Janek komentáře u knih
Bohumil Hrabal vstal z mrtvých. Po velkém zklamání z Hovězích kostek dávám Haklovi další šanci, protože Konec světa, to bylo opravdu pochutnání!
Výborný nápad, dobré zpracování, ale zdá se mi, že kniha má mnohem větší potenciál. Některé pasáže z herního prostředí se mi zdály zbytečně zdlouhavé, zvláště na začátku bych uvítala podrobnější popis událostí (emocí, vztahů) v realitě mimo Erebos.
Kniha jako povzbuzení, kniha jako lék.
C. S. Lewis mi mluví z duše, rozumím každé jeho větě. Je mi velkou útěchou, když zjišťuji, že truchlení zřejmě mívá obdobný průběh.
"S utrpením si prostě nemůžete počít nic jiného, než je vytrpět."
Vskutku pozoruhodná, originální kniha s nápaditým příběhem a velkým filozofickým i etickým přesahem.
"Rozpojenci také zásadně nepříznávají, že jejich věci jsou kradené. Ty ostatní děti vždycky přijdou s velice komplikovanými historkami, kdo jsou a proč potřebují něco prodat. Zastavárník si jejich příběhy většinou pro pobavení vyslechne. Když je historka dobrá, jednoduše dítě vyhodí. Když nestojí za nic, zavolá policii a nechá je sebrat. Ale tenhle chlapec žádnou historku nemá; přichází pouze s pravdou. Zastavárník úplně neví, jak se má k pravdě postavit." (Euromedia 2016: s. 148)
Ona je to taková intelektuální onanie, při četbě jsem tak akorát ztrácela sebevědomí stran své schopnosti porozumět textu. Jenže. Eco prostě umí - a tak i kdyby to byla jen slabá desetina, co mě z Foucaultova kyvadla oslovilo, pořád by to za tu dřinu stálo. Možná bych na druhý pokus pochopila víc, ale tenhle román mě neláká k dalšímu čtení - chybí mi tam příběh.
Naočkována apriorní nedůvěrou k čemukoli, co napsal Viewegh, negativní komentáře tady na databázi... Přesto všechno mě Krátké pohádky zaujaly. Nejsou to totiž pohádky pro děti (!) - už v názvu se píše o rodičích. Viewegh si především dělá legraci z klasických pohádkových ponaučení a hlavně ze všech - tak módních - publikací o výchově, asi právě proto si mě získal. Nápad s textem "jen pro rodiče" mě zaujal, myslím, že mohl být lépe aplikován.
Cunningham je nepochybně geniální a velmi náročný. K nedočteným Hodinám jsem se po mnoha letech vrátila a i tentokrát to byla dřina, ale stálo to za to, možná i proto, že jsem už Cunninghamovi přišla na chuť nedávnou četbou Těla a krve. Hodiny se mi zdály v tomto srovnání trochu slabší, mám ovšem znovu chuť vrátit se k senzačnímu filmu (pro mě jedna z mála výjimek, kdy se mi zdá adaptace lepší než předloha). Hodně mi pomohlo, že jsem už měla dočtenou Paní Dallowayovou, zdá se mi, že bez znalosti tohoto kanonického díla ztrácí Hodiny smysl. Trpělivý a pozorný čtenář bude odměněn.
...a jestli autor tvrdí, že nenapíše ani jedinou tak dobrou větu jako McCarthy, pro mě to dokázal. Ostrov Sukkwan je pro mě ještě mnohem silnější zážitek než Cesta, zejména díky té změně perspektivy. Absolutně mě dostala autorova schopnost vyjádřit nehostinnost a drsnost lidského nitra jako krajinomalbu, jako dění v přírodě, která dokáže být neúprosně drsná i božsky jemná. Čtenáři, nezapomeň na doslov. 100%
...jsou dny kdy je těžší než jindy / nevidět / neslyšet / nevidět / nevědět / nemotat se / jen tak / motat se ňákým směrem
Souhlasím s komentářem Cinika. Tahle knížka je pro mě ve všech směrech velkým zklamáním. Literárně chabá, obsahově dle mého názoru plochá, autor mě nenutil k zamyšlení, autor mě nudil. Asi jsem příliš skeptická, a možná i proto mě knížka neoslovila, domnívám se, že duchovní život (v jakékoli náboženské tradici), respektive ono (znovu)objevení Krista je mnohem složitější, než jak ho popisuje Bizot.
Až dosud mě při četbě Kinga fascinovaly především dech beroucí začátky. V případě Osvícení jsem byla v tomto směru tentokrát docela zklamaná, ale postavy byly tak skvěle propracované a děj tak úžasně gradoval, že jsem se zase nechala unést. Svůj zážitek z četby i důvod, proč Osvícení stojí za pozornost, mohu nejlépe popsat slovy samotného autora: "Sen a skutečnost splynuly v jedno."
Michael Cunningham je génius. Dokáže bravurně, s ohromnou lehkostí balancovat na hranici mezi popisem krajiny vnější a vnitřní (duševní). Ve výborném překladu Veroniky Volhejnové (Odeon, 2014) autor s velkou citlivostí a se smyslem pro každý detail vykresluje rozsáhlou mozaiku mnoha lidských osudů. Příběhy postav několika generací, individuální zklamání, větší i menší tragédie se neustále prolínají, vynořují se a zase zanořují, aniž by nudily.
Skvělá práce s motivy a výborné, stylisticky absolutně vycizelované závěry kapitol vytvářejí všudypřítomné napětí, které dokonale obnažuje vnitřní napětí v srdcích všech postav.
Literární lahůdka.
Boučková píše dobře, je to čtivé a zajímavé, když si čtenář může připomenout docala nedávné události na české kulturní i politické scéně. Text má spíš charakter deníkových záznamů, postřehů, které by bylo možné publikovat jako sloupky kdesi na internetu nebo v časopise. Té knize ale podle mého názoru ještě něco málo chybí a bohužel hodně přebývá (ta věčná ukřivděnost!).
Už před delší dobou jsem viděla film, který mě - jako jedna z výjimek potvrzujících pravidlo - zaujal více než kniha. Knižní předloha patří určitě k nadprůměrným literárním dílům; silnému, originálnímu příběhu ale podle mého názoru škodí přílišná snaha zanechat zde morální ponaučení, explicitní poselství o zkaženém (nenapravitelném?) lidském pokolení. Nevadí mi ani tak to, že soud o pozemšťanech vyznívá vskutku negativně (letmou zmínku o tom pozitivním, co člověk může světu dát, najdeme snad jen na jediném místě); vadí mi, že těch soudů o nás lidech je zkrátka v textu až moc, že vyznívají poněkud zkratokvitě, černobíle.
Můj celkový dojem z téhle knížky je docela rozporuplný - i kvůli chybějícím uvozovkám v přímých řečech šlo o velmi náročnou četbu, ale ten závěr je skutečně velkolepý, dech beroucí. Z formálního hlediska jde o skvělý počin, samotný příběh se ovšem rozvíjí tak pomalu a nenápadně, až se dostává na druhou, třetí kolej... A o čem že to tedy je, dá-li se to vůbec vyprávět? McCarthy opět velmi silně - podobně jako v Cestě - zachycuje křehký vztah člověka ke krajině, k přírodě (ke koním). V tomto případě na rozdíl od Cesty není nejděsivější neúprosná (apokalyptická) síla přírody, ale síla odhalených i postupně odhalovaných destruujících i destruovaných mezilidských vztahů.
Fascinující, dech beroucí freska o životě prvních křesťanských učedníků i mučedníků mě úplně pohltila. Výborně přeložený, čtivý text o lásce, o víře i o touze po moci. Quo vadis je literární poklad.
Nejsem nijak výrazným fanouškem sci-fi ani fantasy, spíš v rámci rozšíření literárních obzorů se postupně prokousávám tím, co bych měla aspoň trochu znát. A hle - novinka od Petry Stehlíkové mě absolutně dostala. Protože Naslouchač je průzračně jednoduchý a přímočarý, právě v tom je jeho síla. V průběhu četby se mi připomínalo to nelepší z kultovního Pána Prstenů a zároveň také to nejlepší ze Hry o trůny (resp. ze značné části 1. dílu, který jsem ani přes velké úsilí nakonec nedočetla - avšak Stehlíková mě motivovala, naladila k dalšímu pokusu!).
Nevzpomínám si na moc románů, v nichž by byly tak senzačně (a bez patosu!) zachyceny emoce postav.
Klobouk dolů, doporučuji!
Nesmrtelná klasika, knížka, kterou si buď zamilujete, nebo vás úplně mine. Pro mě platí ten první případ.
Peter May nepochybně umí psát. A začátek Umrlčí cesty se mi zdál ze všech knih, které jsem od něho četla, jednoznačně nejlepší. Ale ten závěr na mě bohužel opět působil zbytečně překombinovaně, přelidněně, dokonce chaoticky.
Mám ráda psychologické romány, mám moc ráda filozofii (zapracovanou v literárních příbězích), ale tohle mi prostě nesedlo.