Janek komentáře u knih
Nezpochybnitelná síla tohoto svědectví je dle mého názoru především v tom, že Walter Ciszek dokáže psát o tak náročné zkušenosti (a "složité teologii") velmi střídmě, jednoduše a srozumitelně. Jako by se nedělo nic mimořádného.
Bůh je tu pro nás pro všechny, stejně tak i možnost hledat ho a nacházet všude, v dobách dobrých i zlých.
Výborný text s podobným námětem jako (rovněž skvělá) kniha Bez šance, ale s úplně jiným a velmi poutavým způsobem vyprávění. Jsme zvyklí, že autor a vypravěč mívají nad čtenářem často navrch a v průběhu četby ho mohou mnohdy svádět na falešnou stopu a pak nemile překvapovat.
Kniha "Neopouštěj mě" mě uhranula především tím, jakým způsobem její autor (resp. vypravěč) ukazuje, že ani hrdinové toho moc nevědí, že jsou nuceni postupně a velmi pomalu odkrývat a odhalovat smysl svého "tady a teď".
Vycizelovaný, střídmě psaný, ale o to působivější text, nad kterým se mi tajil dech. Román Návrat slov mě nutil číst velmi soustředěně a hledat, co nebylo řečeno, co bylo zamlčeno mezi řádky, co se ztratilo mezi slovy. Autor mě (čtenářku, která si zrovna nelibuje v historii) přiměl pátrat po dalších zdrojích, chci se dozvědět, jak to tenkrát s Heloisou a Abélardem skutečně bylo.
Pozoruhodný román, který si určitě přečtu znovu.
Není to zrovna jednoduché ani veselé čtení, nemůžu ani říct, že bych s autorem ve všem souhlasila. A přesto - nebo právě proto?! - je to tak skvělé.
Skvělá, i když neveselá kniha.
Takoví lidé chodí kolem nás. Bohužel. Dodnes.
Asi proto, že jsem se hodně těšila, jsem také hodně zklamaná.
Nejnovější román Radky Třeštíkové se mi nakonec zdá nejzajímavější po formální stránce. Samotný příběh na mě působí málo uvěřitelně, spíš jako z umělé hmoty než jako ze života, postavy mi připadají jako bez krve a bez ducha.
Nápaditě proplétané vztahové peripetie mi v mnohém připomínaly rovněž populární knihy Patrika Hartla, v tomto srovnání ovšem - bohužel - Radka Třeštíková stylisticky značně pokulhává.
"To prší moře" i "Bábovky" se mi zdají lepší než "Osm".
Kdo má (podobně jako já) už většinu Halíkových textů přečtených, kdo zná Halíkova kázání a jeho pojetí víry, toho jeho texty (samy o sobě) v knize Svět bez Boha už asi příliš nepřekvapí. To ale vůbec nevadí! Na této knížce se mi zdá nejzajímavější a nejpodnětnější právě to zasazení (mně už známých) úvah do dalšího kontextu, do pavučiny úvah Anselma Grüna, který pochází z úplně jiného prostředí než český kněz.
Přečetla jsem i dvě předchozí autorovy knihy, teď jsem ale velmi zklamaná, ze skvělého Hartlova vyprávění nezbylo skoro nic.
Jistě je zajímavé číst tentýž příběh "ze dvou stran", ale je třeba připomenout, že autor Okamžiků štěstí není jediný a není první s tímto nápadem, viz např. Douškovo Hejno bez ptáků.
Okamžiky štěstí jsou plné sexu, nevěry a všelijakých průšvihů, ale uvěřitelné se mi nezdají, z románu čiší podbízivost. Pokud bych příběh Jáchyma, Veroniky a všech těch kamarádů okolo chtěla vnímat jako svědectví o životě a hodnotách současné (české) společnosti (tak na mě působil Malý pražský erotikon), pak by to bylo svědectví skutečně tristní.
Bohužel, ani svými literárními kvalitami mě Okamžiky štěstí nijak neoslnily.
Tuhle knížku jsem si koupila už před mnoha lety, mnohokrát jsem ji načala, ale až letos jsem ji přečetla za dva dny od začátku do konce. A dobře že tak - on je to takový správně ujetý, ale zároveň docela existencialistický text, který doporučuji přečíst v nejlepším případě na jeden zátah. Stojí to za to.
Bylo to náročné, na mnoha místech inspirativní, otřásající čtení.
Ale podobně jako v případě Talebovy Černé labutě mi vadila neochvějná jistota, přehnané sebevědomí, s nímž Byung-Chul Han předkládá většinu (svých) tezí, aniž by je jakkoli doložil. Zejména v závěru knihy pak už, zdá se mi, jen zbytečně často opakuje stále totéž.
Vyhořelá společnost určitě stojí za přečtení, když se čtenář nenechá hned na začátku vylekat dost pesimistickým pohledem na současnou společnost, tedy i na sebe samého. Vždyť i on, čtenář, je součástí toho rychle už rozjetého (nechtějme vědět, kam se řítícího) stroje!
citát:
"Můžeš" vytváří masivní tlaky, na něž subjekt výkonnosti do slova a do písmene kolabuje. Jím samým generovaný nátlak se mu jeví jako svoboda, takže není jako nátlak rozpoznán. "Můžeš" vytváří dokonce ještě věší nátlak nežli "máš". Nátlak uplatňovaný vůči sobě samému je fatálnější nežli nátlak uplatňovaný někým cizím, protože odpor vůči sobě samému je nemožný. (...) Ten, kdo selže, si za to může sám a tuto vinu si již navždy nese s sebou. Neexistuje nikdo, na koho by se to selhání dalo svést. Neexistuje žádná možnost odpuštění či rozhřešení. To je příčinou jak dluhové krize, tak i krize gratifikace, ocenění. (Rybka Publishers, 2016: s. 217)
Jak mám Dostojevského ráda, tak tohle mi prostě nesedlo.
Dozvěděla jsem se mnoho zajímavého o panu Čepelkovi, jsem velká fanynka Járy Cimrmana, a tak si cením i zákulisních informací týkajících se vzniku i - ne vždycky hladkého - chodu divadla. Zdá se mi, že rozhovor bohužel není moc dobře veden. Škoda.
Knížka, kterou by si měl přečíst každý. Je totiž plná naděje, ačkoli pojednává o smutných věcech - ovšem o takových věcech, které, co svět světem stojí, neodmyslitelně patří k životu. Bez smrti by život nebyl životem a člověk člověkem. Nebojme se, podívejme se Smrti i bezmoci do očí. Teprve pak si s tím vším snad můžeme poradit.
Děkuji autorovi za tak důležitou, formativní knihu.
Výborné, jen ten závěr se mi zdál zbytečně natahovaný a překombinovaný.
Po všech komentářích jsem byla asi až moc natěšená - rozumím tomu, že kniha se nesnaží zachytit faktické fungování včel v úlu, ale i jako podobenství o fungování lidské společnosti se mi to zdá slabé. Příliš ukecané, místy chaotické, nenadchl mě ani překlad, ani redakce textu. Nápad je dobrý, ale myslím, že by - vzhledem k tomu, jak ho autorka zpracovává - stačil tak akorát na povídku.
Asi jsem měla příliš velká očekávání, lokalizace příběhu mi nesedla, úvod se mi zdál příliš zdlouhavý a místy dokonce nudný. Závěr je skvělý, ale můj celkový dojem z knihy nezachraňuje.
K nevíře výborné. Formálně úchvatné. Citlivé, dojemné, ale nikoli patetické.
Jeden z nejlepších postmoderních románů, co jsem dosud přečetla.
Doporučuji.
Zajímavá, podivuhodně melancholická kniha, v níž hlavní roli hraje pečlivé pozorování okolí.