jaryn komentáře u knih
V porovnání s jeho současníkem (o 20 let starším) Janem Nerudou jsou povídky tohoto souboru Ignáta Herrmanna sice milé, leč často jaksi těžkopádné. Např. v povídce čítající 20 stran, dokáže roztáhnout expozici postav na celou (první) polovinu textu. Jako fabulátor mi taky přijde poněkud naivnější než zmíněný Neruda a v textech spíše lyričtějších (jako např. titulní Černá vůně) je často až nezáživný.
Ten román není vcelku špatný, ovšem byl pro mě problém přežít ich-formu tohoto textu, resp. patologicky velikášské výlevy hlavního hrdiny. To, nad čím tady všichni roní dojetím krokodýlí slzy, mě opravdu neskutečně iritovalo. Ten člověk byl absolutně mimo realitu; nechtěl vidět, že špinavá bezcitná kurva není žádná ctnostná a vznešená královna; nechtěl vidět, že banda bezcharakterních alkoholiků pojídajících koně zasyrova není skvadra jeho chrabrých generálů; nechtěl si přiznat jako skutečně čestný muž, že není žádný král, ba ani kníže!
P.S. "Senzitivní vztahovačnost znamená paranoikův pasivní postoj vůči "křivdám", proti nimž čestně nebojuje, ale hrdě přijímá svůj osud s pocitem nevývratné křivdy a bezpráví, společensky se izoluje, jest plachý, do sebe uzavřený." (Jan Křesadlo: Průvodce inteligentního laika džunglí současné psychologie a psychiatrie)
Ať se autor trefuje, do čeho libo, já bych to nazval "Kravina na pátou". Ahoj.
Představoval jsem si něco vskutku originálního, jako třeba knihy Foucaultovy... ale tohle Křesadlo mě nijak nenadchlo, jelikož napsalo zas jakousi encyklopédii psychických poruch, které už asi všichni známe. Přehršel různých odnoží poruch čtenáře (teda mě) akorát ještě zmate než co jiného. Tři hvězdy za všechny autorovy (doktorské) tituly, kterými čtenáře oblažil hned na začátku.
Vynikající mi přišly myslím tři povídky (jó, ta první a poslední dvě), pak to šlo trošku níže až po kusy (pro mě) těžce stravitelné, kdy autor nerozvíjel v podstatě žádný děj, jen např. pomlouval všechny v textu zúčastněné soudružky a soudruhy, vyjmenovávaje všechny jejich deviace... či jinak "filozofuje".
Probírají (resp. propírají) se tu notoricky známá fakta ze života asi nejslavnějšího pražského Němce. A opravdu vůbec nechápu souvislost se starcem ze začátku knihy, který se údajně setkal s Kafkou v Osvětimi (!!!)... Tento oslí most je skutečně hoden génia... Zdaleka nedočteno.
Izrael a Palestina. A kdo je lepší? Má jít o tohle, ne? Po 70 stranách to vzdávám. Už mě to prostě nezajímá. Krajně zaujatý autor (a je úplně jedno, má-li tzv. "pravdu") si bude bezesporu ještě stovky stran stát za svým. No a co? "Vy, bílí muži, chcete vědět, kdo je lepší a kdo je horší, jenže to jsou jenom vaše konstrukty, to není reálný svět. Howgh!!"
Fakt, že jsem knížku přečetl (včetně prohlížení obrázků) asi za pět minut, by ani tak nevadil. Myšlenka o čekání na "pomalou" duši taky dobrá, ovšem řečeno to bylo přece jen jaksi z mosta do prosta, takže jsem poněkud v rozpacích...
První půle byla čtivá a vcelku svižná, avšak asi v polovině (od kapitoly "obrat") začal autor filozofovat (lépe řečeno blouznit) pořád dokolečka o již prožitých událostech, a taky postavách, které byly spíše jakýmisi mlžnými přízraky bez psychologie. Vždy se jen zjevily, postrašily a zase zmizely. A to se týkalo i hrdinovy lásky Aurélie, i ona byla jen takové strašidlo. Druhá půlka nebyla za mě už ke čtení. V dnešní době se autoři myslím obecně vyhýbají nějakým sáhodlouhým popisům hrdinova bouřícího nitra, a tak bych řekl, že tu jde přímo o mentální bariéru, která stojí mezi textem a dnešním čtenářem. Howgh!
Je to takové povrchně dobrodružné. Psychologie postav je absolutně černobílá a zároveň jaksi vágní. Kapitoly s Afanásií byly za mě až nesnesitelné. Nudné a ukecané. A líbily se mi tím méně, jak si je sám autor neustále vychvaloval ústy Franklinovými.
První půlka byla pro mě plná tajemných příslibů, ovšem ve druhém "poločase" se už jenom "betonovalo" před vlastní adolescentní branou. Až tady jsem zjistil, že tohle nebude román s přesahem (ideovým, duchovním), ale zas další kniha o dospívání, resp. vztekání se, nepochopení, krajním sobectví a dalších a dalších příchutích malin nezralých.
Téměř až do konce to bylo fajn, možná pro očekávání onoho konce, který jsem si tajně přál 1) jednoduchý a 2) překvapující. Ani jedno se nekonalo. Sraz "sourozenců" v závěru už byla dokonalá fraška.
Myslím, že kniha obsahově ani formálně nikterak nevybočuje ze standardu. Máme tu tři vypravěče: hodného a zlého (poněkud zjednodušeně) nacistu, a pak nešťastného velitele sonderkommanda (pochopitelně Žida). Tři vypravěči možná taky kompenzují vcelku chabý děj.
Vpravdě magické eseje, kde se pořád ještě píše o Umění s velkým "U", potažmo (eseje) o tom, co by tento zprofanovaný termín (umění) mohlo klidně postrádat podobně jako si např. tvůrci z Altamiry zřejmě neříkali "umělci", nepořádali večírky či výstavy, ale "jen" prostě byli. Ovšem mnohdy autor, na můj vkus, až přehnaně kudrnatí svoje myšlenky... prostě přespříliš používá kulmu.
Tak todle je poézie...
poézie života!!
Emile,
Honzo
Beneši!!!
Řekl jsem si, co kdyby náhodou bylo i v tomto komiksu cosi hlubšího, resp. informace skutečně zajímavé... no nic, no... První cca čtvrtina knížky popisuje stručně a vcelku suše Willíkův života běh, po kterémžto následují zvěsti o tom, jak se o díle W. S. vedou neustálé spory v kruzích uměleckých, ale i politických či náboženských (o Šaxpérovi samotném vlastně nic)... Komiksy nebrat!!
Autor píše jistě velmi zasvěceně o umění (tady hlavně japonském), ve svých rozborech jde myslím skutečně do hloubky a jeho text je v těchto pasážích i velmi poetický. Jsou zde i poněkud nudnější kapitoly popisující rokování "penklubáků", jejich vzájemné návštěvy u japonských přátel atd... avšak daleko nejtristnější (hlavně ze začátku knihy) je komunistická propaganda, zřejmě povinná. Dlužno myslím dodat, že autor byl v roce 1970 (tři roky před svou smrtí) vyloučen z KSČ, což, hádám, mluví v jeho prospěch.
Zprvu jsem byl uchvácen, autor mě neustále (příjemně) překvapoval novými postavami a zápletkami, ovšem z poslední čtvrtiny, možná třetiny, jsem spíše v rozpacích: kdo zemřel, je v další kapitole naživu, navíc už se mi zdálo, že to nikam nesměřuje, jen se to jaksi roztéká a nemůže to najít konec, jako některé postavy (díky "paralelním vesmírům"), které nemohly ani v klidu zemřít.
Uf... Končím na straně 100 (tedy teprve asi v jedné pětině knihy!). Musím říct, že mám už plné zuby těch nekonečných metafor a alegorií, těch věčných výčtů a "barvitých" variací na lidskou hloupost, hamižnost, chlípnost et cetera. Dle mého kniha není o ničem, naši dva hlavní hrdinové se tu placatí od ničeho k ničemu, aby potkávali stále další a další a další pitomce, resp. chlíváky.