JaLenka komentáře u knih
Knihu mi doporučila devítiletá dcera, které se moc líbila:) A já jsem ráda, že se mé dceři líbila Taková kniha! Za mě nemá chybu, příběh je napínavý a zajímavý, líbí se mi jazyk i styl autorky a ilustrace jsou už jen pomyslnou třešničkou na dortu..
Já i děti (9 a 4) jsme si knihu moc oblíbily a čteme opakovaně, jeden ze skvostů do každé knihovny, doporučuji i originál verzi (a film!), pro děti dobře srozumitelná angličtina!
Trochu prvoplánově výchovné, četla jsem jako rodič a neumím si moc představit, že by bavilo dceru.. Ale i tak zůstávám velkým fandou autorky:)
Kniha se mi nad očekáváni hodně líbila - už samotný nápad s novotvarem glaciatismus, také zvolená du-forma, ale hlavně naturalistický popis jídel, která do sebe Lada pod dozorem rodičů tlačí, výborně volená, odpor vzbuzující slova a přirovnaní, obdobně platí pro pohled Lady na vlastní tělo, klobouk dolů!
Méně věrohodně už na mě působilo prostředí té doby, myslím, že zasadit příběh do socialismu bylo zbytečné a význam má jenom proto, že mělo jít o “novou nemoc”..?
Osobně bych také mohla postrádat část se Sonjou a odchodem do Prahy, byť to bylo stále čtivé, vzhledem k hlavnímu tématu už to bylo trochu navíc.. Přesto, a se zohledněním věku(!) autorky, ode mě 5 hvězdiček:)
Kniha se mi nelíbila. Za mě zdlouhavý a nudný příběh bez většího spádu nebo napětí, dočetla jsem jen kvůli dceři a snad i z úcty k autorce.
Krkolomná jména a názvy, předčítala jsem dceři nahlas a lámala si jazyk. Zastaralá a neobvyklá slova, která jsem musela osmileté dceři vysvětlovat - je tedy nemyslitelné, že by četla sama a to čte od 5 let a má velkou čtenářskou zkušenost. První hvězda za ilustrace dětí, druhá za nahrobení a taky z povinnosti (vždyť je to Rowlingová!!?) a v naději, že kvalita textu mohla utrpět překladem, ve kterém se zřejmě ztratilo i kouzlo příběhu..
Povídky nejsou můj žánr a sahám po nich jen zřídka. Kábrtová ANO!
Geniální...
První díl mě nechal poměrně chladnou, ale s odstupem času jsem sáhla po druhém a nechala se strhnout...
Po této knížce jsem sáhla na základě výborné recenze Dáši Beníškové z časopisu Lógr, která je mimochodem nejen vtipná ale taky velmi trefná: Ano, lepší druhotinu my dáši už sotva napíšeme... :)) A já sotva napíši lepší recenzi Smrtholky :)) Lucii i Dáše velká poklona!
Také musím srovnávat a za mě Jezero jednoznačně lepší, příběh Mony mě zvlášť nezasáhl, osudy dalších hrdinů se mi tam nijak nepropojily, lásku Adama k Moně jsem hledala jen těžko a pochopení nepomáhá ani neurčitý čas a místo.. Nicméně za přečtení kniha určitě stojí
Několikrát jsem knihu chtěla odložit, ale nakonec si mě vždy něčím udržela a pustila jsem se i do volného pokračování, které mi knihovnice nabalila společně s první knihou. Možná se časem vrátím i k dalším knihám autorky..
Velmi čtivé, a to i vzhledem ke zprvu pro mě nepřitažlivému tématu, místy dokonce napínavé, kniha se mi moc líbila
Velmi čtivé. Podnikání Heleny s Karlem jen těžko uvěřitelné - čtenář od počátku tuší, jak to musí dopadnout. Chyběla mi ta “krása jazyka”.
Od knihy jsem nic nečekala a možná proto mě mile překvapila, čtivé, zábavné, pro mě jedna z těch lepších Šabachových..
Pro mě není kniha o dospíváni za komunismu, ale o nefungující rodině. A o tom, že děti mohou mít právo nenávidět své rodiče..
Poté, co dcera zhltla všech 6 dílů, byla jsem zvědavá. Osobně mi stačí díl jediný, nezaujal příběh natož styl psaní, až někde v zemi trollů jsem si zvykla a trochu se začetla, ale věci jako make-up Červené Karkulky se těžko rozdýchávají… PS: myslím, že spoustě českých dětí musí při četbě chybět “reálie” z typicky amerických, u nás ne moc čtených pohádek..
Bohužel ani mě autorka nepřesvědčila, “exotiku” jsem tam necítila a vlastně jsem si celou dobu čtení říkala, proč Tchaj-wan (a proč černé jazyky). Každopádně hodnotím odvahu toto prostředí zpracovat, znalost reálií.. byť jako celek mi to tentokrát úplně nesedlo..
Četla jsem po Svědectví.. od Špitálníkové a na mě zde už bylo příliš mnoho faktů, přesto knihu doporučuji
Líbil se mi popis pověr, názvy bytostí, slova ochranných modlitbiček.. Trochu mi ale vadila neurčitost času a místa - mnohdy mi neseděly “reálie”, chvÍli se zdálo, že jde o dobu dávno minulou, najednou téměř moderní (asi nechápu správně žánr). Četlo se mi ale dobře, i když nemohu říct, že bych se bála. (Zmizení Sáry Lindertové bylo pro mě děsivější, tato druhá kniha autorky se mi ale i tak líbila víc..)
Ani já nemám ve zvyku knihy nedočítat, tak si zatím namlouvám, že se k ní ještě vrátím:)
V knize jsou zajímavé myšlenky i krásný jazyk, nezajímavý není ani příběh samotný, jako celek to ale stoprocentně nefunguje… a nepodařilo se mi zjistit proč…
“Za mým ne-pláčem hledají něco svého, dokážou si tam dosadit jen něco ze zásobníku vlastních provinění.
Já se tu nebudu hroutit jen proto, abych dokázala, že jsem svoji mámu milovala jako nikdo jiný. Pohřební dramata jdou nejlíp lidem znecitlivělým, smutečním hereckým profíkům. My neherci jsme ubožáci, co mají problémy pohřby ustát. Mami, můj život se tvojí smrti úplně vylidnil.”
“Je nutné přeměnit energii, která vzniká z trápení, v něco zajímavějšího. V tvůrčí, nikoli destruktivní sílu.”
“Je lepší spojovat nemožné s pravděpodobným než možné s nepřesvědčivým, řekl Kláře Šimon o psaní básní.”
“Málem do mě vrazí kluk, který hypnotizuje mobil v ruce. Určitě pozná druh telefonu z dálky, žádného ptáka ale nevidí, ani kdyby se vedle něj koupal v listí, nemá na to čas, člen generace sklánějících se hlav, osvícenců tajemným modrobílým světlem, ze kterého zkouší vyčíst, co se děje metr od něj.”