Jana283 komentáře u knih

Dlouho jsem nečetla nic tak smutného, bolestného a beznadějného. To se snad nedalo vymyslet, to se muselo prožít. Kniha s ilustracemi Terezy Basařové je malý umělecký a literární skvost.

33 24.01.2020

Zajímavé historické téma z období po první světové válce. Velmi poutavě pojatá problematika legií, které jsem doposud vnímala pouze pozitivně pro jejich nesporný podíl na vzniku republiky. Nový pohled – vždyť zde mohli stát na znepřátelených stranách fronty členové jedné rodiny. Co je víc ideje nebo láska a zodpovědnost k rodině? A jak to vše vnímaly ženy, které zůstaly doma se strachem, obavami, péčí o rodinu i těžkou mužskou prací. Šťastné chvíle poválečných návratů střídá zklamání a rozčarování, protože válka poznamenala všechny… Literární zpracování poněkud pokulhává za námětem, přesto mohu doporučit všem milovníkům novodobé české historie.

7 24.01.2020

Další svědectví o totalitě. Vadí mi, že neumím rozklíčit všechny postavy. Chvílemi mám pocit, že Vaculík chtěl píchnout do vosího hnízda a vyřídit si účty s některými „kolegy disidenty“. Obecně (na základě četby i dalších jeho děl) jeho osobní postoje dost často nechápu (asi proto, že nejsem ješitný chlap), ale to neznamená, že to nebyl výborný spisovatel a asi i charakterní člověk.

7 10.01.2020

S knihou jsem prožila konec roku 2019. Vzala jsem si jí na zimní dovolenou s tím, že jí budu „prokládat“ četbu lehčí literatury. Nestalo se tak. Osud Martina Jirouse mne od prvních řádek oslovil a román naprosto pohltil a já četla, četla, četla…. Není vůbec důležité jaký máte postoj k undergroundu, není podstatné, zda se vám líbí hudba Plastiků nakonec ani to, zda souhlasíte se všemi názory a postoji Jirousovými. Tato kniha je jedním z nejlépe napsaným svědectvím o době totality, o tom jak establishment zacházel s lidmi s odlišným názorem, o tom jak se pozvolna utahovaly šrouby občanské nesvobody….Tahle knížka by měla být povinnou četbou pro mladé lidi, aby věděli, co to znamenalo nesmět poslouchat hudbu, která se mi líbí a nesmět jít na koncert oblíbené kapely. A nebo na něj jít a smířit se s nějakou tou ranou obuškem a vyhazovem ze školy či s problémy v práci…Martin Jirous byl obdivuhodná osobnost a já jsem velmi vděčná Martinu Švehlovi, že ho dokázal ve své knize vylíčit tak pravdivě a živě. Paradoxně – jako nejsmutnější část Jirousova života mi připadalo období po sametové revoluci – jako by ta doba přinesla zklamání, či přišla příliš pozdě…. Řadím mezi své nejmilejší knihy a DOPORUČUJI VŠEM !

19 10.01.2020

Zajímavý pohled na historii lidických dětí (i když v knize, nevím proč, se obec jmenuje Mírov). Pátrání po dětech, které byly zabity i těch, které byly dány na převýchovu do německých rodin. Jistě, fakta jsou asi notoricky známá, ale mám ráda knihy, které kladou otázky. Jaké byly pocity dívek, které se sžily se svými německými matkami a vyrůstaly v jiné kultuře a nyní jsou víceméně násilně repatriovány ? Jak to prožívaly jejich německé rodiny? Věděly pravdu o adoptovaných dětech ?Náprava starých křivd křivdami novými… Tohle dokáže jen válka. Myslím, že na to, že byla kniha vydána v roce 1962, to byl docela nový a odvážný pohled.

4 15.12.2019

Hrdina mi od počátku připomínal mačovskou postavu z románu Michala Viewegha. Nebo ta nejistota a přehnané ego jsou hlavním rysem můžů porevoluční generace? Doufám, že ne. Jinak to celé tak nějak klouže po povrchu a popisuje. Bez emocí. Čekala jsem mnohem víc. Hlavně o přípravě filmu. Ten sex by nevadil. Ale taky nepřinesl žádnou inovaci...

8 09.12.2019

Musím se přiznat, že v Ostravě jsem nikdy nebyla a život horníků znám pouze z televize (jako dítě). Teď mám pocit jako by se na ně trošku zapomínalo. Moc se líbil film Dukla, a tak, když jsem objevila knihu Hornické vdovy, hned jsem si jí koupila. Už podle názvu je jasné, že to nebude čtení veselé. Autorka zaznamenala vyprávění 8 hornických vdov od 60.let až do současnosti. V autentických osudech žen a jejich rodin je nenásilnou kulisou historie naší země a to jak se v ní proměňovalo postavení horníků. Výborně napsané včetně předmluvy Martina Jemelky a zajímavé fotodokumentace. Myslím, že horníci i jejich statečné ženy si takovou knihu zaslouží a autorce patří dík za citlivé zpracování.

12 02.12.2019

„Zůstaň se mnou“- to přání či zvolání má v knize mnoho rozměrů, ale všechny jsou plné bolesti. Příběh Yejide je po okraj naplněný zoufalstvím a žalem. Ale její síla a touha po lásce a naplnění života je obdivuhodná a inspirující.

5 01.12.2019

Chápu, že autoři knih se snaží svá vyprávění ozvláštnit, ale styl „pozpátku“ mi moc nevyhovoval. Dost jsem se v příběhu i v množství aktérů ztrácela. Ani téma mne tentokrát tolik neoslovilo, potrat bude vždy nahlížen a řešen především z pohledu ženy. A nehraje v tom roli jen ekonomická či sociální situace. Co je pro jednoho neřešitelné, druhý je schopen zvládnout… Ale kdo má právo soudit?

9 01.12.2019

A pořád se v těch knihách Hany Pachtové dostávám do sporu. Jaké jsou hranice naší svobody? Autorka si myslí, že neomezené, ale já v sobě nějaké cítím... Můj problém.

2 06.11.2019

Výborně napsaná novela. Dobře vykreslená psychologie postav, se kterými se čtenář dokáže ztotožnit (i když ne vždy souhlasit). Každodenní malé boje a otázky, které prožívá a klade si každý z nás. Moc hezká čeština. Čtivé.

19 15.10.2019

Tak konečně se někdo podíval očima dítěte na tu „báječnou střídavku“. Kdo to proboha vymyslel? Děti bez zázemí, bez pevných jistot… Vůbec se jim nedivím, že jsou takové jaké jsou. Už název - každý týden přežít v pekle, v rodině zlodějky. Neporozumění, stesk, bolest, revolta... Miky není zlovolný spratek, jen strašně bolavé stvoření ve zmateném světě, do kterého byl násilně poslán dospělými. Stále doufá v znovuobnovení své původní rodiny a když se nedočká pomoci, snaží se bojovat sám...

19 12.10.2019

To opravdu autoři thrillerů nedokáží zaujmout (či spíše se snaží zaujmout) ničím jiným než vršícím se množstvím mrtvol zprovozených ze světa těmi nejbrutálnějšími nemyslitelnými způsoby ? Svět je fakt čím dál tím divnější. Ale že by až takhle? Neosobní, nenápadité, nudné…, místy vyvolávají úsměv (ač autor asi nechtěl napsat parodii, místy se výborně daří).

4 11.10.2019

Další milé dostaveníčko s panem Třeštíkem. Doporučuji číst u raní kávy pro hezký začátek dne nebo před usnutím pro lehké usínání s úsměvem na tváři.

11 11.10.2019

Dětství je krásné období a člověk na něj vzpomíná s nostalgaií, i když mu historie a některá rozhodnutí rodičů dají trpkou příchuť.

7 27.09.2019

Milá, křehká, něžná a dojemná novela. Dává naději..., i když jen malou.

4 19.09.2019

Večerní Kampa a představení Meda. Jeden z nejkrásnějších kulturních zážitků letošního léta. Hned jsem vytáhla z knihovny Můj úžasný život a znovu si ho s chutí přečetla. 100 let naší historie v osudu jedné nezlomné ženy, která dokázala jít za svým snem. Obdivuhodné. Inspirující.
"Když chceš, můžeš."

9 05.09.2019

Kdyby byla Vitka hodná holka, tak by asi nebyla skvělá hudební skladatelka a nemohla ve své době prorazit. K mužům se chovala tak jako se oni chovali k ní. Mé srdce si ale získat nedokázala.

5 04.09.2019

Už dlouho jsem se u knížky nesmála nahlas. Po sérii vážných témat milé úsměvné pohlazení, krásné sebeironické postřehy... Prožila jsem s touhle knížkou hezký odpočinkový víkend.

9 02.09.2019

Možná spoilery .
Nadchla mne kniha Cath Staincliffové Největší laskovost, takže jsem si hned sehnala její další knihu Nádech do ticha. A i když jde o trochu jiný žánr, tak se mi také líbila. Líbila…? Bylo to opět smutné čtení. V první části knihy mě autorka představila 8 pasežerů cestujících pendolinem z Menchestru do Eustonu. Pokud jsem si je rovnou neoblíbila a nezískali mé sympatie, tak jsem alespoň dokázala pochopit jejich pocity a jednání a všichni mi po té krátké době připadali blízcí. O to smutnější pak byla druhá část knihy popisující vlastní atentát a jeho následky. Ze zpráv na nás každou chvíli vykoukne nějaké neštěstí. Přečteme si kolik lidí zemřelo, kolik bylo zraněno…. Ale jaký je jejich další osud. Jak se potýkají s následky neštěstí oni, jejich blízcí, pozůstalí… O tom všem se snaží Cath Staincliffová citlivě vyprávět. Ze všech protagonistů smutného příběhu se mi do srdce nejvíce zapsala třináctileta Kulsoom, sestra atentátníka. Pozůstalá, postižená touže tragédií, ale nemající nárok na soucit a pochopení… I taková je tvář terorismu.
„Protože je to důležitý. Protože by se lidé měli dozvědět, jaký to je, když má člověk v rodině teroristu. Nikdo neví, jak to vnímáme my. Jako bychom neexistovali:“

1 26.08.2019