ivetka859
komentáře u knih
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková
Tohle téma pro mě bylo fascinující a blízké zároveň. Bylinkářství mi není cizí, ale o oblasti Žítkové, Hrozenkova, jsem slyšela poprvé. Svět vesnice a samot je mi sympatický, obrazy přírody se mi moc líbily.
Ale ta forma, ach jo. Na jednu stranu je obdivuhodné, co autorka zkonstruovala, ale prvních 200 stran byl děj tvořený hlavně procházením spisů, přepisů dopisů, zápisů, krkolomného písma a jazyka... ano, chápu, autentičnost, ale na můj vkus toho bylo až příliš. Po přečtené polovině knížky jsem byla vyšťavená a asi by mi to i stačilo. K druhé půlce jsem se spíš nutila a i to rozplétání osudu mi přišlo nástavbové.
Prostě myšlenka skvělá, zpracování pro fajnšmekry.
Anna z Avonlea
Lucy Maud Montgomery
Člověk se musí jenom odevzdat tomu, že není kam spěchat. Děj je totiž úplně předvídatelný, ale i tak kouzelný, romantický a krásný. Stejně tak čtenáře hladí a šimrají všechny lyrické kudrlinky.
Někdy jsem na sebe tu ryzí pohádku nechala jen tak působit, jindy jsem hledala střípky výpovědi o době - Kanada v roce 1909. Ale v tomhle směru bych se chtěla před dalším dílem připravit líp.
Škoda byla toho konce. Konečně jsem zpomalila do tempa snění a události naopak nabraly zrychlený spád. Na posledních 20 stranách se událo tolik velkých milníků v životech hrdinů, že by to vystačilo na další samostatný román
Vraždy podle abecedy
Agatha Christie
(SPOILER) Opět to bylo skvělé, opět jsem se snažila uhádnout, opět jsem neuhodla, opět mě to nutilo hltat stránky, abych co nejdřív zjistila rozuzlení, opět to bylo nepředvídatelné a opět mě iritovala úplně zbytečná milostná linka. Opravdu, bez té by to nejspíš nemělo chybu.
Hrbáč
Paul Féval
Román s velkým R. Milostné pletky a vyznání, šibalské intriky, výmluvy a pomluvy, ale hlavně rytířství a jeho ctnosti, symboly krásy nebo smutku, souhry náhod, Bůh to tak chtěl...
Z filmu si jako malá nepamatuju téměř nic, možná jen že hrbáč byl převlek, druhá identita. A tak se mi knížka četla dobře, bez spoilerů a ovlivněné představivosti. A četla se hezky, jedním dechem. Hlubokomyslné, srdceryvné monology byly občas až moc v naznačeních, ne vždycky jsem tomu dobře porozuměla. Ale tak nějak mi to pasovalo ke způsobům té doby a nakonec jsem vždycky zase chytla nit.
Nenapadlo by mě, že polovina knihy popisuje události sotva dvou dnů. Autor je mistr oddalování rozuzlení a natahování příběhu. Určitě od něj ale chci přečíst něco dalšího.
Píseň o lítosti
Viktor Fischl
Čte se to jako po másle. Nebo spíš poetičteji: plyne to jako proud řeky, kam chodíval Jakub rybařit. Na útlém prostoru ale s velkým množství jmen a postav autor zachytává několik životních mouder, zákonitostí a úkazů v mezilidských vztazích ve víře a v uvědomění.
Lítost k druhým tu znamená lásku, respekt, péči o druhé a jejich upřednostnění před sebou samým. A uvědomění se nese v duchu smíření s chodem života. Autor neodsuzuje každé lidské chování má svojí příčinu a nikdo nám nemůže zazlívat, že konáme ve vlastním zájmu. Je to knížka, která člověka zklidí a jednoduše přináší mravní ponaučení. Samozřejmě nejlepší postavou je dědeček Filip pro svojí moudrost a rozvážnost.
Co mě naučil tučňák
Tom Michell
Krásné, plynulé čtení. Může být cestopisem, pohádkou, popisem politické situace, stejně jako knížkou o vztazích. Po přečtení mi bylo fakt hezky. Tak trochu renovovaný Malý princ.
Nultá hodina
Agatha Christie
Tahle autorčina knížka mi sedla! Vytáhla mě že čtecí krize, byla napínavá a čtivá, ale nijak přehnaně senzační. Celou dobu jsem tápala, podezírala postupně všechny postavy a stejně jsem neuhodla.
Ačkoli, když se zpětně zamyslím, bylo tam několik věcí, které mi vadily:
Kay mi lezla krkem od první zmínky, přišlo mi absurdní, že se vetřela k někomu jako byl Nevile. Psychologii Audrey, resp. jejímu vysvětlení, jsem nevěřila. A souhlasím, ten sňatek byl hodně hrc prc, na druhou stranu, A.Ch. takovou milostnou mašličku vměstnává snad do každé knížky.
Nicméně Battle se mi začíná líbit a zmínka o H.Poirotovi mě pobavila.
A já pořád kdo to tluče
Radka Denemarková
Jak dědičně přenosné je silné trauma a násilí. A zároveň tak nerozklíčovatelné, pokud první kroužek řetězu chce tu bolest spíš udupat, než se jí zabývat.
Nevěděla jsem, že do další knížky od autorky nalítnu tak brzy. Ale možná mi to pomohlo ještě interpretačně pohnout s tou knížkou předchozí. Co nebylo dostatečně pokryté v Penězích od Hitlera, tady je do posledního zrnka písku. Jestli Peníze od Hitlera byly více historicko-politologické, A já pořád kdo to tluče doplnila tu psychosociologickou rovinu.
V textu je spousta detailů, zdánlivě drobností, náhodných setkání, jmen, kolemjdoucích, slovních hříček, metafor. Na 150 stranách je toho tolik! A žádné z toho není jen tak, vniveč.. Každé slovo má svůj dvojnásobný účel, vede jak k vnitřní úvaze, tak k doplnění děje. Denemarková je prostě sytá. A jazykově opět brilantní.
Kniha je tak mnohovrstevná, že i když jsem si přečetla anotaci, tak ano, ty zmíněné prvky byly součástí, ale pro mě o ně šlo minimálně. Teď prostě řeším výchovu, vnitřní strupy, atd., a to pro mě bylo majoritním tématem knihy. Jinak řečeno, každý si v tom najde něco jiného.
Rozhovory s Radkou Denemarkovou mi pomohly lepit další střípky do mozaiky. Těch záznamů je dost a dost a obsahově se neopakují. Doporučuji si něco poslechnout i bez čtení knih. Já jsem díky nim třeba vnímala Birgit jako obraz autorky - práce s ženstvím, psaní na papír a potřeba samoty a klidu k tvorbě, názorové paralely ad...
Čro mi zase pomohlo smést všechno to smetí a drobky na jednu hromádku, a vyhrábnout chuchvalce zapadlé za skříní. (Já se tady pokouším, ale Denemarková je mistrině metafory). Například mi otevřelo druhý smysl jména hlavní postavy. Opět je to obsahově proškrtané audio, ale jako doplněk posloužilo.
Smrt na kůru
Dalibor Vácha
(SPOILER) O Heydrichiádě jsem měla spíš základní znalost, spoustu věcí o odboji a spojených aktivitách jsem netušila. Tahle knížka je docela důkladně mapuje od seskoku Adolfa Opálky až po jeho smrt.
Styl je úsečný, jednoslovné věty, hesla, dodává to tomu punc vojenskosti a taky to umírňuje sentiment a cajdákovost.
Potřebovala bych ale vidět do vzniku románu, co je beletrická omáčka a co jsou fakta. Třeba Čurda byl už od začátku vymalovaný jako magor. Bylo to tak? A opravdu ho navedla jeho matka? A kde se tak detailní informace vzaly?
Knížka se mi četla skvěle, už dlouho mě něco tak nenapínalo a nepohltilo.
Faja
Petra Stehlíková
Možná jsem se uvelebila ve stylu autorky, možná jsem měla po Naslouchači vysoká očekávání, ale tahle kniha byla slabší. A nevyhnu se srovnávání ani dál:
V předchozím díle byl rozsah rozdělený mezi seznámení se světem a události. Ve Fajovi to byly jen události. Jedna příhoda a zvrat za druhým, pořád se něco dělo. Většina z nich mi přišla předvídatelná, přesto mě čtení nenudilo a odsýpalo to. Stejně tak nebylo těžké uhodnout, které střípky autorka zakomponovala pro budoucí potřeby.
Na pokračování se těším, tentokrát ne kvůli čtivosti a kvalitě čtenářského zážitku, ale čistě ze zvědavosti, jak se bude děj vyvíjet dál.
Oněgin byl Rusák
Irena Dousková
Možná to bylo velkým očekáváním po Hrdém Budžesovi, možná pokračování prostě nikdy nejsou taková, možná mi k tomu chyběla ta vizualizace divadelního představení.
Musím uznat, že knížka skvěle mapuje náladu společnosti zralé na převrat a konec režimu, zvlášť z pohledu maturantů, kteří mají nejširší znalostní záběr. Taky je to jedna z mála knížek, kterou jsem dočítala s pocitem, že ještě můžu hodně vytěžit z opětovného čtení, to se mi nestává.
Ale chybí tomu ten šmrnc, vtip, možná ta dětská naivita a prostota. Nějakou větší emoci to ve mně nezanechalo.
Podobizna
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Rok vydání (1835) mě překvapil: nejdřív mi přišel děj chabý, ohraný, ale pak jsem zjistila, kniha vyšla o půlstoletí dřív než Obraz Doriana Graye (1890).
Co mě ale fascinovalo, byla barvitost jazyka a bohatost a sytost vyjadřování. A asi ze všeho nejvíc schopnost uhodit hřebíček na hlavičku a vybarvit naprosto živě pocit, situaci, emoci. Ruská literatura mě znovu uchvátila.
Samozřejmě znovu vyvstává otázka, jak by vyzněl moderní překlad. Je až s podivem, že tohle dílo u nás vyšlo jen 2x (1960 a 1972).
Andělé a démoni
Dan Brown
(SPOILER) Kdybych měla najít plusové body, určitě jich Dan Brown několik dostane:
-čtivost: stránky ubíhaly jedna za druhou a díky krátkým kapitolám se čtenář snadno zapomene.
-prostředí děje: je neuvěřitelné, jakou znalost Říma a Vatikánu, stejně jako historických postav a dějů autor má. Tedy, pokud opravdu existují/existovaly. Je jich tolik, že si neumím představit jejich ověřování a dohledávání. Takže plusy i za protkání knížky tolika fakty.
-knížka ve mně probudila touhu se znovu rozletět do Itálie a zkoumat to bohaté umění.
Ale...
Natáhnout necelý den na 500 stran bylo útrpné, tolik oddalování, uf.
Co každých pár stran jsem kroutila hlavou, jestli to už s těmi náhodami autor nepřehání, "tohle nemůže myslet vážně, to má čtenáře za takové primitivy?". Tolikrát přitažené za vlasy, až to bolelo. Že se v několika případech objeví kolemjdoucí, který vysype z rukávu klíčovou informaci? Nebo kolikrát za jediný večer Langdona zachrání poslední pokus před vyčerpáním? Nebo kolik "domnělých" zrádců autor nabízí, až je to ten jediný, který na rozdíl od ostatních postav působí celou dobu čistě? O závěru ani nemluvě, ale to už mi fakt bylo hloupé knihu nedočíst. Konci se nedá ani říct "plný zvratů", byl prostě překombinovaný kotrmelci, nechápu, v jakém rauši musel Dan Brown být, aby tohle vyplodil.
Po dočtení jsem váhala, jestli se prostě na té knize neodrazilo to čtvrtstoletí věku. Možná byla mentalita kolem technologií dřív opravdu jinde. Informovanost taky nebyla taková a příběh tedy mohl fungovat... Tím spíš ale nechápu to množství nadšených hodnocení z posledních let.
Chlapec, krtek, liška a kůň
Charlie Mackesy
5*, ačkoli nejsem cílovka pro tuhle knížku. Je krásná, uklidňující, jen tak sem tam otevřít a pokochat se, anebo si pomalu pročítat příběh. Pro lidi, kteří rádi listují knížkami - ideál, má úžasné zpracování. Pohlazení po duši. Pro lidi, co potřebují větší terno, asi nemá takový význam.
Meta
Pavel Bareš
Někdy během loňského roku mi přišlo, že instagram změnil ráz z estetického na informační, zaplnil se texty a citáty, nadáváním na politiku v čele s premiérem, o právech a emancipaci žen, o vlastní individualitě, sexualitě, veganství posílilo... Přijde mi, že autor to všechno vzal a narouboval do kostry superhrdinského sci-fi. Jenom na to superhrdinství nakonec nezbylo moc místa. Chyběla mu tam už jenom Greta, fast fashion a podpora podniků.
A aby tomu dal cool a punk kabátek, máme tu hovorovou češtinu s anglicismy, Žižkov, zvratky po alkoholu, kocoviny a patologický vztah s rodiči, podvody ve škole nebo třeba mileniálské nadávání na mileniály...
Mimochodem, k smrti nenávidím "bysme".
Možná, kdybych od začátku věděla, do čeho jdu, že hlavní téma bude teda STALKING, četlo by se mi to jinak. Ale když celá první polovina knížky je "pain" kvůli jazyku i bezcílnému obsahu, a druhá půlka je "pain", protože to už teda chcete dočíst, když jste si to protrpěli tak daleko, dobrý pocit z toho nemám.
Soběstačný
Zuzana Dostálová
(SPOILER) Možná jsem měla jenom velká očekávání, možná jsem málo empatická, možná jenom nemám ráda deprese, nevím...
Do první třetiny autorka stihla zakomponovat smrt dítěte, rozvod, deprese a alkoholismus, smrt domácího mazlíčka, holocaust, samoživitelku a chudobu a pár dalších drobností. Prostě na co sáhne, to je špatně. Trochu mi to připomínalo Řadu nešťastných příhod.
Předvídatelnost knížky byla na lvl milion, až do vztahu Štěpána s ošetřovatelkou nebo k tomu, že otec svolil se samostatným bydlením.
Lidi vyzdvihují, že se jich knížka úzce dotýkala. Ono se není čemu divit, přeci jenom máme 50% rozvodovost, 0,5mil lidí s rakovinou ročně, první lásku zažil někdy skoro každý z nás, věrnostními programy jsme u nás posedlí a předvánoční obchody zažíváme šestinu roku.
Kdyby aspoň knížka přinesla něco nového: podnět k zamyšlení, nový náhled na cokoli z obsahu, hezkou vzpomínku... Ne, je to jenom portfolio životních ztroskotání bez jakéhokoli resumé.
Postavy jsou buď bezpodmínečně pašáci nebo bezpodmínečně blbci.
Plusové body jsou za obálku a vystihnutí toho, jak Štěpán nad věcmi přemýšlel během svého dospívání.
Tajemství hedvábného vějíře
Lisa See
Román s velkým R. Kniha je o ženách a tedy spíš pro ženy, ale i tak v knize, a v první polovině obzvlášť, převládá hodně naučného vyprávění o tradicích rodinného života v Číně, o společenské hierarchii, o ročním cyklu a svátcích spojených s úrodou a počasím, o životních etapách podle hlavní úlohy ženy v domácnosti.
Život plný podvolení se předurčenému osudu a zvyklostem, podvazování chodidel, o smířlivosti, o upřednostňování konvencí před osobním blahem a projevem citů. Doporučuju přečíst si i autorčiny poznámky na konci, kde upevňuje a objasňuje vztah příběhu ke skutečným poměrům.
Bylo to pro mě hodně nové téma, ale styl a um autorky mě uchvátil. Snad se mi dostanou do ruky i další knihy od ní.
Autismus & Chardonnay
Martin Selner
Očekávala jsem víc smíchu, ale nemůžu říct, že by mě knížka zklamala, naopak, obdivuju, kolik mi toho na 120stranách dala.
Psychologie, empatie, příhody, stereotypy, vztah k práci, výchova dětí, pochopení, a to všeobecněji, než by se z názvu mohlo zdát.
Tenhle styl psaní, trochu komentátorský, se mi čte příjemně, zlehka, nenuceně. Členitost kapitolek dá člověku prostor si je mnohem víc vychutnat, zamyslet se, nadechnout se, nebo si je očima rovnou prolétnout znova.
Těším se na druhý díl!
Dlouhá trať
Viktorie Hanišová
Jo, to téma je depka, veliká. Bolí to trochu míň, když víš, o čem budeš číst. Ale to, jak autorka umí popsat a přiblížit životní situaci, emoci, postavy, stav mysli, náladu i prostředí, to je jedno velké wow. U několika povídek jsem žasla, jak dokáže oddalovat konec, ale přitom nepolevit na síle a napínavosti, ba naopak, jak tím využije místo na dobarvení detailů, které zapadnou jak poslední puzzlík do skládačky. Bylo to všechno jako živé.
Ještě jednou wow!
Chlapec a hvězdy
Jaroslav Seifert
Básně plynou, hladí i smutní. Jsou rytmické, pravidelné a uklidňují. Tématem je venkov, pohádky, příroda; samá víla a vodník. Bylo příjemné číst si básně před spaním.