Janadvorackova komentáře u knih

No, musela jsem se zase vrátit na Morland. Sérii jsem přerušila, protože knih má hodně a já už potřebovala změnu.
Ale bylo mi jasné, že to dočtu.

Děj se odehrává převážně ve Francii za první světové války.
Jack slouží jako pilot (to je brácha Jessie) - děti Henrietty.
Bertie Park, který v jednom z minulých dílů vojákoval v Jižní Africe, se také vydal do bojů (Robert je zase Henriettin synovec).
Bojují i další bratři Jessie a ženy na ně čekají doma.

Anglické dámy pořádají okázalé večírky a trumfují se, co ta která dělá pro zlepšení podmínek bojujících mužů. Vesměs všechny dělají prdlačky, protože jsou to takové fifleny načančané.
Ale to samozřejmě platí jen pro ty konkrétní. Ženské se snažily dost, a počítalo se i pletení ponožek :).

O Sufražetkách se v tomto díle moc nemluví. Tedy ne tak moc, aby na to ony mohly být hrdé.

Vlastně devadesát procent děje se odehrává v zákopech, na frontě, v lesích, ve vybombardovaných vesnicích. Popsané boje jsou krvavé a hnusné. Morálka vojáků mnohdy visí na vlásku a skopčáci v šedých uniformách lezou z lesů a číhají za zdmi, jsou prostě všude.
A autorka opět vše popsala strašně moc dobře a barvitě.

Děj končí zmínkou o příměří na Vánoce 1914, což je událost, která se na frontě skutečně odehrála.

8 22.09.2018

Kočky mám ráda, mívali jsme jich i dvanáct, i když to byl stav nouze. Běžně jsme žili s průměrem dvou-čtyř polodivokých, zahradních, z nichž některé sem tam přišly na návštěvu do příbytku. A některé přišly jenom ke mně.

Pamatuji třeba na obrovského černého kocoura, jemuž jsem nedokázala vyndat klíště. Musela jsem na něj skoro lehnout a donutit otce, aby zákrok provedl, načež kocour se pak několik dní neukázal u misky, a když přišel, bylo jasné, že za všechno můžu já -:))). Ale pokaždé mi odpustil, jako by věděl, že paraziti za ouškem jsou horší zlo, než násilí při jejich odstraňování :).
Kocoura našel brácha na hřišti jako takovou malou kostřičku. A zrovna jsme měli kočku, čerstvě okotěnou, takže jsme kostřičku vecpali k ní do košíku a čekali, jestli přežije noc. Jasně, že jsem jí to nejprve vysvětlila a nové kotě jí nechala očichat. Zpočátku trochu vrčela, ale jak kotě začalo sát, námitky jí přešly :).
A z kocoura vyrostlo něco nádherného. Měl asi pět kilo, černou hlavu a kožich, který se na slunci leskl zlatavě a hnědě.
Už ale umřel. Našli jsme ho v pelíšku jednou prostě nataženého a ztuhlého. Předtím ovšem nebyl nemocný, ani omylem. Jako by usnul a už se neprobudil.

Autorovo smutno-veselé vyprávění o životě s čičinami bylo sice krátké, ale skvělé. Bylo z něj cítit nadšení, s jakým s kočkami pracoval. A závazek, který k nim měl v rámci soužití, i když některé byly divoké a měly s ním trochu problém -:))). Kočičí osobnost je prostě věc hmatatelná. O tom se nejde přít :).

24 21.09.2018

Anotace mě moc nevzala, ale jsem hrozně ráda, že jsem svůj názor přehodnotila. Vlastně díky zdejším dalším čtenářům. Na knihu jsem totiž přišla až ze seznamu někoho z vás :).

Příběh má neskutečnou atmosféru. Trochu mi to pocity, které z toho mám, připomíná Simakovo "Město," jenom to mi připadá mnohem optimističtější.

Zpěv drozda je obraz naší budoucnosti. A i když ta je z pohledu příběhu vzdálena čtyři století, připadá mi hrozně blízko. Děsivě blízko.
Lidé degenerují už teď - myšlenkově strašně.
Nečtou, ač to stále dovedou.
Hromadí nesmysly a zapomínají na hodnoty, které z lidského soužití, byť v rámci příbuznosti, dělá tu nejpřirozenější věc na světě - podstatu člověčího života na Zemi.
Za přátele považují lidi ze sociálních sítí, které v životě neviděli. A tohle přátelství považuji za podstatnější, než hmatatelné objetí někoho, kdo jim ho dokáže nabídnout.
Takoví se mi hnusí.

Já třeba dost často miluju samotu, ale z tohoto příběhu jsem posledních pár desítek hodin tak jako divně sklíčená, že si nedokážu odpustit myšlenku "až zemřou všichni ti, na kterých záleží, nebudu chtít následovat příkladu jednoho z hrdinů?"
Přestože námět na mě působí takhle, celek řadím mezi takových pět, deset nejlepších knih, které jsem kdy četla.
S nadějí doufám, že nezmizí sny.
Těším se na další ptačí zpěv.

A víte co? Jeden z hrdinů má kočku -:))).
Starost o někoho je úžasná.

46 17.09.2018

Moje první setkání s bratry bylo velmi příjemné :).
Knížka je poměrně útlá, ale takových informací, co je v ní nahňahňáno. Origoš svět, zajímavé jsou i ty hnusné věci za plotem.
A Rusové mají takový zvláštní druh optimismu, který ale vůbec není optimistický :). Jen mi tak připadá - asi další šalba.

17 17.09.2018

Variace na "Vzpouru na Bounty," což je příběh poměrně profláknutý, ale obestřen různými taji :).
Autor si řekl, že si je hezky rozlouskne po svém. A dle mého názoru se mu to povedlo velmi dobře.

11 16.09.2018

To jsem zase jednou zlá. Prostě mě to nebavilo.
Asi za to může spíš autorův styl, než autorův příběh.

4 16.09.2018

Výborná kniha, super příběh.
Asi mi připadá super, že jsem ženská. Být muž, tak se fakt bojím.

Příběh není nechutný, chlípný, není v tom porno, i když sex ano, spousta narážek, i výpověď znásilněného starce, (chudák).

Muže v plodném věku postihne epidemie a umírají. Imunní jsou malí kluci, pohlavně nedospělí a starší muži, kteří už tak nějak... nemůžou tak často.

Hlavní hrdina je lékař a vědec v plodném věku. Má malého syna a s ním je umístěn do takového VIP městečka. Tam směřují muži, kteří jsou schopni nějak přispět společnosti, v jeho případě třeba i nalézt lék na nemoc.

A ženy jsou všude. Ve vládě, ve vedení firem, jsou z nich vědkyně a policistky, vojandy a všechmy, tedy většinou, jsou to lesbičky, nebo jsou tak nadržené (pamatujete, jak to bylo ve filmovém Draculovi?) - "Slečna Lucy je nadržená jako jeptiška, co žila deset let v klášteře, kde neměli svíčky :)."
Nemohla jsem si to odpustit :).

Autor rozpletl příběh do takové sympatické pavučiny a předvídal chování společnosti i jednotlivců. Vystavěl jednotlivé příběhy a nezapomněl na nejrůznější, ze situace plynoucí "lahůdky." Třeba jak dopadly prostitutky, jaké zajímavé erotické hračky byly v kurzu. Jakým způsobem se chránili muži, kteří nechtěli zemřít a co z toho vzešlo.

Knihu jsem poslouchala (hned po Malevilu). Nemůžu si pomoci, autor, ač píše vlastně o samých nepříjemných a nehezkých věcech, dokáže je podat tak, že se na ty jeho scénáře snad už i těšíte -:))).

15 11.09.2018

"Vyrobil bedýnku šedesát na třicet a do ní jsme pak pohřbili ostatky tří rodin."

Takové věty mi dokážou způsobit zajímavé noční můry. Ne, že bych se jich bála. Takové můry, stejně jako romány podobné Malevilu, jsou prostě čtením, které mám ráda.
Syrové popisy přizpůsobivosti člověka, najednou nepřipraveného na jakékoli snížení životního standardu. Chování generace těch, kteří si pamatují "dobu předtím," zatímco se musí vypořádat s nástupem takové, jež bude vnímat svět zcela odlišně. Dát si práci předat jim vše, co mohou potřebovat. Umět vědomosti srozumitelně dávkovat a s dětmi dalších generací komunikovat na úrovni snad mimosmyslové. Protože ti, co přežili, jednou zemřou. A pak co, lidi ovládne divošství? Ne ne, autor si tohle nepřipouští, zatímco já se takové věci děsím asi víc, než nějaké globální katastrofy - toho, že bychom pak už nebyli lidmi, ať to dnes znamená cokoli.
Malevil je v tomhle ohledu dílo snad až optimistické.

Při čtení podobných románů si neodpustíte klasické otázky.
Jak byste se v takové situaci chovali? Jak byste se změnili po duševní stránce? Dokázali byste zabít prostě jen ze strachu o vlastní budoucí přežití? Jedna ze scén tuhle situaci v knize přímo popisuje.
A hrozně se mi líbila myšlenka, která i po katastrově neodsuzovala lidstvo do bažin středověku, ale díky vědomostem a pokroku, jehož dosáhla civilizace před katastrofou, mu dávala šance do budoucna.

Knihu jsem poslouchala.
Musím se přiznat, že začátek, co do obsahu, byl takový rozvleklý a příliš mě nebavil. Jenomže ve své rádoby nudnosti byl vlastně drastický, protože spojoval dobu "před" a "poté." Jako když přejdete řeku po chatrném mostě a ten pak spadne. Už se prostě na druhý břeh nedostanete, ale pořád tam dokážete dohlédnout.

Hrdinové příběhu jsou sympatičtí, byť jsem si ta šílená francouzská jména hodně dlouho nedokázala k jednotlivým postavám správně přiřadit :).
Konec se dal i nedal předpokládat, indicie k němu vedly, ale nakonec i v něm byla taková míra jisté naděje, kterou autor prostě nedokázal šetřit :).

Jenom mi furt vrtala hlavou jedna věc: TADY MOŽNÝ SPOJLER:
Jak bude vypadat hospodářství ve světě, v němž neexistují ptáci a hmyz? Dnes se furt debatuje o vymírání včel. A něco na tom prostě je.
Autor na to zapomněl, nebo na tom nezáleží?
Jaké zapeklitosti si příroda vymyslí, když podstatný článek biosféry přestane existovat?
Sakra, teď budu mít botanické sny :).

57 09.09.2018

Fantastická sonda do života primitivních kmenů na území Australie a Papuy Nové Guiney.

Zaujal mě duchovní a snový život původních obyvatel Australie a pro obyčejného "bílého muže" tak trochu brutální mentalita kmenů, které i sem tam ještě člověka slupnou.

Některé popisy, třeba porcování zajatce, jichž ale autor nebyl svědkem, by slabším náturám způsobily špatné sny.
Já měla hlad.

Zajímavé byly též různé namlouvací rituály, tance a dostaveníčka mladých domorodců předtím, než se vezmou.

A poměrně šokující, nicméně ne nepochopitelné, byla pro mě část na konci o tom, jak myšlení domorodců změnilo setkání s Křesťanstvím.
Pěkná ukázka toho, jak jsme namyšlení, když máme dojem, že cpát kulturám s vlastní vírou nějakou jinou, (a proč krucí), je v pořádku.

7 04.09.2018

Šlo to. Napsat takhle krátkou povídku, navíc s pointou, se sice nepovedlo všem. Ale někomu ano.

5 02.09.2018

Čekala jsem, že půjde o předlohu k nejstaršímu filmu, který mám moc ráda, ale kniha mě hned v několika ohledech mile překvapila.
Když pominu naivní začátek plný technických nepřesností, i třeba tu myšlenku s chytáním lahve se zprávou, měl děj nápaditost a svižnost, skvělé myšlenky a propracovanou zápletku.
Podobnosti s filmem jsou, ale knižní verze a filmová podoba se o sebe jen tak letmo otírají, (jako opice čeníšky, když se náhodně potkají na ulici), takže si fanoušek užije oboje.
Zatímco knižní konec na mě působil zajímavě, podle mého až moc komplikací ohledně původu druhů na vzdálené opičí planetě a Zemi, filmový konec mi svého času způsoboval noční můry a tehdy, a mnohdy i teď, když se na film kouknu, mě zneklidní.
Vlastně se obě verze výborně doplňují a působí to celkově jako příjemná kombinace nepříjemné možné budoucnosti :).

26 02.09.2018

Spíš detektivky s náznakem hororu, než vyloženě strašidelné kousky. Ale i tak dobré.

3 31.08.2018

Kniha se mi velmi líbí. Jakože poslouchat po sobě dvě super hororové sbírky, to se jen tak nepodaří. Vybírala jsem pro jednou opravdu dobře.

A největší plus je tady předčitatelka, paní Hana Makovičková, která dává do přednesu takové energie a vůbec to čte tak perfektně, že u "Ptáků" jsem třeba měla chuť hystericky ječet, když se blížili od moře. A u různých duchařin se prostě neotáčím, protože ten přednes má moc ty bestie záhrobní povolat, aby mi doma nadělaly bordel :).
Prostě pecka.

10 28.08.2018

Odposlechnuto v audio podobě. A jsem nadšená.
Po dlouhé době ve mně něco vyvolalo pocit děsu. Povídka "Emisar," - tedy její konec. Očekávané, ale přeci :).
U filmových hororů se nebojím, neděsí mě zombíci a různé divné zrůdy. Mám ráda chladné prstíky neurčitosti, které mi škrábou záda pozdě v noci. A divné zvuky za oknem, které jsem právě zavřela.
Nebo ne?
A pach hlíny, kterou domů donese pes. Kdeže pes, kde by se vzal :)...

Geniální nápad měl "Kostlivec." Takhle by mě vážně vůbec nikdy nenapadlo uvažovat. A přitom je to jasné jak facka :).

U "Malého světa L.S" všechny děsí rozuzlení. Mně ne. I když se vyjeví až na konci a čtenář by měl být zaskočen a zhnusen, ta situace vychází z reálného základu. Takhle nějak by to dopadlo. To není děsivé, snad jen důvod k tomu. Ale důsledek události, která konec způsobila, je v podstatě logický. Vždyť jak jinak by to mohlo dopadnout...?

Některé kousky už jsem znala, ale přesto bylo skvělé si je opět připomenout.

"Černý vítr," který údajně do sbírky nepatří? Tedy ani editor si to nemyslel. To téma je tak silné, že zasahuje do všech žánrů a bude to dělat napořád. Určitě si od autora, nejen této povídky, ještě něco přečtu.

8 26.08.2018

Nevím, jak dlouhý je papírový výtisk, ale já knihu zrovna poslouchám.
Zdroj uvádí, že jde o "dramatizaci vybraných kapitol." Už tedy to dělá z příběhu asi krapet něco jiného.

Zároveň zdroj uvádí:
"Filosofický román varuje lidstvo s naléhavostí apokalypsy před opuštěním posvátných mravních zákonů a před ztrátou spojení s přírodou."

To asi znamená, že si někdo dal tu práci předělat román do podoby pánbíčkářského kázání.
A na to já z vysoka, víte co.

Líbí se mi popisy přírody, vlci a taková přirozená divokost, která z toho dýchá.
Souhlasím s tím, že když je člověk ve srabu, začne i trávu sklízet, míle za ní pojede a ocitne se v partě docela podivných existencí.
Ale už mi tam fakt nepasuje přesvědčovat ty existence o tom, že to, co dělají, je špatné. Pokrytec jeden, co si myslel? Že se plácnou do čela, kleknou na kolena a budou prosit o odpuštění?
No, jsem tedy zrovna v polovině, ale zatím mám spíš pocit, že mě hlavní hrdina silně štve a jeho motiv mi nesedí k vnímání reality.
Ať je to jak chce, realita nebývá opředená krajkou a vlídným slovem, ale je pěkně smradlavá a plná děr. A že je ten chudák nevidí, za zajímavé nepovažuji.

Doposlechnuto: Vlčí příběh se vyvinul podstatně zajímavěji, než lidský. Ne, že by některý z nich vyzněl radostně.
Román měl naštěstí několik rovin a druhá polovina mě zaujala více, než první a kdovíproč i lehce překvapila.

9 23.08.2018

Další skvělá sbírka povídek, která jí vlastně není :), protože jde spíš o takovou skládačku z příběhů mapujících dobývání Marsu a problémy Země, které se nevyhnou ani čtvrté planetě (byrokracie, rasismus, strach z jaderné války, různé "nicotné" problémky :).
Navíc vlastně nezáleží na tom, na které planetě v příběhu jste, problémy lidstvo pronásledují kamkoli. A přitom můžete být na zcela kterékoli, pokud si myslíte, že třeba na Marsu se s nimi poperete lépe.

19 19.08.2018

Dobrodružný příběh o útěku z pracovního tábora. Klidně se to mohlo stát.

Autor "vymyslel," i když asi moc nemusel, protože na základě vlastní zkušenosti poznal hromadu podobných, spoustu zajímavých charakterů, uvěřitelný příběh z doby pracovních táborů padesátých let.

5 18.08.2018

To máte tak. Pokaždé, když si myslíte, že ve své životní mizérii trpíte - když zažíváte buzeraci v práci, nepohodu v životě, různé úřední ústrky, či rovnou krásnou trojkombinaci výše jmenovaného - přečtěte si něco podobného. Dojde vám, jak strašně krásně se vám žije.

Autor v knize, formou deníkových zápisků, kapitol - chcete-li, líčí svůj "pobyt" v různých pracovních táborech po Čechách a Slovensku.

Vzpomíná na konkrétní místa, různé spoluvězně, rozličné typy lidí - na ty, z nichž pracovní tábory udělaly zmetky, i na takové, na které byl za všech okolností spoleh.

Nevyhnete se ani úsměvu, neboť autor některé absurdní situace podává s trochou nadsázky a černého humoru - prostě aby se nezbláznil. Absurdita rozsudků a odsouzení, podmínek a vůbec vztahu státu k lidem a opačně, z některých cvoky vážně udělala. A jiní zase svoje zážitky sepsali, abychom se my ostatní mohli poučit a nezapomenout.

10 14.08.2018

Ve své tragičnosti výborná kniha.

Hrdinu zatknou na ulici, odsoudí ho na pětadvacet let - za nic. Francouz - nepřítel Ruska, který nic neudělal.

Podmínky v táborech, jimiž prošel, jsou hnusné. K jídlu kolikrát shnilé ryby, voda divné chuti a barvy, nedostatečné oblečení v prostředí, kde teploty dosahují i mínus šedesáti. Zdravotní péče zpočátku neexistuje. Zvířecí chování vězňů, i dozorců. Výslechy trvající celé dny. Znásilňování, bití, vraždy každý den. Dobré je hlídat si záda. V lágrech jsou dvanáctileté děti zavřené za krádež chleba, ale jako děti se nechovají. Nosí nože a ve své roztomilosti jsou nebezpečnější, než někteří ostatní vězni.
A teď si vezměte, že to v některých zemích furt funguje.

5 12.08.2018

Osm set tisíc let nesvobody - minimálně. Autorka zmiňuje zhruba sto tisíc lidí držených v podmínkách, které popisuje a průměrný trest osmi let pro jednoho. To je to číslo, které uvádí a já připomínám. Navíc počet vězněných, nějaké konečné číslo, neexistuje. Nikdy nikdo se nedozví, kolik duší odevzdalo nedobrovolně svůj čas rozmaru doby, lidské hlouposti a zlobě. Nedokážu pochopit, že po válce, která změnila všechny a všechno, jsme navíc byli schopni pokračovat, byť ve stavu "míru" a tak krutě, že není možné nad tím slzu neuronit.

Autorka zmiňuje v jedné kapitole znárodnění majetku jednoho vězně. Když mu odebrali koně, kteří byli zvyklí na vlídné zacházení a byli, jako koně obecně, bráni ne jako majetek, ale skoro jako členové rodiny, poklad a požehnání. Když si ti, před očima svých bývalých pánů, museli zvyknout na bití a špatné životní podmínky, jako ostatně později i ti páni.
Tohle se stalo i jednomu z mých předků, který v padesátých letech seděl tři roky za to, že se mu právě tohle nezamlouvalo. Bohužel zemřel krátce poté, co jsem se narodila.
A tahle kniha mi připomněla pomíjivost života a zapomnětlivost mladších generací. Lhostejnost k osudům předků, z jejichž krve vznikla dnešní, zdánlivá svoboda.

Číst povině by se to mělo. Tohle a podobné zpovědi, protože hranice určující chování člověka k člověku se hroutí na malichernostech. A pak, když se to nakupí, důsledky těchto sporů připomenou dějiny - v době pozdní. V době, kdy všechno začne zase nanovo.

24 11.08.2018