ruskou historii včetně velmi zajímavé historie vlastní rodiny, to vše v gastronomickém kabátě. A povedlo se jí to na výbornou, nicméně tím ukládá stejně obrovské sousto čtenáři - prokousat se knihou není úplně jednoduché. Nečekejte oddechovku, co slupnete za víkend, kniha je opravdu nabitá fakty a místy připomíná učebnici dějepisu (ale zajímavě napsanou, nenechte se oddradit). Ač ruskou kuchyní nepolíbená, sbíhaly se mi u čtení sliny a doufám, že mé příští setkání s touto knihou bude realizace některého z uvedených receptů.

6 29.06.2019

Je to stále stejné, ale dobré - asi tak bych shrnula své třetí knižní setkání s autorkou. Zajímavý děj, tempo tak akorát...Jen konec přišel moc brzy, zrovna ve chvíli, kdy by to bylo pro čtenáře pekelně zajímavé. Takových konců už mám plné kecky...ale jinak příjemné čtení na klidnou sobotu, doporučuji.

3 11.05.2019

Já vážně chtěla dát víc hvězdiček, opravdu. Styl, jakým autorka píše své postavy a ukazuje čtenáři jejich myšlení se mi líbí už od Lososa v kaluži a celá kniha byla příjemné čtení. A určitě si přečtu další knihu, bude-li. Ale ten konec, ten konec...spíše to podivným překombinováním ještě více zamotal než rozuzlil. Dojem při zavírání dočtené knihy byl...divný.

Nicméně, palec nahoru za letmé a moc hezky zakomponované setkání se "starými známými" :)

5 06.05.2019

Každou další přečtenou Kunderovou knihou roste můj obdiv k jeho genialitě. Tolik krásných, zajímavých myšlenek zabalených do přesně zvolených slov. Ano, někdy to dá práci držet s autorem krok, ale vůbec mi to nevadí - naopak, ráda se nechám unášet na hloubce textu, který nedokážu plně pochopit hned napoprvé. S žádným jiným autorem toto neprožívám.

Kniha smíchu a zapomnění svým názvem výmluvně prozrazuje svá hlavní témata - a já bych k nim doplnila ještě vyrovnání se s minulostí. S minulostí autora, postav, země. Od dob Směšných lásek (které jsou koncipovány podobně) autor lidsky vyzrál a je to z knihy patrné.

Milan Kundera je spolu se svým dílem naším národním pokladem, bez ohledu na to, jaké občanství má. Pro mě je to bezesporu autor světového formátu.

1 10.03.2019

Naivní? Rozhodně. Super? Já vlastně ani nevím...

Poprvé od doby, kdy hodnotím knihy zde na Databázi, nejsem schopná vymyslet a obhájit si hvězdičkové hodnocení. Ta kniha je neskutečně zvláštní. Někdy mi přišla geniální, někdy zase....jako nimrání se v maličkostech, které mě moc nebavilo. Dost záleželo i na konkrétních pasážích. A nikdo mi nevymluví, že do toho autor promítl dost sebe a dílo je jeho psychohygienou.

Jednoduše to nezvládnu uchopit. Kniha je to zajímavá, ale možná úplně nejsem na stejné vlně s tím, jak to autor myslel.

Neskutečně mi bylo líto Davidových sourozenců, to je to hlavní, co mě ke knize napadá, když ji mám hodnotit. Julka je moje hrdinka.

Chvilku mi trvalo se do knihy začíst, tak první třetinu jsem ji mohla kdykoliv odložit, pak už to mělo větší spád. Těžko se mi hledá pochopení pro jednání Davidovy matky, ale kdoví, jak bych v takové situaci reagovala já sama...

Spolu s My děti ze stanice ZOO či Mementem bych toto dílo zařadila do knih, které doopravdy mládeži něco řeknou o toxikomanii a budou mít na ně patřičný odrazující vliv (na rozdíl od povinných přednášek). Určitě stojí za přečtení.

3 11.01.2019

Deník Anny Frankové jsem četla několikrát, i různé verze a nemohla jsem se dočkat, až se dostanu k vyprávění Miep. Knihu jsem otevřela.....a nezavřela, dokud jsem ji nedočetla. Neskutečně poutavé čtení, příběh Miep je zajímavý sám o sobě, nejen coby druhá strana vyprávění již známého. Ani mi nestačí slova pro vyjádření obdivu k tak odvážné a obětavé ženě, jakou Miep byla.

Pro fanoušky příběhu Anny Frankové je to jednoznačně povinná literatura - navíc ve vydání s Miepiným epilogem po dvaceti letech od prvního vydání knihy se navíc čtenář dozví méně známé, ale zajímavé informace.

4 22.12.2018

Milá Joan, byla jsi mi neskutečně protivná ještě dřív, než autorka zřejmě zamýšlela, že se čtenářům protivnou staneš. Celou dobu jsem doufala, že ti někdo nakope zadek, když už nejsi schopná z něj vtáhnout svou vlastní hlavu. Tak nafrněnou, upjatou ženskou s patentem na rozum a životy jiných, co si libuje ve své vznešené uspořádanosti a pohrdá kýmkoliv, kdo jí nezapadá do škatulky, by jeden pohledal. Není mi tě ani trochu líto.

Tři hvězdičky jsou velmi subjektivní hodnocení, kniha sama o sobě je napsaná dost dobře (byť s poněkud táhlým začátkem), nicméně kromě toho, že mě hlavní hrdinka brutálně vytáčela, to ve mně žádné emoce nevyvolalo, natož nějakou katarzi či pocit nitrozpytu. Nicméně připouštím, že kdybych to četla ve věku hrdinky, dost možná bych se na to dívala jinak.

2 21.12.2018

Zpočátku je to zajímavé a vtipné, nicméně postupně stále více překombinované...ale jako oddechovka poslouží více než dobře. Příběh celkem hezký, ale méně humorný, než praví anotace. Mně osobně to nevadí, ale čtenář toužící po vyloženě humorné knize by byl asi zklamaný.

17.12.2018

Moje první setkání s panem Marquezem a je to takové rozpačité, asi mu dám ještě šanci, ale láska na první pohled to tedy rozhodně není.

Když se nad tím zamýšlím zpětně, námět zaplacení si prostitutky a každou noc vedle ní spát, aniž by se ona kdy vzbudila, je vlastně dost zajímavý. Během čtení mi to ovšem tak nepřišlo, protože okolo je spousta omáčky a příběh často nedokázal udržet mou pozornost.

Tudíž se ani nepřipojím k těm čtenářům, co v tom vidí to tryskající filosofično a hloubku - ke mně to tolik nepromluvilo a ani mě kniha nezaujala natolik, abych to v ní hledala.

5 12.12.2018

Narozdíl od ostatních čtenářů si nemyslím, že Matkina lze jen milovat či nenávidět. Já byla z Půlnočního deníku a Miluj ma ironicky unešená, Mexická vlna mě vůbec nebavila a Nie na ústa je v obdobném duchu jako první dvě jmenované, ale ten "wow efekt" už tu prostě není. Po prvních pár stránkách víte, v jakém duchu bude celá kniha.

A v jakém tedy? Je to cynické, někdy až moc pravdivé, občas trochu zvrhlé, často vtipné, semtam vážné - na odpočinkové čtení pro zlodcery mého charakteru jako dělané :-D Ale zároveň nic, na co bych po přečtení dlouho vzpomínala.

1 02.12.2018

Miluju Irsko, miluju Írán. Když jsem se dozvěděla o knize s tematikou obou zemí, neváhala jsem.

Je to klasická oddechovka v nevšedním prostředí - milé povídání, které mě ovšem nevtáhlo tak, jak by mělo. Nebyl problém odložit knihu na kterékoli stránce, k žádné z postav jsem si nevytvořila vztah, jelikož jsou dost schematické a černobílé. Příběhu trochu škodí jeho naivita - dobro vždy zvítězí, zlí jsou vždy potrestaní nebo se polepší, člověka můžeme očarovat vůní nebo jídlem...byť věřím, že pro některé čtenáře to naopak může být plus.

2 26.11.2018

Knihu mi kdysi doporučila paní z Ženevy, u které jsem přespávala. Byla z ní nadšená. No, já zpočátku nebyla. Tak rychlý obrat v tom, zda chce Pierre-Marie s Adeline komunikovat, mi přišel přitažený za vlasy a prvotní dlouhé emaily byly jen takové plkání o ničem. Ale jak jsem ráda, že jsem knihu neodložila!

Krásně vymyšlený příběh, postupně odhalovaný rychlostí přesně tak akorát. Nevšední forma vyprávění. Občas nějaký ten humor. Byla jsem příjemně překvapená.

Celkově bych to shrnula asi do slov "oddechovka, která není ani trochu blbá".

1 13.11.2018

Vzpomínám si na dávný mediální humbuk a řekla jsem si, že si knihu přečtu už proto, abych si na ni udělala vlastní názor (ano, přiznávám, chytli mě do marketingové pasti a nepustili).

Skandální to není ani trochu. Je to prostě neučesaná zpověď zamilované ženské, nic víc, nic míň. Nebýt Největšího Čecha, asi po tom neštěkne ani pes. Kolik je pravdy a kolik fikce, to už asi nezjistíme, v obou případech mi to vydání knihy přijde tak nějak....nefér. Ale autorka na sebe strhla pozornost a o to zřejmě šlo především.

Nutno ovšem dodat, že je to velmi oddechové čtení a zpříjemnilo mi pobyt v nemocnici - pro takové situace, kdy chcete číst něco, u čeho nemusíte zapojit hlavu, je to jako dělané.

1 07.11.2018